Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18.

Začalo to rachotivým prásknutím, kterého si účastníci Voldemortova večírku nevšimli, protože se soustředili na vzlykavé výkřiky jejich oběti. Kámen se pomalu kousek po kousku posunoval, jak povstaly rozeklané kraje obvodu jezera. Trhaly sebou, násilné a chaotické jako reflexivní záškuby prstů, které se zoufale chtějí něčeho chytit a stisknout.

Varování, kterého si nevšimli.

Jediné, které dostali.

Vzápětí přišel výbuch, explozivní příval hrozivých kamenných postav vyrobených z rozeklaných zlomků skály a krystalů, které zpívaly zlobným skřípotem. Všichni Rytíři se okamžitě otočili, ve tvářích šok, nevíru a vytřeštěnou hrůzu. Viděli vypuzenou vlnu úlomků kamene jen natolik včas, aby se instinktivně pokusili přemístit nebo vytvořit napůl zformované štíty pro ochranu.

Ti co se pokusili přemístit, byli odmrštěni zpět do cesty kamenným úlomkům, které se do jejich těl zarývaly jako bodce drtící maso i kosti. Uboze vytvořené štíty pod tím náhlým útokem zavibrovaly a rozpadaly se a tavily v záblescích magie. V okamžiku byla celá řada maskovaných postav zredukována na polámané, ječící ubožáky a mrtvé.

Těla dosud žijících se třásla a zmítala v křečích a jeden obzvlášť nešťastný kouzelník měl čas jen na to, aby spadl na zadek, než z těla před ním vystřelilo pár kamenů a silné skalnaté desky mu rozdrtily nohu, jak se formovaly do krví potřísněné paže. Vzduch byl plný krve, když přeživší sledovali kamenného hromotluka utvářet se z pobitých těl jejich druhů. A právě když pozvedli hůlky, hromotluk švihl nohou i s nešťastným Rytířem, který k ní byl připojen, a v obrovském oblouku odkopl do vody pět lidí.

Pak se i s ochablou postavou v ruce vztyčil, takže čněl nad všemi. Byl pokryt krví a svalstvem.

Najednou se však kolem obra obtočil velký had z plamenů a pevně stiskl. Horký, roztavený kámen začal bublat a kapat v syčících krůpějích na skálu znovu a znovu. Kouzelníci kolem byli zděšení, když pach spáleného masa a vroucí krve naplnil jejich nosy.

„Myslel sis, že se nechám tak snadno porazit stejným trikem?!“ zvolal Voldemort, jehož hlas se vztekle odrážel, zatímco se všude kolem šourala monstra z kamenů a krystalů, nořila se do jezera a mizela v inkoustové temnotě jeskyně, která se rozrůstala. „Tvé elementární salónní triky už nic neznamenají! Rozlámu tvé drahocenné kamenné hračky!“

Had prudce stiskl a ozvalo se prasknutí, když se kamenný obr rozbil a zhroutil se do hromady napůl roztavených kamenů.

„Roztavím tvé ubohé mazlíčky!“ vrhl kouzlo na skákající kamenné postavy a ty najednou zavibrovaly rudou žhavostí a změnily se do beztvarých roztavených hromádek, které vybuchly do páry, jakmile se dotkly vodní hladiny.

„Rozdrtím všechno, na čem ti záleží, všechno, co je ti drahé!“ vrčel a švihl hůlkou, načež se velký kus stropu jeskyně propadl, jako by byl sestřelen kanónem, a rozdrtil všechno pod ním.

„A až skončím, pak –“

„SHOŘ!“ Ta slova byla vykřiknuta s takovou emocí, s takovou čirou a nefalšovanou nenávistí, že sebou Voldemort cukl. Vzduch kolem něj se zdeformoval a vybuchl směsí divokých plamenů s takovou silou, že ho to vyhodilo do vzduchu.

A s tím Harry vystoupil ze stínů za místem, kde Voldemort stál, a zapudil jeho trůn přímo do prvního Rytíře Valpuržina, který proti němu zvedl hůlku. Tím jej odhodil do rozzlobeného, hořícího hada, který se pomalu odvíjel od zbytků po obrovi.

Jediným švihem jeho hůlka zazářila tak jasně, jako by byla z plamene, a nepřátelé se reflexivně kryli a ve slepé panice se snažili uniknout před tím, co na ně sešle.

Jenomže se neobjevilo ohňové kouzlo, ani zaklínadlo, prokletí, nic se k nim nepřiblížilo.

Známý, šílený hlas se najednou zachichotal. „Copak, už ti došla kouzla, ty šmejdský zkur –“

Slova Walburgy Blackové byla utnuta, když Harry švihem hůlky poslal koncentrovanou výbušnou kouli vzduchu o velikosti pěsti ženě přímo do hrudi. Udeřila tak silně, že rozdrtila hrudní kost, načež se rozšířila, popadla pevně celé tělo a mrštila jím prostorem proti rozeklaným skalám čnícím ze stěny jeskyně.

Harry ignoroval, jak se Voldemort vztekle zvedá z vody, do níž byl hozen, ve zničeném hábitu, který z něj visel v napůl spálených cárech a odhaloval růžovou a popálenou pokožku, a promluvil.

„Těm, kteří jsou příliš pitomí, aby dávali pozor, ne, nedošla mi kouzla.“ Zvedl ze země zeď krystalů a postavil ji mezi něj a ledové hroty, které na něj v té chvíli z jezera poslal Voldemort. Mimoděk zaznamenal, že vydržely jen pár vteřin, než se roztříštily, když ustoupil z cesty.

„Ale teď, teď nemáte kam utéct.“

ooOOoo

Voldemortovi z naprosté arogance toho spratka vřela krev v žilách. Zavrčel: „Tady zemřeš, Pottere.“

Harry jen prostě naklonil hlavu na stranu. „Tady tě čeká tvá věčnost, Raddle.“

To jméno bylo zjevně poslední kapkou,  protože ve Voldemortově oku začala pulzovat magie. Děsivé, krvavé žhnutí najednou naplnilo vzduch a rudé oko se změnilo na pevnou rudou kouli. Pak Voldemort bez zaváhání popadl jednoho ze svých zraněných následovníků a podřízl mu hrdlo špičkou hůlky zářící v rytmu pulzování jeho oka.

Nechal hůlku nasáknout krví, a pak odstrčil umírajícího Rytíře, přičemž ignoroval zoufalé, vyděšené bublání, když překročil jeho zmítající se tělo. Švihem zápěstí poslal cákance krve k hromadě krvácejících těl. Pak trhl hůlkou zpět a najednou z těl mrtvých, i těch bojujících o život, vybuchla krev.

Harrymu se při pohledu na tu podívanou rozšířily oči a okamžitě pozvedl desky z kamenů a krystalů, které se zformovaly do vysokých pilířů sahajících až ke stropu jeskyně a zakrývajících ho před přímým pohledem protivníka.

Voldemort se rozesmál temným, rachotícím smíchem, když švihl zápěstím a jediným plynulým pohybem poslal krev na jeden z pilířů, který zapraskal. „Opravdu sis myslel, že na tebe nebudu připravený?! Že skočím na stejný trik?!“

Otočka hůlkou a krev začala rotovat, provrtávat se jedním pilířem a pak dalším, ozývalo se praskání a tříštění a všude se sypaly kusy skal. „Prostudoval jsem náš soubojíček, Lovče bouří. Všechny tvé triky, jakkoliv působivě můžou vypadat, jsou jen to. Triky! Teď ti ukážu skutečnou magii!“

Jenomže než se prach usadil, jeho oponent zmizel. Voldemort zavrčel a po gestu rukou se jeho had vplazil do rozdrceného kamení a krystalů, aby vše roztavil do syčící a pukající drtě. Trosky však znenadání povstaly jako dvě ohromné čelisti, zhltly půl hadího těla a stáhly jej na zem.

„Ty tomu říkáš skutečná magie. Já tomu říkám fetiš,“ prohnal se Harryho hlas vzduchem kolem něj a on v odpověď zavrčel.

„Další ubohé salónní triky,“ prohlásil a zvedl hůlku. Vrtáky krve se spojily do vznášející se koule nad těly z první vlny mrtvých.

Vzduchem se nesly steny zraněných, které se změnily ve zpanikařené výkřiky, když koule volala po jejich krvi, vysávajíc ji ze všech těl kolem.

„Cítíš to, malý Lovče bouří? Jak to za tebe tahá, za krev ve tvých žilách? Jak ji zpomaluje?“ zasyčel s úsměvem. Zaposlouchal se do výkřiků paniky přeživších Rytířů Valpuržiných, kteří tu magii také cítili. „Krev volá po krvi.“

„Myslíval jsem si, že to znamená něco mnohem… rodinnějšího. Jenomže když se tomu dostaneš na kloub, je to primitivnější, tělesnější,“ zapředl Voldemort a sledoval jednoho Rytíře, jehož maska odpadla, jakmile se zhroutil k zemi s červenou tváří, jak se v ní hromadila krev. „Krev volá po krvi, a proto se dá tak snadno využít, neřekl bys?“

Pak krev vytekla kouzelníkům z nosu, uší, očí, plula vzduchem v kapkách, pak proudem, jak téměř vybuchla z hlav a různých zranění a plnila vířící, pulsující bulvu uprostřed jeskyně.

„Viděl jsem, bojoval jsem, zvítězil jsem,“ ozval se Harry téměř znuděně. „A to nezmiňuju, že jsi to použil špatně.“

Najednou z koule vyrašily hroty, a pak vyslala pichlavé úponky do každého centimetru jeskyně, do každého temného koutu, do všeho, co mohla najít.

„Ne, nemyslím,“ prohlásil Voldemort se samolibě zkroucenými rty. Stál a obklopovaly jej strnulé úponky vyčnívající jako kopí do prostoru.

„Máš nárok myslet si, co chceš,“ konstatoval Harryho hlas.

ooOOoo

Když Voldemort švihl hůlkou nad skupinou těl, Harry to kouzlo okamžitě poznal. Jeho odpověď byla pohotová a okamžitá, takže zem pod jeho nohama zaplavila jeho magie a s děsivou rychlostí se rozšířila do kamenů a krystalů. Rychlost poháněla čirá hrůza, která se mu s mrazením šířila tělem.

Když se první bobtnající krev začala tvarovat, měl už postavených tucet pilířů a další se zvedaly. Pak zmizel, utíkal co nejrychleji z místa, kde předtím stál. Poznal to kouzlo a věděl, co dokáže.

Pamatoval si na ten den v Súdánu, kdy s týmem a statečnou hrstkou místních pomalu pronikal dusnou bažinou k domovu tamějšího Pána zla, který terorizoval celé místní vesnice. Pamatoval si, jak je otravoval bzučící hmyz, znovu a znovu. Jak se místní na ty malé tvory dívali s hrůzou, jako by sledovali ty nejtemnější pány zla provozovat jejich řemeslo.

A pamatoval si jejich naprostý děs, když to jeden z nich nevydržel a hmyz na krku rozplácl, až se objevila čerstvá krev.

Hned jak to přátelé toho muže uviděli, zapudili jej kouzlem několik desítek metrů. V očích se jim objevilo zděšené odhodlání, když popadli Harryho a jeho tým a táhli je pryč.

Nejdříve tomu nerozuměli a hádali se. Pak ten muž začal křičet. Příšerné, mokré zvuky, když se jeho tvář začala nafukovat a na různých místech se tvořily boule. Z drobného bodnutí hmyzu se začala rozstřikovat jemná červená mlha. A pak vytekla na mužovu kůži a rozežírala jeho krk jako obrovský rudý puchýř.

Jeho velikost narůstala a mužovo tělo bledlo, roztřáslo se a padlo na kolena do bahna. Pak jeho krk vybuchl a kapky krve se rozletěly všemi směry. Harry sledoval, jak se všechna zvířata, kterých se krev dotkla, začala zmítat v křečích a krvácet.

Byla to hrůzostrašná řetězová reakce, která byla naštěstí podchycena rychlou akcí místních.

Krvežrout. Kouzlo používané k vyvraždění celých vesnic v několika brutálních, mučivých minutách, kdy se každý živý tvor s krví po dotyku pokusil nakazit ostatní. Kletba tak hanebná, že ti, kteří ji znali, ji považovali za horší než ty, které se nepromíjejí.

A Voldemort byl zjevně jedním z mála těch, kteří o ní věděli, ale neměl žádné zábrany a skutečně ji použil.

Harry měl jen okamžiky; druhý stupeň Krvežrouta, i když méně hrozný na pohled, byl pořád horší, než by si mnozí představovali. Krev poháněla magii, která ji ovládala. Změnila se na hroznou zbraň, která prorazila téměř jakoukoliv obranu, pokud krve bylo dost.

A pak si vzpomněl na Belatrix.

Rozhněvaně zasyčel, rozhlédl se a našel ji tupě stát u zdi, kde brutálně rozdrtil její tetu.

Nejraději by ji tam nechal, ať si zemře, on by se pak mohl soustředit na Voldemorta. Jenomže ten neústupný hlásek v hlavě ho to nenechal udělat.

Popadl ji a zamířil ke kraji jezera, do vody. Kameny a krystaly za nimi praskaly a bubliny vzduchu se kolem nich zformovaly ve chvíli, kdy padli do hlubiny.

Byli zachyceni několika konstrukty, které předtím animoval, těmi, které stahovaly Rytíře Valpuržiny svržené do jezera pod hladinu. Rychlý pohyb a jedna strana malého ostrova se zvedla, aby tak vytvořila jeskyni uvnitř jeskyně. Prohloubil ji a vytvořil římsu dostatečně velkou pro dva lidi. Tam nechal Belatrix, která se ještě nedostala z šoku, a zaměřil pozornost na svět nad nimi.

Zhluboka se nadechl a soustředil se, nechal magii obsáhnout zem a kameny hlavní jeskyně.

„– triky! Teď ti ukážu skutečnou magii!“

Neslyšel, co dalšího ten temný kouzelník řekl, a jen trochu sebou trhl, než se soustředil, aby odpověděl slovy, která se nesla vzduchem jeskyně. Pak obrátil úlomky skály, krystaly, žhnoucí škváru a roztavenou zem na plamenného hada a nasál jej do netečného, bublajícího kamene. O pár invektiv později cítil, jak magie vše zalévá, jak tahá za krev v jeho těle.

Belatrix vedle něj strachem zalapala po dechu, protože cítila to samé, její oči nabyly zpět trochu lesku, když ji pohltil strach. Tlak stoupal. Harry zanadával a máchl hůlkou, aby ten tah blokoval. Tlak se zmenšil. Jejich krev jim zůstala.

Pak každý kousek země zasáhla kopí, zabodávala se do jezera, jak se snažila vše zabít.

Teď už zbyli jen oni tři. Voldemort to zajistil. A Harry musel reagovat.

Když Voldemort vytáhl kopí a připravoval se k dalšímu útoku, vystřelil Harry rudý, horký, roztavený kámen přímo proti vznášející se kouli krve a strhl ji do jeho středu, čímž vyslal vlnu Voldemortovým směrem.

Voldemort hněvem a frustrací zavrčel, natáhl hůlku a z rychle chladnoucího kamene vyšlehla černá pára. Otáčka hůlkou a z černého zuhelnatělého krunýře vybuchla jasně karmínová koule velikosti pěsti, která hustě dýmala, zatímco se její povrch vlnil a kroutil se jako vířící bláto.

Harry své smysly stáhl a pak se podíval na Belatrix. „Zůstaňte tady.“

Jen na něj vytřeštěnýma očima zírala a zoufale se snažila dostat dech pod kontrolu.

Naposledy na ni pohlédl a vrhl se do vody.

ooOOoo

Za Voldemortova zlověstného zírání se Harry s bublavým žbluňknutím vynořil z vody a stanul na pohyblivé sbírce rozbitého kamene.

„Další salónní triky, Pottere?“ v hlase zazníval zlostný výsměch zračící se i na tváři Voldemorta, který tam stál v napůl ohořelém hábitu a vyzařoval spalující hrozbu.

„Jen ještě pár, Raddle,“ vrátil mu Harry pohled ostrý jak šavle. Tento trik potřeboval dokončit.

„Tak se podívejme, jak dokážeš provádět triky bez pomůcek, eskamotére,“ zasyčel Voldemort a vyvolal vlnu hromadné přeměny v měřítku, o kterém Harry jen slyšel.

Každý centimetr kamene a krystalů v celé jeskyni se náhle zachvěl a pak šplouchl do jezera metr pod povrch. Harry vytřeštil oči, když byly jeho konstrukty smeteny pod hladinu a on zůstal po kolena ve vodě. Voldemort se před ním vznášel, spodní půlku těla měl v černé mlze a rty stočené v samolibém, povýšeném úšklebku.

„Tak co teď? Kde jsou tvé triky, slovutný Lovče bouří?“

Harry se mrzutě mračil na muže, který mu zničil dětství, ale najednou kolem něj zavířila voda, rychleji a rychleji, zvedala se do vzduchu a vystřelovala od jeho těla, takže pomalu vystoupal vzhůru. Zíral na svého protivníka, zapraskal krkem na jednu a na druhou stranu a vznesl se na stejnou úroveň jako Voldemort.

„Gratuluji, Voldemorte. Dokázal jsi mě zatlačit dál, než se komukoli podařilo za hodně dlouhou dobu.“ Harry lehce přikývl na znamení uznání.

Voldemort nemohl věřit svým očím a jeho samolibý úsměšek se změnil do vrčení.

„Jsem v nevýhodě,“ připustil Harry. „Ale…“

Voldemort však už neplýtval časem a odmítal nechat se rozptýlit. Vystřelil kouzla, proud magie, aby Harryho uvěznil na místě v jakési schránce, zatímco vyslal výbuch na klenbu jeskyně. Schránka měla Harryho přidržet v nevýhodné pozici.

Ale Harry na něj ze všech směrů namířil vlny vody. Voldemort rozšířil oči a reflexivně přeplul dozadu, aby si od Harryho udržel odstup. Špička zvednuté hůlky zářila odpornou zelenou a on seslal své typické kouzlo.

„Avada kedavra!“

Kouzlo vystřelilo z hůlky, zformovalo se do průsvitné lebky s čelistmi doširoka otevřenými a hladovými, a mířilo k Harrymu. Následovala další vražedná, a další, každá v jiném úhlu, jako by Voldemort předjímal, kam Harry uskočí.

Ten se však ponořil do vody a zmizel pod temnou hladinou. Voldemort se zneklidněně přesunul a kymácivě se vznášel sem a tam nad povrchem jezera. Matné, blikotající světlo nedosáhlo dál než pár stop pod hladinu. Kam se podíval, viděl to samé – vlnící se povrch způsobený Harryho ponořením.

„Kde jsi? Myslíš si, že se schováš? Pitomý kluku, tak se podívejme, co se stane, když se tvoje podvůdky obrátí proti tobě!“ zvolal, zvedl hůlku ke klenbě jeskyně a opsal s ní široký půlkruh, načež krutě švihl k vodě.

Na klenbě jeskyně se vytvořily stovky, tisíce krápníků, které střelily dolů jako déšť šípů a propíchly vodu, kdekoliv to šlo. Voldemort se smál tak krutě a zle, až to drhlo. A pak voda pod ním explodovala.

Chvíli nebylo nic slyšet, jen šplouchání vln a drolící se kameny padající do vody. Pak vzduch začal hučet nízkým zvukem, který se pomalu zvedal. Výš a výš. Voldemort jej cítil v zubech a kostech. Připravil se a pevněji sevřel hůlku.

A najednou se rozhostilo ticho. Hučení vzduchu mu už neotřásalo tělem. Zvuk padající vody odumřel.

Vzduch před ním se zdeformoval, ohnul se do koule, a pak vybuchl. Když letěl dozadu, sotva stihl zareagovat vytvořením štítu, ale náraz do kamene ho přesto vyvedl z míry.

Harry povstal z vody, na kůži měl stopy krve a oblečení v cárech. Vzduch kolem něj se kroutil ve spirálách. Voldemort viděl, jak se vine, pulsuje a přitahuje zpět svoji sílu.

Obloukem sekl do vody. Vyvolalo to spršku, která okamžitě zmrzla do ledové zdi. Měl jen okamžik, aby sklouzl stranou, než praskla a roztříštila se pod dopadem vzdušných vrtáků, které se probodly skrz. Se vzteklým zasyčením zapudil rozbitý kámen a led zpět k Harrymu.

Sotva se vzduch před Harrym začal deformovat, vykřikl a najednou střely s děsivou silou vybuchly.

Harrymu se rozšířily oči a zasyčel bolestí, když ho to odhodilo dozadu a smýklo po vodní hladině. Dokázal se však přetočit a zarýt boty do vody, načež vystřelil jako dělová koule k Voldemortovi a na protivníka vyslal rotující kosé čepele pokřiveného vzduchu.

Ani nečekal, až zasáhnou cíl, a najednou mu pod patami zahořel plamen a vodu osvětlila ohnivá stopa.

Voldemort dvě čepele zastavil ledovou bariérou, ale zbytek jí rozbil, když vyslal vlnu temnoty, která se rozprostřela po vodě jako inkoust. Tam, kde se jich dotkla, se čepele zachvěly a zastavily se.

Z tváře mu odkapával pot a zlověstně hleděl na Harryho. Plameny pobíhající za Harrym najednou vybuchly, zvedly se a obklopily jej jako hladová škeble. Nezpomalil. Ani sebou necukl.

Voldemort před ním čekal; věděl, že protivník musí uhnout. Měl hůlku nachystanou a čekal. Ten boj skončí právě teď.

Jenomže Harry měl jiné plány.

Žádnou střelbu, žádné kletby ani prokletí. Dokonce ani zaklínadla.

Voldemort měl jen okamžik, než si uvědomil, že Harry udělal něco naprosto jiného, než co od něj očekával. Reflexivně se jej snažil zapudit. Špička hůlky začala žhnout vražednou kletbou.

Namísto toho do něj udeřila Harryho pěst zakrytá plamenem. Odhodila jej dozadu a on ucítil, jak se mu do kůže zahryzává oheň. Ani neslyšel, jak křičí, ale neslo se to jeskyní.

Zoufale vystřelil vlnu výbušné magie k Harrymu a srazil jej. Harryho obklopil prskavý sykot vařící vody, když se na okamžik ponořil. Pak s třepáním hlavy vstal. Podíval se na Voldemorta a zkroutil rty v zavrčení.

„Víš, vlastně jsem si myslel, že ty, se všemi těmi nočními můrami, které jsi mi přivodil, tak dlouho nevydržíš. Nemyslel jsem si, že bys na mě mohl takhle tlačit. Už ne,“ pronesl hořce. Ne že by jej Voldemort slyšel.

Ten muž si uvědomoval, že Harry něco říká, zatnul zuby a zrušil tišící kouzlo. Když vyplivl sliny a krev, zamračil se. „Co jsi?“

„Já?“ Harry se hořce zasmál. „Jsem nešťastná duše, která je vždy ve špatnou dobu na špatném místě. A to jen kvůli tomu, že dva starci naslouchali kecům šílené ženské a její slova vzali za slovo boží.“

Na chvíli se odmlčel, naklonil hlavu na stranu a zahleděl se na Voldemorta. „Takže mě uštkl král hadů. Fénix pro mě plakal. Zemřel jsem a zase povstal. Ty mě nazýváš eskamotérem. Říkáš, že používám jen triky.

Moje krev je země. Moje srdce je oheň. A moje duše je vítr.“

„Na ničem z toho nezáleží. Jsi jen smrtelník!“ štěkl Voldemort. „Myslíš, že mě můžeš srazit? Myslíš, že mě můžeš zabít? Smrt na mne nemá žádný vliv!“

Pak se začal zle a posměšně smát. „Jsem nesmrtelný! Já nikdy nezemřu!“

Harry naklonil hlavu na stranu a pokrčil rameny. „Původní plán byl sedm, že?“

Při těch slovech Voldemort ztuhl a Harry viděl v jeho očích hrůzu, než se vzchopil a zase začal zlostně zahlížet. „Nevíš nic!“

„Deník. Prsten. Diadém. Šálek,“ vyjmenovával Harry a s každým slovem jeho úsměv rostl. „Medailon. Poslední jsi ještě nerozhodl, že?“

Voldemortovou tváří proběhla naprostá hrůza. „Nemožné! Nemůžeš! Jsou v bezpečí!“

„No, deník, šálek a medailon ano,“ souhlasil Harry pobaveně. „Prsten a diadém? Promiň. Jo a bazilišek v komnatě se k nim připojil.“

Voldemort na něj chvíli jen v hrůze zíral. „Na tom nezáleží. Jakmile ostatní zůstávají, jsem nesmrtelný.“

„Ano, jsi,“ souhlasil Harry a jeho nepěkný úsměv byl nahrazen zlověstnějším. „Nikdy jsem nechtěl najít všechny. Nepotřeboval jsem je zničit všechny. Zničil jsem už ty, na kterých záleželo.“

Voldemort se pomalu a zhluboka nadechl. „Pak jsi vyložil karty. Nemůžeš mě zastavit.“

„Nemůžu tě zabít. Ale můžu tě zastavit. V tom je rozdíl,“ prohlásil Harry, přivolal kouli plamene a přimhouřil oči na Voldemorta. „Naštěstí pro mě to znamená, že musím jen zničit tvé tělo.“

Voldemort reagoval zasyčením a z vody se zformoval obrovský had. „Užiju si, až ti budu rvát maso z kostí a nechám tvoji lebku na dně mé noční nádoby.“

Koule ohně v Harryho ruce se změnila ve fénixe, který rozčísl vzduch svým výkřikem a začal mu létat kolem hlavy. Na Voldemortovo tvrzení Harry jen pozvedl obočí a pak jej posuňkem vybídl, ať si pro něj přijde.

Had zaútočil jako blesk, chňapal směrem k Harrymu, tlamu měl doširoka otevřenou a v ní se leskly mokré zuby. V odpověď fénix zvětšil velikost a nádherně vykřikl. Z jeho zobáku se vyvalil plamen. Letěl jistě a přesně.

Had se ale nenechal probodnout, zavlnil se a zkroutil, stáčel se podél plamenů se syčením par. Přesto se přibližoval. A fénix se s roztaženými pařáty vznesl a hada popadl.

Kroutili se a točili, bojovali o dominanci. Jeden se snažil toho druhého udusit, druhý uvařit. A zatímco bojovali, jejich páni nezaháleli.

Voldemort odletěl na stranu a snažil se Harryho oslabit. Harry kontroval vysíláním vzdušných vln, jedné za druhou. Musel se otáčet, ale neodstrašily ho.

Palba vražedných opustila jeho hůlku a mířila na Harryho. Strategie a rozmanitost vyletěly oknem ve prospěch přímočaré smrti. Už si nechtěl hrát. Už nechtěl dokázat svoji nadřazenost. Teď chtěl Harryho mrtvého.

Harry reagoval poletováním, takže ho Voldemort musel po jeskyni honit. A najednou se mezi nimi objevila pokřivená koule a visela ve vzduchu. Voldemort se pokusil proplout kolem, ale Harry do ní střelil plameny a ona vybuchla.

Opět odhozený Voldemort zavrčel a strčil ruku do vody, když jiná, obří, povstala u Harryho a chytila jej. Harry kolem sebe vyčaroval plameny, aby tlačily do vodního sevření a udržely je od jeho těla. Ale pomalu prohrával.

Voldemort zvedl hůlku, jejíž špička zeleně žhnula a ušklíbl se: „Teď to, Pottere, skončí.“

Harryho oči se rozšířily, zatímco tvrději a zoufaleji tlačil proti stisku, který jej věznil na místě. Ale nestačilo to. Poznal, že se neosvobodí včas.

A v té chvíli Voldemort zavyl bolestí. Upustil hůlku a vytrhl ruku z vody, čímž nejdříve Harryho ponořil, než stisk povolil. Oběma rukama se snažil dosáhnout na záda a otočil se.

Harry v úžasu hleděl na nůž, který trčel Voldemortovi ze zad. Zvedl oči a následoval Voldemortův nevěřící pohled. Tam, po pás ve vodě a s rukama od těla stála třesoucí se Belatrix Blacková.

„Do pekla s tebou, bastarde,“ hlas se jí odrážel prázdnou jeskyní.

Zvedl ruce, jako by na ni chtěl zaútočit, ale najednou výbuch vzduchu zatlačil nůž tak, až vylezl hrudí. Spolu s ním se ozval Harryho souhlasný hlas:

„Ale ještě líp, užij si své nové peklo, Raddle.“

Ještě chvíli se Voldemort vznášel, ale pak se zhroutil do jezera. Jeho krev se rychle šířila a formovala temný mrak rudé pod hladinou. A vzápětí se z padlého těla začala zvedat nepřirozeně černá mlha.

„Kdepak, nikam nejdeš,“ zavrčel Harry a máchnutím ruky hodil na mlhu klec bílého světla vytvořenou ze zářivých panelů skla spojených hvězdami v rozích. „Toto je tvoje věčnost, tvá nesmrtelnost, Raddle. Toto bude tvé peklo, dokud nepřivítáš smrt.“

Rukou ukázal na klenbu, kde se otevřel kámen jako rozvíjející se květina a odhalil velký krystal. Esence Voldemorta, zachycená Harryho klecí, bojovala se svým vězením. Téměř slyšel Voldemortovo kvílení, když klec nesla svého vězně ke krystalu. A vzápětí se kámen zase uzavřel a uvěznil krystal, světelné vězení a Voldemorta v temnotě.

Harry pohlédl na Belatrix.

„Neříkal jsem vám, abyste zůstala dole?“

„Není zač,“ zavrčela Belatrix .

„Děkuji vám,“ protočil Harry očima, pak se zarazil a zvedl jedno obočí. „Počkat, kde jste získala ten nůž?“

Belatrix otočila hlavu k tělu své tety a Harry mohl vidět místo, kde byl hábit mrtvé ženy rozevřen. Rychle se odvrátil, potlačil vlnu nevolnosti a se znechucením se podíval na Belatrix.

„Nemohla jste mě varovat? Bez toho pohledu bych dokázal žít,“ brblal, zatím co se soustředil na zem pod nohama a pomalu zvedal cestičku k tunelu.

„Vy jste se díval jen chvilku,“ zatvářila se Belatrix. „Já tam musela hledat.“

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou, pak namířil na kámen pod Belatrix a vyzvedl ji z vody. Máchl rukou a kolem začal plápolat oheň šířící teplo do jejího mokrého, prakticky nahého těla.

„Tady,“ Harry úsporným pohybem hůlkou přivolal prostý černý hábit, který po Belatrix zlehka hodil. „Bude lepší, když na sobě budete mít ještě něco.“

Sevřela hábit a chvíli jej držela, než se oblékla. Upřela na Harryho oči. „Takže teď mám něco, co se vám líbí.“

Chvíli na ni jen hleděl, než se hořce zasmál. „Nikdy jsem vás nepovažoval za neatraktivní, slečno Blacková. Jen hledám víc než jen ženskou krásu.“

Zavrtěla hlavou. Byla unavená. Vše, čím si prošla, vše, co za poslední minuty zažila, do ní najednou uhodilo. Imperius. Její teta. Rytíři Valpuržini. Jejich slova, akce, kouzla, záměry.

Jak se cítila naprosto, úplně bezmocná. Jak si s ní hráli, jak ji jen pro vlastní pobavení naprosto ponížili, jak se vymanila z bezstarostné blaženosti s tím příšerným uvědoměním…

„Kolika lidem, co jste viděl, se stalo něco takového?“ zeptala se hlasem sotva silnějším než šepot a s pohledem upřeným na zem.

„Něco takového?“ zajímal se a naklonil hlavu na stranu.

„Víte co,“ pronesla pevně.

Na chvíli se odmlčel a pak pokrčil rameny. „Že je ponížili? Vyvolávali v nich pocit, že jsou méně než člověk? Že je mučil někdo, kdo jen hledal výmluvu pro svůj sadismus?“

„Ano,“ souhlasila tiše.

„Mně, když jsem vyrůstal,“ odpověděl. „Vždy existoval někdo, kdo chtěl, abych si myslel, že jsem bezcenný, že si zasluhuju opovržení a výsměch. Vždy existoval někdo rozhodnutý se ke mně chovat jako k věci kvůli mému původu, rodině, nebo věcem, které jsem mohl dělat.“

„Ach,“ udeřilo do ní děsivé uvědomění. „Ach.“

„Ano,“ souhlasil se slabým úsměvem. „Ach.“

„Tedy, chápu,“ zašeptala a zhluboka se nadechla. „Nenávidíte mě?“

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ne, slečno Blacková. Nenávist k vám necítím. Zažil jsem až příliš nenávisti, abych byl ochotný se do nějaké položit. Viděl jsem, co s lidmi nenávist udělá. Na tom se nechci podílet.“

Konečně se na něj podívala. Oči měla temné a leskly se neprolitými slzami. „Nechtěla jsem být taková. Jen jsem chtěla bojovat. Prokázat, že mám nějakou cenu, že jsem víc než jen pěkná čistokrevná nevěsta.“

„No, slečno Blacková, a co jste si myslela, že se stane, tehdy v té hospodě?“ zeptal se a pak se pomalu otočil, aby na ni upřel pohled. „Jak přesně vás napadlo, že napadení skupiny neozbrojených mudlů bude boj?“

„Jen nám řekli, že dojde k násilí a že budeme mít příležitost dokázat, že my jsme něco víc. Čistokrevní,“ opověděla Belatrix s pohledem upřeným na jeho ústa místo do očí.

„A vy jste si myslela… co? Že to bude něco jako turnaj? Podzemní boj v ringu? Možná utkání v kleci mezi vámi a nějakým bezmocným mudlorozeným?“

Položil tu otázku s brutální přesností, tlačil na ni svými slovy a hleděl na ni chladnýma, tvrdýma očima.

„Nemyslela jsem,“ přiznala a pak celá povadla. „Jen jsem chtěla něco, cokoliv, abych měla pocit, že na mně záleží. Už jsem byla prodaná Lestrangeovi.“

Odmlčela se a zavrtěla hlavou. „Ne, to není pravda. Očekávala jsem, že se provdám za čistokrevného. Bylo to ode mě požadováno. Jeho má rodina přijala, přišel jim jako ten pravý čistokrevný. Abych byla upřímná, vůbec mi na něm nezáleželo.“

Narovnala ramena a pak jimi pokrčila. „Tu noc si pamatuju. Uvědomila jsem si, že je mrtvý, že si ho nevezmu. Necítila jsem smutek, nebyla jsem povznesená, necítila jsem úlevu. Necítila jsem… nic. Nic pro mě neznamenal.

Ale cítila jsem zděšenou fascinaci k vám.“ Uhnula očima a zahleděla se do dálky, hluboko do vzpomínek. „Pamatuju si to násilí, jak veliké a působivé bylo. Jak mě fascinovalo. Jak pro vás bylo snadné. Žádné výčitky, překážky, zaváhaní. A já si tak moc uvědomila, co chci.“

Ramena jí spadla a hořce se uchechtla. „Myslela jsem, že to násilí vás osvobodilo. Myslela jsem, že násilí osvobodí i mě.“

Harry dlouhou dobu mlčel, než odpověděl. „Asi by osvobodilo, ale zůstala byste velmi nepříjemnou osobou. A nakonec by vás to dovedlo k tomu, že byste druhým prováděla to, co se dnes stalo vám… a mnohem horší.“

Zachvěla se, přikývla a podívala se na vlhký kámen na zemi. „Vím. Vy jste to věděl. Viděl jste to, že? Viděl jste, jakým monstrem bych se mohla stát.“

Stiskl rty a naklonil hlavu. „Opravdu na tom nezáleží. Myslím tím, poznal jsem, že jste byla nevědomá. Nebylo to násilí, co mě osvobodilo. Vlastně mě v mnoha směrech drží zpátky.

Co mě osvobodilo… nemůžu říct nedostatek strachu, protože pořád vím, co je strach. Ne, osvobodil mě pohled na strach a vědomí, že mě nemůže brzdit, že mě nemůže ovládat. Jsem tím, kým si vyberu být. S chybami, nedostatky, selháním. Nejsem perfektní.“ Chvíli vypadal zamyšleně. „Nevím, jak lépe to popsat. Jsem já. A to nemůže změnit nikdo jiný než já.“

Pomalu zvedla zrak a podívala se na něj zastřeným pohledem a s hořce sevřenými rty. „Ale co očekávání? Tradice?“

„Co s nimi?“ pokrčil rameny a krátce se usmál. „Žil jsem s očekáváním, že se stanu buď znovuzrozeným Merlinem, nebo strašným Pánem zla v záběhu. Často od těch samých lidí. Tradice? Ty dobré mohou být pěkné, když se dodržují z dobrých důvodů. Ty, co se plní jen proto, že jsou tradicemi? Měla byste dodržovat tradice, jen protože chcete, protože je respektujete. Dělat něco, protože to dělají ostatní?“

Odfrkl si a zavrtěl hlavou. Hůlku namířil na zeď, ta se roztavila a odhalila tunel.

„Tradice začaly z nějakého důvodu. Dokud je ten důvod platný, má smysl je dodržovat. Ale pokud je důvodem jen nenávist, sadismus a nadřazenost, no…“

„Vy to nepovažujete za platné důvody,“ doplnila Belatrix a pokrčila rameny. „Po dnešku můžu říct, že ani já.“

„Pak možná ještě máte naději,“ poznamenal Harry.

ooOOoo

Doprovodil Belatrix zpět ke dveřím domu jejích rodičů a pak se rychle přemístil do Prasinek. Objevil se před hospodou U Tří košťat a vešel dovnitř. Madame Rosmerta se na něj v záblesku bílých zubů usmála a trošičku vysunula bok na stranu.

„Ale vítejte zpět, profesore Pottere. Už jste se postaral o své záležitosti?“ zeptala se, ale pak se zarazila a zamračila. „Zmizel jste tak rychle, že jsem vás ani nestihla pozdravit. Dneska je vůbec den, kdy lidé mizí. Mohla bych přísahat, že tu byla Belatrix Blacková, ale nemám k ní žádný záznam o placení.“

„Záležitosti jsem vyřídil, to ano,“ přitakal Harry. Pak sebou trhl u zbytku jejího sdělení. „Radím vám, abyste si zašla k léčiteli mysli, protože Belatrix Blacková byla unesena pod Imperiem. Někdo ho mohl seslat i na vás.“

Zbledla a ruce jí vystřelily k ústům. „Chudinka malá! Doufám, že je v pořádku!?“

„Myslím, že bude. Měla štěstí, že se její trable překřížily s mými záležitostmi,“ odvětil Harry a lehce pokrčil rameny. „A teď se omluvím, ale potřebuju použít váš krb. Opustil jsem docela znepokojeného ředitele a určitě se nemůže dočkat, až o mně uslyší.“

„Ale samozřejmě!“ zvolala. „Víte, kde je.“

„Děkuji vám.“ Přešel ke krbu a popadl hrst letaxového prášku. „Bradavice, ředitelova pracovna.“

Jakmile to vyslovil, prášek roznítil plameny a změnil je na zelené. Chvíli nebylo vidět nic než třepotající se plameny, pak se objevila Brumbálova tvář celá ustaraná a zvědavá. „Profesore Pottere. Chápu to tak, že jste si své záležitosti vyřídil?“

Harry se krátce zatvářil a přikývl. „Dalo by se to tak říct. Ukázalo se, že zahrnovaly víc, než jsem čekal. Jestli vám to nevadí, bylo by lepší, kdybyste mě pustil dovnitř a možná pozval pana Moodyho.“

„Proč, profesore Pottere, mě přepadá pocit velkého znepokojení?“ povzdechl si ředitel. „Dobrá. Spojím se s Alastorem.“

Harry obrátil hlavu, přikývl Rosmertě na pozdrav a zmizel v plamenech.

Když se objevil v Brumbálově pracovně, ředitel konečně viděl Harryho současný stav. Zatímco Rosmerta si malých a nenápadných známek těžké zkoušky nevšimla, Brumbál je pochytil na první pohled. Harry sledoval, jak se zamračil a upřel na něj ostrý pohled.

„Musím říct, profesore Pottere, že nejsem zvyklý, aby se mí profesoři vraceli ze svých výletů ve stavu jasně vypovídajícím, že se porvali. Doufám, že se to nestane vaším zvykem,“ poznamenal Brumbál lehce nešťastně. „Je velmi… náročné neustále uspokojivě vysvětlovat něco takového.“

„Věci se…“ Harry se odmlčel, aby našel správná slova, „zkomplikovaly víc, než jsem předpokládal.“

„Skutečně?“ zeptal se Brumbál s pozvednutým obočím.

„Nutně potřebuju panáka,“ oznámil Harry. „Co mě potkalo… řekněme, že to není nic povzbudivého. I když je tu i pár dobrých zpráv.“

„A teď cítím příval strachu. Je to nutné, profesore Pottere?“ zeptal se jej Brumbál. „Jsem, bohužel, starý muž. Nezvládnu mnoho překvapení.“

„Jen mi došlo, že vás musím informovat prvního, jelikož jste přísně vzato mým zaměstnavatelem,“ pravil Harry. „A, rovněž přísně vzato, jsem jednal v pracovní době.“

„To mě velmi těší, že berete takový ohled na moji pozici,“ poznamenal Brumbál suše, zvedl misku bonbónů a přistrčil ji před Harryho. „Citrónový drops, zatímco čekáme?“

„Ne, děkuji. Jak jsem ale řekl, proti drinku bych nic nenamítal. Zvláště ne proti whisky,“ odvětil Harry a povzdechl si. „Jsem docela unavený.“

„Boj mi vždy přišel jako ta nejnamáhavější aktivita,“ přitakal Brumbál, když záblesk zelených plamenů ohlásil příchod Alastora Moodyho. „A jelikož dorazil náš vážený bystrozor Moody, prosím, seznamte nás, o čem to všechno je?“

„Ano, docela rád bych věděl, proč přesně jsem dostal těsně před koncem zatracené směny zprávu od Albuse s narážkou na to, že mě pravděpodobně čeká moře papírování. Takže, co se děje?“

„Před několika měsíci jsem našel místo velkého významu pro Voldemorta. V té době nic nedělal, alespoň ne v té oblasti, takže jsem tam pouze zavedl alarm a tajný vstup. Dnes byl alarm spuštěn.

Jenomže se měl aktivovat, když kouzelník dorazí a odejde, takže si představte mé překvapení, když jsem se tam objevil a našel večírek v plném proudu. Voldemort seděl na trůnu a sledoval, jak jeho následovníci mučí slečnu Belatrix Blackovou.“

Harry nechal ta slova vsáknout a opřel se. „A, samozřejmě, ten bastard seslal protipřemisťovací a protipřenášedlové obrany. To mě dostalo do velmi… speciální pozice.“

„Ta dívka?“ zeptal se Alastor s přimhouřenýma očima.

„U rodičů,“ odpověděl Harry. „Po tom všem mě napadlo, že to bude to nejlepší místo.“

„Co bystrozorové?“ zareagoval okamžitě Alastor.

„Ale co je důležitější, co léčitelé?“ zeptal se Brumbál s nesouhlasným pohledem na Alastora.

„Nechal jsem na ní, ať se rozhodne,“ pokrčil Harry rameny. „Považovala rodinu za vhodnější.“

Naklonil hlavu na stranu a na oba se podíval. „Říkám si proč to?“

Alastor se zhluboka nadechl. „Budu od ní potřebovat výpověď.“

„Proč?“ zeptal se Harry unaveně. „Nemyslím, že byste se měl ještě něčeho obávat. Alespoň co se jich týká.“

Brumbál zavřel oči a zhluboka, pomalu se nadechl. „Chci vědět, co jste udělal?“

„To já je nezabil, většinu,“ zavrtěl hlavou Harry. „Voldemortův Krvežrout to zařídil. A proto teď opravdu potřebuju panáka.“

Brumbál ztuhl a Alastor vypadal zmateně. „Co to, doparoma, je?“

„Protiarmádní kletba,“ vysvětlil Brumbál se slabou nevírou v hlase. „V civilizovaném světě považovaná za válečný zločin. Je to jedno z mála kouzel, jejichž vymazání i jen odkazů z celého srdce podporuji.“

Alastor zíral na Brumbála s pootevřenými ústy a zvednutým obočím. „Co je na ní, sakra, tak děsivého?“

„Když se použije správně?“ zeptal se Harry a po zádech mu přeběhl mráz, když si vybavil předchozí zkušenost s touto kletbou. „K pobití celé armády může posloužit jeden komár.“

„Krvežrout nakazí jakoukoliv krev, se kterou přijde do styku. Tu krev použije, aby načerpal sílu a převzal kontrolu,“ vysvětloval Brumbál tiše s očima upřenýma na Harryho. „Nakažení je téměř okamžité. Charakteristicky je krev vytržena z těla oběti a pak použita na útok na každého kolem. Nepřetržitě se krmí novými oběťmi, roste a získává na síle.“

„Jo, měl jsem štěstí,“ souhlasil Harry a znovu se zachvěl. „Ten bastard věděl, jak ji použít, ale neměl tolik tvořivosti, aby ji udělal tak nebezpečnou, jak mohla být. Ale i tak použil své následovníky, aby ji posílili. I ty, kteří ještě nebyli zraněni.“

Obezřetně se na ně podíval. „To místo je teď hrobem. Navrhuji, ať to tak i zůstane.“

„A Voldemort?“ zeptal se Brumbál. „Co je s ním?“

„Nechal jsem ho s jeho drahocennou nesmrtelností,“ Harry vzhlédl k Brumbálovým očím. „Protože jí si cení ze všeho nejvíc, jistě mu nebude vadit, že za ni zaplatí žitím, tělem, svobodou a rozumem.“

Brumbál zbledl. „Pak je…?“

„Uvězněný. Neschopný utéct,“ dodal Harry pevně. „Jen já vím kde, a to hlavně díky jeho vlastní tvrdé práci.“

„O čem to, hrome, vy dva mluvíte?“ ptal se Alastor.

„No, starouš Tom se rozhodl, že podvede smrt,“ začal Harry a podíval se na Brumbála. „A myslel si, že k tomu našel perfektní způsob. Rozdělit duši, připevnit ji do artefaktu tak cenného, že by nikoho vůbec nenapadlo ho zničit. Jenomže se nezamyslel nad tím, proč ten způsob nikdo nepoužívá i mimo skutečnost, že roztrhnete svoji duši.“

„Je to ohavnost,“ prohlásil Brumbál. „Připraví vás to o možnost jít dál. Jste uvězněn mezi životem a smrtí, nemůžete se pohnout tam ani tam. Ubohá existence.“

„Takže… říkáte, že všechny ty útoky přestanou, ale nedáte mi důkaz. A za pár dnů zjistím, že se pohřešuje další skupina vybraných, poctivých čistokrevných a nikdy nebude nalezena,“ shrnul si to Alastor pomalu. „A Rytíři Valpuržini jen tak vymizí.“

Alastor na Harryho upřeně zíral.

„Znamená to, že můžu Minervu ujistit o tom, že se vaše hodiny stanou… přijatelnějšími?“ zeptal se Brumbál, aby změnil téma.

„To si nemyslím,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ale můžete ji ujistit, že nezůstanu déle než sedm let.“

„Abyste dovedl k absolutoriu jen jeden ročník?“ zeptal se Brumbál lehce zklamaně.

„Sedm let, aby se rozhodlo, jestli moje výuka má cenu. Koneckonců pokud ne, pak si Minerva dokáže, že měla pravdu, ne?“ poznamenal Harry s unaveným povzdechem. „Jestli mě teď omluvíte, pánové, vrátím se do svého pokoje. Dám si panáka a půjdu brzo na kutě, abych se hned ráno pokusil o skutečné vyučování.“

Jakmile Harry odešel, Alastor se obrátil na Brumbála a vyhrkl: „Albusi? Ten kluk mě děsí.“

„Abych byl upřímný, já se s ním taky cítím stísněně,“ přiznal Brumbál.

„Vám je stísněně, protože je to bojovník,“ poznamenal Alastor věcně. „Mě děsí, protože ty zprávy podal způsobem, který bych použil já, kdybych chytil čerstvé absolventy Bradavic při lovu na mudly.“

Brumbál zamrkal a pak pomalu přikývl. „Protože mluví s nenuceností, která hraničí se znuděním?“

„Protože je tak zatraceně obeznámený s takovými průsery, že ho ani nepřekvapují, a ví, kdy má držet pusu zavřenou a nemluvit o věcech, které by mohly způsobit problémy,“ uvedl Alastor pevně. „Protože jen on ví, kde najít toho bastarda, jen on ho může přivézt zpět a jen on může tu informaci někomu prozradit.“

„Ach a to znamená, že ho k tomu nepřinutíme,“ přitakal Brumbál.

Alastor se na něj chvíli díval, pak si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Jdu zpět na ministerstvo, Albusi. Pak si zajdu na slovíčko se slečnou Blackovou, jestli potvrdí příběh pana Pottera. Mezitím bych doporučoval, abyste vašeho mladého profesora pečlivě sledoval.“

„Smím se zeptat proč?“ zajímal se Brumbál zmateně.

Bystrozor se na chvíli odmlčel, jako by vážil slova, než pokrčil rameny. „Protože je buď chodící Confringo čekající na odpal, nebo muž, který má hodně co naučit.“

S tím Alastor Moody přikývl a zamířil ke krbu. Opustil ředitele, který seděl ve svém křesle a mlčky přemýšlel.