Preklady fanfiction Harryho Pottera

Varování: Kapitola potemní.

Kapitola 17.

Narcisa sledovala sestru, jak s nevidoucíma očima mechanicky klopýtá chodbami Bradavic k východu. Už, už se k ní chtěla vydat. Téměř k ní došla.

Ale něco na tom, jak se hýbala, něco v jejích očích, co bylo vidět i z té dálky, ji zadrželo.

Nemusela hádat, co se stalo.

Ani nemyslela, že bude těžké přijít na to, co se teď sestra chystá udělat. Povzdechla si, zavrtěla hlavou a narovnala ramena. Bude si muset promluvit se svojí druhou sestrou.

„Něco se stalo?“ zeptal se známý hlas, až Narcisa téměř leknutím nadskočila, ale rychle nasadila kamennou tvář.

„Pottere,“ oslovila Jamese Pottera, který ji zvědavě sledoval, a pak kývla hlavou k jeho společníkovi. „Siriusi.“

„Neodpovědělas na otázku,“ zahořekoval James a zkřížil si ruce na hrudi.

„Zda odpovím na otázku je mé osobní neodvolatelné právo, Pottere, a není to tvoje věc,“ reagovala upjatě a lehce rozčilená po něm loupla okem.

„No, omluv mě, že se usiluji zajistit, abys byla v pořádku, princezno,“ odfrkl si James sarkasticky. „Jen jsem se snažil být milý.“

Sirius zasténal a loktem dloubl do Jamese. „No tak, kámo, copak nemáme dost trablů i bez znepřátelení mé sestřenice? Aspoň je slušná, ne?“

„Byla,“ připustil James. „Právě teď není. Je trochu blbka.“

„Prosím?“ Sirius na něj vrhl prosebný pohled. „No tak, moje rodina je konečně v pohodě. Nechci, aby to šlo do kopru, protože se změní na bandu rozvzteklených idiotů.“

„Té myšlence ona zrovna nepomáhá,“ štěkl James a podíval se na Narcisu se vší svojí jedenáctiletou vážností. „Rozrušení není důvodem chovat se nezdvořile a nevychovaně! Nezáleží na tom, jaké postavení máš vůči někomu jinému; ať se degraduje sám nebo sama, ty máš nabízet soucit a ohleduplnost.“

Na chvíli se odmlčel a pak přimhouřil oči. „Dokud neprokáže, že nenabídne to samé tobě.“

Když to prohlásil, napřímil se, pohlédl na ni odhodlaně a výraz v jeho očích jasně říkal, že se snadno neskloní. „Takže co uděláš, Blacková? Nabídneš stejné uznání, kterého se ti dostalo, nebo mi je vmeteš do tváře?“

Sirius zasténal a dal si obličej do dlaní.

Narcisa však na Jamese jen dlouze zírala. Pak se pomalu, zhluboka nadechla a přikývla. „Omlouvám se, Pottere. Jen mám starost o sestru a potřebuju si promluvit s Andromedou.“

Jako by někdo cvakl vypínačem, James účastně, možná dokonce i ustaraně přikyvoval hlavou. „Dobrá. Doufám, že je všechno v pořádku. Můžu s něčím pomoct?“

„Tentokrát ne, ale budu mít tvoji nabídku… na paměti,“ odvětila. „Dobrý den, Pottere. Siriusi.“

Oběma se napůl uklonila a vydala se hledat sestru.

„Vážně, Jamesi, copak jsi padlý na hlavu?“ téměř zaúpěl Sirius. „No tak, víš, že by tě mohla zakouzlit na dvě doby, že jo?“

„Takže?“ zeptal se James a tázavě naklonil hlavu na stranu. „Co to s tím má společného?“

Sirius na kamaráda chvíli koukal, pak si povzdechl a ramena mu poklesla. „Vážně začínám chápat, co otec myslel tím, že Potterové jsou naprostí cvoci.“

„Když nejsi ochotný postavit se za to, co říkáš a čemu věříš, co jiného bys byl než podvodník?“ podotkl James významně. „Ano, je to děsivé a tak, ale kdybych dělal jen to, co mě neděsí, jaký by pak ze mě byl člověk?“

„Jen… Jen nechci, aby se má rodina vrátila k tomu, jaká byla dřív,“ přiznal Sirius potichu s pohledem upřeným do země. „Nechci o to přijít, Jamesi. Nechápeš, jací bývali. Nerozumíš, jak jiní teď jsou. Tolik jiní. A o to nechci přijít.“

„Ale jestli je to něco, co se snadno rozbije, no…“ začal James, ale pak se odmlčel a pokrčil rameny. „No, nebude to znamenat, že, víš, že strávíš zbytek života vyděšený, že se to rozbije? Takto opravdu chceš žít?“

„Jen chci mít rodinu. Konečně ji mám a nechci o ni přijít,“ vysvětloval Sirius. „Opravdu o ni nechci přijít. Opravdu, opravdu ne.“

„Když to říkáš,“ přikývl trošku zamračeně a pak pokrčil rameny. „Nechceš provést něco těm bastardům, co nám říkají krvezrádci?“

„Jo,“ vydechl Sirius s úlevou. Toto může podporovat. „Vezmeme i Remuse?“

„Ech, nemá moc zájem. Chce udělat dojem na profesora Pottera a chová se slušně,“ zavrtěl hlavou James. „A přesvědčil Pettigrewa, že je to dobrý nápad.“

„Takže asi zůstaneme jen my dva.“ Sirius se narovnal a přehnaně si uhladil hábit. „Škoda.“

„Ano?“ zeptal se James zmateně. „Proč to říkáš?“

„Protože ani jeden z nás nemá zábrany, pokud není ve hře rodina,“ připomněl mu Sirius a zazubil se. „Což znamená, že bez jejich snahy nás zastavit způsobíme víc problémů.“

„Když to říkáš,“ přikývl James pomalu. „Nejsem si jistý, jaké problémy to pro nás bude znamenat, ale jistě, když to říkáš.“

Sirius chvíli přemýšlel, jestli všichni Potterové jsou tak naprostí cvoci jako James, když přijde na lidi mimo jejich rodinu a přátele, pak ale tu myšlenku zahnal. Prakticky byl oboje. Takže si nemusí dělat starosti, že?

ooOOoo

Harry byl uprostřed výuky jedné třídy třeťáků, když ucítil, že výtvor, který před časem nechal v jeskyni, oživl. Zamračil se, zastavil výklad a zvedl ruku, aby studenty utišil. Soustředil se, jestli cítí to, co si myslí. Jakmile se mu dostalo potvrzení, povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„Něco se děje, pane?“ zeptal se jeden ze statečnějších třeťáků, ale váhavé chvění v hlase bylo slyšet.

„Ne,“ pronesl Harry pevně, když zdráhavě stáhl pozornost zpět na studenty. „Jen se spustilo výstražné kouzlo, které jsem seslal. Bohužel je to něco, co budu muset neodkladně prozkoumat.“

Zhluboka se nadechl. „Takže namísto hlavního cvičení chci, abyste si vytáhli učebnice a prostudovali si kapitoly tři až pět. Za domácí úkol budou tři stopy souhrnu obsahu, jedna stopa na kapitolu. V příští hodině si napíšeme test.“

Všichni začali rychle psát informace, když máchl rukou a na tabuli se objevily instrukce i na další hodinu. „Pořádně se zamyslete nad tím, jak můžete informace použít. Hodina skončila, ale ti, kteří si přejí učebnu využít ke studiu, tady mohou zůstat.“

Všem přikývl, pak se otočil a razantně vyšel z učebny směrem k ředitelově pracovně.

Cestu mu zkřížila stále roztrpčená Minerva McGonagallová, která se mračila, ačkoli si zachovávala důstojnost. „Profesore Pottere. Myslela jsem, že máte hodinu.“

„Něco se objevilo a já teď musím to něco projednat s ředitelem,“ oznámil jí Harry a přikývl. „Omluvte mě.“

„Co by mohlo být tak důležitého, že jste opustil studenty?“ zamračeně se dožadovala informací a držela s ním krok.

„Není to vaše starost,“ odsekl klidně, „ale jestli to musíte vědět, spustilo se výstražné kouzlo a já tuto záležitost musím zkontrolovat.“

Její tvář se zkroutila do grimasy, ale přerušila své dotírání a s přikývnutím jeho vysvětlení přijala. Koneckonců, otázky bezpečnosti, pokud nebyla zneužívaná, měli učitelé právo prošetřit. „Kontaktoval jste bystrozory?“

„Ne,“ odvětil Harry. „Ani to nezamýšlím.“

„To je vysoce nez…“

„Raději bych je nevystavoval nebezpečí,“ prohlásil. „Práce s lidmi, které neznám a kteří neznají mě, jen zvyšuje možnost komplikací a všechny ohrožuje.“

Nadechla se k protestu, ale pak se trochu zamračila. „Opravdu je to pro vás tak těžké?“

Odfrkl si. „Profesorko McGonagallová. Specializuji se na odchyt a zkrocení temných kleteb. Také je obracím proti sesílateli spolu s některými mými jedinečnými formami elementární manipulace. Kdo neví, jak pracuji, snadno skončí se zraněním sebe i ostatních, protože zpanikaří a udělá něco pitomého.“

Zatvářila se. „Tedy nikomu nevěříte.“

Zastavil se, až málem narazila do jeho strnulých zad. Potom se pomalu otočil a upřel na ni pohled. „Profesorko McGonagallová. Ve svém životě jsem věřil docela velkému množství lidí. Lidí, kteří by mi za každé příležitosti pohlídali záda. Bohužel jsou tito lidé všichni pryč. A nejsem tak pošetilý, abych si myslel, že takový vztah, který se buduje roky, může být nastolen s naprostým cizincem během pár okamžiků.“

Před nevyslovenou zuřivostí v jeho tónu musela couvnout. Málem klopýtla, když se o ní otřel závan nebezpečí. Pomalu polkla žluč hrůzy a zdráhavě přikývla. „Chápu.“

„Ne, nechápete,“ povzdechl si Harry rezignovaně, odvraceje se od ní do původního směru. „Jestli mě teď omluvíte, musím jít.“

Bez čekání na odpověď se vydal směrem k ředitelově pracovně a nechal ji dumat, co přesně jeho slova znamenala.

ooOOoo

Narcisa nakonec našla sestru u stolu ve Velké síni, jak si s Tedem Tonksem užívá volnou hodinu. Obrnila se a rychle zamířila jejím směrem. Měla už být na vyučování, ale rodina má vždy přednost.

„Andromedo,“ oslovila ji s tichou naléhavostí, a když to nepomohlo, zlehka zatahala sestru za rukáv. „Musíme si promluvit.“

„Co se děje?“ Andromeda se odvrátila od Teda ke své malé sestře. „A nemáš mít teď hodinu?“

„Přesvědčila jsi Belatrix, aby se opět pokusila svést Lo – profesora Pottera?“ zeptal se Narcisa s pohledem pevně upřeným do sestřiných očí, přičemž ostentativně ignorovala druhou otázku.

„Možná trochu,“ přiznala Andromeda. „Myslela jsem, že by to mohlo poněkud rozptýlit jeho fascinaci uváděním mého života do mizérie.“

„Jen si myslí, že máš talent, Andy,“ zazubil se Ted. „Proto na tebe tlačí víc a to znamená, že můžeš ještě pokročit.“

„Nehodlám pokročit v tomto druhu života,“ odsekla Andromeda ostře. „A ještě míň se mi líbí, že jsem k tomu tlačena.“

„Viděla jsem Belatrix,“ přerušila je Narcisa. „Nevypadala obzvlášť šťastně. Nebo vědoma si sama sebe. Neměla pohled ženy, která vyvolala i ten nejmenší zájem u muže, po kterém touží.“

„Doprdele,“ zanadávala Andromeda. „Myslela jsem…“

„Andromedo!“ zasyčela Narcisa pohoršeně, načež obrátila sžíravý pohled na Teda. „Je to tvoje chyba, že jsi jí tohle necitlivé chování a zlé myšlenky nasadil do hlavy.“

„Ne, jsem si jistý, že byla taková, ještě než jsme se do toho namočili,“ nesouhlasil Ted pobaveně. „Jen to skrývala, dokud neprasklo, že jsme my dva spolu.“

„Toto není…!“ začala Andromeda. „Takže ji zase odmítl?“

„Jak jsem řekla, nevypadala jako žena, které muž opětuje city,“ zamračila se Narcisa. „Proč ji pořád takto týráš?“

„Nikoho netýrám! Snažím se pomoct!“ protestovala Andromeda rychle. „To ona s tím za mnou přišla! Požádala o pomoc!“

„A zamyslela ses, jestli tu pomoc vůbec potřebuje? Že o ni možná profesor Potter opravdu nemá zájem?“ zeptala se Narcisa ostře. „Že ji tím zraníš?“

„Proč, u Merlina, bych si to měla myslet?“ zeptala se Andromeda zmateně. „Myslím tím, když se vezme, jak vypadá v mudlovském oblečení? Jak by mohl nemít zájem?“

„Dobře, nebudu ani náhodou komentovat komplikovanost a možné nedostatky směru tvých myšlenek, lásko, ale…“ poznamenal Ted a zavrtěl hlavou, „uvědomuješ si, že chlap nemusí mít zájem o holku jen proto, že je atraktivní, že jo?“

Andromeda se na něj pevně podívala. „Od kdy?“

„Podívej, lásko, na hodně chlápků to funguje, ano,“ odmávl Ted myšlenku rukou, „ale není to jistota. Možná tomu neuvěříš, ale někteří muži nevyhledávají jen pouhé půvaby.“

„Naznačuješ, že s mojí sestrou není něco v pořádku?“ zeptala se Andromeda nebezpečně.

„Chceš, abych ti vyjmenoval co?“ vrátil jí to Ted a obrátil pozornost k Narcise. „Promiň, ale tvoje sestra má trochu problém s domyšlením určitých věcí do důsledku.“

Narcisa bleskla po Tedovi nevrlým pohledem a pomalu si přetřela čelo. „Belatrix chodí kolem jako zombie, sny v prachu, protože tě nenapadlo, že by pro ni mohlo být zlé, kdyby se pokusila svést bradavického profesora, který sám od sebe přeuspořádal naše rodinné názory a na tebe si zasedl? “

„Myslela jsem…“ začala Andromeda, ale Narcisa ji přerušila.

„Andromedo, sakra, je to Lovec bouří!“ mračila se na ni Narcisa. „Opravdu sis myslela, že se to vyřeší jako kouzlem samo? Že ji uvidí našňořenou a vyfintěnou a najednou zapomene na to, jak se potkali?“

„Ano?“ přiznala Andromeda a trhla sebou. „Teda…“

„Přísahám, obě jste praštěné, ačkoli každá jinak,“ povzdechla si Narcisa a naklonila hlavu k Tedovi. „Omlouvám se. Neměla jsem tě jen tak nařknout.“

„Chápu tě. Miluju ji, ale vím, že může být trochu zpitomělá, když si vezme něco do hlavy,“ Ted se smutně uchechtl. „Pokusit se jí to vymluvit, než na sebe přivodí hromady nepříjemností, je skoro nemožné.“

„Doufejme, že co se stalo tentokrát, nebude mít moc dlouhodobé následky,“ povzdechla si Narcisa. „Opravdu nechci, aby Belatrix skončila jako te – myslím Walburga.“

V tom okamžiku spatřili spěchat profesora Pottera kolem Velké síně směrem, který jej rychle dovede do ředitelovy pracovny.

Narcisa se zachvěla, když viděla jeho bouři věštící výraz. „Teda… opravdu doufám, že je Belatrix v pořádku.“

ooOOoo

„Můžu vám s něčím pomoci, profesore Pottere?“ zeptal se Brumbál s lehce zvednutým obočím. „Myslel jsem, že máte hodinu…“

„Výstraha ochran,“ bylo vše, co Harry řekl a kývl ke krbu. „Potřebuju se přeletaxovat do Prasinek a podívat se na to.“

„Jaký druh výstrahy ochran? Nevěděl jsem, že máte nějaké majetky, pane Pottere,“ pronesl Brumbál zamračeně.

„Ochrany na jeskyni, kterou mohl Voldemort použít,“ pokrčil lehce rameny. „Dostal jsem výstrahu a upozornění, že odešel. Musím je znovu aktivovat a podívat se, co udělal. Nebo co neudělal.“

„Aha, chápu,“ pronesl Brumbál znepokojeně. „Potřebujete pomoc?“

„Ne,“ odmítl Harry a přešel ke krbu. „Jaká je školní politika ohledně studentů, kteří se snaží využít příbuzné, aby se zbavili povinností?“

„Obávám se, že budete muset být konkrétnější,“ podotkl Brumbál, ale pak se na něj vědoucně podíval. „Ačkoliv hádám, že to má co dělat se sestrami Blackovými?“

„Už jsem unavený, jak mě Belatrix pořád otravuje kvůli námluvám,“ povzdechl si Harry. „Začíná to být ohrané.“

„Ach, mladá láska,“ poznamenal Brumbál se slabým úsměvem. „Možná byste tomu měl dát šanci, pane Pottere.“

„Kdysi jsem něčemu takovému šanci dal. Nelíbilo se mi to,“ uvedl Harry bez obalu a zmizel v zelených plamenech.

„Aha, to by mohl být problém,“ povzdechl si Brumbál. Sledoval, jak Harry mizí, a našpulil rty. „Ačkoliv nechápu, kde je problém. Co jsem viděl, vy dva byste byli tím nejpozoruhodnějším párem.“

Povzdechl si a vrátil se k lejstrům na stole. Zajímavý projekt na jiný čas. Až nebudou mít urgentní hrozbu Pána zla, která vše ostatní zatlačuje do pozadí.

ooOOoo

Belatrix si nic dalšího neuvědomovala. Existovala, vnášela se v příjemné mlze, která zahalovala nepříjemnou realitu jejího života. Namísto toho si užívala hřejivý, konejšivý pocit dělání jen toho, co jí bylo řečeno.

„No, můj pane, zajal jste jednu z těch krvezrádců… co s ní plánujete udělat?“ poznamenal hlas, ne že by mu věnovala pozornost. Měla důležitější věci na práci, jako třeba užívat si obláčku, na kterém plula.

„Buď zticha, blázne. Crucio!“ Část z ní se chtěla zahihňat. Nejasně si to kouzlo vybavovala, i jak doufala, že se ho naučí, zlepší se v něm. To bylo dávno, že?

Výkřiky kolem ní ji pramálo zajímaly. Jen tu musela stát a užívat si pocitu, který prostupoval její tělo. Bylo to pěkné.

Naklonila hlavu na stranu a trošku se zamračila. Nebo ne? Vzpomněla si, že to na ní Lovec bouří neměl rád. To, jak si myslela, že bude prima být nebezpečnou, temnou a ničivou.

Opravdu by tady měla jen stát a dovolit, aby se to dělo?

„Zatracená holko. Imperio.“

A okamžitě myšlenky a starosti zmizely. Bylo to pěkné. Nemyslet na nic.

„Můj pane… Omlouvám se, ale jestli je těžké udržet ji pod kouzlem, neměli bychom prostě…?“

„Nenaznačuješ, že mám problém udržet pod Imperiem jednu krvezrádkyni, že ne, Avery?“

„N-n-ne, můj pane, to bych nikdy…!“

„CRUCIO!“

Opět se rozlehl křik. Nebyl pěkný, rozhodla se. Příliš pronikavý a prosící. Znějí tak vždycky? Pamatovala si, jak sama křičela před Lovcem bouří.

Ani ten zvuk se jí zvlášť nelíbil, když teď… zase na něco myslela?

„Zbav se těch bezcenných mudlovských hadrů, kterým říkáš oblečení, ty malá ničemnice.“

Zamrkala, než si uvědomila, že ten příkaz patří jí. Pomalu, mechanicky se zbavila oblečení. Nejdříve halenku, pak džíny. Nato podprsenku a kalhotky, až tam zůstala stát naprosto nahá.

„Teď je zapal a obleč si uniformu pro dnešní noc.“ V hlase zněl výsměch a jízlivost, když ji přikazoval, co má dělat. Ale bylo jí to jedno. Musela jen dělat, co jí bylo řečeno. Na ničem jiném nezáleželo.

Oblečení brzy vzplálo plamenem a ona je chvíli sledovala, téměř cosi cítila, ale jen slabounce, jen jako otisk. Pak se pohnula, jak jí bylo řečeno. Bylo tolik snazší dělat jen to, co jí je přikázáno, a ignorovat vlastní touhy a očekávání.

Kousek její mysli zaznamenal, že ‚uniformou‘ nemůže být nazývaný hábit. Najednou se objevil tenký materiál – průsvitné hedvábí lemované černou krajkou. Vypadalo to téměř… tradičně.

„Teď obojek a želízka.“

Poslušně udělala, jak jí bylo řečeno, dala si kolem krku obojek a pak želízka kolem zápěstí. Jakmile to provedla, cítila, jak jí želízka spojila ruce za zády a obojek ji přinutil se prohnout, až hruď vystoupila dopředu. Zírala vzhůru, všimla si vláken dřeva na stropě a se znuděnou prázdnotou studovala jeho linie.

Byly tam a neměla co jiného na práci, dokud nedostane další příkaz.

„Dobrá,“ pronesl ostře. „Přistup. Všichni už by měli být na místě.“ Popadl ji za vlasy a najednou cítila, že je násilně trhána přemístěním.

Ocitli se v jeskyni. S jezírkem. Kolem ostrůvku uprostřed stálo ozdobné pódium ze dřeva. Na stropě jeskyně se kroutili zdobní hadi držící smaragdové prapory.

„Běž, postav se,“ nařídil jí lhostejně.

Nemusel jí říkat, kam má jít. Malá plošina před jedinou skálou vyčnívající z ostrova byla zjevnou odpovědí. Přešla na ni a tiše se postavila.

Pak se najednou vzduch zakroutil a objevila se černá puklina. Z ní vystupovaly skupiny po třech až pěti lidech. Všechny oči za stylovými stříbrnými maskami ji sledovaly jako prázdné stíny. Jako by na ni zíraly loutky.

„Vítejte všichni,“ oslovil je. Stál před shromážděním, hlavu nakloněnou na stranu, a celý jeho postoj vyzařoval sílu a kontrolu. „Mezi vámi byli tací, kteří se stali obětí pochyb a pomluv. Že nejsem tím, kým se prohlašuji. Že snad jsem nějak… nedostatečný.“

Odmlčel se, ta slova mu splývala ze rtů jako by byla něčím zapáchajícím, prohnilým. „Nedostatek vaší víry mě… zneklidnil.“

Velké gesto a z kraje ostrova vybuchly plameny rozšiřující se ve vlnivých pohybech, až se změnily do pomalu se rozmotávajícího hada, který zasyčel, když obkroužil kraj vody.

„Vlastně bych řekl, že mě to téměř sklíčilo. Pomyšlení, že pár mudly milujících bláznů by mohlo porazit Voldemorta?!“ Poslední slovo zařval a za ním se zvedla hlava hada, čněla nad Belatrix a Voldemortem a zírala na Rytíře Valpuržiny. Jeho tělo divoce plálo, téměř jako by na něm vznikla plamenná pírka.

Voldemort se uklidnil, ale rudé oko mu stále plálo hladovým nebezpečím. „Nicméně rozumím. Byli jste slabí, oddali jste se pokušení strachu. Dovolili jste pochybám, aby vám zakalily rozum.“

Nastala pauza a pak upřel pohled na jednu postavu.

„Většina z vás však zahnala pochyby, nedovolila otupit myšlenky a neudělala bláhovou chybu. Většina z vás nepochybila dohady, že budu tak slabý, tak pošetilý, abych si nevšiml, že pochlebovali ostatním a pokoušeli se získat jejich přízeň výměnou za má tajemství.“

Mdle ukázal na jedinou postavu a najednou všichni kolem byli odtlačeni. „Upřímně, Johnstone… tvá zrada byla špatná, ale myslet si, že si nevšimnu a že se můžeš bezpečně vrátit po svém malém výletu na ministerstvo?“

„M-můj pane… N-nic takového jsem neudělal! Byl jsem tam jen kvůli… vyřízení pokuty, kterou dostal otec! Tvrdili, že se účastnil razie na mudly!“ V jeho hlase zaznívala kňourající beznaděj, podřízenost, jak bojoval vůči jakýmsi poutům, které jej držely na místě. „Já…“

„Razie na mudly, vážně, Johnstone? Nic lepšího si nevymyslíš?“ Ušklíbl se a stín zakrývající oči za maskou zmizel a odkryl vyděšené oříškové oči. „Opravdu sis myslel, že slabá mysl jako tvoje mi může vzdorovat? Může přede mnou zakrýt hříchy? Vidím pravdu, všechny ty zrádcovské myšlenky, které poskakují tvojí omezenou myslí.“

Pak se otočil a máchl rukou.

„Takže, mí přátelé, máme ve svých řadách pošetilého zrádce. Zbabělce, který se považoval za dost chytrého, aby se plazil před těmi ubožáky na ministerstvu kvůli ochraně. A co víc, myslel si, že to přede mnou ukryje! Dokonce tu stojí a má stejnou masku a hábit jako vy, jenomže se pošpinil a nemá naději na spásu.“

Nechal ta slova viset ve vzduchu a užíval si paniku a primitivní hrůzu v očích kořisti. „Takže, běda, obávám se, že nemám jinou možnost. Opatření musí být přijato, jak všichni víte. Naše čest musí být zachována.“

Ta slova byla pronesena se smutkem, který nedosáhl k očím. Vzápětí vystřelil dopředu had a zrádce jen vykřikl. Krátce nato s kňučivým bubláním umíral, když jeho kůže zčernala a tělo se nahrbilo, jak se spálené svalstvo scvrklo.

Když nezbylo nic než spálené maso, had se stáhl a opustil tu nebohou postavu, to hrůzně znetvořené tělo pokryté pouze černou, spálenou kůží, jen vzdáleně připomínající člověka. Voldemort ale musel udělat ještě jeden krok. Gestem vyslal odporné kouzlo, které obalilo to tělo nechutnou září.

„Ale i po smrti a zneuctění má takové stvoření pořád své využití,“ poznamenal. Tvor se postavil na nohách v podivném úhlu, paže se mu zkroutily a rozbitá hlava visela na stranu. „Koneckonců proč plýtvat?“

A pak se spálený nemrtvý otočil a doklopýtal do jezera, kam padl a nepřirozenou rychlostí zmizel v hlubinách.

„Ale pro zbytek vás!“ otočil se Voldemort a usmál tak zle, až se všichni nervózně zavrtěli. „Přes všechny vaše pochyby jste nezakolísali, neutekli. Takže vás odměním.

Vítám vás na místě, kde jsem si poprvé uvědomil svoji roli ve světě, kde jsem se poprvé vydal na cestu očisty od špíny a bláta, kde jsem měl poprvé potěšení z ukončení jednoho bezcenného života.“

Vypadali nadšení i ustaraní, když najednou ucítili zachvění magie, jak se kolem jeskyně aktivovaly obrany.

„Po trvání naší večerní slavnosti se nikdo nepřemístí dovnitř, ani neodejde. Dnes večer dám ochutnat každému z vás kus mé vlastní odplaty.“ Ustoupil a s chladným, drsným úsměvem ukázal na Belatrix. „Můžete mít všechno z ní kromě života.“

Ještě jednou máchl rukou a z Belatrixiny mysli se zvedla mlha a vrátily se jí schopnosti. „Ale netřeba jí odepírat požitek z té zkušenosti, že?“

Najednou jako by někdo cvakl vypínačem a příjemné opojení kletby Imperius se rozplynulo a ona si uvědomila své okolí. Stála polonahá před skupinou maskovaných Rytířů Valpuržiných, spoutaná a bezmocná, bez hůlky. Na místě, které neznala. Uvězněná magií, o které nic nevěděla.

Setřásla poslední zamlžené myšlenky a ostře se nadechla, když pochopila realitu.

„Tak. Teď už má v sobě zase trochu ohně,“ poznamenal Voldemort a po posunku se v zadní části ostrova objevil onyxový trůn, na který se posadil. Hořící had nad ním hrozivě čněl. „Očekávám, že s tím něco uděláte.“

V té chvíli si uvědomila, co přesně s ní plánovali udělat, když jedna postava vystoupila. „NE!“

„Sklapni, ty zrádcovská mrcho!“ promluvil jeden z Rytířů a švihl hůlkou, ze které vystřelilo odporně žluté kouzlo a popadlo ji za obojek kolem krku. „Na kolena, kam patříš!“

Cítila kůži obojku, která zahořela, štiplavý, mastný kouř ji pálil v nose, a najednou byla tažena dopředu a hozena na kolena, až jimi projela ostrá bolest, když narazily do kamene změkčeného jen tenkou látkou hedvábí. Pak ucítila ostré zkroucení vlasů a tah. Byla přinucena se prohnout, zírat do stříbrem pokryté tváře. Ale bojovala.

„Ty nechutná malá běhno.“ Při tom hlase ztuhla. Na slovech nezáleželo, to nikdy, ale ten hlas poznala okamžitě. Walburga. „Všechno jsi zničila.“

Pak ucítila plácnutí po tváři a kůže se jí roztrhla pod několika prsteny, které ta žena měla na ruce. „Ukradla jsi mi rodinu, moji minulost, moji důstojnost! Moje dědictví! Jen kvůli tomu, že jsi chtěla být malou děvkou tomu špinavému polokrevnému psu!“

Belatrix ucítila ránu, pak další, a pak něco mokrého, tetin plivanec, a pak byla obličejem mrštěna na zem.

„Měla bys být vděčná, že máš alespoň něco k poskytnutí, než skončí tvůj bezcenný život. I když to má být jen úleva od jejich frustrace.“ Slyšela výsměch v ostřejším, ohavnějším hlase, než znala. „I když jen promarní semeno ve tvém bezcenném těle.“

Pak cítila, jak tetinu tvář nahradila silná, velká ruka, která jí přitlačila obličej na zem, až se boky bezděčně zvedly. Její tělo nebylo schopné se stočit do klubíčka. „No, to je trochu moc. Možná by si pár zoufalců dalo kolo, ale někteří z nás si užívají méně… ponižující způsoby.“

A pak vykřikla, když jí po páteři přejela bolest, takže mohla jen zarývat prsty do dlaní a křečovitě se prohýbat. „Jako toto? Ne jako Crucio, tvoje celé tělo nezpívá jako při Cruciatu, ale zanechává báječný pocit sladkého, syrového masa.“

Ucítila špičku hůlky, jak se do ní tiskne a běží po kůži jako nic, až se náhle dotkla konkrétního místa a v ní explodovala bolest. „Toto jsme vyvinuli, když jsme si všimli chování jistých kouzelných tvorů, kteří nechají oběti trpět mučivými bolestmi, než je zabijí. Pořad mě zajímalo… co se stane, když se někdo rozhodne takto stahovat kůži?“

„Co kdybychom na to teď přišli?“

Belatrix nějakou dobu bojovala se slzami a křikem. Ale po nějaké době už jen křičela a křičela a křičela.

ooOOoo

Harry nijak zvlášť nespěchal cestou tajným tunelem. Voldemort stěží provedl v jeskyni něco víc než nemrtvé, které uskladnil ve vodě, a jed, který posledně zakrýval medailon. A jed přišel, až když byli Sirius a Regulus mnohem starší.

Nicméně jak se blížil, všiml si slabého brnění magie a zamračil se. To nečekal. Rychlá kontrola ho ještě víc zmátla. Protipřemisťovací a protipřenášedlové obrany?

Proč, u Merlina, by je aktivoval?

Zamračil se a zavřel oči, když rozšířil vůli za kámen před ním. Ujistil se, že ano, pořád tady byly a připraveny pracovat. Což znamenalo, že za těmi obranami stál jiný důvod.

Přepadl jej pocit, temný, tísnivý, který sliboval nemalé množství příšerných, hrůzostrašných věcí.

Svými akcemi již všechno zahodil, byla toto část jeho pádu?

Použil Voldemort jeskyni k jinému účelu, o kterém se dříve nic nedozvěděl? Jaký by měl důvod k tomu, aby seslal ochrany zabraňující lidem odejít?

Příliš mnoho otázek. Příliš možností. Příliš hrozivých myšlenek, kterými se nechtěl zabývat. Ale potřeboval nejdřív vědět, čemu bude čelit.

Proto přiměl několik svých výtvorů, aby se odlouply od zdi, až zůstala tenká vrstva. Tenká vrstva, která netlumila výkřiky.

Potlačil naléhavou touhu vyrazit a ve výšce očí odloupl kus kamene, aby viděl dovnitř. Když to udělal, nad tím, co viděl, mu vřela krev v žilách.