Preklady fanfiction Harryho Pottera

Část 4

O šest měsíců později

„Ne,“ překřížil si Severus ruce na hrudi a shlédl na ni přes svůj dlouhý nos.

„No tak…“ přemlouvala ho. „Opravdu chceš, abych se ocitla mezi všemi Weasleyovými úplně sama a nechráněná?“

„To je mi fuk.“

Nalila další hrnek kávy a podala mu ho. „No a co to tedy udělat, abys podpořil Draca? Je to jeho první vstup na veřejnost od doby, co jste ho s Harrym dostali z područí ministerstva.“

„Proč by se Draco staral, jestli tam jsem?“ zeptal se, vzal si od ní hrnek a s ponurým funěním do něj zíral. „Grangerová…“

„Hele, já to chápu, jasné?“ zvolala. „Svatba Rona Weasleye nejspíš nikdy nebyla na první místě tvého seznamu, ale je to jeden z mých nejstarších kamarádů a tohle je věc, kterou… bychom měli dělat spolu.“

Nedokázala se přimět vyslovit slovo ‘pár’. Pořád to bylo příliš surrealistické.

Poté, co se dým nad Machu Picchu rozplynul - poté, co Harrymu rozmluvili, aby je všechny zatkl jen proto, aby zklidnil své rozhořčení, byl Woodworth vzat do vazby (a později prohlášen za nepříčetného) a Severus kontaktoval Nevilla, aby mu sdělil, že je Hannah v relativním bezpečí a příštím přenášedlem se vydá do Anglie - zůstali ona a Severus víceméně prostě jen zírat jeden na druhého.

„Takže…“ odmlčel se.

Vybavila si dotek jeho rukou na svém krku, kterým ji uprostřed chaosu uklidňoval, a zvuk svého jména, když ho převaloval na jazyku. „Měli bychom jít na rande,“ navrhla mu.

Jeho reakce nebyla lichotivá. Kdyby to ráno nebyla svědkem jeho skutečného zájmu o její bezpečí a pohodlí, pravděpodobně by se urazila.

„Podívej,“ poukázala, jakmile jí přestal nadávat, „ohrožení může vytvořit nereálný dojem blízkosti mezi lidmi, kteří jinak nemají nic společného. Ale taky jim může dát šanci se víc poznat. Nechceš zjistit, který jsme my dva případ?“

Po mnoha dalších urážkách své inteligence už začala být naštvaná. „Nejsem do tebe zamilovaná,“ řekla. „Vlastně tě neznám. O to tu jde. Ráda bych tě poznala a zjistila, jestli by kvůli něčemu stálo za to v tom pokračovat. Možná si spolu jen párkrát fakt dobře zapícháme – i to beru.“

Po šesti měsících se stal při snídani trvalou součástí její kuchyně, ale pořád se nedokázala přimět myslet na ono slovo ‘pár’. Neměla ponětí, co to znamená, ale jestli byl Severus ochotný jí pomoct to zjistit, hodlala se s tím smířit.

„Potřebuju větší motivaci než Dracovu poněkud iritující společnost, abych dobrovolně vstoupil do pelechu Weasleyových,“ prohlásil Severus a se spokojeným povzdechem usrkával kávu.

„Mou vděčnost?“

Jen zabručel: „To není moc hmatatelné, ne?“

„Vždycky je milé zaznamenat náznak tvých neúprosně vysokých morálních standardů,“ poznamenala ironicky a napíchla na vidličku kus melounu. „Ve skutečnosti věřím, že je to můj oblíbený aspekt tvé osobnosti.“

„Máš na mysli mou neomylnou upřímnost?“ zeptal se a povytáhl obočí. „Aspoň nepředstírám, že se chci dívat, jak Padma Patilová zahazuje svůj život.“

„Ale no tak,“ zafuněla. „Ron není až tak špatný.“

„Ach, no, s tak zvučnou podporou…“ protáhl líně. „Není divu, že trvalo doslova roky, než její rodiče souhlasili se zasnoubením.“

Ne že by svým mlčením jeho tvrzení uznávala – jen bylo strašně neslušné mluvit s pusou plnou melounu. Polkla a s přimhouřenýma očima uvažovala nahlas: „Udělám ti tu rybu, co ji máš rád,“ nabídla.

„Nepečenou,“ dodal svižně. „Smaženou. A s hranolky.“

„Dokonce uvařím lék na pálení žáhy, který pak budeš potřebovat,“ pokračovala svým nejsladším tónem hlasu.

Zamračil se: „Nezapomeň na mátu.“

„Tak domluveno?“

Severus se na ni dlouze zahleděl, pak se znovu napil z hrnku s kávou a nakonec přikývl. „Když musím. Jen kvůli zachování klidu v naší domácnosti.“

Zahřálo ji u srdce, že použil slovo naší. „Nebudu ti děkovat, protože vím, že to nesnášíš –“

Uprostřed myšlenky ji přerušilo hlasité klepání. Severus pozvedl obočí. „Čekáš někoho?“

S rychlým zavrtěním hlavy se zvedla z křesla a vydala se ke dveřím, přičemž si župan pevněji přitáhla k tělu. „Možná je to jedna z tvých mnoha obdivovatelek.“

„Ach, velmi vtipné,“ odsekl. „Moc dobře víš, že jsi jediná, kdo s tímhle zvláštním druhem přeludů utekl od Svatého Munga.“

„Jsem jediná, kdo ví, jak moc dobrý jsi v používání svého…“ Hermiona otevřela dveře a v naprostém šoku zmlkla.

„Ahoj, paní!“ pronesl špinavý malý chlapec anglicky s cizím přízvukem a vesele jí zamával. „Přicházím navštívit, ano?“

Párkrát zalapala po dechu, než na jazyku zformulovala něco srozumitelného. „Hectore?“ vykřikla.

„Paní!“ vypískl se širokým úsměvem, objal ji kolem pasu a pevně stiskl. „Rád setkávám!“

Ruka jí sklouzla na chlapcovu hlavu a nepřítomně ho po ní poplácala, ale šlo spíš o reflex než o cokoliv jiného.

„Hermiono?“ ozval se Severusův hlas blíž než z kuchyně. „Hermiono, kdo je… co se děje?“ zeptal se nechápavě, když vešel do předsíně a uviděl, že ji tam zběsile objímá osmiletý chlapec.

„Ehm… Severusi? Tohle je Hector,“ řekla a dál chlapce z nedostatku jiného nápadu poplácávala po vlasech.

Severus se poškrábal na zátylku a tvářil se stále dost zmateně. „Ten opuštěný chlapec, cos ho našla v Peru?“ přeptal se. „Neposlala jsi ho ke strýci?“

„Strýc?“ ozval se Hector, svěsil ruce a věnoval Severusovi ošklivý pohled. „Strýc zloděj. Hector zůstat u paní, ano?“

„Ach…“ zamumlala a zírala na chlapce s nově nabytou hrůzou. „Severusi?“

Zvedl ruce v gestu kapitulace a pomalu zavrtěl hlavou. „Nechám to na tobě, ačkoliv podotýkám, že pokud chce zůstat, musíme kontaktovat imigrační úřad. A ministerstvo. Jestli je ten kluk mudla, bude to o něco složitější.“

Nevypadal ani zdaleka tak rozrušený, jak by očekávala.

Zajímavé.

Z ničeho nic napadla Hermionu jistá myšlenka, uchopila Hectora za bradu a jemně mu pozvedla hlavu, aby se jí díval přímo do očí. „Jak ses sem vůbec dostal, Hectore?“

Usmál se na ni s mezerou v puse – někdy během posledních šesti měsíců přišel o zub. Cítila, jak jí při tom pohledu roztálo srdce a téměř se urazila, když se Severus začal smát.

„Řeknu to za tebe, Hermiono Grangerová. Když jsem s tebou, život nikdy není nudný,“ prohlásil se širokým úsměvem.

Teprve poté věděla, že všechno prostě dobře dopadne.

KONEC

Poznámka: Milí čtenáři, doufám, že se vám dárečky líbily a váš advent a Vánoce byly díky nim o malý kousek veselejší a bohatší. Tímto se spolu s mými betami na chvíli loučím, protože i my potřebujeme nějaký ten odpočinek od překládání. Na shledanou někdy v lednu.