Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5 – část 3/3

Meeting on the road to Basra, you half-blind in a blood-soaked coat,
Me, I'm a fallen angel, fallen from the burning tree of doubt.

Potkáme se na cestě do Basry, ty budeš napůl slepý v kabátu od krve
a já budu padlý anděl, který slétnul z planoucího stromu pochyb.

God's Alibi – Capercaillie

. . . . . . . .

Dracovi se splnilo přání vidět účinky Potterovy kletby dříve, než předpokládal.

Byl brzký večer, když zrovna seděl u Deana a tlachali spolu o ničem, jak se stávalo během jejich čím dál častějších sezení zvykem. Rád s Deanem trávil čas, protože se ani jeden z nich neurazil, když si ho ten druhý dobíral. Nikdy by mu to nepřiznal, ale měl díky Deanovi pocit, že má jeho život konečně zase smysl. Nevadilo, že se u toho moc nenadřel. Důležité bylo, že ho někdo potřebuje.

Nikdy nestrávil tolik času s někým o tolik jiným, než byl on sám. Poprvé v životě se na někoho podíval bez nálepek – mudlorozený, chudý, nebelvír – kterými označoval cizí lidi, s nimiž odmítal být v kontaktu, a naučil se tohoto zvláštního muže opravdu znát. Dean nebyl upovídaný jako jeho kamarád Finnigan, ale nedělalo mu problémy sdílet s Dracem příběhy ze své minulosti. Zároveň nenutil Draca, aby se mu na oplátku svěřoval s tou svou.

Během dnešního odpoledne mluvili o Deanových rodičích. Draco se zaujetím poslouchal o hřejivém, láskyplném domovu, který nikdy nepoznal on ani jeho přátelé ze Zmijozelu.

„Mamka a taťka netušili vůbec nic o kouzelnickém světě, víš,“ vyprávěl Dean, „ale odjakživa věděli, že je se mnou něco jinak. Čas od času se kolem mě stávaly podivné věci, když se projevila magie. Pak přišel dopis z Bradavic a náš dům navštívil Arthur Weasley, aby nám všechno vysvětlil.“

Dracův zájem narůstal. Nikdy se pořádně nezamyslel nad tím, jaké to asi muselo být pro mudlovskou rodinu poprvé se dozvědět o Bradavicích. „Proč Weasley?“

„Ach, uměl všechno docela hezky vysvětlit. Pro začátek nevypadá jako někdo, od koho ti hrozí nebezpečí. Pro naši rodinu to byla obrovská událost a měli jsme milion otázek. Udělal z toho zvláštní zážitek – v dobrém slova smyslu.“

„Takže ses vůbec nebál?“

Dean na chvíli svraštil obočí v zamyšlení, než odpověděl. „Asi ne tolik, jak by se dalo čekat. Nejspíš se nám všem hlavně ulevilo, že máme konečně vysvětlení, proč se kolem mě stávají ty divné věci. Těšil jsem se. Byl jsem čtvrté z šesti dětí – mezi tolika sourozenci jsem byl trochu přehlížený. Konečně jsem si připadal výjimečný. Od té doby na mě bratři a sestry měli důvod žárlit.“ Zazubil se. „A musím přiznat, že jsem si to náležitě užil.“

„Co si o tobě myslí teď?“ zeptal se, ale odpovědi už se nedočkal. V krbu náhle zajiskřil oheň a objevila se v něm hlava Grangerové. Jakmile se zhmotnila, začala křičet.

„Deane, potřebuju pomoct s Harrym. Můžeš sem přijít?“

Dean okamžitě odhodil uhlovou tužku a ustoupil od obrazu. Neztrácel čas vyptáváním se na detaily. „Už jdu. Hned tam budeme.“

Draco si všiml, že mluví v množném čísle, a překvapeně se na něho podíval.

„Draco, nevadí ti to? Možná budeme potřebovat i tvoji pomoc. Ale jestli nechceš jít se mnou -“

„Ne, půjdu,“ odpověděl a snažil se skrýt svůj zájem o Potterův stav. Nechtěl působit jako někdo, kdo lační po drbech, i když byl vděčný za nečekanou příležitost pozorovat účinky kletby naživo.

O několik minut později ze sebe oprašoval popel, zřejmě v Potterově obýváku. Trvalo mu pár vteřin, než se zorientoval v novém prostředí. Ze sousedního pokoje se ozýval hlasitý, ostrý řev, doplněný o znepokojivé zvuky tříštěných předmětů – mnoha. Slyšel také Gragerovou, která pořád dokola a dokola křičela Wingardium leviosa. Dean běžel rovnou za zdrojem rámusu a Draco ho následoval.

„Harry. Harry. Uklidni se,“ burácel Dean.

Draco zůstal stát ve dveřích kuchyně a viděl, jak se Potter prudce otočil, když uslyšel nový hlas. Na Gragerové bylo viditelně znát, že se jí s jejich příchodem ulevilo. Celou podlahu pokrývaly střepy rozbitých talířů. Několik jich zůstalo viset ve vzduchu, kde je zadržela Grangerová kouzlem, a vznášely se jako podivní ptáci.

„Díkybohu, že jsi tady,“ vyhrkla. „Dneska na něho nestačím.“

Deanova přítomnost zastavila Potterovo běsnění. Draco sledoval, když Potterův výraz přešel z houževnatého hněvu v mnohem zákeřnější úlisný úsměv.

„Dean Thomas. Můj oblíbený Jidáš. Je od tebe hezké, že ses zastavil.“

Potter a Grangerová oba poznali Draca ve stejný moment. Bylo vidět, že Grangerovou polil studený pot, ale nic neřekla. Potter vedle toho nahradil počáteční šok mnohem děsivějším výrazem – snad očekávání, anebo ďábelského pobavení.

„Ale, ale. Draco Malfoy. Milé překvapení.“ Ignoroval Deana a svižně přešel ke dveřím, kde nehnutě stál Draco. „Neviděl jsem tě od procesu tvého otce. Ne, počkej – myslím, že to bylo na pohřbu tvé matky.“

„Pottere.“ Přikývl na pozdrav, ale držel se zkrátka a nedovolil, aby se na jeho tváři mihla jakákoli emoce.

„Přišel ses podívat na zrůdu? Přišel ses pokochat, jak hluboko klesl známý hrdina?“ Potter ztišil hlas, takže zněl téměř výhružně. „Nezapomínej, Malfoyi, že to je jedna z mnoha věcí, které máme společné.“

„Samozřejmě máš pravdu,“ souhlasil klidně.

„Jako například to, že pro nás rodiče položili život. I když tvoje matka zemřela spíš kvůli tobě.“

Kdysi dávno by ho Potterova urážka pravděpodobně vyprovokovala k pěstnímu souboji, avšak nyní reagoval bez emocí. Potterovo chování shledával spíše pozoruhodným.

To ovšem Grangerová netušila. Její obavy vyplouvaly čím dál víc na povrch, až konečně vyslovila, co jí leželo na srdci. „Možná to nebyl nejlepší nápad sem chodit, Malfoyi. Harry nedokáže kontrolovat, co říká, a může se to pěkně zvrtnout.“

Dean se za něho přimluvil. „Byl zrovna u mě, když jsi zavolala, Hermiono. Podle toho, jak jsi zněla, jsem si říkal, že nás možná budeš potřebovat oba.“

Grangerová byla očividně na vážkách. Draco věděl naprosto přesně, co má na jazyku, a byl docela zvědavý, zda se jí to podaří formulovat tak, aby ho neurazila otevřeně.

„Vážím si tvého zájmu, Deane, ale – a to bez urážky, Malfoyi – s ohledem na jejich společnou minulost to možná nebylo nejmoudřejší rozhodnutí. Harry má proti němu příliš mnoho munice.“ A naopak, zůstalo nevyřčeno.

Draco zvedl ruku. „Možná je to rozumnější, než bys řekla. Nemyslíš, že už jsem to všechno slyšel? Potter mi nemůže říct nic, co bych už neslyšel tisíckrát. Nedokáže vymyslet nic, s čím bych nesouhlasil. Už to na mě neplatí.“

To Pottera rozesmálo. „Panebože, Malfoyi, vůbec ses nezměnil. Pořád seš největší herečka, co kdy vylezla z Bradavic. A to jsem si myslel, že nejhorší svatouškovská mrcha je tady Hermiona. Klidně bys s ní o ten titul mohl soupeřit.“

Draco se pouze uchechtl. Chytil Pottera za paži a ten se nechal odvést. „Posadíme se do obýváku, dobře?“ navrhl. „Necháme tyhle dva uklidit ten svinčík a mezitím si spolu poklábosíme, co je nového.“ Všiml si, že si Dean s Grangerovou vyměnili ustaraný pohled, ale neměl čas je ujistit o svém dobrém úmyslu.

Potter se jeho chováním prozatím bavil. „Proč by ne? Můžeš mi hezky povyprávět, jaké to bylo pelešit se s armádou smrtijedů.“ Draco ho odvedl ke gauči a nechal Deana a Grangerovou, aby uklidili binec v kuchyni.

Potterův pohled byl nezvykle jasný a divoký a jeho úsměv zlověstný, což byla kombinace, která Draca kupodivu přitahovala. Snad proto, že kletbě rozuměl jako nikdo jiný, se vůbec nebál – místo toho byl fascinován.

Potter promluvil. „Podívej se na nás, dva sirotci úplně na dně. Teda, až na to, že tvůj otec ještě není technicky mrtvý – nebo už jo? Nestíhám to sledovat. Každopádně bychom se měli sblížit.“ Ušklíbl se, což si Draco vůbec nedokázal spojit s chlapcem, kterého kdysi znal. „Ale nerad bych znal podrobnosti o láskyplném vztahu, co jsi měl s otcem.“

Draco poznal, že se ho snaží vyprovokovat, ale nechal to plavat. „Promiň, Pottere, ale jsi úplně vedle. Dopustil jsem se mnoha hříchů, ale incest mezi ně nikdy nepatřil.“

Potter si ho dlouhou dobu pozorně prohlížel. „Ne. Už to vidím. Byl jsi příliš zaneprázdněný snahou dostat se do kalhot Snapeovi. Bohužel tě odmítl. Ke tvé smůle je heterosexuál, takže tě nechtěl oprcat.“ Potter na chvíli zavřel oči a když je znovu otevřel, mihl se v nich podivně ostrý záblesk. „Bylo to tu noc, cos mě políbil v chodbě. Ježiš, Malfoyi, byl jsi tak nadržený, že by sis to rozdal s každým, co? A bylo ti fakt jedno s kým. A to jsem si celou dobu myslel, že mezi námi tu noc vzniklo něco výjimečného.“

Draco si až opožděně uvědomil, že díky kletbě oběť získá schopnost nitrozpytu. Rychle ve své hlavě vztyčil obranné hradby, jimiž se během války musel chránit každý den, ale nyní už pro ně neměl využití.

Potter si bariéry okamžitě všiml. „Malfoyi, ty se schováváš.“

Usmál se. „Ano. To ti ještě nikdo neřekl, že je neslušné slídit lidem v hlavě?“

„Nevadí. O tvém ubohém životě se toho beztak píše dost v Denním věštci. Náš samotářský, hrdinný svobodný mládenec. Bez rodiny, bez přátel a bez sexu.“

Nedivil se, že Grangerová s Deanem nijak nespěchali, aby se k nim v obývacím pokoji připojili. Potter po zbytek večera pokračoval v útocích na jeho osobu. Draco nevěděl, co bylo horší: poslouchat Pottera pod vlivem kletby anebo poté, když se mu zkroušeně omlouval a trápil se výčitkami.

Když Draco odcházel, byl rozhodnutý, co musí udělat.

Po zbytek týdne Draco svědomitě studoval kouzlo a učil se nazpaměť jeho pravidla tak dlouho, dokud jejich princip nechápal natolik dobře, aby se jimi dokázal řídit bez velkého přemýšlení.

Pak si zakázal mluvit, jednoduše proto, aby zjistil, nakolik ho to omezí v používání magie. Bylo to frustrující, ale ne nemožné. Mohl se přemístit, takže přepravování pro něho nebude nepřekonatelný problém. Skoro každé jiné kouzlo, které znal, ovšem bylo potřeba vyslovit a jeho automatická tendence používat magii i k těm nejjednodušším úkonům byla poněkud na obtíž. První pokus o ticho vydržel pouhých dvacet minut. Do konce dne se mu podařilo vylepšit tento rekord na necelé tři hodiny, ale do postele si lehal s rostoucí obavou, že má příliš slabou vůli na to, aby uspěl, a jeho pokus o zlomení kletby skončí katastrofou.

Sully byla zpočátku jeho podivným chováním zmatená. Došlo mu, že pokud se mu podaří využít její kouzelné schopnosti, bude pro něho nedocenitelná. Začal vymýšlet způsoby, jak si zajistit její pomoc, aniž by ohrozil proces sejmutí kletby. Ponořil se tedy do studia španělské knihy, aby důkladně zvážil všechna rizika.

„Sully. Co uděláš, když si sednu k jídelnímu stolu?“ zeptal se.

Nechápavě na něho zírala. „Co si pán Draco přeje?“

Povzdechl si. Nemohl očekávat, že skřítka pochopí abstraktní myšlenky. „Napadlo mě, co by sis asi myslela, že potřebuju, když si sednu ke stolu.“

Nic neodpověděla. Zoufale propadal beznaději, že to skřítka nikdy nepochopí.

„Pojď sem,“ přikázal. Odvedl ji do jídelny a posadil se ke stolu. Úzkostně a vyděšeně ho pozorovala.

„Udělala Sully něco špatného?“ zeptala se a nervózně se u toho zajíkla.

„Ne, Sully. Chci ti jen něco ukázat. Co se obvykle stane, když si sem sednu?“

Zkroutila ruce a udělala krok vzad. „Pán si řekne o jídlo.“

„Správně. Přesně tak. Co kdybych si ale neřekl? Co bys udělala?“

„Počkala, dokud si pán neřekne?“ navrhla.

Povzdechl si. „Co kdybych si neřekl nikdy, Sully? Nechala bys mě umřít hlady?“

Vypleštila oči. „To ne, pane Draco. Sully vás nikdy nenechá umřít. Sully se o pana Draca dobře stará.“ Vypadala žalostně, sklesle klopila uši a zamračeně špulila ústa.

„Ano. Staráš se o mě moc dobře. Přesně tak.“ Připomněl si, že musí být trpělivý. „Takže kdybych už nikdy o nic nepožádal, ale sedl si sem a byl zrovna čas na jídlo…“

„Sully by pánovi Dracovi přinesla něco k jídlu?“

„Výborně. To je přesně ono. Přinesla bys mi něco k jídlu.“ Zářivě se usmála a Draco si oddechl. „Přinesla bys cokoli z toho, co vaříš obvykle – ráno nějakou snídani. A…“

Dlouho bylo ticho. A pak konečně: „Večer večeři?““

Usmál se. „Zase správně. Jsi moc šikovná. Může to být cokoli z toho, co už jsi vařila. Dokážeš se rozhodnout, co to bude, že?“ Pokud uzná za vhodné servírovat stejné jídlo každý den, čeká ho velmi dlouhých a nudných sedm měsíců. Ulevilo se mu, když přikývla. Vstal a zavelel: „Pojď za mnou.“

Odvedl ji chodbou ke své pracovně. „Takže, je tu tma. Co uděláš?“

Usmála se. „Zažehnu svíce.“ S tím nebyl problém, dělala to automaticky.

„A kdyby mi byla zima a přesunul bych se ke krbu…“

„Zapálím pro pána Draca oheň.“

Posadil se do svého oblíbeného křesla. „A když si sednu sem a přisunu si stůl o něco blíž, nejspíš budu chtít…“

„Čaj!“ vypískla.

„Výborně, Sully. Jde ti to.“

Zamračila se. „Ale já nikam nejdu, pane Draco.“

„Ehm, ano, to se tak jenom říká.“

Pro jednou byl opravdu rád za to, že vedl nudný a naprosto předvídatelný život. Rychle se skřítkou přišli na způsob, jak identifikovat potřebný úkol a rozhodnout se, co má udělat. S úlevou zjistil, že se dá Sully snadno vycvičit. S rostoucím nadšením hrála jeho podivnou hru na otázky a odpovědi a tetelila se blahem, když ji pochválil. Začal na věci hledět s větším optimismem. Neměl důvod pochybovat o tom, že to skřítka zvládne levou zadní – otázkou bylo, jak si povede on.

Podařilo se mu překonat rekord tří dnů, čtyř hodin a několika minut mlčení, než jednoho odpoledne nevědomky zamumlal „Lumos“ a následně zahulákal „Kurva, kurva, kurva,“ když si uvědomil, co udělal. Tohle ani zdaleka na zdolání kletby nestačilo. Téměř bylo málo. Stačilo utrousit ve špatný moment jediné slůvko, jedenkrát omylem zavrtět hlavou, a Potter zůstane v zajetí kletby už navždy. Navíc se ministerstvo zcela jistě dozví o jeho neúspěšném pokusu, takže bude nakonec rád, pokud doživotí v Azkabanu bude jediný trest, který ho stihne.

Té noci se mu o kletbě zdála první noční můra. Procházel se s Potterem po bradavickém famfrpálovém hřišti. Potter pohyboval ústy a něco mu říkal, ale Draco neslyšel co.

Podrážděně se otočil, aby vyprskl: „Cože?“, jenže když otevřel ústa, s překvapivou rychlostí z nich vystřelilo několik desítek šípů, které následně nabodly Pottera na dřevěnou stěnu tribun, kde vytvořil hrůzný krvavý obrazec. Draco se probudil, lapal po dechu a celý se chvěl. Panebože.

Hned následující ráno dostal nápad. Po krátkém výletu do mudlovského Londýna se vrátil jako hrdý, ač trochu rozbolavělý, majitel piercingu. Od chvíle, kdy se ocitl na jeho jazyku, si s ním neustále hrál, protože si nemohl na cizí předmět v ústech zvyknout. Potřeboval však hmatatelnou připomínku, aby mlčel. Až se o tom dozví Severus, pomyslel si pobaveně, tak ho trefí šlak. Pohled na jeho útrpný výraz nejspíš bude stát za všechnu tu bolest.

Devět dní, sedm hodin a čtrnáct minut nepřerušil ticho.

Byl připraven.

Měl už nachystanou sovu, která doručí pokyny jeho právníkovi Redmundovi. Včera odeslal dlouhý dopis s podrobnými instrukcemi, které bude advokátní kancelář potřebovat k pokračování boje s ministerstvem. Dnes sepsal prohlášení, které bude otisknuto v Denním věštci. Důkladně zapečetil obálku, připevnil ji k noze svému výrovi, nabídl mu pamlsek a pustil ho do světa.

Nyní, když byl pevně odhodlán a uvedl věci do pohybu, cítil mnohem větší úzkost, než očekával. Rozhodl se přesunout do útulnějšího pokoje, aby zde zahájil protikouzlo, ale nemohl se rozhodnout, které místo bude nejvhodnější. S jistým překvapením si uvědomil, že počet místností, kterým se vyhýbal, značně narostl. Nechodil do žádné z těch, které používala matka nebo Lucius. Do žádné, která mu připomínala bývalé smrtijedy či jejich společenské dýchánky. Do žádné, kde visely portréty zesnulých Malfoyů. Rozmrzele se rozhodl pro vlastní pokoj.

Vzal s sebou knihu kouzel a když si ji položil do klína, cítil váhu zaprášené obálky zchátralé věkem. Nalistoval stránku, kterou potřeboval, pohodlně se opřel a začal recitovat zaříkadlo, které ho vyprovodí na cestu za zlomením Potterovy kletby. Ani na moment mu nesešlo z mysli, jaká je to ironie.

Pokud vše půjde hladce, budou tohle jeho poslední slova na několik měsíců. Přesně na šest měsíců, pět týdnů, čtyři dny, tři hodiny, dvě minuty a jednu vteřinu.

„Šmankote, Severusi, co to má ten tvůj Malfoyovic chlapec zase za lubem?“ zeptal se Kratiknot během snídaně ve Velké síni. Otázka Severuse zastihla nepřipraveného – Kratiknot byl obvykle během snídaní tichým společníkem a raději měl nos ponořený do Denního věštce, než aby si povídal se svými sousedy. Toto uspořádání Severusovi naprosto vyhovovalo. Popravdě to byl hlavní důvod, proč každé ráno sedával právě vedle něj.

„Za prvé to není můj chlapec. A za druhé vůbec netuším, o čem mluvíš.“

Kratiknot zřejmě pro dnešní ráno vyčerpal svoji zásobu slov, poněvadž mu jen mlčky podal Věštce.

Zkoumal stránku několik minut, protože neměl ponětí, co hledá. Přelétl očima hlavní články – Zaměstnanec ministerstva manipuloval počasí před famfrpálovými zápasy – George a Lenka Weasleyovi se stali hrdými rodiči trojčat – pomáhej nám Merlin – Zazněla úvodní řeč na Sněmu vlkodlaků. Nepsalo se zde nic o Dracovi. Konečně si všiml oficiálního prohlášení advokátní kanceláře Redmund, Hall a Strongfellows v černém rámečku. Stálo v něm:

Pan Draco Malfoy,
bytem Malfoy Manor, Wiltshire,
tímto dává na vědomí,
že složil slib mlčení,
a z toho důvodu se s ním nebude možné spojit
v žádné formě komunikace.
Předem se omlouvá za veškeré komplikace, které to způsobí.
V případě jakýchkoli dotazů se obraťte na advokátní kancelář
Redmund, Hall a Strongfellows
v Příčné ulici.

Jakkoli bylo oznámení prosté, musel si jej přečíst několikrát, než vstřebal jeho význam.

Kratiknot si ho se zájmem prohlížel. „Takže jsi tím stejně překvapený jako všichni ostatní,“ konstatoval.

Byl z toho natolik vyvedený z míry, že ani neodvětil sarkastickým komentářem. „Je to pro mě novinka.“

„Zvláštní.“ Zda tím myslel Dracovo prohlášení nebo to, že o něm nevěděl Severus, to už neupřesnil.

Severus se pohroužil do vlastních myšlenek, neboť se zdálo, že Kratiknot už k tématu nemá co dodat.

Neměl vůbec ponětí, co mohlo jeho někdejšího svěřence podnítit k tomuto podivnému chování. Naposledy se s ním viděl krátce po otcově smrti. Samozřejmě se nekonal smuteční obřad, ale poseděli spolu v Malfoy Manor a připili muži, jímž Lucius kdysi byl, přičemž se snažili nevzpomínat na to, kým se stal později. Připadalo mu, že je Draco se smrtí otce smířen. Rozhodně si nevšiml ničeho divného, co by vysvětlovalo toto náhlé rozhodnutí. V posledních týdnech si vyměnili několik sov – Draco byl dle jeho názoru stále příliš izolovaný od zbytku společnosti, ale zmínil se, že tráví čas s Deanem Thomasem a dělá mu modela, světe div se.

Předem se omlouvá za všechny komplikace… Severus si málem odfrkl, když si znovu přehrál v hlavě zdvořilou formulaci. Pro Draca bude dodržení podivného slibu znamenat mnohem vážnější problémy než pouhé komplikace, tím si byl jistý.

Nezbývalo mu nic jiného než konfrontovat ho osobně, a tak se rozhodl vydat se zítra na cestu do Wiltshiru. Mezitím napíše Redmundovi, aby tomu zkusil přijít na kloub.

Všiml si, že na něj Kratiknot zlobně zahlíží, načež si uvědomil, že stále svírá jeho noviny. Tiše se omluvil, naposledy se podíval na překvapivé oznámení a vrátil čtivo mlčenlivému kolegovi.

Como é difícil acordar calado
Se na calada da noite eu me dano

Je těžké probudit se beze slov,
neb za tiché noci proklínám sám sebe.

Calice – Gilberto Gil/Chico Buarque (portugalská píseň)

. . . . . . . .

Ten den, kdy Draco složil slib mlčení, natolik vydeptal sám sebe, že ani neměl chuť na večeři. Sully však neměla v úmyslu nechat ho hladovět.

„Pán Draco musí sednout ke stolu,“ kvílela plačtivě. „Pán vyhladoví k smrti, když nebude jíst.“

Poslechl ji, aby jí udělal radost, a snažil se nepozvracet, když před něj postavila obrovský talíř s jídlem, do něhož následující půl hodiny dloubal vidličkou.

Druhý den ho čekala náročná návštěva Severuse.

„Redmund mi nedokázal tvůj nejnovější šprým vysvětlit,“ osopil se na Draca hned po příchodu. Sully číhala v rohu místnosti a Draco zlehka položil ruku na čajový stolek. Pohotově zajistila občerstvení.

Severus ji beze slov pozoroval, když zmizela. „Opět ses stal hlavní senzací Denního věštce. V posledním čísle se píše, že tvé srdce zlomila krásná, záhadná čarodějka a tys složil přísahu, že už nikdy nepromluvíš, pokud ti nevyzná nehynoucí lásku.“ Zamračil se a ironicky se na Draca ušklíbl. „Netrefili ani základní fakta.“

Sully jim nalila čaj a přitom bedlivě sledovala jejich hosta. Severus jí naháněl hrůzu i za normálních okolností. Dnes, kdy z něj cítila napětí, byla na pokraji zhroucení. Vzhledem k její ochranářské povaze bylo s podivem, že čaj ještě nerozlila.

Severus se na ni pozorně podíval a zeptal se: „Takže, Sully, víš, proč tvůj pán odmítá mluvit?“

Pokorně na něj hleděla. „Ne, pane. Pán to Sully neřekne.“

„Ne. To mě nepřekvapuje. Neřekne to ani Severusovi. Nesvěří se jediné živé duši, o co mu sakra jde.“

Zamračila se, zatvářila se, jako by měla něco na jazyku, zaváhala a pak konečně promluvila: „Pan Snape musí být na pána Draca hodný,“ překvapila je oba. „Moc usilovně se snaží, aby nemluvil. Musíte vědět, že je z toho hodně moc smutný. Pan Snape by neměl přinášet pánovi Dracovi ještě větší zármutek.“

Draco se po jejích slovech odmítal podívat Severusovi do očí.

Po pěti dnech měl Draco jazyk skoro na maděru, jak do něj pořád kousal. Hojit se začal až po patnácti dnech.

Po devatenácti dnech udivil sám sebe, když si uvědomil, že zvládl první den úplně bez potíží. Nucené ticho ho nutilo k hlubokému zamyšlení a přinášelo mu duševní klid, který ho překvapil.

Na začátku čtvrtého týdne si byl dostatečně jistý v kramflecích – anebo byl dostatečně zoufalý – na to, aby vyhledal lidskou společnost, a tak zaklepal na Deanovy dveře.

„Ježiši, Draco, pojď dál. Rád tě vidím.“ Dean ho přivítal, otevřel dveře široce dokořán a nadšeně ho nahnal dovnitř. „Jak se máš?“

Po krátké odmlce dodal: „Ty vole, sorry.“

Draco se usmál a snažil se nebýt stejně na rozpacích, jako vypadal Dean.

Dean těžce vydechl a nervózně si prohrábl dredy. „Hele, na rovinu ti říkám, že než si na tebe zvyknu, nejdřív asi náš rozhovor párkrát zvorám. Neuraz se.“

Jak mohl svého hostitele uklidnit? Možná se ve svém rozhodnutí ho navštívit poněkud unáhlil. Bylo by však nezdvořilé vzít roha pouhých třicet sekund poté, co dorazil. Bude to muset nějak přežít.

Po deseti minutách si v duchu nadával za to, že nepřišel dřív. Chutnala mu dokonce i Deanova příšerná káva, hořká jako vždy.

„Dokončil jsem tvůj poslední portrét, Draco. Pojď se kouknout.“

Jakmile byli v ateliéru, z Deana opadly i poslední známky napětí. Se školáckým úsměvem vytáhl skicu nakreslenou tužkou a podal ji přes kreslicí stůl Dracovi. S neskrývaným nadšením sledoval jeho reakci.

Jakmile se Draco na kresbu podíval, hned věděl proč: Dean ho zdatně vyobrazil v obležení několika desítek štěňat a koťat. Poprvé po několika týdnech vyprskl smíchy. Bylo to úžasné.

Když se oba konečně uklidnili, Dean si otřel z očí slzy od smíchu. „Vem si ho. Je tvůj. Draco číslo sedm.“

Draco se natáhl, zvedl obraz ze stolu a dával si velký pozor, aby nedal najevo, že přijímá dar.

„No. Necháš se přemluvit k zahájení Draca číslo osm?“

Draco vůbec nezaváhal, automaticky se posadil do tlumeného světla důvěrně známé lampy. Sezení u Deana určitě zvládne bez potíží.

Během pátého týdne byly návštěvy Deanova ateliéru opět téměř na denním pořádku.

Ke konci sedmého týdne přišli na návštěvu Potter s Grangerovou, když byl Draco zrovna v Deanově ateliéru. Neskrývali své překvapení, když zjistili, že tam je. Draco byl v duchu vděčný, že mohl předstírat lhostejnost, protože musel nehybně sedět kvůli Deanovu portrétu. Přesto se mu povedlo dobře si prohlédnout Pottera. Tvářil se zkroušeně a unaveně.

Draco věděl, že jeho slib mlčení nebyl pro nikoho žádným tajemstvím, a Potter se choval, jako by bylo naprosto normální, aby kouzelník z ničeho nic bez přestal mluvit. Jako by se nic nedělo.

„Dean má štěstí, že tě může kreslit, Malfoyi,“ konstatoval. Draco se snažil přesvědčit svoji kůži, která se rychle rděla, když se styděl, aby zůstala bledá, ale neúspěšně. Potter upřel svůj krátkozraký pohled na Deanovu kresbu. „Bude to moc hezké.“

„Jak to poznáš?“ zeptal se Dean. „Vždyť jsem sotva začal.“

Grangerová kompenzovala Potterovo klidné chování svým očividným neklidem. „Znervózňuješ je, Harry,“ napomenula ho a Draca se dotklo, s jakými předsudky hodnotí pocity druhých.

„Ale ne, to je v pohodě,“ uklidnil ji Dean. „Hele, jestli vám nevadí počkat deset minut, tak si uděláme pauzu. Připravíte zatím kávu?“

„Jestli můžu čaj, tak jo,“ souhlasila Grangerová a Dean přikývl. „Dáš si kávu nebo čaj, Malfoyi?“

Trvalo déle, než Draco čekal, než si uvědomila své faux pas. „No jo. Sakryš. Nechtěla jsem –“

Dean ji přerušil. „Nic se neděje, Hermiono. Já taky každou chvíli zapomenu a ještě mě ničím nepraštil po hlavě. Připrav obojí, ať si může vybrat.“

Po uplynutí deseti minut se Draco vydal do kuchyně, zatímco Dean stále stínoval jeho portrét. Zastavil se, aby poslouchal, když Grangerová zmínila jeho jméno.

„…knihy v knihovně na Malfoy Manor. Pravděpodobně je chrání milion temných kouzel, aby se k nim nikdo nedostal.“

Když uslyšel slovo knihy, rozbušilo se mu srdce. Do prdele.

„Stejně se ho nemůžu zeptat, jestli by mě k nim pustil. Nic by neodpověděl.“

„Nějak ti to leží v žaludku, Hermiono,“ zpozoroval Potter.

„Ale to ne. Jen mi to přijde zvláštní. Tobě ne?“

„Moc jsem o tom nepřemýšlel. Určitě má svoje důvody. To, že je neznáme, ještě neznamená, že se musíme bát.“

Rozhněvaně mlaskla a Draco si živě představil nabubřelý výraz, kterým ten zvuk doprovázela.

„Nesnáším, když si něco neumím vysvětlit.“

Potter se zasmál. „Na světě je tolik věci, kterým nerozumím, že je radši ani nepočítám.“

Draco slyšel, jak za sebou Dean zavřel dveře ateliéru. Zřejmě to bylo slyšet i v kuchyni, protože konverzace utichla. Dean ho dohnal a přátelsky ho objal rukou.

„Pojď, Draco. Třeba Hermiona umí lepší kávu než já. Pro dobro tvých chuťových buněk doufám, že jo.“