Preklady fanfiction Harryho Pottera

1. kapitola 8. srpen 1997

Mňam. Domácí skřítkové uvařili skutečně dobře, pomyslel si Harry, když ze svých prstů olíznul poslední stopy soli. Jeho otec by ho za to přinejmenším zpražil pohledem. Jeho bratr by se zašklebil a nebo by spíš řekl něco jedovatého o nebelvírských způsobech.

Ale oba, Snape i Draco, už dojedli a odešli od stolu. Kdyby Harry pozorněji poslouchal, dokázal by občas zachytit zvuk krájení přicházející ze Snapeovy soukromé laboratoře a jemné šustění hábitu, když se Snape pohyboval od jednoho pracovního stolu ke druhému.

Neslyšel dost dobře na to, aby rozeznal, co Draco dělá v pokoji, ale Harrymu došlo, že asi píše dopis Rhiannon. Konec konců jí psal každý den. Dlouhé dopisy, hory a hory pergamenů přeplněných Dracovým úhledným rukopisem. Dokonce ty dopisy psal vlastní rukou, místo aby je diktoval samozapisovacímu brku, který si zvykl používat na svoje eseje. Ale Harry si nemyslel, že to bylo kvůli tomu, že by Draco upřednostňoval osobní přístup. Spíš jen nechtěl, aby Harry slyšel obsah jeho dopisů. Určitě byly milostné a Harry je nemusel číst ani slyšet, aby to pochopil. Poznal to z Dracova výrazu, když svinul pergamen.

Je v tom až po uši. Opravdu se to jinak nedá popsat.

Kdyby si Draco všiml Harryho pohledu, nasadil by odměřený výraz, jako by byl v rozpacích, protože ho přistihli, když se tváří zamilovaně. Ale rezervovaný výraz nikdy nezabral. Radost, stále tančící v Dracových očích, ho pokaždé prozradila.

Harry stále pochyboval, stále si myslel, že se Draco jen chce vzpamatovat ze Pansyiny zrady, ale teď viděl, že nemá smysl něco takového říkat. Jediné, čeho by tím dosáhl, by bylo, že by si znepřátelil Draca. Harry si v duchu přikývl, už se rozhodnul. Byl rád, že má bratra. Vlastně se mu to strašně líbilo a neměl v úmyslu udělat nic, co by Draca vyštvalo.

Ani jedno špatné slovo o Rhiannon, slíbil si v duchu Harry. Ani slovíčko.

Harry hleděl do prázdného talíře a uvažoval, jestli nemá skřítky požádat o další hranolky. To byla jedna z nejlepších věcí na návratu do Bradavic – nemít kuchařské povinnosti. Ne, že by to Harrymu tak moc vadilo; po všech těch letech strávených u Dursleyových na to byl zvyklý, ale bylo příjemné vědět, že když zrovna teď bude chtít jídlo, jediné, co musí udělat, je hodit trochu Letaxu do krbu a oznámit svůj požadavek. To se samozřejmě změní, až začne škola. Harry se přestěhuje zpět do Nebelvíru a kromě pár příležitostí, kdy se bude moct najíst tady dole, bude jíst ve Velké síni se všemi ostatními.

No, když se nepropašuje do kuchyně zobnout si to či ono.

Po chvíli se Harry rozhodl, že není dostatečně hladový na další porci hranolek. Ve skutečnosti by měl sám napsat nějaké dopisy. Od schůzky Řádu už uběhl skoro týden a kromě účasti na Percyho vzpomínkovém obřadu nevystrčil Harry nos z hradu. Uvažoval, jak je na tom Ron.

Vytáhl ze zásuvky nějaký pergamen a pokusil se vymyslet, co napsat. Problém byl v tom, že nedokázal vymyslet vůbec nic. Protože Ron věděl, že Harry neměl Percyho příliš v lásce, projevy soustrasti by vyzněly velmi falešně, ať by to Harry myslel jakkoliv upřímně. A nebo hůř, kdyby Harry napsal jen běžný dopis a ignoroval ty strašné události na Ministerstvu... to by bylo hrozně chladné, ne?

Možná by měl místo toho napsat Hermioně. Ano, to bude lehčí. Natolik, že Harry opravdu neztrácel čas a hned začal.

Milá Hermiono,

Jak se máš? Doufám, že tě Draco nerozčiluje neustálým přívalem dopisů pro Rhiannon. Když jsi souhlasila, že jeho dopisy budou chodit přes tebe, nejspíš jsi nečekala, že bude psát každý den. Ale jak tě znám, řekl bych, že nejsi příliš naštvaná.

Samozřejmě, že nebyla. Nakonec ty dopisy dokazovaly, že Draco měl ke svojí přítelkyni čím dál tím bližší vztah – a navíc byl díky tomu tolerantnější k záležitostem mudlů.

Takže sedmý ročník. Víš, někde uvnitř nemůžu úplně uvěřit, že je tu. Možná je to tím, že jsem strávil tak dlouhou dobu ze šestého ročníku mimo vyučování. Ne, že bych toho opravdu litoval – to, co jsem získal, je o moc cennější než to, o co jsem přišel, ale pořád mi jen pomalu dochází, že tenhle další rok je opravdu můj poslední. Nevím, možná bych se tak cítil za všech okolností. Je pro mě těžké představit si, že odejdu z Bradavic, kde mám druhý domov.

Draco tráví každý den hodiny čtením těch mudlovských učebnic, které jsi mu dala, a já se vytrvale prokousávám tvým překladem bulharské knihy o Zrcadle. Protože tenhle rok máme OVCE, myslím, že jakmile začne první pololetí, nebudu mít příliš mnoho času. Proto si přeji, abych ho měl víc, abych přišel na to, jak to zrcadlo funguje. Mimochodem, ovládnutí toho zrcadla se ukazuje prakticky nemožné. Víš, jaká je v těchto dnech moje magie. Ztratil jsem zrcadlo, které jsi mi dala, ale mám ještě jedno, na kterém trénuju. Ale mám pocit, že je to úplně k ničemu. To zrcadlo mě nebude poslouchat, ať dělám, co dělám.

Harry si povzdechl a chvilku okusoval pero, než pokračoval v psaní.

Pozdravuj ode mě rodiče. Píšeš si s Ronem? Nemůžu přijít na to, co mu říct, protože se cítím hrozně kvůli Percyho smrti. Jsem si jistý, že víš, co tím myslím.

No, je tu něco, co tě spolehlivě rozesměje. Draco chce, abych letos byl ve Zmijozelu. Moc dobře ví, že nebudu, ale co jsme odešli z Devonu, už třikrát to připomněl. Zdůvodňuje to tím, že by to bylo fér, když už budu hrát famfrpál za Nebelvír, a taky aby nikdo ve škole nezapomněl, že patřím i do Zmijozelu. Připomenul jsem svůj speciální odznak s tím, že to musí každému stačit a basta, ale znáš ho. Asi se nevzdá, dokud mu otec nepoví, aby přestal. Víš, že si nemyslím, že by mě Severus prosil, abych se přesunul do sklepení, ale má ten svůj výraz v očích, když Draco mluví o tom, že lidé musí věřit, že nejsem Zmijozel jen kvůli adopci. Opravdu se trochu bojím, nevím, co to znamená. Možná mě chce mít častěji u stolu při jídle, co myslíš ty?

Užij si zbytek léta, ať už děláš cokoliv, a neuč se tolik!

S pozdravem

Harry

Harry ofoukal inkoust, aby uschnul, potom poklepal na pergamen prstem mumlaje při tom kouzlo, aby se sroloval a zapečetil na svitek.

„Pošleš to se svojí poštou?“ zeptal se, když otevřel dveře do společného pokoje s Dracem.

Draco už ale nepsal. Seděl s překříženýma nohama na posteli a držel v náruči svoji fretku.

„Ne, Loki,“ řekl Draco, očividně naštvaný. „Nemůžeš si takhle hrát se Salsou. Harry by mi utrhl hlavu.“

Harry pustil svitek na svůj noční stolek a zakroutil hlavou.

„Tvůj mazlíček se snažil sníst mého? Zase?“

Draco vzhlédnul.

„Říkal jsem ti, Loki si jen hrál...“

„Ano, se Salsou v zubech. Neoplývám příliš důvěrou v jeho úmysly.“ Zaměřiv se na obrázek hada v rohu svých brýlí, začal Harry syčet. „Sssalssso. Kde jsi Sssalssso? Je to v pořádku. Ten velký potkan ssse nemůže dossstat do tvojí krabičky, vždyť víš. Budeš tam v bezpečí.

Salsa vykoukla z pod postele, zakmitala jazykem, jak trhla hlavou sem a tam, jako by chtěla zkontrolovat toho 'velkého potkana'. Harry nechtěl být sarkastický, když ho tak nazval. Zdálo se, že hadí jazyk nemá přesné slovo pro fretku.

Když Salsu zvedl, houpal ji v obou dlaních a posadil se na postel. Protože se stále pohybovala neklidným kroužením po jeho kůži, Harry jí ještě něco pošeptal a slíbil jí, že jí Loki neublíží.

Mezitím Draco pustil Lokiho na podlahu a pohladil fretku ještě jednou po hřbetu dřív, než jí dovolil odejít. Potom se opřel o čelo postele, překřížil ruce a pozoroval Harryho.

„Ani nevíš, jak to máš snadné, když se dokážeš domluvit se svým domácím mazlíčkem.“

„Určitě vím,“ ještě jednou poškrábal Salsu pod bradou a potom ji opatrně položil vedle její skleněné krabice, kterou vykouzlil, aby ji udržel v bezpečí. Sledoval, jak se proplazila dovnitř a svinula se do klubíčka. „Nemůžu se bavit se sovami, jak víš.“

„Ha, při tvé minulosti to bude další úžasný talent, který u tebe propukne.“

„Ale není to tak, že ty nemáš žádné vlastní vlohy,“ řekl Harry s úsměvem. Teď, když poznal Draca, chápal jejich předchozí nepřátelství o trochu líp. Jak často ten druhý chlapec použil nenávist a kruté poznámky k tomu, aby zakryl žárlivost a nejistotu?

Příliš často, aby se to dalo počítat, začínal si myslet Harry. „Co řekl otec před pár dny? O práci Mistra lektvarů, že by jsi to mohl dělat?“

„Jako kdybych chtěl učit v kouzelnické škole. Musel bych žít tady a nedokážu si představit jak to spojit s Rhianninou operní kariérou,“ posmíval se Draco. „Ne, pro mně je určený skvělý postup, abych se stal Ministerským vrchním bystrozorem.“

„Chceš přeskočit i vlastního bratra, že?“ zasmál se Harry, když odkopl tenisky a natáhl se na postel.

„Samozřejmě, že ano,“ odvětil samolibě Draco. „Ale neboj se. Nemám nic proti protekci. Budu ti dávat jen vybrané úkoly. Ale asi žádné vyšetřování nelegálně vytvořených nápojů, dokud se trochu nezlepšíš v lektvarech.“

„Tomu se nijak nevyhnu, že? Vidím, že si ten předmět budu muset vybrat, i kdyby nebyl povinný,“ Harryho zamračení to jen zdůrazňovalo. „A jako by toho nebylo dost, otec mě musí nutit vařit i přes léto! Nevadilo mi pomáhat s vlkodlačím projektem předtím, než jsme šli do Devonu, ale nečekal jsem, že budu muset vařit všechny ty věci, když jsme zpátky. Dřív než si všimneme, začne škola. Byl bych radši, kdyby moje prázdniny byly prázdninami.“

Draco pokrčil rameny, což ještě zvýšilo Harryho pocit křivdy. Pro Draca to bylo správné a dobré, protože měl přípravu lektvarů opravdu rád.

„Kdybychom nešli do Devonu, vsadil bych se, že by mě otec tohle léto nechal otročit u vařícího kotlíku každý den!“

Draco převrátil oči v sloup. „Někdy jsi vážně tupý. Myslíš vážně, že jsi si to neuvědomil?“

Ta otázka... a nebo spíš známý způsob, jakým se Draco zeptal... přinutila Harryho přimhouřit oči. Nesnášel, když před ním Snape a Draco něco tajili.

„Neuvědomil co?“

„Severus chtěl zajistit, že se nebudeš trápit tím, co se děje v Doupěti.“

Harry polkl. Ano, Percyho vzpomínkový obřad byl hrozný, v pořádku. Harry nějak nečekal, že takový bude. Možná proto, že na setkání Řádu se Weasleyovi drželi velmi dobře. Teda aspoň ti, které viděl.

Popravdě, největší Harryho starost, když se přemístili na obřad, byl Draco. Poslední pohřeb, který viděl, byl Pansyn, a Harrymu došlo, že by to Dracovi mohlo připomenout, jak moc ji miloval. Jak moc ztratil.

Ale ne, Draco vůbec nebyl rozrušený tím, že sedí na vzpomínkovém obřadě.

Ale Harry byl.

Teď si uvědomoval, že pohřeb Pansy Parkinsonové byl dost odměřený. Možná, že to takhle dělají Zmijozelové. Weasleyovi ale byli tak vzdálení od Zmijozelů jak jen to šlo. Byli zdrceni žalem a ani se nepokoušeli tuto skutečnost skrýt.

Harry stále cítil soucit, když si vzpomněl, jakým způsobem tekly slzy z Ronových očí a stékaly mu po lících.

Najednou to, že Ron není tak bystrý, nebylo vůbec směšné.

Všichni Weasleyovi naříkali, jen Ginny opravdově plakala, a paní Weasleyová se vrhla do prázdné rakve a naříkala. Ale ona k tomu nakonec měla důvod. Nejvíc ze všeho se bála ztráty dítěte a teď se to stalo skutečností.

Harry se otřásl, když si vzpomněl na bubáka, se kterým si musel poradit při Aranově testu na konci minulého pololetí. Kdyby jeho otec zemřel, nevěděl by, co dělat, ale pochyboval, že by se ovládal lépe než Molly Weasleyová při tomto úmrtí.

„Ovládl by ses,“ prohlásil rozhodně Snape, když se už vrátili domů a Harry se přiznal, na co myslí. „Musíš pochopit, Harry, že to, proč jsou právě teď Weasleyovi smutní, není jen kvůli samotnému Percymu. Jsou smutní nad ztrátou příležitosti. Zemřel, když se jim odcizil, drže se neochvějně Popletala, přes očividnou neschopnost tohoto muže logicky uvažovat, a protože je mrtvý, nikdy nebudou mít šanci se s ním usmířit. Svým způsobem je to dvojnásobná smrt.“

Harry přikývl, že pochopil, ale zamračil se, když zachytil Dracův výraz. „Buď zticha. Hned.“

Draco vystrčil bradu. „Oh, to mám rád! Vždyť jsem nic neřekl!“

„Chtěl jsi,“ odsekl Harry se zúženýma očima. „Vím to.“

„A co jsem teda chtěl říct?“

„Že takový pláč a nářek náleží spodině!“

Dracův hlas zřetelně ochladl. „Ve skutečnosti bych popsal jejich chování jako pláč, nářek a skřípání zubů. Ale jestli jsem právě teď vypadal znechuceně, bylo to díky pomyšlení, že když zemřu, moje vlastní matka bude po celou dobu pohřbu sedět s kamennou tváří, trpící jen ve svém nitru! A samozřejmě Lucius by si pouze pomyslel, že když jsem nebyl dost chytrý, abych zjistil, jak přežít, potom si zasloužím tak mizerně prostý pohřeb!“

„Oh.“ Harry polknul, zahanben tím, jak rychle si vyvodil závěry. „Eh, tak promiň. Ale... no, ne, že bych chtěl, abys umřel, ale kdyby ano, tvůj pohřeb asi takový nebude. Teď máš mě a otce, a...“

„Oh, napláčete vědra slz, tím jsem si jistý,“ řekl Draco, a ne sarkasticky. Ale potom se jeho hlas změnil. „A ty, Severusi? Ztratíš na pár sekund dobré způsoby Zmijozela, když přijdeš o syna?“

Ve Snapeových očích se zablýsklo varování, že to není záležitost k žertování. „Nemám v úmyslu přijít o syna. Vy dva jste mladí a zdraví a o víc než dvacet let mladší. A teď, protože je pozdě a zítra budeme celý den vařit, navrhuji, aby jste oba šli do postele.“

Celý den vaření... Snape to vysvětlil tím, že jejich letní praktické cvičení byly „žalostně zanedbané“, ale teď když mu to Draco vysvětlil, mohl rozeznat zmijozelský způsob manipulace, který v tom byl. Snape nechtěl, aby si Harry a Draco druhý den po pohřbu povídali o smrti.

„Vážně chceš propadnout z Lektvarů, když ti nezáleží na dobrém názoru Severuse?“ zeptal se najednou Draco, když se posunul na konec své postele a naklonil se dopředu. „Nemůžu tomu uvěřit. Možná tě ten předmět nebaví, ale určitě jsi dost chytrý na to, aby ti došlo, že mít vyšší kvalifikaci může být pro bystrozorský výcvik jenom přínosem.“

Harry se otočil na bok, jedno obočí zvednuté. „Myslel jsem, že věříš, že se tam dostanu díky svému jménu bez ohledu na to, co znám.“

„Oh, tomu věřím,“ otevřeně přiznal Draco. „Ale tobě se ta myšlenka nelíbí, takže jsem myslel, že se sám staneš tak způsobilým, jak jen to je možné.“

„Ano, asi ano,“ smál se Harry pod vousy. „V těchto dnech nejsou Lektvary tak špatné. Když mluvím o propadnutí, tak pokud bych nebyl adoptovaný, skutečně si myslím, že bych z nich propadl, kdybych stále nenáviděl samo pomyšlení vejít do té místnosti. Severus ke mně skutečně nebyl laskavý, víš. K čertu, byl jsi tam!“

„A myslím, že sis zasloužil každý bod, co jsi ztratil, a dvakrát tolik trestů,“ prohlásil, taky se smějící, Draco. „Jsem šťastný, že to všechno je minulost. Myslím, no, nevím. Možná bez dávného nepřátelství, které udržovalo vzrušení, bude letos vyučování... nudné. “

„Oh, nevím. Všechno bylo minulý rok pořádně vzrušující potom, co tě znovu pustili do třídy...“

„Jen proto, že na Obranu jsme měli největšího hlupáka na světě.“

Harry se usmál, dávaje si ruce pod hlavu, když si znovu lehl na záda. „Ano, ale otec byl skutečně něco, že? Když pomyslím na Arana, vzpomenu si na tohle. Ale to mi připomíná... Rád bych věděl, co ta Maura Morrighanová bude zač. Myslíš, že by bylo příliš přát si, abychom skončili se dvěma roky slušné výuky Obrany? Jen dva ze sedmi?“

„Myslel jsi jeden?“ řekl Draco trochu temně.

Harry se rychle převrátil na bok tváří ke svému bratrovi. „Remus byl skvělý!“

„Tvrzeno chlapcem, který dostal soukromou péči,“ ohrnul nos Draco.

„Oh, jako kdybys ty chtěl od něho soukromou péči!“

„Trefa.“

Oh-oh. Draco se tvářil jako by měl v úmyslu začít rozjímat o své matce, která musí žít s Remusem, aniž by o tom věděla, takže Harry rychle promluvil, aby ho rozptýlil. „Uvažoval jsem, co bude s Morrighanovou špatně. Brumbál už asi ví, že si má dávat pozor, aby nebyla nějaký Smrtijed s mnoholičným lektvarem, a protože je pastýřka a celý čas se zvířaty, pochybuju, že má předsudky vůči hadímu jazyku...“

„Pastýřka?“ zeptal se Draco, jeho hlas zněl trochu pisklavě. „To nemyslíš vážně.“

„Měla stádo hipogryfů nebo něco podobného.“

Draco zbledl, možná si vzpomněl na střetnutí s Klofanem. „Co má v plánu nás učit? Nějakou verzi Péče o kouzelné tvory?“

„Zareagoval jsem úplně stejně,“ řekl smutně Harry. „Ale zdá se, že si Brumbál myslí, že je skvělá.“

„Jaká úleva,“ řekl Draco afektovaně. „Nikdy předtím nebyl jeho úsudek chybný!“

„Ano, vím. Schválení od Brumbála není zrovna zářivým doporučením. Co může být horší? Eh... že dokonce nikdy neslyšela o Voldemortovi?“

„Protože žila v divočině se svým stádem!“

„No, ne přímo v divočině. Brumbál mi říkal, že je z Irska.“

„To je to stejné! Je to absolutní zapadákov, jestli nevíš...“

Harry se zamračil. „Nedovol, aby tě to slyšel říct Seamus. Máš celkem štěstí, že ti nerozbil lebku, když jsi ho minulý rok nazval skopovou hlavou.”

„Nenazval jsem ho ničím tak hloupým,“ řekl pomalu Draco. „Skopová hlava, upřímně, mám po ruce mnohem lepší urážky.“

„Přesně tak jsi ho nazval. Když jsi se letaxem dostal do Nebelvíru, když otce pálilo Znamení.“

„Oh,“ polkl Draco. „V pořádku. Přiznávám, že v tom stresu z obav o Severuse jsem možná řekl něco takového.“

Harry se spokojeně zasmál, chápaje tu výmluvu. „Určitě to nebylo tím, že jsi byl bez hůlky a obklopený Nebelvírskými, kteří si mysleli, že ses vplížil do věže, abys mě ve spánku zabil?“

„Oh, ne, to s tím nemohlo mít vůbec nic společného,“ řekl Draco lehkým a žoviálním tónem.

Harry se na to zašklebil, ale nechal to tak. Posadil se, vzal zápisky nacpané v svém nočním stolku. Přesně jak napsal Hermioně, četl je při každé příležitosti, kterou našel, ale šlo to ztuha. Ale nemyslel si, že by z toho mohl vinit Hermionin překlad. Problém byl jen technický. Kdo by kdy hádal, že zrcadla bude tak těžké začarovat?

„Ano, taky bych se měl raději vrátit k tomuto,“ řekl Draco a vytáhl text Studia mudlů z hromady na svém nočním stolku. „Chci to stihnout než začne sedmý ročník.“

„Už jsi se něco zajímavého naučil?“

„Většinu z toho bych vůbec nepochopil, kdybych tohle léto nestrávil s Rhiannon. Dokážeš si to představit? První kniha, kterou jsem četl, se snažila vysvětlit televizi a dokonce ani neměla žádný obrázek na vysvětlení! Nikdy bych to nepochopil, kdybych jednu sám neviděl.“ Draco se na něj letmo podíval, než se usadil ke čtení. „Věděl jsi, že je to novinka? Jen padesát let nebo tak.“

„Ah, ano. Nevěděl jsem jak dlouho přesně, ale ano.“

Draco přikývl. „V pořádku, potom té knize budu věřit. Ale myslel jsem, víš... nevím, jen se nemůžu zbavit myšlenky, že ji mudlové měli vždy.“

„Myslím, že svět mudlů se hodně mění. Rychleji než náš, to rozhodně.“

Draco se zatvářil mírně zděšeně. „Chceš tím říct, že všechno, co se učím, bude za chvíli neplatné?“

„Asi ne tak brzy, ale jednou ano,“ pokrčil Harry rameny. „Ale historické události, ty se nezmění, správně?“

„Pak je dobře, že čtvrtý ročník, zdá se, se zaměřuje na historii,“ zamrmlal Draco. „Teď ticho, Harry. Snažím se soustředit.“

Harry střelil po Dracovi mírně rozzlobeným pohledem. On nebyl ten, který reptal ohledně televize... ale chtěl se také soustředit a tak nedělal drahoty.

Pokoj upadl do ticha, když oba chlapci začali vážně studovat.

****

„Žádná pošta?“ zeptal se Draco příští večer, když se Severus vrátil ze schůzky s ředitelem.

Zvláštní, pomyslel si Harry. Draco se na to ptal vždy, jistě. Vždy doufal, že bude mít dopis od Rhiannon.

Obvykle zněl při té vyhlídce téměř nadšeně. Dnes večer zněl opatrně. Nebo možná rezignovaně.

Snape zakroutil hlavou, „Nic.“

Draco si povzdechl, ale ne teatrálně, tentokrát ne. „V pořádku. Přál bych si, aby sovy mohly nosit poštu sem dolů, toť vše.“

„Nenosí poštu ani do Nebelvíru, jestli je to nějaká útěcha,“ řekl Harry.

„Ne.“

„Není zrovna vhodné, zabývat se sovami a jejich doručovacími zvyky,“ řekl Snape podrážděně. „Teď, když mě omluvíte?“ Otočil se a přešel halou do svého pokoje.

Harry zvedl obočí. „Zajímalo by mě, co se mu stalo?“

Jak se ukázalo, Harry neměl dumat dlouho. Snape byl stále zamračený, když se posadili večer k jídlu.

Harry si nebyl příliš jistý, jestli se má zeptat, ale ten muž říkal, že pro něj nechce být španělskou vesnicí, takže... „Tati? Na co myslíš?“

„Obdržel jsem své seznamy tříd.“

Oh. To neznělo tak zle.

„Mé kurzy pro pokročilé mají víc než o polovinu studentů méně než obvykle.“

Harry se zamračil, uvažujíc nad tím. „Právě proto, že Ministerstvo upustilo od požadavku OVCÍ z Lektvarů pro přijetí na Bystrozora? Jsem si docela jistý, že Draco a já jsme jediní, kteří mají zájem se tomu věnovat, a my oba jsme stále na tvém třídním...“

„Kromě toho,“ doplnil Draco, „nebyly kanceláře Oboru pro uplatňování kouzelnického práva zničeny se vším ostatním? Takže možná byla nová politika... er, rozmetána na kousíčky?“

„Lituji, že Obor pro uplatňování kouzelnického práva nebyl rozmetán na kousíčky předtím, než zformulovali svoji novou politiku,“ odvětil Snape chladně.

„Tati!“ Harry se pokusil o smích, ale vyšel z něj jen slabě a přiškrceně. „Nemyslíš si, že...“

„Myslím si, že jsi dost starý na to, abys pochopil černý humor. A ne, Draco, zůstává, platí dál. Bylo to zveřejněno v Ministerských profesních oběžnících, které jdou napříč Británií, čímž to udělají oficiální až do odvolání. Pokud jde o moje klasifikační seznamy...“ Snape se ušklíbnul. „Další pitomý oběžník byl vydán před několika dny. Noví vedoucí několika jiných oddělení se rozhodli, že když Obor pro uplatňování kouzelnického práva považuje mé učební plány Lektvarů za tak náročné, musí to tak být. Oni si ani nepřipouštějí, že se sotva drží nad vodou a nejsou v pozici, kdy by mohli věci doopravdy změnit.“

„Udělali to, aby měli co dělat,“ řekl po chvíli Draco přemýšlivým hlasem. „Takže je nikdo nemůže obvinit, že si sedí na rukách, když přestavují celé Ministerstvo.“

Snape pokrčil čelo, jak přemýšlel. „Nemuseli by dělat vůbec nic, kdyby si Obor pro uplatňování kouzelnického práva nevzal do své pitomé hlavy, že budou uklízet tam, kde žádné uklízení není potřeba.“

Harry přikývnul. „Myslí si, že když to vytvoří Odbor pro uplatňování kouzelnického práva, musí to být v pořádku.“

Snape si odfrknul. „Jako bys ty sám nedal jasně najevo, že souhlasíš s tím nesmyslem o tom, jak jsou mé kurzy příliš náročné.“

Harry se zarazil. „To není přesně tak, že souhlasím. To je jen... Nejsem jako ty a Draco, přirozeně dobrý v Lektvarech a horlivý trávit hodiny jejich vařením.“

„A ty předpokládáš, že úloha otce tkví v tom, že ti dovolí zanechat něčeho užitečného jen proto, že k tomu nepřijdeš tak lehce, jako k hadí řeči a překonání Imperia?“ Snapeův pohled nečekaně ztvrdnul. „Tedy aspoň doufám, že souhlasíš s tím, že je to užitečné.“

„Ano, jistě,“ řekl Harry dotčeně. „Stačí si jen vzpomenout na Remuse!“

„Jistě,“ protáhl Snape.

„Vím, že jím nepohrdáš tak, jako kdysi, takže si nechej ten svůj přístup. To je...“ Harry si zajel rukama do vlasů a rozcuchal je. Rozhodl se ignorovat Dracovo očividně úzkostlivé zachvění. „Ne každý v tom potřebuje být expert, jasný?“

„Bystrozoři, kteří si přejí přežít válku, ano,“ zdůraznil Snape ve stejnou chvíli jako Draco.

„Jsi prostě zvyklý, že ti všechno jde snadno,“ prohlásil druhý chlapec a pokrčil nos. „Létání, ochočování hadů a hippogryfů a vůbec všechno! No, někdy je magie skutečná dřina, Harry.“

„Já to vím, nebo sis nevšimnul, jak tvrdě jsem musel pracovat, abych ji získal zpátky?“

Draco se ušklíbnul. „A pak skončíš s tak velkou mocí, jako měl sám Merlin. Jo, je mi tě fakt líto, Harry.”

„Drž zob...“

„Jo, jasně, budu, hned jak přestaneš urážet tátu tím, že skučíš, jako by lektvary existovaly jen proto, abys měl na co nadávat.“

„No tak, Draco,“ ozval se Snape podezřele spokojeně. „Pokud si tvůj bratr přeje vyjádřit se ohledně své zcela nepochybné neschopnosti ocenit delikátní umění lektvarů, tak samozřejmě může. Konec konců jsem mu řekl, že tady, v soukromí svého domova, může říct jakoukoliv pitomost bude chtít.“

„Ano, řekl bych...“

Harry si založil ruce na hrudi. „Nemyslím, že je správné označovat mě za pitomce jenom proto, že se nijak zvlášť nezajímám o výrobu lektvarů.“

Snape povytáhl jedno obočí. „Za idiotské jsem označil tvoje výroky, nikoliv tebe. Myslím, že to chápeš naprosto jasně.“

„No jo, jo...“ Harry uvolnil paže a ještě s nimi mávnul. „Tak kdo je teda na seznamu?“

Snape beze slova vytáhnul z hábitu úzký svitek a podal ho Harrymu, který sebou trochu trhnul, když uviděl, jak krátký je seznam jmen u sedmého ročníku. „Tý jo. Chápu, co myslíš. Jen já, Draco, Hermiona, Neville, Ernie, Padma a Terry. Co se stalo s Ronem?“

Učitel Lektvarů pokrčil rameny. „Byl nečekaně zamítnut.“

Draco vypadal, že ho to těší, i když poznamenal: „Stejně, proč se tam namáhají udržet Longbottoma? Weasley měl aspoň špetku talentu.“

„Pokud se chce někam dostat v bylinkářství, tak k tomu nejspíš pořád ještě vyžadují OVCE z Lektvarů,“ zamumlal Harry, když si prohlížel zbytek otcova seznamu tříd. „A Ron už stejně váhal, jestli Lektvary vůbec potřebuje, když si není jistý, co bude dělat, až ukončí Bradavice.“

„Možná bude pan Longbottom po letním doučování připraven lépe než obvykle,“ řekl Snape.

Harry obdařil svého otce vděčným úsměvem. Doufal, že se Neville hodně naučil a že nebude tak příšerně nervózní, takže to zvládne. Ale záležitosti v Rakousku nejspíš probíhaly dobře, Snape dokonce říkal, že se pokusil nalézt lektora, jehož způsob výuky by Nevillovi víc vyhovoval. Harry se podíval zpátky na seznam. „Ha. Pokud to můžu posoudit, tak máš všechny sedmáky ve svém kurzu etiky.“

„Pouze proto, že na tom Albus naprosto bezpodmínečně trval,“ odpověděl Snape kysele.

Harry se zakřenil. „Víš, tati, tys mi nikdy nepřipadal jako typ učitele, co touží být populární. Ale jestli to chceš, stačí ti požádat o výuku Obrany. Loni jsi byl úžasný, úplně šíleně úžasný. Vsadím se, že budou vstávat a tleskat ti, když to ředitel oznámí a...“

„Vstávat a tleskat budou těžko. A ty víš, že skutečně netoužím věnovat méně času lektvarům...“

„Ale my už jednou potřebujeme pořádnou výuku obrany! Podívej se, co se zrovna stalo na ministerstvu! Jestli je ten Rufus Brousek tak neústupný a schopný vůdce, jak si myslí ředitel, tak by se měl postarat, abychom dostali dobrého učitele, obzvlášť když je to teď s válkou tak vážné. Chci říct, neměli jsme nikoho, kdo by stál za řeč, od té doby, co Remus...“

„Podle mě se ministerstvo vměšovalo do záležitostí Bradavic už dost,“ odpověděl zvolna Snape.

Aha, pravda. Tenhle důvod jsem vůbec neměl použít, uvědomil si Harry.

„Zapomínáš na tu kletbu, Harry,“ řekl Draco.

„Ne. Nezapomínám. Táta by se vždycky mohl vrátit k Lektvarům, až by odučit rok Obrany...“

„A víš to jistě? Tys tu kletbu analyzoval? Víš přesně, jak funguje?“ Draco se tvářil rozzuřeně. „Severus by taky mohl dopadnout tak, že by nemohl vůbec zůstat v Bradavicích. Není zrovna dobrý nápad přesouvat magickou ochranu na jiné útočiště kvůli válce a vůbec, to nemluvím o tom, že tenhle tvůj šílený nápad by ohrozil ochranu získanou adopcí!“

„No, přece víš, že vždycky můžeme vybudovat chráněné místo z chaty na venkově,“ zdůraznil Harry. „Ehm... mimochodem, proč jsme to už neudělali?“

„Nevzpomínáš si, že jsme mluvili o tom, jak mě tyhle místnosti uznaly za majitele? Po dvaceti letech pobytu?“

Harry nad tím chvilku uvažoval. „Ale říkal jsi, že ochranná kouzla se udrží na domě Dursleyových bez ohledu na to, jak dlouho v něm žijí, protože jej vlastní.“

Severus mu věnoval nevěřícný pohled.

„Co?“

Draco najednou vydal přiškrcený zvuk.

Harry po něm střelil hrozivým pohledem a pak pohybem ruky vyzval Snapea, aby odpověděl.

„Ty si vážně myslíš,“ zeptal se ho konečně otec, „že bych tě, poraněného a krvácejícího, vzal na místo, které by si Voldemort se mnou nejspíš spojil?“

„Ale ta chata je nezakreslitelná a je pod Fideliovým kouzlem...“

„Intrika na druhou, říkal jsem ti to,“ zamumlal Draco a potřásl hlavou.

„Proto jsem už dávno zařídil, aby bylo zastřené. Věděl jsem, že domek v Devonu by mohl někdy posloužit jako skrýš. Chtěl jsem ho mít ochráněný všemi dostupnými prostředky, běžnými i magickými.“

Harry musel připustit, že to dává smysl. „A nikdy jsi v tom domě nežil tak dlouho, aby tě uznal za právoplatného majitele. Jasně.“

Snape pokrčil rameny. „Kromě toho, jakýkoliv pokus zajistit chatu by vyžadoval přítomnost tvého bratrance. A protože by ten pokus bezpochyby selhal, připadá mi nesmyslné ho vystavovat nebezpečí.”

„No, kdybychom zahrnuli Dudleyho do kouzla Fidelius, tak samozřejmě...“

Snape sevřel rty a zatvářil se pochmurně. „Na základě osobního pozorování tě můžu ujistit, že Voldemort ke světlé magii nechová přehnaný respekt. Například věří, že mučení kombinované s nitrozpytem může zábrany uložené Fideliem překonat. Výsledky nejsou ani zdaleka potěšující.“

„Fajn, fajn.“ Harry všechny svoje pokusy vzdal. Nechtěl přimět tátu, aby zase učil obranu. Jen doufal, že dostanou někoho ucházejícího.

Maura Morrighanová... Harry cítil určité pochybnosti.

Draco naklonil hlavu trochu na stranu a podíval se na svitek, který Harry stále držel. “Možná není tak špatné, že tvoje třídy šesťáků a sedmáků jsou tak malé, Severusi. Neříkal jsi vždycky, jakou spoustu toho musíš opravit a oznámkovat? Když uvážím, že přebíráš tu výuku etiky, nejspíš se ti bude hodit, že budeš muset číst míň esejů z Lektvarů.“

Severus se zamračil ještě víc. „Což mi připomíná, co jsme dnes odpoledne projednávali s ředitelem. Rozhodl se, že když mám ve vyšších ročnících tak málo žáků, tak je spojí dohromady tak, aby se snížil počet odučených hodin v Lektvarech a zbylo víc na etiku!“

Harry zamrkal a znova se podíval na pergamen ve své ruce. „Hele, budeme v jedné třídě s Lenkou.“

„S tou trhlou holkou, co loni okouněla, v jakékoliv třídě se jí zachtělo?” Draco se uchechtl. „Prosím tě. Jak mohla získat Nad očekávaní u NKÚ z Lektvarů?“

„Můj osobní názor je,“ protahoval Severus, „že podplatila hodnotící komisi.“

„To by Lenka neudělala.“

Snapeův hlas zněl zlověstně. „Jsi si tím naprosto jistý?“

Harry obrátil oči ke stropu. „Jo, naprosto. Při tom, jak Lenka uvažuje, by ji to ani nenapadlo. A kdyby, tak jim nabídne ředkvičku.“

Snape pokývnul hlavou, jako by tenhle fakt připouštěl.

„Musela mít štěstí,“ usoudil Harry.

„Podstatou nároků v NKÚ je vyloučit studenty, kteří spoléhají na štěstí...“

Harry si nemohl pomoct a zasmál se. „Ale jdi. Vymyslel jsi spoustu lektvarů a vylepšil Vlčí zhoubu a vůbec. To mi chceš tvrdit, žes neměl nikdy kapku štěstí, když jsi zkoušel nové postupy?“

„Inspiraci,“ opravil ho Snape chladně. „Intuici, získanou dlouhými lety sledováním reakcí mezi jednotlivými složkami lektvarů...“

„V tom všem jsi měl i štěstí.“

Snape si povzdechnul. „Vidím, že z tebe nikdy nevychovám skutečného výrobce lektvarů. Bohužel. Takže tě aspoň naučím zvládnout podnětné lektvary pro sedmý ročník, které vyžaduji. Ale to by už stačilo. Draco, mohl bys nám objednat menu?“

„Já chci hamburger,“ zavolal Harry, když se Draco zvedl a šel ke krbu.

„Uvidíme, co doopravdy chceš. Dostaneš něco vhodného.“

Zajímavé, pomyslel si Harry. Zjevně toužil po steaku a hranolkách, zatímco Draco skončil s hamburgerem. I když bez hranolků. On k němu měl pečené brambůrky, posypané nějakým zeleným kořením. Petrželkou, odhadnul Harry, když k němu zavanula její vůně. A nejspíš i trochou česneku.

Harry se zase nedokázal ubránit smíchu. „Tohle jsi vážně chtěl, Draco? Pamatuji si, jak ti připadalo nechutné dívat se, jak to jím.“

„Nemyslím, že jsem to chtěl,“ pronesl Draco pomalu. „Myslel jsem spíš na dušené křepelky, nebo možná mořský jazyk s jemnou smetanovou omáčkou...“

„Vůbec jsi nechtěl tohle?“

Draco si odkašlal. „No, před pár dny jsem si četl o mudlovských jídlech a vzpomínám si, jak jsem si říkal, že bych možná mohl nějaké zkusit, dokud je léto a mám tu možnost. Ale od té doby jsem na to nepomyslel.“

„A od té doby si poprvé objednáváme cokoliv vhodného.“ Harry se zazubil. „Ti skřítkové jsou v obraze, nemyslíš?“

„Je to poněkud děsivé.“ Draco se s pokrčením ramen podíval do talíře a pak zdvihnul vidličku a nůž.

„Ale jdi. Vezmi si ho přece do ruky! Vždyť víš jak, viděls mě, jak ho jím!“

„Taky jsem tě viděl žvýkat s otevřenou pusou. Promiň, že tě nepovažuji za vzor vybraného chování.“ Přesto Draco zároveň položil svůj příbor a natáhnul prsty. Odhodlaně hamburger zvedl, jako by si myslel, že je to had a chystá se ho uštknout.

Bylo to náročné, ale Harry se dokázal nesmát. Soustředil se na své jídlo a vyptával se Snapea, jak postupuje rekonstrukce ministerstva. Specialisté na paměťová kouzla, kteří byli v práci v den výbuchu, měli od té doby neustále čtyřiadvacetihodinové služby. Protože mudlovské sdělovací prostředky intenzivně o explozi informovaly – jak taky jinak, když se zhroutily ulice obklopující ministerstvo – nebyla velká naděje, že by celá Británie na incident úplně zapomněla. Kouzelníci upravující paměť nicméně dokázali zpravodaje přesvědčit, že zřícení bylo výsledkem teroristického útoku. Mezitím se samotná budova ministerstva zrekonstruovala tak rychle, jak to jen bylo možné, přesně do původní podoby.

„Někdo z toho má osobní prospěch, předpokládám,“ zahuhlal Draco, když zvládnul hamburger a pustil se do brambor.

„No, možná ne,“ řekl Harry. „To prostě patří k vládě, že nemají rádi moc změn, nemyslíš? Vzpomínám si, jak nás na základní škole učili, že když byla během druhé světové války zničena část parlamentu, tak ji postavili znova úplně stejně jako předtím, přestože... no, nemůžu si vzpomenout. Šlo o to, že všichni poslanci ani neměli kde sedět.“

„Druhá světová válka?“ zeptal se Draco naprosto bezvýrazně.

„No tak, určitě jsi o ní slyšel.“ Harry se zamračil. „Jednou jsi mi říkal, že mudlové mají zbraně, které dokážou srovnat se zemí celá města. Jsem si jistý, že se to tenkrát týkalo druhé světové.“

„O žádné válce nic nevím,“ odpověděl Draco zaraženě.

„Je to nejdůležitější událost celého století!“

„Pro mudly, takže předpokládám, že k tomu dojdu, když budu dál číst knihy, co mi dala Hermiona. My kouzelníci jsme se obvykle soustředili na jiné věci.“

„Například na Grindelwalda,“ ozval se Snape, který zrovna dojedl svůj čekankový salát. „Mám dojem, že jeho vzestup a pád proběhl zhruba v té samé době.“

Harry si v duchu pomyslel, že pokud většina kouzelníků nikdy ani neslyšela o světových válkách, tak by studium mudlů byl velmi potřebný předmět. Ale nijak zvlášť nedoufal, že by s takovým argumentem uspěl, tak se zaměřil na jinou věc, která mu vadila.

„To vysvětlení teroristickým útokem,“ řekl zvolna. „To je... já nevím. Připadá mi trochu kruté podsouvat Londýňanům názor, že na jejich město takhle zaútočili, když to není pravda. No, ne úplně.“

„Nejúspěšnější lež je obvykle taková, která se blíží pravdě,“ prohlásil Snape a upil z čaje, který se před ním objevil. „Byl to útok a Voldemort nemá k teroristovi moc daleko, jak to vnímám já.“

„To nemá, ale stejně to vypadá...“ Harry se otřásl.

„Jako válka,“ dořekl Snape jemně. „Jednu jsem zažil; vím, jak může člověkem otřást, když to zjistí.“

„Jo, možná je to ono.“ Harry zabubnoval prsty na stole, ale přestal, když si uvědomil, že by to mohlo vypadat, jako by byl rozrušený.

„Zákusek?“ změnil jednoduše téma Snape. Harry potřásl hlavou.

„Pro mě taky ne, děkuji,” řekl Draco. „Chci znovu napsat Rhiannon.”

Harry ohrnul rty. Neměl v úmyslu kritizovat Dracův románek, ale myslel si, že by ho na to měl upozornit, zvlášť když byl Draco předtím tak rozrušený.

„Píšeš jí skoro každý den.“

„A co?“

„No, kolikrát napsala ona tobě?“

„Dvakrát, když tě to tak zajímá.“

Harry si odkašlal a napadlo ho, jestli by se na úvahy na tohle téma neměl vykašlat. Nakonec usoudil, že ne. „Pokládáš dopis každý den za dobrý nápad? Nechceš přece, aby si Rhiannon nakonec myslela, že jsi, víš, posedlý nebo tak něco. Chci říct, stačí jí dát vědět, žes na ni nezapomněl a že ti chybí, ale... možná jí bude připadat trochu divné, že dostává celou dobu takovou spoustu dopisů.“

„Bude si myslet, že jsem zamilovaný.“

„No, já si myslím...“

„Domnívám se, že Draco chápe, co si myslíš,“ přerušil ho Snape. „Je dospělý, pokud ti to uniklo. Je schopný se rozhodnout sám, jak často bude posílat své přítelkyni dopisy.“

„Přesně tak,“ řekl Draco samolibě. „Tos řekl dobře, Severusi.“

Snape svraštil obočí. Harry odhadnul, že ho ta pochvala podráždila.

„Kromě toho,“ pokračoval plynule, „Draco si je naprosto vědom skutečnosti, že Grangerovi mu prokazují nesmírnou laskavost, když mu pomáhají jeho korespondenci doručovat. Jsem si jistý, že je nebude zatěžovat přehnaným množstvím dopisů, zvlášť, když se jejich dcera brzy vrátí do školy.“

Harry mohl skoro jasně zaslechnout, jak Draco polknul.

„Dobře. Budu rozvážnější,“ řekl konečně a tentokrát to znělo nevraživě.

„Samozřejmě,“ řekl Snape skoro tak samolibě jako předtím Draco. Jednou mávnul hůlkou a stůl se uklidil.

Harry najednou vstal. „Já... vlastně já... éé, něco pro tebe mám, Draco.“

„Hmm?“

Harrymu nebylo jasné, proč je tak rozpačitý a má jazyk jako svázaný. V tom se vážně lišil od Draca, který prakticky přednesl projev, když předával dárky on. „Jo. Víš, k narozeninám. Máš je oficiálně dneska. Chci říct, svoje bývalé narozeniny, chápeš. Osmého srpna?“

„Vážně? Ani jsem na to nepomyslel,“ prohodil Draco s nosem nahoru a zároveň se snažil usadit tak, aby si mohl strčit ruce do kapes. Měl naprosto nepřístupný výraz. Uzavřený, jako by byl příliš hrdý, než aby ukázal, že ho to ranilo.

Ale proč by se měl cítit raněný? Harry mu nemohl dát dárky, když měl sedmnáctiny, protože je Draco utajil. A ani mu nemohl nic připravit na jejich společnou oslavu, protože to bylo překvapení i pro něj.

Počkat, až budou Dracovy skutečné narozeniny, bylo to nejlepší, co Harry mohl vymyslet. A stejně, co Draco čekal? V tenhle den obyčejně dostával dárky, že jo...

Oh. Oh, to ne.

Harry si najednou uvědomil to, co předtím nevnímal. Není divu, že se Draco speciálně ptal, jestli mu něco nepřišlo. Pro jednou vůbec nemyslel na Rhiannon. Myslel na lidi, kteří ho znali celý život. Na lidi jako jeho matka.

Harrymu se sevřel žaludek jako by byl v kleštích, když mu došla celá pravda. Draco celý den čekal, doufal, že dostane dárek, nebo snad aspoň přání nebo dopis. Něco, cokoliv, co by mu řeklo, že na něj jeho matka myslí a že mu přeje všechno dobré.

A ta ženská... ta zatracená příšerná ženská mu neposlala vůbec nic!

Harry zaťal pěsti a přál si, aby teď mohl Narcissu Malfoyovou praštit tak, aby proletěla přes celou místnost, ať už byla kdekoliv. Do hajzlu, věděla, že má dnes její syn narozeniny! Neměla žádnou výmluvu, že se na něj takhle vykašlala, protože zatím nemohla vědět, že si Draco vzal postaršovací lektvar. No dobře, pokud se zrovna náhodou nepodívala na jeho rodný list, ale to neznělo moc pravděpodobně, vzhledem k tomu, že byla ve Francii a ten doklad byl určitě zašantročený někde na Malfoy Manor.

Samozřejmě, mohlo jí připadat, že se mohla zbavit rodičovského břemena, když Severus... ale ne, nejspíš ne. Konec konců, Narcissa Malfoyová se vzdala svých rodičovských práv, když byl Draco zplnoletněn. Čarodějka z Kouzelnického úřadu pro rodinné záležitosti to podala tak, že všechno proběhlo legálně a oficiálně. Jako závazná magická smlouva, něco na ten způsob.

Jak by jeho matka měla nejspíš vědět, měl Draco dneska narozeniny. A ne ledajaké narozeniny, byl ode dneška plnoletý. A v kouzelnických rodinách se takový den považoval za velmi významný! Narcissa Malfoyová se podle toho měla nějak zachovat, ne?

Přání, lístek, nebo jenom sovu, aby Draco věděl, že na něj jeho matka myslí!

A místo toho nedostal nic. Naprosto nic.

Když se Harry na Draca podíval, tvář druhého chlapce vypadala jako vytesaná z kamene. Bohužel mu to připomnělo Luciusovu sochu, která stála u Sovince.

V tu chvíli Harry Narcissu Malfoyovou nenáviděl jako nikdy dřív.

„Jo, mám pro tebe nějaké dárky,“ řekl a připadal si příšerně, že to nepochopil dřív. Proč si myslel, že čekat na Dracovy 'opravdové' narozeniny je dobrý nápad? Měl chuť si dát pár facek.
Pořádných.

„To není nutné,“ pronesl Draco bezvýrazně. „Tedy, vážím si tvého citlivého přístupu, Harry. Samozřejmě. Ale dal jsi mi toho už tolik, že... no, v každém případě to, co dělá z rodiny rodinu rozhodně nejsou dárky.“

Harrymu blesklo hlavou, jestli Draco myslel na svou matku, když to říkal.

„Možná ne, ale stejně jsou důležité,“ odpověděl a zkusil se usmát. Najednou chápal to, co mu předtím nebylo jasné. Někdy je v pořádku chtít dárky. To vás Dudleym neudělá. Nebo vlastně teď už bývalým Dudleym.

„Nemusíš to rozmazávat...“

Harry zavrtěl hlavu. „Nerozmazávám. Nechtěl jsem... do háje. No, dojdu pro ty dárky.“

Když je Harry vytahoval ze skrýší, napadlo ho, že je skoro zázrak, že je Draco do jednoho neobjevil. Ale právě proto byl samozřejmě obzvlášť opatrný, když si je nechával doručovat sovami. Kvůli tomu zařídil, aby létaly přímo k Brumbálovi a pak pašoval balíčky do sklepení v době, kdy si byl jistý, že má Draco spoustu práce v laboratoři. Stejně bylo docela náročné to všechno zvládnout.

Na druhou stranu tak dostal možnost promluvit si párkrát s Brumbálem, takže to bylo v pohodě.

„A myslím si, že za těchto okolností je nejrozumnější, aby chodila pravidelně ona sem, místo abys ty navštěvoval ji...“ říkal Snape ve chvíli, když se Harry vracel do obývacího pokoje se třemi blyštivě zabalenými balíčky v rukách.

„Rhiannon přijde za Dracem na návštěvu?“ zeptal se trochu zmateně. „Hm, nebude na to potřeba nějaká vzájemná magie, jako u Dudleyho?“

„Rhiannon ne,“ odpověděl Draco pochmurně. „Marša. Co je tohle za narozeninové překvapení? Severus se zjevně domnívá, že jsme oba pořád tak na hlavu, že potřebujeme odbornou pomoc...“

„To jsem neřekl a ani si to nemyslím,“ přerušil ho Snape a potřásl hlavou. „Ta dobrá lékařka vám oběma pomohla. To je můj názor.“

„Ale je pro ni cesta sem bezpečná?“

„Vážně, Harry,“ obrátil Draco oči v sloup. „Vím, že si myslíš, že bych se neměl tolik ohlížet na čistotu krve, ale ty by ses na ni mohl zaměřit o něco víc, protože má své vlastní ramifikace. Ona je moták a motáci můžou bez problémů vidět Bradavice nebo do nich vstoupit.“

„Chtěl jsem říct,“ prohlásil Harry, když pokládal dárky, protože z toho největšího ho už začala trochu bolet ruka, „jestli ji neohrozí, když ji někdo uvidí, jak sem jde? Pokud někdo ze smrtijedů vytuší, že je naše soukromá psycholožka, nedokážu si představit, co by udělali. Och, počkej – dokážu si to představit! A pročpak asi, hm?“

„Aha.“ Dracův hlas byl nezvykle tichý. „Na to jsem nepomyslel.“

„Přijali jsme odpovídající opatření, abychom tu dobrou lékařku ochránili.“

Harry přikývnul a usoudil, že nepotřebuje znát podrobnosti. Je lepší mít víc informací než míň, ale někdy je pro něj ze všeho nejlepší důvěřovat otci, že zařídí, co je potřeba. Sednul si ke stolu a mávnul rukou k dárkům. „Tak... opožděně všechno nejlepší k narozeninám!“

Draco se ani nepohnul, aby si je vzal. Tak moc se jeho chování lišilo od vánočního šaškování, že to naznačovalo skutečně hodně. Zjevně na něj zapůsobil Narcissin přístup. Nebo možná myslel na Lucia, který byl teď mrtvý, ale ne zcela nepřítomný, s ohledem na ten portrét. V každém případě potřeboval rozptýlit.

Harry postrčil dárky přes stůl. „Vážně se moc omlouvám, že jsem je pro tebe neměl na tvé párty. Ale to je nejspíš riziko neplánovaných večírků.“

Dracova tvář se vyjasnila, jako by se vědomě snažil vypudit starosti z hlavy.

„No, tak se podíváme. Když jsi mi naposledy vybral dárek, tak mi nakonec zachránil život. To je celkem vysoká laťka, Harry. Nenapadá mě nic, čím bys to mohl překonat.“

Harry se jen usmál. Když začal Draco mluvit, měl starost, že si začne stěžovat, jak ho Harryho vánoční dárek poranil. Rozhodně byl ještě pořád nervózní z toho velkého zjizveného místa na své hrudi. Celé léto ho skrýval.

Rhiannon ho vůbec neviděla, přinejmenším pokud Harry věděl.

„Už bys to měl otevřít,“ řekl Harry a potlačil úšklebek.

„Tenhle výraz znám!“ nařknul ho Draco. „Koupils mi něco u Weasleyových dvojčat!“

„A kdyby? Ty čokoládky, po kterých jsem mluvil hadím jazykem, by se zatraceně hodily.“

„To je pravda.“ Draco se na něj rychle usmál a pak se konečně natáhnul po jednom ze tří dárků.

„Tentokrát nebude žádný papír se zlatonkou?“

Harry zavrtěl hlavou. V tamtom obchodě už zaručeně nic kupovat nebude.

Draco zalapal po dechu, když strhnul jasně zelený obal a odhalil vrchní stranu velké, ploché krabice. „Nový famfrpálový dres? Páni, a jak pěkný.“

Harry se zašklebil. „No, znáš to. Proti Nebelvíru určitě prohrajete, ale můžeš při tom dobře vypadat.“

„Debile.“

„Blbče.“

„Je hezké vidět, že se oba chováte jako dospělí,“ protáhnul Snape.

„Byla to jen legrace, Severusi. Díky, Harry.“

„To byl dárek pro současnost,“ odpověděl Harry.

„Prosím?“

„Jsi můj bratr pro minulost, současnost i budoucnost? Pamatuješ na tamtu část?“

„Oh.“ Draco si přitáhnul další zabalenou krabičku a tázavě se na Harryho podíval.

„Minulost.“

„Neříkej. Co by to jen mohlo být, co by to jen mohlo být... možná fretka? Nebylo by to od tebe moc originální, ale podle mě jsi ze tří pětin Nebelvír, tak bych řekl...“

„Máš pravdu, je to nejmenší fretka na světě.“

„Rozhodně.“ Mezitím se Draco dostal do krabičky. „Ach. Rukavice. Ty musíš cítít nějaké nutkání mě obléct.“

„Ani ne.“

„Nenapadlo tě půjčit si moje, kvůli velikosti?“ zeptal se Draco, když si je zkoušel natáhnout. „Jsou celkem akorát.“

„Je to moje velikost.“

„Cože?“

Harry najednou znervózněl a musel si odkašlat. Takže nastal čas na proslov. Ne, že by si nějaký připravoval. Věděl, co chtěl říct. „To je... no, těžko jsem ti mohl zabalit svou vlastní ruku, ale snažím se tím říct, že... přál bych si, abych ti ji už kdysi podal, Draco. Když jsi mi to poprvé řekl? Vzpomínáš si na mou ruku ten den ve vlaku?“

„Nezapomněl jsem,“ potřásl Draco hlavou. „Je úplně v pořádku, že jsi mě odmítnul. Pravděpodobně to bylo lepší, když si uvědomíš, že to byl Lucius, kdo chtěl, abych se s tebou spřátelil. Nikdy mi přesně nevysvětlil svůj záměr, ale nějak pochybuji, že by to bylo pro tvoje dobro.“

Harry udělal obličej. „Jo, tak to si vážně nedovedu představit.“

„Takže chápeš?“ Draco na něj povzbudivě kývnul. „Nikdy bychom se doopravdy nespřátelili, kdybys mi ten den potřásl rukou. Dřív nebo později by mi Lucius nařídil, abych tě zradil a já bych to udělal, aniž bych se na cokoliv zeptal. Takže... je to tak, jak řekl Severus. I špatná rozhodnutí se můžou obrátit v náš prospěch, když se na ně podíváme z dlouhodobého hlediska.“

Harry střelil pohledem po otci. „Vidím, že dostáváme stejné lekce.“

„Ne úplně stejné. Na to bych vsadil jmění.“ Dracův hlas ke konci zjasněl. „Ale děkuji za ty rukavice, Harry. Vážím si tvého přístupu. Vážně.“

Harry kývnul a posunul přes stůl další dárek. Největší krabici ze všech. „A tohle pro tvou budoucnost.“

„Nedokážu si představit...“ Draco sundával tentokrát balící papír trochu pomaleji. Harry si nebyl jistý, jestli se snaží konečně si vychutnat narozeniny, nebo jestli se zdráhá čelit Harryho představě o své budoucnosti. Když svůj poslední dárek vybalil z papíru, jeho reakce byla lehce zklamaná. „Co to je?“

Harry postrčil stereo k němu, mluvil a ukazoval na ovládání. „No, tímhle knoflíkem se ladí rádio... no, to je jako mudlovské dálkové spojení. A sem dáváš cédéčka, to jsou disky, na kterých je nahraná muzika. Pro začátek jsem ti nějaké dal.“

Draco hrabal, dokud je nevylovil. „V 'Beetles' je hrubka...“

„Ne, není.“

„Vážně, je tam.“

„Věř mi.“

Draco se usmál jen nepatrně, ale tak nějak hodně srdečně. „Budu. Je to příjemný pocit, vážně.“

„Jo, pro mě taky.“

Draco strhnul svým dokonale pěstěným nehtem umělohmotný obal z krabičky s CD a vyndal disk. Harry mu ukázal, jak ho má dát do přehrávače. „Tady to zmáčkneš a začne hrát.“

Draco stisknul tlačítko třikrát za sebou. „Nefunguje.“

„Není zapojené.“

„A nejspíš ani nebude,“ vložil se do debaty Snape a obdařil Harryho výmluvným pohledem.

„Aha, jasně. Elektřina,“ pronesl Draco a pokyvoval hlavou, jako by mu znalost toho slova poskytla moudrost, přesahující jeho věk. „Nemůže to fungovat na baterie?“

Harry hvízdnul. „Ty sis to nastudoval. A jo, může, ale jak řekl táta, tady ne. Moc magie kolem. Myslel jsem si, že to pochopíš. Věděl jsi, že bys mohl zavolat Rhiannon z Grimmauldova náměstí, kdybychom ti mohli sehnat mobil...“

„Jen jsem se ptal, jestli by fungovalo na baterie, nečekám, že by to šlo tady.“ Draco přejížděl rukama po přenosném stereu a povzdechnul si. „Tak to je moje budoucnost, jo? Mudlovské přístroje? Změnil jsi názor na Rhiannon?“

Tentokrát neměl Harry nejmenší problém pochopit otcův výraz. Zcela jasně varovný. Ne že by Harry chtěl říkat něco, co by Draca naštvalo na jeho narozeniny – nebo na jeho pseudo narozeniny.

 

„Nevím, co se stane, zkušený romantiku,“ odpověděl Harry jemně. „Ale vím, že jsi udělal obrovský krok do nového světa. Ať se stane cokoliv, nemyslím, že by ses vrátil zpátky, ne?“

Draco se usmál. „Mudlové jsou vlastně docela zajímaví, když se na ně díváš nepředpojatě.“

„Nepředpojatě?“

„No, víceméně,“ uznal Draco. „Věděl jsi, že všechny tyhle stroje a tak jsou úplně nové? Nejde jen o televizi. Jen před pár stovkami let mudlové žili víceméně stejně jako my, jen bez magie.“

„Jo, průmyslová revoluce.“

Dracův úsměv se rozšířil. „Teď si říkám, že je dobře, že tě vychovali mudlové. Chci říct, nerad bych musel s každou otázkou chodit za Hermionou.“

„Nevadilo by jí to.“

„Asi ne.“ Draco vstal a posbíral své dárky. „Děkuji, Harry. Bylo od tebe hezké, že sis vzpomněl.“

„Měl jsem je mít přichystané dřív.“

Draco potřásl hlavou. „Ne, chápu to. Nejmíň dvanáctkrát za hodinu si vzpomenu na útok na ministerstvo a dumám, co Pán zla plánuje na příště. Máš toho v hlavě moc... to musí mít nejspíš každý v téhle době.“ Unaveně se usmál.

Ten kluk zase myslí na svou matku, to bylo Harrymu jasné.

A ať Harry nenáviděl Narcissu Malfoyovou jakkoliv silně, v tuhle chvíli si přál, aby se ozvala. Jak může takhle Draca opustit... no, už to udělala i dřív, takže Harry nepochyboval o jejím naprostém sobectví, ale pořád s bratrem cítil. Vlastně s ním cítil tak, že chtěl udělat nebo říct cokoliv, co by zlepšilo situaci.

„Hm, možná ti tvoje matka něco poslala. Balíček mohl zabloudit, nebo ho možná zachytily zbytky přesměrovacího kouzla potom, co ho Brumbál zrušil a tvůj dárek se dostal do Devonu, nebo...“

„Harry,“ pronesl Snape varovně.

Draco jen potřásl hlavou. „To je v pořádku, Severusi. Když je Harry tak chytrý, že dokáže vyčíst mou náladu... no, tak se to vyjasní. Koneckonců, jsme bratři.“

„Jen jsem chtěl...“

Tentokrát se Harry zarazil sám.

„Jsem si jistý, že matka k tomu má své důvody,“ řekl Draco a pokýval hlavou. „Nejspíš cítí, že potřebuje zůstat v utajení a moc dobře ví, jak se dají někdy sledovat i anonymní sovy. Krom toho...“

„Krom toho?“ opáčil Snape, když vstal a přešel kolem stolu na Dracovu stranu.

Dracův úsměv byl stále unavený, ale také nějak pokřivený. „Nenapsal jsem jí na kontinent, víš. Sova Malfoyovy rodiny by ji nejspíš mohla najít, ale otec mě nejspíš vydědil, tak by vypadalo podezřele, že mám k jedné přístup. Ale jestli mi napíše první, tak bych měl povinnost jí odpovědět. A pokud by si toho někdo všimnul... vyvolalo by to otázky, které by radši nikdo neměl pokládat, chápeš? Předpokládá se, že je loajální smrtijedka, a já jsem v téhle chvíli nepřítel.“

„Ona je loajální...“

„Harry,“ ozval se Snape znovu.

„Dělá co může!“ vyštěkl Draco. „Dělá, a pokud nebudeš mít jiné informace, Harry, měl bys jí poskytnout dobrodiní pochybnosti. Já to ohledně tvého vlkodlačího přítele dělám, všimni si. A pokud vím, udělal něco tak příšerného, že to mou matku přinutilo opustit Británii.“

Harry vyskočil. „Remus by nic příšerného neudělal!“

Snape se zprudka nadechl, ale zůstal sedět. „Neudělal by nic zakázaného, o tom nepochybuji. Ale příšerného... no, to záleží na interpretaci, že? Záleží to na okolnostech.“

„Pokoušíš se říct, že se dotknul mé matky? Tím způsobem, a ona proto odjela ze země?“ Draco vycenil zuby. „Aby utekla z jeho chtivých pracek?“

„Rozhodně ne. V tomhle ohledu se na mě můžeš spolehnout, Draco. Lupina tvoje matka v žádném případě nepřitahuje.“

Dracovy pěsti, jak si Harry povšimnul, byly stále zaťaté. „Jak to můžeš vědět? Nitrozpyt?“

„Ani ne. Ale znám Lupina. Věříš mi, Draco?“

Chlapec zaváhal, ale pak přikývnul. Neochotně, ale přikývnul. Potom zdvihnul dárky. „Děkuji ti, Harry. Myslím, že už si půjdu lehnout.“

„Dobrou noc,“ řekli Harry a Snape unisono.

Jakmile se za Dracem zavřely dveře do ložnice, Harry se opatrně podíval na otce. „Když jsi řekl něco příšerného, mluvils o tom, co Remus udělal na ministerstvu, že jo?“

Snape zamířil do obývacího pokoje, sednul si do svého oblíbeného křesla a letmo po Harrym blýsknul očima, než se uvelebil. „Vlastně jsem mluvil spíš obecně než jen o tom. Je válka, Harry. Někdy je větší dobro něco naprosto nemyslitelného v době míru. A stejně to je větší dobro. Nebo spíš jediná možná volba vůbec.“

Harry si tím nebyl tak jistý. Ale když se zabořil do sedačky, vzpomněl si na něco, co slova jeho otce uvedlo do jasných souvislostí. „Jako když jsi mě držel při Samhainu.“

„Ano, jako tohle. Nepředstavitelné.“

„A větší dobro,“ uzavřel Harry. „Jo... bylo to tak. Takovéhle věci se chystáš učit v etice?“

„Nemyslím si, že etika by se dala učit tak, jak si představuješ. Ale ano, o věcech jako je tato budeme diskutovat. Tvé vlastní zkušenosti by mohly sloužit jako příklady, pokud se o ně chceš podělit.“

Harry se ošil. „Lidi nechápou, když jim to vysvětluji. Myslí si, že to bylo napínavé a vzrušující a... úžasné nebo tak něco a nechtějí mi věřit, když řeknu, že to tak vůbec nebylo.“

„To mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„B.A.“

„Ach tak.“

„Možná bych měl zase začít,“ uvědomil si Harry. „Předpokládám, že letos bude obrana k smíchu, a můžu si na to celkem jistě vsadit, když uvážím, že ji nás bude učit pasačka. Ehm... myslíš, že bys nám mohl pomoct? Mohl bys nás tak učit obranu, víš, a stejně se vyhnout té kletbě.“

Snape na něj vrhnul kosý pohled. „Na něco jsi zapomněl, ne?“

Harry si to chvilku rovnal v hlavě. Jak to mohl otec myslet? O kletbu nešlo; Harry se zmínil, že... „ée...ne?“

„Od prvního září musíš hrát svou roli,“ vyštěkl Snape, zjevně naštvaný, jak to mohl Harry přehlédnout. „Co se týká ostatních, jsi slabý kouzelník. To, že o tom Voldemort zůstane přesvědčený, se může ukázat jako rozhodující.“

„Kurva,“ zaskučel Harry. „Oh! Ehm, promiňte, pane. Teda, chtěl jsem říct tati, tak.“

Snape mu věnoval přímý pohled a nic neřekl. Vyznělo to jako pokárání mnohem víc, než jakákoliv slova.

Vzápětí mu bleskla hlavou znepokojivá myšlenka. Vlastně dvě. „Myslíš si, že bych měl radši při zkouškách předstírat, že se neumím dobře přemisťovat? A, hm, víš, byl jsem docela dobrý v nitrobraně. Dlouho, selhal jsem jen tenkrát jednou. Nemyslíš, že Voldemort možná už přišel na to, že nejsem tak slabý, jak slyšel?“

Snape se zarazil, aby to zvážil. „Má sklony věřit tomu, co mu hlásí jeho nohsledi. Já bych to měl vědět,“ podotkl suše. „Jak ho znám, čekal bych, že si všechny ty informace vyloží tak, že ses v nitrobraně zlepšil, protože tvou mysl zaštiťuji.“

„Ty... mě zaštiťuješ,“ Harry skoro vytřeštil oči. „Proč jsi mě teda prostě nezaštítil tenkrát, předminulý rok, když jsem měl takové příšerné období? To by mě Voldemort nemohl přelstít! Sirius by teď žil!“

Další upřený pohled, ale tenhle alespoň nebyl tak nevzrušený. „To vyžaduje určitou míru důvěrnosti. Řekl bych, že teď znám tvou mysl dost dobře, abych to zvládnul. Ale tenkrát? Neznal jsem tě, když pomineme ty pokroucené stezičky, kudy se měla tvá mysl sklon ubírat.“

„Ach.“

Snapeovy oči potemněly. „Musíš se naučit si odpouštět, Harry. To, co se stalo Blackovi, nebyl...“

„Jo, jasně, nebyla má vina. Věř mi, tuhle lekci znám nazpaměť...“

„Nebyl to zlý úmysl, chtěl jsem říct,“ přerušil ho Snape. „Byla to chyba v úsudku. Stejná chyba jako to, že jsi se před dvěma lety nebyl schopen naučit nitrobraně. A další, že jsem nevynaložil dost úsilí na tvou výuku... to byla má vlastní chyba v úsudku. Jedna z mnoha, to tě mohu ujistit.”

Snape se naklonil dopředu, ruce pevně sepjaté. „Musíš si odpustit, Harry. Přál jsi Blackovi jen to nejlepší, ale chybuješ jako každý. To je lidské.“

Tak nechci být člověk, pomyslel si Harry okamžitě a zaťal pěsti. Samozřejmě to nevyslovil. S odstupem více jak jednoho roku dokázal pochopit, že díky ječení na ředitele jen vypadal jako malé děcko. A vzhledem k tomu, že teď je dospělý... „Ale Hermiona se mi to snažila říct! Myslela si, že je to asi past,“ řekl místo toho. Každé slovo ho bolelo. Nebyl si jistý, že by předtím dokázal před otcem připustit celou pravdu, nebyl si jistý, že by mu řekl, jak pitomý, jak naprosto tupý, tenkrát byl, jak ignoroval všechny dobré rady, které dostal-

„I když si to myslela, šla s tebou na ministerstvo,“ řekl Snape velmi jemně.

Harry se usmál a bolest u srdce trošku povolila. „Jo, Hermiona mě nenechala napochodovat do pasti samotného. A vsadím se, že teď si říkáš, že to dokazuje, jaká je to pitomá Nebelvírka.“

„Vlastně jsem si v tu chvíli říkal: Bod pro Nebelvír.“

Harry se usmál o trochu víc. „Vážně? Dáš nám body?“

„Zdá se mi, že jich už Minerva udělila až dost.“ Přes Snapeovy rty přelétl náznak úsměvu. „Ale už to, že o Nebelvíru uvažuji tímhle způsobem, je znepokojující. Domnívám se, že jsem slečně Grangerové už musel odpustit její neuváženou korespondenci z loňska.“

Harry se zasmál. „Měl jsem se ti zmínit o něco dříve, že Hermiona šla na ministerstvo se mnou.”

Snape si zase sedl, ale ruce už sepjaté neměl. Místo toho lehce poklepával špičkami prstů o sebe. „Velmi pravděpodobně,“ pronesl nakonec. „Když tě mám rád... tak je obtížné chovat zášť k někomu, kdo by kvůli tobě riskoval život.“

„Tak si na to vzpomeň, až se příště naštveš na mě,“ ozval se Draco, který se právě vrátil do obýváku. Vypadalo to, že se osprchoval a umyl si vlasy, ale zjevně při poslední části rozhovoru poslouchal za dveřmi. „Čelil jsem kvůli němu Luciusovi, jen si vzpomeň.“

Harry se obrátil a zadíval na bratra. Ano, Draco čelil Luciusovi, ale svým osobitým způsobem – předstíral, že se podrobil. Nicméně, Harry předpokládal, že se jednalo o to správné místo i čas pro trochu lstivosti.

Bylo by hloupé přehlížet jakoukoliv taktiku, která by nám mohla vyhrát tuhle válku, uslyšel v duchu říkat Snapea; ozvěnu slov z dávno uplynulé doby. Teď nabyla nového významu. Draco uměl být lstivý, v každém případě daleko víc než Nebelvíři, a obrovské množství studentů v B.A. jsou z Nebelvíru, takže -

„To je ono!“ vykřikl Harry nakonec. „B.A. může vést Draco! Řekneme, že dokud moje magie kolísá, jsem při výuce obrany k ničemu, a že předávám štafetu svému bratru!“

Draco se na něj podíval tak blahosklonně jako nikdy. „Za prvé, já tvou štafetu nechci, ať je to cokoliv. A za druhé, jsi naprostý cvok, jestli si myslíš, že Brumálova armáda by vyslechla jediné slovo, co řeknu. Pamatuješ na Vyšetřovatelský sbor, Harry?

„Ne, ne, je to v pořádku,“ otočil se Harry na židli a dál vedl svou. „Hele, Hermiona ti teď věří a Ron ví, že jsi na naší straně, i když tě nemá moc rád, a no, Ginny si nejspíš myslí, že jsi v pohodě, ale...“

„Ale co?“

„Všichni ostatní v Nebelvíru o tobě pořád pochybují. Tohle jim může ukázat jako nic na světě, že svůj přechod k nám myslíš vážně. Říkám, přemýšlej o tom, Draco! Víš toho fůru o černé magii, ale místo toho, abys ji používal proti nim, můžeš je učit, jak se bránit! Jak se bránit smrtijedům! A nevypadalo by to výborně na tvé přihlášce k bystrozorům, kdybys mohl napsat, žes vedl výuku obrany pro studenty?“

„Hmm...“

„Tím posledním argumentem ses trefil nejlépe,“ brouknul Snape, který se u jejich dohadování zjevně bavil. „Jenže já vím, že to umíš ještě lépe, Harry. Párkrát ses pokoušel zmanipulovat i mě, jak si vzpomínám.“

„Pokoušel, ha. Povedlo se mi to,“ zakřenil se Harry a Snapeův výraz ignoroval. Myslel to spíš žertem, než doopravdy. „O čem jsme to... jo, už vím. Draco?“

Chlapec zachytil jeho pohled a svraštil jedno obočí. „Myslíš, žes mě dostal, viď?“

„Vím to.“

„Neříkej.“

Harry si zamnul rukama. „Získáš vládu nad bandou Nebelvírů, kteří si myslí, že umí čarovat líp, než ty. Budeš jim moct ukázat, jak moc se pletou. A navíc jim budeš moct poroučet. Já vím, jak se ti tohle líbilo na prefektování, tak jak bys mohl odolat?“

Draco pohlédnul na otce. „Řekni, že můžu srážet body? Kolik budu chtít.“

„Ne.“

Draco udělal obličej, ale pak pokrčil rameny. „Je to rána, ale stejně, skoro jsi mě přesvědčil. Myslím, že to, co doopravdy potřebuji, je ujištění, že má excelentní práce a přínos bude při výroční slavnosti oceněn body pro Zmijozel, a pak bych možná mohl milostivě zvážit tvůj návrh.“

„Možná bys také mohl zvážit povídání normální angličtinou.“

„Povídat si můžeš leda tak s kamarády, jazykem se mluví, Harry.“

Harry se zrovna chystal udělat neslušný posunek, když Snape promluvil. „Albusův zvyk udělovat body v poslední chvíli je jeho výsadní právo, Draco. Nehodlám plýtvat svým dechem a přesvědčovat ho, i když nepochybuji, že by ho to úžasně pobavilo.”

„No tak dobře. Stejně to udělám,“ řekl Draco. „A v zájmu přátelských mezikolejních vztahů dokonce omezím svou slovní zásobu tak, aby mě pochopil i průměrný Nebelvír. Dvojslabičný limit, Severusi? Nebo si myslíš, že bych to měl omezit jen na jednu?“

Teď už Harry urážlivé gesto udělal. „Víš ty co? Jsi fakt vůl.“

Draco se zasmál. „Dobrá, takže jen jednoslabičná, s ohledem na Harryho dominantní vyjadřovací vzorce!“

Nakonec trochu zvážněl. „Udělám pro Brumálovu armádu, co budu moci, Harry, ale přesvědčovat tvoje kamarádíčky, abych je směl učit? To je úplně jiná věc.

„Ále, budu tam přece já,“ řekl Harry. „Přezmijozelím je do toho.“

„To bude zábavné sledovat. A Severusi? Ty tam budeš taky? Abys pomohl, jak chtěl Harry? Víš, docela bych tě chtěl mít za asistenta.“

Snape odpověděl žraločím úsměvem. „Ano, bylo by mi potěšením mít tě za soupeře v souboji.“

„V souboji?“ Dracův hlas přešel v zapištění. „Já přece nemluvil o soubojích, ne?“

„Asi ses u toho zadrhnul. Alespoň na tebe táta, já, Hermiona a Ron nebudeme vrhat kletby všichni najednou.”

„Ano, mé srdce nad tebou lká. Ty temné síly musí být prostě utrpení. A teď, možná jsi to nezaznamenal, ale táta vlastně neřekl, jestli na ty schůzky B.A. bude chodit.“

Aha, to si Harry nevšimnul. „Tati?“

„Nemám žádnou zvláštní touhu učit obranu,“ odpověděl Snape. „Ale tenhle projekt má smysl, to ano. Pomůžu vám.“

„Díky, tati.“

Snape se na Harryho podrážděně podíval, ale nijak to nekomentoval. „Oba máte nejvyšší čas jít do postele. Zítra přijde někdo z Odboru kouzelnické přepravy přezkoušet vaše schopnosti přemisťování.“

Harry trochu nadskočil. „Fakt zítra?“

„Ano, ale poděkuj za to Albusovi.“

„To rozhodně udělám,“ slíbil Harry, i když si vzpomněl, o čem mluvili předtím. „No... měl bych předstírat, že mi to moc nejde, co myslíš? Pro dobrou kamufláž?“

„Přemístit se dost dobře na to, abys dostal osvědčení, není žádná věda.“

„Máš pravdu, Harry. Nedá se čekat, že by po vás zkoušející chtěl, abyste se přemístili do Mongolska, i když s tvými schopnostmi bys to mohl zvládnout.“ Draco přejel pohledem z Harryho na Snapea a zpátky. „No dobře, díky vám oběma, že jste mi připravili tak úžasné narozeniny. Tak dobrou noc.“

Když za Dracem zlehka zaklaply dveře ložnice, obrátil se Harry na otce. „Díky nám oběma? Myslel ten neplánovaný večírek?“

„Nejspíš myslel to, že jsem ho nechal dneska ráno trochu lenošit.“

To byla pravda... Snape ho nechal. A tím poskytnul Dracovi k narozeninám něco známého. Něco, co by získal od Narcissy, kdyby s ní pořád bydlel. Snape si celou tu dobu uvědomoval, že by Draco mohl být dnes trochu přecitlivělý. A navíc si uvědomil, že Narcissa bude Dracův velký den nejspíš ignorovat. „Jsi vážně dobrý táta,“ řekl Harry nakonec.

„Rád si říkám, že se aspoň učím zkušenostmi,“ podotkl Snape suše. „Měl bys nejspíš taky jít do postele, abys byl zítra na zkoušku ve formě.“

„Za chviličku. Chtěl jsem se zeptat na to, jak Draco mluvil o přemisťování do Mongolska. Moje temné síly by na to neměly vliv, ne? Není na to povel v hadím jazyce.“

„Nevím,“ odpověděl Snape pomalu. „Vypadá to, že porušuješ všechna pravidla. A tím nemyslím ta školní.“

„Ty umím porušovat taky...“

„Ano, toho jsem si vědom,“ řekl zvolna Snape, vstal a protáhl se. Potom na Harryho upřel temný pohled. „Doufám, že z takových nesmyslů jsi už vyrostl.“

„Porušoval jsem je jen z dobrých důvodů...“

„Doufejme, že takových důvodů budeš mít méně, když máš teď dospělého, kterému můžeš věřit.“

„Jo, sebe,“ odseknul Harry, ale pak zmírnil hlas. „A tebe. Samozřejmě. Nedokážu si představit život bez tebe a bez Draca a... a vůbec,“ dodal a mávnul rukou v půlkruhu, zahrnujícím domov. Nechtěl zase říkat děkuji, ale chtěl vyjádřit to podstatné. „Eh... někdy si myslím, že to, že jsem něco takového nikdy neměl, mi muselo trochu lézt na mozek.“

„Na to vůbec nemysli.“ Snape přešel pár kroků k místu, kde Harry seděl a položil mu ruce na ramena. „Máš problémy, ale ty měl úplně každý, kdo kdy žil. Myslím, že to, jak jsi dospíval, tě přinejmenším přimělo lépe si uvědomit, jak cenné může být mít skutečnou rodinu.“ Snape mu věnoval dlouhý, obezřetný pohled. „V tomhle se my dva podobáme.“

Harry vzhlédnul k otci a usmál se. Nebyla to přímo otevřená diskuze o Kazisvětovi, ale možná to byl začátek. „Jo. To jsme, Severusi. Tak dobrou.“

K Harryho úžasu mu Snape znovu stisknul rameno a pak se náhle sklonil a políbil ho na čelo. „Dobrou noc, Harry.“