Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3 - Drsné probuzení

19. února 2005, 13 hodin
Londýn, nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, oddělení Januse Paklíče

Právě se podával oběd a oddělením Januse Paklíče se linul poněkud nevábný pach nemocničního jídla: vepřových kotlet, kaše a vařeného hrášku. Staniční sestra jemně přemlouvala Alici Longbottomovou, aby jedla, a přitom bedlivě sledovala Zlatoslava Lockharta, jestli Octaviusi Pepperovi nekrade hrášek přímo pod nosem.

Zřízenec Luke Lennings byl zaneprázdněný roznášením dezertů – dnešní nabídka nevyhlížela nijak lákavě. Jeho zaujetí roztřesenými hrudkami mu zabránilo všimnout si, že sebou ruka Ronalda Weasleyho škubla. Stalo se tak úplně poprvé od okamžiku, kdy sem byl z Bradavic přivezen. Normálně v průběhu oběda ten nejdramatičtější zvuk představovalo, když Agnes upustila lžičku, takže podruhé už nebylo možné si nevšimnout, že se Ron po více než šesti letech pohnul z vlastní vůle.

„HARRY!“ zařval z plna hrdla. Prudce se posadil a málem spadl, protože jeho horní končetiny, odvyklé vzpřímené poloze, se rychle odkrvily. „HARRY, NE!“

Tyto divné pohyby vyburcovaly celé oddělení. Do kakofonie dupotu lékouzelníků spěchajících z venkovní chodby dovnitř ječel poplašný alarm, Zlatoslav Lockhart se dožadoval informace, co se to děje, a vyděšená Alice Longbottomová se rozplakala.

***

O deset minut později převezli Rona na soukromý pokoj. Poté, co do něj až moc dlouho šťouchali a dloubali, si dupnul. Odmítl dovolit lékouzelníkům, aby v jeho okolí sesílali další diagnostická kouzla nebo mu pokládali další otázky, pokud mu nedají nějaké odpovědi také na ty jeho.

Konečně se nad ním slitoval lékouzelník Pye, který si na něj pamatoval z doby, kdy Artura Weasleyho pokousala Nagini, a ostatní personál vyhnal. Tohle bude vyžadovat jemné zacházení. Naštěstí se zdálo, že Weasley si většinu dovodil sám. Pravděpodobně tomu napomohla skutečnosti, že léčitel Pye měl při jejich posledním setkání plnou hlavu vlasů, kdežto nyní mu z nich zbyly jen zbloudilé chomáčky jako připomínka toho, co bývalo.

„Neříkejte mi to,“ zašeptal Ron chraplavě, protože mu dlouhým nepoužíváním ochably hlasivky. „Jsem něco jako ošklivá Šípková Růženka, že jo?“

Lékouzelník Pye byl mudlorozený a po krátkém zaváhání narážku pochopil.

„Ne tak úplně,“ namítl uklidňujícím hlasem, konejšivým barytonem, který coby lékouzelník považoval za svou největší devizu. „Byl jste ale v bezvědomí velmi dlouhou dobu. Je víc než nečekané, že jste se takhle probudil!“ Pyeův hlas naznačoval, že tento druh věcí u svých pacientů vidí velmi nerad. „Vůbec nechápu, jak se mohl váš stav tak náhle změnit. Po velmi dlouhou dobu jste byl extrémně stabilní. Dokonce jsem si přečetl něco o mudlovských pacientech v kómatu a zkusil některé jejich testy, ale nebylo to-“

Vzápětí si lékouzelník Pye uvědomil, že je s překvapivou silou uchopen za košili a rozzuřený Ron ho přitahuje k sobě.

„Jak dlouho tu jsem?“ dožadoval se Ron a téměř nešťastným lékouzelníkem třásl, aby svou otázku zdůraznil.

„Šest let,“ zasípal Pye a v duchu si přísahal, že odloží cigarety a začne znovu o víkendech létat na koštěti, „a, nechte mě přemýšlet, devět měsíců.“ Ron ho pustil tak náhle, že lékouzelník zavrávoral a musel znovu najít rovnováhu.

„Je Harry mrtvý? Harry Potter?“

Pye se chystal vznést námitku, aby poukázal na to, že není úplný imbecil, a ví, kdo je zachráncem kouzelnického světa, ale pak si uvědomil, kdo se ho na to ptá.

„Ano, zemřel při Závěrečné bitvě o Bradavice.“ Velké písmeno v názvu bylo jasně slyšitelné, protože Pye byl pozorným čtenářem aktualizované verze Bradavických dějin. Protože to vypadalo, že se jeho pacient zhroutil, znepokojeně popošel blíž – ale neznamenal výraz, který se objevil na Weasleyho tváři, úlevu?

***

Byly vyslány sovy, uskutečněny letaxové hovory a jakýsi lékouzelnický praktikant dal hlášku Dennímu věštci, čímž si zajistil, že bude mít po zbytek roku dostatek peněz na plné půllitry.

Netrvalo dlouho a v Ronově pokoji se utábořil klan Weasleyových. Lékouzelníci ho zatím odmítali propustit a ponuře zmiňovali předchozí pacienty, kteří po probuzení vypadali jako rybičky, jenže pak najednou nebyli.

Weasleyovi se nenechali ničím omezovat a téměř se jim podařilo přeměnit oddělení Januse Paklíče na karneval. Ron byl poprvé představený svým neteřím a synovcům. Viktorie upjatě seděla vedle své matky a tiše si četla, ale malý Fred utíkal bezmezně milující rodině tak často, jak jen se mu to povedlo, a pelášil si to po chodbě tou nejvyšší rychlostí, jakou mu baculaté nožičky batolete dovolovaly. Občasné kvílení Dominiky přimělo některé z přítomných zatoužit po starých dobrých časech, kdy se nikdo ani neodvážil pomyslet na to, že by na návštěvu do nemocnice přivedl dítě.

Ron naráz zjistil, že je několikanásobným strýčkem, s čímž se mu nedařilo tak snadno srovnat. Podle jeho vnitřního počítání času byl Fred mrtvý sotva jeden den, a jako by to nestačilo, po probuzení vyšly najevo další špatné zprávy.

Jakmile se dozvěděl, jaký se píše rok, lékouzelník Pye odmítl zacházet do podrobností a držel si odstup, dokud nedorazili Weasleyovi. První se objevil George – vysvětlil Ronovi, že jeho zaměstnanci v Kratochvilných kouzelnických kejklích kvůli příjmu objednávek neustále kontrolují letax. Když přišla zpráva, že se jeho bratr konečně probudil, bylo mu to okamžitě oznámeno a on tak spěchal s přemístěním ke Svatému Mungovi, že se málem rozštěpil.

Spatřit George s neznámými vráskami smutku a rezignace na tváři zapůsobilo na Rona mnohem hůř než to, že se po sedmi letech probudil do neznámé budoucnosti. Po instinktivním objetí rozhovor poněkud vázl. Když George vyprávěl o sňatku s Angelinou, o rozkvětu prosperujícího obchodu a o tom, že se stal otcem, Ron cítil, že mu něco tají. U starého George by to pravděpodobně byla jen sklenice vody vylepšená nějakým experimentálním lektvarem, ale u tohoto vážného cizince nabyl Ron dojmu, že se blíží něco mnohonásobně vážnějšího.

Na onu zprávu došlo, když dorazila jeho matka s Ginny v závěsu, s pořádnou dávkou slz, radosti a nabádání Rona, aby se moc nenamáhal. Artura Weasleyho zasáhl Antonin Dolohov kletbou na vyrvání vnitřností, která způsobila, že vykrvácel na bradavickém trávníku dřív, než se k němu lékouzelníci dokázali dostat.

Ron se rozhlížel po místnosti a viděl stopy, které smutek a uplynulé roky zanechaly na tvářích jeho rodiny. Oslavovali, že jim byl navzdory všemu očekávání navrácen, ale on nemohl jejich veselou náladu sdílet.

Radovat se z návratu do života působilo nemístně, jelikož dokázal myslet jen na to, že už nikdy neuvidí svého otce a bratra. Harry, kterého ve všech směrech rovněž vnímal jako bratra, byl také navždycky pryč. A tak Ron v přeplněné místnosti uprostřed šťastných hlasů osaměle truchlil nad ztrátami, které na něj teprve teď dolehly.

Neidentifikovaná kletba, která ho srazila, ho zasáhla na konci bitvy poté, co Harry padl. Nevěděl tedy o škodách z posledních smrtících minut války. Až teď zjistil, že Voldemortovým silám se během zběsilého posledního vzepětí podařilo zabít profesorku McGonagallovou a Kingsleyho Pastorka. Lidé si podle všeho říkali, že McGonagallová se nikdy zcela nevzpamatovala z toho, jak ji před lety zasáhla tři omračující kouzla současně, takže když jejím štítem pronikla výbušná kletba, neměla šanci.

Matka mu po příchodu přísně řekla, že teď je na řadě rodina, ale jakmile se na Londýn snesla tma, Ron se rozhodl, že uplynulo už dost času a měl by se zajímat i o ty, kteří k ní pokrevně nepatřili.

Netušil, co teď Hermiona Grangerová dělá, ale nedokázal si představit svět, kde by v takový den nepřišla k jeho posteli. Minimálně už musela osvobodit domácí skřítky, takže nemohla být až tak zaneprázdněná.

„Mami,“ přerušil Mollyinu litanii o tom, jak je příšerně bledý a mizerné nemocniční jídlo to zřejmě ještě zhoršuje.

„Ano, zlatíčko?“

„Kde je vůbec Hermiona?“ Hukot debatujících Weasleyů, občas přerušovaný hlasitým smíchem nebo pláčem dítěte, jako by okamžitě ustal.

„Chci říct, možná je v práci nebo- nebo vdaná a má kupu dětí, to je mi jasné. Žije pořád v Anglii, že jo?“ Ron se rozhlédl po své rodině, která se momentálně tvářila zneklidněně. „Je to tak? Není mrtvá, že ne?“ Hlas měl o oktávu vyšší než obvykle. S námahou zavřel oči a použil všechnu svou vnitřní sílu, aby Hermioně přikázal, ať je naživu. Přinejmenším to jí byl dlužen.

***

Následný výbuch hlasů způsobil, že v místnosti pro zaměstnance se léčitel Pye nad šálkem čaje nesouhlasně zamračil. Tohle byla nemocnice; to nejmenší, co mohli pacienti během uzdravování dělat, bylo projevit určitý respekt. Pokud potřebovali pořádat zápasy v pokřikování, mohli to dělat někde jinde.

***

„Nemůžu tomu uvěřit! Udělala to, co musela, jinak byste teď byli všichni mrtví! Ani jste jí nepomohli se bránit!“ Děti byly narychlo odvedené z místnosti a Ron mohl bez zábran čelit neústupnosti dospělých.

„Nemáš ponětí, jaké to bylo, Rone!“ vyštěkla jeho sestra. „Když Harry padl,“ při zmínce jejich skorobratra či čestného syna padl na místnost stín, „nikdo nemohl uvěřit, že ho zabila Hermiona. Všechno bylo tak zmatené, a když táta a Fred- tebe přepravili ke Svatému Mungovi, byl to prostě zmatek…“ Bill objal Ginny kolem ramen a vtáhl ji do náruče.

„Bystrozoři odvedli Hermionu pryč a až do soudu jsme ji neviděli,“ převzal nejstarší Weasley v průhledném pokusu zklidnit situaci otěže vyprávění. Dělal to tak vždycky; zřejmě se to nelišilo od doby, kdy byly dětmi a jejich hašteření málem způsobilo, že se jejich matka během letních prázdnin nervově zhroutila.

„A co potom? Nikdo ji nevyslechl a oni se zkrátka rozhodli, že ji vyženou a připraví ji o magii?“ zeptal se Ron naštvaně.

„Brzdi,“ zvedl Bill ruku, aby zastavil Ronovy stížnosti. „Starostolec se ve skutečnosti zachoval velmi shovívavě s ohledem na to, co udělala během války, a kvůli jejímu mládí. Víš, ona Harryho zabila naprosto chladnokrevně. Jediné vysvětlení, které uvedla, byla jakási pohádka o Voldemortově duši uvězněné v Harrym.“

„Řekla, že ho musela zabít, že ji o to požádal. Jako kdyby Harry někdy něco takového udělal!“ V Ginnyině hlasy se ozývalo něco ostrého a nemilosrdného, co od ní Ron nikdy dřív neslyšel. „Měla štěstí, že ji vyhostili – měla dostat polibek!“

Jejich matka se tvářila, jako kdyby tuhle hádku už slyšela nejmíň stokrát. Možná to tak bylo.

„Ginny, zlatíčko…“ zaprosila.

Zrzka se odmlčela a rozzlobeně si založila ruce na prsou.

„Myslím, že bitva na ni, na chudinku, byla prostě příliš. Musela být vykolejená, proto udělala to, co udělala. Takhle je to lepší. Hermiona nemůže nikomu ublížit, ale ani není zavřená v Azkabanu,“ pokračovala matka.

„Ještě někdo?“ vyzval je Ron a rozhlédl se po pokoji. Jak na svých sourozencích spočinul pohledem, odvraceli oči. „Percy? Nechceš taky něco říct? Nikdy ses nestyděl podělit se o svůj názor.“

Percy se narovnal v ramenou a otočil hlavu zpět k Ronovi. V tuto chvíli se tak podobal jejich otci, že Ron téměř uvěřil, že je to jeden z Fredových a Georgeových žertů. ‘Hele, všichni jsme živí! Fakt sis myslel, že Fred padl v Bradavicích? Věřil jsi, že táta zemřel v poslední vteřině, když předtím přežil celé dvě války? Vážně jsme tě na chvíli dostali, Ronánku…’

„Podívej, Rone, samozřejmě, že se tomu nechceš postavit čelem. U Merlina, byla to tvoje nejlepší kamarádka. Ale zabila dalšího tvého nejlepšího kamaráda, hned poté, co porazil Ty-víš-koho. Co jsi čekal, že uděláme – pogratulujeme jí?“ Povýšenost a sebeospravedlňování – jo, tohle byl rozhodně Percy.

„Očekával jsem, že ji vyslechnete, krucinál!“

„Proč? Jednoznačně jí přeskočilo!“ vstoupil do hádky George. „Snažila se to omlouvat a vymýšlela si všechny ty povídačky o tom, proč to udělala,“ vyplivl opovržlivě. „Museli jsme ji u soudu poslouchat celý den. Jestli chceš znát můj názor, vyvázla ještě lehce!“

„Ty to nechápeš?“ zařval Ron. „Kdyby Harry nebyl zabit, Voldemort by vyhrál. Před bojem nás prosil, abychom slíbili, že až zničí Voldemorta, zabijeme my jeho. Věděli jsme to, všichni tři jsme to věděli. Jediný způsob, jak zastavit Voldemorta, bylo zničit i Harryho.“

Rozhlédl se po své ohromené rodině a pak pokračoval tou nejostudnější částí, věcí, které bude navždycky litovat.

„A nejhorší je, že to musela udělat Hermiona, protože já jsem se k tomu nedokázal přimět. Harry měl velké obavy, co s ní potom bude, i když se sám připravoval na smrt. Věděl, jak to lidé mohou otočit,“ nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že Bill studem sklonil hlavu, „a oba jsme věděli, že až on odejde, nebude mít Hermiona nikoho, kdo by ji podpořil. Jen naši rodinu. A my jsme ji zklamali.“

Místnost nakratičko ztichla, ale pak Ginny znovu vyletěla.

„Je mi to jedno! Ať budeš tvrdit cokoliv, abys to ospravedlnil, ona Harryho zabila! Jak vůbec víš, že říkala pravdu? Mohla si to vymyslet!“

„Ginny, mluvil jsem o tom s Harrym předtím, než zemřel. Dal si všechno dohromady, když si uvědomil, že jeho jizva je poslední viteál. Hermiona ho musela zabít poté, co on zabije Voldemorta, a já pak měl vysvětlit, proč to udělala. Jenže mě Macnair dostal tou kletbou…“

A tak, pomyslel si Ron, zůstala Hermiona sedm let úplně sama se vzpomínkami na to, že musela Harryho zabít. Co se s ní stalo?