Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4 – Vzkříšení z popela

27. února 2005, 10 hodin dopoledne
ministerstvo kouzel, Londýn

Hermiona se zastavila a jen zírala. Stěží mohla uvěřit svým očím. Takže tímhle nahradili Voldemortův hold síle magie – touhle parodií jejího kamaráda! Atriu dominovala socha Harryho se znuděným výrazem a tak vypracovanými svaly, o jakých se mu v reálném životě ani nesnilo. Všimla si, že nemá žádnou jizvu a sochař se očividně pokusil nezdůrazňovat jeho brýle, zřejmě ve snaze vnést do kouzelnického umění něco, co se dalo nejvýstižněji popsat jako stalinistická propagandistická móda.

Bylo jí z toho na zvracení. Bála se, že se na místě zhroutí na zem v záchvatu hysterického smíchu, když si představila, co by na to Harry řekl. Takže s tímhle se tedy má vypořádat! Těm pokrytcům nestačilo, že pošlapali všechno, v co Harry věřil, oni dokonce využívali Chlapce, který přežil, k ospravedlnění toho, co dělali.

No, Hermiona Grangerová je zpátky a ať je prokletá, jestli jim dovolí v tom dál pokračovat.

„Správně. Jdeme na to, ano?“ řekla si v duchu, zhluboka se nadechla, a jelikož neměla ničím opásanou hruď, upravila si alespoň jmenovku.

Cedulka hlásala „Jean Taylorová (původně Hermiona Grangerová), účastník slyšení.“ Překvapilo ji, že se tam nepsalo „budoucí revolucionář“ nebo „odhodlaná k pomstě“, ale možná na ni magie používaná při vytváření popisků nefungovala, když teď byla stejně kouzelná asi jako elektrická dečka.

Čarodějka, kterou pověřili, aby ji odvedla do soudní síně číslo osm, se zastavila spolu s Hermionou, ale teď obě pokračovaly v cestě k výtahům.

Atrium bylo ve srovnání s tím, když tu byla naposledy – za Voldemortovy vlády – podivně prázdné. Běžný pohyb zaměstnanců ministerstva a jeho návštěvníků se nekonal. Hermionu předvolali v neděli, pravděpodobně proto, aby revize jejího případu proběhla v co největším soukromí. Což taky nejspíš vysvětlovalo tu nezvykle nicneříkající jmenovku.

Od chvíle, kdy před čtyřmi týdny našla Malfoye, jak na ni čeká v jejím bytě, se nacházela ve stavu podobnému zmrazení. Nemohla vůbec nic dělat, jen se věnovala své práci, jako kdyby se nic nestalo, a její hlavní starost i nadále představovala otázka, jestli má vyměnit plynový kotel. Střídavě se obávala, že se jí to všechno zdálo, chtěla Malfoye zaškrtit za to, že ji vydírá, a zároveň téměř znovu ochutnala ten úžasný pocit, že má zpátky svou magii.

Od jejich prvního setkání se s ním sešla ještě dvakrát.

Společně zašli na nevábný úřad na Peckham Road, aby podali žádost o uzavření sňatku. Proces zahrnoval zveřejnění jejich jmen po dobu patnácti dnů pro případ, že by někdo chtěl vznést nějaké námitky. Na rozdíl od většiny svateb si Hermiona dokázala představit, že existuje spousta lidí, kteří by se je pokusili zastavit, kdyby měli tušení, co se chystá.

Malfoy seslal na jejich jména kouzlo nepovšimnutí, aby zabránil komukoliv s napojením na kouzelnický svět objevit nadcházející spojení Draca Luciuse Malfoye a Jean Taylorové. Když se Hermiona ušklíbala, že kdyby někdo projevil o jejich aktivity byť jen okrajový zájem, jednoduché zakrývací kouzlo by ho neodradilo, Malfoy popuzeně podotkl, že považuje svá bezpečnostní opatření za víc než dostačující. Odmítl ji však zasvětit do toho, co zahrnují. Hermiona pojala podezření, že jakmile budou právoplatně sezdáni, na úředníky bude použité Zapomeň. A bezpochyby měl v rukávu i další metody maskování.

Když Hermionu vyhostili, byla nucena změnit si jméno a odevzdat hůlku. Tehdy si bez dalšího uvažování vybrala své druhé křestní jméno a matčino příjmení za svobodna – bylo tu tolik dalších věcí, které ji štvaly.

Rozzuřila se, až když měla čas se nad tím zamyslet.

Nedovolili jí ponechat si ani vlastní jméno! Možná bylo příliš výrazné, takže by nebyla v bezpečí před kouzelníky prahnoucími po pomstě, ale mělo jít o její rozhodnutí, ne o něčí nařízení. Když ale teď na formulářích neviděla své skutečné jméno, paradoxně se jí ulevilo. Díky tomu se situace jevila snesitelnější, jako kdyby se to dělo někomu jinému.

Přemítala o tom, jestli bylo moudré souhlasit s Malfoyovou nabídkou, od chvíle, kdy s ní přišel. Jak mohla ospravedlnit, že pomáhá Malfoyům, aby se znovu dostali na výsluní, a umožňuje jim pokusit se podrobit si další generaci mudlorozených? I když by dala cokoliv, aby přivedla Rona zpátky k vědomí, neznamenalo to, že měla právo vrátit na oplátku do kouzelnického světa i Malfoyovy. Ať si sebevíc myslela, že si to zaslouží.

Souhlasem s Malfoyovými podmínkami potvrdila to, co se chystal udělat v budoucnu. Když zvážila důsledky toho, co by se stalo, kdyby byl jako jeho otec, otřásla se.

V duchu si říkala, že měla poslat Malfoye, ať se jde bodnout a víckrát ji neobtěžuje, nebo najít způsob, jak ho nahlásit ministerstvu, aniž by se do toho zapletla, ale nic z toho neudělala. Nedokázala zachránit Harryho, Remuse, Freda ani Colina Creeveyho nebo kohokoliv dalšího, kdo zahynul ve válce, ani získat zpět své rodiče, ale možná to mohla odčinit záchranou Rona.

Jakmile bude mít zpátky svou magii, najde způsob, jak přimět Malfoye, aby dodržel slovo.

Podruhé se setkali na své opravdové svatbě. Šlo o velmi tichou záležitost. Malfoy měl na sobě přeměněný oblek (překvapilo ji, že má ponětí o tom, jak mudlovský oblek vypadá) a Hermiona si oblékla svůj pracovní kostým, šedé sako a sukni. Oblečení odráželo veškerou radost a potěšení, které při tom cítila; když je na sobě měla naposledy, musela zrovna vyhodit hlavní recepční za to, že brala úplatky od taxikářů. Připadalo jí to vhodné.

Kdyby byla při obřadu vnímavější, kroutila by se pod podezřívavými pohledy, kterými je úředníci častovali. Dostavit se bez svatebních šatů, svědků nebo dokonce bez úsměvu působilo opravdu zvláštně; měla podezření, že jediným důvodem, proč jim bylo povoleno vzít se bez dalších otázek, představoval fakt, že byli britští občané. V opačném případě by je pravděpodobně zatkli pro podezření z imigračního podvodu dřív, než by úředník s maličkýma očima stihl zahájit obřad.

„Jean Taylorová, dávám ti tento prsten na znamení své lásky a jako symbol našeho manželství. Slibuju, že tě budu věrně milovat a ctít po zbytek našeho společného života,“ pronesl Malfoy beze stopy neupřímnosti v hlase a navlékl jí na prst obyčejný stříbrný prsten.

Byl skvělý herec, to by si měla pamatovat. Upírala pohled na prsten a začínala být ochotná uvěřit, že se to opravdu děje. Když na ni přišla řada, zopakovala po matrikáři: „Tímto prstenem si tě beru a spolu s ním ti dávám vše, co ti mohu nabídnout.“ Což, jak ji napadlo, bylo ve skutečnosti velmi málo. Malfoy musel být naprosto pevně přesvědčený, že se věci budou vyvíjet, jak naplánoval, když vsadil všechno na to, že bude zproštěna viny.

„Draco Luciusi Malfoyi, beru si tě za svého manžela. Slibuji, že tě budu milovat, ctít a respektovat.“ Bylo nemožné se na něj nepodívat, když mu slibovala svou loajalitu, nevzpomenout si na to, jací byli kdysi a jak bylo nepravděpodobné, že by skončili tady spolu.

Malfoyova tvář zůstala naprosto vážná, i když pokračovala: „Budu při tobě stát a budu ti vždycky věrná. Dávám ti tento prsten jako symbol své lásky a věrnosti a žádám tě, abys jej nosil jako připomínku slibů, které jsme si dnes vyměnili. Budu tě milovat navzdory všemu, co život přinese.“

Po dokončení slibů krátce zavřela oči, protože na ni na okamžik dolehla představa, jak měla tato událost správně proběhnout.

Když vyrůstala, nikdy ji nenapadlo odložit knihy nebo vědecké pokusy, aby si místo nich hrála na svou svatbu. Jakmile povyrostla, snila o jiných věcech. Ještě než odsunula stranou všechno kromě honu na viteály, na velmi krátkou dobu před sebou viděla jasnou cestu k budoucnosti. Než z ní byla stržena. Ukazovala lásku, přátelství a společný život a bolelo ji, že ji opustila, i když všech nadějí vkládaných do Rona se vzdala už před lety.

A co její nový manžel? Jeho rodiče vždy působili jako sehraný pár, i když ne zrovna milující; Malfoy musel doufat alespoň v manželku, se kterou si bude rozumět, a ne ve vševědku a nejlepší kamarádku své školní nemesis. Jeho lhostejný přístup k celému uspořádání ji znervózňoval. Byla od něj zvyklá na přehnané reakce, záchvaty vzteku a vášnivé výbuchy, ne na toto klidné přijetí, které jen zdůrazňovalo, o jaký kus je oproti ní dál.

Rychle se ukázalo, že tohle plánoval už velmi dlouhou dobu.

Když se sešli, aby podali žádost o uzavření manželství, Hermiona znovu nadnesla otázku dětí. Určitě bude chtít dědice malfoyovské linie, nebo snad byly všechny ty řeči o obnově jen mlácení prázdné slámy?

Čistokrevné rodiny už desetiletí či spíše staletí před Voldemortem plánovaly, jak rozšířit své postavení a vliv v kouzelnickém světě. Dvě občanské války jejich počet zdecimovaly a přinutily je soustředit se spíše na momentální přežití než na dlouhodobé strategické cíle. Z toho, co ale Hermiona o tomto novém Dracovi Malfoyovi věděla, bylo nepravděpodobné, že by vstoupil do manželství s mudlorozenou bez zvážení, jaký to bude mít dopad na otázku jeho potenciálních dědiců.

Hermiona si přísahala, že nebude mít s Malfoyem nikdy děti, bez ohledu na to, co jí nabídne nebo čím jí bude vyhrožovat. Takto to mohla nadnést spíše jako akademickou úvahu, na rozdíl od dalších věcí, které bylo třeba si ujasnit, například kde budou žít nebo jak by měl být formulovaný Neporušitelný slib. Hromada věcí, o kterých by radši nepřemýšlela, ale které se musely velmi brzy vyřešit, rostla děsivým tempem.

„Jsem si jistý, že adopce bude naprosto adekvátní. Konec konců to za mimořádně vhodné považovali už naši římští předci,“ informoval ji Malfoy, když procházeli kolem fotbalového hřiště v Burgess Parku poblíž Hermionina bytu. Rozhodně odmítl cestovat metrem a ona po určitém váhání souhlasila, že půjdou na úřad pěšky. Měli pár záležitostí, které potřebovaly vyřešit, a rozhovor na neutrální půdě by mohl přispět k úspěchu. Kromě toho toužila po čerstvém vzduchu – od víkendu nebyla venku.

Hermiona si přirozeně dobře uvědomovala, že Julius Caesar si vybral Octaviana jako svého nástupce a že adopce byla mezi patricijskými rodinami ve starém Římě běžnou záležitostí, protože zajišťovala pokračování rodových linií, které byly jinak neplodné.

Nicméně neočekávala, že najde stejné zvyky mezi britskými čistokrevnými aristokraty o dvě tisíciletí později. Ukázalo se, že Malfoyové jsou přímými potomky římské patricijské rodiny Postumiů a to z francouzské strany. Draco Malfoy mohl klidně jmenovat několik svých předků, kteří rozprávěli s Cicerem nebo se dostali do sporu s Markem Antoniem.

Jelikož vycítil její zájem, zjevně se ho rozhodl podpořit. „V knihovně na Malfoy Manor jsou dokumenty od lidí, kteří znali Galia Julia osobně. To je ale ostuda, že se jich teď zmocnilo ministerstvo, že ano?“ poznamenal nevýrazně.

Zatraceně, pomyslela si Hermiona, protože byla donucena připustit, že vstup do rodiny Malfoyových s sebou nesl i určité výhody. Přestože věděla, že do knihovny na Manoru pravděpodobně nikdy nevkročí, četla o ní v Bradavicích a záviděla Malfoyovým, že mají něco takového k dispozici. Už jen ta představa, jaký by mohla provádět výzkum, kdyby měla na dosah takové možnosti…

Poprvé pocítila mírné nadšení ze společné mise na obnovu postavení Malfoyových na vrcholu kouzelnické společnosti.

***

Hermiona zanechala vzpomínání a vrátila se zpátky do přítomnosti, aby se svým doprovodem pokračovala do nitra ministerstva. Kdysi snila o tom, že tu bude pracovat a nesobecky vylepšovat svět pro kouzelníky, mudly i magické bytosti bez rozdílu. Teď byla závislá na Dracu Malfoyovi a opovrhovaná všemi slušnými čarodějkami a kouzelníky.

Poprvé se zamyslela na tím, kam ji dovede další tah. Vyhnání do mudlovského světa se zdálo natolik definitivní, že si nikdy nepředstavovala svůj návrat. Přesto byla zde. Ochutnat znovu své dávné sny poté, co se změnily v popel, byl zvláštní pocit.

Slyšení bylo krátké a vůbec ne takové, jak očekávala. Rozhodně šlo o přesný opak jejího soudu před mnoha lety.

Místo formální soudní síně číslo deset s lavicemi pro členy Starostolce a křeslem pro obžalovaného uprostřed ji uvedli do něčeho, co se spíš podobalo mudlovské konferenční místnosti. Když vešla, čelem k ní sedělo pět osob a z okna za nimi byl nikoho neurážející výhled na pustou pláž v ponurém dni. Doprovod ji opustil u dveří a Hermiona stanula tváří v tvář ministerstvu sama. Opět.

„Slečno Grangerová, děkuji, že jste sem dnes přišla,“ pronesl pompézně tlustý kouzelník oblečený ve fialovém hábitu Starostolce. Vedle neutrálních kancelářských židlí z březového dřeva se vkusnými jednobarevnými potahy působil směšně.

„Vlastně se teď jmenuji Taylorová,“ opravila ho. Neměla žádný důvod, proč se k nim chovat s nějakými ohledy.

„Aha, ano. Ano, ano, domnívám se, že jsem tu o tom někde viděl zmínku-“ vykoktal a jal se listovat hromádkou pergamenů. Hermiona si uvědomila, že ten muž je nervózní, což ji přimělo posadit se zpříma a pokusit se působit hrozivě. Když měříte jen sto šedesát pět centimetrů, pravděpodobně se to mine účinkem, ale přesto to stálo za pokus.

„Slečno Taylorová.“ Zřejmě našel správný list pergamenu a získal zpět část sebedůvěry.

Pro tuto chvíli nechala oslovení ‘slečno’ být.

„Jsem Oto Holborne a byl jsem zaúkolován…“

(Do kouzelnického světa zřejmě dorazil manažerský žargon, pomyslela si Hermiona a přikrčila se. Věděla, že zaúkolovat je sice sloveso, ale to nijak nezmírnilo opovržení, které cítila vůči těm, kteří ho používali.)

„… abych provedl vaši, ehm- rehabilitaci. Tito dámy a pánové,“ ukázal na osoby sedící vedle něj, „jsou také plně zapojeni do tohoto projektu a každý z nich má přidělenou oblast, za kterou odpovídá.“ S očekáváním pohlédl na hubenou, roztřesenou čarodějku, která seděla z Hermionina pohledu úplně vlevo.

Žena netrpělivě kývla a vyhrkla: „Vesta Petersonová, UKZ.“ Když viděla Hermionino zdvižené obočí, dodala: „Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů.“ Zřejmě ji poněkud překvapilo, že musí něco vysvětlovat.

Kouzelník vedle Petersonové se představil jako Barry McBrody z odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci. Působil docela nadšeně a začal svou přítomnost vysvětlovat jako „významný mezinárodní zájem o-“, ale Holborne ho briskně přerušil ostrým pohledem.

Po jeho druhém boku seděl odpudivě vyhlížející člen Starostolce Selim Atalay, podle vzezření podstatně starší než Holborne. Počastoval Hermionu dlouhým, tvrdým pohledem a řekl jen to nejnutnější. Zcela vpravo pak seděla typicky fádní soudní zapisovatelka, která se nepředstavila. Hermionu vyplašilo zjištění, že se navzdory klamné neformálnosti skutečně jedná o formální slyšení.

„Neobávejte se, jen to všechno musí být přesné a oficiální!“ Holbornův pokus o žoviálnost, kterou ji chtěl uklidnit, ztroskotal na Hermionině kamenném výrazu. „Dobře,“ zamumlal, zašustil pergameny a snažil se získat zpět svou jistotu. „Slečno Gra- Taylorová, Starostolec se rozhodl, že není důvod vláčet vás dalším soudním procesem, proto jsme vás požádali, abyste sem dnes přišla.“

Hermiona si všimla, že se mu lehce třesou ruce. Kromě toho, co bylo zjevné, ji právě napadlo, že ministerstvo má k nervozitě dobrý důvod. V mudlovském světě mohla stát zažalovat o statisíce liber finanční náhrady za neoprávněné odsouzení. Neměla tušení, jaké jsou na toto zákony v kouzelnickém světě, ale rozhodla se to co nejdříve zjistit. Přidejme k tomu nevyhnutelnou bouři publicity a je jasné, že ministerstvo čekají těžké časy. Nebylo pochyb, že Malfoy byl připraven toho co nejvíc využít.

„A proč jsem sem tedy dnes přišla?“ zeptala se ostře.

Mezi byrokraty zavládlo na okamžik ticho a pak Atalay odpověděl hlubokým, oficiálně znějícím hlasem.

„Po obdržení dalších důkazů ve formě vzpomínek z myslánky a písemných prohlášení Starostolec přezkoumal váš případ a zrušil váš rozsudek. Bylo zjištěno, že jste jednala na žádost zesnulého, který byl při vyjadřování svého přání zcela při smyslech.“

Atalay si odkašlal. Ten zvuk se po konferenční místnosti rozlehl značně hlasitě, protože všichni čekali, až bude pokračovat, v naprostém tichu.

„Starostolec nad vší pochybnost uznal, že v okamžiku, kdy jste se dopustila usmrcení Harryho Pottera, nacházela se v těle zesnulého část duše Toma Raddlea, dříve známého jako Lord Voldemort, čímž to se vaše činy staly předpokladem pro porážku zmíněného Toma Raddlea. Jelikož šlo o oprávněný akt na obranu státu, veškerá obvinění z vraždy vznesená v souvislosti s ním jsou neplatná a anulovaná.“ Zapisovatelka zuřivě škrábala brkem, jak se snažila všechno zaznamenat.

Hermiona se pokoušela ze sebe setřást pocit, že tohle nemůže být skutečné. Její vzpomínky na onu chvíli, ostré střípky zoufalství a zběsilého spěchu, neměly se suše pronesenými slovy, která právě vyslechla, nic společného a ona si tyto dvě věci nedokázala v hlavě spojit dohromady.

Naštěstí nebylo třeba, aby cokoliv říkala; Holborne byl zcela připraven vyplnit následně vzniklou pauzu.

„Jak jste slyšela, slečno Gra- Taylorová, vaše jméno je očištěno a všechny sankce budou zrušeny. Já-“

„A kdy to bude?“ přerušila ho.

„Venku na vás čekají dva zaměstnanci z odboru záhad. Jakmile tato schůzka skončí, znovu uvolní vaši magii,“ vložila se k Holbornově nelibosti do věci Vesta Petersonová.

„Ano, ovšem, ano,“ mumlal Holborne a opět se pokoušel chytit nit. „Ano, jistě, slečno Taylorová, odteď můžete svobodně navštěvovat místa v kouzelnickém světě a používat svou magii jako každý kouzelník – nebo čarodějka – pokud jsou zletilí!“ dovysvětlil s výrazem podobajícím se ze všeho nejvíc benevolentnímu strýčkovi.

„Báječné,“ odvětila Hermiona a vysloužila si další ostrý pohled od Atalaye a další žvatlání od jednoznačně zapomětlivého Holborna.

„Tisk, ehm, si je vědom toho, že se něco děje, proto bychom vám rádi doporučili, abyste se připravila na jistou pozornost Čtvrté velmoci, jakmile bude v následujících dnech tato novinka zveřejněna. Sledování vašich sov a takové ty věci…“

Náhle se Hermiona nemohla dočkat, až odtud vypadne. Holborne byl bezpochyby blázen, ale těm ostatním nevěřila, ani co by se za nehet vešlo.

„Je to všechno?“ Hlas měla chladný a přímý.

Holborne se začal znovu probírat pergameny a vytáhl několik oficiálně vyhlížejících dokumentů, které položil před sebe. Přisunul na její stranu stolu brk a buclatými prsty naznačil: „Kdybyste byla tak laskavá a podepsala to tady… a tady…“

Hermiona si téměř odfrkla. To si myslí, že je až tak hloupá?

„Ne.“

„Pardon, cože?“ zablekotal Holborne.

„Nemám v úmyslu cokoliv podepisovat bez svého právního zástupce.“

Vesta Petersonová se napřímila do celé své výšky – měla o pár centimetrů víc než Hermiona. „Pak se ale obávám, že odtud nebude moci odejít jako svobodná žena, slečno Taylorová.“

Hermiona se rovněž narovnala, co to šlo, aby vypadala vyšší. „Pak předpokládám, že nebudete mít problém vysvětlit Dennímu věštci, proč jsem stále trestána za zločin, který jsem ve skutečnosti nespáchala?“ nadnesla mazaným tónem.

Petersonová, Atalay a Holborne si vyměnili pohledy a nežádoucí papíry rychle zmizely.

Inu, čím dřív, tím líp, pomyslela si Hermiona a nasadila svůj nejlepší profesionální úsměv. Šlo o stejný úsměv, jaký použila, když docílila vrácení celé platby od personální agentury poté, co jejich nového šéfkuchaře přistihli, jak prodává na parkovišti v suterénu drogy.

„Dovolte, abych vám objasnila jednu věc: pokud se mě v budoucnu pokusí někdo z ministerstva diskriminovat nebo kontrolovat moje aktivity, budu vás za to činit osobně odpovědné,“ prohlásila a ujistila se, že nejprve upře pohled na Petersonovou, pak na Atalaye a nakonec na čím dál nervóznějšího Holborna. „Jsem si jistá, že Denní věštec bude mít zájem o rozhovor, takže se na něj můžu obrátit. Rozumíme si, pane- Holcombe, že ano?“

Než ji požádali, aby přešla do sousední zasedací místnosti, kde čekali úředníci z odboru záhad, zdálo se jí, že od Atalaye zachytila zašeptání: „Dobrá práce!“ Muselo se jí to zdát. Nenechala se zmást pomyšlením, že by její výhružka mohla mít velký význam, ale přinejmenším Holbornovi by mohla přivodit jednu či dvě bezesné noci.

Půl hodiny poté se opět tlačila v poledním davu na větrem bičovaných ulicích mudlovského Londýna. Když ji dva bezejmenní kouzelníci z odboru záhad odvedli stranou, byla naprosto bezradná z toho, co se vlastně dělo.

Řekli jí, aby zůstala stát, a pokračovali tím, že ji do značné míry ignorovali a spřádali kolem ní oblak magie. Nejdřív ho vnímala jako tisíce bodajících jehliček, ale pak jí náhle připadalo, jako kdyby pronikl do každičké buňky jejího těla a vsákl se jí do morku kostí.

Rázem měla dojem, jako kdyby v ní praskla nějaká skořápka, otevřela se a ona se tak osvobodila z pout, kterých si ani nebyla vědoma. Vzduch praskal magií a ona si matně uvědomovala, že úředníci se vrhají do úkrytu.

Vynořili se hned, jakmile se výbuch energie ustálil. Provedli řadu diagnostických testů, aby se ujistili, že je vše v pořádku, a po neuvěřitelně krátké době byla vyvedena přes atrium ven a vystrčena zpět na ulici.

V tuto chvíli se cítila nejlépe od doby, co lovila viteály, a zároveň neprosto ztracená. Nevěděla, co má dělat. Bez hůlky jí nebyla magie moc k užitku. Nevěřila si, že ji dokáže používat bez usměrnění, protože byla stále ještě podezřívavá vůči té čiré energii, kterou pociťovala, kdykoliv se soustředila.

Neměla nikoho, komu by o tom řekla, nikoho, komu by tyto novinky zavolala. Netušila, jakou má v současnosti v kouzelnickém světě pověst, a tak se nechtěla potloukat kolem Děravého kotle a doufat v příznivé přijetí, ačkoliv si strašně moc přála, aby konečně mohla něco dělat.

S bolestí v duši zamířila zpátky domů na Bermondsey Street a odeslala dvě zprávy; jednu Malfoyovi a druhou Ronovi. Došla k závěru, že rehabilitace opravdu nenapravila všechno, co bylo poničené, a připravila se na další čekání.