Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

1/4

Harry mířil ke světlu. Nevěděl, jak už dlouho už letí, zdálo se mu to jako celá věčnost, neviděl víc než moře pod sebou a hvězdy nad hlavou. Záhy se naučil nepozorovat příliš upřeně hladinu, nad níž letěl, její monotónní vlnění – nahoru a dolů, nahoru a dolů – proložené občasným bíle napěněným  vrcholkem ho uspávalo. Slétl tak blízko k hladině, že ho moře spíše obklopovalo, než aby je měl prostě pod sebou. Nemohl se ohlédnout, takže netušil, jestli se za ním ještě stále viditelně rýsuje azkabanská pevnost. Pohled na nevýrazné světlo vystupující z oparu válejícího se nad pevninou mu vlil novou naději do žil; jak záře před ním sílila, přál si čím dál tím toužebněji moci přistát a dopřát odpočinku svým slábnoucím končetinám. Ještě nikdy neletěl tak daleko ani tak dlouho v jednom kuse.

Konečně před sebou rozeznal zdroj oné záře – maják, v jehož blízkosti byla malá tvrz s dalším majákem, pro změnu nefunkčním, čnícím nad plochou střechou historické budovy. Z této vzdálenosti vypadaly maják i tvrz jako dětské hračky. V klidných vodách za betonovou hrází kotvila řada rybářských lodí, od plavidel určených k lovu v hlubokých vodách až po plachetnice s otevřenou palubou. S jistou námahou byl s to rozpoznat pavučinu cest rozbíhajících se z přístavu, zčernalé kamenné domy vyrovnané podél ulic jako vojáci v šiku, jejich břidlicové střechy byly lehce poprášené sněhem a vyvolávaly dojem pocukrovaných perníkových chaloupek. Město bylo temné a bez života.

Muselo být už k půlnoci. Vzlétl za slunce západu, ale netušil, jak daleko je z Azkabanu na pobřeží, a nedokázal ani odhadnout rychlost svého letu. Rozhodl se zamířit ke tvrzi s nepoužívaným majákem na střeše, skýtala mu vítaně velkou plochu k přistání, která byla dostatečně skrytá pohledům mudlů; aby někdo nebyl nepříhodně překvapen přeměnou zlatého grifina v šestnáctiletého kluka.

Téměř zaplakal štěstím, když byla tvrz pod ním a on se konečně mohl začít ve spirálách snášet dolů, připravený na přistání. Ve chvíli, kdy se jeho tlapy dotkly ploché střechy, zřítil se únavou a proměnil se v člověka; těžce dýchal, měl strašnou žízeň a cítil se zcela vyčerpaný. Převalil se na záda a vzhlédl k obloze, studený vzduch ho mrazil, ale toto mrazení bylo příjemné, protože nebylo způsobené mozkomory. Pokud se už nikdy nedostane do blízkosti žádného mozkomora, nehodlá si již nikdy stěžovat na chladné povětří.

http://cache.virtualtourist.com/1/1833245-Museum_of_Scottish_Lighthouses-Fraserburgh.jpg

S námahou se vyštrachal na nohy a přešel k okraji střechy, aby vyhlédl na širé moře ve směru, odkud přiletěl. Zjistili už mozkomorové, že zmizel? Poslali už sovu na ministerstvo? Očima sklouzl k zakotveným rybářským lodím, nebyly mezi nimi žádné rekreační čluny, jen pracovní plavidla, všechna poutací lana byla prověšená. Byl odliv a bylo zřejmé, že kdyby poutací lana nebyla tak dlouhá, upínací rohatinky by se zřejmě vyrvaly z palub menších dřevěných bárek a rozměrnější rybářské čluny by se vznášely nad hladinou. Břeh byl ještě pokryt sněhem, jaro na sebe v této části Skotska nechávalo čekat. Rackové se choulili do výklenků ve skalách obklopených pásem černých chaluh, z dálky se ozvalo osamělé přidušené zaštěkání.

Opřel se zlehka o zděné zábradlí, vítr mu čechral vlasy a Harry se kochal ponurým nočním půvabem osamělého pobřeží, jako kdyby to vše bylo vytvořeno jen pro něho. Zhluboka se nadechl mořského vzduchu, voněl svobodou. Zvládl to. Utekl z Azkabanu! A pak se mu náhle zkroutily vnitřnosti, když mu na mysli vytanula vzpomínka na to, co ho k tomu činu podnítilo: Jamie i Ginny jsou mrtvé. Simon je u Sv. Munga. Mořský břeh mu znenadání přišel jalový a strohý, všechen půvab vyprchal. Do očí se mu tlačily slzy a on začal horečnatě polykat celé doušky studeného vzduchu, nebude brečet a nebude! Teď není čas slzet...

Ostrý náraz větru ho donutil se rozkašlat, zuby mu začaly cvakat zimou. Rozhodl se najít si útočiště pod střechou, kde by mohl strávit zbytek noci. Přešel k budově majáku vystupující ze střechy tvrze a pokusil se otevřít dveře. Byly zamčené, ale zámek vypadal docela obyčejně. Pekelně se soustředil, namířil rukou ke klice a zvolal: „Alohomora!“ Dveře se poslušně otevřely směrem k němu a on si oddechl. Vstoupil, zavřel za sebou, celý šťastný, že unikne dotěrnému větru. Rozhlédl se okolo, tento maják musel být v chodu před velmi dlouhou dobou, dávno před tím, než mimo půdorys tvrze postavili onen moderní, jehož světlo navádělo Harryho let.

Točitým schodištěm sestoupil do prostor tvrze, ale to, co tam našel, ho překvapilo. Očekával, že dům je obývaný, jenže ono to bylo muzeum, hustě obložené obrázky a modely majáků. Bloumal chodbami a zmateně pošilhával po fotografiích. Po několika dalších schodištích sešel až do přízemí, kde se nacházela široká hala zaplněná dalšími obrázky a modely majáků, tentokrát doplněnými o brožury tvrdící, že se ocitl v Muzeu skotských majáků. Hm, tak to leccos vysvětluje. Zkusil otevřít vstupní dveře, ale byly bezpečně zamčené. Zhluboka se nadechl, napřáhl ruku a vyslovil stejné zaklínadlo, jaké použil na střeše. I tyto dveře se poslušně otevřely, ale přeci jen s jistým, dosti podstatným rozdílem.

http://www.orkneycommunities.co.uk/SCAPAFLOW/pictures/big/5%20lens%20and%20exhibition.JPG

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn!

Zvonek poplašného zařízení se hlasitě rozezněl a Harry překvapením téměř vyletěl z kůže.

K čertu! Tyhle dveře byly napojené na alarm. Proč nebyly hlídané taky ty vrchní? Pitomečku pitomá, vynadal si. Kolik lidí se vloupává do objektu seshora?

Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn! Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn!

A kdo by se sakra vůbec mohl chtít vlámat do muzea majáků? Nač tady ten alarm proklatě mají? Raději se podobnými úvahami dlouho nezdržoval, vyběhl k moři tak rychle, jak byl schopen, s tichým přáním, aby byl v Azkabanu nezanedbával pravidelné cvičení. Poplašné zařízení za jeho zády se stále činilo a on doufal, že rameno zákona zdejšího městečka bude hledat viníka uvnitř budovy nebo na útěku do města a že mu bude dopřáno bezpečně se schovat na pobřeží. Po zrádné směsi písku, sněhu, ledu, kamení a chaluh se běželo mizerně, ale nakonec se mu podařilo vyškrábat se na houštinami zarostlé návrší. Na jeho vrcholu se náhle ocitl na perfektně udržovaném trávníku. Vyjeveně zíral na lehounce zvlněný pozemek před sebou a došlo mu, že se jedná o golfové hřiště. Znovu se dal do běhu, tentokrát po příjemnějším povrchu krátce střiženého greenu, tu a tam pokrytého sněhovým popraškem.

Když po delším běhu opustil hřiště a s ním i vzdálené vyzvánění muzejního alarmu, vydal se po dlážděné silnici. Jenže mu záhy došlo, že na ní by ho autem dohonili téměř okamžitě, tak raději odbočil do hustého porostou. Jakmile se z něho vymotal, rozeznal před sebou ve tmě stát pravidelné pravoúhlé stíny. Zastavil se, předklonil a snažil se vydýchat. V plících ho pálil mráz. Chvíli pozoroval temné obrysy před sebou a usoudil, že se dostal na parkoviště obytných přívěsů. Zachvěl se; i jemu, který strávil na chladném březnovém vzduchu delší než doporučenou dobu, to připadalo jako velice studené místo k žití – karavan zaparkovaný u pobřeží v severním Skotsku.

Pomalu procházel tichými uličkami mezi přívěsy, všechny do jednoho byly na špalcích, některé měly okolo podvozku úhlednou kovovou sukýnku a okolo sebe opečovávané zahrádky se zahradním nábytkem, jiné byly napůl v rozkladu. Mezi tím vším byly natažené šňůry s prádlem, které v čerstvém větru rozmarně mávalo celému okolí. Harryho pozornost upoutalo jedno zvláště rozpadlé nouzové obydlí. Rozbité okénko mělo vyspravené kusem dřeva, kovové dveře se houpaly ve větru a pravidelně narážely do stěny. Prázdná schránka na dopisy vedle přístupové cestičky byla celá zrezlá, na boku měla ostrými tahy zlatě na černém podkladě vyvedeno jméno ‚John MacLeod‘. Harry opatrně přešel k rozvaleným dveřím a vstoupil do tmy uvnitř.

Byl tam příšerný nepořádek, jako kdyby tu bydleli bezdomovci nebo divá zvěř, možná obojí. Ať už tu bydlíval kdo chtěl, zřejmě odešel už před lety. Zavřel dveře a zamkl je kouzlem, pak si našel vzdálený kout v druhé místnosti od vchodu – karavan byl uvnitř nečekaně prostorný – změnil se ve zlatého grifina a stočil se do klubíčka, aby se prospal. Čekala ho ještě dlouhá a nelehká cesta, netušil, kde se vlastně ocitl, neměl žádné peníze a zanedlouho ho bude nejspíš nahánět jak ministerstvo, tak Brumbálovi agenti. Jenže v onu chvíli jeho myšlenky patřily jen spánku... a zanedlouho se vypařily docela.

* * * * *

„Jak to myslíte, že nepude?“

„No, ne že by nechtěl, von spíš nemůže.“

„Proč jako?“

„To radši nechtějte vědět...“

„Co tím chcete říct?“

„No... že už je zas.... tam.“

„Ále ne! Vždyť se právě dostal ven!“

„Jo, jenže... pak vez‘ ňáký kluky z Peterheadu a cestou je stopli a prohledali auto... a všechny zašili.“

„Drogy? Zase? A kde teda je? Moh‘ bych se za něj přimluvit, složit kauci...“

„Bez šance. Donny toho má na triku moc a sám víte, že byl venku jen na podmínku. Prohlásili, že ji porušil...“

„Ksakru!“

„Ale no tak, určo si najdete ňákýho jinýho kedíka...“

Harry zaslechl hlasité bouchnutí, jako kdyby někdo prudce nakopl cosi kovového.

„Skvělý! A co já jako teď!?“

Proměnil se zpět do lidské podoby a natáhl se, aby vyhlédl špinavým okénkem k místu, odkud hlasy přicházely – venku stál muž ve vycházkovém golfovém ohozu, na hlavě mu trůnil plochý skotský baret s nezvykle velkou bambulí, a před ním se hrbila žena středního věku, kterou zřejmě vyrušil při sbírání prádla do nakřáplého plastového koše tvářícího se, že je upletený z proutí. Pravděpodobně Donnyho matka. Stála před jedním z přívěsů působících na první pohled opuštěně, ale odkudsi z jeho útrob se linuly zvuky rádia. Golfista zjevně nakopl jednu z ženiných popelnic, promáčkl do ní díru a pokračoval ve svém díle, až dokud se po něm majitelka nešťastných nádob nenatáhla ve snaze ho zarazit.

Harry dostal nápad. Rychle ze sebe shodil hábit - usoudil, že bude méně nápadný bez kabátu než v kouzelnickém hábitu z azkabanského salónu, pak se chvíli soustředil a nechal si narůst dlouhé vlasy, jako by si je pěstoval už alespoň rok nebo déle. Sáhl dozadu a rychle si je zapletl, navrch si nechal narůst hustou bradku, jakou měl při výletu do Britského muzea. Nakonec vyšel ze svého úkrytu v karavanu a zvolna kráčel směrem ke dříve zmíněné dvojici. Muž už posbíral své věci a začal odcházet k zánovně vypadajícímu BMW. Slunce ještě nevyšlo.

„Moment!“ křikl po něm. Muž se otočil, úkosem si ho změřil, ale zastavil a čekal na vysvětlení, proč po něm Harry pořvává.

„Chá...chápu dobře, že hledáte nosiče?“ zeptal se Harry.

Golfista byl od pohledu čtyřicátník, prošedivělý na spáncích, na sobě měl navlečenou podivnou kombinaci tří různých tartanů, doplněnou vestou s kosočtverci v barvách neladících ani s jedním z jeho ostatních oděvů. Prohlížel si Harryho podezřívavýma modrýma očkama, hnědý knír se mu chvěl, hněv ze ztráty oblíbeného kedíka zřejmě dosud nepřekonal. Neodpověděl.

Přišla k nim i žena z přívěsu a s očima upřeným na Harryho se zeptala: „Kde ses tu vzal? A kdo vůbec jsi?“

Harry se přemýšlivě podmračil. „Jsem... Dudley Dursley. Chtěl jsem se stavit za strýčkem Johnem, Johnem MacLeodem, ale vypadá to, že tu už nebydlí.“

Teď se na něho dívala podezřívavě zase ona. „Esli to nebude tím, že John MacLeod je už třináct let po smrti. A ty nevypadáš o moc starší, řekla bych.“

„No....“ horečnatě přemýšlel, „abych se přiznal, odešel jsem z domu. Bydlím v Surrey a –“

„Surrey! No to se povedlo!“ vložil se golfista. „Maníku, ty jsi Skot stejně jako já! Co ten přízvuk? Mluvíš jako každej vocaď, viš, ne zrovna dórsky, jak se mluví tady po vokolí, ale určitě nejsi ze Surrey, ať jsem královna!“ smál se srdečně. Harry se zarazil a svraštil obočí. Od prvního září ho ani jednou nenapadlo zamyslet se nad vlastní výslovností. Že bych mluvil jako Skot? Samozřejmě si všímal způsobu mluvy strýčka Duncana a pana Lyona. To byli ale v Dunoonu na západním pobřeží a mnohem jižněji. Tam mají jiný přízvuk. A nevlastní otec vyslovoval s tak úzkostlivou pečlivostí, až veškerý lokální přízvuk ze svého slovního projevu zcela odstranil, jako by nechtěl, aby se kdokoli dopátral jeho kořenů.

„Mno,“ připustil Harry. „Řek‘ jsem, kde bydlím teď. Nebo jsem bydlel. Kdysi jsme žili ve Skotsku. Asi se mi už stýskalo. V Surrey to nestálo za mnoho, pořádně jsem tam nezapad‘, a když jsem konečně našetřil dost peněz, pomáhal jsem v tátově obchodě, tak jsem zamířil na sever. Ale teď nemám ani floka... okradli mě, i kabát mi sebrali... a mířím do –“ donutil mozek pracovat a najet na vyšší otáčky „– Huntly!“ dodal rychle, když si vzpomněl na Ronovu výpověď a na noviny, které mu ukázal Skrk, Zpravodaj z Huntly. „Mám poblíž Huntly nějaké příbuzenstvo.“ Už se nemohl na Rona dál zlobit pro jeho výpověď – nebýt jí, netušil by, kam se má vlastně vydat.

„Jo, to už zní líp. Bylo mi jasný, že jsi někde vocaď. Tak viš co? Mám na dnešek dost vsazíno, že porazím Harveye Urquharta. Eště se mi to nepovedlo a Donald byl dycky takovej můj talisman. Už mi párkrát pomoh‘ vyhrát, ale proti Urquhartovi se mnou ještě nešel. Už jsi někdy někomu nosil?“

„Skoro furt,“ zalhal Harry, pamětliv svého tvrzení, že pomáhal v obchodě. Muž ho si ho prohlížel hodnotícím pohledem.

„Asi by to šlo, na tu bídu... Dvacet liber. Když vyhraju, třicet. Když o hodně, tak víc. Jo, já jsem Andy MacRae,“ podal ruku Harrymu, který se jí chopil. „Šéfuju Skotským hledačům.“

Harry ustoupil. „Cože?“

„Skotským hledačům. Ze Frithside Street ve Fraseburghu. Znáš, ne? Detektory kovu. Prodáváme po celém Skotsku.“

Harrymu spadl kámen ze srdce. Nejdřív se lekl, že má před sebou zemskou hlavu detektivů.

„No jasně,“ odpověděl rozšafně, ale vzápětí zaslechl mluvit rozhlasového hlasatele z rádia v karavanu a rázem bylo po klidu.

„Obyvatelé severního a východního pobřeží by měli být na pozoru před hledaným Harrym Potterem, který utekl z nápravného zařízení pro mladistvé. Tento vysoce nebezpečný usvědčený vrah uprchl pravděpodobně na rybářském člunu, vyzýváme proto všechny přístavy v dané oblasti, aby dbaly zvýšené opatrnosti. Výstraha se týká následujících obcí a celého pobřeží v jejich okolí: Banff, MacDuff, Newtown, Longmanhill, Craigmaud, Ladysford, Mid Ardlaw, Rosehearty, Fraserburgh a Peterhead. Potter je vysoký 185 cm, váha přibližně 83 kilogramů...“

„Měli bychom vyrazit!“ prohlásil Harry rozhodně ve snaze přehlušit zbytek popisu tělesných znaků. „Nechceme nechat Urquharta čekat, ne?“

Obrátili se k BMW, Harry se ještě přes rameno otočil po Donnyho rozčepýřené matce, která ho podmračeně pozorovala. Co když jí MacLeod řekl, že nemá žádné příbuzné? Doufal, že zprávu z rádia přeslechla. Jak to, že už sova dolétla až na ministerstvo? Á, počkat... stačilo jí přeci dolétnout do Banff, odkud už se zprávy podávaly rychlejšími způsoby – letaxem nebo přemístěním. Stalo se teď totéž, co po Siriusově útěku: ministerstvo upozornilo mudlovskou vládu, takže po něm v současné době pátral nejen kouzelnický svět. No prima. Štěstí, že se rozhodl nechat si narůst dlouhé vlasy a vousy a že azkabanský hábit odložil v karavanu.

V autě cestou do golfového klubu si Harry všiml, jak ho MacRae kradmo pozoruje. Po několika podezřívavých pohledech se ho muž optal: „Proč sis nenechal poslat ňáký peníze z domu? Když tě okradli.“

Harry se zaksichtil. „No, abych se přiznal, než jsem vyrazil, pohádal jsem se s tátou. Chtěl, abych seděl doma. Pracoval jsem u něj od tý doby, kdy jsem v šestnácti seknul se školou. Už to budou dva roky a už mi to leze krkem. Teď je mi osmnáct,“ zalhal, „a chci si už konečně žít po svým. Nemám zájem dál skákat, jak píská.“

MacRae přikývl. „Rozumný kluk. Jojo, postavit se na vlastní nohy. Udělal jsem to taky tak. Utek‘ jsem z domu v patnácti, na moře. K hlubinnýmu pásáku. Vylovili jsme všechno, co spadlo do vody. Naučil jsem se makat jako pořádnej chlap, starat se sám o sebe. Šetřil jsem a ve čtyřiadvaceti si založil vlastní firmu. Celej svět si dělá prču ze skotský šetrnosti, ale já tý naší lakotnosti vděčím za všechno. Nebyl bych tím, kým jsem dnes, kdybych celý ty roky nevobracel každou libru.“

Harry přitakával, očima hypnotizoval autorádio a doufal, že MacRaeho nenapadne ho za jízdy pustit.

Zanedlouho zaparkovali před budovou s nápisem Fraserburghský golfový klub. Tak už vím, kde jsem přistál. Ve Fraserburghu. Udržel se, aby nevyzvídal ani na Donnyho matce, ani na MacRaeovi, takové dotazování by přeci jen působilo podivně. Otevřel dveře u auta a zachvěl se, jak na něho zaútočil ostrý poryv studeného větru. MacRae si toho všiml: „Víš co, pojď sem.“ Lehce zmatený Harry za ním přišel ke kufru auta. Uvnitř bylo několik papírových nákupních tašek se starými svršky páchnoucími naftalínem. „To je na dobročinný bazar naší farnosti. Pak to tam musím odvézt. Žena tomu předsedá. Na, vem si tohle,“ vytáhl z jedné tašky silnou hnědou tvídovou bundu. Harry se do ní nasoukal, seděla mu perfektně, báječně hřála takovým tím starým poctivým způsobem.

„Proč se jí chcete zbavit?“ zeptal se užasle. Pak se málem kousl do jazyka, když mu padl pohled na MacRaeovo vyklenuté bříško. Pokud to byla jeho bunda, muselo to být už léta, co ji měl naposledy na sobě.

„Je přítele mé dcery. Lloyda,“ vyplivl znechuceně. „Seznámili se na škole. Takový ten týpek s nosem tak nahoru, že musí nosit deštník, aby mu do něj nenapršelo.“ Odmlčel se a Harry se uznale uchechtl, protože cítil, že se to od něho čeká.

„Ale... nebude mu chybět?“ zeptal se nejistě.

„A co je mi po tom? Nechal ji u nás, když mu konečně řekla, aby odprejsknul, a nebylo to zrovna včera... už to může být tak půl roku, tak si ji vem. Kdybych jí to řek‘ já, nevěřila by mi, ale naštěstí se našla dobrá kamarádka, kerá jí prozradila, že jí mladej zanáší. Tak ho vykopla. Zaplatpánbů za ty dary. Koukni, ty ňákou bundu potřebuješ, tak si vezmi tuhle, máš mé požehnání. Mám dojem, že je odněkud z Londýna...“

Harry se krátce podíval na podšívku, kde byl vyvedený nápis Sloane, pohlédl zpět na MacRae a kývl.

„Tak... díky. Hned je mi tepleji.“

„No, s tou tvou bradkou a hárem teď vypadáš jako jeden z těch maníků, se kterýma chodí do školy, takový ten typ, co leží v knihách o filozofii, má dojem, že žije v roce 1971, a mele o tom, jak by chtěl žít mezi těma pošukama v Kalifornii. Zdá se, že Američanky z těch partiček vyjedou do pěti minut po každým s anglickým přízvukem, ‘do se k nim přiblíží. No řekni, co jen na nich vidí? Moje Stella je naštěstí rozumná holka.“

Harry se chabě usmál a pokrčil rameny. Ještěže nemám v úmyslu chodit s MacRaeovou dcerou.

==== konec první části ====

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

2/4

...Harry se chabě usmál a pokrčil rameny. Ještěže nemám v úmyslu chodit s MacRaeovou dcerou.

==== konec první části ====

Vešli do klubu. Harry byl rád, že v Azkabanu bylo možno se denně sprchovat, na rozdíl od vazební cely na ministerstvu. Pod bundou bývalého přítele tatíčkovy dcerušky měl celkem rozumně čistou košili a kalhoty.

Uvnitř se MacRae okamžitě vrhnul po vysokém šedovlasém, přibližně o dvacet let starším muži s úctyhodnými povislými kníry a huňatým baretem na hlavě. V příkrém rozporu s MacRaem byl oděn do bezchybného barevně sladěného vycházkového oděvu z kvalitní látky. Na vestě i čapce měl shodný dekor. Působil tak upraveným dojmem, až Harry pocítil nutkání pohlédnout mu na nehty, zda je má také vyčištěné.

„Áá, Harvey!“ vykřikl MacRae halasně k zjevnému roztrpčení osloveného.

„MacRaei,“ kývl přezíravě. Pak sjel podezřívavým pohledem Harryho. „Snížil ses ke spolupráci s jedním z těch amerických surfařů, co loni netrefili domů?“

Harry se otočil překvapeně k MacRaeovi: „U vás se surfuje?“

„Jsme tím proslavení. V létě, samozřejmě. Ne, Harvey, tohle je Dudley Dursley. Je na cestě za příbuznými do Huntly, ale slíbil mi dnes pomoci, když můj obvyklý kedík je... ehm... nedosažitelný.“

Urquhart se vševědoucně ušklíbl. „Jistě, MacRaei, všichni jsme si vědomi toho, že tvůj kedík má sklony ke špatné dosažitelnosti.“ Golfistova výslovnost postrádala výrazné skotské tóny, Harry předpokládal, že dotyčný zjevně v dětství navštěvoval lepší školy, kde z něho mateřštinu vytloukli.

„No, půjdeme na to, ne?“ tleskl Urquhart rukama a následně si je promnul. „Dáme si dobrou snídani a pak hurá na hřiště.“ Harry vyhlédl oknem – slunce se teprve odpoutávalo od horizontu. Pánové zřejmě rádi časný golf.

Obrátil se k MacRaeovi a tlumeně přiznal: „Pane... já vlastně taky ještě nejedl...“

Jeho nový šéf jen kývl a máchl rukou k lítačkám opatřeným malým kulatým prosklením. „Jdi támhle do kuchyně. Řekni jim, že jsi nosič pana MacRaeho, ať ti něco dají. Na můj účet. Stačí?“

Harry přikývl a vyprovázel pohledem oba soupeře mířící v družné pohodě do elegantní klubové jídelny. Postavit se na vlastní nohy. Zatím to zvládá. Dostane zadarmo najíst a zřejmě si vydělá dvacet liber, možná i víc, pokud se MacRaemu bude dařit. V kuchyňském vzduchu hutném výpary z pokrmů se pohybovala skupinka několika mladíků a jedné mladice, vesele na sebe pokřikovali a obhrouble žertovali. Vypadali potěšeně, že mu mohou dopřát více vajec, topinek, uzenek a kávy, než si vůbec přál. (Byla to pro něho první příležitost ochutnat kávu, jenže si prvním douškem spařil chuťové pohárky – usoudil však, že je celkem spokojený i s nemožností ji ochutnat.)

Nahoře na poličce nad pracovním stolem měl kuchyňský personál malou černobílou televizi, v níž právě běžely ranní zprávy. Když najedený odcházel, zaslechl své jméno. Vzhlédl, aby uviděl svou vlastní nezřetelnou fotografii na nevelké zrnité obrazovce, zatímco jasný hlas recitoval tentýž popis, který slyšel ráno z rádia, doplněný navíc o informaci, že hledaný je vrahem vlastní matky. Než vyklouzl ze dveří za doprovodu odříkávaného seznamu příbřežních lokalit, kde by se mohl objevit, potají se ještě ohlédl po osazenstvu kuchyně. Krájeli zeleninu, míchali v hrncích a navzájem se dobírali; vysílání nad svými hlavami zjevně nevěnovali žádnou pozornost. Pak Harry zaslechl další podrobnost popisu a ztuhl.

„Potter má na levém předloktí výrazné tetování – lebku s jazykem v podobě hada...“ Polkl a rychle se vzdálil. Doufal, že většina lidí, s nimiž se setká, bude věnovat zpravodajství stejně chabou pozornost jako kuchaři, a že se nenajde nikdo, kdo by po něm žádal odhalení jeho levého předloktí. Se zveřejněním této podrobnosti nepočítal. Kdo to mohl prozradit? A ihned ho napadla i odpověď: Brumbál. Brumbál o znamení zla věděl.

Harry se nenápadně rozhlížel po zaměstnancích klubu – číšníci spěchali s plnými podnosy do jídelny, muž v recepci vypisoval pořadí herních dvojic dnešního dne...  náhle si připadal strašlivě nápadný. Jenže lidé mají většinou dost starostí se svými životy a nikdo nepředpokládá, že by se přímo před ním nacházel uprchlík, o němž právě vysílají ve zprávách. A lze jen doufat, že na golfovém hřišti ho nebude hledat už vůbec nikdo.

Na první odpaliště dorazili o půl sedmé. Harry si dobře zapamatoval MacRaeův slib, že v případě výhry dostane zvláštní odměnu, a nenápadně vychyloval Urquhartovy rány. Netroufal si přímo podporovat MacRaeovy výkony s nadějí, že bude méně podezřelé, pokud bude Urquhart jednou hrát pod psa, než kdyby se MacRae zčistajasna zázračně zlepšil. Urquhartovým nosičem byl mladý krátkovlasý blonďák poněkud neurvalého vzezření. Byl sice asi o pět centimetrů menší než Harry, ale měl silný krk a musel být alespoň o dvacet kilo svalové hmoty těžší. Urquhartovu výbavu nesl, jako by nic nevážila, kdežto Harry byl pod MacRaeovými holemi celý nakřivo.

Po prvních dvou jamkách MacRae přímo sršel dobrou náladou; Urquhart na něho ztrácel už deset úderů. Potěšeně se šklebil na staršího muže, který zřejmě nebyl zvyklý prohrávat.

„Tak co, Harvey? Na Vranov?“

http://golfdashblog.com/wp-content/uploads/2009/04/fraserburgh2.jpg

„Co je to támhle?“ zeptal se MacRae a kývl ke vzdálené vesnici.

„Inverallochy. Dál od vody –“ máchl rukou „– jsou už jen kraváci.“

„Kraváci?“

„Chovají tam krávy. Myslel jsem, žes bydlíval ve Skotsku?“

Harry se zaksichtil. „Říkal jsem, že jsem ze Surrey. Vy jste trval na tom, že musím být Skot.“

Urquhart se otočil a švihl po nich pohledem, nachystaný k odpalu. „Nechci vás rušit, ale jestli jste skončili...“ zasyčel, v pozadí hlasu špatně skrývanou hrozbu. Druhý nosič se tvářil také poměrně výhružně, takže Harry a MacRae pro jistotu urychleně zmlkli, ačkoli za zády svých společníků po sobě házeli pobavenými pohledy a nenápadně dusili smích.

Harry se šeptem zeptal MacRaeho: „Kde je jamka?“ MacRae mu ji ukázal a Harry přikývl. Pak ustoupil za záda svého šéfa, a zatímco Urquhart švihl holí, Harry setinu vteřiny před dopadem úderu odeslal míček bokem od jamky. Urquhart jen bezmocně zíral. Míček ke všemu popolétl o chabých šest metrů. Staršímu muži div že nevycházela z uší pára.

„Měl bych mít možnost nového odpalu!“ zafuněl na MacRaeho, který se na oplátku zachmuřil.

„A to jako proč?“

„Ten zpropadený vítr od moře...“

„Ale, ale, Harvey...“ napomenul ho MacRae vesele, tváře zarudlé čerstvým povětřím, pusu od ucha k uchu. „Mám přeci stejné podmínky jako ty. Ber, jak leží,“ dodal a připravil se k odpalu. Jeho míček letěl nádhernou dlouhou balistickou křivkou v přímém směru k jamce. MacRae mrkl po soupeři a zářil blahem.

Urquhart nabručeně rázoval ke svému míčku. Když se mu napodruhé vedlo stejně jako napoprvé, měl Harry co dělat, aby tváří v tvář mužově výrazu neexplodoval smíchy. To by mě nikdy nenapadlo, že golf je taková psina, pomyslel si. Působilo to až nepatřičně, takhle se bavit po více než čtrnácti dnech mezi mozkomory. Náhle mu došlo, že se pořádně nezasmál od chvíle, kdy ho Longbottomovi vzali do vazby. A možná ještě déle – už předtím, než je s Ronem matka vylákala do jeskyně, skýtal jeho život málo příležitostí ke smíchu. Ale prozatím musel bujarý smích ještě chvíli počkat. MacRae se zjevně také dusil veselím, když si s Harrym vyměňovali spiklenecké pohledy. Kdyby jen tušil, jak opravdové to spiknutí je... říkal si Harry.

Aby se zahřáli zevnitř, měli s sebou oba golfisté termosky s kávou, které jim jejich kedíci nesli ve vacích spolu s holemi a o něž se byli ochotni podělit. Harry nedbal, že se může opařit, a rychle si loknul. Málem nápoj vyplivl, když ho na patře podráždila nezaměnitelná palčivost whisky, kterou si MacRae kávu vylepšil. Pravá skotská, řekl bych, usoudil Harry. Teď, když už byl varován, opatrně usrkl další lok. Jazyk ho ještě pálil od ranní kávy, ale chuti to nebylo na škodu – ač neměl v tomto směru příliš rozsáhlé zkušenosti. A možná, že byl alkohol kávou naředěný na ještě nižší koncentraci než kdysi ta whiska říznutá vodou, kterou dostal ve Snapeově kabinetu.

Kdy to vůbec bylo? zamyslel se při chůzi k další jamce. Pak si vzpomněl... bylo to po jeho návratu do hradu, jak si byl poslechnout kazetu od Červíčka. Snape. Musely to být už roky, co o něm přemýšlel jako o Snapeovi. Harry se pokoušel příliš nedumat nad tím, jak se ten muž musí cítit právě nyní. Truchlí nad svou ženou, synem a nevlastní dcerou. Navštěvuje svého zbylého syna u Svatého Munga a poslouchá, že z jeho nevlastního syna se stal uprchlík před zákonem. Připravuje se na svůj vlastní útěk. Harry si myslel, že v této realitě je Severus Snape šťastnějším mužem – je ženatý, má děti, vlastní domov plný lidí... Nikdy nebyl odhalen jako smrtijed ani jako špion, nežil tolik na ostří nože jako v Harryho původním životě. Harry ho slýchával se smát – a nikoli na cizí účet, jako tomu bývalo dřív. Jenže... tento svět vznikl jako důsledek Harryho kletby. Kletby, již seslal na svou vlastní matku, aby si ji podřídil...

Vzhlédl právě včas, aby odklonil Urquhartův míček plachtící vysoko nad zemí. Ztratil se v myšlenkách, až téměř zapomněl, že v současné době se snaží mít pod palcem výsledek golfového duelu. Urquhart si neodpustil šťavnaté zaklení, když jeho míček za letu změnil směr. Tady ale dneska fouká, pomyslel si Harry s dobře utajeným úšklebkem. Přinutil se přestat myslet na nevlastního otce a vlastně na vše, co nesouviselo s tady a teď.

Jamku po jamce létaly Urquhartovy míčky nejroztodivnějšími směry – spolehlivě zapadaly do všech překážek a vodních pastí, vyžadovaly více než obvyklý počet úderů k dosažení cíle, a to i v situaci, kdy už se dorážka zdála být otázkou jediného klepnutí. Harry se postupem času přestal bavit a začal si zoufat – MacRae hrál opravdu mizerně, Harry byl nucen hru protahovat a na každé jamce přidávat Urquhartovi tři až šest úderů.

Na sedmnácté jamce zaostával Urquhart za MacRaem o devět úderů. Povážlivě brunátněl v opakovaně marné snaze přimět vlastní hole hrát tak, jak by měly. Harry statečně umlčoval špatné svědomí stěžující si na sabotáž Urquhartových snah. Koneckonců – šlo jen o golf.

S Urquhartovým finálním příklepem vzrostl rozdíl na jedenáct úderů. MacRae se pokusil také zakončit, ale míček chytil faleš a jamku minul. Harry se rychle ujistil, že mu jeho společníci nevěnují žádnou pozornost, a při MacRaeově následném pokusu nenápadně natáhl dlaň k míčku a pekelně se soustředil. Nejprve to vypadalo, že míček jamku znovu mine, pak se ale poslušně stočil vpravo vbok a dopadl, kam měl.

MacRae byl tou nejšťastnější bytostí, jakou kdy Harry viděl. Harry sám si přál, aby mu byl mohl pomoci nenápadnějším způsobem, než k jakému byl v závěru donucen, jenže se bál, že MacRae spotřebuje na doklepnutí více pokusů, než kolik činil jeho náskok před Urquhartem. Starší hráč se nerudně mračil na svého rozzářeného soupeře.

„Půjč mi ten míček, ať se na něj podívám. Nějak se mi nezdá.“

Harry děkoval nebesům za počáteční nápad přitěžovat Urquhartovi namísto protežování MacRaeho – bylo nečekaně těžké pomáhat někomu tak neschopnému, jako byl Andy MacRae. Urquhartův nosič se tvářil mrzutě, asi mu byl za výhru také slíben příplatek.

Míček byl prozkoumán a shledán zcela obyčejným, Urquhart si odfrkl a podal podezřívaný předmět zpět Harrymu. Ten míček schoval do pytle a opatrně k němu přidal i golfovou hůl láskyplně obalenou do kárované podkolenky. Urquhart vylovil z kapsy tučný svazek bankovek a ne právě zanedbatelnou část z nich odpočítal pro MacRaeho. Podal mu je s chmurným výrazem.

„Dnes nemám svůj den,“ odtušil a vydal se v doprovodu kedíka zpět ke klubové budově. Harry si nahodil na rameno MacRaeův vak a vykročil za mizejícími zády svého šéfa, který se úplně vznášel. Před budovou se zastavili, MacRae podal Harrymu pět dvacetilibrovek.

„Na, to je tvoje, Dudley. Řek‘ jsem, že si přijdeš na svý, když vyhraju. Vážně chceš jet do Huntly? Moh‘ bys být můj nový talisman pro štěstí.“

„Ne, děkuju za nabídku. Opravdu musím do Huntly.“

MacRaeho oči se znenadání rozzářily. „Dudley!“ vyjekl. „Už vím, jak tě dostat do Huntly i s tou stovkou v kapse netknutou!“

Harry nakrčil obočí. „Jak?“

„Poď. Proberem to u oběda. Sedneš si se mnou do jídelny. Todle volá po oslavě!“

Harry se rozhodl, že si nenechá ujít placený oběd ani bezplatný transport do Huntly, tak doprovodil MacRaeho do klubové jídelny, kde neunikl odsuzujícím pohledům číšníků vinou svých přerostlých vlasů a vousů; ostatní přítomní s ním však jednali stejně zdvořile jako s kýmkoli jiným.

Při jídle byl Harry seznámen se skutečností, že Huntlyeský fotbalový klub onoho odpoledne hraje s „Brocháky“, což byl název Fraserburghského klubu. Trenér mužstva z Huntly byl ženat se sestrou MacRaeho, takže jistě půjde zařídit, aby se Harry odpoledne svezl do Huntly týmovým autobusem. Harryho to potěšilo – bude to mnohem bezpečnější než pěší přesun po silnici či jízda autobusem popřípadě vlakem, které stavějí na každé mezi. A fotbalisti běhající celý den po hřišti jistě nemají čas poslouchat zprávy o Harrym Potterovi, nebezpečném uprchlém vrahovi, nedejbože si je spojovat s existencí Dudleyho Dursleyho, příležitostného kedíka.

MacRae je dovezl do Bellslea Park, kde vzpomínaný duel právě začínal. Harry zanedlouho zjistil, že „Brocháci“ mají bíločerné pruhované dresy doplněné černými šortkami a červenými podkolenkami, zatímco mužstvo Huntly nastoupilo v úhledné běli s černými doplňky. Boj to byl lítý; MacRae začal s opodál stojícími kumpány rozebírat ostatní ligové zápasy.

„Williamova stráž to s Přístavní hlídkou uplichtila na dva dva, no věřili byste tomu? Měli by se hanbou propadnout, neporazit ani Stráž...“

„A slyšeli ‘ste o Ayrských spojencích? Banff je úplně převálcoval...“

„Vsadil jsem se s Fergusem o dvacet peněz, že Clachnacuddin porazí Deverondale.“

„Blázne! To je házení peněz do kanálu!“

„Ále prdlajz! Clachnacuddin? Klíďo si ‘saď taky, uvidíš. Už teď mi visíš půlku výhry.“

Harry pomalu bloumal okolo hřiště, ruce vražené hluboko do kapes a nezúčastněně pokukoval po běhajících hráčích. Neměl sebemenší důvod ovlivňovat průběh zápasu – fotbal není golf. Na trávníku zápasila dvě profesionální mužstva, výsledek bude započten do ligové tabulky. Falšovat takovou záležitost by jeho svědomí neuneslo. A neměl by pro podobnou činnost ani žádnou polehčující okolnost – i když si nebyl zcela jist, zda by se k ovlivňování dokázal přimět, i kdyby se nějaký ten důvod našel.

Okolní tribuny mohly pojímat k pětistovce diváků, odhadoval. Ačkoli teplota byla sotva nad bodem mrazu, onoho jasného březnového dne byla celkem slušná účast, přijeli dokonce i fandové hostujícího týmu. Harry pozoroval rozzářené tváře diváků, užívali si krásné jarní počasí, těšil je výkon jejich oblíbeného fotbalového klubu; samí šťastní lidé, jejichž život nezahrnoval mozkomory, špionáž, černokněžníky a zasvěcení mezi smrtijedy. Obec blažených. Žili své jednoduché životy zpestřené čas od času fotbálkem a procházkami do přístavu, kde vítali vplouvající rybářské bárky, které jim přinášely zpět domů syny, otce a manžely. Harry náhle pocítil neskutečnou závist, vzdouvala se v něm jako hladina neklidného oceánu. Být tak normální. Neskutečně obyčejný. Nevědomý mudla, kterého by nikdy ani nenapadlo, že existuje jakýsi kouzelnický svět, natož aby cokoli tušil o hrůzách s ním spojených. Ve svém předchozím životě často toužil být obyčejným kouzelníkem, jako byl Ron, a ne slavným Harrym Potterem. V tomto světě se mu to na okamžik splnilo. Jenže zrovna v tuto chvíli byl... velice neslavný. Znovu přejel pohledem po divácích. Pro ně se pravděpodobně proměnou časové linie vůbec nic nezměnilo. Jejich žití se zřejmě pokaždé odehrává víceméně stejně.

Svou doměnku však nemohl podpořit žádnými důkazy – a ze vměšování Voldemortova dědice do různých válek věděl, že se v mudlovském světě změnilo mnohé. Takže je dost dobře možné, že se mýlím. Budu muset tenhle svět nějak napravit. Doufám, že Draco do jeskyně přijde...

Znenadání jeho pozornost upoutala povědomá tvář na opačné straně hřiště.

Stál tam Roger Davies.

Srdce mu vlétlo až do krku. Co tu Davies dělá? Vzpomněl si na své zjištění, že Cedrik Diggory a Niamh Quirkeová byli oněmi mladými špehy přítomnými při jeho zasvěcení. Což znamenalo, že ten chudáček mimčo Katie Bellové má tátu smrtijeda. Davies měl na sobě dlouhý tmavý kabát, ruce vražené v kapsách, očima prohledával přítomné. Harry se snažil uklidnit. Stál za zády muže, který z plna hrdla vyřvával a mocně máchal rudou zástavou s velkým, poněkud roztřeseným nápisem ‚Brocháci‘. Bleskově se rozhlédl po divoce gestikulujících příznivcích Fraseburghu. Davies by si ho neměl všimnout. Výborně. Bude si muset dávat pozor na ministerstvo, Brumbálovy věrné a navíc na smrtijedy. Z těch tří skupin se nejvíce bál té poslední, takže je jen logické, že první osobou, kterou uvidí jít po jeho stopě, je právě Roger Davies...

Harry by vážně neměl příliš sledovat dění na hřišti. Mezi hráči se náhle strhla rvačka, vypadalo to, jako by se všichni hádali se všemi. Po chvíli jeden z Brocháků vyfasoval žlutou kartu, jeho protivník z Huntly dokonce červenou. Když se situace uklidnila a Harry znovu vzhlédl, byl Davies pryč.

Jakmile utkání skončilo, Harry se obezřetně vrátil na parkoviště k MacRaeově BMW, celou dobu se nenápadně rozhlížel připravený okamžitě se bránit, kdyby na něho z řady zaparkovaných aut vyskočil Davies. Leč jediný, kdo se ho chystal obtěžovat, byl sám MacRae rázující k němu se svým švagrem po boku. Brocháci vyhráli tři dva. Takže MacRae byl ve veselejší náladě nežli sestřin manžel, který se jmenoval Dirk Menzies. Harry si s ním potřásl rukou a potvrdil, že se potřebuje dopravit do Huntly. Než se nadál, rozloučil se s MacRaem a Fraseburghem a nastoupil do týmového autobusu, celý šťastný úlevou, že se jedinému dalšímu kouzelníkovi ve Fraseburghu úspěšně vyhnul.

Přes uličku od něho se usadil mohutný útočník, byl celý splavený a rukou drtil velkou plastovou láhev s vodou, snažil se ji vypít snad na jediné polknutí. Bez toho, aby se představil, na Harryho rovnou neurvale vyrazil: „Proč jedeš do Huntly?“

„Mám tam ňáký příbuzný,“ pokrčil Harry rameny.

Uspokojeně kývl, pak se zprudka otočil k řidiči vpravo před sebou a stejně neurvale, jako oslovil Harryho, vyštěkl na něho: „Až budem‘ v Banff, chci se stavit v cukrárně. Potřebuju něco mámě k narozeninám. Předtím jsem na to úplně zapomněl.“

Řidič automaticky zareptal: „Dělám jen čůrací a blicí zastávky.“ Pak se zarazil a pokračoval: „A kdyby někdo krvácel, zastavím taky. Ale závisí na tom, jak moc. Stejně to do Banff nestihnem‘ před zavíračkou.“

Útočník šťavnatě zaklel, pak se začal doprošovat: „Hele, Gordone, jednou...“

Harryho srdce se rozeběhlo jako o závod. „Banff? Říkali jste Banff? Tam nemůžu...“ vyjekl dřív, než se stačil rozmyslet, že to od něho bude divná reakce. Ten bystrozor s velšským přízvukem říkal cosi o tom, že Banff je napůl kouzelnické. Harrymu to přišlo zvláštní, že mudlové nic netuší. Banff bude zaplavené bystrozory. „Nemůžeme se stavit jinde?“ zeptal se řidiče, i když odpověď tušil předem: ten muž už od pohledu nepatřil k nejúslužnějším lidem.

Hráč sedící za ním nadskočil: „Jasně, Gordone! Vezmem‘ to A981 přes Strichen. Odtaď je to jen míli do Carmichealu. Nebude žádný problém vrátit se na A981, když se tam stavíme.“

Řidič se otočil k novému řečníkovi s krví podlitým pohledem. „A co je v tom Carmichaelu, jestli se mohu optat?“ natáhl.

„Moje máma. Neviděl jsem ji ani nepamatuju. Gordoníku náš zlatý...“

„Pojedeme stejnou trasou jako vždycky,“ prohlásil zostra a pěkně nahlas, aby mu každý rozuměl. „Po A98 do Banff, pak A97 přes Aberchirder do Huntly. Komu se to nelíbí, ať si vystoupí, jasný?!?“

Vozem se linulo souhlasné mumlání a Harry se zavrtal hlouběji do sedadla. Na průjezdu přes Banff bude muset být dvojnásob opatrný. Co když mudlovská policie zatarasí silnici a bude prohlížet projíždějící vozidla? A on se návratem do jeskyně doslovně vrací na místo činu. Co když se dostane až tam jen proto, aby zjistil, že tam na něho čekají bystrozoři?

Pohřbil své myšlenky hluboko v sobě, autobus vyjel. Slunce se klonilo k horizontu, Harry tupě zíral okénkem na západní oblohu. Před čtyřiadvaceti hodinami utíkal z Azkabanu. Byl na svobodě první den a už uviděl smrtijeda jdoucího po jeho stopě. Byl rád, že utekl, a to z několika důvodů: kdyby zůstal v Azkabanu, byl by nepříjemně zranitelný. Smrtijedi by si ho tam mohli dojít vyzvednout v podstatě kdykoli, mozkomorové by jistě nezasáhli ani v případě vraždy nevěrného služebníka páně Voldemortova. Kdyby nebyl zabit na místě, pravděpodobně by ho bez větších problémů odtáhli s sebou – Voldemort by si ho už s radostí zabil vlastnoručně...

Z louže pod okap. Seděl v autobuse mířícím do zpola kouzelnického města. Opravdu chytré, Pottere, pomyslel si ironicky. Jenže to zas na druhou stranu mohlo vést k tomu, že bude do rána v Bradavicích, tak nač si s tím dělat těžkou hlavu.

Autobus vjel na banffskou silnici.

* * * * *

==== konec druhé části ====

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

3/4

 Autobus vjel na banffskou silnici.

==== konec druhé části ====

 Označení ‚banffská silnice‘ bylo poněkud nadnesené: cesta se stáčela nejprve podél pobřeží asi deset mil k jihu, pak zamířila znovu k severu, prošla obcí MacDuff a konečně dosáhla k městečku Banff. V prvním soumraku si Harry všiml, že chodníky zejí prázdnotou, ač bylo ještě relativně časně. Útočník bude muset své máti věnovat dárek dodatečně.

Zastavili se v hospodě na jídlo – většina mužstva ‚povečeřela‘ pivo, Harrymu se nechtělo utrácet, tak si dal jen trochu hranolek a koly. Všichni si odběhli, a když chtěli znovu nasednout do autobusu, byli zastaveni dvojicí ze tmy se vynořivších postav v dlouhých pláštích. Velice povědomou dvojicí. Mužem a ženou.

Longbottomovi.

A sakra! Ti dva mají dar objevit se obzvláště tam, kde je rozhodně nepotřebujete. Krátce zauvažoval, jak by asi vypadala situace, kdy by je viděl rád, ale rychle došel k poznání směšnosti svého počínání. V hospodě si na cestu koupil další porci hranolek; když uviděl bystrozory, začal strachy drtit promaštěný papírový kornout. Nenápadně vykukoval zpoza zad rozložitého útočníka na Gemmu Longbottomovou rozmlouvající s Dirkem Menziesem.

„Co jste zač?“ zeptala se a kývla hlavou k mužstvu. Menziesovi odbojně ztvrdly rysy.

„Huntlyeský fotbalový klub. A kdo jste vy?“

Vytasila se s jakýmsi průkazem. „Inspektorka krim. pol. Longbottomová.“

Její manžel nabídl k nahlédnutí svou vlastní průkazku. „A vrchní policejní inspektor major Longbottom. Máme na vás pár otázek.“

Hmmm. Takže ona předstírá, že je komisařkou kriminální policie, a on, že je dokonce vrchním policejním inspektorem. To už je sakra vysoký post, usoudil Harry a pomyslel si, že to od nich není zrovna nejchytřejší. Jistě by nebylo těžké ověřit si u místního policejního sboru jména všech vrchních policejních komisařů ve Skotsku. Leč vzhledem k tomu, jak zaraženě Menzies působil, to nevypadalo, že by si hodlal ověřovat, zda má před sebou pravé příslušníky policie či podvodníky. Průkazky byly nabídnuty nanejvýš samozřejmým způsobem a Menzies jim nevěnoval sebemenší pozornost. Longbottomovi vypadali, jako by obdobných situací měli za sebou již stovky a už je to trochu nudilo.

„Hledáme mladíka, který byl držen v nápravném zařízení pro mladistvé,“ řekla Nevillova matka a nabídla fotografii. Harry zadržel dech, ale Menzies jen pokrčil rameny a obrázek jí vrátil. „Vzdor zvýšené ostraze,“ navázala, „se mu podařilo uprchnout. Je nanejvýš nebezpečný – zavraždil svou vlastní matku, která s námi kdysi pracovala.“

Menzies vytřeštil oči a němě na ni zíral. „Jeho matka byla policajtka a on ji zabil?!“

Gemma Longbottomová přikývla. „Jmenuje se Harry Potter. Výška 185 cm, váha 83 kg, krátce střižené černé vlasy, hladce oholen, nosí brýle.“

Harry si rychle sundal brýle a zastrčil si je do kapsy u bundy.

„Potter? Podívejte, my jsme tady všichni z našeho klubu. Jo, vlastně tu máme jednoho maníka s sebou navíc... ale to je kedík mýho švagra. Ze Surrey. Vezem‘ ho za příbuznýma do Huntly. A ten má vlasy až po lopatky a táááákovýhle fousy...“ ukazoval přičinlivě.

 Frank Longbottom zavrtěl hlavou. „Tak ten to nebude. Promiňte, že jsme vás obtěžovali,“ pronesl, otočil se  a v doprovodu své ženy vyrazili k lidem, kteří právě vyšli z další hospody v ulici.

Harry se rychle nacpal do busu, snažil se nevypadat moc nervózně a tiše se modlil, aby Longbottomovi zůstali na druhé straně ulice, kde se právě vybavovali s jakousi mladou ženou. Autobus se hrkotavě rozjel, Harry si znovu nasadil brýle a díval se, jak se Longbottomovi zmenšují a zmenšují, až zmizeli z dohledu.

No, tak to už máme jednoho smrtijeda a dva bystrozory. Rozhodnutí jet s fotbalisty bylo jednoznačně správné. Odbočili na A97 a mířili tmou k jihojihozápadu. Harry si povzdechl, opřel se do sedadla a zavřel oči. Jak já to zvládnu?, zamyslel se.

V hlavě si sestavil hlavní body plánu, co je třeba udělat.

- Zaprvé: dostat se do jeskyně.

- Zadruhé: přesvědčit Draca, aby pod mým vedením psal do deníku a podsouval přitom Raddleově vzpomínce mylné informace.

- Zatřetí: zaskočit do Doveru vyzvednout Voldemortovu hůlku.

- Začtvrté: stavit se v Godrikově Dole ve Walesu.

- Zapáté: zajistit, aby Draco ve psaní do deníku nepolevil, dokud nebude Tom Raddle dostatečně silný, aby vystoupil ze stránek.

- Zašesté: přesvědčit Raddlea, aby se mnou seslal Tempus Bonae Voluntatis.

- Zasedmé: přesvědčit sám sebe, abych prvního září neměnil časové linie.

Jo, a udělat něco proto, aby je neměnil ani Voldemort. Na tuto drobnost téměř zapomněl. Předtím tam samozřejmě Voldemort jen stál a díval se, jak Harry sesílá Imperius na vlastní matku, protože Harry dělal přesně to, co Voldemort chtěl. Teď... teď ho bude muset Harry nějak donutit, aby se také nevměšoval. A ještě... bude muset držet všechny z dohledu Voldemortova původního já, protože jakýkoli byť chvilkový pohled na kohokoli, kdo do minulosti nepatří, by mohl změnit původní průběh večera, kdy byli zavražděni oba Harryho rodiče.

Ten výčet sedmi bodů ho deptal. Vyhlídky na případný úspěch byly velice chmurné. Jak by to mohl kdy dokázat? Má ani ne sto liber a měl by v podstatě objet celé ostrovní království. Čas od času by samozřejmě mohl popolétnout. A v podobě grifina by asi mohl i nést Draca, a ani by ho to o mnoho nezpomalilo. Ale nebylo by od věci znát pár lidí v mudlovském světě, kteří by mu mohli pomoci...

V tu chvíli ho to trklo: mudlorození! Věděl, kde hledat Ruth, Hermionu, Alici, Maggie... Deanův londýnský domov sice neobjevil, ale Hermiona i Maggie v Londýně bydlí, není pravděpodobné, že by potřeboval ještě třetího. Justin byl na Etonu, ale tam se jistě přes bezpečnostní opatření nedostane, když tam studují i princové. Ke všemu měl takové tušení, že by se na něho Justin vybodl, vzhledem k té záležitosti s Liamem.

Fajn. Obrátí se na Ruth, Alici a...

A doprčic. Mudlorození budou také vědět o jeho útěku! Všichni si budou myslet, že je vrah. Polkl. Hermiona si o mně myslí, že jsem vrah. Budu je muset přesvědčit, že ten proces byla fraška. Budu mít s sebou Draca, s ním už se také setkali – snad bude nejlépe, pokud jim situaci osvětlí nejprve on sám, aby nezpanikařili, až mě uvidí...

Tím bylo dané, že musí Draca umluvit, aby cestu podnikl s ním. Pokusil se představit si ho, jak cestuje mezi mudly, schovává se a plíží se... Jeho brblání nebude brát konce. Harry si znovu povzdechl, zavrtěl se na sedačce v autobuse uhánějícím tmou a bytostně si přál, aby to mohl být jeho starý známý Ron, kdo ho bude doprovázet. Ron z jeho původního života. I když přistání stálo za starou bačkoru, stejně to bylo fajn letět s ním do školy Fordem Anglia, tehdá ve druháku. Onen Ron mu neuvěřitelně chyběl... Současnému Ronovi neměl za zlé, co říkal o Harryho procesu. A nechtěl si raději ani domýšlet, co Ron cítí, když Ginny doopravdy zemřela... Pak se přistihl, že myšlenky na ni  neumí z hlavy jen tak vystrnadit. Snažil si vybavit každičkou chvilku, již kdy strávili společně, i doby, kdy ji pronásledoval a ona ho opakovaně urážela. Vybavily se mu její paže - jak ho objala, když se mu omlouvala za sázku, jak si v potemnělé ošetřovně sundávala košilku...

„Aberchirder! Zastávka! Čůráme a berem naftu!“ křikl řidič. Hráči se sténáním vstávali, protahovali se a masírovali si ztuhlé svaly. Řidič už vystoupil a rozebíral s mužským v  zamaštěných montérkách otázku správného paliva pro autobus. Harry se vmísil do fronty unavených fotbalistů před záchody, z okolní tmy mu běhal mráz po zádech; snažil se netěkat očima po mohutných podpěrných sloupech čerpací stanice, za něž by se lehce schoval dospělý muž. Harry si připadal vyplašený jako zajíc.

V Aberchirderu to vypadalo, že je nikdo nesleduje – jenže zas na druhou stranu se tam stavili jen krátce. Harry si dobře zapamatoval seznam sídel při pobřeží, které si mají na něho dávat pozor. Možná, že ho ve vnitrozemí ještě hledat nezačali. Nejprve zvažoval možnost vyrazit s Dracem k moři a najít si práci na rybářské lodi, pak ale usoudil, že pokud by je tam pronásledovatelé dostihli, neměli by šanci uniknout. Ne, pokud by se nezměnil v grifina a neuletěl, jenže tím by se prozradil jako zvěromág. A také si nebyl zrovna jistý, že by dokázal letět tak rychle, aby unikl kouzelníkům schopným se přemisťovat.

 Po výjezdu z Aberchirderu se poddal spánku, takže mu to přišlo jako pouhá vteřina, než mu někdo začal cloumat ramenem se slovem: „Huntly.“ Zatřepal víčky a rozhlédl se. Bus stál na kraji rozlehlého náměstí obklopeného důstojnými budovami z šedého kamene. Harry zatřepal hlavou, aby si ji pročistil.

„Sem ‘si chtěl, né?“

Harry ospale přitakal, vyštrachal se na nohy a mocně zívl. Zastavil se na chodníku a pozoroval, jak se mužstvo rozchází – někteří hráči odcházeli pěšky, jiní mířili k zaparkovaných automobilům. Menzies čekal u autobusu, dokud ho neopustil poslední pasažér, pak zaplatil řidiči. Autobus odhrčel; trenér si všiml opuštěného Harryho stojícího bezradně na chodníku a zamračil se.

„Viš, kam máš jít?“

Harry se objal pažemi, aby mu nebylo tak chladno; teplota musela klesnout pod bod mrazu. „Oni totiž moji příbuzní nežijí přímo v Huntly. To je jen nejbližší město. Jsou v té vesnici u lesa, směrem na Rhynie, poblíž Clashe. Znáte to tam?“ Lovil v paměti detaily Ronovy výpovědi.

„No, ne tak docela. Gartly je u lesa...“

„Gartly!“ vyjekl Harry. „Jasněže Gartly! Jak mi to mohlo vypadnout? Žijí v Gartly.“ Doufal, že to Menziesovi nebude podezřelé. „Jenže... nevím, jak se dostat do Gartly.“

Harry pozorně sledoval Menziesův výklad o tom, kde kam odbočit, až se muž sám zarazil, uvědomiv si, že Harry nemá vlastní vozidlo.

„Jezusmarjá, sedej, jedem‘. Tě tam hodim.“

Harry vděčně vlezl do auta. Nebylo mu nejlépe, asi za to mohly ty hranolky, vždyť nic jiného nejedl. Ti měnili olej ve fritéze naposledy před pěti lety, usoudil, než ho oblil pot. Tehdy si totiž uvědomil, že jeho nevolnost nevychází ze žaludku, ale z levého předloktí, v němž mu začalo nezřetelně pulzovat. Až se mu dech zadrhl v hrdle, když mu došlo, co to znamená. Voldemort svolává všechny smrtijedy.

Ještě ho nenašli – nastal čas nasadit do hledání každou dostupnou sílu. Harrymu před očima vyvstala vzpomínka na Karkarova sraženého k zemi a přesunutého na plochý kámen...

Menzies řídil a Harry se třásl čím dál tím víc. Bolest nabírala na síle, začala být ostrou i palčivě pulzující zároveň, až si Harry s výkřikem stiskl předloktí; na čele se mu perlil pot.

Menzies se vyděsil a v úleku trhl volantem doprava. Harry vyplašeně vzhlédl přímo do reflektorů velkého bílého náklaďáku, který se na ně řítil. Menzies urychleně vrátil auto na levou stranu vozovky a náklaďák je minul, úpění pneumatik bylo doprovázeno ryčením klaksonu, na který řidič většího vozidla v hněvivé hrůze narazil. Musel si chudák myslet, že nás zabije, pomyslel si Harry. Ještě stále dýchal mělce, jednak vinou bolesti v předloktí a nově i děsem ze zažehnané kolize. Menzies se na něho podíval se svraštělým obočím.

„Co se to dělo?“ vyjekl, v hlase směs zájmu a rozčilení.

„Už... už jsem v pořádku. Omlouvám se. Pře...překvapilo mě to. Mívám záchvaty bolesti. V ruce.“

„Záchvaty? Něco jako... epilepsii? Proto neřídíš?“

„No, ne tak docela. Ale něco na ten způsob. Vlastně... jo, celkem to odpovídá.“

„Myslel jsem, že lidé se při epileptických záchvatech válejí na zemi s pěnou u pusy.“

„Záchvatů je mnoho druhů,“ odtušil Harry, který kdysi na podobné téma slyšel rozjímat tetičku Petúnii. Uštěpačně pomlouvala sousedku, která prohlašovala, že jejich dcera nemá epilepsii – že se to označení už nepoužívá. Že prý má ‚disociativní poruchu‘. Tetička Petúnie mnoho pochopení neprojevovala; nevybíravě naznačovala, že by se dotyčná dívka neměla přibližovat k Dudleymu, aby od ní něco nechytil.

„Dneska se tomu už ani neříká epilepsie,“ navázal, „ale disociativní porucha.“

Menzies zavrčel a raději věnoval pozornost vozovce – zjevně mu bylo u nohy, jak se tomu říká, hlavně když ho to nestrhne znovu před náklaďák. Harry odolal nutkání vyhrnout rukáv a prohlédnout si znamení; nechtěl, aby je Menzies uviděl. Kampak je asi Voldemort svolává? Znovu do Doveru? Nebo někam do Skotska? Když to tu kvůli němu prohledávají... Možná se scházejí tady někde poblíž.

Znovu se ho začala zmocňovat panika – pokoušel se uklidnit dech, svíral si ruku a očima hypnotizoval malý pás asfaltu osvícený světly Menziesova automobilu. Vidět jen asi deset yardů vpřed bylo poměrně matoucí. Po delší době zajeli k malému stavení, nad jehož dveřmi si Harry přečetl nápis „Na Ráně“. Dobré jméno pro hostinec, usoudil. Zastavili na nevelkém parkovišti vedle budovy.

Harryho dech se už uklidnil, ani se mu nechtělo věřit, čím vším si za poslední den prošel. Doletěl z Azkabanu do Freaseburghu, spustil alarm v muzeu, přivydělal si jako nosič golfových holí, přičemž pomohl k výhře svému náhodnému zaměstnavateli, nenápadně se vyhýbal srovnání s popisem uprchlého Harryho Pottera, na fotbalovém stadionu zahlédl Rogera Daviese a potkal Longbottomovy před hospodou v Banff.

Znamení zla se mu propalovalo do kůže obdobou palčivostí, jako když si ho Voldemort cejchoval. Únava se zažírala až do kostí, ale odpočinek si ještě dovolit nemohl. Nejprve se musí dostat do jeskyně...

Vděčně se otočil k Menziesovi: „Ani nevím, jak vám poděkovat. Teď to už půjde hladce. Píšou tu, že pronajímají pokoje, tak tu zůstanu do rána a zítra začnu hledat své příbuzné. Hrozně moc jste mi pomohl.“ Potřásl muži rukou a dostalo se mu souhlasného přikývnutí. Harry si všiml, že Menzies hned neodjel, zůstal na štěrkovém parkovišti, jako kdyby na něco čekal. Pozvedl hlavu a rádoby nevšímavě kráčel k hospodě, ruce v kapsách. Taky dobře, usoudil. Vejdu dovnitř, pak se prosmyknu ven a hurá do lesa... Škoda, že tu nejspíš nevedou máslový ležák.

Jakmile vešel do hospody, zjistil, že už je zas až po krk v bryndě.

http://www.breederretriever.com/photopost/data/520/medium/mastiff1.jpg

Na konci baru seděl Albus Brumbál v podobě Davyho Bělouška (Whitea), na sobě měl obnošené letité mudlovské odění a naslouchal pozorně mladíkovi, který mu zapáleně vykládal o výhodných investicích. Pod nohama se mu rozvaloval dobře stavěný hnědý anglický mastif, hlavu složenou na packách, oči přivřené spánkem. Harry se otočil na patě, doufal, že ho Brumbál neviděl, a vystřelil ven. Užuž si připravoval výmluvu pro Menziese, ale naštěstí nebyla potřeba, trenérovo auto už mířilo po silnici zpět k Huntly. Harry si oddechl. Obešel hospodu a uviděl, že zadním traktem prakticky přiléhá k lesu.

 Vstoupil do něho, popošel ještě asi deset yardů, přeměnil se v grifina a dál kráčel plavným krokem lva. Když dosáhl nejbližší mýtiny, odvážil se konečně roztáhnout křídla a vzlétnout; v sevřené spirále nabíral výšku, až konečně nechal pod sebou vršky stromů a mohl letět přímo k –

Bradavickému hradu.

Viděl ho před sebou v dálce stejně jako tehdy, když proběhl lesem a objevil se v mudlovské vesnici na druhé straně hvozdu – pravděpodobně v Gartly, jak mu nyní došlo. Hrad zářil známou vlídnou pohostinností. Domov. Harry netušil, jestli jsou grifini běžně schopni ronit slzy, ale cítil, že jemu se po lících koulejí, když se blížil k těm osvětleným baštám, věžičkám, oknům...

Jenže když přilétl blíže, málem se přeměnil rovnou ve vzduchu náhlým zděšením. Vteřinu dokonce padal, než byl znovu schopen mávnout křídly. Rychle mu došlo, že nemá letět k hradu, ale bokem ke svahům kopců za ním. Přistál u jeskyně, změnil se zpět do lidské podoby a v hrůze shlížel na hrad pod sebou.

Mozkomoři. Byli všude. V mihotavém světle loučí připevněných na kamenných zdech bylo možno rozeznat jejich stíny obklopující hrad. V pevné linii hlídkovali u lesa. Jejich obrysy se strašidelně rýsovaly i za rozzářenými okny. Takže byli i uvnitř hradu – k tomu by za Brumbálova ředitelování nikdy nemohlo dojít. Říkal, že dle jeho názoru je McGonagallová úřednicky velmi zdatná, ale jestli se s ní shodl i na tomhle... Tolik Harryho nenávidí? Vždyť ani v dobách, kdy si myslel, že Sirius je tím, kdo vyzradil Harryho rodiče a že nese zodpovědnost za smrt mudlů ve zničené ulici, ani tehdy nezašel tak daleko.

Harry se protáhl nízkým vstupem do jeskyně, protápal na její delší konec a hledal rukama nenápadnou hromádku kamení, pod niž pohřbil vlastní hůlku. Neklidně kameny odhrabal, prsty se mu konečně sevřely okolo známého ohlazeného dřeva jeho vlastní hůlky, téměř se v té chvíli rozbrečel. Hned se svět nezdál tak hrozivý. Jen ať si mozkomorové přijdou, teď už dokáže vyvolat patrona...

Opřel se zády o stěnu jeskyně, netroufal si rozsvítit, aby někdo náhodou nezahlédl slabou záři vycházející z ústí. Už zbývalo jen čekat na Dracův příchod. Zítra. Nebude mít vyučování. Měla by být neděle. Draco, prosím, Draco, udělej, oč jsem tě žádal...

Jenže co mozkomorové? Když jim kdysi potřeboval proklouznout, použil tajnou chodbu do Medového ráje v Prasinkách, protože ta stvoření temnoty byla schopná vycítit i osobu ukrytou pod neviditelným pláštěm. Harry doufal, že si je toho Draco vědom a že použije mapu, aby našel nejbezpečnější cestu do Prasinek, ze kterých teprve dojde do jeskyně. Kopce už byly mimo pozemky školy, takže mezi vesnicí a jeskyní by na mozkomory narazit neměl.

Harry schoval hůlku do kapsy, změnil se v grifina, stočil se do klubíčka a vzpomínal, jak proklouzl kolem Daviese, Longbottomových i Brumbála – a pak už celou mysl upnul jen k jediné myšlence...

Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco...

* * * * *

==== konec třetí části ====

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

aneb Poslední pokušení Harryho Pottera

Kapitola čtrnáctá

Jak je důležité míti Draca Malfoye

4/4

Harry schoval hůlku do kapsy, změnil se v grifina, stočil se do klubíčka a vzpomínal, jak proklouzl kolem Daviese, Longbottomových i Brumbála – a pak už celou mysl upnul jen k jediné myšlence...

Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco, přijď. Prosím, Draco...

* * * * *

==== konec třetí části ====

Za časného ranního úsvitu se Harry posadil a přeměnil zpět v člověka, v této podobě se mu přemýšlelo přeci jen lépe. Navíc se mohl v jeskyni kdykoli objevit Draco a Harry chtěl vypadat poměrně normálně, tedy až na tu zarostlost. Bradka mu překážela, rád by se jí zbavil, ale netroufal si. Zaškrundalo mu v žaludku, kéž by si byl koupil v hospodě Na Ráně něco k snědku, třeba by ho Brumbál nepoznal. Nepoznal... Brumbál?! Asi bylo přeci jen rozumnější nezdržovat se a rychle zmizet. To, že jemu samotnému trvalo neskutečně dlouho, než rozpoznal v Dickovi Aberfortha a v Davym Brumbála, ještě neznamenalo, že bývalý bradavický ředitel v zarostlém týpkovi s dlouhými vlasy a bradkou neuvidí Harryho.

Čas zvolna plynul v chmurné osamělosti, Harry bojoval s pokušením vyjít z úkrytu a podívat se na mozkomory, jak se jim po ránu daří. Bez roušky tmy si však nedovolil vylézt ven.

Konečně uslyšel kroky, uklouznutí následované pádem a nadávkou. Usmál se. Poznal Dracův hlas. Šustění dávalo najevo, že Draco prolézá do jeskyně s neviditelným pláštěm stále oblečeným. Zalapání po dechu. Harry rozsvítil hůlku, aby na něho Draco viděl, a ten ze sebe stáhl plášť.

„Dokázals to! Vážněs to dokázal!“

Harry přikývl, vděčný za to, že mu byl dopřán tak dobrý přítel.

„Tvůj táta... víš, bál se, že....“

„Že co?“

Draco se zarazil, ale pak myšlenku dokončil: „Bál se, že je to jen povídačka vypuštěná smrtijedy na odpoutání pozornosti. Víš, že jen řekli, žes utek‘, aby nikdo nezjistil...“

„Že mě zabili. Jo, taky mě to napadlo, ale až když jsem byl půl dne venku. Zahlíd‘ jsem Rogera Daviese.“

„Daviese? Kde prosím tě? Kudys to vlastně bral? A jak jsi vůbec utekl?“

Harry mu odvykládal ve zkrácené verzi svá dobrodružství na útěku. Golf Draca rozesmál, toužil spatřit na vlastní oči výraz Urquhartovy tváře, když mu nevyšla ani jediná rána. Setkání s Longbottomovými a následně s Brumbálem v mudlovské hospodě za lesem už mu k smíchu nepřišla.

„Sakra! Nemůžu uvěřit, že ti to všechno tak vyšlo. Nejenže ses dostal až sem, navíc máš ještě mudlovské peníze.“

„Mám skoro stovku, což není mnoho, ale zvládneme se za to dostat do Londýna, do Doveru i do Walesu.“

„Zvládneme? To jako my oba?“

Harry na něho vykulil oči. „A proč... proč sis myslel, že jsem se chtěl s tebou setkat?“

Draco vylovil z útrob hábitu černý deník. „Myslel jsem si, že potřebuješ tohle. I když netuším nač. Neříkals mi náhodou, že by do toho neměl nikdo psát?“

„Říkal. Protože... protože by to mohlo být nebezpečné. Pokud by na tebe nikdo nedohlížel a neradil ti...“

Draco se zachmuřil. „Nechápu. Co s tím zamýšlíš?“

Harry se zadíval na svého přítele a náhle to nemohl... nemohl ho požádat, aby se takhle obětoval. Musí být jiná možnost, najdou někoho vhodnějšího...

Draco mu upřený pohled vracel. „Jaký je v tom háček?“

„Bazilišek,“ pronesl mdle.

Draco se zprudka napřímil. „Cože?!“

„Bazilišek. V hradu je bazilišek. Vzpomínáš? Říkal jsem vám...“

„Jo,“ kývl se zjevnou úlevou. „Jasně. Už vím.“

„No, a když do toho deníku píšeš... posiluješ tím Toma Raddlea.“

„Toma Raddlea? To je ten T. M. Raddle, co je v něm podepsaný? A co se stane, když zesílí?“

„Nakonec... vystoupí z deníku. Znovu se zhmotní. Ožije.“

„Ožije?“

„Jo. Ale už předtím je schopný ovládat osobu, která píše do jeho deníku. Může ji třeba přinutit zabít všechny kohouty, otevřít Tajemnou komnatu a vypustit baziliška...“

Draco v náhlém pochopení vytřeštil oči. „Takže když do toho píšeš, nějak tě ten neznámý Raddle zhypnotizuje a může tě na dálku ovládat...“

„Na dálku ne. Pravý Raddle nemá ani potuchy, co se děje. Tenhle Raddle je vzpomínka zakletá do stránek deníku. Všechno, co dovnitř napíšeš, stránky nasají a Raddle ti napíše odpověď, která po chvilce také zmizí. Proto to vypadá, jako kdyby byly všechny stránky prázdné.“

Draco vyhlížel stále nespokojeně. „Dobře, už rozumím, jak ten deník pracuje, ale ještě pořád netuším, co je ten Raddle zač a proč ty chceš, aby zesílil a vylezl z deníku. A co se vůbec stane s tím, ze kterého si nasaje sílu?“

Harry se zhluboka nadechl. „Tom Raddle je Voldemort. Šestnáctiletý. Tak se původně jmenoval. Byl zmijozelským prefektem a pak i primusem. Když ještě chodil do školy, otevřel Tajemnou komnatu a vypustil baziliška; vyloučili za to někoho jiného. A díky tomu deníku se to může stát znovu. No a co se stane s tím, ze kterého saje... zůstane z něj jenom prázdná schránka. Asi umře, já nevím. Když se mezitím deník zničí, tak se celý proces zvrátí.“

„A proč to jako chceš podstoupit?“

Harry se zakuckal. „Ne já. Ty. Chtěl jsem tě o to požádat. Abych mohl provést společně s Raddlem jedno kouzlo. Kvůli tomu jsem schovával Voldemortovu hůlku. Musíme se pro ni vypravit do Doveru, abych ji mohl dát Raddleovi. Musí mít tu správnou hůlku. Jenže... jenže teď... já to prostě po tobě nemůžu chtít... není to prostě správné...“ bezmocně hleděl na svého kamaráda. Draco těžce usedl na špinavou zem, chvíli nebyl mocen slova.

„Ale... ale... sakra... proč?!? Co je zač to kouzlo, které chceš vyvolat společně s Voldemortem? Teda s Raddlem?“ očividně žasl, z jakého důvodu chce Harry dělat cokoli, co by se byť i jen vzdáleně týkalo Voldemorta.

Harry se na svého přítele dlouze zadíval. „Draco. Musíš mi věřit, když ti říkám, že jsem se nezbláznil. Zvládneš to?“

Draco zmateně přitakal: „No... pokusím se.“

Harry se zhluboka nadechl a začal vyprávět. O svých rodičích zavražděných v předvečer Všech svatých roku 1981. O Voldemortovi ztrativším moc při pokusu zabít Harryho a o jeho útěku. O životě s Dursleyovými. O Hagridovi, dopisu z Bradavic a návštěvě Příčné ulice. O Turnaji tří kouzelníků, o Cedrikovi a událostech, jež nastaly po styku s pohárem - přenášedlem. O tom, že Draco dopomohl svému vlastnímu otci do Azkabanu a že se s Harrym pomalu začínali sbližovat, ačkoli se předtím nesnášeli. O létu stráveném u paní Figgové, o zahradničení, běhání a o zjištění, že si jako malí kluci spolu hrávali.

Pak se dostal k událostem prvního září. „Neměl jsem to dělat. Teď už to vím. Jenže... jenže jsem se nedokázal nečinně dívat, jak umírá. Když jsem věděl, že kdyby nezemřela, měl bych sestru...“

„Jamie,“ vydechl Draco tiše. Harry přikývl.

„V tom druhém čase se Jamie nikdy nenarodila. Ale ty... máš holku. A...“ zakoktal se, „...máte se vážně moc rádi.“ Hlas se mu chvěl, když mu zrádná hlava nabídla vzpomínku na Ginny a jejich polibek na rozloučenou ve školníkově kanceláři. Draco seděl bez hnutí a slepě zíral na stěnu jeskyně.

„Draco?“ oslovil ho Harry opatrně. Jmenovaný se mátožně rozhlédl.

„Ano?“ zeptal se zmateně. Zřejmě byl hluboce zabraný do myšlenek. „Takže,“ začal konečně, „ty teď chceš s Raddlem provést stejné kouzlo, jaké jsi předtím použil společně s Voldemortem...“

„...abych si zabránil proklít mámu a tím ji zachránit.“

„Ale... vždyť ty jsi svou matku stejně zabil,“ zašeptal. „Tedy... nešťastnou náhodou, jasně, jenže stejně...“

Harry polkl. „Já vím,“ vymáčkl ze sebe těžce. „Nemyslíš... že jsem o tom celém už mockrát přemýšlel? Celý tenhle svět vznikl omylem. Musím to napravit. Říkal jsem Brumbálovi...“

„Brumbál o tom ví?“

Přikývl. „Jsem si docela jistý, že proto donutil Rona u soudu lhát. Řekl mi, že s časem bych si nikdy neměl zahrávat. Já vím, že to je správný přístup, a přeju si, abych byl Voldemortovi nekývnul, jenže stalo se... a teď se to všechno jenom... sejří...“ odmlčel se, bojoval s vlnou bezradnosti a beznaděje, která se mu snažila podrazit nohy. Až po chvíli si všiml vzdáleného pohledu v Dracově očích.

„Takhle to tedy bylo!“ řekl zčistajasna.

„Co?“

„No to všechno, cos najednou věděl. Znals to ze svého druhého života. Říkáš, žes tam ve čtvrťáku vyhrál Turnaj tří kouzelníků. A stal ses zvěromágem... A všichni ti mudlorození... ty jsi taky znal odtamtud, ne? Kouzla, lidi... celou dobu, když jsme se tě s Jamií a Ginny ptali, kdes k těm vědomostem přišel, tak jsi odpovídal ‚To vám nemůžu říct,‘ protože jsi to všechno znal ze svého druhého života, že je to tak?!“

Harry přitakal. Draco se znovu krátce odmlčel. „No,“ navázal po chvíli, „já teď budu psát do deníku a ty mi budeš říkat, co mám psát, a budeš mě hlídat, abych nezabíjel kohouty a neštval na lidi bazilišky – až Raddle zesílí natolik, aby mohl vystoupit z deníku a zakouzlit s tebou to kouzlo. Je to tak?“

„Původně jsem to tak chtěl udělat, ale... už jsem ti řekl, že jsem se rozmyslel. Vymyslím nějaký jiný způsob. Abychom tě nemuseli obětovat...“

„Ne.“ Dracův hlas zazněl jako šlehnutí bičem.

„Cože?“

„Řekl jsem ‚Ne‘. Chci to udělat. Budu psát do deníku. Vůči mně se rozhodně nemusíš cítit provinile, Harry...“

„Ale... ale já nechci, abys to dělal! Jsi můj nejlepší kamarád!“

„Harry!“ štěkl po něm Draco nahněvaně. „Poslouchej. Nejsem tvůj přítel. Udělal jsem něco příšerného, něco neodpustitelného. A právě kvůli tomu se stalo to všechno, co se stalo. Celé je to moje vina. Myslel jsem, že ztráta Jamie byla mým trestem...“ hlas se mu zlomil a po tváři mu stekla slza „...já... co se to stalo, nemůžu usnout. Včera jsem chtěl skočit ze západní věže, jenže jsem si netroufl projít mezi mozkomory, vypadali dost nakvašeně na to, aby mě políbili. Chtěl jsem přijít o život, ne o duši...“

„O čem to blábolíš? Byl to Ron Weasley, kdo vyšel z úkrytu a...“

„Ne, to se stalo ještě dřív. Něco jsem provedl... Weasley by nikdy neudělal, co udělal, nebýt mě...“

Harry se zamračil. „O čem to mluvíš?“

Draco zavrtěl hlavou. „To ti nemůžu říct. Stydím se. Dovol mi to odčinit, Harry. Musím zaplatit za to, co jsem provedl.“

Harrymu došla slova. Takovýto vývoj nepředpokládal. Co měl Draco na svědomí? Nahlas se nezeptal, věděl, že Draco stejně není připraven se svěřit.

„Ty... ty ses chtěl zabít?“

Draco přikývl, oči sklopené k vlastním dlaním. „Jamie byla... ona... bez ní...“ nedořekl; zhroutil se. Harryho myšlenky znovu dolétly k Ginny a oba kluci se znenadání pevně sevřeli v náručí – beze studu se rozbrečeli, truchlili nad dívkami, jež milovali, až z nich se slzami odešlo vše, co je dusilo. Očištění se od sebe odtáhli a osušili si oči rukávy. Harry s překvapením hleděl na Draca, který náhle působil starším, dospělejším dojmem člověka, jenž učinil nezvratné rozhodnutí. Raději zemřít, než žít bez Jamie. Obětovat svůj život na vzkříšení Raddlea a skrze něho na pomoc Harrymu s nápravou časových linií. Zvolil smrt s nadějí na návrat k životu, v němž nikdy Jamii neztratil, protože ji nikdy nepoznal; k životu, který si nepamatoval. Harry nevěděl, co říct.

Pak mu znenadání přejel mráz po zádech, instinktivně se vymrštil na nohy, vytáhl hůlku z kapsy a upřeně pozoroval vstup do jeskyně. Draco se otočil a také vstal, hůlku v ruce. Zvenku byly slyšet nezaměnitelné zvuky větření, blížily se k jeskyni vkrátku následované ostrým zaštěkáním honicího psa na stopě.

Do jeskyně vešel s nosem u země mastif z hospody Na Ráně. Harry ztuhl – našli ho. Ten pes patřil Brumbálovi, musel ho použít na vystopování Harryho. Mohutné psisko se pohodlně usadilo na zem a nadmíru zaujatě hledělo na dva napjaté kluky připravené k boji. Čekali. A čekali. Kde se ten Brumbál fláká? Oč tu jde?

Pak se Harry rozesmál a napětí povolilo. „Od pátečního večera jsem na útěku. Nebo tedy spíš na úletu. Jsem trochu nervní. Nikdy bych do sebe neřekl, že mě pes donutí takhle nadskočit...“

Dracovi viditelně odlehlo, opatrně přešel ke psovi a dal mu očichat svou ruku. Když si ho zvíře prověřilo, nechalo se podrbat za ušima a poplácat po boku. „Je nádherný. Připomíná mi některé ze psů, co si drží otec. Má loveckou smečku.“

Harry přikývl. „Vyděsil jsem se, protože zrovna takového psa měl včera večer s sebou Brumbál.“

Draco vzhlédl k Harrymu. „Takže podle tebe se musíme dostat do Londýna. Dobře. Jak si to představuješ?“

Harry se zaksichtil. „No, nejdřív zjistíme, kolik stojí vlak z Huntly. Možná bychom si mohli dovolit lístek až do Edinburghu. Potřebujeme dojet co nejdál a co nejrychleji. Zmizet ze Skotska je jasný úkol číslo jedna. Pak se samozřejmě budeme posouvat od jednoho ke druhému. V Manchesteru bydlí Ruth Peltaová; pokud se nám ji podaří přesvědčit, aby na nás neposlala policajty, mohla by nám pomoci. Alice Spinnetová je ze Sywell u Northamptonu. A rozhodně se stavíme u Hermiony v Londýně. Mohl bys u ní bydlet, zatímco já si zaskočím do Doveru. Pak vyjedeme směr Wales. Abyste se s Hermionou nenudili, mohli byste zajít do knihovny a vyhledat, kde přesně leží Godrikův Důl. Z máminých řečí mám takové tušení, že je nedaleko Cardiffu, ale radši bych věděl přesně, kam vlastně jít.“

„To zní rozumně,“ souhlasil Draco.

„A potřebujeme nějaké tábornické vybavení. Do Godrikova Dolu.“

„Tábornické vybavení?“

„Může to trvat docela dlouho, než Raddle nabere dost sil. Těžko říct, takhle předem.“

„Aha.“ Jeho přítel zjevně nepočítal s možností stanování v dubnu. Zítřek bude posledním březnovým dnem, v úterý začíná duben. Ginnyiny narozeniny. Kdyby zůstala naživu, bylo by jí šestnáct...

A dost! okřikl se. Ona je živá. V jiném čase. Musí žít. Prostě musí...

Myšlenky se mu náhle vyděšeně přetrhly. Vzduch po boku psa se lehce chvěl, a když chvění ustalo, stál tam Brumbál v podobě Davyho Bělouška (Whitea). Na rozdíl od včerejška měl na sobě řádný kouzelnický hábit. Harry bezmocně otevřel ústa. Vzpomněl si, jak mu kdysi Brumbál říkal, že nepotřebuje neviditelný plášť, aby se dokonale skryl. Ne! zavyl v duchu. To se neděje!

„Ahoj, Harry,“ usmál se stařec klidně. Harry měl pocit, jako by se neměl už nikdy nadechnout.

„Ne!“ zařval nahlas, neschopen jiné reakce než prostého tupého zírání.

Draco tak zaražený nebyl. „Vy jeden starý mizero!“ zahulákal, vytasil hůlku a namířil jí na Brumbála; slzy pro Jamii už dávno oschly. „Nechal jste zašít Harryho!“

„Nemálo jiných jsem tím ochránil,“ opáčil oslovený klidně, Dracovy hůlky si nevšímal. „I samotného Harryho. Několik smrtijedů dostalo příkaz ho zabít, pokud by byl osvobozen. V současné chvíli ho hledají stejně pilně jako bystrozoři Ministerstva kouzel.“

„A jako vy,“ odtušil Harry nakrknutě. „Stopoval jste mě pomocí toho psa.“

Brumbál pokrčil rameny. „Prosté mudlovské postupy bývají nejúčinnější. Ne že by snad bylo snadné stopovat letícího zlatého grifina, ale měl jsem jisté podezření, že zamíříš právě sem...“

Harry se zprudka nadechl – vzpomněl si, že když se proměnil za bývalou Hagridovou chatrčí, jako první uviděl školníka stojícího v jejích dveřích. Už tehdy přemýšlel, zda ho Brumbál při proměně viděl, tak teď měl jistotu...

Podlomila se mu kolena, poraženecky usedl na zem. „Vím, že si myslíte, že bych neměl zasahovat do časových linií...“

„Naopak, Harry. Jen mi přišlo, že to ty si potřebuješ udělat v této záležitosti jasno. Bylo nutné poskytnout ti protihráče, ďáblova advokáta. Dát ti možnost utvrdit se ve svých postojích. Žiješ tu už sedm měsíců, aniž bys tušil, co se děje ve tvém pravém životě. Pokud bys doopravdy chtěl napravit běh světa, tuším, že bys to již dávno udělal. Usoudil jsem proto, že potřebuješ trochu popostrčit ven z té nerozhodnosti.“

„A?“

„Nyní jsem spokojen. Změnil ses, Harry. Dospěl jsi.“

„Jo, to se vám tak stane, když vás v šestnácti šoupnou do Azkabanu,“ namítl kysele, odhodlaný neprojevit starci úctu, jež by mu měla náležet. „Když vás bodne do zad osoba, které věříte nejvíc...“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Udělal jsem jen to, co jsem musel, Harry. A ty ses zachoval, přesně jak jsem očekával, a utekl. Je ti známo, že to se dosud nikomu nepodařilo?“

Tomuto tématu se Harry nehodlal věnovat. „Jasně, jasně. Ale to pořád... no, prostě... měl jste mi to říct...“

„Ne,“ zaznělo nesmlouvavě. „Nemohl jsem. Už v ministerské vazbě jsem tě přesvědčoval, abys utekl. Myslel jsem to opravdu vážně. Odmítl jsi. Další možností bylo pomoci Skrkovi s tvým odsouzením, abys byl v bezpečí Azkabanu, až dokud se doopravdy nerozhodneš napravit časové linie...“

„Napravit... takže mi to vážně nechcete zatrhnout? Měl jsem dojem, že jste říkal...“

„Ďáblův advokát, Harry. Pouhý ďáblův advokát.“

Harry na něho zíral. „Takže... chcete, abych to udělal?“

„Ano, Harry. Jak jsi zmínil, tento svět není, jak má být. A až to uděláš...“

„Hmm?“

„Slib mi, že už nebudeš nikdy zasahovat do běhu času.“

Harrymu vytanula na mysli vzpomínka na obraceč času a také na kouzlo Tempus Fugit, které mu pomohlo schovat Voldemortovu hůlku a zachránit Ginnyin život. „Můžu vám slíbit, že to konkrétní kouzlo už nikdy nepoužiju.“

Brumbál se smířlivě pousmál. „Alespoň, že tě neopouští smysl pro čest.“

„Stejně bych ho použít nemohl... musí být vyvoláno sesterskými hůlkami, což znamená, že ve svém minulém životě bych k sobě potřeboval Voldemorta, a ten zážitek bych si raději odpustil...“

„Budiž,“ zamyslel se Brumbál. „Voldemortovu hůlku jsi schoval v Doveru?“

„Jo. Přesně tak.“

 „Chápu. Jistě ti došlo, že on ví, že nemá svou pravou hůlku a že to nebyl Barty Skrk junior, který mu ji vzal. Ano?“

Harry na prázdno polkl. „Aha. Takže na to přišel?“

Brumbál kývl. „Proč myslíš, že tě smrtijedi tak nadhánějí?“

Harry potřásl hlavou. A do... prkýnka dubovýho. Dostane se k té hůlce vůbec? Nebo bude tehdejší shromaždiště neprostupně obsazeno smrtijedy?

Pozvedl zrak ke starému muži, jehož od svého uvěznění nesčíslněkrát proklel, k mocnému čaroději, s nímž ho vinou mozkomorů nespojovala jediná dobrá myšlenka, jediná příjemná vzpomínka.

„Prosím,“ oslovil ho plaše a nesměle na něho hleděl. „Prosím, pomozte mi.“

* * * * *

==== konec čtrnácté kapitoly ====