Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8 – část 3/3

Dean právě dokončoval svůj historicky první portrét Seamuse – zpitého pod obraz – když uslyšel někoho vystoupit z krbu ve svém obýváku. Zprvu si myslel, že je to Harry. Od svého rozchodu s Dracem k němu chodil na návštěvu v různé hodiny a hledal ujištění, že udělal, co bylo pro oba nejlepší. Dean si uvědomoval, že se mu příliš nedaří kamaráda utěšit. Nelíbilo se mu, že uvízl uprostřed mezi jedním ze svých nejstarších a jedním z nejnovějších přátel. Navíc zastával názor, že to Harry kolosálně posral.

„Deane?“ ozval se Hermionin hlas plný zoufalství.

Odložil štětec. „Tady, Hermiono.“

„Ach, díky bohu, že jsi tady. Musím s tebou mluvit.“

Objevila se ve dveřích, stále oděná v ministerském hábitu. Cítil v podbřišku znepokojené chvění, jež si dobře pamatoval z války.

„Co se posralo?“

Zaváhala. „Ach bože, Deane, úplně všechno. Objevili jsme Harryho kletbu.“

Udělalo se mu zle, když viděl její utrápený výraz. „A…? Existuje protikletba?“

„Vlastně ano, ale je komplikovanější, než jsme předpokládali.“

Inu, kdy bylo cokoli v Harryho životě snadné? „Co kdybychom si dali šálek čaje, abys mi to mohla všechno v klidu povyprávět? Teda jestli mi to můžeš říct?“

„Ano. Není to tajemství, jen je to bolavé téma. A všechno je to moje vina.“

Snažil se udržet na uzdě svoji zvědavost. Pokud existovala protikletba, tak nebyli tak v háji, jak předpokládal. Hermiona se mu svěří s tím, co ji trápí, jakmile na to uzraje čas, a tak si procvičoval trpělivost během přípravy čaje ve stísněné kuchyni, zatímco Hermiona se usadila do židle a sledovala ho při práci.

Konečně před ni postavil hrnek. „Tak povídej. Chci slyšet úplně všechno.“

„Takže, důvod, proč jsme kouzlo dlouho nemohli najít, je ten, že se jedná o španělskou ilegální kletbu.“ Hermiona byla jistější v kramflecích, když se mohla opřít o fakta, a tak ho nepřekvapilo, když mu podrobně popsala účinky kletby.

„To zní příšerně,“ souhlasil. „A co ta bolestivá část?“

Povzdechla si. „No, jde o prolomení kletby.“

Zhluboka se nadechl. „Dokážete ji zastavit, že jo?“

„Ano. Svým způsobem. Teda, je to tak…“ Hermiona měla jen zřídkakdy problém se vyjádřit. „Už to není potřeba. Malfoy na tom pracuje.“

„Jak to myslíš?“

„No, jde o ten slib mlčení – dělá to kvůli Harrymu. Ke zrušení kletby je nutné, aby někdo mlčel šest měsíců, pět týdnů, čtyři dny, tři hodiny, dvě minuty a jednu vteřinu.“

„To je…“ marně se snažil najít vhodné označení, „bizarní.“

„Bizarní,“ zopakovala tiše. „A velmi nesobecké.“

„Proč to Draco neřekl nikomu předem? Kdybychom věděli, o co se snaží –“

„Nesměl. To je jedna z podmínek protikouzla – musí před všemi tajit důvod svého náhlého mlčení.“

Opřel se do židle a hlasitě vydechl. „Takže nikdy nechtěl Harrymu ublížit. Právě naopak.“

Přikývla a roztřesenýma rukama odložila svůj hrnek. „A já to nepoznala. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Byla jsem tak pohlcená spojováním faktů, aby mi do sebe zapadaly, že jsem úplně zapomněla na to nejpodstatnější – že se to týká skutečných lidí.“ Vzhlédla k němu se slzami v očích. „Ublížila jsem jim, Deane. Hrozně moc. A –“ Nedokázala to dokončit.

Okamžitě byl u ní a konejšivě ji objal. „Hermiono, to jsi přece nemohla vědět. S ohledem na skutečnosti, které jsi v té době znala, jsi Harrymu nemohla poradit nic jiného.“

Poznal, že tomu nevěří. Frustrovaně si utřela oči, a tak jí podal čistý kapesník. „Jaké skutečnosti? Věděla jsem velký kulový. Neznám nic než fakta, data a informace, které můžu vyčíst z knih. Musím mít prostě pravdu za každou cenu.“

„To jsou ale ve většině případů dobré vlastnosti.“

„Nerozumím opravdu důležitým věcem, Deane. Jako je skromnost, obětavost a… a láska.“

Dean si ji přitáhl do náruče a pevně ji objal. „To není pravda, Hermiono.“

„Harry by s tebou nesouhlasil. A Malfoy – panebože… Záleží mu na Harrym. Příšerně se pro něho obětoval… musí to být hrozně těžké, víš, nic než ticho a samota. Musí být neustále pod tlakem, protože na to nesmí ani na minutu přestat myslet. Navíc bez hlasu nemůže kouzlit. Ty nebo já bychom si poradili, ale Malfoy na něco takového není zvyklý. To ti ale asi nemusím říkat. Vídáš se s ním často. Víš, čím si prochází.“

„Zvládá to dobře. Hodně mu pomáhá Sully.“

Svírala mu ramena tak křečovitě, až to bolelo, ale nic neřekl. „A ten soud. Dovolil ministerstvu, aby mu vzali domov a dědictví, udělali z něho třídního nepřítele a přesto neřekl ani slovo. Udělal to pro Harryho. A po tom všem, co musel obětovat, jsem se postarala o to, aby přišel i o to poslední, co mu zbylo.“ Otevřeně se rozplakala.

Na jednu stranu měl silné nutkání ji utěšit, jenže na druhou měl dojem, že mnohem víc ocení jeho upřímnost. „Můžeš za to jen částečně.“

Snažila se uklidnit, ale stále se jí třásl hlas. „Ale no tak. Harry zavrhl Malfoye až po tom, co jsem ho s tím otravovala. A Malfoy – nikdy mu to nedokážu vynahradit. Snížila jsem se k tomu, co dělají všichni ostatní. Když se stane něco špatného, hoďte to na nejbližšího Malfoye.“

„Hermiono –“

„Ne, nesnaž se mi vymluvit, že to byla moje vina. Bylo to tak. Měl jsi pravdu, bojoval na naší straně, ale stejně jsem v Dracovi viděla jen jeho otce. Jo, sice to byl v Bradavicích malej sráč, ale to z něj ještě nedělá zrádce.“

Nastala dlouhá odmlka, během níž se ji snažil utěšit něžnými doteky. Polevila pevné sevření na jeho ramenou, a tak kroužil palci po jejích rukou tak dlouho, dokud se trochu neuklidnila.

„Takže konečně víme, proč Malfoy složil slib mlčení,“ řekl. „Zajímalo by mě, proč se do toho v prvé řadě pouštěl? Upřímně řečeno, před tou kletbou se s Harrym viděl naposled v Bradavicích, pokud nepočítáš letmá setkání uprostřed davu lidí. Nikdy nebyli kámoši – vlastně bych si troufl říct, že vzhledem k jejich minulosti by opravdu nikdo nepředpokládal, že by z nich jednou mohli být přátelé.“

Slabě se usmála. „Ani se nepokusím hádat, proč to udělal. Moje přesvědčení, že znám odpovědi na všechny otázky, už jim zkomplikovalo život víc než dost.“

Oplatil jí úsměv a políbil ji na čelo. „Ach jo, Hermiono, je mi to moc líto. Ale jsem fakt rád, žes mi to přišla říct.“

„Je dost náročné vyprávět o tom tobě. Vážně se netěším na to, až to budu říkat Harrymu.“

Dean zcepeněl. „Tys mu to ještě neřekla?“

Když mu odpovídala, tvářila se nezvykle nesměle. „Ne. Jsem nebelvírka na prd. Šla jsem z ministerstva rovnou sem.“

Docela ho to dojalo. „Neboj, Harry ti určitě odpustí.““

„Proč by měl? Nezasloužím si to. Nedokážu ani odpustit sama sobě.“

„Tak poslouchej. Tohle znám dobře z vlastní zkušenosti. Lidé nám neodpouštějí proto, že si to zasloužíme. Odpuštění je dar, který si nikdo ve skutečnosti nezaslouží. Nakonec si odpustíš, protože neexistuje lepší způsob, jak dát najevo svůj vděk.“

Přivinula se k němu a pevně ho objala. „Děkuju, Deane.“

„Musíš tomu věřit, Hermiono. Nesnesu, když se takhle trápíš. Nezapomínej na to, že vím, jaké to je. Jestli si myslíš, že jsi hrozný člověk, tak si vzpomeň, co jsem za dáreček.“

„Jenže tentokrát nejsem jediná, kdo potřebuje odpuštění. Nejdůležitější ze všeho je, aby odpustil Malfoy Harrymu to, že mi věřil. Třeba po tom, co mu dal Harry kopačky, dávno porušil svůj slib a přestal se snažit o zlomení kletby.“

„Pokud to tak je, tak se do toho pustí jeden z nás.“

Hermiona zamračeně zavrtěla hlavou. „To nejde. Na zlomení kletby existuje jenom jeden pokus. Jestli Malfoy selže, kletba bude Harryho pronásledovat do konce života.“

„A do háje.“

„Já vím. Když jsem se rozhodla hrát si na Boha, riskovala jsem mnohem víc než ztrátu přátelství. Co když jsem Harrymu zničila celý život?“

Jak znal Draca, tak o tom silně pochyboval, ale pro Hermionu by to nebyl dostatečný důkaz. „Musíme to nejdřív říct Harrymu a pak najdeme Draca, abychom se ujistili, že pořád bojuje proti kletbě.“

„Ne. Já to musím říct Harrymu. Za všechno můžu já, tak mu to musím říct sama. Je načase, abych se začala chovat jako pravá nebelvírka.“

„Dobře. Nebude ti vadit, když půjdu s tebou jako morální opora?“

„Vůbec ne. Moc by mi to pomohlo, Deane. Ale má to další háček. Nedaří se nám spojit s Malfoyem. Harry tvrdí, že se jeho sovy vracejí s nedoručenou poštou – anebo ji odmítá přijmout – a nevíme, kde přesně v Londýně bydlí. Leda bys –“

Zavrtěl hlavou. „Ne, vždycky chodí sem – jinde než na Manoru jsem ho nenavštívil. Ale vím o někom, kdo ví, kde Malfoy žije. Profesor Snape.“

„No bezva.“

Málem vyprskl smíchy, když se jí na tváři objevil kyselý výraz. „Neboj, Hermiono. Dovol mi, abych se postaral aspoň o tohle. Promluvím se Snapem sám. Jde o nebelvírskou čest.“

Když Harry naslouchal Hermioninu zajíkavému vysvětlování, sledoval to Dean s pocitem deja-vu.  Seamusovi se v očích zračil tentýž nevěřící výraz, když pochopil, že mu jeho nejlepší přítel vrazil kudlu do zad. Hermiona neskrývala zděšení nad katastrofou, kterou způsobila.

Harry dlouho jen tiše seděl a na nikoho z nich se nedíval. Nakonec zašeptal: „Panebože. Co jsem to udělal?“

„Jenom to, k čemu jsem tě nabádala,“ odpověděla Hermiona tiše. „To já jsem tě ponoukala, abys mu nevěřil.“

Ignoroval ji. „Musím ho najít.“

Dean přikývl. „Už se ti podařilo zjistit, kde bydlí?“

„Ne, ale musím ho vidět. Panebože, zachoval jsem se jako hajzl. Měl jsem to vědět.“

„Harry, poslouchej –“ začala Hermiona.

Harry vzhlédl a zkroušený výraz v jeho tváři toho vyjádřil víc než tisíc slov. „Jak jsem mu mohl takhle ublížit? Panebože, tohle jsem přece nechtěl. Ani jsem mu nedal možnost, aby se bránil. A on mi přitom celou tu dobu pomáhal. Byl –“

Ticho. Deana nenapadlo nic, co by mohl říct, aby situaci alespoň jednomu ze svých přátel usnadnil. Hermiona si nervózně mnula ruce. Neodvažovala se prosit Harryho o odpuštění, ale ani se zatím nevzdávala naděje.

Harry s odhodláním vstal. „Musím ho vidět. Musím ho zprostit toho slibu, nebo co že to je – už kvůli mně nesmí trpět ani minutu.“

„Ne, Harry, to nemůžeš. Nikdo jiný už z tebe tu kletbu nesejme,“ vysvětlil Dean.

„Má pravdu. Draco je jediný, kdo může –“

Harry se k ní otočil. „Slyšel jsem, co jsi říkala o té kletbě. Chápu to. Musím mu ale dát možnost volby. Třeba ještě může předstoupit před Starostolec a vysvětlit, co se stalo, aby změnil jejich rozhodnutí ohledně sídla. Třeba ještě není pozdě.“

„Harry…“

„Hermiono, prosím, musím to udělat. Musím mu nějak pomoct. Jinak mu to nemůžu vynahradit. Na to jsem mu až moc ublížil.“

Ustoupila před jeho odhodláním. „Hrozně mě to mrzí, Harry. Nevím, jak vám mám oběma dokázat, jak moc je mi to líto.“

Harry přikývl. „Chápu. Jenom… no, prostě to chápu.“

„Napadlo nás, že by profesor Snape mohl vědět, kde Draca najdeme,“ navrhl Dean. „Nech to na mně, já s ním promluvím.“

Harry trval na tom, že Snapea osloví on sám. Odmítal svému bývalému nepříteli zavolat a místo toho se chtěl vydat osobně do Bradavic, rovnou do jámy lvové.

„Spape ví, že má na mě Draco vztek. Když ho neukecám, tak mi nikdy neřekne, kde Draca najdu. Přes krb se mi to nepovede. Musím se s ním vidět osobně.“

No matter where you go I will find you,
If it takes a long, long time,
No matter where you go, I will find you,
If it takes a thousand years.

Kamkoli půjdeš, najdu tě,
byť by to trvalo celou věčnost.
Kamkoli půjdeš, najdu tě,
byť by to trvalo tisíc let.

I Will Find You – Clannad (mohykánský text)

. . . . . . . .

Potterova sova upozornila Snapea na jeho příchod předem. Slyšel prudké zaklepání na dveře, ale s odpovědí si dal na čas. Nestál o to, aby Potter pojal podezření, že snad o jeho návštěvu stojí. Netrpělivé ťukání pokračovalo a Snape měl sto chutí za každé další klepnutí čekat minutu navíc. Jelikož však Potter do jeho nebohých dveří klofal jako datel, byli by tu zřejmě až do večera.

Když konečně otevřel, probodl svého bývalého studenta pohledem a ten mimoděk udělal krok vzad.

„Profesore Snape. Ehm. Rád vás vidím.“

Snape strojený úsměv neopětoval. „Skutečně, Pottere?“

Potter měl naštěstí dostatek rozumu, aby na otázku neodpověděl. Možná se za ta léta přece jen něco naučil.

„Můžu dál?“

Snape neodpověděl, ale trochu odstoupil, což Potter pochopil jako souhlas. Nechal ho neohrabaně stát uprostřed místnosti o něco déle, než bylo slušné, a teprve pak pokynul k prázdnému křeslu. Občerstvení nenabídl.

„Čemu vděčím za tu čest, pane Pottere? Jistě máte diář nabitý společenskými událostmi na oslavu vašich velkolepých úspěchů. Nebo jste snad propadl nostalgii a rozhodl jste se vyhledat starého učitele lektvarů?“

Potter se kupodivu nenechal vyprovokovat.

„Hermiona objevila kletbu, která na mě byla seslána. Ukázalo se, že v tom má Draco skutečně prsty, ale jinak, než jsme mysleli. Nesnaží se mě udržet pod jejím vlivem – pokouší se ji prolomit.“

Bylo pro něj snazší mlčet, zatímco Potter pokračoval ve vyprávění. Vstřebával fascinující popis účinků kletby a tiše obdivoval její mistrné využití lidských slabostí. Potter se nezmínil o tom, kdo podle něj kletbu seslal, ale Snape poznal jasný rukopis Luciuse Malfoye.

„Musím najít Draca. Musím se mu omluvit za to, že jsem o něm pochyboval. Jenže nevím, kde bydlí, a odmítá moje sovy.“

„Obávám se, že k tomu má pádný důvod. Už chápu, proč jste tady. Doufáte, že vám prozradím, kde najdete svého… přítele.“

Potter si povzdechl. „Podívejte, profesore Snape, pokud mi chcete dát za vyučenou kvůli tomu, jak jsem se k Dracovi zachoval, máte můj plný souhlas. Pro jednou vám nebudu vzdorovat. Zachoval jsem se jako prvotřídní kretén. Věřte mi, že jsem si toho plně vědom.“

„Opravdu? Inu, nevadí. Draco je naštěstí zvyklý na nespravedlivé zacházení od zbytku kouzelnického světa.“

Poznal, že se trefil do černého. Potter skoro vypadal, že se rozpláče. „Už jsem vám řekl, že mě moje pochybnosti moc mrzí.“

„Ach, ale já vám přece věřím, pane Pottere. Pozdě litovat vám šlo vždycky dobře. A zdá se, že jste se v tomto umění ještě zdokonalil.“

„Dobře, to mi patřilo.“

Potter byl nezvykle poddajný. Snape začínal věřit, že skutečně lituje svých činů. „Souhlasíte, že má Draco plné právo cítit se vašimi pochybnostmi zrazený? Možná jste k němu nechoval patřičný respekt. Měl jste ho jenom, jak se to říká, na jedno použití?“

Potter se rozohnil. „Ne. To vůbec ne. Draco je mnohem víc. Jak to můžete říct po tom –“

Varovně zvedl ruku. „Prosím, ušetřete mě zbytečných detailů. Stačí mi vaše slovo. Takže přiznáváte, že jste s Dracem sdílel víc než své lože, a přesto jste všechno zničil svou nedůvěrou. Je to tak správně?“

„Ano. Akorát jste zapomněl dodat, že mě to moc mrzí a potřebuju ho najít, abych se mu omluvil.“

„Ale ovšem. Jako by se stalo. Věřím vám,“ dodal velkoryse. Vždy se považoval za typ člověka, který nemá zapotřebí kopat do jiného, když je na kolenou.

Namísto toho mezi nimi nechal volně plynout nepříjemné ticho a podle Potterova vrtění poznal, že ho to znervózňuje.

Výborně. Jen ať se trochu podusí ve vlastní šťávě.

Nejradši by se na Pottera vykašlal. Svatý Potter byl příliš rozmazlený a zhýčkaný, poněvadž vše dostával naservírované na stříbrném podnose. Bylo načase, aby mu někdo připomněl, že každý čin má své následky. Jenže Draco trpěl. Samozřejmě Snapeovi nic neřekl, jen tiše a zkroušeně seděl v témže křesle, kde se nyní Potter nepohodlně vrtěl. Snape však věděl, co se stalo. Tento konkrétní drb – že Potter opustil Draca kvůli falešné domněnce, že na něj seslal kletbu – necestoval do vzdálených koutů Bradavic příliš dlouho.

Stůj při něm Merlin, sice toho bude jednou litovat, ale nedokázal Dracovi odepřít tento střípek štěstí, bez ohledu na to, jaký na to měl osobně názor. Ne po tom všem, čím si Draco prošel.

Rozhodně si však pořádně vychutnal, že Potter takřka žadonil. „Prosím, profesore. Prosím.“

„Nenechte se mýlit, Pottere, nedělám to kvůli vám. Co se mě týče, tak si plně zasloužíte, aby vám Draco práskl dveřmi před nosem. Ale přesto, že to považuji za příšerný nápad, vám teď sdělím, kde ho najdete, i kdyby jen proto, aby vám těmi dveřmi mohl připlácnout čumák.“