Preklady fanfiction Harryho Pottera

Beta: ansus

...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

část 1/4

Poté, co políbil Ginny na rozloučenou, zamířil Harry ze školníkovy kanceláře rovnou do Zmijozelu za Jamie a Simonem, aby věděli, že je v pořádku; Simon se tvářil, jako by byl raději, kdyby místo Harryho do společenské místnosti vešel Stuart. Ale Jamie Harrymu pod rouškou pevného láskyplného objetí šeptem prozradila, že se Simon starostmi o něj téměř pominul, jen vzhledem k tomu, že se chudák může zbláznit ze Stuova zmizení, nelze čekat, že bude projevovat radost nad pohledem na nezraněného Harryho stejně jako jindy. Jamie samozřejmě zprávu o Ginny patřičně obrečela – staly se blízkými přítelkyněmi a Ginny se stále oficiálně pohřešovala... navíc teď nově zmizel i její bratr. Harry si přál, aby jí mohl vše prozradit, ale Brumbál rozhodl, že nikdo s výjimkou pana a paní Weasleyových pravdu znát nesmí, a i ti se ji dozvědí až po pohřbu.

„Víš,“ řekla stulená v Harryho náruči, hlavu opřenou o bratrovo rameno, „kdybychom si to neujasnili s Dracem a kdyby s ním už nechtěla chodit Cho Changová... chápej, Ron Weasley je vážně úžasný a vypadá to, že po mně pokukuje...“

Harry se měkce rozesmál a políbil ji na čelo. „Raději hleď, aby tě neslyšel Draco.“ Nevesele se pousmála, až ho zabolelo u srdce; smutnila za dvěma lidmi, kteří ve skutečnosti nebyli mrtví, a on jí nesměl nic říct.

Harry musel zajít za profesorkou McGongallovou i za svým kmotrem vylíčit jim, kterak se mu podařilo ve sněhové bouři nešťastně ztratit Ginny a jak potom čirou náhodou natrefil na šatny, v nichž přespal. Přikývli a vzali jeho příběh na vědomí; zdařilo se mu přiměřeně šílet nad tím, že nedokázal Ginny dopravit zpět do hradu. Zaplaťpánbů Ginny nestihla Siriusovi donést vzkaz od madam Pomfreyové – po návratu do nebelvírské společenské místnosti dostihla ji i Rona Brumbálova sova, načež bez prodlení odešli.

Později se připojil k páťákům, šesťákům a sedmákům, kteří prohledávali pozemky ve snaze najít Rona a Ginny. Mrzlo, všem se před ústy tvořily bílé obláčky. Hůlkou rozhrnoval sníh dobře si vědom toho, že žádná těla samozřejmě nenajdou. U břehu jezera mu z pochopitelných důvodů nebylo nejlépe po těle, ale nad hladinu se tentokrát nevynořila žádná chapadla, jež by hodlala stáhnout studenty do temných hlubin. Čvachtal bahnem po Dracově boku – raději by se brodil sněhem, ten byl alespoň čistý. Jakmile ho odklidili, země se rychle měnila v blátivý hnus.

Líně mával hůlkou nedaleko břehu jezera; sníh se rozpouštěl a vsakoval do kouzly ohřáté hlíny, až odhalil vak vypadající, jako by byl vyroben ze zelených vodních řas setkaných do složitého vzoru, v němž se skrývalo cosi tmavého a poměrně velkého. Dar jezerních lidí! Úplně na něho zapomněl – jakmile se vynořili z jezera, odhodil ho stranou, protože zuřící vánicí nemohl současně nést balík i Ginny. Teď se pro něho rychle sehnul a schoval ho pod hábit. Draco ho zachmuřeně pozoroval.

„To je moje,“ zašeptal Harry svému příteli a opatrně se rozhlédl po studentech a učitelích pročesávajících okolí. „Je to dárek od jezerních lidí.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemám tucha,“ odpověděl tichounce, ve snaze mluvit co nejméně nápadně téměř nehýbal rty. „Ještě jsem to neviděl. Potřebuju to odnést do hradu – dost to váží. Kryj mě.“

Draco přikývl. Právě v tu chvíli k nim dorázoval Liam Quirke v rukavicích se zkrácenými prsty, obutý do vysokých zelených holin, které při každém kroku ostře čvachtly. Hnědé vlasy měl rozježené, jako by si je bezpočtukrát frustrovaně prohrábl. Odznak primuse vyjímající se na mladíkově hrudi byl zacákaný blátem stejně jako většina jeho hábitu. Pod očima měl temné kruhy, asi toho mnoho nenaspal.

„Co tu vyvádíte, vy dva? Našli jste snad nějaké stopy? Koukněte na Cho, ta se nefláká!“ Cho Changová o nějakých deset metrů dál rozpouštěla sníh a statečně se probíjela bahnem; nos měla celý červený a Harry si nemyslel, že by za to mohl mráz. Primuska si chvílemi stírala z tváří slzy, zřejmě to s Ronem myslela opravdu vážně.

Jelikož se Liam nad nimi stále tyčil, Harry se musel předklonit s rukama přitisknutýma na břicho, aby uchránil dar jezerních lidí před nepovolanýma očima. Nafoukl tváře a doufal, že to bude působit, jako by se mu udělalo slabo či nevolno. Draco promptně zareagoval: přesunul se mezi svého kamaráda a primuse.

„Mám dojem, že se Harry chystá zvracet,“ nahlásil. „Říkal jsem mu, ať se vrátí do hradu, ale nechtěl o tom ani slyšet...“

„Pottere!“ pronesl Liam autoritativně a vypjal hruď. Nápadně připomínal Percyho Weasleyho, když zastával stejný post. „Pokud ti prefekt něco přikáže udělat, tak to uděláš! Rozuměno?“ Harry přikývl, stále se snažil vypadat náramně nemocně. „Dobře! Dej si okamžitě odchod k madam Pomfreyové.“

Harry se obrátil k hradu, nenápadně objímal dar a pokoušel se příliš nespěchat pro případ, že by ho Liam stále pozoroval – nicméně si nedovolil ohlédnout se a zkontrolovat si to. Jakmile došel do sklepení, rozeběhl se zrychleným tempem po chodbě ke zmijozelské koleji a své ložnici. Taktak se mu podařilo dar jezerních lidí ukrýt do kufru, když do místnosti nakráčel Blaise Zabini. Úkosem pohlédl na Harryho zablácené boty a ucouraný lem hábitu; dokonce i šálu měl špinavou – z toho, jak se předklonil k vaku z vodních řas.

„Že bychom byli venku s ostatními cucáky hledat pitomé nebelvíry, Pottere? Nikdo nechápe, jak to, že se nevrátili, když ty jsi to zvládl. Hádám, že se to provalí – není jen tak chtít po nebelvírských zmijozelskou práci.“

„Buď té laskavosti a trhni si, Zabini,“ odtušil unaveně, zabezpečil kufr a odešel. Sakra! Zvědavost bude muset počkat – kdyby začal dar zkoumat před Zabinim, neubránil by se otázkám.

Než přešel víkend, studenti i zaměstnanci společnými silami odklidili všechen sníh z hradních pozemků, následkem čehož se celé okolí školy proměnilo v močál. Nalezeno bylo několikero šál, klobouků, palčáků, bruslí a dokonce i jedna lichá bota, kterou kdosi ztratil ještě před prvním prosincovým sněhem. Jenže po Ronovi a Ginny nebylo ani vidu ani slechu.

„Třeba zašli do lesa,“ zaslechl Harry pronést Siriuse nejistým hlasem k profesorce McGonagallové. Byla sobota, postávali na famfrpálovém hřišti a pozorovali zašedlou rozblácenou plochu před sebou. Harry se domníval, že se kmotrův hlas zachvěl při pomyšlení na tvory přežívající ve skrytu stromů. Zajímalo by ho, jestlipak jsou tam ještě stále vlkodlaci. Asi je ministerstvo pochytalo do jednoho. Vzpomněl si na Remuse Lupina – toho otec při vyjmenovávání důvodů pro napravení času nezmínil, ačkoli by si to rozhodně zasloužil. Možná duch Jamese Pottera neměl ani zdání o pracovních táborech pro vlkodlaky, bylo docela pravděpodobné, že tuto informaci před ním Lily se Siriusem tajili.

Hledání pokračovalo po celý následující týden; všichni byli při vyučování roztěkaní. Charlie se Harrymu s Dracem svěřil, že jsou chvíle, kdy není dalek přání, aby mu byl Brumbál změnil paměť – mnohdy se mu nedařilo dost věrohodně předstírat obavy o zmizelého bratra a sestru, když moc dobře věděl, že jsou v pořádku a při životě. Někteří studenti už ho začínali podezřívat – na osobu, jež přišla o dva rodinné příslušníky, se prý choval příliš lehkomyslně a netečně. Současně musel lhát i svým rodičům a nakonec je ještě umluvit, že rodinné hodiny v Brlohu se porouchaly – dokud ručičky se jmény Charlieho, Ginny a Rona ukazovaly na ‚smrtelné nebezpečí‘ (běžně ukazovaly, že Charlie je v práci a Ron s Ginny jsou ve škole) namísto ‚v práci‘ a ‚po smrti‘, manželé Weasleyovi neztráceli víru ve šťastný návrat svých dětí.

Posléze byli Ron s Ginny prohlášeni za mrtvé. Ministerský ‚odborník‘ na kouzelné tvory nalezl v Zapovězeném lese jakési lidské kosti a identifikoval je co ostatky Ginny a Rona. Harry měl podezření, že v tom byl zapletený Aragog a že nalezené pozůstatky byly pěkně staré. Nebyl z vývoje událostí zrovna nadšený – znamenalo to snad, že pokud by někdo doopravdy zmizel, celý případ by skončil jen dovalením se jakéhosi páprdy z ministerské kanceláře, který by všechny opil důvěryhodně znějící báchorkou?

Konec konců alespoň ten ministerský darmošlap všem zavřel ústa. Onoho večera při večeři ve Velké síni požádala profesorka McGonagallová všechny přítomné, aby povstali a pozvedli číše na památku Ginny a Rona. Jména zesnulých se šeptem nesla ze všech koutů rozlehlé místnosti s výjimkou zmijozelského stolu, u něhož povstalia připojili se k tryzně pouze Harry, Draco, Jamie a Maria. Harry by přísahal, že se Maria snaží upoutat jeho pozornost, a proto se od ní raději odvrátil. Pohřeb byl naplánován na následující sobotu, přesně dva týdny ode dne, kdy Ron s Ginny odešli do úkrytu a Stuart zmizel. Paní Weasleyová požádala Harryho o účast, ale ten věděl, že by matce svých přátel nedokázal čelit – nezvládl by být svědkem jejího smutku, a přesto jí neprozradit pravdu. Odmítl pozvání s uvedením několika různých pádných výmluv. Svěřil se, jak rád by byl sám oním ztraceným ve fujavici, a vyslovil toužebné přání, aby byla Ginny onehdy nalezla cestu do famfrpálových šaten stejně, jako se to zdařilo jemu. Na oplátku dostal dopis přetékající vděčností za záchranu Ginny zpod kol mudlovského automobilu a za nalezení Maggie. Útroby se mu svíraly, když to četl, a netrpělivě vyhlížel dobu po pohřbu, kdy se paní Weasleyová konečně dozví pravdu.

Bloumal po hradě, ačkoli se jednalo o prasinkový víkend. Kdyby rodiče nebyli znovu pronajali jejich dům, byl by se vkradl do svého pokoje – jenže noví nájemníci měli smlouvu až do půlky června, takže to nepřipadalo do úvahy. Draco ho našel sedět na vstupním schodišti do hradu; slepě zíral na cestu ke vsi a třásl se chladem.

„Harry,“ začal naléhavě a usedl vedle něho. Bylo pozdní odpoledne, pomalu se smrákalo; zanedlouho se budou první studenti vracet z výletu. „Táta mi konečně odepsal. Myslím, že by sis to měl přečíst.“ Podával mu list pergamenu a Harry četl:

Pan Draco Malfoy

Zmijozelská kolej

Bradavická škola čar a kouzel

obrátil jsem se na patřičné osoby a seznámil je s obsahem tvého předchozího dopisu. Nyní, když Weasleyovi pohřbívají svého syna a dceru, což lze vzít za dostatečné potvrzení tvých slov, byla mi navrácena tvá matka. Má silný úžeh a je zcela dehydrovaná. Zotavuje se u svatého Munga. Minulých čtrnáct dní její nepřítomnosti mě téměř stálo duševní zdraví. Propříště udělej to co máš ihned, jakmile dostaneš pokyny. Nemůžeš hrdopyšsky očekávat, že tvá zbabělost a lenost dopadne pouze na tebe a nikoho jiného. Máme nezměrné štěstí, že tvá matka nezemřela.

Doufám, že máš zajištěné alibi a nebude nutné, abych se dostavil do školy na tvou obranu. Jsem velice rozezlen, že jsi tuto záležitost nevyřídil rychleji, a mé případné vystoupení ve tvůj prospěch by právě nyní zcela jistě nemělo požadovanou přesvědčivost.

Harry polkl. „Oni unesli tvoji mámu? Proč ti nic neřekl?“

„Protože on je Lucius Malfoy, znáš ho. Jsem rád, že je máma v pořádku.“

Harry kývl. A pak ho něco napadlo. „Draco... co když to znamená, že vrátí i Stuarta?“

„Jenže Charlie je pořád... chápeš. A ten vzkaz byl adresovaný Stuartovu otci i bratrovi.“

Harry to uznával, ale stejně doufal, že se Draco mýlí. Vstali a vraceli se do hradu – než za sebou zavřeli vstupní dveře, Harry zahlédl v dálce chumel studentů vracejících se z vycházky. Zarazil se a vrátil se na začátek schodiště, mžoural do časného soumraku a snažil se zjistit, co se mu na pohybujícím se davu nezdá.

Přicházeli rychle blíž, až se najednou z hloučku oddělila jedna osamělá postava a plným tryskem vyrazila vpřed. Harry usoudil, že dotyčný mladík je výtečným běžcem – pokrčenýma rukama rázně kmital podél těla, bradu držel pevně vzhůru.

„Pottere!“ zařval, když přiběhl na vzdálenost zhruba šesti metrů. Harry v něm poznal Ruperta Longbottoma. „Pottere,“ ozval se znovu mnohem méně halasně od paty schodiště, kde se předklonil a zapřel rukama o kolena téměř bez dechu; jeho způsob běhu udělal na Harryho silný dojem.

„Je zpět!“ křikl Rupert stále skloněný k zemi. Harry se zamračil.

Rupert se přes zjevné obtíže napřímil. „Tvůj ztracený bratr! Našli ho v Medovém ráji! Už ho nesou!“

Náhle Harrymu došlo, proč mu vracející se dav připadal tak neobvyklý – skrýval ve svém středu bezvládné tělo, které bylo levitováno přinejmenším šesti lidmi.

Když konečně dorazili k hradu, všichni chtěli mluvit naráz – studenti, s nimiž v životě nepromluvil ani slůvka, mu najednou důvěrně sdělovali, kterak byl Stuart nalezen na zemi za stojanem se sladkostmi a jak divně vypadá, vždyť byl normálně vždycky tak bledý, a teď je úplně opálený...

„Opálený?“ vyděsil se Harry. Prodral se davem k bratrovi – jeho pleť vypadala strašně: suchá a zarudlá, Harry se jemně dotkl jeho rtů, byly vyprahlé jako písek, vysušené a rozpraskané. Pan Malfoy o své ženě napsal: Má silný úžeh a je zcela dehydrovaná... Ať už se s nimi dělo cokoli, Stuart musel být vystaven témuž.

„Seženu vaše!“ křikl po něm Draco a zmizel.

„Musíme ho okamžitě dostat na ošetřovnu!“ nakázal okolostojícím Harry, který začínal šílet. Skupinka, jež přilevitovala Stuarta z Prasinek, pokračovala ve své činnosti, Harry běžel před nimi a otvíral jim dveře.

Madam Pomfeyová zbledla jako křída, když uviděla pacienta, a obratem z místnosti vykázala všechny s výjimkou Stuartovy rodiny. Harry jednou rukou objímal okolo ramen Jamie, zatímco ta si nervózně žmoulala hábit. Simon se zhrozeným výrazem ve tváři seděl u postele svého dvojčete, po Stuartově druhém boku seděla jejich matka, která něžně svírala v dlani synovu ruku, přičemž dávala pozor, aby se bolestivě nedotkla spálené pokožky. Táta mluvil tiše s madam Pomfreyovou o lektvarech... Harrymu se čas nikdy nevlekl pomaleji, než během oné hlídky u nemocného na ošetřovně. Z výrazů tváří madam Pomfreyové a svého táty vyčetl důvod, pro nějž se zde všichni sešli: čekají, až jeho bratr zemře.

Stuartovo sípavé dýchání se zdálo být jediným zvukem znějícím místností během oněch hodin přelévajících se do dnů; nezdálo se, že by někdo chtěl po Harrym, Jamie nebo snad Simonovi, aby odešli na vyučování: a Harry se nezeptal, co se dělo s lekcemi Lektvarů a Černé magie, které měli odučit jeho rodiče. Třetího dne zaslechl tichý hlas madam Pomfreyové určený jeho matce.

„Selhávají mu vnitřní orgány.“

„A co... a co mudlovská nemocnice...“

„Neřekli by vám nic jiného. Jen by ho připojili k těm odporným přístrojům, které by mu nepomohly, pouze by za něho dýchaly a nechávaly ho trpět. V tomhle stavu by transplantaci nepřežil. Teď už je to jen otázkou času, má milá...“

Madam Pomfreyová soustrastně položila ruku na rámě jeho matky, která prudce couvla o krok, jako by ji dotek starší ženy popálil. Stuart jim toho nebyl schopen říci mnoho, většinu informací, jež měli, se dozvěděli z dopisu paní Malfoyové, který nadiktovala komusi ze zaměstnanců u svatého Munga. Prý byli ona a Stuart společně v jakési poušti. Netušila, kterak se tam dostali. Ze začátku měli něco jídla a pití, ale zásoby se postupně zmenšovaly, až zcela došly. Byli už čtvrtý den bez jídla a druhý bez vody, když se najednou jako zázrakem ocitla zpět na panství (a Stuart v Medovém ráji). Stuart ze sebe dokázal s obtížemi vykrákorat, že se o něho paní Malfoyová dobře starala – ale z jejího dopisu sálalo bezmocné rozhořčení nad situací, kdy slunce bez ustání pálilo a zásob bylo poskrovnu.

Oné poslední noci ležel Harry na jedné z nemocničních postelí smotaný do klubíčka; Jamie spala na sousedním lůžku oděna do školní uniformy – podobala se princezně čekající na polibek krásného prince. Simon usnul opřený o Stuartovu postel. Harry netušil, kam odešel jejich táta, ale máma stále nepohnutě seděla u postele svého nemocného syna a držela ho za ruku. Stuart vypadal divně, připadal Harrymu úplně voskový.

A pak náhle... začala zpívat. Už léta neslyšel její zpěv, pravděpodobně od dob, kdy byla dvojčata ještě docela malá. Melodický hlas se rozléhal ošetřovnou, odrážel se od chladných rovných stěn jako zvuk zvonu. Slzy mu stékaly po lících, bál si je setřít, aby se pohybem neprozradil, že nespí. Naslouchal matce zpívající svému nejmladšímu dítěti; i po jejích tvářích se koulely slzy...

varování – tiché a procítěné, ve velštině:

méně emotivní nahrávka ve velštině a angličtině:

Bůh buď s tebou, moje dítě

Andělé se z výšin sklání

Hladce přešla do velštiny - navázala ukolébavkou, kterou zpíval chlapecký soprán při Dudleyho pohřbu. Pak pokračovala na tutéž melodii slovy v angličtině, v hlase se jí zachvívaly slzy, skrze něž se srdnatě probojovávala písní...

Pozn. překl.: Tato píseň byly použita ve 32. kapitole Okultního hada (Se svěšenými křídly). Původní překlad od Mahareth jsem upravila dle rytmu písně.

u své mámy když, dítě, spíš,

u své mámy v náruči.

Žertuješ s anděly v nebi?

Rozesmáls je štěstím svým?

Bavíš svaté na nebesích,

Utichla, neschopná zpívat dál; Harry čekal na poslední slova písně, leč marně. Složila si hlavu na postel před sebou a nechala se pohltit žalem – její vzlyky drtily Harryho srdce a on náhle věděl, že jeho bratr zemřel.

Jejich stráž u umírajícího skončila.

Toužil vstát a jít k ní, utěšit ji – jenže si moc dobře uvědomoval, kde je... nechal ji dál plakat nezmenšenou silou; měl dojem, že se s tím potřebuje vyrovnat sama, sama bez podpory poskytované někým druhým a současně bez nutnosti kohokoli utěšovat.

Nevěděl, jak dlouho jeho matka bezmocně vzlykala, ale když se po dosti dlouhé době poněkud utišila, Harry zaslechl, že se Simon začal vrtět. „Mami?“ ozval se tichý šepot.

Matka si osušila tvář od slz. „Ano, Simone?“

„Proč... proč je Stu tak... studený?“

Shlédla na svého syna, měl pouhých dvanáct let, a těžce polkla. „On... on odešel, Simone. Náš Stu nás opustil,“ řekla mu s něhou v hlase.

Harryho by zajímalo, co se v té chvíli honilo Simonovi hlavou. Strnule zíral na svého mrtvého bratra, který mu byl tak podobný. Harry se pomaličku posadil a jeho matka k němu vzhlédla. Kývl na ni, ona kývla na něho... natáhl se k Jamie a lehce jí zatřásl ramenem. Víčka se jí zatřepala a Harry krátce zauvažoval, zda doopravdy spala, či zda naslouchala matčinu zpěvu a projevům žalu, když oplakávala své dítě. Tiše kývl na svou sestru, stejně jako prve na matku, a ona ho bez jediného slova objala v pase a skryla si tvář na jeho prsou. Objímal ji, cítil její slzy máčející mu košili, pomalu hladil její tmavé lesklé vlasy a věděl, že jejich rodina už nikdy nebude tou, kterou bývala.

=== konec 1. části ===

Kapitola dvanáctá

...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

část 2/4

Ve svém předchozím životě si Harry mnohokrát představoval, jaké by to bylo mít rodinu, jaké by to bylo mít rodiče, jež by ho vychovávali, jaké by to bylo mít sourozence. Ale nikdy ho nenapadlo, že by jednou mohl pohřbívat mladšího brášku.

Při své chmurné pouti k hrobce rodiny Snapeovy opatrně našlapovali mezi ztvrdlými kolejemi vyrytými do půdy hřbitova. Okolní svět byl bezútěšný, chladný a sirý. K Harryho překvapení se obřad odehrál v režii presbyteriánského církevního sboru v Dunoonu – matka usoudila, že mše v presbyteriánském kostele svatého Davida v Godrikově Dole, v němž se vdávala poprvé, by nebyla nejvhodnější, když byl Stuart synem Severuse Snapea a nikoli Jamese Pottera. (Harryho napadlo, že v celém Skotsku pravděpodobně neexistuje jediný presbyteriánský kostel, jenž by nebyl zasvěcen svatému Davidovi.) Obřad se konal v témže kostele, o němž Harrymu vyprávěl kdysi Sirius: zde se schovával onen člen klanu Lamontů, kterého později členové klanu Campbellů oběsili na stromě přímo venku před svatostánkem.

Po boku otčíma a strýčka Duncana v campbellovských kiltech si Harry připadal divně, sám navlečený do kiltu rodiny MacGregorů, který mu táta pořídil na základě matčina rozhodnutí – pravila, že to je ten pravý kroj pro Jamesovu rodinu, neboť její bývalou tchyní byla Elspeth Kingová. Harry se zachvěl, počasí nebylo dle jeho názoru zrovna kiltové. Sirius, patřící k Lamontům, přistoupil k Severusi Snapeovi, slavnostně ho uchopil za ruku, levačkou mu současně stiskl loket. Harryho otčím Siriusovu ruku krátce pevně stiskl a kývl na něho – pro dnešek musely být veškeré neshody zapomenuty. Tento den patřil pouze zármutku nad ztraceným synem.

Z posledního rozloučení proběhnuvšího v ponurém kostele si Harry nepamatoval vůbec nic; bylo prostší a mnohem kratší než mše za Dudleyho. Jak zvláštní, pomyslel si, mí rodiče většinou nepůsobí jako nějak silně duchovně založení lidé – a náhle je spojila tato asketická kalvinistická modlitebna.

Rakev byla na Harryho vkus až příliš lehká. Chtěl mít pocit, že ho její váha tlačí pod povrch země; místo toho se bál, aby se z jejich ramen nevznesla k nebesům. Kráčel za Dracem a Simonem, který zaujímal místo v čele chlapců; druhou stranu chmurné a podivně lehké truhlice podpírali muži: táta, Sirius a strýček Duncan. Draco se Simonem byli také oblečeni do campbellských barev. Smrtelně vážní zvolna postupovali k hrobce, následováni dudákem hrajícím Amazing Grace (česky známé s textem Zdeňka Borovce pod titulem Už z hor zní zvon). Ta melodie vháněla Harrymu slzy do očí.

Část obřadu odehrávající se na hřbitově byla obdobně strohá jako předcházející rozloučení v kostele: na světě nebylo slov, jež by dokázala zmírnit tragiku úmrtí dvanáctiletého chlapce. A žádná slova nemohla pomoci Simonovi jít dál životem bez jeho dvojčete...

V závěru předstoupila Jamie, macgregorovský tartan přehozený přes černý plášť měla na jednom rameni sepnutý broží, a připojila svůj dívčí hlas k matčinu ve společném zpěvu:

Bože, stvořils zem i nebe,

pro práci den a po ní noc,

Andělé tví ochrání nás,

milostí tvou potěší nás,

naše sny a naše přání

nepadnou v prach.

‚Po celou noc‘ ve velštině: http://www.youtube.com/watch?v=aqYmjTaQI4k

Zpívaly na nápěv ukolébavky Po celou noc, oné písně, jíž se jejich matka loučila se Stuartem, když umíral. Zpívaly dál a dál a Harry se nestačil divit, že Jamie neselhává hlas; ba naopak, každým dalším veršem sílil a nabýval jistoty. Harry nebyl s to vymáčknout ze svých vlastních hlasivek ani to nejobyčejnější slůvko, natož zpěv. A to ani předtím v kostele, ani nyní. Náhle upoutal jeho pozornost kousek textu další sloky...

...přede vším zlým ochraňuj nás,

zrádných stezek vyvaruj nás...

Nic nedokázalo Stuarta ochránit před zlem tohoto světa, bez ohledu na to, zda se jeho kroky zatoulaly na ‚zrádné stezky‘ či nikoli – skončil mrtvý takjakotak, pomyslel si Harry popuzeně.

Veď naše kroky, chraň náš spánek,

smrt lehkou dej,

k Tvým rukám život skládáme,

mír svůj nám dej;

až andělské zazní trouby,

nenechej nás šelmám zhouby,

ke své tváři pozvedni nás

Vnesli rakev do hrobky a složili své břímě na připravené místo. Harry zahlédl štítky se jmény Sallustius Snape a Patricie MacDermidová-Snapeová, u obou byl uveden rok úmrtí 1974. Tátovi rodiče, usoudil. V rychlosti spočítal, že jeho otčímovi muselo být pouhých čtrnáct let, když osiřel. Tehdy zbývalo ještě několik málo let do počátku Voldemortovy hrůzovlády. Jak asi zemřeli? Táta pak jezdil na letní prázdniny ke strýčkovi Duncanovi, vzpomněl si Harry.

Ze hřbitova se všichni společně odebrali do Duncanova bytu nad mužovou lékárnou. Rozloučení probíhalo v úzkém kruhu rodinném, z cizích byla povolena účast Siriusovi, Dracovi a pastorovi, z něhož se k Harryho překvapení vyklubal kouzelník jménem Gareth Lyon. Když svlékl kněžské roucho, vyšlo najevo, že pod ním má oblečenou vestu se znakem klanu Lamontových. Kolárek neodložil. Možná, zamyslel se Harry, že v dnešních dobách už spolu Lamontové s Campbelly vycházejí lépe.

Strýček Duncan nabídl panu Lyonovi máslový ležák, ten mu poděkoval jemným melodickým hlasem – a vida Harryho ještě stále vyjevený pohled, začal vysvětlovat: „Zdejší sbor je čistě kouzelnický. Pravda, čas od času se vyskytují mudlové, kteří by chtěli vstoupit, ale po konfrontaci s kouzly vázanými na vstupní bráně, houfně obracejí své kroky za roh k westminsterským presbyteriánům...“

„Vrcholem celyho roku,“ navázal Duncan, “je Den smíru. Toho dne se šici Campbellové veřejně vomlouvaj šem Lamontum. A netušim, esli je v celym Dunoonu vubec jedinej kouzelnik či čarodějka, kery by nepatřili k jedněm nebo k druhejm. Některy sou potomci vobou rodu – ti pak vystupujou tu tak, tu onak, jak se jim zrovna chce.“

„Omluvte mne,“ kývl na ně velebný pan Lyon a přešel ke stolku s občerstvením, kde se dal do hlasitého hovoru se Siriusem.

„Smír...“ zasnil se Harry. „To zní dobře.“

Duncan zamyšleně potřásl hlavou. „Dycky ne. Ale většinou jo. Vobčas se najde ňákej ten starej trouba, co začne vykřikovat, že si to Lamontove šecko zasloužej, dyž přenechali svuj klan mudlum. Ale v poslednim čase... řeknime... vodpor lidi stmeluje. A brát si do huby mudly pusobi blbě. Viš, ja byl ve škole havraspar, sestra Patricie taky. Ale provdala se za zmijozelskýho, a to pak lidi chytaj všeljaky nápady.“ Hluboce si povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. „Až je ty blby nápady nakonec zabily.“

Harry se pomalu a nenápadně, aby ho nezaslechly nepatřičné uši, zeptal: „Čí blbé nápady?“

Duncan si svého synovce dlouze prohlížel, zuby stisknuté. Harrymu přišlo na mysl, že v onom druhém životě, když se za Duncana McDermida vydával Snape pomocí mnoholičného lektvaru, neměl kštici tolik prokvetlou šedinami.

„Těch bystrozoru, co zabili tvymu otčimovi mámu a tátu, viš. Byli tehdá jen ve špatnym čase na špatnym mistě. Moc blizko mistu, kde zautočili smrtijedi, von byl ke všemu ve škole ve Zmijozelu... viš, ty bystrozoři - to byli manžele, kery Sallustia Snapea znali eště ze školy, byli ve stejnym ročniku, nastoupili do Bradavic v jedenapadesátym. Nevěřili mu natolik, že ho zabili jen kvuli jeho kolejni přislušnosti, viš. A přitom to byl rovnej chlap, dyť se voženil s moji Patty – jináč by ji nikdá nedostal. Naši umřeli při boji proti Grindewaldovi, bojovali za Brumbala. Patty bylo jen pět. Pak jsme bydleli s dědou. Mně bylo deset, rok nato jsem šel do Bradavic. To byly zlaty časy, Grindewald byl fuč, v Evropě byl klid a nam řediteloval Brumbal. Ale tihleti Longbottomovci se houby starali vo to, že Pattyiny a moje rodiče zabil ten lump, prostě ji i Sallustia vodkrouhli, jako by nebyli vic než prd votravující vzduch... tak to řikali svědkove, ale nic z toho... bystrozoři pry jen ‚dělali svou práci‘.“

„Cože?“ nadskočil Harry, když se mu podařilo polknout doušek ležáku. „Longbottomovi?“

Duncan si odfrkl. „Jedni z nejlepšich bystrozoru v historii. Pcha! Pokud bych proklinal šecko, co se kolem mě hne, tak bych se samozřejmě taky vobčas trefil do někoho, ‘do si to zasloužil. Dyž se kaci les, litaj třisky – ale nesmi se to přehanět!“

Harry zaměřil pohled na svého otčíma, muže osiřelého vinou bystrozorů, muže, který musel týmž bystrozorům čelit ve vstupní hale svého vlastního domu, když si přišli pro Remuse Lupina. Longbottomovi byli zřejmě dosud hluboce přesvědčeni, že každý Snape je potenciální zločinec. Po zádech mu přeběhl mráz... vybavil si onu chvíli, kdy sám prvně pohlédl do tváře vrahovi svých rodičů – Voldemortovi sdílejícímu v té době tělo profesora Quirrella... vlastně ho viděl už před tím v Zapovězeném lese pít jednorožcovu krev, ale to nevěděl, koho vidí. Nebo spíš si tehdy nebyl jistý.

V Harryho předchozím životě Severus Snape musel učit Nevilla Longbottoma. Den za dnem, po celé čtyři roky, se vší pečlivostí dělal chlapci ze života peklo. Hm, tak už vím proč. Nepřestal s tím, až dokud Neville neprokázal schopnost tajně vařit mistrovské odvary; Harry si dobře vzpomínal na způsob, jímž Snape vtrhl na ošetřovnu, když tam byl Neville poprvé přinesen s příznaky předávkování... Zřejmě mu tehdy konečně došlo, jak neodvolatelné následky může nést jeho zavilý odpor k nevinnému synovi svých nepřátel, neznalému jejich špatností, a rozhodl se přehodnotit vlastní činy. Harryho tehdy také zajímalo, jestli Severuse Snapea nehryže špatné svědomí za zverbování Bartyho Skrka mladšího – jednoho z mučitelů Longbottomových – mezi smrtijedy. V současném životě nedocházel Harry do hodin s Nebelvírem, a tudíž netušil, jak se Snape chová k Nevillovi a jeho bratrům.

„Šak to byl ten duvod, proč si vzal chvili na rozmyšlenou, než souhlasil, že si tvou mámu vezme.“

Harry na něho němě civěl, měl dojem, že mu nějak unikly souvislosti: „Prosím?“

„Viš, mamka byla s tebou zrovna na návštěvě u Severuse na hradě, když se mimino rozhodlo prodrat na svět. Tva sestra, chápej. Pomáhal u porodu. Na to konto se ho voptala, esli si ji vezme. Řek, že možná – a druhej den jí voznámil, že se s ni voženi pod jedinou podminkou: vona vodejde vod bystrozoru. Souhlasila, a tak se stalo, jak se řika.“

Ona požádala o ruku jeho. A on ji donutil odejít od bystrozorů. To dávalo smysl. Ale stejně ještě zbývala jedna věc, jíž nerozuměl.

„Proč se vlastně nevzali tady v Dunoonu?“

„Vidiš, to vlastně tak uplně nevim. Asi by ji to moc připominalo jeji prvni svatbu.“ Další dodal šeptem: „Možna si taky myslela, že by to nebylo vono, vdávat se tady v kostele, když už čekala dvojčata. Voni se totiž vzali až vo dobrej rok pozdějc, až když je vokolnosti popohnaly.“

Harry zadumaně přikývl a sklopil pohled do pucláku s máslovým ležákem. Neměl dojem, že by snad už plně rozuměl zákoutím vztahu svých rodičů, ale alespoň se dozvěděl leccos o okolnostech života svého táty. Jeho rodiče byli zabiti manžely Longbottomovými.

No, tak to už leccos vysvětluje.

Do Prasinek se od strýčka Duncana vrátili letaxem; museli se předem domluvit se svými nájemníky, aby jim dovolili použít krb v obývacím pokoji vilky Na Okraji. Když se vynořili z temnoty cestovní sítě, po současných obyvatelích nebylo ani vidu ani slechu, ale Harry si všiml, že se oproti normálu lehce změnilo uspořádání nábytku. Prošli vstupní halou na ulici, kde na ně čekaly kočáry bez koní, jež jim v ústrety vyslala profesorka McGonagallová. První obsadili rodiče se Simonem, do druhého se vtěstnali Jamie, Draco, Harry a Sirius. Harry se zcela vědomě usadil vedle Jamie, čímž donutil Draca složit se vedle Siriuse.

Harry toužil bavit se s kmotrem tak, jak býval zvyklý – lehce a bez zábran, jenže ty doby zřejmě už zmizely v nenávratnu. Také by mi neuškodila trocha toho ‚smíření se‘ se sebou samým, pomyslel si. Jeho rodiče si byli vzájemnou oporou ve chvílích pátrání po pohřešovaném Stuartovi i následně po synově úmrtí. Jestlipak tento jejich vzájemný smír bude trvalý? Kdo ví...

Sirius vypadal také trochu vykolejeně, snažil se navázat konverzaci s Jamií, jenže ta byla příliš unavená, tělesně i duševně, hlavu měla opřenu o Harryho rameno, v dlani žmoulala kapesník, který potřebovala až příliš často. Harry znovu pocítil touhu mít dovoleno seznámit ji s pravdou o Ronovi a Ginny, aby jí ubylo důvodů ronit slzy, ale věděl, že to nepřipadá do úvahy. A tak se jí – ve snaze trochu jí pozvednout náladu – zeptal: „Jamie... tvé narozeniny jsou už za rohem. Copak bys chtěla?“

Napřímila záda a chvilku zvažovala odpověď: „Chtěla bych... aby si můj bratříček už konečně zapamatoval, kdy mám narozeniny.“

„Jak to myslíš? Já na tvé narozeniny přeci nikdy nezapomněl!“

„Ne... a ano. Nikdys mi sice nezapomněl něco dát, jenže stále žiješ v domnění, že jsem se narodila jedenadvacátého února. Vždycky mi dáš nějakou drobnost – a pak, když po čtyřech dnech doopravdy nastane ten den, tak už po mně ani nevzdechneš. Vážně zklamání, to ti řeknu...“

Harry se zaksichtil. „Promiň, Jamesi. Nevím, proč to tak pletu.“

Pokrčila rameny. „No, alespoň se chováš stále stejně. Každý rok je to totéž.“

Usmál se na ni a ona si složila hlavu zpět na jeho rameno. „Tak jo, alespoň se chovám stále stejně, jaks řekla...“

Přikývla a smutně se pousmála. „Jo.“

Položila si znovu hlavu, zavřela oči, Harry ji objal a nechal ji tiše spočinout na jeho rameni. Draco vypadal mrzutě, asi jí chtěl být oporou on sám. Harry stočil oči k Siriusovi a lehce kývl. Odpouštím ti, řekl svým pohledem a doufal, že mu kmotr porozumí. Měl by být stejně velkorysý jako táta. Tahle doba nebyla vhodná k rozbrojům mezi členy jedné strany.

Na hradě Simon zamířil s rodiči do křídla pro zaměstnance; až do odvolání měl bydlet s nimi. Harry si říkal, jestli by s nimi neměla bydlet i Jamie, jenže když ta nic nezmínila, tak byl také zticha. Obavy ho nicméně neopouštěly: bylo až nechutně jednoduché vejít do zmijozelských ložnic a unést Stuarta – a ačkoli Simona minula choroba, jíž trpěl Stu, týden v poušti by mu rozhodně k duhu nešel. A ani Jamii ne.

Jamie se připojila k Harrymu a Dracovi jdoucím do zmijozelských sklepení, všichni společně se schlíple vploužili do chlapecké ložnice pro šestý ročník. Dobře dvacet minut jen seděli a zírali před sebe, až Harrymu pomalu došlo, že má konečně příležitost podívat na dar jezerních lidí, protože ani Zabini ani Nott nebyli přítomni.

Vytáhl z kufru nečekaně pevný vak z mořské trávy a opatrně ho odložil na podlahu, poklekl k němu a pomalu ho otevřel. Jamie si přiklekla ke svému bratrovi.

„Kdes to vzal?“ zeptala se a vysmrkala se do kapesníku. Z jakéhosi neznámého důvodu šeptala.

„Od jezerního národa,“ odpověděl jí stejně tiše.

Vak skrýval poměrně velký, zcela hladký černočerný kámen – Harry si najednou na jedné straně všiml nepatrných pantů. Tedy schránka. Opatrně prohlédl záhadný předmět ze všech stran a jemně jím zatřásl, ale klíčovou dírku nikde nenašel. Vytáhl hůlku.

Draco si všiml, co jeho kamarád provádí, a zvědavě se přisunul blíž. „Co to je?“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemám tucha. Asi schránka. Zkusím ji otevřít. Zakryjte si uši, mohlo by to ječet, když je to od jezerních lidí.“

Draco se zamračil. „Proč by to mělo ječet?“

„No... protože by to mohlo mluvit jezerním jazykem. Ten nad hladinou zní jako ječení a kvílení. Rozumět se mu dá jen pod vodou.“

„Jak to víš?“ zeptala se Jamie.

Už zase. Od září jedna a táž otázka stále dokola: Jak to víš?

„Na tom nesejde. Začnu něčím jednodušším.“ Ukázal hůlkou na kámen a přikázal: „Alohomora!“

Nic se nestalo. „To není univerzální otvírací kouzlo, víme,“ odfrkl si Draco znechuceně. „Funguje jen na dveře. Ten konec ‚–mora‘ znamená ‚zeď‘. Žádáš jím průchod ve stěně, aby se otevřel.“

Harry se ušklíbl. „To vím taky.“ Nevěděl. „Jen jsem si říkal, že nebude od věci to zkusit. Nech mě chvilku přemýšlet.“ Jako už od září poněkolikáté znovu zatoužil mít po svém boku Hermionu, aby ho podpořila dobrým nápadem – Hermionu ze svého bývalého života. Dlouze seděl a tupě zíral na špičku své hůlky, snažil se něco vymyslet, cokoli, ale nenapadlo ho naprosto nic s výjimkou formule, jejíž pomocí se odhalovalo tajné písmo: Apparecium.

Jamie vypadala unuděně. „No tak, Harry. Už bychom měli něco zkusit, ne?“ Vytáhla hůlku, ukázala na černý objekt spočívající před nimi a pronesla: „Aperiro cistum.“

Na povrchu hladkého obsidiánu se začala objevovat tenká prasklina obíhající ho kolem dokola, jako by ho brusič zlehka objel diamantovým kotoučem. Harry se předklonil, bříšky prstů se zapřel do povrchu podél praskliny a duševně se obrnil proti očekávanému ječení. Moc dobře si pamatoval na zvuky, jež produkovalo zlaté vejce, které skrývalo klíč k úspěšnému zvládnutí druhého úkolu Trojkouzelnického turnaje. Po chvíli se mu podařilo do praskliny vrazit nehty, schránka se ale otvírala neskutečně pomalu, milimetr po milimetru, zdálo se, že to trvá věčně, ale pak byla konečně nevšední skříňka otevřena – a pokoj zůstával stále stejně tichý, jako byl předtím. Všichni tři se zvědavě předklonili, pohlédli dovnitř a zadrželi dech.

V kameni byla ukryta jen jedna jediná věc: ochranný amulet, bez řetízku. Ležel v malé prohlubni na spodku schránky – vnitřní strana víka byla patřičně zrcadlově vykrojená, čímž v kameni vznikala dutina odpovídající velikosti. Vypadalo to, jako kdyby kámen sloužil zručnému kováři co forma, do níž nalil rozpuštěný kov, pak kamennou formu uzavřel a ponořil do vody – jako kdyby byli prvními rozumnými bytostmi, kterým bylo dopřáno spatřit výsledek jeho úsilí.

Harry se rozechvěle natáhl pro stříbřitý kovový amulet znázorňující profil baziliška, jehož jedno viditelné oko tvořil drobný zelený kámen, zřejmě usazený na místo v době, kdy byl kov ještě tekutý. Harry si byl poměrně jistý, že se jedná o stejný baziliščí amulet, jaký mu Ginny jeho druhého života věnovala k patnáctým narozeninám. Možná to doopravdy byl on. Mohl být vyroben před dávnými lety. Sevřel ho v dlani, amulet ho tížil známou váhou, známým způsobem hřál v dlani – a Harrymu náhle před oči vplul obraz zoufale vypadající Ginny sedící u vysokého okna a toužebně zírající do nebe. Vypadala tak skutečně, až ho popadla touha vztáhnout ruku a dotknout se jí... Otevřel dlaň a se svraštělým obočím se zamyšleně zadíval na přívěsek. Vždycky si myslel, že svírání přívěsku mu přivolává myšlenky na Ginny proto, že mu ho věnovala – jenže v tomto životě ho získal od jezerních lidí, takže v tom muselo být víc než prosté spojení dárce/obdarovaný.

„Ten je roztomilý!“ zajíkla se Jamie. „Mám řetízek přesně k němu.“

Náhle ožila, hbitě vyskočila a zmizela z pokoje, za pár minut se vrátila s lesklým stříbrným řetízkem. Podala ho Harrymu, ten ho provlékl očkem na vrchní straně amuletu a zavěsil si ho na krk. Shlédl na přívěsek, znovu ho sevřel prsty a těšil se teplu, jež ho okamžitě začalo hřát.

„Hej!“ ohradila se Jamie, vypadala zklamaně. „Myslela jsem, že mi ho dáš. Má správně zmijozelské barvy: stříbrnou a zelenou. A je to had.“

„Není,“ zarazil ji Harry rychle. „Je to sám hadí král: bazilišek.“

„Jak to víš?“ ozval se Draco.

„Zkoušíš trhnout rekord?“ štěkl po něm Harry, i když minule to byla Jamie, která mu položila ‚oblíbenou‘ otázku. Jamie s Dracem se po sobě zmateně podívali.

„Co je trhnout rekord?“ optali se jako jeden muž. Harry protočil panenky – zase se mu podařilo použít mudlovský výraz z předchozího života. Nicméně si byl docela jist, že podobně se občas vyjadřovala i jejich matka – copak si toho Jamie nikdy nevšimla?

„Ále nic,“ odtušil ze zvyku. Vážně doufal, že až se na školu vrátí mudlorození studenti, tak profesorka McGonagallová obnoví i Studim mudlů.

„Neuraz se, Jamesi, jezerní lidé ho dali mně. Ale díky za řetízek.“

Naštvaně si založila ruce na prsou. „Bylo mi potěšením,“ odsekla a bylo znát, že jí to žádné potěšení rozhodně nezpůsobilo. Znovu sklopil zrak k amuletu spočívajícímu na jeho prsou. V hlavě se mu začala formovat myšlenka. Zadíval se na přívěsek upřeněji a v duchu si opakoval: Bazilišek. Ginny. Bazilišek. Ginny... Měl dojem, že už to skoro má, že už asi ví, jak napravit čas. Voldemort nikdy spolupracovat nebude. Ale možná jeho spolupráci potřebovat nebudu.

Vzhlédl k Dracovi a v tu chvíli mu bylo všechno jasné – už věděl, jak to celé provede. Tohle by mohl zabrat, vážně by mohlo – určitě to zabere! Jenže... pak se podíval na svou sestru a na svého nejlepšího přítele. Bude nutné, aby se pro něho obětovali. Protože to byla sebevražda. Něco tak nezištného by pro něho neudělal nikdo, komu na něm nezáleží doopravdy. Jenže... dokáže on sám o něco takového požádat ty, na kterých záleží jemu? Harry znovu sklopil pohled k přívěsku a úplně cítil, jak mu to první skutečné řešení jeho problému proklouzává mezi prsty...

Do pokoje vešel Zabini a Harry bleskově schoval přívěsek za košili. Nově příchozí zaregistroval vak z mořské trávy a otevřenou kamennou schránku; přimhouřil podezíravě oči. „Co se to tu děje?“

Harry zaklapl kámen, obalil ho, vhodil pytel do kufru a ten rázně zabouchl a zajistil. „Nic, co by tě mělo zajímat, Zabini.“ Znovu zatoužil vědět, jak vypadají rodiče jeho spolubydlících, aby věděl, se kterými z nich měl tu čest na smrtijedském setkání. Další výhoda jezdění do školy Bradavickým expresem: člověk měl možnost prohlédnout si rodiče ostatních studentů, kteří své potomky doprovázeli na vlak. Byli-li Zabiniho rodiče hosty na večírku v domě Malfoyů, nikdy s sebou nebrali svého syna, a Harry tak neměl nikdy příležitost spojit si jejich jména s fyzickou podobou.

Harry vystrkal sestru a kamaráda z ložnice směrem ke společenské místnosti, ještě se přes rameno ohlédl na Zabiniho a zjistil, že ten je vyprovází velice nepříjemným pohledem. Harry za chůze přes košili nahmátl amulet a oddal se klidu, jenž z něho vyzařoval a pomalu mu prostupoval tělem i myslí...

=== konec 2. části ===

Kapitola dvanáctá

...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

část 3/4

Zbytek víkendu Harrymu splýval – když v pondělí ráno začalo znovu vyučování, měl pocit, jako by se probral po dlouhém spánku v horečnatém obluzení. Všechno náhle viděl jasněji a s ostřejšími obrysy, připomínalo to rozdíl mezi pohledem v brýlích a bez nich.

Začínali Přeměňováním a Harry se poctivě snažil chovat se k Siriusovi tak jako před oním neblahým dnem, kdy je společně s matkou přistihl v hostinském pokoji domu Na Okraji – pečlivě pamětliv způsobu, jakým otčím s kmotrem jednal na Stuartově pohřbu.

Když Harry kráčel po Dracově boku za ostatními zmijozelskými na Černou magii, náhle ho čísi ruka vtáhla do otevřených dveří učebny, již míjeli.

„Co–?“ začal se Harry divit, ale okamžitě byl umlčen velkou dlaní, která ho popadla za hrdlo a přimáčkla ho ke zdi. Pokusil se rozpáčit prsty, jež mu bolestně svíraly průdušnici, ale bez úspěchu. Ztěžka sípal a vytřeštěně hleděl na útočníka, před očima se mu začínaly dělat mžitky z nedostatku kyslíku. Stisk lehce povolil – ruka stále udržovala Harryho bezpečně přišpendleného ke stěně, ale už mu nebránila v nádechu.

Její majitel se naklonil k Harrymu a nenávistně zasyčel: „Tvá chyba, žes mě nezabil, kdyžs měl možnost, Pottere, protože teď zabiju já tebe.“

Takhle rozzuřeného Rona Weasleyho Harry ještě neviděl. Pokusil se polknout, moc to nešlo. „Neměl bys vycházet, Weasley,“ zašeptal. „Proč ses vydal ven?“

Ron přistrčil svůj nos ještě blíž. „Neslyšels mě? Vyrazil jsem tě zabít,“ prohlásil důrazně a stiskl zuby.

„Co... co jsem provedl?“ A v té vteřině to náhle Harrymu došlo – Ronova následující slova pouze potvrdila to, čeho se bál.

„Zbouchnuls mi ségru!“

Harrymu před očima vyvstala vzpomínka na Ginny sedící před vysokým oknem a zírající nevidoucíma očima do nebe – teprve nyní si uvědomil, že měla ruce složené na břiše, dosud plochém a nevypouklém, v navýsost ženském, nezaměnitelně ochranitelském gestu...

„Já... nevím, co bych ti na to...“

„Á, tady jsi, Harry... kurva!“ vyjekl Draco, když si všiml, co se v druhdy prázdné učebně odehrává. Jednou rukou stále svíral kliku otevřených dveří, batoh odhodil na podlahu. „Dej z něj ty pracky pryč, Weasley! Co tady sakra vůbec děláš? Chceš všechno posrat?“

Ron se nehnul ani o píď. „Nezájem, Malfoyi. Teď potřebuju zabít toho zmetka, co mi zbouchnul sestřičku – a cokoli jinýho mě nezajímá!“

Dracovi poklesla sanice. „Zbouchnul? Mě nekul! Hned napoprvé?“

Harry střelil po Dracovi podrážděným pohledem. „Žárlíš snad? Chceš, aby tě taky chytil nějaký maniak pod krkem? Ááááá!“ zachroptěl, protože Ron znovu utáhl stisk. Draco vyrazil k těm dvěma a se značnými obtížemi oddělil Ronovu ruku od Harryho hrdla. Místností se chvíli rozléhaly zvuky rvačky, vkrátku doplněné překvapeným výkřikem osoby, která se objevila mezi futry.

„Hej! Co se to tu– Ron Weasley?“

Všichni tři bojující zděšeně pohlédli do tváře svého učitele Dějin, profesora Binnse. Ne, ne, ne, ne, ne!, pomyslel si Harry. Jen ten ne...

Neměl na výběr. Tasil hůlku, švihl jí proti obtloustlému muži a vykřikl: „Impedimenta!“ Profesor Binns okamžitě ztuhl. „Hlídej dveře!“ štěkl na Draca. Pak se otočil k Ronovi a rychle na něho vypálil: „Jak ses dostal ven? Musíš ihned zpátky, tohle je příliš riskantní. Zeptám se Brum– tedy Davyho, jestli vás budu moct potom navštívit. Musíme si v klidu promluvit.“ Jenže hlas se mu chvěl, protože klid byl ten poslední z pocitů, které jím právě lomcovaly. Ron se napřímil a třel si přitom Dracem pohmožděnou paži.

„Není o čem. Ginny čeká dítě – tvýho hnusnýho smrdutýho parchanta, takže se připrav, že chcípneš...“

„Víš to určitě?“

„Jestli to vím určitě? Každé ráno blije jak podle budíku. A po zbytek dne sežere všechno v dohledu. A když zrovna nejí, tak spí. A pak ještě prohlásila, že má... ehm... ‚zpoždění‘. I ty máš ségru, určitě tě taky jednou měsíčně obšťastňuje svou příšernou náladou. Znáš to. Vím to jistě, protože jí je to jasné, ty jeden zkur–“ Během proslovu Ron tahal hůlku.

„Expelliarmus!“ vykřikl Harry. Ron stál jen dva kroky od stěny, takže neletěl daleko, ale jeho hůlka přeci jen poslušně připlula vzduchem k Harrymu. Když ji pevně svíral, nadechl se a spustil: „Posloucháš mě vůbec? Musíš okamžitě zpátky do úkrytu, kdyby tě někdo viděl–“

„Tak chcípne další z tvých pitomých bratrů!“ zaječel Ron, jako by ho ta představa potěšila. Harry na něho nevěřícně zíral.

„Tos neřek‘, Weasley,“ pronesl tiše a náhle měl pocit, že by Rona doopravdy dokázal zabít a svědomí by ho netížilo. „Zrovna jsem vlastníma rukama donesl do hrobky rakev svého brášky jen proto, že jsem odmítl zabít tebe a můj táta odmítl zabít tvého bratra.“

„A kvůli tomu se jako nemám starat o to, žes zbouchnul Ginny?“

„Co kdyby ses raději staral o tohle,“ ukázal na ztuhlého profesora dějepisu. „Binns je smrtijed. Opravdový smrtijed. A teď tě viděl a ví, že jsi naživu. Co když se ti pohůnci příště nezaměří na Simona, až se budou znovu pokoušet donutit mě zabít tě. Co když si vyberou Jamie – to tě nenapadlo? Ale možná si s tím vůbec nemusíme lámat hlavy, protože zrovna teď bych tě dokázal zabít bez jakýchkoli výčitek!“

Ron kmital pohledem mezi Harrym a Binnsem. Pak těžce polkl. „Dobrá, dobrá,“ podvolil se. „Schovám se. Počkejte s jeho odeklením, než zmizím. Co mu vůbec řeknete?“

„Nemám tucha, ale něco vymyslím. Teď zmiz!“ O zlomek vteřiny později však vykřikl: „Počkej!“ Ron se zastavil a otočil se se zmateným výrazem na tváři. „Tvoje hůlka. A Weasley... víš, ehm... byli jsme v pěkně prekérní situaci. Já a Ginny. Větru, dešti prostě neporučíš... A,“ nadechl se a trochu se ošil, „jak jste to řešili, ty a Cho?“

Teď se zase ošil Ron. „Nakoupili jsme u mudlů,“ zamumlal nezřetelně. „V nejbližší drogérii.“

Ron se znovu odvrátil a odešel k protilehlé stěně učebny – Harry si teprve nyní povšiml, že část zdi je pootevřená. Ron do ní ramenem zatlačil, vešel a znovu za sebou otočnou stěnu tajného průchodu uzavřel. Harry přešel k místu, kde zmizel, a pokoušel se dostat skrz pomocí Alohomora i hrubého násilí, ale bez úspěchu, průchod byl bezpečně uzavřen; pravděpodobně mohl být otevřen pouze z druhé strany, ať už s pomocí kouzel či bez. Nechal zeď zdí a vyšel z učebny za Dracem, který hlídal v chodbě.

„Běž na Černou magii, hned tam budu.“

Draco přikývl. Harry netušil, jestli Draco zaslechl jeho poznámku o nebezpečí případně hrozícím Jamii. Koneckonců, i tak měl dost starostí se svou matkou zotavující se v péči léčitelů u Svatého Munga.

Co teď asi tak ksakru mám dělat? Kdo ví, jestli Binns věřil svým očím, když zahlédl Rona. Možná bych ho mohl přesvědčit, aby začal pochybovat o tom, co viděl...

Harry kráčel chodbou směrem k učebně Černé magie, když došel až na mez dohledu, otočil se zpátky k Binnsovým zádům ve dveřích do prázdné učebny, namířil na ně hůlkou a učitele odeklel. Pak svižně zapadl za nejbližší brnění. Nenápadně vykukoval zpoza loketního chrániče a čekal, co se bude dít. Uviděl, že Binns vešel do učebny, pak vyšel zpět do chodby a rozhlížel se nalevo i napravo. „Vím, co jsem viděl!“ prohlásil profesor rozhořčeně a vyrazil na opačnou stranu.

Harry se otočil jako na obrtlíku a vyrazil tryskem k učebně Černé magie, pádil takovou rychlostí, až měl problémy zabrzdit. Celý uřícený zamával na tátu dveřním prosklením.

Profesor Snape dorázoval ke dveřím, tvářil se přísně a popuzeně. Když dveře otevřel, Harry ho popadl, vtáhl do chodby a bez prodlení mu začal šeptat do ucha, co se dělo s Binnsem a také skutečnost, že profesora dějepravy viděl na setkání při svém zasvěcení. Táta potřásl hlavou.

„Neznám zdaleka všechny smrtijedy, jenom zvědy – a mezi těmi Binns není.“

„Bill a Percy Weasleyovi jsou zvědy?“ Táta přikývl. „A co Niamh Quirkeová a Roger Davies?“

Táta vypadal překvapeně. „Roger Davies není zvědem...“

Harrymu v krku narostl knedlík. Takže to znamenalo, že dalším mladistvým špehem byl Cedrik, kdežto Roger byl pravověrným smrtijedem – ten Roger, který byl současně otcem dítěte Katie Bellové! Budoucí zeť Sama Bella...

Harry zatoužil po tom, aby byl býval o Rogeru Daviesovi a Binnsovi promluvil dřív. „Binns musí být tím, o kom Brum– tedy Davy mluvil, smrtijed mezi bradavickým personálem.“

„Zřejmě,“ zamumlal jeho táta zamyšleně. Harry mu neprozradil, proč se ho Ron vydal hledat. Otčím zůstal delší dobu potichu a pak se rychle šeptem rozhovořil.

„Nechám vás s Dracem odejít před koncem hodiny. Vyrazíš pro Simona a počkáš na něho před třídou, než začne přestávka; Draco ať doběhne pro Jamii.“ Harry postřehl, že táta bere Draca s Jamií jako pár, pokud jde o její ochranu. „Doprovoďte je do Velké síně na oběd. Po jídle s nimi jděte až do jejich učeben. První popolední hodinu rozpustím dřív, oba vyzvednu a doprovodím je na druhou odpolední vyučovací lekci. Vaše matka to provede stejně s druhou odpolední hodinou a vezme si je k sobě do křídla pro zaměstnance –“

„Oba? Jamie nepůjde do Zmijozelu?“

„Ne, raději ne. Binns má sice přístup k zaměstnaneckým bytům, ale v té části bydlejí i Charlie Weasley a Sirius Black. A tvá máma a já. Někdo nám dokázal unést Stuarta přímo z jeho ložnice, ale ať se propadnu, jestli se jen dotknou Jamie nebo Simona, když je budeme hlídat všichni čtyři a navíc máme Davyho po ruce.“

Povzdechl si. „Musíme zajistit – Davy, vaše matka, já, Charlie, Black a asi i Minerva – aby je mezi hodinami i na jídla neustále někdo doprovázel. A oficiální vysvětlení pro přestěhování Jamie do zaměstnaneckého křídla bude... trauma. Jistě, trauma. Jako následek bratrova úmrtí.“

„V tom případě bych možná také mohl začít spát s vámi. Alespoň nás bude víc, koho budou muset překonat, kdyby chtěli ublížit Jamii nebo Simonovi. Můžu přespávat na pohovce v obýváku.“

Otčím přikývl. „Dobře tedy. Ale teď si běž sednout do lavice a počkej, než vás s Dracem odešlu. A nesmíme zapomenout najít si chvilku na pár slov s Alb– tedy s Davym.“

Harry přitakal a následoval svého tatíka do třídy. Mrzimorší i ostatní zmijozelští po něm nechápavě koukali. Profesor Snape dorázoval ke katedře, prohrábl poznámky a odkašlal si, ještě bledší než obvykle.

„Nežli budeme pokračovat, odebírám Zmijozelu pět bodů za pozdní příchod pana Malfoye a dalších deset bodů za ještě pozdější příchod Pottera. Tak, kde jsme skončili?“

Blaise Zabini samolibě zvedl ruku a Harryho táta ho vyvolal. Harrymu se zježily vlasy v týle, když zachytil Zabiniho pohled. Tím rázem přestal vnímat okolí. Nebyl náhodou tenhle kluk tajným smrtijedem? Harry si vzpomněl, že táta kdysi dostal od Luciuse Malfoye úkol „ochočit“ Bartyho Skrka mladšího a tehdy ještě neměl Znamení zla ani nechodil na smrtijedská setkání. Mohl by snad Zabini, stále ještě šesťák, působit na škole obdobně? Možná to nebyl Binns, kdo unesl Stuarta – možná to byl tenhleten kluk, který sdílí ložnici s Harrym.

Harry po zbytek lekce nespustil ze Zabiniho oči, snažil se z něho pohledem vytáhnout cokoli, co by potvrdilo nebo vyvrátilo jeho podezření, následkem čehož vypadal jako úplný pitomec, protože na každý otčímův dotaz odpovídal: „Omlouvám se, přeslechl jsem vás. Mohl byste mi zopakovat otázku?“ Připravil tak Zmijozel o dalších patnáct bodů.

Deset minut před začátkem polední pauzy je otčím oslovil: „Pottere, Malfoyi. Pojďte sem, prosím.“ Draco vypadal zaskočeně, ale Harry na jeho tázavý pohled pouze kývl a vstal. „Vy dva očividně sdílíte názor, že tato hodina je pro vás holou ztrátou času, proto vám jistě nebude zatěžko nás nyní opustit. Doručte tyto zprávy osobám na nich nadepsaným.“

Podal Harrymu přeložený pergamen s nápisem Simon Snape a Dracovi další, nadepsaný Jamie Potterová. Draco stále nechápal, ale Harry ho hbitě vystrčil před učebnu a na chodbě mu vše v rychlosti vysvětlil. Draco neprodleně kývl a rozeběhl se. Jamiin rozvrh znal nazpaměť.

Tím začala složitá operace šachování Jamií a Simonem po škole. Po zbytek pondělka i po celý úterek – na který připadly Jamiiny narozeniny – neudělali po hradě jediný krok bez doprovodu. Na úterním Bylinkářství byl Harry celý rozlámaný ze spaní na malé a nepohodlně tvrdé pohovce rodičovského obýváku. Ale zase ho potěšilo, že táta pro Jamii se Simonem rozdělil postel v druhé ložnici na dvě malé, jež přirazil k protilehlým stěnám, a matka se přestěhovala do ložnice svého manžela.

Po Bylinkářství následovaly Dějiny kouzel ve spojení s třídou Mrzimoru. Harryho před vstupem do učebny střídavě polévalo horko a zase mrazilo – a každý pohled smrtijedského učitele se mu do srdce zarážel jako ledová dýka. Jenže Binns se o včerejší události ani slovíčkem nezmínil, občas sice pohlédl významně na Harryho s Dracem, ale nikterak slovně nenaznačil, že by si setkání s Ronem pamatoval. Hodinu rozpustil dokonce dříve, aby prý mohli rychleji zahnat hlad, a Harry jeho rozjařenou náladu považoval za špatné znamení.

Při obědě se konečně trochu odpoutali od čekání na dopad nevyhnutelné rány osudu. Náhle však do Velké síně vlétla sova, ačkoli pošta byla běžně doručována při snídani, zakroužila pod bezútěšně šedými oblaky doplněnými občasným temnějším mrakem – obloha Velké síně věrně kopírovala neradostnou zimní oblohu za okny – a usedla na rameno Harrymu, který okamžitě ztuhl. Draco odvázal dopis ze sovího pařátu a Harry sebou bolestně trhl, když mu pták při odletu zaryl drápy do masa.

Vážený pane Pottere,

doslechli jsme se, že jistá osoba se pravděpodobně stále nachází mezi námi. Ježto ani vy nemůžete nadále podléhat klamnému dojmu o jejím nebytí, věříme v urychlenou nápravu vzniklé situace. V rámci odstranění jakýchkoli pochybností si tentokrát dejte pozor na habeas corpus. Tedy doslovně, pokud byste náhodou tento pojem neznal, ať máte tělo.

Víte, co je od vás požadováno a kterak nám dokážete splnění úkolu. Nechť vám to netrvá dlouho. Jistě je vám jasné proč.

Dopis nebyl podepsán. K čertu! Co proboha uděláme tentokrát? Habeas corpus. Musím mít tělo. Tělo. Nedostanou-li tělo, neuvěří. Ale bude-li existovat mrtvola, neodhalí ho? Ne že by chtěl Rona doopravdy zabít; předchozího dne ho sice rozzuřil, když mluvil o případném úmrtí Harryho dalšího bratra, nicméně Harry stále nebyl rozhodnut Rona zavraždit. Voldemort jej tím v podstatě pomalu napínal na skřipec – věděl, co Ron pro Harryho v předchozím životě znamenal. Určitě. Jenže, i kdyby vraždu dokonal, jak se mu podaří vyhnout se Azkabanu?

Rozhlédl se Velkou síní; táta už odešel, doprovázel Jamii a Simona na hodiny. Zachytil matčin pohled a povytáhl obočí. Po obědě měl Starodávné runy, zatímco Draco mířil na Věštění z čísel, možná by si mohl nejprve promluvit s mámou v jejím kabinetě, popřípadě by mohl vyrazit rovnou za Brumbálem.

Vstal a zamířil ke dveřím do vstupní haly, ohlédl se přes rameno a znovu si s mámou pohlédli do očí. Prošel halou a sestoupil po schodišti k jejímu kabinetu a učebně. Čekal přede dveřmi opřený zády o stěnu, jednou rukou mačkal dopis. Po několika minutách se k němu připojila, jak očekával, beze slova natáhla ruku, do níž jí vložil psaní. Mávla hůlkou ke dveřím, zašeptala heslo, které Harry nezaslechl, a v chůzi si začala číst pomuchlaný pergamen. Jakmile Harry vstoupil za ní do místnosti, zabouchla dveře a přešla ke svému pracovnímu stolu, aniž by zvedla pohled od řádek. Harry se usadil do křesla před krbem.

Když dočetla, pohlédla na Harryho a tvář jí ztvrdla. „No,“ začala, „zřejmě se budeme muset při maskování jeho úmrtí víc snažit.“ Věděl, že táta už jí vše o Binnsovi prozradil. „Říkala jsem včera Severusovi, že nám mělo dojít, že Binns je křivák...“ zamumlala a ztěžka dosedla na židli za stolem.

Harry byl zmaten. „Jak by vám to mohlo dojít?“

Pozvedla jedno obočí. „Nikdy sis nevšiml, Harry, jak pořád dokola omílá skřetí povstání, jako kdyby se jednalo o to nejhorší, co kdy kouzelnický svět potkalo? Skřetí povstání a upalování čarodějnic mudly. Nic jiného neprobírá. Ani slovo o černokněžnících. Copak by mudlové pořádali hony na čarodějnice, kdyby nebylo černokněžníků? Kdyby byli všichni kouzelníci a čarodějky laskavými bytostmi, nevěřím, že by k upalování čarodějnic vůbec kdy došlo. Ale zmíní se o tom Binns někdy? Když jsem tu studovala, nikdy o tom nepadlo ani slova a nevěřím, že by s obdobnými úvahami začal zrovna teď. Každičká rána zasazená kouzelnickému světu je v jeho podání vždy způsobena někým zvnějšku – skřety nebo mudly. Ani slovo o Grindewaldovi nebo prvním Voldemortovi–“

„Taky o něm víš?“ přerušil ji Harry vzrušeně. „Náhodou jsem v knihovně otevřel jednu knihu a přečetl si o něm. Myslíš... myslíš, že doopravdy dokázal vzkřísit svého syna?“

Povzdechla si. „Kdo ví, Harry. Nemluv mi o vzkříšení, když si je Binns vědom, že Ron Weasley není mezi mrtvými...“

„Chtějí tělo,“ připomněl tiše.

„Ano, ano...“ zašeptala. Po dlouhou dobu se pohroužili do ticha; Harry naslouchal tikotu hodin stojících na krbové římse. Zdálo se mu, že k němu promlouvají, říkaly: To je smů-la, to je smů-la, to je smů-la...

„Harry,“ oslovila ho matka znenadání. Její hlas zněl naléhavě. „Máme práci. Dnešní poslední hodinu zruším. Ty na svou také nepůjdeš a stejně tak i Draco.“

Pokrčil rameny. „Poslední hodinu máme volno.“

Spokojeně přikývla. „Tím lépe, alespoň nezameškáte.“ Chvíli mlčky bubnovala prsty do desky stolu, rty stisknuté do úzké linky, čelo v přemýšlení nakrčené. „Kdybych jen tušila, kde skončil starý neviditelný plášť tvého otce...“

Harry povytáhl obočí. „U mne. Dal mi ho Brumbál.“

Vykulila oči. „On ho měl Brumbál?“ Vypadala rozladěně. „Že mi nic neřek‘...“

„Nač ho potřebuješ?“

„Já ho nepotřebuju, bude pro Rona Weasleyho. Potřebujeme ho nenápadně vyvést z hradu a doručit na setkávací místo. Tady zůstat nemůže, když je natolik blbý, aby se toulal po hradě. Pitomec jeden! Proč vlastně opustil úkryt?“

„No... byl trochu rozrušený...“

„To jsme všichni.“

„No, ono je v tom ještě něco...“ trochu se zakoktal a cítil, jak rudne. „Říkal, že Ginny je těhotná.“

Výraz jeho matky nedoznal změny. Očima dlouze probodávala svého syna, pak si přejela rukama po obličeji. Když znovu odkryla svou tvář, zračilo se v ní pevné odhodlání; takový výraz Harry u své matky ještě neviděl. Ozvalo se první zazvonění, končila polední přestávka.

„Běž do třídy,“ pronesla jasným hlasem, novinka, že bude babičkou, jí očividně nestála za zmínku. „Pak se i s pláštěm a Dracem dostavte do školníkovy kanceláře. Tam se setkáme.“

Přikývl se staženým hrdlem. Do učebny lektvarů se začínali hlučně trousit první studenti. Zamyšleně pohlédl na svou matku. Zírala do blba.

„Mami?“ oslovil ji něžně, musel se opakovat, než zareagovala. „Přišli ti studenti.“

„Řekni jim, že přijdu hned. Musím ještě zažehnout oheň a někomu zavolat...“

Harry udělal, jak si přála, a vystoupal nespočet schodů k učebně Starodávných run. Zajímalo by ho, jestli se jeho mamka dokáže při hodině soustředit na lektvary. On rozhodně runám mnoho pozornosti nevěnoval. Než opustil její kabinet, usadil se jí na tváři výraz, jaký asi mívala, když ještě pracovala co bystrozorka. Vypadala rozhodně a ostražitě, obé hrůzunahánějícím způsobem. Sice mu i ze vzpomínky na ten pohled běhal mráz po zádech, ale na druhou stranu cítil naději, že vše se v dobré obrátí.

=== konec 3. části ===

Kapitola dvanáctá

...a tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

část 4/4

Harry přetrpěl Starodávné runy a se zvoněním vystřelil k učebně Věštění z čísel. Draca dostihl pouhých dvacet kroků ode dveří. Věděl, že přítel si dokáže správně vyložit naléhavý výraz jeho tváře, a opravdu – Draco na něho pouze vážně kývl a tiše se optal: „Kde?“

„U školníka,“ zašeptal Harry koutkem úst.

Hbitě se jali sestupovat po schodištích, prosmykovali se mezi studenty mířícími vzhůru, v horečném spěchu se jim tváře okolojdoucích slévaly v jedinou bezvýraznou masu; chvátali na schůzku, jež se mohla stát nejdůležitější v Harryho životě. Bok po boku vběhli do své ložnice, kde Harry popadl plášť, pak vylétli znovu z prostor Zmijozelu a roztřeseně zabrzdili až před školníkovou kanceláří, aby zabušili na masivní dřevěné dveře. Otevřela jim Harryho matka. Brumbál, znovu změněn na Davyho zvětšeným nosem a nepřítomností brýlí, stál u protější stěny skrývající tajný průchod k útočišti.

„Abyste věděli, jak to provedeme, hoši,“ začala Harryho matka neprodleně, jakmile za nimi zabouchla dveře kanceláře. „Oficiálně mě doprovázíte do kopců na sběr lektvarových přísad. Máte to za trest. Ron Weasley půjde s námi schovaný pod neviditelným pláštěm. Dojdeme do jeskyně, tam se s námi setká agent, kterého jsem kontaktovala, a odvede Weasleyho do zabezpečeného domu. Pak přeměníme zvířecí mršinu do podoby Weasleyho mrtvoly. Musí to vypadat, že se ztratil před třemi týdny v té vánici a zahynul v lese. Jasné?“

Přitakali. Brumbál otevřel průchod a spolu s Harryho matkou jím prošli. „Hned jsme zpátky,“ prohlásila skálopevně. Harry naslouchal jejich krokům stoupajícím po kamenném schodišti. Usedl do křesla s pohledem sklopeným k vlastním dlaním.

„Rád bych viděl Ginny, objal ji a řekl jí, že všechno bude v pořádku... Pořád nemůžu uvěřit, že je těhotná...“

Draco se také posadil a potřásl hlavou. „Máš to ale štěstí, Harry.“

Jmenovaný prudce vzhlédl. „Cože? Děláš si ze mě prču?“

Jenže jeho kamarád vypadal hrozně smutně a kupodivu značně závistivě. „Já bych vyskakoval štěstím až do stropu, kdyby některá z těch, co jsem s nimi spal, za mnou přišla, že budeme mít dítě. I kdyby to znamenalo, že Jamie se mnou už v životě nepromluví.“

„Co to plácáš? Ále, stejně jsem se tě chtěl zeptat, co si o tom myslíš – jestli někdy plánuješ být tátou...“

Draco si povzdechl. „Stala se mi taková... nehoda. Když mi bylo čtrnáct. Během letních prázdnin. Nikdy jsem ti o tom neřekl. Pamatuješ, jak jsem byl toho léta v nemocnici?“

„Jo. Říkals, žes měl ňákou mudlovskou chorobu, cos chytil ve Francii.“

Draco kývl. „Byla to mudlovská nemoc, kterou většina lidí prodělá v raném dětství. Když ji chytíš jako dospělý –“

„Tak dospělý, jó? Vždyť ti bylo čtrnáct!“ uculil se Harry. Draco se naježil.

„Dostatečně dospělý. Prostě, když ji chytneš potom, cos... fyzicky dospěl...“ polkl. „Doktoři řekli, že nejspíš už nikdy nebudu schopný zplodit dítě. Řekli to mý mámě. Tátovi zalhala, namluvila mu, že budu v pořádku.“

„Proč?!? Je to Lucius Malfoy, o kom tady mluvíme! Byla si jistá, že by mě zabil – vlastně, on mě vážně zabije, pokud to někdy zjistí. A pak nejspíš zabije ji.“

„Měla se mnou těžký porod. Nemůže mít další děti. Mohl by se s ní samozřejmě rozvést, jenže to by trvalo déle než dvě vteřiny a můj táta je všechno, jen ne trpělivý. A jelikož chce dědice plodícího další dědice, tak by ji prostě zabil a vzal si jinou, která by si splnila svoji povinnost. Řekl bych, že tou lží chránila nás oba.“

Harry nad tím zvažoval. „Tak proto... proto jsi měl tolik holek? Doufals, že jedna z nich otěhotní?“

Draco rozhodil rukama. „No samozřejmě! Jenže se to nestalo. Pokud některá potřebovala předem uklidnit, namluvil jsem jí, že jsem vyvinul zvláštní lektvar pro muže, kterým se chráním, abych nepřivedl partnerku do jiného stavu. Abych řekl pravdu, když se to rozneslo, měl jsem najednou víc holek, než bych chtěl. Nebo spíš než bych si sám vybral, chápeš.“

Harrymu vyvstala na mysli vzpomínka na Niamh Quirkeovou onehdy v knihovně, jak říkala: „Slyšela jsem o tobě.“ Opravdu to vyznělo, jako by se doslechla, že si holka může užít s Dracem Malfoyem a nebát se následků.

„Takže... žádné z těch dětí, které se narodily na ošetřovně – Stu říkal, že slyšel, jak se rodí – žádné nebylo tvoje?“

„Cože? Samozřejmě, že ne! No, asi vím, o čem mluvíš... většina těch dívek byla z Prasinek a okolí. Znáš to, spousta červnových nevěst... berou se hned po škole a s dětmi nečekají, když za ně Ministerstvo vyplácí odměny. Pomfreyová je široko daleko jedinou kvalifikovanou porodní asistentkou.“

„Aha....“ hlesl Harry.

„No, občas se najdou i těhotné studentky. Aby ne. Ale žádné z těch dětí není moje, to ti můžu garantovat.“ Povzdechl si. „Přál bych si, aby alespoň jedno bylo, ale tolik štěstí nemám... Víš, proto jsem Jamii tak dlouho neřekl, co k ní cítím. Až nakonec jsem prostě nemohl... nemohl jí to neříct. Ale stejně z toho mám těžkou hlavu. Víš... já Jamii opravdu miluju, Harry. Je mi jasné, že jsme ještě mladí, ale vím, že ona je tou, s níž chci strávit celý život. Jenže... jenže ona jednou bude chtít mít děti. A já jí je nebudu schopný dát.“

Harrymu došla slova. Chtěl přítele utěšit a ujistit, že Jamie třeba nebude chtít mít děti, ale zmohl se pouze na: „Achjo... Draco...“

Náhle zaslechli kroky ze schodiště za průchodem a v příští chvíli už Harrymu okolo krku visela Ginny – a on ji pevně objímal, tvář si choulil do jejích vlasů, ona ho líbala na hrdlo a oba se smáli i plakali současně. Přes její rameno viděl zamračenou Ronovu tvář. Jemně ji od sebe odtáhl, ale nikterak daleko – položil jí ruce na ramena a na délku paží propátrával pohledem její tvář. Velké hnědé oči měla zarudlé a zapadlé únavou, pleť měla zažloutlou a z obličeje jí ostře vystupovaly lícní kosti. Chtěl ji nějak potěšit, ale nebyl si jistý, jaká slova zvolit. Nakonec z něho místo útěchy vypadlo tiché: „Myslel jsem, že ti madam Pomfreyová dala lektvar.“ Vzpomínal si na ohavně zašedlou tekutinu, kterou na ošetřovně pila po jejich návratu z famfrpálových šaten.

Sklopila pohled a tiše promluvila: „Ten byl na něco jiného. Ptala jsem se jí na ten lektvar – neřekla jsem, že ho potřebuju, jen, že jsem se o něm doslechla a zajímá mě, jestli opravdu funguje... No, říkala, že funguje bezvadně, ale posledních sedm let je v našem světě zakázaný. Souhlasila jsem s ní, že vzhledem k nedostatku pracovních sil a to všechno kolem, to bylo nevyhnutelné... nemyslím si, že by pojala nějaké podezření. A nakonec jí tu vzpomínku stejně vymazali...“

Zavrtěl smutně hlavou. „Ginny... pročs ale něco neřekla? Proč jsito neřekla mně?“

Stále nezvedla pohled z podlahy. „Já... nemohla jsem. A pak jsme se s Ronem museli jít schovat... zařídila jsem se podle hesla Kudleyských kanonýrů. Znáš ho: Zkřiž prsty a věř.“ Plaše k němu vzhlédla s prosbou v oku, jako by se bála, že se na ni bude zlobit.

Jenže Harry právě bojoval se záchvatem smíchu – přitáhl si dívku znovu do náruče a objímal ji jako životní poklad. Hodil očima po Ronovi s Dracem, kteří měli na Ginnyino těhotenství naprosto protichůdné názory. Ale situace nepřála dlouhým hovorům, z průchodu vyšli matka s Brumbálem.

„Vy dva,“ promluvil Brumbál k Ronovi s Ginny, „běháte příliš rychle, než aby s vámi udržel krok stařec jako já.“ Další slova směroval pouze k Ginny: „Tak Harryho už jste viděla, a obávám se, že nyní se budete muset vrátit. Měli jsme dohodu.“ Přikývla, postavila se na špičky a jemně políbila Harryho na rty. Krátce ji podržel v pevném objetí a zašeptal jí do ouška: „Miluju tě.“ Pak ji propustil a sledoval, jak ji Brumbál odvádí průchodem, který se za nimi rozplynul, jako by tam nikdy nebyl.

Matka k němu natáhla ruku, jednala zcela věcně. „Ten plášť, prosím.“ Vytáhl požadovanou součást oděvu z kapsy a dal jí ji. Přehodila látku přes Rona, který jim okamžitě zmizel z očí. „K místu schůzky,“ pronesla s pohledem upřeným do míst, kde předtím Ron stál, „je to pořádný kus cesty. Držte se co nejblíže u nás, dbejte, ať se nikoho nedotknete, a hlavně mlčte.“

„Kde je ten zajištěný dům?“ ozval se Ronův hlas. „Budu moci kontaktovat rodiče? Nebo Charlieho?“

„Teď vám víc neřeknu. Soustřeďme se na opuštění hradu. Kdybyste se nenechal vidět Binnsem...“

Ron jí značně rozladěně skočil do řeči: „Kdyby váš synáček nezbouchnul moji sestřičku...“

Její hlas nabral nebezpečný podtón. „Budete nám nápomocen při záchraně vašeho života, nebo ne?“

Na chvíli se odmlčel. Pak znovu promluvil, mnohem tišeji a smířlivěji. „Jistě. Můžeme jít.“

Všichni čtyři vyšli ze školníkova hájemství, první šla Harryho matka následovaná Dracem, pak bylo na pohled prázdné místo o velikosti Rona následované Harrym, jenž jejich malý průvod uzavíral. Dosáhli vstupní haly, aniž by kohokoli potkali. Profesorka otevřela hradní bránu, kterou se dovnitř okamžitě prodral ostrý závan chladného vzduchu jako předzvěst budoucích neštěstí. Tohle se mi nelíbí, usoudil Harry. Jak můžeme vědět, že agent, s nímž se máme sejít, nepracuje pro obě strany? A co když má Binns také neviditelný plášť, v němž nás bude sledovat až na místo?

Vyšel ze dveří za dvěma viditelnými postavami a jednou skrytou do studeného zimního dne, kdy měla jeho sestra narozeniny, a ani slovem se nezmínil o svých podezřeních a neblahém tušení. Stále se nenápadně rozhlížel a snažil se zaslechnout kroky další neviditelné postavy, ale nezdálo se, že by mezi úpatí kopců mířil ještě kdokoli mimo nich čtyř. Čím vystupovali výše, tím si byl jistější, že jde o stejnou jeskyni, v níž se v průběhu Trojkouzelnického turnaje schovával Sirius, který se vrátil do Bradavic jen kvůli tomu, že se jeho kmotřenec v dopise okrajově zmínil o bolesti jizvy.

A pak už tam byli – tu jeskyni si pamatoval. Byli ošlehaní větrem a prokřehlí, Harry by se vsadil, že i Ron musel být stejně uondaný jako oni všichni. Cestou do něho nejednou narazil, když na cestě před ním zpomalil. Museli sehnout hlavy, aby prošli otvorem, ale uvnitř se mohli napřímit bez problémů. Ron si sundal plášť; Harryho matka zapálila svíčku, již přinesla s sebou, a umístila ji do výklenku ve zdi – skálu za svíčkou přeměnila v zrcadlo, aby z jednoho plamene získala dvojnásobek světla.

Oddechli si. Uvnitř bylo tepleji než venku, kde vál nepříjemný vítr. Harry si složil neviditelný plášť do kapsy, Ron si prohlížel jeskyni – byla docela vysoká a rozbíhala se od vchodu do dvou chodeb, z nichž jedna končila po necelých pěti metrech a druhá pokračovala do vzdálenosti přibližně dvanácti metrů. Udusanou zeminu pokrývaly kosti jakýchsi drobných zvířat. Na konci krátké chodby se zastavil a s povzdechem se otočil ke svým průvodcům.

„Tak, kde je ten člověk, co mě má odvést do chráněného domu?“

Harryho matka bez varování tasila hůlku, švihla jí směrem k Ronovi, a ten narazil zády do hliněné stěny za sebou; jeho hůlka vlétla do ruky Evansové, která si ji ležérně schovala do kapsy. Harry se zachmuřeným výrazem přistoupil ke své matce.

„Co to k čertu –?“

„Expelliarmus!“ vykřikla znovu, tentokrát byl jejím cílem Draco. Mladík odlétl dobré dva metry dál, kde se bolestivě udeřil o skálu. Svezl se na zem a třel si zátylek, jeho hůlka se stejně jako Ronova ocitla v moci Harryho matky.

Harry se postavil mezi Draca s Ronem, hůlku připravenou, nervy mu jen hrály v očekávání útoku – byl připraven se bránit či uskočit. Že by jeho matka zešílela? „Co to provádíš, mami?“

„To, co jsem měla udělat hned, jakmile jsem se dozvěděla, co po tobě chtějí – hodlám se ujistit, že splníš své rozkazy.“

„Cože? O čem to sakra mluvíš?“

„Zabiješ Rona Weasleyho a my budeme mít konečně klid. Až Severus sprovodí ze světa i Charlieho Weasleyho, budou všechny naše děti zase v bezpečí. Máš štěstí, Draco, že ta holka má dost rozumu na to, aby nevystrkovala nos z úkrytu. Její bratři bohužel tolik rozumu nepobrali.“ Hleděla upřeně na Rona, který se zády pevně přitisknutými ke stěně bezmocně třeštil oči na svou učitelku lektvarů.

Harry zatřepal hlavou, jako by mu to mělo pomoci uvolnit zalehlé uši a slyšet, co řekla ve skutečnosti. „Ty jsi... ty jsi na hlavu! Já nezabiju nikoho, a tím méně Ginnyina bratra! Proč to neuděláme tak, jaks to navrhovala? Proč nezměníme mršinu nějakého zvířete do podoby Ronovy mrtvoly?“

Provrtala ho tvrdým pohledem. „Kterýkoli čaroděj s kouskem mozku v hlavě by na mrtvole hledal stopy právě takového měnícího kouzla. Navrhla jsem to jen proto, abych vás tři dostala sem.“

Harry se ohlédl po Dracovi, který vypadal ještě vyděšeněji než při zasvěcení. „Nač ho potřebuješ? Mami, nech ho jít.“

„Nenechám. Je to tvůj nejlepší přítel,“ ukázala hůlkou na Draca, „kdyby ses chtěl vykroutit ze zabití Weasleyho, ublížím mu.“

Harry zamračeně kmital očima mezi svou matkou a svým nejlepším přítelem. „To bys přeci neudělala! Mami... Jamie ho miluje! A je to můj nejlepší –“

„Pokud se nechceš dívat na utrpení svého kamaráda, zab Weasleyho,“ odtušila chladně, zelené oči se jí blýskaly. Harry by jí nejraději jednu vrazil, aby se vzpamatovala.

„Mami, proč to děláš?“

Lehce se jí zkřivily rty a hůlkou mířící na Draca projelo lehké zachvění. „Harry, když si musím vybrat mezi svým a cizím dítětem, vyberu si vždycky své vlastní. Dělám, co je nezbytné. A tohle je nezbytné, abys přežil...“

„Ale... ale řeklas, že to děláme na ochranu Jamie a Simona –“

„Pro ně také! Ale... ale jde mi hlavně o tebe... nesnesla bych, kdyby se ti mělo něco stát...“ v hlase se jí chvěly slzy.

Harry na ni prosebně pohlédl. „Mami, to není nutné. Umím se o sebe postarat.“

„Ne!“ vykřikla hněvivě. „Neumíš! Ani nemůžeš! Netušíš, co udělal...“

„Kdo co udělal?“

Podívala se na něho nekonečně smutným pohledem. „Kdyžs byl malý. Té noci, kdy zahynul tvůj otec... Slíbila jsem mu, že z tebe vychovám jeho služebníka a on na tebe použil kouzlo poslušnosti. Nemám pochyb, že Draco je zakletý stejně,“ kývla hlavou k jmenovanému. „Je to kouzlo černé magie – kdo ho sešle, ztratí část vlastních sil. A seslat ho na dvě osoby v krátkém sledu za sebou... nedivila bych se, kdyby ho to vrátilo znovu mezi smrtelníky.“

Harry se zamyslel. Tak proto je posedlý posilováním vlastní moci; část své síly odevzdal mně a Dracovi. „Ale proč by někdo dělal něco takového?“ zeptal se jí. „Když ho to tak vyčerpá?“

Těžce polkla. „Říkala jsem, že se jednalo o kouzlo poslušnosti. Když vás dva zasvěcoval, dal vám nějaký přímý rozkaz?“

„No... položil mi několik otázek. Neodpovídal jsem naprosto pravdivě, ale...“

„Otázky nejsou povely. Přikázal vám, abyste něco udělali?“

„Donutil nás pokleknout. Nějak to udělal. Prostě v příští chvíli jsme už klečeli.“

Udržuj s ní hovor, rozptyl ji, řekl si. „Mno...“ namáhal si mozek. „Když na nás... na nás použil Cruciatus, nakázal nám, abychom ho požádali, aby to už nedělal. Což jsme udělali.“ Přikývla, a tak pokračoval. „A oba jsme mu museli podat ruce, aby nám vypálil znamení... a později po mně chtěl, abych mu ukázal svou hůlku. Já mu ve skutečnosti podal Dracovu, ale on si myslel, že je moje... Proč to všechno, mami?“

Vypadala zamyšleně a on si pomyslel, že její ostražitost asi lehce polevila. „Hmmm. To je možná to, na čem záleží...“ dumala polohlasem.

„Na čem záleží?“

„V té chvíli jsi tu hůlku držel, takže to vlastně v jistém smyslu byla tvá hůlka...“

„Nechápu. Jak vlastně funguje to kouzlo poslušnosti?“

Do jejího pohledu náhle vplula mateřská laskavost. „Kdybych to byla věděla, nedovolila bych mu to. Prosím, věř mi. Je to velmi mocné kouzlo. Vysává moc z toho, jenž je sesílá, protože zakletý musí poslouchat jeho rozkazy. Pokud ti dá přímý rozkaz a ty se mu vzepřeš, zemřeš. Když rozkaz přijmeš, buď ho vykonáš, nebo zemřeš při pokusu o jeho splnění. To kouzlo je silnější než Imperius, který nechává jistou možnost překonat ho silou vůle. S kouzlem poslušnosti nelze bojovat. Vzepření se je zhola nemožné. Jediný důvod bránící jeho širšímu rozšíření mezi černokněžníky je úbytek sil při jeho sesílání. Síla, již vložíš do podrobeného jedince, se stává jeho součástí až do jeho smrti. Pokud zemře následkem vzdorování tomuto kouzlu, vložená část moci zemře spolu s ním. Na Zemi pravděpodobně není nikoho mimo Voldemorta, kdo by dokázal seslat toto kouzlo dvakrát v průběhu půl roku a nepřijít o veškerou moc. Dosud užívá k tvému úkolování prostředníky, ale obávám se, že časem, Harry –“

„Co, mami? Čeho se bojíš?“

Rozplakala se. „Bojím se, že ti začne dávat rozkazy on sám osobně. Bojím se, že až to udělá, tak se mu vzepřeš a zemřeš...“ její hlas přetékal něhou.

Harrymu vyvstala na mysli vzpomínka na dědice, na způsob, jímž souhlasil se svým obětováním. Byl také pod vlivem Voldemortova kouzla poslušnosti? Proklel ten lotr vlastního vnuka s nadějí na navrácení sil pojedením části zavražděného? Má snad v úmyslu provést totéž s Harrym a Dracem? Získat jejich sílu – tedy vlastně svou sílu – pomocí rituálního obětování a následným snědením obětiny? Matka změnila záznamy o Harryho školním prospěchu ve snaze Voldemorta přesvědčit, že Harry žádnou zvláštní kouzelnou mocí neoplývá, čímž možná dosáhla i toho, že si Voldemort nevybere Harryho za oběť...

Už ho ty obavy unavovaly. Pozvedl bradu a podíval se jí do očí. „Dostanu-li od něho příkaz zabít Rona, doopravdy budu vzdorovat. Než se stát vrahem, to raději zemřu. Proto ho musíme přesvědčit, že Ron zemřel...“

„Ne! To by neprošlo! Tentokrát to musíme udělat pořádně. O tom není sporu. Zabiješ ho nebo –“

„– nebo budeš mučit Draca. Jenže, mami, i kdybych to udělat chtěl – jako že nechci – myslím, že smrtící kletbu nezvládnu. Na tu je potřeba vydat ohromné množství síly...“

Přitakala. „Já vím. Máš ji. Díky kouzlu poslušnosti. Věř mi. Dokážeš to.“

„Věřit ti?“ vyjekl. V životě své matce ani žádnému jinému nevěřil méně. Tímto způsobem to dál pokračovat nemůže, protože on to nedovolí. Bude-li nutno, zařídí, aby jeho matku zavřeli u Svatého Munga mezi choromyslné. Ale rozhodně nenechá Rona zabít, ani Dracovi ublížit. Ona se opravdu musela zbláznit...

V té vteřině, kdy se mu zdálo, že její ostražitost krátce polevila, skočil mezi ni a Draca s výkřikem: „Draco, běž! Přiveď pomoc!“

Jeho matka máchla hůlkou po Dracovi ve snaze ho zasáhnout, ale Harry přítele hbitě odclonil vlastním tělem – Draco tak získal potřebný čas zmizet; v zoufalé snaze uniknout z jeskyně doslova vypadl. Lily Evansová vyrazila proti Harrymu, ale téměř okamžitě se zarazila.

„To bylo hloupé, Harry. Nesmírně hloupé. Přijde-li kdokoli cizí a uvidí mrtvolu, obviní tě. Nechci, abys zemřel, a rozhodně nechci, abys šel do Azkabanu, jenže –“

„Ne!“ zaburácel. „Ty vůbec nevíš, co se děje, mami!“ Díval se na ni smutnýma očima. „Maminko moje...“ zašeptal, „takhle umanutě mě ochraňuješ, protože jsi pod Imperiem. Už celé roky. Bylo ti nařízeno chránit mě stůj co stůj. Jako matce je ti ta potřeba samozřejmě vlastní. Víš, co se stane, když je pomocí Imperia člověku rozkázáno udělat to, co udělat touží? Takovému příkazu je v podstatě nemožné vzdorovat, protože jen podporuje potřebu, kterou už v sobě máš. A podporuje ji tím víc, čím odhodlanější jsi...“

„O čem to mluvíš, Harry? Kdy byl na mě seslán Imperius?“

„Té noci, kdy byl zabit můj otec,“ šeptnul.

„Ale to je směšné! Kdo by to udělal?“

Staženým hrdlem se mu podařilo protlačit přiznání: „Celé je to má chyba, mami. Já to udělal... proto jsi mě zaslíbila Voldemortovi...“

Zatvářila se nevěřícně. „Ty jsi blázen, Harry. Byls malé děcko! Jak bys mě asi dokázal ovládnout Imperiem?“

Hledal pracně slova, jak jí vylíčit celou historii – že ji chtěl zachránit, že si myslel, jak krásný bude jeho život, když bude vyrůstat u vlastních rodičů, nebo alespoň s jedním z nich... Že měl jen ty nejlepší úmysly, zvlášť když se doslechl, že zemřela i s nenarozenou Jamií...

Jenže než ze sebe vymáčkl jediné slovo, využila jeho zaváhání a namířila hůlku na Rona Weasleyho. Ron se přimáčkl zády ke stěně jeskyně, v očích děs – od chvíle, kdy ho Harryho matka odzbrojila, ani jedinkrát nepromluvil.

„Mami, ne!“ vykřikl Harry, jehož svým činem vytrhla ze zadumání.

„Harry, už jsem ti vysvětlila, že pokud ti Voldemort cokoli přímo přikáže udělat, což se stát může, a ty jeho rozkaz přijmeš, tak to uděláš. A pokud by se to nestalo... ale ne. Tohle nemá význam. Zatím tě nic nenutí, takže při nevyplnění nezemřeš. A i kdyby ti pak přímo rozkázal zabít někoho, kdo už je ve skutečnosti po smrti, tak ho znovu zabít nemůžeš, je to tak?“

Zavrtěl hlavou, měl dojem, že se mu rozskočí. „Mami, ne!“ naléhal znovu. „Já nejsem vrah – a ty také ne! Nenechám tě zavraždit ho proto, abys mě ochránila. Rona Weasleyho nikdo zabíjet nebude!“

Jenže jeho matka se nedívala na něho – hleděla na Rona s větší mírou nenávisti, než jakou Harry myslel, že by mohla vůči komukoli projevit. Byla to matka ochraňující své děti, dělala to, co považovala za nezbytné, a navíc ochraňovala jeho, svého Harryho...

„Můj táta může zařídit úkryt pro celou vaši rodinu,“ vykoktal Ron. „Pracuje na Ministerstvu. Budete v naprostém bezpečí...“

Odfrkla si. „Nemám nic proti vašemu otci, Weasley. Je to rovný chlap. A velice milý člověk. Což je problém: je až moc milý. Příliš důvěřivý. Vůbec netuší, kolika ze svých spolupracovníků by věřit neměl. Ministerstvo je nasáklé smrtijedy. Do základu prohnilé. Pokud nás bude chránit Ministerstvo, budeme do týdne všichni po smrti. Ne, z téhle situace je jen jediné východisko –“

Neodvolatelným gestem namířila hůlku Ronovi přímo mezi oči, ruka se jí ani nezachvěla. V té chvíli se Harrymu zježily všechny vlasy na hlavě a náhle věděl, co přesně musí udělat – byl jen jediný způsob, jak zachránit Rona.

Kouzlo do ní narazilo se silou přílivové vlny; odlétla do vzdálenější části jeskyně rychleji, než si Harry pamatoval, že by kdo kdy po odzbrojovacím kouzle odletěl. Náraz těla do tvrdé stěny byl doprovázen dvěma různými zvuky – těžkým žuchnutím a nervydrásajícím hlasitým křupnutím, o němž si Harry ani netroufal odhadovat, čím bylo způsobeno. Matčin trup se svezl na špinavou podlahu jeskyně. Harry opatrně kráčel jeskyní ke své matce, před ním se táhl jeho vlastní stín vyvolaný mihotavým plamenem svíce. Pár kroků před cílem se v obavách zastavil. Němě na ni zíral, toužil, aby si odhrnula vlasy, které jí kryly tvář, aby na něho začala ječet nebo brečet nebo alespoň naříkat. Otevřené oči strnule hleděly. Přál si, aby zamrkaly, přivřely se bolestí... Zvedl pohled ke stěně, táhla se po ní temně rudá šmouha. Tvrdě polkl. Zpoza jeho zad se ozvaly kroky a spíše cítil, nežli viděl, že se k jeho boku připojil Ron, také neschopný spustit oči z Harryho matky.

Lily Evansová zůstala naprosto nehybná.

=== konec 12. kapitoly ===