Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5 – Ulice, které jsme znávali

3. března 2005, 11 hodin dopoledne
nádraží King’s Cross, Londýn

Nádraží King’s Cross bylo jediným mudlovským místem, o kterém si Hermiona říkala, že ho Ron bude stoprocentně schopný najít, takže tam na něj na šestém nástupišti čekala.

Před svým slyšením na ministerstvu obdržela dopis s pečlivě napsanou adresou. Rukopis znala téměř stejně dobře jako svůj vlastní. Šok z pohledu na známé smyčky písmen G a L a vědomí, že se Ron popasoval s mudlovskou poštou, způsobily, že se jí podlomily nohy, takže se s obálkou v ruce musela opřít o stěnu bytu.

Než dopis otevřela, chvilku si vychutnávala fakt, že jí Ron napsal. Neměla žádnou záruku, že to není nic než krátká zpráva, kterou s ní přerušuje veškeré vazby. Vůbec žádnou záruku.

Hermiono,

je mi to všechno moc líto – začala znovu dýchat – ale teprve před pár dny jsem se vzbudil u Svatého Munga a málem mě trefilo, když mi řekli, co se ti stalo. Asi víš, že mě složili v závěrečné bitvě. Je to, jako bych sedm let spal, přesně jako v té pohádce. Když to takhle napíšu, vyzní to fakt hloupě.

Prosím, odpusť mi, Hermiono, snažím se teď všechno napravit. Nesmím nic říct, ale přísahám, že se všechno velmi brzy zlepší.

Angelina mi pomohla poslat tenhle dopis mudlovskou poštou – víš, že je teď vdaná za George? S mudlovskou poštou a s těmi známkovými složitostmi byla fakt skvělá.

Jestli chceš, můžeš mi poslat odpověď přes její babču, je to mudla.

Prosím, prosím, dej mi aspoň vědět, že jsi v pořádku. Nemůžeme se hned sejít, ale snad ještě chvilku počkáš. Pochopím, když nebudeš chtít, ale prosím, Hermiono, chci tě aspoň vidět.

S láskou

Ron

Nepřítomně zaznamenala, že ke konci vypadal rukopis poněkud roztřeseně, a zády stále opřená o zeď klouzala dolů, až skončila na podlaze. Ach, Rone…

Tělem jí otřásaly vzlyky úlevného pláče, že je Ron vzhůru a stále sám sebou. Plakala pro všechno, co ztratili, pro všechno, čím mohli být, ale co musela zaprodat Malfoyovi výměnou za Ronovu svobodu, a plakala pro vzpomínku na jejich jediný polibek a na dva lidi, které Voldemort zničil dřív, než vůbec mohli dostat šanci.

Odpověděla na dopis ještě ten den, aby ukonejšila Ronovy obavy, že se s ním odmítne setkat, a souhlasila, že ho bude kontaktovat po oněch záhadných událostech, o nichž jí psal. Předvolání z ministerstva dorazilo o několik dní později. Poslala Ronovi druhý dopis se zprávou, jak se jí ulevilo, a navrhla, že se setkají na King’s Cross, až bude propuštěn od Svatého Munga. Předešlý den jí poslal po sově dopis, ve kterém jí sdělil, že má na háku, co říkají lékouzelníci, a jestli se s ním sejde co nejdřív.

Nyní na něj Hermiona s úzkostí v srdci čekala a marně se v chladném březnovém vzduchu snažila udržet ruce v teple tím, že si dýchala do rukavic. Opravdu si musí co nejdřív opatřit hůlku.

Navzdory nervozitě jí čekání neznepokojovalo. Jako vždycky tu byla brzy a Ron měl zpoždění. Možná by k sobě mohli znovu najít cestu přes tyto drobné konstanty; přes všechny ty věci, které o sobě věděli ze společných let dospívání. Možná-

Sled jejích myšlenek přetrhlo pevné objetí a zvednutí do vzduchu, díky němuž trapně kývala nohama nad zemí.

„Hermiono!“ zvolal vysoký vousatý cizinec Ronovým hlasem. Podařilo se jí znovu chytit dech a zahleděla se do jeho zářivě modrých očí.

„Ach, Rone!“ Opětovala jeho objetí a on ji postavil zpět na zem, ale z náručí ji nepustil. Cítila se v teple a v bezpečí a konečně jí nic nechybělo.

„Trvalo ti to pěkně dlouho, už jsem si začal myslet, že držím špatnou osobu!“ zažertoval Ron ve snaze skrýt překvapení z toho, že se místo dívky, kterou znával, setkal se ženou s tmavými kruhy pod očima a ustaranými vráskami ve tváři. Pak se ale usmála a ven probleskla jeho Hermiona.

„Dobře ti tak, když takhle útočíš na cizí lidi!“ vrátila mu to.

Nechtěli se tu dlouho zdržovat, aby nenarazili na někoho, kdo by měl na nástupišti devět a tři čtvrtě něco na práci, a tak nádraží King’s Cross opustili. Z nedostatku lepších nápadů nasměrovala Hermiona Rona ke Starbucks na Euston Road. Když počáteční radost z opětovného shledání odezněla, oba se cítili trochu nejistě.

Ron proklínal svoji smůlu. Nedokázal splnit, co slíbil, a Hermiona kvůli tomu trpěla. Vypadala sklíčeně a ostražitě, nebyla si jistá, jak bude uvítána, a on si uvědomoval, že není schopen tu vzdálenost mezi nimi překlenout.

Při každém pohybu se cítil na osmnáct. Možná vyhlížel jako dospělý, ale rozhodně si tak nepřipadal.

Hermiona byla vždycky zralejší než on a teď měla k dobru dalších sedm let. Nepomáhalo ani vědomí, že byl v těchto věcech vždycky nemožný; její narážky na to, že má emocionální rozsah čajové lžičky nebyly ve skutečnosti tak nespravedlivé, jak vždycky tvrdil.

Když dostali svou objednávku a posadili se, Ron kolem nich kradmo seslal Ševelissimo, protože správně předpokládal, že Hermiona ještě neměla čas zvyknout si znovu na magii. Věnovala mu vděčný pohled, který ho vzal za srdce; alespoň něco udělal správně.

„Jak se má tvoje rodina?“ zeptala se, jakmile měla možnost. Poté si zřejmě uvědomila, že by to mohla být nepříjemná otázka, a podle všeho ji chtěla vzít zpět.

„No, víš…“ nakousl Ron a odmlčel se. Neměl ponětí, kde začít. „Víš, co se stalo na konci bitvy?“

Přikývla a on se upamatoval, že v novinách četl, jak jí byl během uvěznění předložen každý krvavý detail, aby ji tím přiměli k přiznání.

„Tak si umíš představit, jaké to doma je.“ Ron se sesunul na židli níž. Pořád se v tomhle těle se širokými rameny cítil nepatřičně, ale začínal si zvykat. S Hermionou po boku mohl klidně sedět u nebelvírského stolu v Bradavicích a bavit se o Snapeovi. Teď by mu pravděpodobně nevyčítala, že ho pomlouvá.

„Víš, všichni měli spoustu času, aby si na to zvykli, ale pro mě je to nové. Jsou moc šťastní, že mě mají zpátky, ale mají svůj vlastní život a je těžké do něj zapadnout…“ pokusil se Ron přenést do slov, jaké to je být o sedm let pozadu. „George má děti, umíš si to představit? Jen počkej, ať budou dost velké, aby šly do Bradavic, povím jim všechno o tom, co Fred a George vyváděli…“ Odmlčel se a vyhnul se jejímu pohledu.

Hermiona mu jemně stiskla ruku.

„To je v pořádku, Rone. Přesně tak by to chtěl, věř mi. Neměl by ses stydět za to, že o něm mluvíš.“

„Mamka při zmínce o Fredovi nebo tátovi vždycky nadskočí, a pak se celý den tváří smutně. Chci o nich jen mluvit, víš? Skoro nevím, co dělali za války, viděl jsem je naposledy tehdy o Vánocích, a nikdo o tom nechce mluvit. Všechno se točí kolem toho, jak jsou šťastní, že jsem se probudil, a je tu to nebo ono, co musím vidět – a víš, že u Gringottů přestavěli celý vstupní prostor?“

„Ne.“

„Přesně. A ani trochu mě to nezajímá.“ Přestal reptat a nakrátko setrvali v tichu, protože je zahalil náhlý pocit správnosti toho, že jsou zase spolu. Bylo to jako za starých časů, když se vypravili pro nějaké mlsání do vesnice, v nějakém dávno zapomenutém letním odpoledni, kdy Harry ještě zůstal u Dursleyových a oni spolu byli sami.

Ten okamžik pominul a Ron se proklel za to, že jako obvykle omílá svoje vlastní malé problémy. Hermiona se na něj v tu chvíli náhodou podívala a zatvářila se ustaraně, když se do krve začervenal. Sebral se a umínil si, že tentokrát to nepokazí.

„Hermiono, opravdu mě mrzí, co se stalo poté, co Harry zemřel.“ Dosud se o Harrym nezmínili. V minovém poli témat, které se před nimi otevřelo, šlo přesně o to, kterému si oba dva nijak zvlášť nepřáli čelit. „Měli jsme to vyřešit líp, zajistit, aby ještě někdo věděl, co se děje- Byl jsem si tak jistý, že se moje rodina za tebe postaví, kdyby se mi něco stalo, prostě jsem si nedovedl představit-“

„Rone, nebyl na to čas. Není za co se omlouvat. Není.“ Vzala ho za obě ruce, aby ho přiměla jí uvěřit. „Udělal jsi všechno, co jsi mohl. Nikdo z nás nemohl vědět, že budeš takhle vyšachovaný.“

„Ale moje rodina-“

„Nejsi ty, že ne? Zodpovídáš jen za sebe, ne za všechny Weasleyovy, co kdy existovali.“

S pečlivou volbou slov pokračovala: „Tvoje rodina má právo mít vlastní názor na to, co se stalo. Zabila jsem Harryho.“ Ron chtěl promluvit, ale zastavilo ho, jak se při těch slovech přikrčila. Hlas měla stále pevný a jasný, ale na okamžik vypadala jako stařena, unavená samotou a žalem. „Ty víš, proč jsem to udělala; neznamená to ale, že s tím musí souhlasit, nebo to přehlížet i někdo další.“

„Ani tě nevyslechli! Právě ses postarala, aby bylo už napořád po Voldemortovi, a oni vůbec neposlouchali, co říkáš!“

„Truchlili, Rone. A víš, že Harryho taky vnímali jako syna.“

„A ty jsi měla být jako – jako Ginny!“

Usmála se; slabým, unaveným úsměvem. Ron si uvědomil, že v dohledné době ji nepřesvědčí a pro tuto chvíli to vzdal. Naposledy byla v Doupěti na svatbě Fleur a Billa a Weasleyovi se k ní tehdy i roky předtím chovali jako ke členu rodiny. Pro Ronovo tvrdohlavé srdce nebyl důvod, aby se to někdy změnilo.

„Každopádně teď tě Starostolec očistil, Každý ví, proč jsi opravdu- co se opravdu stalo, a přesto…“ Odmlčel se, protože nechtěl na Hermionu naložit ještě větší porci nedůvěry, ale zřejmě to očekávala. Bůh ví, že měla za všechny ty roky dost zkušeností s Ronem, který se choval umanutě, takže ji asi nepřekvapilo, když zjistila, že jeho rodina je stejná.

„Jen mi to pověz, Rone. Bude snazší, když budu vědět, komu se mám vyhnout. Upřímně.“

„Nejvíc jde o Ginny.“

„Ginny. Aha,“ zašeptala Hermiona. K tomu neměli ani jeden z nich co dodat.

„A George,“ pokračoval Ron zarputile, protože byl odhodlaný mít to co nejdřív za sebou, i když Hermiona vypadala, jako kdyby ji právě uhodil. Věděl, že měla z dvojčat vždycky radši George; bez ohledu na to, jak rozdílné měli názory na domácí skřítky, shodli se na několika méně radikálních věcech. „Mamka byla docela chápavá, i když si stále myslí, že ti pod tím tlakem přeskočilo. Když si přečetla tvoje prohlášení ve Věštci, několik dní proplakala. Teď ti plete svetr, což asi znamená, že ti bylo odpuštěno.“

Oba věděli, že weasleyovský svetr představuje víc než klubko vlny v barvách, které vám shodou okolností vůbec nejdou k pleti.

„Percy to taky konečně uznal. Audrey říkala, že se zamkl v pracovně a odmítl vyjít ven, dokud neprostudoval všechna prohlášení z doby před sedmi lety. Potom se přemístil přímo domů a řekl mi, že tě musím najít. Jako kdybych to už neudělal!“ Ron se upamatoval na existenci svých dalších starších bratrů a dodal: „A Bill byl skvělý, když jsem byl u Munga. Usměrnil Charlieho, a než mě pustili, vtloukl mu to do hlavy.“ Usmál se. „Mimochodem, oba tě pozdravují. Pomohli mi tě vystopovat, i Angelina pomohla. No, to už víš.“

„Ano, vím. Vyřiď jí moje poděkování.“

„Vyřídím.“

Hovor na chvíli utichl, protože ani jeden nevěděl, co říct dál.

„Jak ses měla, Hermiono? Když mi řekli, co se stalo, dělal jsem si o tebe starosti, ale doufal jsem, že jsi aspoň se svými rodiči, jenže-“ Když Ron viděl její výraz, zmlkl, ale Hermiona se nad ním slitovala.

„Byla jsem- jsem celkem v pořádku. Asi po měsíci jsem dostala práci v hotelu a od té doby tam pracuji. Teď jsem hlavní manažerka!“ Pokus o domýšlivý výraz selhal, ale nenechala se odradit. „Mám byt v Londýně, poblíž mostu na Bermondsey Street-“ Musela si být vědoma, že to Ronovi absolutně nic neříká, ale pokračovala. „Je to opravdu zajímavá čtvrť a metrem se odtamtud dostaneš, kam potřebuješ.“ Nakonec to vypadalo, že jí došla zásoba slov, a místo mluvení si začala pohrávat s balíčkem cukru, který sebrala z pultu.

„Máš- potkala jsi někoho?“ zeptal se Ron s mírným zaváháním. Nebyl si jistý, jestli je připravený se to dozvědět. Pro něj to bylo jen jako pár týdnů, co se v Bradavicích políbili, ale věděl, že Hermiona je na tom jinak; jak by ne?

„Rone, pracuju v hotelu v centru města, potkávám stovky- Aha,“ zrudla a Ronovi se sevřel žaludek. „Ano, Rone, měla jsem pár vztahů, ale nic vážného.“ Tvář jí zkřivil ironický úsměv, což Rona překvapilo. „Partneři bývají zvědaví, snaží se o tobě něco dozvědět, třeba co to křičíš při noční můře ze spaní nebo proč jsi nešla na vejšku, když na to evidentně máš hlavu, a kde máš rodinu, a já jsem na nic z toho neměla odpověď.“ Ušklíbla se. „Promiň, nechtěla jsem to na tebe vychrlit, jenže dlouho nebyl poblíž nikdo, kdo by tomu rozuměl…“ Zahleděla se na Rona a on se ze všech sil snažil vypadat dospěle a chápavě.

Ke svému překvapení ani moc nežárlil; když se nad tím zamyslel, cítil především smutek.

„Předpokládám, že s přáteli je to totéž. Takže jsi na tom byla dost blbě, viď?“ zeptal se.

„Přesně tak.“ Věděl, že nechtěla, aby ji litoval, ale byla to pravda. A kdyby mu Hermiona nemohla říct pravdu, pak by neměli vůbec žádnou naději. Na chvíli zůstali sedět v tichu.

„Jejda.“ Ron si konečně vzpomněl na čajový sáček a vylovil ho z teď už temně oranžové tekutiny, čemuž se oba zasmáli. Potom se nálada výrazně zlepšila.

„Rone, mohl bys mi s něčím pomoct?“ Vypadalo to, že se Hermiona několik minut k něčemu odhodlávala a že se jí moc nechtělo ho o něco žádat. Dívala se dolů, takže jí ušel krátký záblesk zvědavosti a radosti, který přeběhl po Ronově tváři. Stávalo se tak zřídka, že by Hermiona potřebovala jeho pomoc, a on si zoufale přál jí těch posledních sedm let nějak vynahradit.

„Já- Po bitvě mi vzali hůlku, teda přesněji Bellatrixinu hůlku,“ začala vysvětlovat. „Teď odblokovali moji magii,“ Ron si vzpomněl, že tuto formulaci četl v Denním věštci v rozhovoru s ministerským úředníkem, „ale já si potřebuji opatřit novou hůlku, jenže aby ses dostal Příčnou ulici, tak ji musíš mít-“

„Vezmu tě tam! Můžeme jít hned, tohle už stejně pít nebudu,“ máchl rukou směrem ke svému hrnku a málem převrhl židli, jak spěchal, aby už tam byli.

***

Hermiona se ho nejdřív pokusila zastavit, ale získala trochu víc času na přípravu okamžiku, kdy bude čelit kouzelnické veřejnosti, jenže Ronovo nakažlivé nadšení a vlastní dychtivost držet konečně v ruce hůlku rychle zvítězily. Jakmile si uvědomila, že by mohla být schopná během několika málo hodin opět kouzlit, nedokázala ji odradit ani vyhlídka na to, že se jí mohou lidé vyhýbat. Co je trocha veřejného hanobení ve srovnání s používáním magie?

Navzdory veškerému očekávání přitahovali během cesty k Ollivanderovi jen minimum pozornosti. Pomohlo, že bylo hnusně, padal nepříjemný déšť, ještě popoháněný ostrým větrem. Hermiona zavrhla Ronovu nabídku, že ji zamaskuje. Odmítala se chovat, jako kdyby se styděla být zpátky.

Když vešli do obchodu, spatřili tam leštit ebenovou hůlku neznámého, hubeného kouzelníka se zářivě bílými vlasy, které se vůbec nehodily k jeho mladickému obličeji.

„Ach, slečna Grangerová,“ řekl a znělo to, jako kdyby nebyl vůbec překvapený, že ji vidí. „Očekávali jsme vás.“

Ron zaostřil a ukázal na dnešní vydání Denního věštce položené na tmavém naleštěném pultu. Když si Hermiona uvědomila, že na titulní stránce je její fotka, kouzelníkovo přivítání rázem vypadalo méně působivě.

„My?“ zeptala se. „Pan Ollivander stále vede obchod?“

„Jeho zdraví je od války choulostivé, ale stále se zajímá o provoz a tu a tam sem zaskočí. Vlastně pokud by vám to nevadilo,“ kouzelník jemně a s úctou vložil hůlku do krabičky, „dojdu pro něj, protože by se vám chtěl věnovat osobně. Můžete prosím pár minut počkat?“ zeptal se zdvořile a Hermiona ho ujistila, že jim to ani v nejmenším nevadí.

Uvědomila si totiž nepříjemnou věc.

„Rone!“ zašeptala, jakmile bělovlasý kouzelník zmizel za dveřmi do zadních prostor. „Máš nějaké kouzelnické peníze?“ Když se rozhlédla po maličkém obchodě, který vypadal stejně, jako když jí bylo jedenáct (jen s větší vrstvou prachu), došlo jí, že tu stěží přijmou její mudlovskou kreditní kartu.

Ron se zatvářil vyděšeně. „Do háje! Hermiono, mám jen-“ vyprázdnil kapsy až příliš rychle, „-osm galeonů, tři srpce a jedenáct svrčků.“ Poslední mince mu spadla a odkutálela se až do rohu místnosti, kde ji zvedla povědomá postava. Muž vypadal trochu vyzábleji a viditelně zestárl, ale nebylo pochyb, že je to pan Ollivander. Ztěžka se znovu narovnal a podal neposedný svrček Ronovi.

„Tady máte, pane Weasley. Obávám se, že vaše peníze nepotřebujeme, slečno Grangerová.“ Hermiona otevřela ústa, aby protestovala; odmítá ji obsloužit? Ollivander ale její námitky zastavil rozmáchlým gestem. „Za války jste mi pomohli utéct z Malfoy Manor, takže o placení nemůže být řeč. Kouzelnický svět na své dluhy možná zapomíná, slečno Grangerová, ale já jsem pyšný na to, že ty své splácím.“

Krátce se zamyslela, a pak na znamení díků přikývla. Od doby, kdy se viděli naposledy, se o dluzích a usmíření hodně naučila.

„Pak vám tedy děkuji, pane Ollivandere.“

Většina odpoledne uběhla v oparu zkoušení různých hůlek. Ron zvládl vydržet celé dvě hodiny, než podlehl žaludku a opustil je, aby došel pro jídlo. Hermiona vděčně chňapla po sendviči s vajíčkovou pomazánkou s bylinkami, přičemž druhou rukou testovala další hůlku.

Ollivander jí zpočátku předkládal hůlky s jádrem s blánou z dračího srdce, které měla její původní hůlka (i ta Bellatrixina, jak připomněl), ale výsledky nebyly nijak oslnivé. Navzdory štiplavému kouři, který vyvolala při zkoušení jedné obzvlášť nepadnoucí hůlky, naplnilo Hermionu vzrušení z používání magie až po okraj nadšením. Brzy připomínala spíše své jedenáctileté já než tu nevýraznou, rezervovanou ženu, která dnes vešla do obchodu.

Když konečně držela hůlku, která vypadala slibně, téměř se vznášela nad zemí. Bez námahy zvedla prázdné obavy od sendvičů, elegantně je odeslala do koše, a pak vykouzlila krásnou kytici a přeměnila Ronův zatoulaný svrček na svícen. Nadšeně se rozesmála a impulzivně objala Rona, který vypadal stejně šťastně.

Zamyšlený výraz pana Ollivandera ji ale vrátil zpátky na zem.

„Co je?“ zeptala se trochu ostřeji, než měla v úmyslu. Ollivander stiskl rty, a jako by násilím se vrátil do přítomnosti.

„Ta hůlka má velmi vzácné jádro. Stejné měly jen čtyři hůlky; dvě byly zničeny a další dvě jsou v této místnosti.“

V okamžiku, kdy Hermiona uviděla Ollivanderův zaujatý výraz, zasáhla ji nepříjemná předtucha a v duchu proklela mužův sklon k dramatičnosti. Vymáčkne se už?

„Jádro je z péra fénixe-“

„Ne,“ zašeptala Hermiona. Tvář jí ztuhla a Ron se na ni nechápavě zahleděl.

„-známého jako Fawkes, patřícího zesnulému profesorovi Brumbálovi. Od chvíle, kdy jste naposledy navštívila tyto prostory, ztratil dvě další pera.“

I Ron si dobře pamatoval, z čeho byla vyrobena Harryho hůlka a kdo další měl tento kouzelnický nástroj s jádrem z ocasu stejného ptáka. Zatvářil se, jako kdyby se mu udělalo špatně od žaludku.

„Nelekejte se, má drahá,“ pokračoval Ollivander ve snaze o uklidnění. K jeho kostnaté postavě to ale moc nepasovalo, spíš své zákazníky znervózňoval. „Vaše životní zkušenosti, které vás formovaly, jsou úzce spjaty s oněmi dvěma kouzelníky, kteří měli hůlky s tímto jádrem, že ano?“

„Ano.“ Nesouhlasit s tímto prohlášením by bylo zhola zbytečné.

„Pak není ani alarmující, ani zvláštní, že si vás tato hůlka vybrala, viďte?“

Hermiona si náhle uvědomila, že je tu velmi reálné riziko, že se jí nikdy nepodaří uniknout před minulostí; bez ohledu na všechny její další činy bylo tím nejdůležitější to, co udělala, když jí bylo osmnáct.

„A kdybych si zvolila jinou hůlku?“ zeptala se a se zvednutou bradou čekala na jeho reakci.

„To by samozřejmě šlo, ale nemohu to doporučit, opravdu nemohu…“ zvedl pan Ollivander prosebně ruce. „Jakákoliv jiná hůlka by nepochybně poskytovala mnohem horší službu, protože by nebyla naladěná na vaši magii. Mohl bych vás vybavit nějakou pro každodenní použití, ale kdyby došlo na komplikovanější magii…“ Pokrčil rameny. „Podle mých zkušeností jakmile si vás hůlka vybere, neexistuje žádná náhrada.“

Hermiona měla chuť z pocitu marnosti ječet. Místo toho se zhluboka nadechla a ruku, ve které nedržela hůlku, zaťala v pěst tak pevně, až ucítila, jak se jí nehty zaryly do dlaně.

„Pak si vezmu tuhle, když mi ji nabízíte.“

Poté, co se rozloučila s Ronem a slíbila mu, že se během pár dní zase sejdou, aby vyzkoušela svoje schopnosti přemisťování v relativně bezpečném prostředí bez rizika odštěpu, pečlivě položila svou novou hůlku doma na stůl.

Ležela tam během přípravy večeře, leštěné dřevo z jeřábu, skrývající v sobě hrozbu i příslib. A když Hermiona jedla špagety po boloňsku a jedním uchem poslouchala televizní pořad ‘Otázky a odpovědi’ naplněný neúnavnými hádkami o veřejných školách a elitářství, mohla cítit sílu, která z hůlky vyzařovala. Lákala ji, aby si šla vzít zpátky to, co jí patřilo.