Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14.

„Vítám vás do dalšího roku v Bradavicích.“ Velkou síní se valil plný a silný hlas Albuse Brumbála, jak to Harry nikdy nezažil. Zařazování šlo dobře. Alespoň v to doufal.

Pomalu přehlédl Velkou síň a studoval tváře studentů.

Sirius Black, James Potter a Lily Evansová skončili podle očekávání v Nebelvíru. Viděl, jak se k nim připojili Pettigrew i Remus, takže tam půjde všechno dobře. Pak se Snape zjevně rozhodl hodit faleš, když skončil namísto Zmijozelu v Havraspáru.

Ale i tak to bylo alespoň něco. Snad mu Havraspár pomůže soustředit se na jeho lásku k výzkumu a vývoji.

Brumbál pokračoval ke studentům: „Jak jste si mnozí vědomi, prožili jsme velmi… znepokojivé léto. Při mnoha příležitostech vyšly najevo zneklidňující věci.

I Věštec oznámil, že beze stopy zmizelo mnoho osob. Také byla odhalena tajná kampaň zaměřená proti mudlům, která se vystupňovala daleko za hranice neodpustitelného.“

Harry si uvědomil, jak Brumbál za následující roky sešel, jak jej tížily v době, kdy jej poprvé potkal. Rozhodně bude zajímavé sledovat muže, kterým je teď. I když v něm bylo až příliš arogance.

„Bohužel se profesor Tolmann rozhodl nevrátit, a tudíž vám mohu představit nového profesora obrany proti černé magii, profesora Harryho Pottera!“

Harry přikývl a chladně se rozhlédl po Velké síni.

„Kvůli nedávným projevům… zlovolné agrese skupiny známé jako Rytíři Valpuržini, se profesor Potter uvolil k této službě, aby zajistil, že budete… řádně připraveni se bránit.“

Brumbál se obrátil k němu a naklonil hlavu k shromážděným studentům.

Harry si povzdechl, přikývl, pomalu vstal a ledabyle si upravil hábit. Chvíli si prohlížel tváře před sebou. Některé byly zmatené, jiné ustarané. Rozhodl se soustředit na ty, které se na něj mračily.

„Jak už profesor Brumbál řekl, jmenuji se Harry Potter. Málokdo z vás o mně slyšel, alespoň pod tímto jménem,“ pronášel klidně, zatímco se na ně díval. „Bohužel, kvůli sérii nešťastných událostí, které formovaly můj život, jsem získal specifické dovednosti.“

Na chvíli se odmlčel, aby nechal prosáknout jisté množství nesouhlasu do výrazů několika profesorů. „Dovednosti, které v hodinách z větší části učit nebudu. Namísto toho vám předám znalosti.“

Další pauza. „Alespoň těm, kteří se rozhodnou učit.“

Po další pauze pokrčil rameny. „Nicméně bych rád poděkoval rodu Blacků. Konkrétně Andromedě Blackové za to, že se uvolila dělat mi asistentku při praktických ukázkách bez ohledu jak nepříjemné, bolestivé, či ponižující mohou být…“

Andromeda se na něj mračila tak, že připomínala Belatrix z jeho doby. Sirius seděl zvadle a zoufale se snažil schovat. Nezachránilo ho to.

„A dále bych chtěl poděkovat Siriusi Blackovi, že souhlasil asistovat mi při povinnostech ve třídě a úklidu učebny na konci každého dne.“

Sirius na něj hleděl s výrazem čiré zrady.

„Nadto…“ na chvíli se odmlčel a zamyšleně naklonil hlavu. „Těším se na velmi… poučný rok.“

Na všechny se zdvořile a mírně usmál a posadil se na své místo, aby se vrátil k jídlu.

„Ach ano…“ Brumbál se nemohl rozhodnout, jak přesně reagovat na Harryho prohlášení. „Jak profesor Potter řekl, pokusme se mít poučný rok. Tak, pusťme se do jídla.“

Když se studenti vrátili k hostině, aby strávili nové informace, mnohem mladší profesorka McGonagallová upřela na Harryho nesouhlasný pohled. „Projev tak nestydatého protěžování, pane Pottere?“

„Minervo, mé drahé děvče, jestli myslíte, že toto bylo protěžování, pak…!“ uchechtl se Horacio Křiklan a knír mu téměř vibroval. „Ale ne, to zcela určitě nebylo protěžování.“

„Jak byste tomu tedy říkal vy, Horacio?“ hněvala se Minerva.

„Potrestání,“ vysvětlil Křiklan vesele. „Musím se optat, můj chlapče, co, pro všechno na světě, provedli, že vás tak rychle namíchli?“

Křiklan s leskem v očích, který Harry dobře znal, evidentně zase lovil do své sbírky. Přesto si pravděpodobně uvědomoval, že je záhodno být s Harrym oparný. „Potrestání, ze kterého se po takovémto prohlášení nemohou vykroutit. Potrestání, které není školním trestem ani ztrátou bodů.“

„Pak proč jste to udělal?“ zeptala se McGonagallová mírněji, protože ji zajímala Křiklanova otázka.

„Asi něco tuším,“ zatřpytilo se v Brumbálových očích. „Má to co dělat s letní návštěvou Belatrix ve vašich komnatách?“

McGonagallová vypadala pobouřeně, Křiklan jako kohout, který získal nejšťavnatějšího červa dne. Ostatní učitelé se tvářili různě v této škále.

„Myslíte návštěvu té mladé ženy, která se chtěla vrhnout okolo krku muže, který ji málem zabil?“ zeptal se Harry suše Brumbála. „Které bylo okamžitě řečeno, aby sebrala své dost nevhodné a špatné představy o svádění a odešla?“

„Ano, tu,“ souhlasil Brumbál, přestože o faktu, že ji Harry málem zabil, nevěděl. Skutečnost, že mu Blackovi neusilovali o život a že k němu Belatrix romanticky vystupovala, byla… Nebyl si jistý, že chce přemýšlet o tom, co se Blackovým momentálně honí hlavou.

„Ne, vlastně Sirius si vysloužil svoji… pozici tím, že každému vykládal, že jsem ‚Lovec bouří‘,“ zavrtěl Harry znechuceně hlavou. „A Andromeda si ji vysloužila narážkami na sestřiny nevhodné pokusy a myšlenky. Nejlepší je utnout tento malý problém v zárodku, než se rozroste.“

Zamrkali, tedy až na Křiklana, který zjevně jediný věděl, kým Harry je. Pak zamrkali ještě jednou. Brumbál chápavě přikývl hlavou. „Pravda. Nejlepší je takovým situacím předcházet.“

„Lovec bouří?“ zeptala se McGonagallová slabě a překvapeně na Harryho zírala.

„Vy jste jim to neřekl?“ obrátil se Harry na Brumbála.

„A odepřít jim rozechvění z osobního odhalení? Nikdy, pane Pottere.“

Harry si popuzeně povzdechl. „Aha. Ano, to já byl natolik pitomý, abych si dal tak hloupou přezdívku. Stalo se to v zápalu okamžiku a chtěl jsem udělat dojem.“

„A bezpochyby jste dojem udělal, můj chlapče!“ podotkl Křiklan s veselým smíchem.

„Promiňte, prostě jen… nejste takový, jak bych čekala,“ přiznala McGonagallová a zvědavě si Harryho prohlédla. „Upřímně jsem čekala někoho…“

„Staršího?“ zeptal se Harry s humorem.

„Viditelně ostřílenějšího,“ opravila jej, narovnala se a hrdě zvedla bradu.

„To mi zní jako starší,“ opáčil Harry a vrátil se k jídlu.

„Taktak, můj chlapče!“ souhlasil Křiklan se šťastným úsměvem, který se odmítal změnit na McGonagallové zahořklý. „Ale Minervo, máte tolik roztomilých prvňáčků. Opravdu si myslíte, že musíte plýtvat tím kyselým pohledem na mě?“

„Doufala jsem, že vám tím připomenu způsoby, Horacio,“ reagovala upjatě.

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou. Bylo příliš… divné, vidět je tak bezstarostné. Další známka toho, co vše válka změnila.

U stolu poznával Filiuse Kratiknota, ale většina učitelů byla nová. Nebo spíše stará. Lidé, které nikdy nepotkal, kteří byli na odpočinku nebo mrtví, když Harry sám nastoupil do Bradavic.

Bylo zajímavé vidět, jak věci kdysi bývaly.

Očima mimoděk přeběhl ke Snapeovi, který se zdráhavě připojoval k rozhovorům kolem něj. Alespoň něco. Poznamenal si, aby se někdo podíval na jeho rodinný život.

Pokud to bude možné.

Chápal, že jej to rozptyluje. Vidět jako děti lidi, kteří měli být jeho rodiči a jejich nejbližšími kamarády… Nevěděl, jak to uchopit.

Ale věděl, že se mu to nelíbí. Ať už byli kýmkoliv, lidmi, které znal, nebyli. A podle změn, které už viděl, možná ani nebudou.

Což znamenalo, že všechno, co znal, nadobro zmizelo. Byla to hořká pilulka ke spolknutí a on mechanicky pokračoval v jídle. Alespoň pořád existovala šance skončit s Voldemortem dřív, než se stane nezastavitelnou hrozbou.

Nikdy se nestaral o pomstu. Z té lekce se poučil brzo. Nebylo v jeho povaze nenávidět, ne jako ostatní.

Ale to neznamenalo, že se nemůže vypořádat se současným nebezpečím, jakým se ukazoval být Voldemort. Říkal si, co to znamená, že nedokáže vyvolat nenávist k mladší verzi muže, který mu zabil rodiče. Nebylo pochyb, že tento muž již dokončil cestu k tomu, aby se stal monstrem.

Ale když se na něj podíval, cítil jen zlost a lítost.

Povzdechl si a rozhlédl se po Velké síni. Vstal, přikývl ostatním učitelům a tiše promluvil: „Pane řediteli, páni profesoři. Obávám se, že už musím jít. Potřebuji se připravit na ranní hodiny.“

„Jistě si, profesore Pottere, můžete dovolit ještě pár okamžiků, než hostina skončí?“ zeptal se jej Brumbál významně.

„Normálně bych mohl, ale právě mě napadlo něco ohledně první hodiny a potřebuji to připravit a mít ještě čas na spánek.“ S tím sklonil hlavu a odešel.

„To… jsem nečekal,“ poznamenal Křiklan téměř trucovitě. „Doufal jsem, že budu mít víc času tohoto mladého muže poznat.“

„Čekala jsem, že bude mít lepší vychování,“ hněvala se McGonagallová.

Jeden z učitelů se na ni podíval: „Minervo, drahoušku, je to Potter. Jestli jste čekala vychování a způsoby, jistě jste žádného Pottera ještě nepotkala.“

„Svatá pravda!“ souhlasil Křiklan se smíchem. „Ale nikdy nejsou nudní!“

„Jakkoliv byste si přáli, aby byli.“

Na to se ozvalo souhlasné mručení. Potterové nebyli nudní. A občas jste si opravdu přáli, aby byli.

ooOOoo

Následujícího rána, když slunce ještě stoupalo, nedostavila se první třída obrany proti černé magii do učebny, ale ven k jezeru, kde na ni trpělivě čekal jejich učitel.

„Vítejte na hodině obrany proti černé magii.“ Harry Potter vnímal pohledy, které se na něj upíraly – pohledy vykulené obdivem nebo vztekle podezřívavé. Vyvolalo to v něm znepokojení, které ale zahnal a máchl rukou kolem sebe. „Jsem si jistý, že vás zajímá, proč máme první hodinu tady a ne v učebně.“

Ve tvářích studentů sedmého ročníku, samozřejmě Nebelvírů a Zmijozelů, se odrážela pravdivost jeho prohlášení i postřehu. Bude muset požádat, aby přestali dávat do rozvrhu historicky znepřátelené koleje dohromady. Přinejmenším to ztěžuje praktická cvičení.

Pokynul hůlkou a najednou se země začala posunovat a měnit, zvedly se stěny a zformovaly postavy.

Nad jejich překvapenými výkřiky se musel usmát a pobavením trochu ztratil koncentraci, ale kontrolu si udržel. „Jsme tady, protože by někteří neocenili, kdybych toto provedl uvnitř hradu.“

Stvoření ze země a kamenů se znenadání rozpohybovala a začala kráčet kolem studentů, kteří jimi byli během okamžiku nepříjemně obklíčení.

„Ve Velké síni jsem vám říkal, že jsem tady, abych učil ty, kteří se učit chtějí. Kromě Patronova zaklínadla bude váš seznam kouzel odpovídat klasickému seznamu.“

Všiml si množství zklamaných výrazů, ale i strachu a nevraživosti těch, kteří sledovali jeho konstrukty.

„Znalosti, které jsem sliboval těm, co si přejí učit se, jsou o krok dál od typické práce v učebně.“ Odmlčel se a pohlédl na Andromedu. „Slečno Blacková, vystupte.“

Andromeda obezřetně splnila pokyn a sledovala jej, jako by byl hadem připraveným zaútočit. „Ano, pane profesore?“

Harry ji zatím ignoroval a rozhlédl se po zbytku třídy. „Slečna Blacková je jednou ze tří přeživších neslavně známého letního incidentu v Londýně. Řekněte mi, slečno Blacková, o co jste se pokusila, když jste si uvědomila nebezpečnost situace?“

„Pokusila jsem se zůstat v bezpečí a zmizet co nejdřív,“ odpověděla pevně.

„Přesně,“ souhlasil přikývnutím hlavou, nad čímž celá třída zamrkala překvapením. „Pokud nemáte povinnosti jednat jinak, toto by vždy mělo být bezpodmínečnou prioritou v nebezpečné situaci.“

„To vy ale neděláte!“ vyhrkl někdo od Nebelvírů, čímž si vysloužil značné množství sarkastických úšklebků od zmijozelských.

„Ne, to já nedělám,“ souhlasil, ale moment zadostiučinění přetnul, když pokračoval, „protože jsem měl povinnost to nedělat tolik let, že nevím, jak jinak reagovat. Existují pravidla, která musíte znát a rozumět jim. Jakmile se to stane, pořád budete muset trénovat a sbírat zkušenosti, abyste věděli jak a kdy je následovat a kdy je ignorovat.

Budu vás ta pravidla učit. Budu vám ukazovat, proč byste je měli následovat, a budu vám dávat příležitosti je procvičovat.“

Pak pokývl hlavou k Andromedě. „S tím mi bude pomáhat slečna Blacková. A začneme demonstrací.“

Půda se opět pohnula a studenti polekaně vykřikli. Najednou byli zvednuti do vzduchu, jako by se země pod nimi změnila v tribuny.

„Dívejte se,“ pronesl a pohnul hůlkou. Andromeda se ocitla v hrubé  napodobenině známého butiku. „Obávám se, slečno Blacková, že nebudu schopen dodat vám vaši předchozí munici. Věřím, že její nedostatek si vyřešíte sama?“

Andromeda se v té chvíli rozhodla, že Harryho Pottera nenávidí. „Zvládnu to.“

Harry se na ni jen usmál. „To jsem si jistý.“

A najednou nečelila jedné bytosti jako předtím, ale hned třem mořským hadům z hlíny, kteří po ní chňapali ve východu z obchodu.

„První, čemu musíte rozumět. Pokud se ocitnete v takovéto situaci, hlavním úkolem je uniknout. Celkem povšechný cíl, ale…“

Najednou jeden z hadů vystřelil po Andromedě, která zaklela, ustoupila a rozhodla se konstrukt zapudit.

„Jaká by to byla výzva, bez skutečné výzvy?“ zeptal se klidně a poslal k ní dalšího hada. Namířila hůlku.

V očích se jí odrážel náznak paniky, ale nepropadla jí. Už začala přeměňovat kameny do kopí, když k ní had dorazil. Kopí po něm nehodila, zabodla je do země v úhlu tak, aby se had sám nabodl.

Rychle se pohybovala a opět kouzlila, ale napíchnutý had ji ocasem udeřil do hrudi. Sotva měla čas si uvědomit, že spadla do měkkého a že ji nic nebolí, když byla mrštěna zpět. Než našla rovnováhu, první had, kterého zapudila, se vrátil, popadl lem jejího hábitu a roztočil ji.

Rozkřičela se, ale Harry se obrátil ke třídě. „Takže jak vidíte, udržela si chladnou hlavu a nezaváhala. Což je v nebezpečné situaci klíčové. Zaváhání vás zabije.“

Švihl hůlkou a ze země se zvedla zábrana, která zadržela Andromediny zvratky, které vyvolalo neustálé otáčení. „Dokonce přiměřeně reagovala na počáteční útok. Ale okamžik jejího selhání je další klíčový bod a o něm se budete učit tento rok.“

Andromeda se konečně přestala točit a jen visela za hábit.

„Pochopení situace. Musíte vědět, co se kolem vás děje a sledovat to.“ Odmlčel se, nechal ta slova vsáknout. Andromedu zatím had odnesl na pěkný kousek trávy a položil ji. „Takže, kdo je další?“

Zmijozelové ukázali na Nebelvíry a Nebelvíři na Zmijozely.

„Aha, takže to necháte na mně?“ zeptal se Harry vesele a náhodně ukázal na jednoho z Nebelvírů. „Myslím, že začneme s vámi.“

Student nebyl šťastný, vůbec ne.

Harry se jen usmíval. Na konci hodiny v tom onen student nebude sám.

ooOOoo

Jakmile hodina skončila, Harry si v kabinetu procházel výsledky výuky, zápisky o výkonech studentů a co jim navrhne k zlepšení. Při útoku těch stvoření téměř ztuhli. To se dalo očekávat.

Právě proto se rozhodl použít docela děsivé realistické konstrukty podobné monstrům. Bylo třeba času, aby překonali zakořeněnou odpověď na první setkání s něčím takovým. Ale až na konci roku skončí s výcvikem, snad nezaváhají, pokud budou mít smůlu a na něco takového natrefí ve skutečném světě.

„Co přesně jste si myslel, že děláte?!“ vřískala naprosto vzteklá Minerva McGonagallová, která mu v tu chvíli vrazila do kabinetu. Její hlas se zvedl do ječivé fistule, když se jí najednou u hrdla objevilo kopí vytvořené z… novin.

„Myslím, profesorko McGonagallová, že byste měla lépe zvážit svůj přístup k ostatním,“ pokáral ji Harry Potter klidně, švihl hůlkou a noviny se rozbalily a úhledně položily zpět na stůl. „Ne všichni na tak násilné vniknutí reagují takto zdvořile.“

Pomalu, zhluboka se nadechla, aby si uklidnila bušící srdce, a ztěžka polkla nával strachu, když si uvědomila, že tohoto muže by neměla jen tak rozhněvat. „Postavil jste školáky proti monstrům!“

„Ne,“ opravil ji. „Postavil jsem školáky proti animovaným konstruktům, které byly zcela pod mojí kontrolou, a olemoval jsem plochu polštářovými kouzly, abych předešel skutečným zraněním. A to vše, abych jim ukázal, jak na takové situace reagovat.“

McGonagallová zatínala čelist a zírala na něj v naprosté nevíře. „Tento rozvrh jste ale nepředložil!“

„Jak jsem řekl včera večer, byla to změna na poslední chvíli pro studenty sedmých ročníků. To samé provedu v hodině Havraspáru a Mrzimoru,“ odpověděl Harry zlehka.

„To neuděláte!“ zasyčela rozhněvaně.

„Ach? A proč ne?“ zeptal se se zájmem a naklonil hlavu na stranu.

„To je barbarské!“ mračila se. „Nebudete studenty ohrožovat!“

„Nic takového nedělám,“ odvětil bez zaváhání. „Simuluji nebezpečné situace v kontrolovaných podmínkách, takže mají šanci si je zažít, než se ocitnou ve skutečně nebezpečné situaci. K tomu ty hodiny slouží, ne? Obrana proti černé magii?“

„Snad se nesnažíte omlouvat toto…!“

„Vysvětlil jsem to,“ opravil ji Harry. „Jedná se o studenty na úrovni OVCE. Zamýšlím odvést svoji práci a naučit je, jak udržet chladnou hlavu v nebezpečné situaci, aby našli způsob, jak uniknout. Dva z nich se již ocitli v horší situaci než většina obyvatel Británie a díky rychlému myšlení jsou stále s námi.

S tím, co se děje, odvedu svoji práci a naučím je, jak přežít.“ Tvrdě se na ni podíval a vstal. „Já nezpochybňuji vaše učební metody v přeměňování; žádám po vás, abyste byla stejně zdvořilá k mým v obraně.“

„Vy je neučíte nic! Zneužíváte je a svoji pozici!“ odpověděla prudce.

„Je mi líto, že to takto cítíte. Ale vyjádřila jste svůj názor, takže támhle jsou dveře. Hezký den,“ odvětil a potlačil jedovatější odpověď, aby se alespoň pokusil o civilizované chování.

„Takto mě neodmítnete! Nedovolím…“ začala, ale celá ztuhla.

„A já vám popřál dobrý den,“ zopakoval tiše a klidně pohnul hůlkou, čímž ji odlevitoval z kabinetu a postavil v chodbě.

Nato se zase mohla hýbat a sledovat, jak se za ní zabouchly dveře. „TO NENÍ KONEC!“

Ne, souhlasil Harry na druhé straně dveří, to asi není. Ale teď se s ní opravdu nechtěl zabývat, protože než začne další hodina, měl k dokončení hodnocení studentů.

ooOOoo

Belatrix Blacková si povzdechla, když apaticky kráčela ulicí mudlovského Londýna kolem stále páskou obehnané části, kde prošla zkouškou a neuspěla. Zastavila se, prsty přejela po plastové zábraně a vzpomněla si, jak ji sestra seznamovala s věcmi, které mudlové vynalezli. S věcmi, o kterých kouzelníci a čarodějky z větší části neměli ani tušení.

„Je to strašná škoda, že?“ Muž… policista? Ano, to je ono, policista. Stál s rukama za zády, a sledoval její pohled směřující ke stavebním dělníkům opravujícím ulici. „Odporná záležitost. Výbuch plynu – kdo by tušil, že může způsobit takový žár! Viděl jsem ten roztavený asfalt. Někdo už ho spoustu zlikvidoval, než jsem se tam dostal, ale věřte mi, bylo to impozantní.“

„Ano…?“ Trošku se zavrtěla a podívala se na muže, který upínal pozornost na scénu před sebou.

„Ale není třeba se bát. Podle nich bude za pár týdnů všechno jako dřív, úplně celé,“ pokýval hlavou policista. „Až na ten malý butik, který byl bohužel kompletně zničen.“

„Byl to pěkný butik,“ pronesla Belatrix neutrálně s pohledem upřeným na ulici.

„Ještě jsem vás tady neviděl, madame?“ zeptal se policejní důstojník zdvořile a pečlivě si Belatrix prohlédl.

„Sestra mě do něj jednou vzala,“ přiznala Belatrix a při té vzpomínce zrůžověla. „Víte… jsem nejstarší dcera a moje matka trvala na velmi… tradiční výchově. Neměla jsem ponětí o polovině věcí, které si moje sestra ráda obléká mimo rodinu.“

„Aha.“ Muž pokýval hlavou a tvář mu zjemněla soucitem. „Nu, zdá se, že jste se už přizpůsobila.“

„Snažím se,“ přiznala a pohlédla na přestavbu. „Jen… nevím. Tolik toho nevím. A kvůli tomu si uvědomuju, kolik jsem toho vlastně nevěděla i dřív. Cítím se… nevím, malá.“

„Pak rostete,“ pronesl policista s vědoucím úsměvem. „Zjištění, co nevíte, je prvním krokem ke zjištění, co byste měla vědět.“

„No…“ Belatrix se odmlčela a nechala si ta slova projít hlavou. „Protože už víte, kde hledat?“

„Nebo alespoň víte, na čem máte pracovat,“ souhlasil policista bodře. „Přiznávám, vědění, co nevíte, vám automaticky neřekne, kde to hledat, ale znamená to, že budete ve střehu.“

Mlčky přikývla a pořád sledovala rekonstrukci. Bylo to tak… Kouzelník by jen máchl hůlkou, seslal kouzlo na opravu nebo vyčaroval či přeměnil věci. Mudlové však stavěli od základů, dávali věci dohromady neznámým materiálem a způsobem, o kterém nikdy neslyšela.

Dříve by se na ně dívala svrchu, že jim trvá tak dlouho to, co by čarodějka nebo kouzelník zvládli za pár okamžiků  a se zlomkem námahy. Teď však musela přiznat, že v tom bylo víc. Kouzelník mohl vyčarovat jen to, co znal – omítnuté kamenné zdi, dlážděné ulice, tu a tam skleněnou tabuli.

A vše by se nakonec stejně vrátilo do původního stavu, pokud by to nebylo permanentně zakouzlené. A permanentní kouzlení bylo o tolik těžší, že se o něj moc lidí nepokusilo, jen zajišťovalo obnovu kouzel. Proto pár starých rodinných domů příležitostně prostě zmizelo. Z různých důvodů kouzla držící je pohromadě nebyla obnovena a následkem toho se věci vrátily do originálního stavu.

Mudlové však, i když potřebovali delší čas na výstavbu, nebyli tak omezovaní jako většina kouzelnických domů.

Pak ji napadlo něco strašného. Rodinný dům Blacků bezchybně kopíroval okolní mudlovské domy a co si pamatovala, nepotřeboval onu typickou údržbu. Přikládala to na vrub nadřazené rodinné magii, ale…

Co když je to proto, že byl postaven po mudlovsku?

Byla tak ztracená v myšlenkách, že si nevšimla, když se na ni policista vědoucně usmál a s pohvizdováním odešel.

Když se vrátila do reality, dlouho uvažovala, než si přikývla. O mudlech dosud moc nepřemýšlela mimo toho, co jí Harry Potter řekl o oblékání, a ukázalo se, jak málo toho o nich ví.

Chytla se řečí o odívání a myslela, že o tom to je. Ale bylo to opravdu tak?

Jak moc opravdu mudlům rozuměla mimo oblečení, do kterého ji nacpala sestra? Kolik toho věděla o historii vlastní rodiny? Kolik z toho, co o všem věděla, opravdu věděla?

Zneklidňovalo ji to víc, než by chtěla přiznat.

A nejdůležitější otázkou, které musela čelit, bylo – kde to nechává ji?

ooOOoo

„Albusi,“ Křiklan dorazil do ředitelovy pracovny, mračil se a vlastně nevěděl, jak přesně naložit s posledními zprávami. „Rád bych s vámi mluvil o profesoru Potterovi.“

Brumbál si povzdechl a opřel se. „Co se děje, Horacio?“

„Jak asi víte, jeho první hodina byla s mými hady a Minervinými lvy ze sedmého ročníku.“ Křiklan o svých slovech přemýšlel víc než obvykle. „Promluvil jsem si s několika studenty a chtěl jsem vás upozornit na jejich znepokojení.“

„Jaké znepokojení, Horacio?“ Brumbál už cítil starosti rozechvívající mu žaludek.

„Zdá se, že profesor Potter je při hodině přiměl unikat z jakési stavby, kterou vytvořil v relativně uzavřeném prostoru. S tvory, kteří je zřejmě vyděsili.“ Křiklan se lehce mračil.

Brumbál tu informaci strávil a pak pomalu přikývl. „Byl někdo zraněn?“

„Ne. Proto jen vyjadřuji jejich znepokojení a své hodnocení si nechávám pro sebe,“ Křiklanův knír se zacukal. „Vlastně všichni byli poněkud ostýchaví, když si uvědomili, že po tom všem nikdo z nich neměl ani modřinu. Ani slečna Blacková a ta měla naloženo nejvíc.“

„Pravděpodobné, protože od ní očekával nejvíc,“ povzdechl si Brumbál. „V Londýně se docela osvědčila.“

„Jsem si toho vědom a byl jsem na ni pyšný, když jsem se to dozvěděl,“ přikývl Křiklan s úsměvem. „Jelikož jde o třídu připravující se na OVCE, nebudu soudit. Obzvlášť ve světle současné… atmosféry v kouzelnickém světě.“

„Přesně,“ souhlasil Brumbál a povzdechl si. „Sám nějak… nevím, jak s panem Potterem naložit, abych byl upřímný. Při prvním setkání jsem dost šlápl vedle a měl s ním jakési potíže i později.“

„Ano? To mě překvapuje. Pořád mi přijde příjemný, Albusi,“ uchechtl se Horacio,

„Ano. Pan Potter mi připomenul, že jsem učitelem až do morku kostí. Že to je vlastně shrnutí toho, kým jsem. A jak mi to v něčem dodává značný přehled, ale v jiných oblastech zanechává… nedostatky.“ Brumbál sebou trhl. „Alespoň dle jeho názoru.“

„Velký Albus Brumbál a nedostatečný?“ zeptal se Křiklan pobaveně. „Zhyň, myšlenko.“

„Asi tak,“ souhlasil Brumbál a pod vousy se usmíval. „Nicméně mě pan Potter ujistil, že bude studenty učit, jak přežít. Pokud za ním přijdou pro něco víc… tak to bude jejich volba. Řekl jsem mu, že by podle mě neměli být zapojeni do potenciální… kaše, která přijde.“

„A pan Potter?“

„Věří, že budou zapojeni bez ohledu na mé přání a že já jen doufám v nejlepší, i když bych neměl.“

„Aha,“ poznamenal Křiklan. „Jako ředitel zmijozelské koleje… bohužel, musím souhlasit s panem Potterem. Na základě toho, co jsem ke své smůle zaslechl.“

„Doufal jsem…“

„ALBUSI!“ vzduch prořízl hlas Minervy McGonagallové. „JAK SE OPOVAŽUJETE NECHAT TOHO BARBARSKÉHO ŠÍLENCE POBLÍŽ DĚTÍ!?“

„Asi to budeme muset ponechat na pozdější diskuzi, Horacio.“

„Ale Merlinku,“ poznamenal Křiklan. „Zní kapku rozčileně.“

„Vskutku.“

ooOOoo

„Tak jaké to bylo?“ zajímal se Ted, když se usadil vedle Andromedy, přičemž okázale ignoroval nasupené pohledy zmijozelského stolu, které vyvolala jeho přítomnost.

„Nenávidím ho,“ zavrčela Andromeda a obrátila se s jedovatým pohledem na sedmáka, který sahal po hůlce. „A zatímco s profesorem Potterem toho moc neudělám, zbytek vás nereprezentuje ani zlomek toho, co považuju za hrozbu.“

Spolužák sebou trhl a všichni u stolu se znepokojeně zavrtěli a zdráhavě a pomalu zastrčili hůlky na svá místa.

„Ale Andynko, chováš se, jako bys v tom byla sama,“ poznamenal Ted suše a zakroutil hlavou. „Nenechám tě samotnou užívat si tu zábavu, jak bych mohl?“

„Povíme si, až budeš mít i ty po Potterově hodině,“ zavrčela z hloubi hrdla.

„Myslím, že mě fakt má rád,“ zazubil se. „Já, na rozdíl od jisté překrásné dámy, jsem se nepokusil dohodit mu svoji sestru.“

„Jak je mi opakovaně připomínáno,“ povzdechla si Andromeda a ramena jí spadla. „Vážně, jen jsem chtěla, aby Bela přestala být tak… tak…“

„Belovská?“ doplnil nápomocně nový hlas a u stolu se objevila Narcisa. Posadila se před Andromedu. „Andromedo.“

„Narciso,“ pozdravila ji Andromeda úklonou hlavy. „Doufala jsem spíš, že se zklidní a zakotví.“

„Když myslíš, Dromedo,“ souhlasila Narcisa a pak zašilhala na Teda. „Sotva přijatelný nápadník.“

„Prťavá otravo,“ odvětil Ted s úšklebkem. „Jak se máš?“

„Snesitelně, navzdory mraku, který přiválo sestřino zasnoubení s tebou,“ odfrkla si Narcisa. „Mohla dopadnout líp.“

Andromeda tlumeně zasténala a začala si masírovat spánky. Ted se však na Narcisu zazubil. „Jistěže mohla dopadnout líp, je to Andynka. Stačí jen lusknout prsty a jakákoli týpek bude na všech čtyřech uspokojovat její potřeby.“

Kolem se rozezněla spousta protestů, zatímco Narcisa pánovitě přikývla. „Jak by to mělo být, kdyby věděli, co je pro ně dobré.“

„Ale já? Já jsem výzva,“ zazubil se Ted samolibě. „Jsem nevychované mudlorozené hovado, které jí vzdoruje, zpěčuje se jí a kvůli mně se musí skutečně snažit, aby získala, co chce.“

Andromeda zrudla jako vlčí mák a zoufale se snažila splynout se svým sedadlem.

Narcisa zamrkala, pak zamrkala ještě jednou, a pak pomalu přikývla. „Asi chápu, co ji láká. Merlin ví, že je mi zle ze všech těch podlézavců. Nechci se změnit na druhou tetu Walburgu.“

„Merlin chraň,“ souhlasil Ted a lstivě se usmál. „Slyšel jsem, že má ve zvyku být naprosto nesnesitelná.“

„Byla děsivá,“ zachvěla se Narcisa. „Kdyby ji prastrýc Charlus nezastavil…“

„Strýček Charlus něco udělal?“ ozval se hlas přímo za Tedem. Všichni se trochu lekli a otočili. V nebelvírských barvách tam stál James Potter a zvědavě mrkal.

Několik starších Zmijozelů se už nadechovalo k protestu, ale ztichli po slovech pronesených vážným dětským hlasem: „Doufám, že nikdo nebude natolik pošetilý, aby řekl něco o příbuzných, kteří by se měli vyhýbat jeden druhému, protože jsou v různých kolejích.“

Vedle Jamese Pottera se postavil Sirius Black mnohem vážnější, než by měl být jedenáctiletý. Ruce měl založené na hrudi a všechny přejel pohledem. „Zvlášť když mě doprovází při návštěvě sestřenic.“

„Dědici Blacku,“ pronesla Andromeda formálně a zbytku stolu tak připomněla, s kým budou jednat. „Dědici Pottere.“

„Siriusi,“ přikývla hlavou Narcisa a následně upřela jízlivý pohled s jistým spekulativním leskem v očích na Jamese. „Kdo je toto?“

„Toto je James,“ představil Sirius svého nového kamaráda. „Zjevně ho musím udržovat stranou od problémů. Jak strašné.“

„Ale no tak, víš, že se ti to líbí!“ zubil se James. „A rozhodně si to zasloužili!“

„Ano, ale i tak, vážně bys chtěl, aby nás chytil on?“ připomněl mu Sirius a otřásl se. „Víš, co nám provede, jestli nás chytí?“

„To jen znamená, že musíme být opatrnější!“ oponoval James vesele a mávl na Narcisu. „Ahojky! Rád vás všechny poznávám.“

Odmlčel se po zamračených výrazech a ďábelsky se na ně zazubil. „Těším se, až si z vás vystřelím.“

„Vidíš, s čím se musím potýkat?“ zaúpěl Sirius s tváří v dlaních. „Je nenapravitelnější než já!“

„Rozkošné,“ zasyčela si Andromeda sarkasticky. „Prostě naprosto rozkošné.“

„Vypadá to, že máš před sebou spoustu práce, cvrčku,“ přikývl Ted s pobaveným úsměvem. Pak zaznamenal Narcisin upřený pohled na Jamese. „Možná bys měl s sebou vzít i tuhle otravu a uvolnit ji.“

Narcisa za na Teda zamračila. „Nepotřebuju u…!“

„Ehm, no nevím, zdá se mi nějak nafoukaná,“ začal James obezřetně. „Navíc je to holka. A navíc holčičí holka.“

Sirius viděl oheň, který se zažehl v Narcisiných očích, a zamračil se na Teda. „Za tohle tě dostanu. Rozhodně tě za to dostanu.“

„Dostaneš za co?“ zeptal se James zmateně.

Sirius zaznamenal Narcisin nepěkný pohled a zachvěl se. „Řekl bych ti to, ale všechno by se jen zhoršilo.“

„Cože?“ James byl úplně mimo.

„To brzo poznáš, mrně, to brzo poznáš,“ prohlásil Ted s vědoucím, samolibým úšklebkem. Objal Andromedu kolem ramen a pak se rozzářil směrem k okolním zamračeným pohledům.

Andromeda celou věc jen sledovala a byla dost zmatená, jak se snažila rozhodnout, jestli by měla být pobouřená nebo rezignovaná. Tak jako tak, její kluk jí udělal život zajímavějším. Za což zaplatí.

Jakmile jí odezva, která nutně přijde, přestane připadat zábavná.

ooOOoo

„Můj lorde? Myslím, že se vyskytla příležitost k možnému rozruchu a možná i vyhození Lovce bouří z Bradavic,“ pronesla Walburga s chladným, ostrým úšklebkem na rtech.

„Ano? Povídej,“ pobídl ji Voldemort a opřel se.

„Vše díky té pitomé krvezrádkyni McGonagallové…“