Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Harry Potter a Proroctví tří

Kapitola č.4. Okna

Harry Potter a Proroctví tří
Vložené: Jimmi - 05.01. 2022 Téma: Harry Potter a Proroctví tří
florence nám napísal:

Harry Potter a Proroctví tří 

Autorka: Barb LP

Banner: solace


Preklad: florence
Kontrola češtiny: soraki, Kelly
Pôvodne vyšlo: 01.07.2012


Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Harry Potter a Proroctví tří

KAPITOLA ČTVRTÁ

Okna

Poté Edward přišel na něco zajímavého o

tom oknu. Našel škrábance na jasném skle

a podíval se blíž. Slova, anglická slova, napsaná na hladkém povrchu

ve skupinách, jaké mají básně.

 

Její srdce bušilo a bubnovalo. Prošla celý

dům, hledala ve tmě a volala šeptem

svého bratra. Dobře ale věděla, kde Eddy je.

Byl také chycen ve snu – chycen jako ztracené

dítě. Eleanor běžela k oknu, zíraje na

diamant. Jejich problémy by nikdy nezačaly, kdyby

nenašli vzkaz napsaný na okenním skle….

Jane Langton – The Diamant in the Window

 

Harry se nenápadně podíval na svou tetu, zatímco čekali, až paní Figgová otevře dveře. Když to konečně udělala, sladce se na jeho tetu usmála. Ta málem Harryho požádala, aby jí vysvětlil, o co tady ve skutečnosti jde.

Jeho teta na starou ženu kývla a pronesla: „Arabelo, jsem ráda, že sis na nás udělala čas,“ jako by se seznámily teprve nedávno. Předtím, než byli uvedeni do obývacího pokoje, se Harry sklesle usmál. Draco se pohodlně rozvaloval v křesle a sledoval fotbalový zápas běžící v televizi.

Podíval se přímo na Harryho a řekl: „Harry – věděl jsi, že mudlové mají něco podobného jako my a navíc tomu taky říkají Světový pohár?“ Pak si všiml Petúnie Dursleyové, narovnal se a vypnul televizi. „Oh,“ začal koktat, „zdravím,“ tváře mu zrůžověly, dal se do rychlého uklízení čajového stolku.

Aby Harry překonal nevhodný okamžik, odpověděl mu: „Samozřejmě, že to vím. Vyrostl jsem zde, copak si nevzpomínáš?“

„Jasně, jasně,“ zamumlal Draco, zatímco si míchal cukr v čaji.

Posadili se a začali upíjet čaj. Paní Figgová se zahleděla do očí Petúnie, Harrymu v tu chvíli připomněly magické oko jejího bratra, a pronesla: „Předpokládejme, že jste mi prozradila důvod této návštěvy, pokud byste to udělala, věděla bych, že jste čarodějnice.“

Harryho teta položila svůj hrníček na stůl a pevně stiskla rty. Harrymu jí přišlo líto, položil své ruce na její a potichu se zeptal: „Chceš, abych jim řekl, co se stalo včera večer?“ Přikývla, ale nepodívala se na nikoho z nich. A tak se Harry dal do vysvětlování toho, co se stalo. Popsal, jak se šel podívat na Jeffriese ze zvědavosti i to, jak ho teta odhodila dozadu.

„Pamatujete, když jsme vám Katie a já řekli o kouzelnických podpisech? No, tak teď už vím, proč nešli na pódium. Nechtěl si stoupat, jít tou uličkou a udělat cokoliv, co dělá, s upřenou pozorností od všech. Když jsem se pokoušel včera usnout, vzpomněl jsem si, že jsme viděli podpisy, které měly růžovou šmouhu, uprostřed stanu. Ten tam stál, když se to všechno stalo. Stále bych si přál vědět to, co ví. A řekl vám Draco…“

„…že ten stan zmizel dnes ráno. Ano, řekl mi to hned, jak přiběhl zpátky. Dala jsem to vědět Albusovi, promluvíme si o tom později,“ odpověděla mu se stále zabořeným pohledem do Petúnie Dursleyové. Položila na ní svojí ruku: „Jak se dnes ráno cítíte, drahá?“

Petúnie polkla: „ Cítím se – zvláštně. Když jsem se ráno probudila, myslela jsem… prostě jsem se chtěla cítit obyčejně, sníst svojí snídani, přečíst noviny a být normální. Ale pak se dveře do ložnice rozletěly a dovnitř vletěly noviny a přistály přímo na mém klíně. A když jsem přišla do kuchyně, věci, které se tam staly…“

Harrymu se otevřela ústa: „To jsi mi neřekla!“

„Nebyl jsi poblíž,“ zašeptala mu.

„Byl jsem s Dunkirkem. Ale musíš být opatrnější. Co když… co kdyby tě mudlové viděli…?“

Najednou ztuhla, její talíř se sušenkami se roztříštil a střepy se rozsypaly po podlaze. „Já jsem mudla, ale lepší název je normální člověk!“ vykřikla. Když zpozorovala talířek, obrátila se k starší ženě: „Arabelo, tvůj čínský porcelán…“

Paní Figgová si sedla zpátky do křesla a podívala se na ní. „No, Petúnie, sprav to.“

Petúnie se na ní podívala: „Promiň?“

Hnědé oči ji stále probodávaly: „Řekla jsem, sprav to. Možná jsi spoustou věcí, drahá, ale nemyslím si, že by byla pravda, kdybychom ti říkali mudla,“ kývla směrem k rozbitému talířku. „Do toho. Přemýšlej o tom. Pokus se na to zaměřit celou mysl.“

Harryho srdce bilo jako o závod. Pozoroval, jak jeho teta rozdělila svůj pohled na talířek a paní Figgovou. Poté, co polkla, natáhla svou ruku, pozorujíc kousky porcelánu, jako by chtěla objevit nějaký vzdušný virus. Po minutě se začala tiše třást. Divoce pozorovala střepy a pak se najednou kousky talíře vznesly do vzduchu a samy dopadly na čajový stolek. V jednom kuse. Hned poté se rozsypané sušenky srovnaly a položily se na talířek tak, jak tam ještě před chvílí ležely.

Jeho teta se podívala na paní Figgovou a poté i na Harryho a Draca. Draco jí věnoval široký úsměv: „To není špatné, na poprvé,“ řekl na povzbuzení. Harry si uvědomil, že je těžké ho zrovna teď nenávidět, ale stejně cítil nepříjemné dunění po celém těle.

Petúnie se začervenala, když se na ní Draco usmál. Opřela se a znovu nervózně položila své ruce do klína. „Já jsem to udělala, že?“

Paní Figgová se na ní jemně usmála. „Nevím, zda to v tobě Jeffries probudil, nebo zda jsi magické schopnosti měla vždy a jen je ignorovala, ale nemůžeš popřít, že ten talíř jsi opravila, Petúnie. Jak Draco poznamenal, nebylo to špatné. Nebylo to vůbec špatné.“ Harry byl značně překvapen, když zjistil, jak jeho teta vypadá. Ona byla vážně potěšena sama sebou, i když se to snažila skrýt.

„Jak je to možné?“ zeptal se své staré paní na hlídání.

Paní Figgová si povzdychla: „No, je to trochu komplikované. Co myslíš, Harry, čím se liší kouzelníci od lidí bez magie?“

Začal na ní tupě civět, jako kdyby si myslel, že se zbláznila: „Schopností kouzlit, samozřejmě.“

„To jsem nemyslela. Proč mají kouzelníci magii?“

„Nevím,“ pokrčil Harry rameny, „předpokládám, že se tak prostě narodili.“

„Proč?“

„Proč?“

„Ano, proč?“

Otevřel svá ústa a pak je zase zaklapl.

„Protože,“ promluvil Draco unuděným hlasem, „to je v našich genech.“

Harry si připadal hloupě: „Jo, jasně. Samozřejmě.“

Paní Figgová se na Draca zamračila. „Samozřejmě to není tak jednoduché. To rozhodně ne, jednotlivé geny s magií se buďto projeví nebo ne. V těle se vlastně nachází ohromný počet magických genů, nikdo si přesně nemůže být jistý, jak velké je to číslo. Kouzelníci mají lidské genotypy většinou vyměřené, mudlové je v tomto směru dohánějí. My jsme si i mysleli, že máme označenou řadu genů, které by měly být magické a kterým, jak se domnívám, mudlovští vědci přidělili schopnosti jako zpívání a jiné podobné. Některé z genů ale dělají víc, než si myslí. Ačkoli, po pravdě, to není zcela tak přesné. My jsme na tom s geny jen o trochu lépe. Mohu říct, že většina kouzelníků má víc jak polovinu magických genů „zapnutou“, na rozdíl od mudlů, ti mají víc jak polovinu těchto genů „vypnutou“. Není známý žádný člověk, kterému by tyto geny fungovaly všechny. To by nebyla magie, jakou známe. A tím přecházíme k důvodu, proč se ve velké skupině někdy něco podobného přihodí. Společně totiž mohou dva lidé přenést dostatečné množství magické energie a udělat něco – ať už je to dobré nebo ne.“

Harry se zamračil. „Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel. Takže někdo, kdo má moc kouzlit, má geny funkční a může – vyrábět lektvar nebo létat nebo…“

„Ona je připravená.“

„Co? Kdo je připravený?“ zasyčel Harry. Pak si všiml, že ostatní se na něho koukají. Rozpálily se mu tváře.

„Proč syčíš jako utíkající balón, Harry?“ promluvila jeho teta.

„Copak ta tupá ženská neví, jak zní had?“ zasyčela Sandy; ačkoliv jí pouze Harry mohl rozumět.

„Ona neví…“ začal, ale pak ho zarazil upřený pohled paní Figgové.

„Už jsi skončil?“ zeptala se neústupně. Harry si připadal jako ve škole. Takže takhle to vypadá s profesorkou Figgovou? Pomyslel si.

„Jak jsem říkala, ty jsi toho příkladem, Harry. Vím, že tvoje geny s hadím jazykem jsou v činnosti, takže ty můžeš mluvit s hady a také rozumíš jejich řeči. Albus se ale domnívá, že ses takto nenarodil. Myslí si, že se na tebe přenesly až potom, co jsi byl jako dítě napaden. Vlastně oba, on i já, věříme, že ta příhoda zavinila spouštění několika tvých dříve nečinných magických genů. Jeffries měl možná činných více magických genů než ostatní mudlové, ačkoliv to nebylo stále dost na kouzelníka, a nějak jeho zážitek ze stanice metra aktivoval víc těchto genů. Myslím, že on zapříčinil, že se to samé stalo tobě, Petúnie, když ses ho dotkla,“ otočila se na Harryho tetu. „Drahá, možná jsi neměla tolik funkčních magických genů jako tvoje sestra, když ses narodila, a tím pádem jsi ani jako jiné čarodějnice nemohla obdržet dopis do Bradavic, ale měla jsi celkem dost genů v provozu, více než většina lidí. Mohu se domnívat, že jako setra čarodějnice a také po tom zážitku s Jefriesem – jako Harryho zážitek s Voldemortem – to, zdá se, vynesl na povrch, máš dostatek genů, takže nejsi v nečinnosti, jsi magii provozující člověk.“

„Řekla jste, že teta Petúnie neměla dost funkčních magických genů, aby se narodila se schopností kouzlit, ale spousta kouzelnických dětí nezačne dávat najevo moc kouzlit ihned, že?“

„To je pravda, Harry. Ale přemýšlej o tomto: Já jsem znala tvého otce a ty, jak se zdá, jsi zdědil jeho problém s rychle rostoucími vousy. Ten se ale nemohl projevit dřív, než jsi dosáhl věku, kdy vousy začínají růst. A tak se projevují i magické schopnosti, některé dříve, některé později. To je také důvod, proč jsou Bradavice otevřeny pro děti až od jedenácti let.“

„A je to taky důvod, proč nesmíme kouzlit mimo školu až do sedmnácti?“

„Ano. Nečinné geny se mohou probudit k činnosti v jakoukoli chvíli a mladé čarodějnice nebo kouzelníci se mohou stát silnějšími v nevhodnou chvíli a to úplně bez varování. Naše emoce mají velký vliv na provádění magie a emoce náctiletých jsou dost pomíchané, díky hormonům. Takže pravidlo o zákazu pro nedospělé mimo školu pomáhá náctiletým se s takovými situacemi vyrovnat.“

Draco se samolibě usmál. „Samozřejmě, já si s tím už starosti dělat nemusím.“ Řekl kousavou poznámku směrem k Harrymu. Paní Figgová ho rukou praštila přes záda, než pokračovala. Harry byl zklamaný. Doufal, že mu nechá zmizet pusu.

„Ačkoliv my kouzelníci rozumíme významu genů, nezdařilo se nám uvést spící do činnosti. Alespoň většině ne.  Předpokládám, že jedna z věcí, které Voldemort dělal, bylo nalezení kouzla, které by mu umožnilo zapnout všechny své geny a tím pádem se stát nejmocnějším kouzelníkem na světě.

V našem světě vypadá mnoho věcí jako černá magie, většinou díky tomu, jak je mnozí čarodějové mohou použít pro špatné účely. Mudlové právě objevili, že spící geny mohou být probuzeny nebo nahrazeny infuzí genů. Říkají tomu „genová terapie“, nevím přesně, jak to funguje a dokonce ani většina mudlů to zatím ještě neví, ale chápu, že je to poslední krok k vymýcení (tak s tímhle jsem se hodně natrápila, ale vymítat je od slova vymetat – a geny se těžko budou vymetat, takže vymýtit od slova odstranit něco negativního, takže jsem pro ‚y‘) genetických nemocí.

Mudlové si samozřejmě neuvědomují, že by při tom mohli náhodně spustit magické geny. V těle je spousta genů, které máme všichni, ale u většiny lidí jsou spící. Nebo se mohou geny, dřímající v obou rodičích, probudit až v jejich dětech. Stejně jako dva lidé trpasličí výšky mohou mít dítě normálně vysoké, tak mohou mít dva mudlové s neaktivními magickými geny dítě s velkým množstvím genů v činnosti, tedy kouzelníka nebo čarodějnici.“

Harry seděl tiše, zíraje do svého šálku čaje. Po minutě své oči zaměřil na její: „Takže Jeffries ve skutečnosti nikoho nevyléčil, že?“

„Myslím, že dělal přesně to, co říkal – pomáhal zvýšit počet lidí schopných věřit. Myslím, že schopnost věřit ve věci, které nemůžeme vidět nebo ve věci, které se neopírají o zkušenosti, je v genech sama o sobě. Někteří mu říkají „gen víry“. To je v magii také velmi důležité, víra, že dokážeš kouzlit je stejně tak potřeba, jako znát zaklínadlo. On pravděpodobně lidem pomáhal uvěřit, že mohou zvládnout nějaké situace a věci. Někdy je víra nezbytná u osoby, která dosáhla věcí, co se zdají nemožné.“

„Ale není  - není to trochu jako Imperius?“

„Ne tak docela, Harry. Kouzelník, který použije kletbu Imperius, se snaží dostat druhého pod svou kontrolu. U Jeffriese to ale vypadá, že chtěl, aby lidé kontrolovali sami sebe. On se je nesnažil ovládnout svou vůlí – a to je velký rozdíl. On jim pomáhal dosáhnout jejich vlastních cílů. Pravděpodobně. Osoby, které nevěří, mohou ale stále mařit jeho cíl. Mohou mu dávat vinu, říct o něm, že je šarlatán, to všechno proto, že věřit nechtějí.

Vlastně jsem mudly celkem ohromená. Jeffries přece mohl použít svoje schopnosti na něco špatného. A také mudlové pracující na genové terapii se snaží choroby vyléčit. Vím, že můj bratr má sklon tvrdit, že mudlové jsou nebezpečnější než čarodějové, ale také můžu vidět, že mudlové jsou v některých věcech před námi. To, že pracují pro větší dobro, je něco, co budu vždycky chválit. Neříkejte to Alastorovi, mudlové mohou být hrozní, ale vždy je pro některé důvody budu obdivovat.“

Harryho teta svraštila čelo. „To je sice všechno hezké,“ řekla, „ale co mám teď dělat já? Teď, když mi fungují ty – ty – geny –“

„No, musíš začít u sebe, Petúnie.“

„Co?“

„Slyšela jsi mě. Ty se s tím zvládneš vypořádat. Mysli na to, jak se rakovinné buňky přeměňují na normální buňky. Víra. Je to velmi jednoduché. Jestli to pomůže, vezmi si lékařský časopis a porovnej fotky rakovinných a normálních buněk, takže můžeš vidět, co se s nimi děje. To je důvod, jak jistě víš, že čarodějnice a kouzelníci žijí déle než mudlové a není to všechno jen o lektvarech.“

„Ale – ale –“

„Ale ona se ptala mé mamky, zda dokáže vyléčit rakovinu babičky,“ vysvětloval Harry, „a má mamka řekla, že kdyby se o to pokusila, asi by jí zabila.“

„Jak to víš?“ dožadovala se jeho teta.

„Ano, no, to by asi stalo,“ řekla paní Figgová, ignorujíc zvolání Petúnie Dursleyové. „Tvoje babička nebyla čarodějnice, Harry. Léčba je účinnější, když má ta osoba moc kouzlit. Jádro úspěchu jsou vlastní schopnosti, jsou důležité. Kdy ti to diagnostikovali, drahá?“

„Doktor Forbes mi doporučil specialistu v Londýně dva měsíce zpátky.“

„A co ten specialista řekl?

Podívala se dolů na talíř, který opravila, uhladila si svojí sukni a začervenala se. „Já… já jsem se s ním nikdy… nesetkala.“

K Harrymu překvapení paní Figgová přikývla. „Byla jsi velmi vystrašená, chápu. No, máš stále ty informace, co ti dal?“ Přikývla. „Dobře. Setkej se s ním. Potřebuješ vědět, kam přesně až rakovina došla. Potřebuješ vědět, jak se to rozšířilo, pokud to chceš porazit. Pokud bys chtěla použít mudlovské metody, snášet…“

Jeho teta začala nečekaně plakat, pomalé slzy stékaly k jejímu krku. „Ne! Moje matka… vypadaly jí vlasy a vážila tak málo, když zemřela. Konec jejího života byl… hrozný. Proto jsem nešla k tomu specialistovi v Londýně…“   

Paní Figgová znovu přikývla. „To, že se s ním setkáš, ještě neznamená, že budeš souhlasit s nějakým druhem léčby. Ber to jako výzvědnou misi. Dělej si poznámky – bude se mu to líbit. Zkus získat nějaké obrázky dobrých buněk. Potřebuješ vědět, co se děje. Slyšela jsem o nějakých velmi silných mudlech, kteří dokázali změnit své zdraví pomocí cvičení a to pravděpodobně měli hrstku tvých magických genů. Mohu jít s tebou, když se z toho rozhodneš vynechat Vernona.“

Petúnie se na ní podívala velmi vděčně. Harry se snažil ukrýt své překvapení, když odpověděla: „To bys udělala, Arabelo? Dě – děkuji ti.“

Připravili se k odchodu, ale paní Figgová Harryho zadržela. „Vadilo by ti, kdyby zde Harry ještě chvíli zůstal? Je to prefekt a já, jako jeho nová učitelka, bych s ním chtěla probrat pár věcí.“

Harry se zamračil, ale jeho teta odešla bez dalších otázek a on se vrátil zpět do obývacího pokoje a usrkávajíc čaj, chtěl vědět, o čem skutečně rozhovor bude. Paní Figgová zkontrolovala své hodinky a řekla: „Ještě minutku.“ Harry se podíval na Draca Malfoye, aby zjistil, jestli má nějaké ponětí, o čem to mluví. Ten mu odpověděl pozvednutím obočí a pokrčením ramen. Brzy ale zjistil, na co čekali.  V krbu se ozval zvuk a Harry tím směrem otočil hlavu. Vyskočil ze svého pohodlného křesla a pak se zastavil.

„Ahoj, Harry. Jsem tak ráda, že jsi tady,“ zazubila se na něj Hermionina hlava z krbu.

 „Hermiono! Kdy---?“ a pak si na něco vzpomněl. Je připravená. Ona. Je připravená.

„Velmi vtipné,“ zašeptal Sandy. Hermiona si ničeho nevšimla.

„Minerva zapojila kancelář mého taťky do sítě letaxových krbů. Nezahrnuje to cestování, ale lidé mohou zavolat mého taťku kdykoli se jim zachce. Zvykla si takhle mluvit s profesorem Brumbálem a chtěla jsem možnost ho zkontaktovat, aniž by musela použít sovy, na které bych pak musela čekat, nebo aby musela zajistit, že bude u mudlovského telefonu. Nikdy předtím jsem to neviděla. Je to mnohem praktičtější než používání telefonu, protože mám obě dvě ruce volné a mohu si klidně dělat poznámky…“

Harry se zasmál a Draco následoval jeho příkladu. Nesmál se ale přátelským smíchem: „Ty ani přes léto nevypneš, co, Grangerová?“ pronesl posměšně.

Podívala se na něj, její rty se zkroutily. „Ahoj i tobě, Malfoyi. Nevěděla jsem, že jsi tady.“

„Připomínal jsem ti, že tady žiju. Tedy alespoň přes léto. Slyšel… slyšel jsem, že jsi říkala Minerva. Profesorka McGonagallová ti dovolila říkat jí křestním jménem?“

Harry si pomyslel, že Hermionin výraz se změnil na výrazně samolibý. „Ano, nabídla mi to, ne že by ti do toho něco bylo. V každém případě, jsem tu proto, abych si promluvila s Harrym a paní Figgovou, takže ty…“

„Já si tady sednu, užiju si svůj čaj a budu mít kousavé komentáře na to, jaká jsi nesnesitelná vševědka…“

„Malfoyi!“ vykřikl Harry a vyskočil a díval se mu přímo do očí, zatímco zatínal své pěsti.

 „Sedni si, Harry,“ řekla mu Hermiona autoritativně, „jsem plně schopná ho ignorovat. Řekla ti paní Figgová, proč mě sem zavolala?“

Harry se na starou dámu podívals podezřením. „Ne, neřekla.“

„No, volala jsem – a použila jsem telefon - sem včera potom, co jsem volala tobě večer. Řekla jsem všechno, co jsi ty řekl mě o tom stanu a o tom, co Jeffries říkal.“

Podíval se na paní Figgovou. „Takže jste to už věděla, ale nechala mě to celé znovu vyprávět!“

Pokrčila rameny. „Chtěla jsem to slyšet od tebe. A chtěla jsem vědět, zda Petúnie už změnila své názory.“

Harry se otočil ke krbu, odkud na něj koukala Hermionina hlava. Celkem mu dělalo problémy ji takhle vidět. „Proč jsi jí to říkala?“

„Protože jsem si dělala výzkum o tom mudlovském mlékaři. Myslím, že je tam nějaké spojení. Nevím, jak s ním Jeffries přišel do kontaktu, ale ten mlékař je další osoba, které se magické geny zčista jasna samy zapnuly, takže je schopný kouzlit.“

 Paní Figgová se opět posadila do svého křesla a promluvila. „Ještě jsem neměla šanci tě informovat, Hermiono, teprve ráno jsem o tom obdržela zprávu. Naši lidé v Londýně přišli na to, kdo to je. Jmenuje se Alphonse Nichols. Vlastně to není mudla, jeho matka je čarodějnice a otec kouzelník.“

„Je to moták!“ vykřikl Harry. V odpověď mu přikývla.

„Přesně. Proto také není uveden na listině Bradavických studentů a v kouzelnickém světě po něm nejsou žádné stopy. S rodiči, kteří jsou kouzelníky, na rozdíl od mudlů, ví o kouzelnickém světě, i když má funkčních pouze pár genů. Stále ale nevíme, kdo mu umožnil kouzlit a kdo ho umístil pod kletbu Imperius a dal mu mnoholičný lektvar, aby se mohl vydávat za vašeho mlékaře… A Harry, proč si mi neřekl o té dodávce mléka?“

„Myslel jsem, že jsem to udělal. Co teď s tím?“

„No, možná jsi to říkal. Čeho jste si ale nevšimli, byla jeho dodávka. Jeho vozidlo mělo zakrytou zadní část, jako by tam někdo bydlel, to ale mlékaři obvykle nemívají. Naopak, zadky aut mají volně otevřené.  Nemají žádné místo na skrytí něčeho. To mělo být první varování, že něco není v pořádku.“

Harry pokrčil rameny. „Chodím běhat brzy, ale ne zas tak brzy, abych viděl mlékařské vozy. Nevěděl jsem o tom.“

„Kdokoli, kdo na něj použil Imperius, se musel bát, že ho chytí a bude se ho vyptávat, takže se musel ujistit, že ho Nichols neuvidí.  Všechno, co víme je to, že to nebyl mudla, který se vloupal do tvého sousedství.“

„No, je to víc, než jsme věděli předtím, ne?“ zeptal se Harry.

„Chápu správně, že paní Figgová ti už řekla o magických genech?“ ozvala se Hermiona.

Harry se na ní s podezřením podíval. „Co s tím máš společného?“

Hermiona vypadala sama se sebou dost spokojeně: „No, mluvili jsme o tom včera večer a já jí řekla o genové terapii. Vysvětlujete to spoustu věcí! Moje mamka se o to taky velmi zajímala. Málem se stala onkologem, místo - jak víš - zubařem. Každopádně mě napadlo ještě něco jiného potom, co jsem ti zavolala. Něco to mělo společného s hudbou, o které jsi řekl, že Jeffries používal, tak jsem se podívala…“

„Hermiono, spala jsi vůbec?“ zeptal se, když se začal cítit unavený jen z pomyšlení, jaká její noc musela být.

„Byla jsem moc nadšená na to, abych spala. Můžu si odpočinout odpoledne. Teď mě poslouchej! Nemožný sen je z muzikálu Muž jménem la Mancha. Je o Donu Quichotovi. Vytáhla jsem svůj výtisk od Cervantese a přečetla jsem…“

„Všechno?“

„Samozřejmě. Každopádně, chtěla jsem vědět, jestli je tu nějaká spojitost s výběrem té hudby.  Přečtení té knihy mě donutilo přemýšlet… Co když psal o někom, o kom si všichni myslí, že se zbláznil, o někom, kdo bojoval s větrnými mlýny, protože někdo takový skutečně existoval? Co když Quichot opravdu viděl draky, o kterých samozřejmě víme, že existují? Ale nikdo jiný je vidět nemohl. Mohl být něco jako moták. Filch je moták, ale nemá problém vidět Bradavice. Nebo Quichot mohl být u mudlů narozený čaroděj, který neměl potuchy o kouzelnickém světě, takže by pak mohl vidět magické stvoření, které mudlové nevidí a bojovat s draky. Myslím, že i vystrašený čaroděj by mohl zvládnout nějaké spontánní kouzlo a vyslat ho na draka. Zamysli se nad tím, co všechno jsi zvládl během turnaje, Harry.“

Zamračil se. „Jo, vypořádal jsem se s Maďarským trnoocasým a Cedrik a Fleur se „zvládli“ dostat ze zapálení. Takže si myslíš, že Don Quichot byl skutečná osoba?“

„Ne nezbytně. Ale myslím, že Cervantes mohl napsat o někom, koho znal nebo o kom slyšel. Myslím, že napsal o někom, kdo skutečně tyto věci viděl, i když lidé kolem něho ne, a proto ho pak považovali za šílence. Takže chápeš, proč dává smysl, že Jeffries má rád příběh Dona Quichota nebo alespoň písničku Nemožný sen z toho muzikálu?“

 „Nemám obavy o Jeffriese, i když Harry,“ řekla paní Figgová, „a Hermiona je teď rozvířili. Pomáhat mudlům uvěřit v sebe je jedna věc, ale zavinit zprovoznění magických schopností jako u tvé tety, Ministerstvo kolem toho udělá rozruch…“

„Proč?“

„Proč?“ zopakovala Hermiona. „Protože Ty-víš-kdo a jeho služebníci jdou po mudlorozených čarodějnicích a kouzelnících. Bude velmi složité dávat na ně pozor kvůli jejich novým schopnostem a chránit je před ním ve stejný čas. Musíme najít způsob, jak vrátit lidi, jako je tvoje teta, zpátky na mudly.“

„Co?“ vykřikl a zase se postavil na své nohy. „Nemůžu uvěřit, že ze všech lidí na světě jsi tohle řekla právě ty, Hermiono!“

„Co myslíš tím, ze všech lidí na světě? Myslíš, že se každý den nebojím o bezpečí svých rodičů, které je narušeno kvůli mně? Myslíš, že to jiným lidem přeju? Je to pro jejich vlastní ochranu!“

Harry si pomyslel na zákaz pro mudlorozené, a proto se rozhodl podporovat je. Neposadil se. „Já nebudu jen stát a dívat se, jak jí někdo vezme šanci se uzdravit nebo šanci konečně porozumět mému životu a životu mé matky. Možná to nebyl záměr, když jí Jeffries zapnul ty geny, ale můžeme jim teď vzít, co mají? Ty víš, co se stane, když budeme úspěšní, Hermiono,“ zastavil se a doufal, že to neprozradil, ale ona na něho vzdorovitě vysunula bradu. „Budeš na řadě,“ řekl a nenechal jí čas na odpověď. „ Bude to jen krok od obrácení mudlorozených čarodějnic a kouzelníků na mudly. Budeme dělat Voldemortovu špinavou práci za něj, očistíme kouzelnický svět od těch, kteří nemají čistou krev. To je to, co chceš?“

„Možná je to, co chce on,“ řekl Draco potichu. Všichni se na něj otočili.

„Co jsi říkal, Draco?“ zeptala se ho paní Figgová a opatrně si ho prohlédla.

„No, seděl jsem tady a poslouchal tyhle dva, jak na sebe pokřikují, a pomyslel jsem si - je to perfektní. Pán zla dal tomuhle Jeffriesovi nějakou mocnou sílu… pro všechny peníze, myslím, že by to mohl být moták, jako mlékař. Proto taky slyšel o Harrym. Pak začal poskytovat ostatním lidem moc. Předtím než to zjistíte, samozřejmě, bude ministerstvo zapojeno a budou pracovat s lidmi, kteří nevědí o svých magických schopnostech. V dalším kroku někdo přijde na to, jak jim tyto schopnosti zase vzít… no, nesnáším, že to musím říct, ale souhlasím s Harrym. Tato vědomost by navždy nezůstala v rukách těch, kteří to myslí dobře. To všichni dobře víme. Informace uniknou ven a brzy všichni kouzelníci s nečistou krví budou vyloučeni z kouzelnického světa. Když nad tím tak přemýšlím, je to geniální, vážně…“

„Slyšela jsi to?“ obrátil se Harry na Hermionu. „I Malfoy rozumí tomu, o čem tady mluvím! Nemůžeme…“

„Já neřekl, že by to byla špatná věc. Zvláště, kdyby to dostalo Grangerovou daleko, ale opravdu daleko, ode mě,“ řekl Malfoy pohodlně usazený, ukusujíc sušenku. „Jen říkám, že je to nevyhnutelné. A geniální. Nebyl bych překvapen, kdyby s tímto nápadem přišel můj otec předtím, než ho poslali do vězení. Je to starý bastard, ale umí být sakra dobrý, když chce.“

Paní Figgová zatřepala hlavou: „Nevíme. Obávám se však, že musím souhlasit s Hermionou, Harry. Ministerstvo potřebuje kontrolu nad neautorizovanými čaroději.“

„Vy jste ta, co mojí tetu donutila opravit ten talíř!“ vykřikl Harry. „Vy jste ta, co jí řekla, že se může uzdravit!“

Přikývla. „Byl to test. Potřebovala jsem vidět, jak silná je. Nechci, aby umřela, Harry. Ráda bych ji viděla zdravou. Ale pokud si nechá magii… mohlo by to být velmi špatné, Harry. Nemůže projevit magii, když jí ostatní mudlové vidí.“

„Správně,“ souhlasila Hermiona ze svého místa v krbu, „myslím, že ministerstvo se do toho může zapojit, dřív než si myslíte, paní Figgová. Viděli jste dnešní Ranního Věštce?“ zeptala se, a když jí paní Figgová odpověděla zakroucením hlavy, tak jí podala přes plameny poskládané noviny. Podívala se na přední stranu a zbledla. Draco se jí podíval přes rameno, potom zapískal.

„Vřídková to má rozhodně od tebe,“ řekl Harrymu, který měl nutkání vytrhnout noviny paní Figgové z ruky. Když mu je podávala, cítil, jak jeho tváře ztrácí barvu. Stejně tak, když se dal do čtení toho příběhu.

Prefekt Bradavic nebo odpadlík nedbající zákona?

Napsala Růžena Vřídková (crazyiiii to přeložila takto, tak bych to tak nechala)

KVIKÁLKOV, SURREY — Minulý večer Harry Potter, nynější prefekt v Bradavicích, možná prováděl a možná také neprováděl nezákonné kouzlení před velkým shromážděním mudlů. Potter, který za tři týdny oslaví své sedmnácté narozeniny, je evidentně nedočkavý tohoto věku. Zúčastnil se vystoupení světově proslulého inspirativního mluvčího Rodneyho Jeffriese, který je v současné době také ministerstvem vyšetřován za provádění magie před mudly (ačkoliv není stále jisté, zda Jeffries je skutečně čaroděj, někteří předpokládají, že s ním spíš nějaký spolupracuje). Potter se účastnil ještě se svojí tetou z matčiny strany, Petúnií Dursleyovou, a dvěma dalšíma mudly z vesnice. Když si Potterova teta šla pro „uzdravení“, není jasné, co se stalo. Ale brzy se u ní objevil Potter a Jeffries byl odhozen do zadní části stanu, který je součástí jeho cestovní show. Z popisu svědků je jasné, že se jednalo o kouzlo.

Potter a jeho dva mudlovští společníci se rychle s jeho tetou vzdálili od stanu a zmizeli do noci. Později v noci zmizely všechny Jeffriesovi věci i on sám z hospody ve vesnici, kde pobýval. Aktuální místo pobytu Jeffriese i jeho doprovodu je neznámé. Fámy o tom, že kouzlo zavinila Potterova teta a ne on sám, byly vyvráceny, protože je mudla. Potter je tedy považován za nejvíce pravděpodobného viníka. Byl již před pěti lety napomenut kvůli použití kouzla levitace na mísu pudingu za přítomnosti dvou mudlů. Rok poté nafoukl svojí nevlastní tetu a tentokrát muselo ministerstvo použít i kouzla na změnu paměti. Nebylo vzneseno žádné napomenutí, protože se incident odehrál v době, kdy ministerstvo pátralo po uprchlém Siriusi Blackovi, který je kmotrem Pottera.

Podle ministerstva není dostatek důkazů pro předvolání pana Pottera kvůli porušení mezinárodní dohody o utajení magie. Šeptá se ale, že Potterovo propojení s ministerstvem (otec jeho nejlepšího přítele je ministerský úředník na vysoké pozici) má na svědomí ticho kolem minulé noci. Potter tedy pravděpodobně nebude potrestán – znovu.

Potterovi není cizí podkopávání tradic kouzelnického světa. Podvodem způsobil propuštění domácího skřítka před třemi lety a během předchozích tří semestrů trénoval bradavické skřítky v boji proti lidem i proti zákazu použití hůlek u skřítků. Je úplně mimo kontrolu a reportérka snad ani nechce přemýšlet, jaký chaos by propukl, kdyby se všem nezletilým studentům Bradavic dostávalo takového zvláštního zacházení jako Potterovi.

Jeho čelist poklesla. „Ale… ale… to je úplně šílené… A… a ona tam včera večer byla? A… zmínil jsem, že je to šílené?“

„Ano, s pravdou to skutečně nemá nic společného,“ promluvila paní Figgová. „Spojení s ministerstvem, to tak! Jako bys někomu platil za to, aby za tebe tahal provázky. A jako by tě snad Artur Weasley mohl chránit, i kdybys porušil zákon! Oni naprosto jistě vědí, co se stalo, proto jsi nedostal napomenutí. Ale nemůžou vyvolat paniku a říct kouzelníkům a čarodějnicím, že tvoje mudlovská teta projevila magii.“

„Paniku? Proč by to mělo vyvolat paniku?“

„Protože mudlové, kteří by byli nabiti magickými schopnostmi, by se nezabývali kouzelnickými zákony, Harry. Ty jsou stanoveny, aby chránili nás. Oni by si mysleli, že je to jen nějaký žert.“

„Tak je to!“ vykřikl Harry a ukázal na ní prstem. „To je ono, že? To není o jejich ochraně, to je o tom, jak ochránit nás, o tom jak nás udržet od ostatního světa a lidí, kteří by chtěli od naší magie pomoc a vyřešit tak své problémy. I Hagrid mi to řekl, když jsme se poprvé setkali, a to mě ani nenapadlo, jak je to neuvěřitelně sobecké! Vy jste zrovna mluvila o tom, že mudly obdivujete, protože se věci naučili a použili je pro dobro všech. Ale co všechny problémy na světě, které by mohly být vyřešeny díky magii? A přesto jsme nechali projít zákony, které říkají – Oni by nás pořád otravovali, kdybychom jim jen trochu pomohli. A teď, když to vypadá, že existuje možnost, jak jich může být více jako my, tak už nemáme obavy, že si řeknou o pomoc, ale chceme jim to vzít?“

„Harry…“ ozvala se Hermiona naléhavě z krbu, „ty nerozumíš…“

„Máš pravdu,“ řekl a smutně se na ní podíval, „nerozumím, jak ty, mudlorozená čarodějka, můžeš říkat takové věci. Mám pouze jednu žijící příbuznou – mojí tetu Petúnii. Nikdy jsme spolu moc nevycházeli, ale to, že může kouzlit, to možná změní a to nezmiňuji, že jí to zachrání život. Já nechci, aby jí to kdokoli vzal. Je… je jediná, kdo mi zbyl,“ řekl jemně. Nikdo mu neodpověděl, tak se otočil a opustil obývací pokoj a poté celý dům. Opřel se o zavřené vchodové dveře paní Figgové, těžce dýchal, jako kdyby dlouho běžel a pak uslyšel zasyčení směřované na něho.

„Toho jsem se bála.“

Harry Potter a Proroctví tří

 KAPITOLA ČTVRTÁ

OKNA – část druhá

Harry seděl v obýváku a přepínal bez zájmu jeden program v televizi za druhým, čekal na další večer, aby mohl jít ven s Katie, když zazvonil telefon, který zvedla jeho teta. Strýc si četl noviny.

„Jsem… jsem v pořádku,“ slyšel říkat tetu do telefonu v chodbě, „když… když jsem včera spravila ten talíř. Arabela ti to řekla? Byl to takový zvláštní pocit…“

Harry se zamračil a vešel do chodby. „S kým to mluvíš?“ zeptal se jí. Vypadala mírně vyděšeně, když mu podávala telefon.

„To je Hermiona Grangerová,“ řekla roztřeseně, „volá tobě.“

Telefon popadl podrážděně. „Eh, díky,“ řekl. Svůj hlas snížil na šepot a rukou zakryl sluchátko. „Nemůžeš s nikým mluvit o tom, co jsi včera udělala. Strýc Vernon to pravděpodobně ještě neví. Musíš být opatrná, velmi opatrná.“

Vyzývavě zvedla bradu. „Nebude to trvat dlouho. Nechci být kvůli tomu svázaná.“ řekla, a samozřejmě neměla v úmyslu přijmout jeho větší zkušenosti s udržováním tajemství o kouzlech.

Harry si přiložil telefon k uchu. „Hermiono? Proč mluvíš s mojí tetou?“

„Jen jsem se ptala, jak se cítí. Ona si teď prochází mnohým, co mi není cizí. Chvíli jsem s tebou žila a ona nebyla tak hrozná, vždyť víš. Myslím, že se jí většinu času podařilo zapomenout, že jsem čarodějnice.“

„Jí a strýci Vernonovi taky nevadilo zadržet tvé rodiče, dát jim…“

„Přestaň Harry, myslím, že budu radši zase mluvit s tvojí tetou.“

„Jsem nesnesitelný, že?“

„To jsem právě naznačila, ne?“ povzdychla si. „Podívej, nevolám, protože bych se chtěla hádat. Naopak, chci se usmířit. Je mi líto včerejška. Chápu, co jsi řekl a že to s mudlorozenými lidmi je pro tebe asi citlivější téma kvůli tvé mamince a tetě…“

„A co ty?“ přerušil jí. „Proč pro tebe není citlivější to kolem mudlorozených?“

„Je, Harry. Myslím… no, myslím, že jsem rozpolcená. Na jednu stranu chci ochranu a to znamená neříct nic o kouzelnickém světě mudlům. Na druhou stranu nechci, aby mi někdo vzal mojí magii. A myslím, že ta druhá věc je méně pravděpodobná, viď? Tím myslím, že máme jenom případy, kdy se lidem staly jejich magické geny najednou funkční, ne obráceně. Ani nevíme, zda by to šlo zastavit. Nezajímá mě, co Draco Malfoy řekl…“

To, že zmínila jeho jméno, vnuklo Harrymu náhlou myšlenku. „To není pravda,“ přerušil ji. „Přemýšlej o Malfoyovi… kouzlo poslušnosti. Voldemort ho použil, aby probudil v Malfoyovi některé spící buňky a tím vypnul trochu svých, dal mu trochu ze své síly. Bylo to z jeho strany dobrovolné, získal něco pro… pro svého otroka, v podstatě,“ Harry polkl a snažil se o tom moc nepřemýšlet, „když někdo sešle kouzlo na jinou osobu za účelem omezit svoje magické schopnosti, tak to není nic dobrého, protože ta osoba se zvýšenou mocí, pak musí udělat cokoli, co se jí řekne. Ale kdyby… kdyby Voldemort našel způsob, jak oddělit moc přenosu kouzla od dodržování, pak…“

„…pak by se stal nejmocnějším kouzelníkem na světě,“ zašeptala vyděšeně.

„Přesně. A on už zná některá kouzla na přenos síly. Nemá jenom tolik času, kolik potřebuje, má i svoje Smrtijedy, kteří mu pomáhají s problémy… a že má ve zvyku si verbovat ty nejchytřejší… navíc, jestli má paní Figgová pravdu ohledně toho, že ministerstvo zakročí v případě neautorizovaných čarodějů, mohli by najít řešení oni. To je to, o čem jsem včera mluvil, Hermiono. Nemůžeme nechat Voldemorta, aby si z ministerstva udělal nástroj. Určitě už tam má jednoho nebo dva Smrtijedy a jestli ministerstvo najde řešení před ním, bude to vědět do pěti minut. Já to vím a ty to víš také.“

Zůstala potichu. Harry polknul. „Hermiono, tohle může být velmi nebezpečné. Další věc, která se může stát je, že se Rada rozhodne neposílat mudlorozené do Bradavic s důvodem, že je pro jejich vlastní ochranu udržet se od kouzelnického světa, protože ten je potenciálně nebezpečný…“

„To by přece nemohli udělat…“

„Ale ano, mohli. A lidé by to schválili, protože by nerozuměli, jak velkou chybu dělají. To ale není všechno. Co třeba Ron?“

„Ron?“

„Je to vlkodlak,“ řekl potichu se snahou, aby ho jeho strýc a teta nezaslechli.

„Kam tím míříš, Harry?“

„Když už lidé schválí zákaz mudlorozených v Bradavicích, jak dlouho myslíš, že bude trvat, než ministerstvo rozhodne o přesunu vlkodlaků do vězeňských táborů?“

„Jsi šílený, Harry. To neudělají.“

„Vážně, ne? Jenom proto, že konečně uznali nevinu Siriuse, a že jinou možnost ani neměli, když se Červíček přiznal, tak jim moc nefandi, Hermiono. Potřebuju, abys v tomhle byla se mnou. Ustanovili nás primusem a primuskou. Musíme být sladění ve věcích ohledně ministerstva a Rady.“

„No, nemyslíš, že jsme ztratili už trochu věrohodnosti díky té Vřídkové?“

„Myslím, že to byl účel těch článků. Útok na důvěryhodnost. Nemůžeme ale dopustit, aby nás zastavili. Budeme ignorovat tisk. Když Rada ani ministerstvo neprokazují známky schopností, tak pak musíme být vůdci my. Když to bude potřeba… můžeme vyhlásit generální stávku Bradavic…“

„Harry! Konečně se to stalo!“ začala se hlasitě smát.

„Cože?“

„Konečně jsem tě přiměla být radikálním!“

„No, můžu ti zase přenechat vedení…“

„V pořádku, Harry,“ povzdychla si, „v pořádku. Budu ti v tomto věřit. Nechci ztratit svou magii a nechci, aby Rona poslali do vězeňského tábora. Mimochodem, pozdravuje tě, včera večer jsem použila taťkův krb a ještě s ním mluvila.“

„Jak je na tom?“

„Je trochu nervózní.“

„Kdy se to děje?“

„Úplněk je od středy do pátku. Vlastně jsme spolu mluvili každý den od Dracova večírku. Když nejsme v jedné místnosti, tak to i vypadá tak, že spolu můžeme normálně mluvit…“

„Potřebuje trochu času, Hermiono.“

„Já vím,“ znovu si povzdechla, „já vím. Ale stále jsou věci, které mi nechce říct. Například v úterý mi řekl, že se mnou nemůže mluvit, protože byl celý den zamčený v pokoji. Pak ale vypadal, jako by nechtěl, aby mu ta informace vyklouzla a nechtěl mi říct, proč byl zamčený. Vždyť úplněk je až ve středu. Já nerozumím…“

Harry naprázdno polkl. Byl rád, že mluví pouze do telefonu a nemusí jí vidět tváří v tvář. Ron jí neřekl o vlkodlačích naléhavých potřebách, které má před úplňkem. Vlastně ani nebyl překvapený, ale samozřejmě si přál, aby jí to řekl.

„ Víš o tom něco, Harry?“ zeptala se ho, když si z ticha vyložila, že něco určitě ví. Harry si ale nemyslel, že by jí o tom měl říct zrovna on.

„Jak jde trénink?“ zeptal se kvůli změně tématu. 

Než pokračovala, na chvíli se odmlčela, ale pak pronesla: „To bylo dost průhledný, Harry. Ale dobře, neříkej mi to. Trénink jde dobře, vlastně přemýšlím, že bych si ještě něco přidala. Opravdu mi to pomáhá s mojí fyzičkou. Ron by byl mile překvapený…“

„Er,“ odkašlal si Harry, „no, já nevím, Hermiono. Možná bychom to měli ještě probrat.“

 „Harry! Mysli něčím jiným než rozkrokem! Na tomhle není nic nevhodného!“

„Nikdy jsi proti tomu neměla námitky,“ usmál se samolibě.

„To bylo ale, když… jisté hmatatelné výhody…“

Harryho výbuch smíchu přerušilo až zazvonění u dveří. „Už… už musím jít. Katie a já jdeme ven.“ Jeho teta se blížila ke dveřím. „Zrovna byla v Prasinkách, a já mám o ní starost…“

Už po třetí Hermiona povzdechla se slovy: „Katie má štěstí, Harry,“ a pak zavěsila.

Zvedl oči a uviděl Katie stát u vchodových dveří. Šťastně se na něj smála. Vlastně, pomyslel si, jsem tady já ten šťastný.

„Jdeme jen do Londýna na večeři, paní Dursleyová,“ řekla tetě, ta si jí přezíravě měřila očima.

„A kde…“ začala upravovat Katiinu tašku.

„My už ale vážně musíme jít!“ řekl Harry rychle, popadl Katiino rameno a nasměroval ji směrem k autu. „Dobrou noc, teto Petunie!“ opravdu nechtěl, aby teta Katii zatáhla do rozhovoru o hůlkách. Vždyť Katie ještě ani nevěděla o celé té věci s Rodneym Jeffriesem. Vzpomněl si na článek ve Věštci a hned ho napadlo, že už o tom možná nakonec ví.

Klopýtla na cestě. „Harry!“ vykřikla, když jí stále táhl za sebou. Dala se do smíchu. „O co tady jde?“

„Řeknu ti to v autě,“ řekl při pohledu zpátky na dům, kde jeho teta stála v otevřených dveřích se založenýma rukama. Když vyjeli na dálnici, počkal, aby si byl jistý, že je klidná a má pod kontrolou auto.

 „Jsem v pořádku, Harry. Proč se takhle chováš?“

„Protože mám pro tebe překvapující novinky,“ vysvětlil. A jak cesta pokračovala, řekl jí o Jeffriesovi a jeho tetě, o návštěvě u paní Figgové a dvou rozhovorech s Hermionou a o článku ve Věštci, který, jak se ukázalo, četla. Při řízení se zamračila.

„Nesnáším, když to musím říct, ale myslím, že měl taťka pravdu,“ řekla, když zastavili před budovou, kde žila společně se Samem.

„Sam? A v čem?“

Když zavřela a zamkla dveře od auta, zašklebila se. „O ministerstvu,“ otočila se dozadu, „promluvíme si v restauraci. Zavezla jsem nás sem, protože kousek odtud je jedna moc hezká indická. Žádný stres z kouzelnického světa,“ zazubila se. „Pojď.“ Šli blízko vedle sebe, houpající ruce o sebe jemně zavadily. Natáhl se a chytil její dlaň do své, vzpomněl si, že totéž udělal jednou i Hermioně.  Stydlivě se jí zvedly koutky úst, neodtáhla se. Harry se usmál potěšeně ze vzájemné blízkosti.

Když se posadili v restauraci, vysvětlila mu, že její taťka měl roky podezření o Ministerstvu magie, že jsou jen krůček od rozhodnutí najít způsob, jak lidem odebrat magické schopnosti. „Myslel si, že by to bylo daleko účinnější potrestání pro odsouzence než Azkaban. Úplné vyloučení z kouzelnické společnosti.“

„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ přikývl Harry. „Mohli by použít argument, že je to pokrokové a že Azkaban je zastaralý,“ ihned ho napadla myšlenka na Siriuse. A co nespravedlivé odsouzení? Co když jste jen nevinný muž ve vězení?

Usrkla si své vody. „Což mi jen ztěžuje mu to říct.  Chystám se podstoupit bystrozorský výcvik v září…“

Zářivě se na ní usmál. „Jdeš tam? Tys to podepsala!“

„Nestačí jen podepsat smlouvu,“ potřásla hlavou. „Musela jsem projít spoustou testů. Ale nakonec jsem je všechny zvládla,“ potěšena sama sebou se usmála. Harryho překvapilo, když v sobě našel pýchu na její úspěchy.

„Dělali jsme je v sobotu ráno, hned potom, co jsme se přemístili do Prasinek. Proto jsem si vybrala zrovna ten víkend na návštěvu, aby se taťka nemohl divit, kam tak brzo ráno jdu…“

„Dělali?“

„Er… no, je tu ještě někdo jiný, kdo se chce stát bystrozorem. Nevěděla jsem to o něm. Vedl si také dobře. Nedívej se tak na mě… není to Lee, ale pravděpodobně bych ti neměla říct, kdo to je. A chystám se zabít Angelinu. Znovu mi lhala. Lee nemá novou přítelkyni. Jenom se snažila, abych žárlila. Vlastně jsem si ale tento víkend celkem užila s tím druhým budoucím bystrozorem. Takže jsem se k tobě nevrátila, jak to ona asi chtěla, jako zlomená žena s bolavým srdcem toužící po své bývalé lásce…“ prohlásila melodramaticky a rozmáchlým gestem. Dohnala tím Harryho k smíchu.

„Jsi ale velmi tajemná s totožností toho druhého zájemce.“

„To je život bystrozora,“ pokrčila rameny, „držet identitu v anonymitě. Také nastupuje v září. Ale nemyslím si, že budeme pracovat spolu, protože jsem se nepřihlásila na práci v utajení, na rozdíl od něho. Ale asi budeme ve stejné třídě na výcviku.“

S potutelným úsměvem se přitiskl se k ní blíže. „Měl bych žárlit?“

Vypadala překvapeně, jako by ji to ani nenapadlo. „Chtěl bys žárlit?“ zeptala se jemně, jejich tváře byly jen kousek od sebe.

Náhle přišla servírka s jejich jídlem, odrhli se od sebe a začali jíst. Harry ji pozoroval při jídle a přemýšlel o tom, co k ní cítí.

Poté, co zaplatili, došli k bytu Katie a Sama, který se ukázal být prázdný. „Taťka říkal, že bude venku se svými kamarády. Je šipkový turnaj nebo něco podobného.“

Přikývl. Cítil, jak se mu zrychluje puls díky tomu, že se s ní ocitl v prázdném bytě. Posadili se na gauč, zapnula televizi, „Mohli bychom tady jen sedět, objímat se a koukat na telku, jestli chceš.“

Když přikývl podruhé, prohlédl si jí z profilu. Nakonec skončili u historického dramatu, nebyl si přesně jistý, o co jde, bylo to něco na způsob zfilmovaných románů od Jane Austenové. Dal ruku přes opěradlo pohovky, za její hlavu a ona skončila ležíc na jeho hrudníku, aniž by spustila oči z televize.

Nemohl se soustředit na film, místo toho se přistihl u toho, jak sleduje jí. Po chvilce to vypadalo, že si ho všimla, ale oči z televize stejně nespustila. Najednou se však na něj otočila a podívala se mu do očí. Harry si nebyl jistý, co k ní cítí nebo co ona cítí k němu, ale při tak vášnivém polibku to stejně nebylo důležité. Cítil, jak je stahován dolů, a tak se ocitli vedle sebe, ležíc na pohovce se stále propojenými ústy, jejich ruce se bezcílně potulovaly kolem ramen. Když ji pohladil po krku, zachvěla se. Na to samé místo, kde se před chvílí nacházely prsty, přiložil své rty. Pamatoval si reakci ve stanu, kde byli na show Jeffriese. Se vzdechem zapletla své prsty do jeho vlasů. Pohladil její jemnou pokožku na ruce, což jen zesílilo její vzdychy…

Společnost se blíží,“ řekla jenom Sandy. Harry zaklel, pak si zakryl ústa, protože si uvědomil, že to řekl nahlas.

Podívala se na něj z místa, kde ležela. „Harry Pottere,“ prohlásila rádoby hrůzu nahánějícím hlasem, „takto se mluví?“

„Promiň,“ zasmál se, „já… myslím, že už dlouho nebudeme sami. Myslím, že se blíží tvůj taťka.“

Katie se posadila. „Ó, vážně?“ řekla skepticky. „A co tě k té domněnce vede?“

„No… ehm… pamatuješ si, když jsem byl ve druháku? Jak se Zlatoslav Lockhart snažil zavést Soubojnický klub?“

Trochu se zarděla. „Proč?“ zeptala se. Harry si uvědomil, že byla další holkou, která byla poblázněná do Lockharta. Rozhodl se, že dobírání odloží na později. V tu chvíli jí jen připomněl, že Snape řekl Malfoyovi, jak vykouzlit hada.

„Pamatuješ si, jak jsem mluvil?“ přikývla. Tehdy tam byla, ostatně jako většina školy. „Zajímalo tě, jak jsem to udělal?“

Pokrčila obočí. „Dobrá, tedy. Jak si to udělal? A co to má společného…“ rozepnul si pár knoflíků na košili (se snahou si nevšímat, jak vytřeštila oči) a opatrně vytáhl Sandy. Její oči se ještě víc rozšířily a on mohl slyšet, jak těžce polkla. Nenápadně také vrhla pár pohledů na jeho hrudník.

Sandy,“ zasyčel, „seznam se s Katie Bellovou,“ uviděl, že její oči se rozhodně nevrátily k normálu. „Katie,“ obrátil se na ní normální angličtinou, „tohle je můj had Cassandra. Ve zkratce je to jen Sandy.“

Slabě se na něj usmála a váhavě vztáhla ruku, aby se dotkla zelené hadí kůže. „To je příjemné,“ řekla pak jemně s trochu větším úsměvem.

Chytrá dívka,“ zasyčela Sandy.

Ó, a ty jsi úplně objektivní,“ odpověděl jí se smíchem Harry.

Udiveně se na něj podívala. „Takže mluvíš hadím jazykem,“ řekla pomalu, „to ale nevysvětluje…“

V zámku zarachotily klíče. Katie svraštila čelo, Harry jí rychle odpověděl: „Hadí sluch. Před chvílí Sandy řekla, že se blíží společnost. Došlo mi, že to bude tvůj taťka. Měl jsem pravdu, že?“

Katie ohromeně pozorovala malého hada. Dveře se otevřely a vstoupil Sam Bell. Nebyl sám, Nigel a Trevor se objevili jen kousek za ním. Harry si povzdechl, jako by potřeboval, aby tihle dva pronesli něco jako…

„Helemese! No koukej, Nigele! Katie a Harry tady taky jsou. A Harry jí zrovínka ukazuje svého hada!“

„Cože?“ otočil se Sam.

Harry potlačil své zasténaní. Trevor, Nigel i Sam viděli Sandy, když jí nosil na rameni, když jí přede dvěma lety našel, ale ne během předchozího léta. Harry Sandy zvedl, aby jí mohli vidět. Samovo obočí se povytáhlo a pak se začal smát. Vzhledem k jeho reakci, Harry přemýšlel, co by dělal, kdyby věděl, že se věnovali i jiným činnostem.

„Skutečného hada,“ potřásl hlavou Sam a plácl Trevorova záda. Poté se zase otočil k Harrymu a pohledem se zaměřil na jeho rozepnutou košili. Harry vložil Sandy zpátky na místo a rychle se zapnul.

„Co tady všichni děláte?“ zeptala se Katie a jemně uhladila své oblečení. Její hlas se zdál vyšší než obvykle.

„Šipkový turnaj byl úžasný,“ prohlásil Trevor, „tvůj taťka je šipkový génius, mini Katie,“ řekl. Zdálo se, že snad chce i na jejího otce ukázat, ale pravděpodobně si nemohl vzpomenout, kde v místnosti to je. Vypadalo to, že všichni tři už pár drinků vypili. Nakonec zřejmě nebylo na škodu, že nehráli až do úplné noci.

„Mysleli jsme, že bychom si teď mohli zahrát pár partiček pokeru,“ prohlásil Sam, který byl potěšen Harryho zapnutou košilí.

Katie se zašklebila. „Myslím, že už odvezu Harryho domů. Je totiž už celkem pozdě a my všichni zítra musíme do práce,“ její pohled se zabodl do Trevora a Nigela.

„Ale no ták, Katie!“ řekl Nigel zamotaným jazykem. „No ták, Harry. Vím, že byste si taky rádi zahráli!“ s úsměvem si prohlédl Katiiny opálené nohy vykukující pod sukní. „Mohli bysme hrát svlíkací poker!“

 Harry byl rád, že Samovo nepřátelství změnilo cíl z jeho osoby na Nigela. „Ne s mojí dcerou!“ zavrčel na Nigela a svojí tvář naklonil nebezpečně blízko ke svému spolupracovníkovi. Katie rychle upoutala jeho pozornost tím, že políbila svého otce na tvář.

„Vrátím se za chvíli. Snaž se nikoho do té doby nezranit, ano?“ řekla svému otci, který se začal uklidňovat. Jako bývalý vězeň nechtěl Sam porušit zákon tím, že by provedl nekontrolovatelnou magii před mudly. Jeho dech se pomalu zklidnil. Harry na něho kývnul.

„Dobrou noc, Same, uvidíme se ráno. Dobrou noc Trevore, Nigele.“

„Ty určitě budeš mít dobrou noc, Harry,“ pronesl Trevor a mrkl na něho. Sama znovu opustil klid a Katie nezbylo nic jiného, než protočit očima. Žádný div, že chce jít pryč, pomyslel si Harry.

Dojeli do Zobí ulice, celkem rychle a zaparkovali za služební auto Vernona Dursleyho. Zjistili, že Harryho teta i strýc už spí, ačkoliv bylo pouze půl jedenácté. „Chceš jít na chvíli dál a koukat se ještě na televizi?“ jakmile to dořekl, hned mu bylo jasné, jak to zní – spíš jako pozvání na další muchlování, kdyby chtěla. Vlastně to tak nemyslel, ale nevadilo mu, že to tak vyznělo.

 „Dobře,“ usmála se na něj s nezbedným plamínkem v očích, „ale nemusíme u toho mít tu televizi.“ Když byli uvnitř, odvedla ho na pohovku v tmavém obýváku. Harry jí nechal, a když ucítil, jak ho její ruce stahují dolů, ochotně se poddal.

Brzy se našli v podobné situaci jako v londýnském bytě. Harry uslyšel zavrzat schod následovaný hlasem strýčka Vernona. „Kdo je tam?“ zeptal se se strachem v hlase. Jeho první reakcí bylo zasyčet na Sandy „Varování by bylo milé.“, ale neudělal to, protože věděl, že nemůže ovládat to, co vidí. S povzdechem zapnul lampičku a televizi, která ihned ukázala starý film s Jamesem Bondem, spoustu nablýskaných aut a hlasitě vybuchující Sovětský svaz.

„To jsem jenom já, strýčku Vernone,“ řekl a pro potvrzení otevřel dveře od obývajícího pokoje. Jeho strýc stál v polovině schodiště.

„Kdy ses dostal domů?“ zeptal se s podezřením.

„Jen před pár minutami. Já jen… dokoukám ten film a pak půjdu do postele.“

„Jo, to bys měl! Tvojí tetě není dobře…“

Počkal až strýc, oblečený ve svém pyžamu, vyjde zase nahoru a teprve potom se vrátil do obýváku. Zdálo se, že Katie doopravdy začala televizi sledovat. Poznal to podle toho, že mu řekla: „Tenhle jsem ještě neviděla!“ Trochu se podivil, protože věděl, že není na ten typ filmů, kde všechno každou chvíli vybuchuje, to poznal na prvním rande. Na druhé straně, tohle byl spíš film o špiónech, což v budoucí bystrozorce samozřejmě může vyvolat zájem.

Brzy se o něj opřela a svou ruku přehodila přes opěradlo, skončilo to dalším dlouhým polibkem (a to i přes její údajný zájem o film). Ležíc na gauči, pomalu pohyboval svými ústy k jejímu krku. Když jí políbil, uvědomil si, že něco není v pořádku. Její ruce už nehladily jeho záda. Opatrně se posadil a s obavami se na ní podíval. Měla pootevřená ústa a oči zavřené, její dech byl pravidelný. Harry potlačil smích, kterým by se sám sobě vysmál. Usnula.

Znovu se na ní podíval. Jsem tak dobrý, že jsem jí uspal. Skvělý. Vypnul televizi a pár minut se na ni láskyplně díval, poté ji opatrně odnesl nahoru do ložnice. Položil ji na postel, sundal jí halenku a sukni, při pohledu na její spodní prádlo si řekl, že vypadá jako dvoudílné plavky (a také bylo mnohem méně okázalé než to Hermiony, pomyslel si). Přetáhl přes ni deku a jejímu oblečení uvolnil místo na židli u psacího stolu. Rozhlédl se po místnosti, okno bylo otevřené, protože Hedvika byla na lovu. Posbíral pár kousků špinavého oblečení, přerovnal knihy a papíry, co se mu válely po stole. Nakonec si vzal ze skříně oblečení na ráno a otočil se k odchodu. Než však odešel, obrátil se zpět k ní a lehce, aby jí neprobudil, jí políbil na temeno hlavy. Převrátila se na bok, což mu při zavírání dveří vyvolalo drobný úsměv.

* * * * *

Harryho oči se otevřely. Po zkontrolování hodin zjistil, že jeho vnitřní hodiny ho probudily přesně v šest hodin, v čas kdy chodí obvykle běhat. Rozbolavělý se posadil na pohovce v obýváku. Zabralo mu jen malou chvíli, než si oblékl oblečení, co vzal včera z pokoje a setkal se venku s Dracem Malfoyem.

Poté, co se zahřáli svým ranním během, prohlásil Harry věcně: „Myslím, že už bych se měl vrátit, abych vzbudil Katie…“

„Počkej!“ vykřikl blonďák, „Ty… ty a Katie… vy jste…“

„Ne, nebuď blbej!“ zamračil se Harry. „My jsme se dívali na film a ona u toho usnula. Tak jsem jí odnesl do mé postele a spal na gauči.“

„Na gauči?“ potřásl hlavou. „A mě říkáš, že jsem blbej.“

„Dospěj, Malfoyi.“

„Nemůžu uvěřit, že jsi tak kritický ke mně a Felice, když ty a Katie…“ znovu potřásl hlavou.

„Ale nech toho! Za prvé, já s Katie doopravdy chodím. Ne že bych se vídal ještě s někým jiným a s Katie bych pak tu osobu podváděl. A za druhé, my spolu nespíme. Takže si nemysli, že bys našel něco podobného mezi tím, co jsi udělal ty, a co jsme udělali my.“

 Harry odkráčel směrem k Zobí ulici. Brzy se ocitl pod sprchou, protože cítil potřebu ze sebe smýt celou tu konverzaci s Dracem Malfoyem. Ručník si zabalil kolem pasu a Sandy obmotal znovu kolem ruky. Z koupelny zamířil do svého pokoje pro čisté oblečení. Upustil ručník a začal se oblékat do spodního prádla, když za sebou uslyšel zalapání po dechu. Harry se otočil a všiml si Katie sedící na posteli s dekou kolem pasu. Rychle se otočil a než se k ní znovu obrátil, oblékl si kalhoty.

„Katie… já zapomněl…“

„Jasně. Ty máš v posteli holku jenom ve spodním prádle a zapomeneš na ní?“

„Mám toho v hlavě hodně,“ bránil se, „a to ty jsi usnula, když jsme se muchlovali. Já jen chtěl, aby… abys měla pohodlí, když jsi spala.“

Zívla a protáhla se, zatímco Harry se snažil pohledem vyhnout jejím prsům. „Byla jsem vyřízená,“ řekla ještě se zíváním. „Zůstala jsem dlouho vzhůru noc před tím a povídala si, vždyť víš. Nechtěla jsem být neslušná.“

„To je v pořádku,“ usmál se na ni, „asi bys měla zavolat svému taťkovi, aby ti přinesl nějaké oblečení, v kterém bys dnes mohla být…“ zrovna v tu chvíli ho vyrušila Sandy.

Prasata budou lítat.“

„Cože?“ zasyčel jí zpátky. Katie si jejich rozhovoru nevšimla, ale její oči nabraly zděšený výraz.

„Taťka! Ale ne… on…“

„…mě zabije? Nebo tebe? Nebo oba dva? Žádná z těch možností se mi nelíbí.“ Harry obrátil svou pozornost zpátky ke Katie. Prasata budou lítat?

Ušklíbla se. „Jen buď rád, že se nemůže přemisťovat, to už by tady totiž byl.“

„Na druhou stranu… pamatuje si, že je ti osmnáct, ne? A ty… tedy… domyslel jsem si, že ty a Lee… um…“

„Jo, já a Lee,“ zamumlala, „což taťka ale rozhodně neví, jinak by Lee musel jíst jenom tekutou stravu a to brčkem. A navíc si to brčko bude muset dát do ucha, neptej se mě, kde to ucho bude mít. Pokud jde o mého taťku, tak je věk nedůležitý. Když mi bude čtyřicet a nebudu vdaná, bude se chovat stejně.“

„Ale… my jsme nic nedělali. Odnesl jsem tě do postele a sám jsem spal na gauči. Přece jsi nemohla řídit domů, mohla ses zranit nebo zabít, mohla…“

„Harry! S kým to m…?“ začala větu jeho teta, když s bouchnutím otevřela dveře do jeho ložnice. Bylo jasné, že cokoli Harry řekne, jenom se to zhorší. Její oči se široce otevřely, když uviděla sedět Katie na Harryho posteli a to jenom v podprsence, otočila se na Harryho, který stál naproti v pokoji jen ve svých boxerkách a s hadem… ale ten had, bylo to poslední, čeho si všímala. „Co se to tady děje?“ dožadovala se vysvětlení.  Harry cítil, jak napětí v pokoji působí jako statická elektřina a zvedá mu vlasy. Sakra! pomyslel si. Nepoužij hadí jazyk, opakoval si, nepoužij hadí jazyk…

„To je celé moje chyba, paní Dursleyová,“ řekla Katie rychle a přitáhla si kolem sebe prostěradlo. „Já jsem včera usnula, když jsme se s Harrym dívali na televizi, tak mě nechal spát tady v ložnici. Sám byl celou dobu na gauči.“

Podívala se na ně na oba s podezřením, „A vy čekáte, že tomu uvěřím? Proč jste tedy potom ve stejném pokoji jenom v… v… v…“ prskala a očima prohledávala pokoj, hledala něco, co by je mohlo usvědčit. Zaměřila se na rozbitou pokladničku, která byla kdysi Dudleyho a kterou se Harry nikdy neobtěžoval vyhodit.  Kousky ležely na horní polici knihovny a čekaly zrovna na tento okamžik. Harry a Katie se museli přikrčit před kousky růžového prasete, které se vznesly do vzduchu a vzlétly směrem k nim.  Nebyla to velká bolest, ale přece to jenom trochu zabolelo.

Harry se to pokusil, i přes snahu ochránit si oči, své tetě vysvětlit, ale telefon zrovna zazvonil a jeho teta ho odběhla zvednout. Jen co odešla, Katie se rychle vyškrábala z Harryho postele a oblékla si sukni a halenku, Harry si díky tomu uvědomil, že on sám má jen jeden kus oblečení a hada omotaného kolem levé paže (mohl si se Sandy promluvit potom o té její „předpovědi“). Přetáhl si přes sebe tričko, kalhoty, nějaké ponožky, co našel a obul si své pracovní boty.

„Harry!“ zakřičela na ně jeho teta. „Volá tatínek té dívky! Pojď okamžitě dolů!“

Harry se na Katie podíval s úzkostí, opětovala mu stejný pohled. Společně sešli ze schodů. Všechno v obývacím pokoji, včetně telefonu, se vznášelo několik stop nad zemí. A Harryho teta měla v očích sílu, které se mu rozhodně nelíbila.

* * * * *

„Klíč.“

Harry podal klíč Samovi, který zrovna opravoval kormidelní páku. Kousky toho zařízení byly roztroušené kolem Aberforthovy dodávky, ruce Sama byly pokryty špínou a olejem. Byl to týden od toho Spícího incidentu, jak si Harry zvykl o té příhodě přemýšlet, a Sam stále nespustil z Harryho ani na okamžik v práci oči. Harry si byl mlhavě vědom Katie, která stříhala živý plot asi třicet metrů od nich. Zavedla doma tichou domácnost, byla na svého otce velmi naštvaná kvůli tomu, že s ní zacházel jako s dítětem a tak místo toho, aby byla nějak nejistá, nechala tuhle roli Harrymu.

Sam se podíval na nářadí a podal ho zase zpátky Harrymu, „Ten druhý klíč,“ zavrčel. Harry mu podal druhý klíč a s povzdechem vzal ten první, který nabídl. Podíval se na Aberfortha, Nigela, Trevora a Draca Malfoye na druhé straně živého plotu, kteří stavěli zmenšeninu řeckého chrámu ve středu zeleného trávníku. Byl by rád, kdyby mohl být s nimi, i kdyby to muselo znamenat snášet poslouchat Trevora a Nigela (Když kocour není doma, myši mají pré.), ale Sam prohlásil, že potřebuje Harryho pomoc s opravou kormidla a Harry se z toho nezvládl vymluvit. Nejsem technik, pomyslel si Harry nevrle. Znovu stočil svoje oči na Katie. Jak teď řekne svému otci o bystrozorském výcviku, když s ním vůbec nemluví?

Ačkoli, když se vrátil domů, měl na starosti jiný problém. Blonďatá žena ve středním věku stála u jeho kuchyňského okna, a jak se dívala do domu číslo čtyři, její čelist klesala. Harry jí poznal, byla to kamarádka tety Petúnie, s kterou probíraly celou ulici, Yvonne Martinová. Jeho srdce začalo rychle bít, přistoupil k ní a pomalu prohlásil: „Paní Martinová! Jak se máte?“ Nedíval se do okna, bál se toho, co by mohl vidět. Bohužel Yvonne Martinová neodtrhla oči od okna, když na něj promluvila.

„P-p-podívej, co Petúnie dělá!“ zašeptala.

Když se Harry donutil její příkaz uposlechnout, stočil svůj pohled do kuchyňského okna. Jeho teta stála uprostřed místnosti, usmívala se a jemně mávala rukama kolem sebe, zatímco talíře a skleničky lítaly kolem ní do skříněk, jejichž dveře se před nádobím samy otvíraly a zavíraly. Mop tancoval napříč místností po linoleu a židle i jídelní stůl před ním svižně uhýbaly a následně se zase vracely na své místo a hadr pilně čistil kuchyňskou desku. Harry si povzdechl. Jeho teta byla úplně mimo kontrolu. Silně mu připomínala, jak se snažil zadržet domácí skřítky v uklízení ten první Boxing den…

Se snahou o klidný hlas přistoupil ke starší ženě, „Co tím myslíte, paní Martinová?“ zeptal se a doufal, že svůj hlas udržel v klidu.

„Co myslím?“ nabral její hlas výšek. „Ten mop… nádobí… jen se podívej!“ vyplivla, oči se jí rozevřely. Harry se znovu podíval na tu samou podívanou, ale velmi, velmi pomalu.

„Ano, teta Petúnie uklízí kuchyň. Vytírá podlahu. Měl bych se ujistit, že dovnitř nepřinesu žádnou špínu, to by mi dala.“

„Ale… ale…“ začala s pochybnostmi o sobě. „Lítající nádobí! A ten stůl… a židle se sami pohybují…“

 Harry jí věnoval pohled s jedním povytaženým obočím, znovu se k němu otočila zády. Bože, pomyslel si. Aby upoutal pozornost její pozornost, položil starostlivě ruce kolem jejích ramen.

„Možná bude lepší, když si půjdete domů lehnout, paní Martinová. Byla jste v poslední době pod nějakým stresem?“

Odrhl jí od okna a dovedl na začátek její zahrady. „Já… já…“ lehce se třásla.

„Studený ručník na čelo a šálek čaje vám udělá dobře, budete jako rybička. Svatba vaší neteře se blíží, že? Teta Petúnie to říkala. Asi byste to nechtěla to propást?“

„Myslím, že ne…“ Harry spustil svoje ruce, podívala se zpátky. „Mohla bych přísahat…“

„Potřebujete jen trochu odpočinku,“ řekl Harry pevně, ale hlas udržel stále jemný a klidný. „Řeknu tetě Petúnii, že jste se stavila. Bude ji mrzet, že se s vámi nesetkala.“

Yvonne Martinová zmateně kroutila hlavou celou dobu, než opustila Zobí ulici. Harry v duchu napočítal do deseti, zajistil kuchyňské dveře a vtrhnul dovnitř. S výkřikem: „Finite Incantaten!“ natáhl ruku.

Talíře a sklenice na cestě do skříněk spadly na zem, mop pocákal mýdlovou vodou dveře od lednice, hadr zůstal nečinně ležet na zpola umyté desce a jeho teta se na něj nazlobeně zamračila. Což byla celkem otázka života a smrti, když se vezme v úvahu to, že byla nezkušenou a hodně naštvanou čarodějkou.

„Tohle nemůžeš dělat!“ křičel na ni. „Yvonne Martinová stála přímo tady a dívala se na to, co tady provádíš. Na co jsi myslela?“

Bojovně vystrčila bradu a založila si ruce, „Na rozdíl od tebe mi už bylo sedmnáct…“

„Ale necháváš mudly, aby viděli tvojí magii! Nezáleží na tom kolik ti je… to se nesmí! Navíc ani nevíš, co děláš. Nestudovala si žádnou teorii… ani nemáš hůlku. Prosím, prosím, přestaň používat magii alespoň do doby, než se na to paní Figgová podívá blíž…“

„Ale k čertu s tím. Bavím se, jako už dlouho ne a ty chceš, abych z toho udělala tajemství?“

„Ano!“ křičel na ni znovu. „Nebo… nebo si o tom aspoň něco přečti. Já… já ti můžu dát nějaké moje staré učebnice. Můžeš si k tomu sednout a snažit se pochopit, že magie je o rovnováze a jak tu rovnováhu můžeš získat…“

„Číst? Můžu tohle dělat a ty chceš, abych si sedla do rohu a četla si?“

„Ano,“ odpověděl jí pevně, „podívej, možná mi ještě nebylo sedmnáct, ale jsem primus v Bradavicích. Mám za sebou šest let studia magie, vyhrál jsem Turnaj tří kouzelníků, utkal jsem se s Lordem Voldemortem, přežil jsem smrtící kletbu a naučil jsem se překonat další dvě Nepromíjené. Když mi bylo dvanáct, zabil jsem Baziliška a také jsem letěl na hipogryfovi a to jsem nezmínil spoustu dalších věcí, o kterých s tebou ani mluvit nemůžu. Takže mohla bys alespoň pro jednou sakra uznat, že o něčem vím víc než ty?“ nabral jeho hlas na síle.

Zmlknula, ale dívala se na něj trochu s trucem, „Dobře,“ řekla nakonec s tónem hlasu, který má malé vzteklé dítě. „Dej mi ty knihy,“ pohledem zavadila o rozbité talíře, „Mohla bych jen…“

„Ne,“ přerušil ji. „Uklidím je. Nebo koupím nové. Jen… jen přestaň kouzlit!“

Přinesl jí učebnice zaklínadel z prvního a druhého ročníku do obývacího pokoje, kde seděla se založenýma rukama a sledovala televizi. Potom se vrátil do kuchyně a se vzdycháním tam uklidil ten nepořádek. Když se vrátil do svého pokoje, nechtěl nic víc, než se jen vyčerpaně zhroutit do postele, ale všiml si dopisu na jeho stole. Byl od Hermiony.

Drahý Harry,

našla jsem ji! Margaret Doughertyová  žije ve vesnici poblíž Appleby Magna, v Leicestershire. Mluvila jsem s ní po telefonu. Mimochodem říká si Maggie, ne Peggy. Předstírala jsem, že jsem reportér, který píše o její vesnici a o tom, proč tam lidé žijí, a jaký je život pro vesničany. Nemyslím, že by to prokoukla. Učí na škole sv. Johna Moora, v Appleby Magna. Oba její rodiče jsou také učitelé, ale v důchodu. Přestěhovali se tam v roce 1973 po tom, co jejich dcera Valerie zemřela na leukémii. Podle všeho potkali v londýnské nemocnici sv. Michala jednu rodinu z Appleby Magna – matka od nich měla taky rakovinu a byli na stejném oddělení – a ti se chtěli přestěhovat do Londýna, aby to měli blíž k nemocnici. Doughertyovi se zase chtěli z Londýna dostat, aby zapomněli na svojí ztrátu, takže se nastěhovali do Leicestershire a platili té druhé rodině nájem. Také oba učili u sv. Johna.

Doughertyovi se dlouho pokoušeli o adopci, ale většina agentur si myslela, že jsou příliš staří. Adoptovali Maggie v roce 1979 skrz agenturu, která se specializovala na umístění starších dětí namísto miminek, které většina lidí chce. Možná přijdeš na něco víc, když se s ní setkáš (možná budeme schopni najít Annie, když zjistíme víc o té agentuře). Její rodiče jsou na dovolené do konce měsíce, takže by to mohlo proběhnout lépe bez nich.

Zavolej mi, až to dočteš. Jsem tak nadšená!

S láskou

Hermiona

Sešel znovu dolů a potom, co zkontroloval tetu čtoucí Základní kouzla a zaklínadla pro první ročník, zavolal Hermioně. Byl rád, že strýček ještě není doma. Když to Hermiona zvedla, snažil se nerozesmát způsobu, jak na něj vychrlila nepřeberné množství informací za méně jak minutu.  Cítil se ale o trochu víc veselý.  Řekla vesměs ty samé věci, co napsala v dopise, akorát teď u toho opomněla dýchat. Harry trpělivě čekal, až na něj všechno vychrlí, v pauze mezi informacemi se ho zeptala: „Copak ty na to nic neřekneš, Harry?“

 „No, vypadala si spokojená s úlohou mluvit za nás oba,“ snažil se potlačit smích. „Mám jen jednu otázku – proč se s ní mám vidět já a ne ty?“

„Jsi taky Ronův nejlepší kamarád, takže proč ne?“ a pak s povzdechem dodala. „Bohužel, do té doby než o tom Minerva a moji rodiče neví, nemůžu jít. Co bych jim asi tak řekla? Čím bych se omluvila? Ani nevím, jestli by byl dobrý nápad říct Minervě, že by Maggie Doughertyová mohla být čarodějka.“

„No, jsem si jistý, že má tušení, že má nějaké neobvyklé schopnosti.“

„Ano, ale… s tím vším co se děje…“

 „Jasně,“ souhlasil a najednou mu nebylo do řeči. Jeffries evidentně zmizel hned potom, co Harryho poznal a potom, co ho jeho teta odhodila gestem ruky. Mudlovský tisk byl plný spekulací o podvodu (mnoho z těch samých reportérů před tím nadšeně psalo o „zázračném člověku“), který měl za cíl shrábnout, co nejvíce peněz a poslat je na bezpečný účet na Kajmanských ostrovech. Ministerstvo ho hledalo, Brumbálovi lidé taky. Najednou se zdálo, že největší novinka je příběh o zmizení Rodneyho Jeffriese.

Harry by chtěl vědět, zda si to ministerstvo „vzalo na starost“ nebo jestli ho doopravdy hledají. Taky by ho zajímalo, jestli s ním mají něco společného Smrtijedi či samotný Voldemort.

„Každopádně, nemůžu říct, že si zajedu výlet do Leicestershire, abych našla Ronovu dlouho ztracenou sestru, která si myslí, že je mudla, takže musím zůstat tady,“ zněla dost nevrle. Harry si pomyslel, že to je jedna z nevýhod, když tam s ní zůstala profesorka McGonagallová.

„No, a jak se za ní dostanu já?“

„Neboj, už na tom pracuji,“ řekla rychle, Harry si uvědomil, že tuhle odpověď měl očekávat. Očividně to měli říct Ronovi a Ginny a přemluvit Draca Malfoye, aby je všechny odvezl do Leicestershire pod záminkou, že jedou do Skotska oslavovat Harryho narozeniny na konci měsíce. „Znamená to, že ty na mých narozeninách nebudeš?“ zeptal se neschopný zakrýt bolest v hlase.

„Ne, to neznamená, Minerva už pro mě zařídila přenášedlo. To je taky důvod, proč nemůžu říct, že musím jet s vámi. Já už mám způsob, jak cestovat. Kdybych změnila její plány, musela bych jí to nějak vysvětlit. Každopádně hrozně žárlím na to, že vy čtyři si za ní pojedete a uvidíte jí a já s vámi nebudu!“

„Jsem si jistý, že ji jednou určitě uvidíš. Vždyť jsi to celé dokázala! Všichni Weasleyovi ti budou navždy vděční…“

„A co tvoje zásluha? Nikdy bych jí nebyla schopna najít, kdybys mi ty nedal jméno.“

Pocítil silnou touhu jí obejmout. Bylo to celé úžasné! Ron a Ginny se budou moci setkat s jejich starší sestrou.

Potom, co spolu domluvili, vytočil číslo paní Figgové. Když mu to zvedla, poprosil jí, zda by mu mohla zavolat Draca. Druhý kluk se podrážděně ozval.

„Co chceš?“

Než mu odpověděl, trochu zaváhal. „Potřebuji tvoji pomoc. Nebo lépe řečeno, Ginny potřebuje tvojí pomoc.“

„Ginny?“ zeptal se a jeho hlas zněl o trochu méně nepřátelsky.

„Ano. Zmínila… zmínila se ti někdy o tom, co se stalo v roce 1979? Během velikonočních prázdnin?“

„Harry, Ginny ještě v roce 1979 nebyla na světě a ani já ne. Proč by teda ten rok vůbec měla zmiňovat?“

Opět zaváhal, ale pak se pustil do vysvětlování o únosu sestry Ginny a o tom, jak jí s Hermionou našli.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikl a nebyl u toho schopný zadržet úžas, kterým oplýval. „Ginny bude…“ odmlčel se a pak rozhodně dodal, „bude ti velmi vděčná.“ Harry by mohl odpřisáhnout, že si Draco myslí, že to dělá jen proto, aby byl u Ginny ten hodný.

„Jo, a tobě bude taky velmi vděčná, když nás odvezeš příští týden do Leicestershire, abychom se s ní mohli setkat. Tedy potom, co nejdřív vyzvedneme Ginny a Rona v Devonu, samozřejmě. Stejně bychom nakonec do Skotska jeli, takže bychom vyrazili jen o pár dní dříve. Mohl bys v pondělí?“

„Zadrž, zadrž… ty chceš, abych dělal řidiče? Všechno mi to říkáš jen proto, že hledáš někoho, kdo tě odveze?“

„Eee… to byl Hermionin nápad…“ plácl.

„A tebe nenapadlo jí říct, že nemám vlastní auto? Nebo si myslíš, že Figgová mi dovolí utéct s tím jejím do Devonu nebo Leicestershire nebo rovnou do Skotska?“

Harry stáhl rty do úzké linky. „No, a ty by ses jí nemohl zeptat?“

„Nevím, jestli by to něčemu pomohlo. A co Katie?“

„Co je s ní?“

„Zjisti, jestli si nemůže půjčit auto svého taťky. Tak bys mohl mít svojí novou přítelkyni na své oslavě. A já bych jí mohl pomoct s řízením, tak by na to alespoň nebyla celou dobu sama. Bude to sakra dlouhý výlet jet ze Surrey do Devonu a pak do Leicestershire.“

Harry se zamyslel. Draco byl nějaký nadšený z nápadu, že by s nimi jela Katie. Chtěl snad, aby ho Ginny viděla s Katie jako pár?

„Můžu to zkusit. Nejhorší, co se může stát je, že Sam řekne ne, nebo se to nebude hodit Katie.“

„No, je zřejmé, že zrovna teď nejsi Samovým nejoblíbenějším člověkem, ale pořád to vypadá nadějněji než moje šance vymámit z Figgové auto na víc, jak týden,“ neřekl mu to, ale měl chuť ho obejmout, když si uvědomil, že Dracův postřeh ohledně paní Figgové je pravdivý.  Druhý den na obědě všechno řekl Katie, ale dal si pozor, aby to všechno vyznělo, jako že to byl Dracův nápad.


 „To bude hezké… dát si na chvíli pauzu a cestovat po krajině Skotska, samozřejmě se zastávkou v Leicestershire. A bude úžasné být nápomocná při tvých narozeninách,“ dodala trochu plaše. O víkendu se spolu neviděli, ale měli možnost si trochu promluvit po telefonu, když se ujistila, že nikde neposlouchá její taťka.

„No, kromě nás tam bude taky Ron, Ginny a Draco, ten mi řekl, že by se s tebou klidně vystřídal při řízení, má už řidičák. Jsi si jistá, že chceš jet?“

„Ano. Vůbec jsem netušila, že Weasleyovi…“

„Vsadím se, že tvůj taťka o tom něco ví,“ dostal náhle nápad. „Kdy skončil v Bradavicích?“

„V roce 1979.“

„Tedy dva roky před mými rodiči. A potom se stal hned bystrozorem?“ v odpověď mu přikývla. „Dobře, tak to pak byl asi jeden z mnoha lidí, kteří malou Weasleyovou hledali. Pak by mu tedy nemuselo vadit, kdybys s námi jela zjistit, zda je Maggie Doughertyová skutečně Peggy Weasleyová.“

„On možná, možná…“ uvažovala podívajíc se otcovým směrem. Sam ležel na sluníčku se sundaným tričkem, hodně z jeho tetování prosvítalo mezi tmavými chlupy na hrudi.

„Takže se ho zeptáš? Jsem si jistý, že kdybychom my měli auto, tak by ho mohl ráno vyzvedávat Aber…chtěl jsem říct Dick nebo Nigel.“

„Dobře, zeptám se ho dnes večer. A zítra ti dám vědět, jestli zavolám později, budeš vědět, že z toho udělal nějakou velkou věc.“

„Ale ona to je velká věc.“

„Já vím, jen nechci, aby cuknul, takže budu opatrná. Věci už se mezi námi vrací celkem do normálu.“

Harry souhlasil a sám se otočil Samovým směrem.

Všechno záleželo na něm.

Harry Potter a Proroctví tří

KAPITOLA ČTVRTÁ

 OKNA – část třetí

K Harrymu i Katiinu překvapení, Sam jim auto půjčil. Tak mohla Katie v pondělí ráno zajet do Surrey pro Harryho a Draca. Vzhledem k tomu, že se Harry už v podstatě z domu Dursleyových vystěhoval, měl všechny své věci zabalené v kufru, několika krabicích, zaplněných převážně učebnicemi prvního až šestého ročníku (mimo těch, co půjčil své tetě) a srolovaných svitků pergamenů, navíc byl vlastníkem soví klece s Hedvikou (stále si ještě potřeboval koupit nové koště). Katie nenápadně použila zvětšovací zaklínadlo na kufr auta, takže se všechno, kromě Hedviky, vešlo. Harryho strýc už odešel do práce, ale teta vyšla ven.

„Em… měj se dobře, teto Petúnie. A čti ty knížky, co jsem ti dal, ano? Kdybys měla otázky, můžeš dojít za paní Figgovou. Pošlu ti sovu, až dorazím do Skotska.“

Přikývla, ale pak, než zmizela v domě, mu věnovala jedno rychlé objetí a s lesklýma očima ho políbila na tvář. Harry se zadíval na zavřené dveře, ale pak se otočil a došel k autu.

Pak zajeli k domu paní Figgové, Draco už před ním stál s rukama hluboko zabořenýma v kapsách, působil velmi nepříjemně. „K tomu v kolik jste přijeli,“ zamumlal a sám si nabídl zadní sedadlo, což mu přivodilo jen zasténání. „Sakra… mám jet vedle tvé sovy? Chci sedět vepředu!“

„Promiň, ale tady už sedím já. Můžeš sedět vepředu, až budeš řídit. Chci, aby byla Hedvika poblíž, kdybychom museli napsat Weasleyovým, že máme zpoždění. Nemůžeme jim jen tak zatelefonovat. Až budeme v Doupěti, vezme si jí na starost paní Weasleyová a já ji uvidím až ve Skotsku.“

Draco vydal nějaký blíže nespecifikovaný zvuk a Katie znova nastartovala motor.

„Kde je tvůj batoh?“ zeptal se Draca.

Draco se zatvářil velmi arogantně. Ze saka vyndal krabičku o velikosti schránky na tabák. „Zmenšovací kouzlo. Je úžasné cestovat jen tak na lehko. To jsou ty radosti plnoletosti,“ významně se na Harryho zahleděl, „člověk může kouzlit kdy a kde chce…“

„…dokud tě neuvidí mudlové.“ Připomněla mu Katie mírně podrážděným hlasem, jak zatáčela na High street. „Poslyš, dneska toho bude na řízení hodně a ty nemáš řidičák zase tak dlouho. Jsi si jistý, že to zvládneš?“

Draco jen pokrčil rameny, „Jak těžký to může být? Když jsme jeli ze Swansea, řídil jsem celou dobu a to je dál než do Devonu.“

„Když jsi si jistý… Harry, proč mu neřekneš detaily?“ dotázaný zavřel notebook s trasou, kterou společně s Katie našel.

„Jasně, takže teď jsme na High Street. Za chvíli se dostaneme na Guildford Road, a potom to vezmeme po Givens Grove Roundabout do Leatherhead Bypass Road. Potom pojedeme Knoll Roundabout, zpátky na the Leatherhead Bypass Road…"

„A proč sakra pojedeme po Leatherpants Bypass…“

„Leatherhead Bypass Road“

„…dvakrát?“

„Jediný důvod je, abys nám mohl klást stupidní otázky, pracovali jsme na tom celou noc. Teď jestli můžeš dávat pozor…“

Draco se zamračil, zatímco mu Harry dovysvětlil cestu do Devonu, končíc větou: „Počítám, že ty budeš řídit asi hodinu a půl.“

„Hodinu a půl?“

„Myslel jsem, že si jel celou cestu z Swansea do Kvikálkova.“

„No… ale to… hodně zastávek…“

„Katie bude řídit stejnou dobu, můžete se vyměnit o trochu později, ale nemůžeme jen tak zastavit na dálnici. Poté, co se zase vyměníte zpátky, Katie bude řídit další půlhodinu do Exeteru. Tam bychom měli dorazit kolem půl jedné. Zajdeme si tam do nějaké restaurace na oběd a dáme se zase na cestu. Katie nás zaveze do Doupěte, což bude trvat asi další hodinu. V Doupěti nabereme Rona a Ginny a doufejme, že v nejpozději o půl čtvrté, zase vyrazíme. To bude řada na tobě, abys nás odvezl zpátky do Exeteru…“

„Kam přijedeme přesně v nejvhodnější čas na čaj. Skvělé.“

„…budeš ještě řídit další půl hodinu potom, co si dáme čaj,“ pokračoval Harry. „Katie pak pojede hodinu a půl a ty to uzavřeš svojí poslední hodinou a zavezeš nás do hotelu Čtyři bratři v Stoney Lane v Appleby Magna. Na půl devátou jsme zamluvili pokoje.“

Draco spráskl ruce. „To je přesně čas na něco malého před spaním…“

„Něco malého?“ ušklíbl se Harry, „Kdo jsi? Medvídek Pú?“

„Čekáš, že budu celý den řídit…“

„Méně jak polovinu času,“ připomněla mu Katie a se zatnutými zuby sevřela volant.

„…bez správné výživy?“

Harry převrátil oči. „Nikdo hladovět nebude. Chtěl bych vidět, jak by nám paní Weasleyová dovolila odejít z Doupěte bez pořádných zásob. Víš, že nám dá tolik jídla, jako bychom měli jet na cestu kolem světa.“

Katie promluvila s očima upřenými na silnici. „Ví, kam Ginny a Ron jedou?“

„Ne, jen si myslí, že jedeme do Ascog. Ví, že se budeme zastavovat v Leicestershire, ale myslí si, že je to jenom proto, že někde musíme přespat.“

Přikývla, „Jen doufám, že si neděláš velké naděje. Mohlo by to taky dopadnout špatně…“

„Já vím,“ povzdechl si Harry. „Ale Ron… byl tak nadšený a to ani nevěděl, že má starší sestru, dokud jsem mu to neřekl. A Ginny…“

„Ano?“ naklonil se podezřívavě Draco. Katie najednou prudce zatočila a on skončil v soví kleci, kde ho od Hedviky přivítalo hlasité houkání a rozzlobené mlácení křídly o klec.

„Promiň, Draco,“ řekla až příliš nevinně. „Ty sis nezapnul pás?“ podívala se na Harryho s rozpustilým úsměvem, odpověděl jí úšklebkem.

„Co si o tom Ginny myslí?“

„Řekl jsem jí pravdu,“ odpověděl mu, „že kdyby nebylo tebe, nedostal bych se do Dudleyho pokoje a nebyl bych schopen vyhledat na počítači informace o její sestře,“ za sebou slyšel jen ohromené ticho.

„To jsi jí řekl? Takže… takže si myslí, že mám něco společného s nalezenímm její sestry?“

„No, nelhal jsem, že? A pomáháš s řízením. Kdyby nebylo tebe, protáhlo by se to na výlet na dva dny. Katie by to nezvládla řídit v kuse.“

„Možná ano,“ podotkla Katie.

Harry se směrem k ní otočil s povzbuzujícím úsměvem, zatímco se blížili k Exeteru.

* * * * *

Doupě se jim podařilo opustit jen se dvěma koši zásob, které umístili do magicky zvětšeného kufru. Paní Weasleyová několikrát objala a políbila Rona, Ginny i Harryho. U Draca si to dovolila jen jednou, aby vyzkoušela, zda jí to dovolí a poněkud chladně přikývla Katie.

„Takže, jak budete na pokojích?“ zeptala se jich ostrým tónem.

„Dívky v jednom pokoji a kluci v druhém,“ odpověděla jí Katie, tento rozhovor musela už jednou absolvovat se Samem. Molly pokrčila nos.

„Jsi z nich nejstarší, ale já tě moc dobře neznám, můžu jen říct, že si kamarádka dvojčat. Jak můžu vědět, zda ti můžu svěřit moje děti? Po tom, co tvůj otec…“

„…byl dobrý přítel mé matky a podle všeho byl, než zastavil svou ženu v použití Cruciatu na Katie, i schopný bystrozor,“ Harry použil tón, kterým ještě nikdy na matku Rona a Ginny nemluvil. „Sam Bell měl stejnou šanci zradit moje rodiče, jako měl Peter Pettigrew, ale on jí nevyužil. A protože byl tak čestný, nešťastnou náhodou zabil ženu, kterou miloval a byl od své dcery odloučen na dlouhých deset let. Mozkomoři mu vysávali všechny šťastné vzpomínky, které si za život nashromáždil,“ potřásl hlavou nad svým zážitkem s Azkabanem. „Sam je teď také mým přítelem a já bych velmi nerad slyšel, aby o něm někdo vyprávěl něco špatného.“

Ústa Molly se v šoku během jeho řeči otevřela, když skončil, zase se překvapeně zavřela a červenovlasá žena se na něho usmála. „Harry, jsi každým dnem víc a víc podobný svým rodičům. Jsem ráda, že Ron má tak loajálního přítele, jakým jsi ty, a je jisté, že ho v tobě má i Sam Bell. Jen jsem chtěla říct, že tvůj otec,“ kývla na Katie, „sice byl bystrozor, ale ty nejsi a není jím ani Ron a Draco. Ginny a Harry jsou nezletilí a vím, že zbytek z vás už dosáhl toho věku, to ale… nezmění nic na tom, že jako matka mám starosti. Pokud byste byli napadeni…“ zastavila se, zdráhala se jim připomenout, co by se mohlo stát na cestě.

Katie položila ruce na ramena paní Weasleyové, „Ne, nejsem bystrozor, ale“ přešla do tiššího tónu, „řeknu vám tajemství. Složila jsem zkoušky a od září budu v tréninku na bystrozora. Budu následovat příkladu svého taťky,“ jemně, ale i s pýchou, se usmála. Harry si nemohl pomoct, po jejím vzoru se taky usmál, zatímco paní Weasleyová si viditelně oddechla.

„Oh! To jsem neměla nejmenší tušení, dítě! No, no, myslela jsem, že ještě nevíš, co se životem…“

Katie si odhrnula vlasy z obličeje, „Tohle jsem chtěla celý svůj život. Ale ještě jsem to neřekla taťkovi, takže jestli byste mohla…“

„Nepovím to živé duši, neboj se,“ odpověděla jí starší žena a přiložila si prst na rty. „Jestli si složila testy, tak to jsi, hádám, na nejlepší cestě stát se bystrozorem,“ povzdechla si. „Pokusím se tedy přestat bát. Říkali jste, že na noc budete v Leicestershire?“

„Nejdřív si v Exeteru musíme dát čaj. Potom strávíme noc u Čtyř bratrů v Appleby Magna.“

„Kdyby se něco stalo,“ řekl jí Harry, „pošlete Hedviku. Je pro naši cestu moc velká, zvlášť když na zadní sedačce pojedou tři lidi. Ron sebou má Papušíka, který má menší klec, takže vám ho můžeme poslat, až večer dorazíme do hotelu.“

Po několika dalších polibcích a objetích, z kterých tentokrát nebyla vyloučena ani Katie, vyrazili opět do Exeteru. Ron trval, že musí sedět vepředu vedle Draca, který řídil, aby měl víc místa na nohy a aby mohl držet klec s Papušíkem, jenž byl z jízdy vzadu rozrušený. A tak se stalo, že se Harry ocitl na zadním sedadle, mezi Ginny a Katie. Ginny se ustavičně snažila Katie probodnout pohledem, která to statečně ignorovala do takové míry, až si Harry nebyl jistý, zda si Ginniny nálady vůbec všimla. Za to Harry byl na ní celkem naštvaný, to ona si vybrala Malfoye, tak proč je na Katie naštvaná?

Po malé zastávce na čaj se Katie opět přesunula na místo řidiče, takže Ginny teď seděla po pravici s Dracem a po levici s Harrym. Harrymu se tohle uspořádání rozhodně nelíbilo. Vypadalo to na hodně dlouhou cestu k domovu Maggie Doughertyové.

* * * * *

„Co myslíte tím zatopením?“

„Tím myslím, že je to vytopené. Ten déšť před dvěma dny… voda si našla škvíru mezi taškami a prosákla až do stropu. Pokoj vedle je v pořádku a my se stále snažíme zabránit plísním…“

„Ale vy máte jen dva pokoje k pronájmu a jeden z nich je teď nefunkční,“ dokončil za něj unaveně Harry. Otočil se na Rona a Katie, kteří stáli u něho, zatímco on mluvil s hostinským. Opatrně se radši ještě podíval na toho muže a pak jim zašeptal, „Co myslíte? Nemohl by někdo z vás použít sušící kouzlo nebo to uklidit?“

„To není dobrý nápad, Harry,“ zakroutila Katie hlavou. „On ví, že je ten pokoj zdevastovaný.“

„A co použít ještě paměťové kouzlo?“

Povzdechla si. „To nemůžu. Použila jsem ho jenom jednou na Adama Justice, protože věděl o magických podpisech. Ale nemůžu použít paměťové kouzlo, jen abych něco zakryla. Kromě toho, zapomněl by i to, že střecha potřebuje opravit a až by znovu pršelo, vyplavilo by ho to zase. To by k němu nebylo fér.“

„Můžeme vidět ten pokoj, co je k dispozici?“ zeptala se hostinského, ten jí v odpověď přikývl a zavedl je do chodbičky. Harry pokrčil nos, už odsud mohl cítit tu vlhkost.

„Tak jsme tady,“ oznámil jim důležitě a uvedl je do pokoje. Byly tam dvě postele dostatečně velké, aby se na ně vešli dva štíhlí lidé, bílá pohovka a na stěně viselo umyvadlo s oddělenými kohoutky na teplou a studenou vodu a rezavým kohoutkem. Další dveře vedly do malé místnosti, ve které byla pouze sprcha.

„Záchod jsou ty dveře nalevo v horním patře. Teplá voda v umyvadle nefunguje a věřte, že nechcete vědět, co vyjde, když kohoutek pustíte.“

„A… ve sprše funguje teplá i studená, že?“

„Jo, ta je v pořádku. Takže, co vy na to?“ spráskl ruce, zatímco ti tři se nejistě podívali po pokoji. Jedna postel měla pokrývky barvy krve a druhá je měla celkem dost zašedlé navíc s černou skvrnou přímo uprostřed. Světlo nesvítilo moc dobře, což tedy neumožňovalo prohlédnout si místnost pořádně (Harry měl pocit, že to bylo záměrně) a hodiny nad postelemi stále blikaly na 12:00 a nikdo se je neobtěžoval nastavit.

„Cože? Žádná televize? Myslel jsem, že když už budu v mudlovském…“

 Harrymu náhle někdo šlápl na nohu, což ho donutilo vykřiknout bolestí. „Bereme to,“ promluvila rychle Katie. „Je to v pořádku, opravdu. Je mi líto, co se stalo s vaší střechou,“ a kouzelně se na něho usmála (Harry doufal, že je to natolik kouzelné, že zapomene, co řekl Ron), dal jim klíče a odešel. Jen co to udělal, Katie se otočila na Rona a zamračila se na něj.

„Víš, čekala bych něco takového od Freda nebo George, ale od tebe bych čekala o něco víc rozumu, Ronalde Weasley,“ její hlas zněl velmi dospěle. Ron tvrdohlavě vysunul čelist.

„Jen jsem říkal…“

„…mudla. Co sis myslel? Teď,“ řekla a vytáhla ze svého batohu hůlku, „to tady trochu vylepšíme, nejlepší by bylo odstranit i všechny škůdce. Vy dva můžete zatím dostat Draca, Ginny a zavazadla z auta. A ty,“ kývla na Rona, „můžeš udělat něco užitečného a zakouzlit dobrým zamykacím kouzlem auto, obzvláště kufr. Nemůžeme nechat někoho, aby se dostal k Harryho kufru a krabicím. Jasný?“

Ron zabručel něco, co znělo jako souhlas a i s Harrym odešel. „Kdo jí to dal na starosti?“ zamumlal, když se vraceli k baru.

„Když to musíš vědět, tak to byla tvoje mamka, ale jestli, chceš, abych s ní promluvil…“

„Ne, díky,“ řekl rychle. „Jsem unavený a pořád jsem neviděl mudlovskou televizi, ale nejsem hloupý. Potřebuju ještě poslat Papušíka, díky bohu, že nemáme telefon. Jinak by sem jistě zavolala a zjistila, že budeme jen v jednom pokoji.“

Vysvětlil situaci Ginny a Dracovi, kteří seděli v rohu místnosti, popíjeli colu a jedli brambůrky. Poté všichni došli do auta vyzvednout jeho i Katiina zavazadla. Když se dostali znovu do místnosti, Harryho čelist prostě upadla. Katie si dávala velký pozor, aby někde poblíž nebyl hostinský, ale když je pustila dovnitř, Harry mohl jen zírat na tak velkou přeměnu, kterou udělala.

„To je naše postel, Ginny,“ řekla Katie a ukázala na jednu postel, ta vypadala o dost větší, než si Harry pamatoval z první prohlídky. Druhá postel i gauč dopadly stejně. Pokoj také vypadal o dost čistší a také tu bylo více světla. Harry se podíval na hodiny, i ty byly spravené.

„Vy tři se dohodněte, kdo bude spát na posteli a kdo na gauči,“ řekla Harrymu, Ronovi a Dracovi, „Já momentálně měním postel za sprchu.“

Jakmile odešla, Ron řekl: „Budu spát na gauči! Je to sice utrpení a…“

„Strádání! Já budu spát na gauči,“ prohlásil Draco.

Ron protestoval ještě hlasitěji, čímž spustil jen Dracovu ohnivou reakci. Nakonec to Ginny vyřešila svým zakřičením: „Ticho! Uklidněte se! Vy dva,“ otočila se k Harrymu a Ronovi, „si vezmete postel. Draco toho dneska hodně nařídil. A pokud by měl spát v jedné posteli s jedním z vás, nevyspal by se kvůli tomu neustálému hašteření vůbec nikdo. A jelikož vy dva jste nejlepší kamarádi, tak nevím, proč by jeden z vás měl být celou noc s člověkem, kterého, jak všichni víme, nenávidí!“

Ron a Harry se cítili trochu trapně. „Neřekl bych zrovna, že nenávist je to správné slovo,“ řekl Ron. „Ale ne, nechci s ním být v jedné posteli…“

 „Co? Myslíš, že bych z tebe strhal šaty?“ ušklíbl se Malfoy se zkříženýma rukama. Ronovi uši nabraly sytě rudou barvu.

„Já ne…“ začal Ron.

„Vždyť je to jedno!“ prohlásil najednou Harry, aby zakryl Ronovo faux pas. „Vždyť já ani neříkal, že bych chtěl být na gauči. Nemáme s tím žádný problém, Malfoyi. Díky za řízení,“ dodal ironicky.

Nyní se blonďák uculil na Harryho. „Jsi nějaký nedočkavý, aby ses dostal do postele s Weasleym…“

„S Ronem. Je mi líto, že jsem tě připravil o jeho společnost. Žárlíš?“

„Hej!“ vykřikl Ron. „Nechte toho!“

Ginny a Harry vybuchli smíchy, zatímco Ron a Draco si s odporem šli vybalit věci (potom, co si Draco znovu zvětšil kufr). Když se smáli, podíval se jí do očí. Bylo to tak správné, smát se s ní. Podívala se na něho a jemu se převrátil žaludek.

„Ahoj, ty,“ řekl jí.

„Ahoj, ty,“ odpověděla mu tiše.

„Takže… zítra ti získáme sestru.“

Věnovala mu malý úsměv. „Vypadá to tak.“

Katie se vynořila ze sprchy, Ginny si rychle sbalila své věci a zmizela ve dveřích koupelny. Harrymu vyschlo v krku, když uviděl Katie a to i přes to, že jí vysvlékl do spodního prádla. Měla na sobě červenou košili do půli stehen s tenkými ramínky a neměla župan. Všiml si, že Ron i Draco měli podobnou reakci. Když lezla do postele, všimla si, že ti tři si ještě nesundali své cestovní pláště.

„Nechtějte, abych vás zastavila. Nemůžete mně už ničím překvapit. V posledním roce, tvoji bratři,“ kývla na Rona, „chodili okolo jen ve spodním prádle a taky už jsem viděla Harryho nahý zadek. Docela pěkný. No, dobrou noc,“ několikrát uhodila do polštáře, schoulila se pod přikrývku a zavřela oči.

Ronova a Dracova čelist upadla, když se oba synchronizovaně podívali na Harryho. Ten zjistil, že není zase tak těžké se ušklíbnout. „Však víš,“ kývl na Draca, „Spící incident.“

„Ale, ty si řekl…“

„Pššt! Snaží se usnout.“

„Ale… ale…“

„Jen se převlékni a běž na svůj gauč dřív, než se Ginny vrátí,“ nařídil mu Harry.

 Brzy čtyři z nich spokojeně oddechovali. Harry zíral na strop, na kterém se odráželo měsíční světlo. Přemýšlel o Ginnyině úsměvu a Katie v noční košili.

Co mám dělat, Sandy?“ zasténal jejím směrem.

„Jdi spát, Harry Pottere.“

„No, to je vážně pomoc,“ začal říkat, když se ozvaly čtyři hlasy, opakující slova zeleného hada, akorát v angličtině:

„Jdi spát, Harry!“

Dříve než zavřel oči, zasmál se do tmavého ticha.

* * * * *

Před dům číslo deset se dostali v deset hodin. Ginny a Ron nervózně koukali na přední dveře nádherného gregoriánského domu, který byl umístěn vzadu rozlehlé zahrady. Pohled jim oplácely jen němé odrazy v okně. Vystoupili z auta a postavili se před přední dveře, když v tu chvíli Harryho něco napadlo.

„Počkejte… nemůžeme tam všichni naběhnout a převrátit jí život na ruby. V ten okamžik, co uvidí Ginny, bude chtít vědět, co se to sakra děje.“

„Proč?“ zeptala se Ginny s pokrčeným obočím.

„Copak si nepamatuješ, jak hodně jsou ti tvé sestry podobné na fotkách, které byly udělány před tím, než zmizely? Myslíš, že si toho nevšimne? Asi bys měla počkat tady. A ty, Rone,“ ohnul rty, „bys měl být s ní.“

„Proč? Není pravděpodobné, že by si domyslela…“

„Ne kvůli podobě. Ale… no… vaše sestra je věštkyně. Hermiona našla její stránku na webové síti. Tak jsme také zjistili, že je to ta správná Margaret Doughertyová. A vypadá to, že jí to jde. Trelawneyovou nechá daleko za sebou. Jde o to… na té stránce píše, že je schopna vidět aury lidí. A když se podívá na tebe, určitě jí dojde, že jsi jiný.“

Ron se otočil se zmatkem v očích na Ginny. „Co je to webová síť? Protože jestli to má něco společného s pavouky, tak to rozhodně nechci vidět.“

Harry převrátil oči a ignoroval Ronovo tvrzení. „Tak, měli bychom to udělat takhle… Draco a Katie by měli jít první a pokusit se ji přesvědčit, aby nás pustila dovnitř…“

„Ty taky budeš čekat? Proč?“

„No, jestli ty máš trochu děsivou auru kvůli té vlkodlačí věci, tak ta moje s Voldemortem nevypadá o moc lépe. Nechceme jí vyděsit,“ nemohl mu říct, že by jeho sestra mohla být schopná vidět kolem něho dvě aury, to by vyžadovalo příliš mnoho vysvětlování.

„Takže my tři počkáme v autě, zatímco vy dva…“

„Ale co jí máme říct?“ zeptala se Katie, očividně nespokojená s přidělenou prací.

„Jen jí řekněte… no, dobře, ví, že je adoptovaná. Tak jí řekněte, že jste přátelé její původní rodiny, která jí hledá, a zeptejte se, jestli by měla zájem se s nimi setkat. Jen buďte opatrní, tu věc jsi-magicky-činná-osoba-jako-my na ní můžeme vybalit až později.“

Teď vypadal zase nervózně Draco: „Kdo že máme být my?“

Harry pokrčil rameny. „Řekni jí pravdu. Řekni, že jsi přítel její sestry. Řídil jsi z Devonu, tak jak může být těžké tohle?“

Ti dva se ještě chvíli nejistě dívali na Harryho. Pak vyšli k předním dveřím, zatímco zbytek vyrazil zpátky k autu. Harry viděl, jak Katie zaklepala na dveře velkým mosazným klepadlem a ty se chvíli na to otevřely.

„To je ona?“ zašeptala Ginny chraplavě a pevně sevřela Harryho ruku. Přikývl.

„To je ona.“

Čekali, neslyšíce rozhovor u dveří. Pak viděli, jak zmizela v domě následována Dracem. Katie se otočila jejích směrem a dala jim signál.

„Okna budou otevřena.“

Harry se zastavil a nechal Rona a Ginny, aby ho předešli a vstoupili do velké haly s nápadným schodištěm vedoucím až k obrovskému klenutému oknu. Neměl čas zeptat se Sandy, co tím výrokem myslela (ne, že by to někdy pomohlo). Následoval ostatní klenutou chodbou do slunné místnosti s bílými pohodlnými pohovkami a křesly, spoustou zelených rostlin a několika perskými koberečky.

V okamžiku, kdy Maggie Doughertyová uviděla Ginny, polkla a řekla: „To je ona? To je moje malá sestřička?“

Katie přikývla a vypadalo to, že se snaží nerozbrečet, když Maggie objala Ginny ve velkém sesterském objetí. Ginny jí ho vrátila a úplně volně se rozplakala.

„Ach… nemůžu uvěřit, že jsme tě našli!“ vykřikla. Objímaly se a kymácely se sem a tam a u toho obě plakaly. Harry byl překvapen, jak moc si byly podobné, vypadaly stejně až na barvu očí a taky starší ze sester měla vlasy sestřižené na krátko. Houpaly se jí kolem hlavy jako krátké kudrlinky, které byly dokonce kratší než vlasy Hermiony. Harry si pomyslel, že i kdyby Ginny měla stejný sestřih, slušelo by jí to.

Nakonec se všichni posadili. Hostitelka se dívala na svých pět návštěvníků a třásla u toho hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit. Je to všechno tak náhlé…“

„Mamka bude tak nadšená!“ zvolala Ginny, dřív než si všimla zamračené tváře Harryho.

„Mamka?“ zamračila se Maggie. „Co…?“

„Jde o to,“ řekl Harry rychle, „že ti musíme vysvětlit, jak si se dostala k adopci, teď to asi moc nedává smysl…“

Podívala se na něho se zúženýma očima, „Ty máš dvě…“

„Jasný, já vím,“ přerušil jí dřív, než to stihla dokončit, „teď ale nemluvíme o mě, ale o tobě. Není žádný jemný způsob, jak ti to říct, takže, Margaret Doughertyová, jsi čarodějka.“

Podívala se na něj bez výrazu: „Vím a říkej mi Maggie.“

Ronova čelist spadla. „Ty to víš?“

Zamračila se. „Samozřejmě, že to vím, nemůžeš jen tak jako já přimět věci, aby udělaly, co chceš nebo předpovídat budoucnost. Takže otázka zní – jak to víte?“ zaměřila se přímo na Rona. „A co máš s aurou?“

„No,“ řekla Ginny rychle, „já jsem taky čarodějka. A Ron, náš bratr,“ ukázala na něho, „je kouzelník. A Katie je čarodějka a Harry a Draco jsou také kouzelníci. Vlastně, celá naše rodina je magická.“

Opřela se a zkřížila si ruce. „Celá rodina? Skutečně?“ zněla skepticky.

„Ano,“ řekl Harry a ignoroval její nedůvěru, „možná sis uvědomila, že máš schopnosti, které lidi normálně nemají - tedy alespoň ti lidé kolem tebe, my to totiž normálně tajíme – nemyslím si, že bys ale věděla, že existuje britská kouzelnická společnost, která žije bok po boku s britskými mudly…“

„S kým že?“

„S lidmi neovládající kouzla. Já sám jsem o tom nevěděl, dokud mi nebylo jedenáct a nedostal jsem svůj dopis z Bradavic, to je škola čar a kouzel. Letos v září tam nastupuji svůj poslední, sedmý ročník jako primus. Draco a Ginny jsou prefekti, Katie školu už ukončila a byla prefektem taky. Ron je kapitánem famfrpálového týmu své koleje a stejně tak i Draco…“

„Kapitán čeho? Myslím, že si dost odběhl. Nic z toho nevysvětluje…“

„Co?“

Povzdechla si. „Nic z toho nevysvětluje, proč si nepamatuji nic do doby, než mi bylo sedm a ani to, proč jsem nevyrůstala se svojí rodinou,“ vypadala rozladěně.

Harry stáhl rty do úzké linky. „To je vlastně pro nás také stále záhada, ačkoliv máme jistou teorii o tom, co se pravděpodobně stalo.“

Vysvětlil jí, co jemu a Hermioně řekla paní Weasleyová o dni, kdy vzali Charlie a Bill své sestry do parku a kdy se dvě holčičky ztratily. „Myslím, že ten čaroděj, možná jich bylo víc, co vás vzal, použil kouzlo Tempus fugit.“

„Úprk času?“ přeložila nechápavě.

„Takže umíš latinsky?“

Popotáhla ano, „Ano, a stejně tak i řecky. Učím ve škole.“

„Naše mamka taky bývala učitelka,“ usmála se Ginny.

„Ale… co to kouzlo? Ani jsem nevěděla, že existuje něco jako kouzla. Jen vím, že když vážně chci, aby se něco stalo, tak se to občas stane. Nefunguje to vždy. Například se mi nepodařilo poslat svého posledního přítele do moře plného žraloků. Pořád ještě je ve vesnici,“ ušklíbla se a stejně tak i Ginny, Harry si byl jistý, že svou sestru má ráda.

„Potřebovala bys hůlku a taky vědomosti z cestovní magie, abys byla schopna něco takového udělat,“ řekla jí Katie, taky se usmívala.

„Hůlku? To jako kouzelnickou hůlku?“ posadila se zpátky a skepticky se na ně podívala. „To nemůžete myslet vážně.“

„Úplně vážně,“ informovala jí Katie a vytáhla z batohu svojí hůlku. Ron následoval jejího příkladu a vyndal svojí z kapsy starých riflí, i Draco vyndal tu svojí z pouzdra umístěného na levé ruce. Maggie stále nevěřícně kroutila hlavou.

„A co vy?“ zeptala se Harryho a Ginny.

„Ještě nejsme zletilí. Musí ti být víc jak sedmnáct, abys mohla legálně kouzlit mimo školu…“

„Legálně?“

„Jo,“ řekl jí, „máme zákony, a lidi, co dohlížejí na to, abys je dodržovala, a pak je tu taky Ministerstvo…“

„Ministerstvo?“

„…a vězení, kouzelnické peníze…“

Vstala a začala pochodovat po pokoji, „Nevím, jestli si myslíte, že jsem tak naivní, ale…“

Ginny se na ní zamračila. „Je to pravda, všechno z toho! Venku je celý kouzelnický svět a ty můžeš být jeho součástí, můžeš chodit do Bradavic, jako jsme chodili my všichni ostatní, můžeš…“

Najednou Harry vytrhl Ronovi jeho hůlku ze sevření, přešel k Maggie, položil jí ruku na rameno, popořadě se dotkl každého hůlkou a řekl: „Tempus fugit!“

Všechno kolem nich se zastavilo. Harrymu a Maggie se naskytl pohled na Ginny, která měla otevřenou pusu v půlce věty, na Rona, který polekaně koukal na ruku, kde měl před chvílí hůlku, na Draca, který na sobě očividně našel skvrnu a obával se, aby nepohnul prsty, kterými jí zakryl, a na Katie, která se zastavila uprostřed mrknutí, teď tedy měla oči zavřené. Maggie se podívala na ty čtyři, kteří vypadali, že nedýchají, a pak svůj šokovaný pohled otočila s polknutím na Harryho.

„Myslela jsem, že tohle dělat nemůžeš!“ řekla třesoucím se hlasem.

„Já vím, ale zjistil jsem, že to potřebuješ vidět, abys pochopila. To je to, co jsem se ti snažil říct. Myslím, že ten, kdo tebe a tvojí sestru unesl, na vás obě použil právě tohle kouzlo a odnesl vás daleko, ještě předtím než si někdo všiml, že jste zmizely…“

Zdálo se ale, že Harryho vůbec neposlouchá. „Nikdy jsem neudělala nic podobného,“ vydechla a mávala Ginny před obličejem, nedostávaje žádnou odpověď.

„Nikdy jsi neměla hůlku. Hůlky ti pomáhají zvládat tvojí magii, nejlepší je mít svojí vlastní. Protože tahle je Ronova, tak nefunguje nejlépe.“

Prošla kolem Rona a Draca a předtím, než se zastavila u Katie, vrátila se znovu k Ginny.

„Myslím… myslím… myslím, že jsem si vzpomněla. Byl tam muž, v dlouhém plášti… vzal mě a nějaké druhé děvče… byla starší než já a měla také zrzavé vlasy… myslela jsem, že se mi to jen zdálo, protože to bylo také všechno tak zamrzlé…“

Zhroutila se a na zemi se třásla, Harry k ní rychle přešel. Zdálo se, že má záchvat a Harry si uvědomil, že když si vzpomněla na svůj únos, musela tím prolomit nějaká silná paměťová kouzla. Mohlo by jí to způsobit zranění mozku? Uvažoval. Rozhodl se, že nebude, že nebude problému přidávat a raději z nich obou sundal kouzlo, ostatní v místnosti se začali opět pohybovat. Naneštěstí se zdálo, že to její záchvat jen zhoršilo. Pevně Harryho sevřela a on mohl na její tváři poznat ten nejvíce vyděšený výraz, který kdy viděl.

„Bože!“ křičela a pevně svírala Harryho tričko. „Já… si vzpomínám!“

Harry se nechal stáhnout na kolena vedle ní. Podíval se na ostatní a tak zmeškal, jak se Maggie Doughertyová schoulila na zemi, zatímco vzlykala a třásla se. Hrozivě zbledla a na čele jí vyrašil pot.

Ronova a Ginnyina dlouho ztracená sestra se ho intenzivně držela, šíleně se chvějíc, s očima černýma bolestí, když ze sebe přidušeně dostala: „Pamatuji si všechno…“ 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Prehľad článkov k tejto téme:

Barb LP: ( Jimmi )21.11. 2022Kapitola č.18 1/4 - Líšky
Barb LP: ( Jimmi )06.11. 202217. Palác 4/4
Barb LP: ( Jimmi )30.10. 202217. Palác 3/4
Barb LP: ( Jimmi )18.09. 202217. Palác 2/4
Barb LP: ( Jimmi )23.08. 202217. Palác 1/4
Barb LP: ( Jimmi )16.08. 202216. kapitola 4/4
Barb LP: ( Jimmi )09.08. 202216. kapitola 3/4
Barb LP: ( Jimmi )04.07. 202216. kapitola 1/2
Barb LP: ( Jimmi )05.06. 2022Kapitola č.15 Schody 4/4
Barb LP: ( Jimmi )22.04. 2022Kapitola č.15 Schody 3/4
Barb LP: ( Jimmi )08.04. 2022Kapitola č.15 Schody 2/4
Barb LP: ( Jimmi )22.02. 2022Kapitola č.15 Schody 1/4
Barb LP: ( Jimmi )24.01. 2022Kapitola č.14 Tunely 3/3
Barb LP: ( Jimmi )22.01. 2022Kapitola č.14 Tunely 2/3
Barb LP: ( Jimmi )11.01. 2022Kapitola č.14 Tunely 1/3
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.13 Chodby
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.12 Hradby
Barb LP: ( tigy )05.01. 2022Kapitola č.11. Stanice
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.10. Útočisko
Barb LP: ( maure )05.01. 2022Kapitola č.9. Katedrála
Barb LP: ( JSark )05.01. 2022Kapitola č.8. Aréna
Barb LP: ( Morgana )05.01. 2022Kapitola č.7. Bod zlomu
Barb LP: ( Gift )05.01. 2022Kapitola č.6. Znamení
Barb LP: ( tigy )05.01. 2022Kapitola č.5. Pevnosť
Barb LP: ( florence )05.01. 2022Kapitola č.4. Okna
Barb LP: ( Kelly )05.01. 2022Kapitola č.3. Steny - dokončenie
Barb LP: ( Stela, Kelly )05.01. 2022Kapitola č.3. Steny
Barb LP: ( crazyiiii )05.01. 2022Kapitola č.2. Pod maskou
Barb LP: ( maure )05.01. 2022Kapitola č.1. Skrýš
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )05.01. 2022Úvod k poviedke