Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 24 – Spát

Musel to být sen.

Nebo iluze.

Žádný sen by však nemohl být tak živý a žádné iluze se nelze fyzicky dotknout. A když se Draco natáhl, aby něžně pohladil Hermioninu tvář, cítil její jemnou pleť pod svou dlaní – a to bylo velmi skutečné.

Jakmile se jí dotknul, automaticky couvnul a klopýtl několik kroků zpět. Když se mu podařilo popadnout dech, začal dýchat zrychleně.

„Grangerová?“ vyhrknul ochraptěle. „Hermiono?“

Jeho hlas v ní nevyvolal žádnou reakci. Ani se nezachvěla, ani se nepohnula. Jediné, co potvrzovalo, že vůbec žije, bylo zvedání a klesání jejího hrudníku, jak se nadechovala a vydechovala.

Srdce mu bušilo tak silně, až měl pocit, že mu zlomí žebra; bušilo tak silně, že ho slyšel – a byl to jediný zvuk v místnosti, který bylo slyšet.

Až o pár vteřin později se v místnosti rozsvítilo a hlas za ním zašeptal: „Ach, bohové.“

Draco při tom zvuku nadskočil a okamžitě se otočil. Madam Pomfreyová stála ve dveřích, oblečená v noční košili pod tlustým květovaným županem. Ve tváři se jí zračila směsice překvapení a obav.

„Ach bohové, ach bohové,“ opakovala. Vešla do místnosti a dveře se za ní automaticky zavřely. „T-ty bys tady být neměl.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se Draco otupěle. „Jak je to možné?“

Madam Pomfreyová ignorovala jeho otázku. Místo toho se soustředila na prohledávání kapes svého županu. „J-je mi to l-líto, ale musím… musím to udělat.“ Konečně vytáhla z kapsy hůlku. „Musím vám vymazat paměť-“

„Vymazat paměť?“ opakoval zmateně. Ale pak mu to začalo dávat smysl – chtěla mu vymazat vzpomínky na všechno, co právě viděl. Chtěla, aby zapomněl na Hermionu.

„Ne!“ zakřičel. Třesoucí rukou před sebe zvedl vlastní hůlku, aby mohl odrazit jakékoli kouzlo, kterým by po něm mohla vrhnout. Ale madam Pomfreyová si musela myslet, že ji chce zaklít, protože se automaticky schoulila; výraz hrůzy jí prolétl tváří.

Okamžitě si uvědomil, jak výhružně musel na sestru působit, ale nestaral se o to. Jediné, co chtěl, bylo uslyšet nějakou formu vysvětlení bez toho, aby mu vymazala paměť.

„Co to tu je?“ zaskřehotal.

„N-nemůžu vám to říct,“ koktala zdravotnice. „Nesmíte to vědět… neměl byste tady být… Nemůžu…“

„Řekněte mi to!“ vyštěkl Draco. Zesílil své sevření kolem hůlky a připravil si hůlku do pohotovosti. Skrze pevně stisknuté rty řekl, „Potřebuju to vědět. Co-“

„Co se to tu děje?“

Na krátký moment si Draco pomyslel, že ta slova pronesl on. Ale když pohlédl za rameno madam Pomfreyové, uviděl Brumbála se svraštělým čelem a zamračenou tváří.

„Pane Malfoyi,“ řekl ředitel klidně. „Draco. Sklopte hůlku.“

„Chtěla mi vymazat paměť!“ vykřikl Draco.

Brumbál si se sestrou vyměnil pohled. Pak svůj zrak vrátil k Dracovi a řekl, „Nic takového neudělá. Jen dejte svou hůlku pryč a já vám všechno vysvětlím.“

„Albusi!“ vykřikla madam Pomfreyová. „Nemůžeme-“

Brumbál zvedl dlaň, aby ji umlčel. „Poppy, schovávali jsme ji už dost dlouho. Pan Malfoy si zaslouží vysvětlení.“

„Ale-“

„Můžeš odejít, Poppy,“ řekl Brumbál a věnoval jí ujišťující úsměv.

Vypadala, že se chystá protestovat, ale nic neřekla. Místo toho krátce přikývla, sklonila hlavu a opustila místnost.

Ve chvíli, kdy byla pryč, zeptal se Brumbál, „Jak to šlo v tom druhém světě? Beru to tak, že vše dopadlo dobře?“

Draco blesknul po staříkovi před ním pohledem. „Ano, šlo to dobře a všechno vám potom budu vyprávět. Mezitím ale nezkoušejte měnit téma. To je Hermiona,“ řekl a ukázal na dívku na posteli. „Naše Hermiona.“

Brumbál přikývl. „Vskutku, to je naše Hermiona.“

„Je naživu!“

„Ano. Znovu máte pravdu.“

„Ale jak?“

Brumbál pokynul směrem k židlím u zdi. „Posaďte se, Draco.“

Překřížil si ruce na prsou a řekl, „Radši postojím, děkuji.“

„Velmi dobře,“ pokývl Brumbál. Přešel okolo Draca a zastavil se u nohou postele.

„S bezpečnostním systémem, který jsem v této místnosti použil, jsem docela spokojený,“ řekl. „Okamžitě mě upozorní, když se objeví vetřelec. Jsi však teprve druhý – první byla samozřejmě druhá Hermiona Grangerová. Předpokládám, že jste se o tom dozvěděl od ní?“

Draco přikývl. „Mohl byste to tak nazvat. Asi jste jí nevymazal paměť tak dobře, jak jste doufal.“

„Možná. Ale spíš bych řekl, že kouzlo jednoduše vyprchalo, když se dostala do svého světa. Kouzla vždycky skrz dimenze nemusí přetrvat.“

„Nevypadá to, že byste si vyčítal, že jste jí vymazal paměť,“ usoudil Draco.

„Samozřejmě, že jsem se kvůli tomu cítil špatně,“ řekl Brumbál. „Litoval jsem toho, že jsem to musel udělat. Ale měl jsem pocit, že je lepší vymazat paměť jedné dívky než ohrozit bezpečnost druhé. Nemohli jsme riskovat, že by to komukoli řekla – obzvláště nějaké špatné osobě.“

„Špatné osobě?“ zamumlal Draco. „Tím myslíte jako třeba mě?“

„Komukoli,“ odpověděl Brumbál. „Jediní lidé, kteří o tom na této škole vědí, jsou profesorka McGonagallová, madam Pomfreyová a já. A nyní i vy.“

„Já nevím nic,“ opravil ho Draco.

„Ještě ne. Ale je jedině spravedlivé, abyste dostal vysvětlení. Takže vysvětlení je přesně to, co vám dám.“

Přešel ke kraji postele a podíval se na Hermionu. „Jak vidíte, je naživu. Obávám se však, že není příliš při smyslech.“

„Proč ne?“ chtěl vědět Draco.

Brumbál si povzdechl. „Mohl bych začít od začátku: O Vánocích ráno měla profesorka Trelawneyová při snídani vidění. Bylo úplně jiné než ty, které mívá obvykle – jinými slovy, působilo docela opravdově. Začala mumlat cosi o tom, že jedna mudlovská čarodějka je v nebezpečí – že ten den zemře. Její vize byla poměrně krátká a nejasná, ale poté, co skončila, se mi od ní podařilo získat nějaké další informace, i když podrobnosti měla docela zamlžené. Většinou si na své vize ani nevzpomíná. Dokázala nám však říct, že ta mudlovská čarodějka je slečna Grangerová a že jí dole v Prasinkách hrozí nebezpečí. S profesorkou McGonagallovou jsme okamžitě vyrazili. Spěchali jsme dolů do Prasinek, ale než jsme vás všechny našli, škoda už byla napáchána – Hermiona už byla pobodána. Takže když jsme k vám doběhli, profesorka McGonagallová vykřikla kletbu, aby smrtijeda zadržela, a já jsem vás mezitím všechny osvobodil od kouzla, které na vás seslal.“

Draco přikývl. „Vzpomínám si. A pak jste přišel k nám, k Hermioně, a pokoušel jste se ji uzdravit kouzlem.“

„Ne, Draco, nepokoušel jsem se ji uzdravit.“

„Cože?“

Na starcových rtech se objevil malý, šibalský úsměv. „Když jsem viděl zranění slečny Grangerové, měl jsem vážné obavy. Vypadalo dost vážně... ale rozhodně ne smrtelně. A hned jsem věděl, že se dá vyléčit. Ale nemohl jsem dopustit, aby si to uvědomil i někdo jiný.“

Draco zmateně svraštil čelo. „Co to říkáte? Chci říct, že jsem vás viděl, jak na ní sesíláte nějaké kouzlo. Slyšel jsem vás.“

Brumbál přikývl. „To jste vskutku slyšel. Ale nebylo to léčivé kouzlo, ale spíše kouzlo, které by ji hluboce uspalo.“

Draco začínal chápat. „Spánek tak hluboký, že… by způsobil, že by vypadala jako…“

„Mrtvá,“ dokončil za něj Brumbál.

Draco odmítavě zavrtěl hlavou a začal přecházet po podlaze. „Ne. Ne, to byste neudělal. Neudělal byste to tak, aby to vypadalo, že je mrtvá, aniž byste to někomu řekl...“

„Ach, ale udělal. Nejdřív to bylo pouze na oko kvůli tomu smrtijedovi. Chtěl jsem, aby uvěřil, že dosáhl svého cíle.“

„No, fungovalo to. Uvěřil tomu. Tak proč jste to, ksakru, neřekl nikomu ani potom?“

„Je to trochu složitější,“ odpověděl Brumbál. „Náš původní plán byl přivést ji sem a vyléčit ji, aniž by zpočátku někdo věděl, že je naživu. Proto jsme se zařídili v této místnosti, protože jsme potřebovali bezpečné místo, kde bychom ji mohli držet a kde by byla malá šance, že ji někdo najde. Protože byla komnata obsazená, nemohla se otevřít nikomu jinému, pokud by jeho potřeba nesouvisela právě se slečnou Grangerovou – což je, jak si umím představit, způsob, jakým jste ji přiměl, aby se vám otevřela. Seslali jsme kouzlo, které by zabránilo ve vstupu komukoli, kdo by jí chtěl ublížit, a já jsem seslal bezpečnostní kouzlo, o kterém jsem se zmínil dříve, aby upozornilo buď mne, nebo madam Pomfreyovou, že je tu vetřelec.“

„Pak jsem zavolal jednoho z nejlepších lékouzelníků v kouzelnickém světě, aby jí pomohl. Slečna Grangerová vlastně neměla s uzdravením žádné potíže. Myslím, že její hluboké bezvědomí tomu možná napomohlo. Nicméně navzdory tomu, že její zranění bylo téměř pryč a nedošlo k žádnému trvalému poškození, prostě se nechtěla... probudit.“

„Je v kómatu,“ zamumlal Draco. „Takže co? Byla v kómatu. Určitě nebyla mrtvá. Proč byste něco takového tajil před všemi, kteří byli její 'smrtí' naprosto zdrceni: před jejími přáteli... před její rodinou?“

„Její rodiče měli vlastně velkou zásluhu na tom, že jsme to drželi v tajnosti,“ řekl Brumbál. „Hned jsme je o tom informovali a oni sem přijeli, aby byli s ní. Po několika dnech, kdy nedošlo k absolutně žádné změně, se rozhodli vrátit domů, ale požádali nás, abychom i nadále dělali vše, co je v našich silách, a pomohli jí se probudit. Také nás požádali, abychom nikomu neříkali, že je naživu; zjevně se dost obávali, že by její život mohl být ohrožen, kdyby se to dozvěděli nesprávní lidé. Řekl jsem jim, že si ji mohou vzít s sebou domů, ale oba měli pocit, že toto je pro ni nejlepší místo – že se jí dostane té nejlepší péče a že bude mít větší šanci na uzdravení.“

Draco se konečně nepřítomně posadil na jednu ze židlí. „Její rodiče to věděli,“ řekl, jako by mluvil sám k sobě. „Proto nepospíchali s vyzvedáváním jejích věcí.“

„Přesně tak,“ řekl Brumbál. „Doufali, že se z toho dostane, a tak si nechtěli vzít všechny její věci s sebou domů. Předpokládám, že si mysleli, že by se tím vzdali jakékoli naděje, že se ještě někdy probere. Nicméně po dvou měsících, kdy se nic nezměnilo, se nakonec rozhodli, že je čas ji vzít domů. Poslal jsem tedy pana Pottera do vašich komnat, aby vyzvedl její věci.“

„A pak se tu objevila ta druhá Hermiona.“

Brumbál přikývl. „Ano. Objevila se a já jsem to okamžitě považoval za jakési znamení, že by Grangerovi neměli ztrácet naději, že se z toho jejich dcera dostane. Podařilo se mi je přesvědčit, aby jí tu nechali ještě pár týdnů, a připomněl jsem jim, že tady bude v největším bezpečí. Nakonec souhlasili. Ale... zatím se nic nezměnilo. Ani nevíte, kolik svých nejbližších přátel jsem sem přivedl, aby se na ni podívali – nikdo z nich nedokázal přijít na to, jak jí pomoci.“

Draco upřel pohled na dívku, která tak klidně ležela na posteli, a ztěžka polkl. Jak je to možné? Jeho jediný sen o tom, že Hermionu Grangerovou znovu uvidí živou, se stal skutečností – jenže to bylo, jako by mu někdo strhl nápast. V tomto komatózním stavu byla už více než dva měsíce a pravděpodobnost, že se někdy probudí, se zdála přinejlepším mizivá. Byl to tak krutý objev; Draco si skoro přál, aby to vůbec nezjistil.

„Co se stane, když se neprobudí?“ zeptal se Draco, hlasem stěží hlasitějším než šepotem.

„Přijedou její rodiče a odvezou si ji, a oni pak rozhodnou, co budou dělat.“

Draco zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Nejde udělat ještě něco jiného?“

„V tuto chvíli mě nenapadá nic, co bychom ještě nevyzkoušeli. Když se na ni teď dívám, vypadá jako naprosto zdravá mladá žena, která jen... spí. Ale na nic nereaguje – ani na hlasy rodičů, ani na jejich doteky. Skoro jako by odmítala vzít na vědomí, že žije; jako by snad byla uzavřená v nějakém snovém světě, ve kterém se zabydlela – nebo který považuje za skutečný. To je jen jedna z mnoha teorií. Ale bohužel pravdou je, že prostě nevíme, proč se nechce probudit, a obávám se, že čím déle takhle zůstane, tím méně je pravděpodobné, že se někdy probere.“

„Páni.“

To bylo jediné slovo, které Draco dokázal použít. Najednou ho napadlo, jestli to není sen sám o sobě. Ještě před necelou hodinou věřil, že Hermiona je stále mrtvá, a teď se dozvěděl, že je pořád naživu, ale vůbec na nikoho a na nic nereaguje, protože možná žije ve světě snů -

Dracovy oči se široce rozevřely a okamžitě vyskočil ze židle. „Vím, jak jí pomoct!“ vykřikl.

Jak mu myšlenky začaly kroužit myslí, začal nadšeně přecházet po místnosti. Brumbál ho zvědavě sledoval a vypadal, že ho velmi zajímá, co chce Draco říct.

Jeho pozornost upoutala zmínka o snu. Nejdřív ho to nenapadlo; vlastně mu trvalo několik vteřin, než mu to došlo. Ale když se tak stalo, věděl, co je třeba udělat.

„Od té doby, co Hermiona umřela – chci říct, od té doby, co jsem si myslel, že umřela,“ vysvětloval Draco, „se mi o ní zdálo. Určitě pokaždé, kdy jsem usnul. A pokaždé za mnou přišla, povídali jsme si a všechno bylo v pořádku, ale pokaždé… zemřela. A celou tu dobu jsem předpokládal, že si se mnou hraje moje podvědomí – že se jen těžce vyrovnávám s její smrtí. Ale v těch snech… já nevím. Vždycky se mi zdála tak skutečná. Ale potom, před několika dny, už jsem toho měl dost a ve svém snu jsem jí řekl, ať odejde – ať mě už nechá na pokoji. A od té doby se mi o ní nezdálo.“

Vypadalo to, že to Brumbála zaujalo. „Co přesně tím chcete říct, pane Malfoyi?“

Draco přestal chodit a podíval se na Hermionu. „Profesore, myslíte, že je možné, že pokaždé, když se mi o ní zdálo, byla opravdu v mém snu? Že možná… nějak… mé a její podvědomí jsou spojená?“

„Řekl bych, že to je naprosto možné,“ odpověděl Brumbál. Draco mohl znovu spatřit jeho slavný třpyt v očích.

„Profesore, myslím, že bych jí mohl zachránit, ale budu potřebovat vaši pomoc.“

„Zpomalte, Draco. Ani jistě nevíme, jestli se opravdu děje to, co říkáte-“

„No a co?“ vyštěkl Draco a okamžitě zalitoval svého příkrého tónu. Zjemnil ho a pokračoval, „Chtěl jsem říct, že jestli s ní mám nějaké spojení, ničemu by neublížilo, kdybych se s ní zkusil spojit znovu. Možná že teď, když znám její situaci, jí to budu moct vysvětlit. Ať už to bude nebo nebude fungovat, určitě jí to neublíží.“

„Nevím…“

„Prosím, profesore,“ žádal Draco. V jeho hlase byla prosba a obával se, že ho dělí jen pár vteřin od chvíle, kdy si klekne na kolena a bude žebrat. „Prosím, nechte mě to udělat. Když to nebude fungovat, tak… no, tak to nebude fungovat a nic se nestane. Ksakru, jestli se to nepovede, dokonce vás nechám mi vymazat paměť, a budu zase věřit tomu, že umřela. Ale jestli se to povede…“

Brumbál se na něj zamyšleně zadíval. Na moment byl úplně zticha. Pak přejel pohledem od Draca k Hermioně a zpátky a s povzdechem řekl, „Asi to ničemu neuškodí. Co budete potřebovat?“

„Doušek živé smrti,“ odpověděl Draco. „Slyšel jsem, že je dobrý na to, aby člověka uspal do hlubokého spánku.“

„Ano, to je,“ řekl Brumbál, „ale možná až do příliš hlubokého.“

„Dobře. Budu potřebovat nějaký silný, abych se neprobudil příliš brzy. A pak taky něco jako lektvar jasného snění, protože si budu potřebovat být vědomý reality i ve snu. Můžete mi ho sehnat?“

Brumbálovu tvář přelétl skeptický výraz. „Mohl bych, ale nejsem si jistý, že to udělám. Když budete v takto hlubokém spánku, mohl byste se také ocitnout v nebezpečí, obzvláště když smícháte dva lektvary. Nevím, jak spolu budou reagovat.“

„Já to riziko rád podstoupím,“ ujistil ho Draco. Přešel blíž k posteli a díval se na Hermionu. „A jestli mi nepomůžete, udělám to sám.“

„Mohl bych vám také teď hned vymazat paměť,“ upozornil ho Brumbál. Neřekl to jako výhrůžku, ale spíše to oznámil.

Draco přikývl. „Ale nevymažete.“

Nedalo se to popřít – a oba to věděli. Brumbál si přál, aby se Hermiona probudila, stejně jako Draco nebo Hermionini rodiče. Nehodlal si tuhle příležitost nechat ujít a udělal by cokoli, aby jim ji pomohl přivést zpátky. Draco si toho byl velmi dobře vědom.

„Dojdu pro ty lektvary,“ promluvil konečně Brumbál. „Vy tu mezitím zůstaňte. Neodcházejte, dokud se nevrátím.“

„Nikam nepůjdu,“ ujistil ho Draco. Neohlédl se, aby sledoval ředitelův odchod; svůj pohled upíral na Hermionu.

Namířil svou hůlku na jednu ze židlí na druhé straně komnaty a řekl, „Accio!“ Židle se k němu okamžitě přesunula a on si sedl. Pevně uchopil Hermionu za ruku. Nereagovala, ale ani to neočekával.

Hladil její dlaň palcem, zhluboka se nadechl a pomalu vydechl.

„Velmi chytré, Grangerová,“ řekl a zasmál se. „V posledních měsících jsi všechny obelstila. Předstírání smrti? To je dětská hra,“ ušklíbl se. „Vsadím se, že nemáš ani tušení, jak všem chybíš? Vsadím se, že jsi tak naivní, že si myslíš, že už na tebe všichni zapomněli. Že se z tvé smrti už vzpamatovali. No, není to pravda, nevzpamatovali. Já jsem se nevzpamatoval. A na to bych vsadil, že by tě překvapilo nejvíc.“

Nerad s ní vedl jednostrannou konverzaci a věděl, že by se jí nelíbilo, že ji do ní zapojil. Hermiona byla typ člověka, který vždycky chtěl mít šanci odpovědět – aby byla jasná i její strana příběhu.

Modlil se k Merlinovi, aby k tomu dostala šanci.

Takže k ní přestal hovořit a místo toho se opřel o opěradlo židle a pozoroval ji. Sledoval, jak se jí hrudník stoupá a klesá. Jak se její oči pod víčky trochu pohybují na znamení toho, že v tuto chvíli skutečně sní.

Propletl své prsty s jejími a doufal, že pocítí byť ten nejslabší pohyb. Ale neucítil.

Neměl tušení, jak dlouho trvalo, než se Brumbál vrátil, ale připadalo mu to jako chvilka. Stařík se najednou objevil na druhé straně Hermioniny postele, v ruce držel lahvičku.

„Tohle je přesně to, co jste požadoval,“ řekl. Zaváhal, než ji Dracovi podal. „Jste si jistý, že to chcete udělat?“

„Nikdy v životě jsem si nebyl ničím jistější,“ odpověděl Draco. Omotal prsty kolem hladkého, chladného skla a vzal si ji od Brumbála. Odkašlal si a řekl, „Vadilo by vám, kdybych chtěl být o samotě? Myslím tím-“

„Chcete, abych odešel,“ dokončil Brumbál. Slabě přikývl. „Dobrá. Přijdu vás zkontrolovat zhruba za dvacet minut. Jestli nebudete do půl hodiny vzhůru, sám vás vzbudím. Může chvíli trvat, než začne lektvar působit, tak buďte trpělivý.“

„Dobře,“ řekl Draco. Věnoval mu polovičatý úsměv a přikývl, než spolykal celý obsah lahvičky.

Brumbál ho pozoroval, jako by hledal nějaké známky toho, že lektvar nepůsobí. Když se zdálo, že je vše v naprostém pořádku, položil Dracovi jemně ruku na rameno.

„Hodně štěstí,“ popřál mu a odešel z komnaty a nechal Draca samotného s Hermionou.

Draco rychle vstal ze židle. Bez toho, aby pustil její ruku, si sedl na okraj postele vedle ní. Nahnul se, lehce ji políbil na čelo a zašeptal jí do ucha, „Jdu tě zachránit.“

A to byla poslední věc, kterou si pamatoval, než jeho svět zčernal.