Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19.

„U Medbiných koz, Belatrix! Co se ti, u Merlina, stalo?!“ dožadoval se odpovědi Cygnus Black, když uviděl nejstarší dceru vstupovat do domu s rukama křečovitě sevřenýma kolem těsně omotaného hábitu, a okamžitě k ní zamířil.

Cukla sebou jen trochu, když se po ní natáhl, ale jemu to stačilo, aby se zarazil a podíval se na ni s hněvem v očích. „Dcero… co se ti stalo?“

Opět sebou cukla pod jeho pohledem a svěsila hlavu. Pokusila se uspořádat myšlenky. „Já…“

Ta směsice slov, která se jí řinula ze rtů, jej zmátla a navztekala, a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Přinutil se k pomalému, hlubokému nádechu, aby se uklidnil.

„Belatrix, dcero. Pokus se uklidnit, prosím… Jen mi řekni, co se stalo,“ požádal ji co nejklidněji, i když mu žilami vířila frustrace.

„Já… se zase pokusila svést Lovce bouří. A zase jsem byla odmítnuta. Řekl věci… věci, které jsem nechtěla slyšet… proč o mě nemá zájem. Věci, které mě rozhněvaly, zmátly… Cítila jsem se tak ztracená…“

Cygnus stiskl rty do rozhněvané, tvrdé čárky. „To on tě…?“

„Merline, ne!“ rychle zavrtěla hlavou. Pevně a zoufale jej chytla. „Šla jsem na drink, a pak na mě seslali Imperius.“

Nasál vzduch a vytřeštil oči, načež je přimhouřil. „Kdo se OPOVÁŽIL?!“

„Lord Rytířů Valpuržiných,“ odpověděla Belatrix. Ta vzpomínka povstala nezvaná, ta příšerná vzpomínka pocitu absolutního štěstí, že dělá, co je jí řečeno. „Já… Přiměl mě, abych se svlékla. Pak mě oblékl do…“

Na chvíli se odmlčela a nadzvedla ruku zpod hábitu, aby mu ukázala průsvitné nic pod ním. „Tohoto. Pak mě přiměl, abych si dala obojek. A pouta.“

Každé slovo přilévalo olej do ohně hněvu jejího otce, do vzteku, jaký si neuměla představit. Její celý život byl otec vždy klidný, kontrolovaný. Břitva ostrá a připravená říznout, kde je třeba. Ale toto? Toto byla sopka zoufale toužící vybuchnout a spálit všechno v cestě.

Ale dnes už čelila horšímu. Trochu se obrnila, narovnala se a podívala otci přímo do očí. „Pak mě z toho kouzla uvolnil a řekl svým následovníkům, aby si se mnou dělali, co chtějí.“

Téměř slyšela praskání kostí, jak stiskl dlaně a tělo se mu začalo třást vztekem.

Pak ztuhl, když dodala: „Byla s nimi teta Walburga. Byla s nimi.“

„Cože?!“ zavrčel Cygnus, jak se snažil uchopit představu takovéto sestry, jeho sestry, která pomáhá dělat takové věci jeho dceři.

„Oni… mě začali mučit. Nadávali… slibovali… a pak najednou křičeli.“

Cygnus na ni zmateně zíral. „Oni… co?“

„Našel je Lovec bouří,“ trošku pokrčila rameny. „Našel je… Začal s nimi bojovat. Se všemi. Ji zabil tak brutálně… A pak jejich lord… On je prostě… všechny zabil. Všem svým následovníkům vytrhl krev z těla, aby posílil jakési kouzlo proti Lovci bouří.“

Cygnus chvíli mlčel, než znovu promluvil. „Pak… bylo po všem?“

Mlčky přikývla. „Skončil to. Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví.“

„Bohužel ale nejsou zničené všechny viteály…“ Cygnus si pomalu povzdechl, ačkoli hněv v něm stále doutnal.

„Chytl ho,“ řekla Belatrix tiše. „Viděla jsem to, když umřel. Zvedlo se to z jeho těla jako… skoro jako kouř, ale nějak pokřivený.“

Cygnus přikývl, protože její popis odpovídal tomu, co četl o smrti kouzelníka spjatého s viteálem. „Chytl ho?“

Něco takového ještě neslyšel, ale musel přiznat, že vzhledem ke všem nemožnostem, kterým v nedávné době čelil, to znělo docela uvěřitelně.

„Jako by… jako by pro to vytvořil klec. Uvěznil to. Pak se v klenbě jeskyně rozpukl kámen a objevil se jakýsi krystal. Nato se ta klec nějak spojila s tím krystalem a tam jej uvěznila. A pak to vše bylo zase pohlceno.“

„Kde?“ zeptal se Cygnus téměř panovačně.

Nadechla se k odpovědi, ale pak ztuhla a zavrtěla hlavou. „Nevím. Přenesli mě tam… a on mě vzal zpět.“

Zatvářil se a přikývl. „Takže není pravděpodobné, že by to místo bylo odhaleno.“

„No… asi ne,“ souhlasila Belatrix.

Pak se najednou ocitla v jeho náručí a on si ji tiskl k hrudi. Na chvíli se zmateně napjala, ale nakonec se pomalu uvolnila a zabořila mu tvář do hábitu na prsou. Slyšela jeho tichý hlas. „Je mi to tak líto, dcero. Je mi to velmi líto.“

Belatrix se ho jen držela a oči se jí leskly slzami, když si konečně dovolila zlomit se a rozplakala se mu v náručí.

ooOOoo

Harry se vzbudil se zakalenýma očima a tělem tak bolavým až do hloubky kostí, že zasyčel. A vše podtrhovala tepající bolest hlavy jako následek kocoviny. Tiše si povzdechl a pokusil se bolest zahnat silou vůle a vírou, že pohodlí postele mu dovolí bolest ignorovat.

Když se úleva nekonala, unaveně si povzdechl, vstal a poslepu našel brýle. Dnes má vyučování. Což znamenalo, že se musí dát dohromady, aby splnil svoje povinnosti.

„Vypadáte děsně.“

Ztuhl, nasadil si brýle a uviděl Charluse a Luciuse Potterovy stát v pokoji a s očekáváním jej sledovat.

„No, měl jsem včera děsný den,“ vyplivl Harry. „Ale aspoň byl horší pro toho parchanta Raddlea.“

„Je opravdu pryč?“ zeptal se Lucius a pozorně Harryho sledoval.

Ten si povzdechl a přikývl. „Ano. Je to hotovo. Ten bohapustý bastard použil zatracenou armádní vražednou kletbu, ale je hotovo.“

Lucius pobledl. O armádních vražedných kletbách se prakticky nedalo slyšet mimo použití proti skutečným armádám. „Zašel tak daleko?“

„Krvežrout,“ upřesnil Harry a mimoděk se opět zachvěl. „Použil ji proti svým podělaným lidem, aby získal sílu proti mně.“

Protože viděl nechápavé výrazy, dodal: „Je to krevní kletba. Pokud se spojí s vaší krví, rozšíří se a sesílatel ji zpravidla vytrhne z vašeho těla. Krev je použitá jako útok a palivo. Ohavná, přeohavná kletba.“

Oba starší Potterovi se při tom popisu zatvářili. „Ale jste v pořádku?“

„Jak se dá čekat od chlapa, který právě bojoval se zasraným debilním idiotem a pak se večer ožral,“ zavrčel Harry a zatvářil se. „Opravdu nerad podstupuju takové souboje, ale neměl jsem na výběr.“

„Vyhrál jste,“ podotkl Charlus.

„Jen taktak,“ opravil jej Harry. „No, jestli nemáte nic proti tomu, rád bych se šel osprchovat a obléct.“

„Děkuji, že jste zachránil Belatrix,“ promluvil najednou Charlus. „Vím, že jste nemusel…“

„Ano, musel,“ opravil jej Harry. Sundal si brýle a protřel oči. „Kdybych ji tam nechal, znamenalo by to, že zemře, nebo bude zlomená. Viděl jsem až moc lidí, kteří něčím podobným trpěli.“

„Jste dobrý muž,“ prohlásil Lucius upřímně. „Promluvíme si, až se připravíte na den.“

„Děkuji vám,“ reagoval Harry, obrátil se ke sprše a oba muži odešli.

Když skončil, opustil komnaty oblečený v čistém hábitu a našel dva Pottery mluvit s třetím. Konkrétně s mladým Jamesem Potterem.

„Profesore Pottere!“ pozdravil vážně James, až sebou nad tím Harry téměř trhl.

„Pane Pottere,“ pozdravil jej s přikývnutím. „Charlusi, Luciusi.“

„James nám právě vyprávěl o vašich lekcích,“ poznamenal Lucius s úsměvem. „Takže hra?“

Harry pokrčil rameny. „Jsou pořád dětmi a mnohem spíš se položí do toho, co je baví.“

„Pravda,“ souhlasil Charlus. „Jamese to nadchlo, jak se zdá, ale vypadá zklamaný, že je neučíte velkou a tajemnou magii.“

„Strýčku!“ zaúpěl James a vrhl na Charluse pohled plný zklamání.

„Rád věřím,“ souhlasil Harry a podíval se na Jamese. „Magii, kterou ho nebudu učit, jak jsem ho informoval.“

James se roztrpčeně nadurdil a Lucius tiše uchechtl. „Chápu. Jen pro ty nejlepší. Merlin ví, do jakých trablů by se James dostal, kdyby měl přístup k něčemu takovému.“

„To si jistě umím představit,“ prohodil Harry suše a sledoval, jak James zrudl a přikrčil se. „Naštěstí se zvládá zdržet svých šaškáren v mé hodině.“

„No jo,“ přiznal James. „Jste děsivější než McGonagallová.“

„Jsem si jistý, že to ráda uslyší,“ protáhl Harry a upřel na Jamese významný pohled. „A teď byste měl jít na snídani, že ano?“

„Ale…“ začal James protestovat, ale pohledy Harryho, Luciuse a Charluse jej zahnaly i s jeho rozmrzelým mumláním.

„Je zanícený a tvrdohlavý, to se mu musí nechat,“ poznamenal Harry se slabým úsměvem. „Ale jistě jste přišli kvůli jiným věcem než novinkám o Jamesově chování.“

„Minerva McGonagallová mi už podala zprávu,“ začal Lucius s úšklebkem. „Přísahám, že ten kluk je větší potíž než… Jak jste dokázal, že se chová slušně?“

„Kreativitou,“ prohlásil Harry a rty mu zacukaly. „Koneckonců všichni ostatní odebírají body a udělují tresty. James ví, že já jsem mnohem, mnohem vynalézavější a že by si neužil trest, který bych mu udělil já. Jistě jste slyšeli o osudu Andromedy Blackové?“

Harry se usmál nad Charlusovým odfrknutím. „Ano, synovec mi květnatě vyjasnil, jak jeho dcera nesnáší poctu, kterou jste jí vzdal. A přijde mu to zábavně ironické. Použít odměnu k potrestání.“

„Ano, něco podobného jsem provedl i mladému Siriusovi,“ uchechtl se Harry. „Při jeho příkladu si James uvědomil, že mně není radno zkřížit cestu.“

„McGonagallová je přesvědčená, že jediným důvodem, proč dokážete tomu mému nenapravitelnému poděsovi vnutit slušné chování, je fakt, že já vám v udržení kázně pomáhám,“ poznamenal Lucius a rty se mu pobaveně zkroutily. „Odmítá uvěřit, že v tom vůbec nemám prsty.“

„Ano, inklinuje k tomu dívat se na mě nepříliš obdivným pohledem,“ pokrčil rameny Harry. „Skutečnost, že se v mých hodinách snažím být interaktivní, podle ní znamená, že jsem nezodpovědný deviant, který dříve či později pošle všechny své studenty ke svatému Mungovi na oddělení dlouhodobé léčby.“

„Chápu,“ přitakal Lucius a jeho úsměv zvážněl. „Ale musím se zeptat… Ten problém… je vyřešen?“

„Jak jen může být,“ přiznal Harry s povzdechem. „Pořád je třeba najít několik viteálů, ale o samotného muže je postaráno.“

„I to je úleva,“ poznamenal Charlus. „Měl jsem obavy…“

„Pořád byste měl mít obavy,“ přiznal Harry. „Alespoň jeden z těch předmětů umí posednout lidi. Nechci, aby ta zatracená věc někomu padla do rukou, ale nevím, kde může být.“

„Co ještě nás čeká?“ zeptal se Lucius s povzdechem. „Copak se toho monstra nikdy nezbavíme?“

„Přinejmenším musíme najít deník,“ stiskl Harry rty. „Potenciálně medailon a potenciálně šálek.“

Není důvod je už teď plašit.

„A toho ve škole jste se zbavil?“ zeptal se Charlus s pronikavým pohledem.

„Ano,“ přitakal Harry. „Brumbál to může potvrdit.“

„Takže jste ho nakonec zasvětil,“ zamumlal Lucius. „Říkal jsem si, jestli to uděláte.“

„Musel jsem zajistit, abych o něj nezakopával, kdybych potřeboval jednat. Nedal mi na vybranou,“ odpověděl Harry a po chvilce pokračoval. „Je to dobrý muž. Příliš idealistický a laskavý, ale pořád to myslí dobře. Jen má problém pochopit, že dobré úmysly a touha pomoci někdy napáchají víc škod než užitku.“

„Dobře, vezmeme vás za slovo,“ přikývl Charlus. „Ale děkuji vám za záchranu praneteře. Ona a její rodina pozdravují.“

Harry ztuhl a pak si povzdechl. „Asi vědí, co jsem udělal Siriusově matce, že?“

„Ano.“ Charlus smutně přikývl. „Nikoho to nepřekvapilo. I Sirius říkal, že by něco takového čekal. Ale jeho rodina si jeho, Andromedu a mladého pana Tonkse zavolala, aby je informovali, co se stalo.“

„Dobře,“ přikývl a pak se na oba muže důrazně podíval. „Nevezmu vás do té jeskyně.“

V Luciusových očích se zklamaně zablesklo. „Myslel jsem, že nevezmete, ale pořád je naděje.“

„Nechci riskovat, že ho někdo najde,“ vysvětlil Harry. „Ne, dokud jsem tady.“

„Dobrá tedy,“ přerušil Lucius s významným pohledem, cokoli se Charlus chystal říct.

„Co? Nechtěl jsem se hádat!“ protestoval Charlus se zvednutýma rukama. „I když to zní jako docela poutavé místo na výlet.“

„Ne,“ odmítl jej Harry.

„Aspoň jsem to zkusil,“ povzdechl si Charlus.

ooOOoo

Sirius stál strnule v ředitelově pracovně a čekal, až dorazí jeho sestřenice. Vedle něj seděl jeho otec s odhodlaným výrazem ve tváři, která byla jako vytesaná z kamene. Naproti němu Albus Brumbál vypadal… No, Sirius si nebyl jistý jak. Ale nebyl to výraz muže, který je alespoň trochu šťastný.

Takže Sirius se opřel a snažil se zůstat v klidu. Nechtěl otce naštvat. Ne, když se zdál tak rozhněvaný. A strýc Cygnus nevypadal lépe, přestože jeho emoce byly tlumenější a smutné. Sirius si nebyl jistý proč, ale byl si jistý, že je to důležité.

Pak dorazila sestřenice s Tedem. Naštěstí nevypadalo, že by se muchlovali, ale na něco takového bylo ještě brzo. Pořád si užíval jejich sledování, jen aby našel to správné místo, které prefekti nikdy nekontrolují.

„Otče, strýče. Co se děje?“ zeptala se Andromeda a podvědomě sáhla po Tedově ruce, když uviděla, jak se ti dva muži tváří.,

„Mohu odejít, jestli si přejete,“ promluvil Brumbál tiše. „Koneckonců jde o rodinnou záležitost.“

„Víte, o čem to bude,“ Orion to nepoložil jako otázku.

„Po včerejší noci si to umím domyslet,“ přiznal Brumbál. „Strašná záležitost. Strašná.“

„To ano,“ souhlasil Orion úsečně.

„Pak odejdu,“ prohlásil Brumbál a podíval se na bidýlko. „Fawkesi?“

Ředitelův fénix si načechral peří, pohlédl na ředitele, a pak jej okamžitě začal ignorovat zpěvem. Napětí pomalu pominulo a Brumbál se slabě usmál. „Dobrá, asi bude prospěšné, když zůstaneš.“

Fawkes jen zatrylkoval a zůstal v klidu sedět, když jeho píseň skončila.

Jakmile ředitel odešel, Orion pohlédl na Andromedu a Teda a téměř zdráhavě na Siriuse. Chvíli bylo ticho, když se rozhodoval, co přesně říct. Nakonec jej vyrušilo netrpělivé zacvrlikání fénixe, který jako by Orionovi říkal, aby se už do toho pustil.

Orion po fénixovi loupl káravým pohledem, obrátil se k Siriusovi a povzdechl si. „Belatrix byla včera pod Imperiem seslaným Lordem Rytířů Valpuržiných unesena.“

Andromeda hlasitě zalapala po dechu. V očích měla šok a Ted ji rychle chytl za ramena. I Sirius vypadal překvapeně a ustaraně. Ale to nevysvětlovalo otcův výraz.

„Byla odnesena na místo, kde zažila… velmi nepříjemnou zkušenost.“ Orion nemohl říct, co přesně Belatrix zažila, podíval se na Siriuse a Andromedu a pak zavrtěl hlavou. „Velmi nepříjemnou, ale naštěstí ne s trvalými následky.“

Zhluboka se nadechl. „Bohužel, Walburga byla s nimi. A vybrala si pomoci Rytířům Valpužiným a ne Belatrix.“

Andromeda zalapala po dechu a pevně stiskla Tedovu ruku. Sirius se zamračil, jinou reakci však neukázal. Orion… Orion si přál, aby si mohl říct, že synův nedostatek reakce ho zklamal, ale fakt, že syn nebyl překvapený matčinými činy, ťal do živého.

„Je mrtvá, že?“ Sirius spíš prohlásil, než se ptal. „Belatrix ji zabila?“

„Ne, Belatrix ji nezabila,“ odpověděl Cygnus, ale nezpochybnil, že Walburga nepřežila.

„Má… má to co dělat s tím, proč Lovec bouří včera opustil svoji hodinu?“ zeptala se Andromeda a pohledem přejížděla od otce k strýci. Ted jí stál po boku.

„Vlastně… ano,“ souhlasil Orion zdráhavě. „Dokázal Belatrix zachránit. Ale přežili jen oni dva.“

„A zabil matku,“ prohlásil Sirius s nečitelným výrazem.

„Siriusi…“ začal Orion, vztáhl ruku a položil ji synovi na rameno.

„Co? Říkáš to, jako bys to nečekal,“ pronesl Sirius tiše a trochu pokrčil rameny.

Zbytek rodiny se na něj podíval zděšeně, až se pod jejich pohledy scvrkl.

„Co kdybys jim vysvětlil, proč si to myslíš, mrně?“ nadhodil Ted Siriusovi, který se pod jejich pohledy ošíval celý nesvůj.

„No… Byla to matka. Nepamatujete si, jak nás přesvědčovala, že musíme Lovce bouří zabít?“ začal Sirius tiše s pohledem upřeným do dlaní. „Když byla zavržena, kam myslíte, že mohla jít? Co myslíte, že se pokusila udělat?“

Při tom všichni ztuhli, podívali se na sebe a pak na Siriuse. „Myslel… myslel jsem, že je to zjevné. No, všichni jsme viděli Belatrixinu vzpomínku…“

„Ty jsi mu ji ukázal?!“ zasyčela rozzlobená Andromeda na strýce.

Orion pokrčil rameny a povzdechl si. „Je mým dědicem a trval na tom. Byla to jeho volba.“

„Ještě ani nechodil do Bradavic!“ protestovala Andromeda.

„Je to v pohodě,“ klidnil ji Sirius. „Otci to zabránilo být jako matka. Potřeboval jsem vědět proč.“

„Není to v pohodě!“ zavrčela Andromeda. „Nemělo by to nikdy být v pohodě! Ta vzpomínka byla o zabíjení! To by nemělo vidět žádné dítě!“

„Andy,“ přerušil její výtky Tedův pevný hlas. „Podívej se na Siriuse.“

Neochotně tak udělala a obrátila se na mladého bratrance. Viděla, že jí pohled vrací ocelové ostré šedé oči, které se nepodrobí, neucuknou.

„Možná to ode mě bylo pitomé, možná to bylo sobecké…“ souhlasil Sirius tichým, netečným hlasem. „Ale… musel jsem vědět. Jinak… Jinak byste mě všichni nenáviděli.“

„Nikdy bych…“ protestovala Andromeda rychle a Sirius sebou trhl a přikývl.

„Promiň, Dromedo. Myslím otce, strýce, matku, tetu… všichni z rodiny kromě možná strýce Alfarda,“ opravil se Sirius rychle a usmál se na ni. „Jen… Nechápu smysl vší té nenávisti. Nechci chodit kolem a ubližovat lidem, kteří mi nikdy nic neudělali. Proč by mi mělo vadit, čím jsou něčí rodiče? Nejsou jimi. Jako já nejsem mými rodiči. Můžu ublížit někomu, kdo se snaží ublížit tobě nebo někomu, koho znám, ale…“

Nastala pauza a pak pokrčil rameny. „Ale o tom jsi nemluvila, že?“

„Ach, Siriusi,“ povzdechla si Andromeda, vstala a přešla k bratranci, aby jej objala.

Slabě se na ni usmál. „Díky, Dromedo. Jen… Tak to prostě je.“

Orion se zamračil, protože syn se na něj odmítal podívat. Chtěl mu říct, že by se takto proti němu nikdy neobrátil. Že by se k němu nechoval jinak, ani kdyby nekráčel v jeho stopách a byl zařazen do Nebelvíru.

Ale nebyl si jistý, jestli by to dokázal. Ztráta Siriuse by nebyla takovým nebezpečím jako postavit se Lovci bouří. Rebelující Sirius by byl skličující, zklamáním, ale nebyl by takovým zemětřesením, jaké zažili.

Přemýšlel, jestli to bylo dalším znamením, jak šílené bylo vše na něm, na nich, než se toto všechno přihodilo.

Takže se to nepokusil popřít. Nediskutoval nad synovým prohlášením, namísto toho mu dal ruku na rameno a lehce stiskl. Pak pohlédl na Cygnuse.

Cygnus seděl zhroucený a s přivřenýma očima na židli a vypadal, jako by se svět najednou změnil na neznámé místo. Muž ztracený ve faktech, která si teprve nyní začal uvědomovat a přemýšlel, kam jeho život teď zamíří. Ten naprostý nedostatek překvapení nebo zármutku u Siriuse jím otřásl hlouběji, než by čekal.

„Je to zvláštní,“ poznamenal Ted, když sledoval, jak se Andromeda snaží Siriuse utěšit. „Díváte se na svět a kam myslíte, že jdete, jak funguje, co můžete očekávat... A pak na vás padne něco, co vás přinutí uvědomit si, že jste vlastně nikdy neznali ani půlku z toho, co jste si mysleli, že znáte.“

Cygnus pomalu otevřel oči a přikývl. Studoval mladého muže, který se mu stane zetěm.

Ten chlapec byl zvláštní. Vždy uvolněný, téměř jako by líný, s bezstarostným úsměvem a přívětivou povahou. Ale měl srdce. Jizvy na jeho zádech to dokazovaly. A jak zachránil Belatrix, dokazovalo, že je inteligentní, mazaný a silný.

A měl zatraceně pravdu. Kdo by čekal, že přivítá do rodiny mudlorozeného, aby si vzal jeho dceru? Celý svět se zbláznil.

Jen seděl, přemýšlel, kam to dovedlo jeho sestru, když se odmítla změnit spolu se světem kolem, a zatnul pěsti. Možná bylo nejlepší, že se jím nechali zbláznit. Takto alespoň zůstali stále rodinou.

ooOOoo

„No, věci rozhodně nabraly zajímavý směr,“ poznamenal Charlus Potter a usrkl skotskou.

„Ty říkáš zajímavý, já říkám šílený,“ odpověděl Cygnus Black se zamračeným pohledem, když se opřel ve svém křesle.

„Na co si stěžuješ?“ zeptal se Charlus se zvednutým obočím. „Blackovi mají mnohem větší vliv, než měli za celé generace. A taky začali být plodnější.“

„Musíš mi to připomínat, strýče?“ napůl zaúpěl Cygnus. „Po tom všem je Belatrix pořád zaláskovaná do toho zatraceného Lovce bouří. Ignoruje svoji zodpovědnost, odmítá všechny nápadníky a tráví čas blázněním po tom muži!“

„Rozčiluje tě, že po něm blázní, nebo že jí po tolika letech začíná vracet její pozornost?“ odporoval Charlus s pobaveným úsměvem.

„Pořád nemůžu uvěřit, že už je to sedm let.“ Cygnus si ztěžka povzdechl a sesunul se v křesle. „A že už jsem dědeček.“

„Dědeček metamorfomágů,“ připomněl mu Charlus. „Dvou.“

„Ano, mladá Casiopea a Antares už působí Andromedě dost potíží,“ pousmál se Cygnus. „Rozkošní malí rošťáci.“

„To jsou,“ souhlasil Charlus pobaveně. „Pořád se snažíš přemluvit Luciuse k zasnoubení Jamese a Narcisy?“

„Hodili by se k sobě,“ bránil se Cygnus se zvednutou bradou. „A rád bych, aby se alespoň jeden člen této generace pro změnu zapletl s čistokrevným.“

„Pořád jsi rozrušený, že se Sirius zasnoubil s tou Evansovou?“ poškádlil jej Charlus s vítězným úsměvem. „Myslel bych, že se ukázala být víc než hodná toho úkolu. Primuska s pozoruhodnými schopnostmi ve formulích a lektvarech.“

„Ano, a má stejně zatracené oči jako Lovec bouří,“ zachvěl se Cygnus. „Jak se do nich může dívat a nerozklepat se, to je mi záhadou.“

„Nechápu, proč ti Harry po těch letech přijde děsivý. Od zatočení s Voldemortem nedělá nic jiného, než že učí,“ zavrtěl hlavou Charlus. „Upřímně, musíš být tak nepřátelský vůči svému pravděpodobnému zeti? I s Tedem vycházíš dobře.“

„Ted je dokonale ochotný nechat mě, abych ho šikanoval a zastrašoval, jako by měl správný zeť dělat!“ vykřikl Cygnus. „To zatracené monstrum mě může roztrhat na tisíc malých kousků, aby mnou nakrmil běhnice, aniž by se zarazil v chůzi.“

„Ano, ale nemůžeš popřít, že je efektivní v tréninku svých studentů.“ Charlus se usmál a usrkl drinku. „A má z toho užitek celá naše společnost. Než dostudují, mají skupinu pevných přátel, se kterými prošli peklem.“

„Já vím. Musím přiznat, že mě hodně uspokojil Andromedin výraz, když si uvědomila, že s kamarády porazila celou četu trénovaných bystrozorů poté, co se jim zvrhla oslava,“ přitakal Cygnus se slabým úsměvem.

„Dokázal jí Edgar Bones odpustit?“ zeptal se Charlus a uchechtl se.

„Jakmile si uvědomil, že by o víc přišel, kdyby se provalilo, že ho nejenom porazila, ale také opila, rozhodl se, že bude lepší ji naverbovat,“ uchechtl se Cygnus. „Andromeda dostává nabídky od bystrozorů pravidelně jako hodinky.“

„Myslel bys, že mít jejího manžela mu bude stačit,“ podotkl Charlus s úsměvem.

„Ted je podle jeho názoru až příliš bezstarostný. To Andromeda je ta zlá.“

„Pravda,“ zasmál se Charlus. „Jsi pořád zklamaný, že Malfoyovi se ukázali být tak… nedostateční?“

„Myslíš, jestli pořád toužím po jejich krvi, protože ten jejich spratek přišel žádat o Narcisinu ruku poté, co se bolestně vyjasnilo, že jeho otec byl jedním z těch bastardů zapojených do záležitosti s Belatrix?“ oponoval Cygnus zamračeně. „Přijal jsem, že tvůj bratranec chrání toho kluka, aby neplatil za hříchy svého otce, ale jestli ten blázen svoji žádost zopakuje…!“

„Ano, tedy, když se vezme, že jen ta jedna stačila, aby si Lucius konečně umyl nad tou celou věcí ruce, budu to počítat jako vítězství,“ souhlasil Charlus.

„To jistě,“ přikývl Cygnus a zamyšleně stiskl rty. „Myslím, že už nám zbývá jen budoucnost, která ukáže, co pro nás chystá.“

„A kolik vnoučat budeš mít k rozmazlování,“ poškádlil jej Charlus.

„Dokud nebudou mít ty děsivé zelené oči,“ souhlasil Cygnus. Nerad si přiznával, jak pravděpodobné to bude.

„Samozřejmě, synovče, samozřejmě,“ přitakal Charlus lehce škádlivě.

Konec