Nejvyšší čas na změnu
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6430401/1/Facilitating-Change
Autor: Aurette
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Nejvyšší čas na změnu, kapitola 3., část 2.
„Na co byste se tedy chtěla soustředit?“ zeptal se a podal jí výsledky.
„Očividně ne na věštění,“ řekla, zatímco zkoumala arch. „Nemohla bych si vzít všechny ostatní předměty?“
„Mohla, pokud jste masochistka. Vyžadovalo by to neskutečné množství času a energie. Nemáte oblast, na kterou byste se chtěla specializovat? Druh magie, který vás fascinuje? Předmět, který vás přitahuje?“
„No, zajímalo by mě zkusit, jak by se dala zvrátit paměťová kouzla,“ řekla nedbale.
Možná by to přijal, kdyby si nebyl vědom jejího příběhu. Viděl však lehké zachvění rtu, než si ho skousla, a mírné napětí kolem očí, které předznamenalo budoucí slzy.
„To je ušlechtilé poslání. Nejdříve byste musela studovat léčitelství, což vyžaduje lektvary, věštění z čísel a kouzelné formule, a pak byste udělala dobře, kdybyste se specializovala na obranu proti černé magii, protože zvrácení poškození způsobeného kletbami a vyléčení neúmyslného poškození kouzly se v mnoha ohledech překrývá, a temné umění se zabývá účinky na mysl více než ostatní disciplíny.“
„Jak dlouho myslíte, že by trvalo dostat se na úroveň odborné způsobilosti potřebné k tomu, abych dokázala léčit poškození paměti?“
Ptala se opět ležérně, jakoby jen teoreticky, téměř rozmarným hlasem, a on si uvědomil, jak dobou praxi v bagatelizování vlastních ztrát získala během války.
„Nebudu vás planě utěšovat. Získat úroveň odbornosti, o které mluvíte, vám zabere nejméně deset let intenzivního studia, a je dobře známým faktem, že paměťové trauma se stane trvalým už po dvou nebo nejvýše třech měsících. Pro záchranu svých rodičů nemůžete udělat nic. Pokud se však chcete pokusit zachránit někoho jiného, je to cesta…“
Jeho slova vyzněla do ztracena, když ztratila kontrolu nad svým výrazem. Oči se jí naplnily potlačenými slzami a při pokusu ovládnout ústa se jí rozechvěla brada.
„Nevěděla jsem to,“ řekla tiše. „Myslela jsem, že je zachraňuji. Nevěděla jsem, že to bude trvalé.“ Schoulila se do sebe, rukama si ovinula břicho a nahrbila ramena. Když se číšník vrátil ke stolu, aby odnesl talíře, odvrátila tvář.
„Dvakrát brandy, prosím, a účet,“ řekl mu Snape. Když muž odešel, pohlédl na Hermionu a fascinovaně pozoroval, jak se snaží dostat své emoce pod kontrolu. Jak zvláštní dívka, pomyslel si. Téměř se zhroutila z možnosti, že dostane špatnou známku – v předmětu, který stál za to – a přesto se snažila vůbec neprojevit své pocity, když přišla o lidi, na kterých jí záleželo. Povzdechl si a opřel se o své zkušenosti hlavy Zmijozelu.
„Zachránila jste je, slečno Grangerová. Pán zla nařídil jejich smrt, stejně jako vaši.“ Šokovaně na něj pohlédla a on vážně přikývl. „Chápu, jak moc vás musí bolet, že nemůžete zvrátit poškození, ale pochopte alespoň, že to, co jste udělala, nebylo pošetilé. Je mi velmi líto, že jste ztratila rodiče. Pro vás skutečně zemřeli. Ale někde tam v Austrálii jsou dva lidé, kteří jsou rádi, že jsou naživu, nemám pravdu?“
Přikývla a hlasitě polkla, pak se obrátila k číšníkovi. Sáhla po brandy a účtu, doslova je muži vytrhla z ruky.
„Tohle je na mě, pane Snape. Nemůžu vám splatit, co jste pro mě udělal, a to nejen tím, že jste pro mě zařídil testy, ale také tím, že jste vzkřísil moje silně pošramocené sebevědomí. Byla jsem si tak jistá, že to, co jsem udělala, bylo správné. Ale když válka skončila a vypadalo to, že se během několika málo měsíců všechno vrátilo do normálu, zdálo se, že jsem udělala obrovskou chybu. Nikdo mi nikdy neřekl, že moji rodiče byli opravdu cíli. Přišlo mi to jen jako logická opatrnost, když jsem se chystala na útěk. Díky vám se cítím lépe, možná mi to pomůže vyrovnat se s tou ztrátou.“ Zvedla sklenku a řekla: „Na nové vědomosti a druhé šance.“
Napřáhl k ní svou brandy a jedním douškem ji vypil.
xxx
Hermiona seděla u svého malého stolu ve svém malém bytě a s chutí si procházela učivo bylinkářství sedmého ročníku. Byla ohromená a nadšená, když si uvědomila, kolik si toho zapamatovala, a plnila poznámkami svitek za svitkem. Praktická cvičení z bylinkářství neměla, a tak se soustředila na sepsání bodů, o kterých si myslela, že si je bude muset před červnovým testem zopakovat.
Vyrušilo ji hlasité bušení na dveře, při kterém nadskočila tak, až jí Křivonožka zaťal drápky do stehen. Shodila ho z klína, vstala a vytáhla hůlku.
„Hermiono! Víme, že tam jsi!“
Usmála se a rozběhla se otevřít dveře.
„Rone! Harry! Pojďte dál!“
Když vešli a zcela zaplnili maličkou předsíňku, objala je.
„Páni! Koukni se na tohle!“ řekl Ron. Oba zírali na směs svitků, útržků pergamenu a hromad a hromad knih, vršících se na každé rovné ploše. „Jé! Harry, podívej!“ ukázal Ron na různobarevný plán opakování nad jejím stolem a oba si odfrkli a rozesmáli se.
„Vzpomínáš si na to, že?“ dodal Harry. „Pane jo, Hermiono, jedla jsi? Když to bývalo takhle zlé, zapomínala jsi jíst.“
Zasmála se a přikývla. „Ano. Snape mi v poledne a v šest večer posílá zprávy po Patronovi, když se mu neozvu první já. Už nejsem tak beznadějná, jako jsem bývala ve škole.“
Ron se na ni pochybovačně podíval.
„Dobře, když to všechno začalo, neměla jsem to zrovna moc pod kontrolou, ale v posledních týdnech jsem se zlepšila. Vlastně, dokážu vám to. Vezmu si kabelku a půjdeme něco zakousnout.“
„Tys na to kápla. Umírám hlady,“ prohlásil Ron. „Můžeme mít kari?“
„Jistě, hned za rohem je restaurace.“ Vytáhla hůlku, vykouzlila svou malou vydru a nechala ji vyklouznout ze dveří.
„Vážně musíš oznamovat Snapeovi, že jsi jedla?“ zeptal se Harry.
Hermiona zrudla. „To si piš. Poté, co mě podruhé našel napůl šílenou hlady, přednášel mi dlouho, nevybíravě a potupně. Poslat mu zprávu je mnohem lepší, než kdyby se objevil osobně.“
Zamkla a zamířila k východu.
„Tak, co vás přivedlo k tomu, abyste se v tuto krásnou sobotu nečekaně objevili v mých skromných dveřích?“ zeptala se, zatímco se usadili a objednali si pití a předkrmy.
„Měli jsme volný víkend,“ vysvětlil Harry, „tak jsme navštívili Doupě. Mysleli jsme, že se zastavíme u tebe a popovídáme si, než se později sejdeme s Ginny v Prasinkách. Vypadáš dobře, Hermiono. Šťastně, víš?“
Zrudla a snažila se rozptýlit sama sebe tím, že si hrála s brčkem na pití.
„Tak nám pověz o Snapeovi,“ vybídl ji Ron a vysloužil si tím Harryho otrávený pohled.
„Co o něm chceš vědět?“
„Proslýchá se, že spolu chodíte. Je to pravda?“
Hermiona se přidusila douškem vody. „Já a Snape? To myslíš vážně? Jak se proslýchá? Kdo to říká?“
„Drby Rity Holoubkové,“ zamumlal Harry. „Ty pořád ještě nečteš noviny, že?“
„Jen sportovní přílohu v pondělí, abych pochopila, co vy dva děláte. Opravdu jsem byla v novinách? Se Snapem? Kouzelnický svět musí být zoufale znuděný, když si z nás dělá téma.“
„Začalo to před pár týdny,“ řekl Harry. „Když tě s ním vyfotili v Kotli, vypadala jsi docela rozrušeně. Báli jsme se o tebe, dokud jsme nedostali tvůj dopis. Stalo se to v ten den, co s tebou mluvil o tvých rodičích. Od té doby tu a tam vypluly na povrch drby. Pak se včera objevila další fotografie a všechno to znovu propuklo.“
Ron sáhl do kapsy, vytáhl útržek novin a vyhladil ho, než jí ho podal. Titulek zněl: „Kráska krotí Zvíře? Nebo Zvíře kazí Krásku?“ Na fotografii byla ona se Snapem ve čtvrtek odpoledne v Krucáncích a Kaňourech. Stál obrácený tváří k objektivu, tyčil se nad ní a podával jí výtisk Poškození z temnoty, průvodce trýzněním mysli. Zatímco hleděla na ten výjev, Hermiona na fotografii svazek otevřela a odhalila před pozorovatelem její název. Nad čím v úžasu zamrkala, nebyla kniha – doporučil jí ji ten den po rozhovoru v Kotli – byl to výraz v jeho tváři, když se naklonila a začala číst. On se usmál. Žádné ohrnutí rtů, jakého se jí obvykle dostalo, ani nadřazený úšklebek, který většinou nasadil, když se předvedla jako naivka. Byl to skutečný úsměv. Uvolněný, šťastný úsměv.
„No nazdar,“ řekla.
„Jo, to jsme si taky říkali,“ zamumlal Ron. „Takže… O co tady jde?“
Hermiona vzhlédla. Oba byli znepokojení, ale tohle byli její chlapci; čekali, až budou mít všechna fakta, než si pospíší ji soudit. Po roce honu za viteály si všichni tři rozuměli tak, že se to někdy zdálo až neskutečné. Usmála se na ně.
„O nic tu nejde.“ Zamávala fotografií. „Přiznávám, že to vypadá, jako kdyby ano, ale není to pravda. Ve skutečnosti se se Snapem moc často nevídáme. Tohle opakování bylo většinou jen korespondenční kurz. Jednou za čas přijde do kanceláře kvůli svým patentům, a potom projdeme potřebné, ale kromě toho si jen posíláme sovy. Ve čtvrtek jsme se setkali v knihkupectví, protože jsem ho požádala o radu kvůli praktické části zkoušky z obrany, a on řekl, že si můžu vybrat z několika dobrých knih. Tahle…“ povzdechla si. „Snape ví, že bych chtěla studovat léčitelství, abych jednou mohla zachraňovat lidi, co dopadli jako moji rodiče. V tom svazku je spousta informací o tom, proč je možné mysl tak snadno poškodit. Rozhodně mě vůbec nekazí. Pokud jde o jeho výraz… nevím, co říct. Můžu jen prohlásit, že nikdy předtím jsem ho neviděla usmívat se.“
„Možná měl jen větry,“ prohodil Ron. Hermiona i Harry na něj upřeli zrak. „No co? Tohle lidi říkají vždycky, když se usmějí mimina. Mohlo by to být stejné.“
„Myslím, že se mu líbí pomáhat,“ navrhl Harry. „Objektiv prostě zachytil to, co nikdy nechtěl nikomu ukázat. Víme, že Snape má v sobě víc hloubek, než jsme kdy mohli říct. No vážně, zamyslete se nad tím. Proč ti pomáhá? Nic z toho pro něj neplyne. Možná že všechny ty zmijozelské kecy byly jen kouřová clona.“
„Myslím, že tady jsi docela blízko k pravdě, Harry,“ souhlasila.
Položila obrázek na stůl a všichni pozorovali, jak se usmívá, když se znovu ponořila do knihy.
„No,“ shrnul to Ron, „jestli nechce, aby někdo věděl, že ve skutečnosti je opravdu milý chlápek, musí teď zatraceně zuřit.“