Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
(neboli Poslední pokušení Harryho Pottera)

Kapitola jedenácta -  Na famfrpálovem hřišti 1/3

Harry nevěřícně zíral na vodní hladinu; z místa, kde ještě před chvilkou byla Ginny, se šířily kruhy. Bylo mu jasné, že nemá času nazbyt – a myšlenky se mu rozeběhly na plné obrátky. Neváhal nad tím, co přesně potřebuje. Představil si potřebné předměty co nejdetailněji včetně jejich umístění, pozvedl hůlku a zvolal: „Accio!“

Zdálo se mu, že čeká celé hodiny, i když věděl, že to ve skutečnosti trvá teprve necelou minutu; tiše si počítal míjející vteřiny a ještě nedošel ani k padesátce, když uviděl přivolávané věci rychle se blížit směrem od hradu. Porcovací nůž naštěstí letěl střenkou napřed, stačilo jen vztáhnout ruku a hbitě ho uchopit přímo ze vzduchu. Předtím si vykreslil co nejpřesněji jeho podobu a umístění v kuchyňském regálu; ne, že by při průchodu kuchyní v rámci hodiny Černé magie o bubácích věnoval nějak přehnanou pozornost skřítčímu uspořádání pracovních pomůcek, ale přeci jen si z jakéhosi důvodu vybavoval, že porcovací nože jsou vedle velkého kamenného umyvadla...

Sevřel nůž v dlani s přáním, aby měl poutko, jímž by si jej mohl připevnit k zápěstí. Vzhlédl k hradu – ostatní přivolávané předměty ještě nebyly v dohledu. Doufal, že je nikdo nepřemístil...

 Sklonil se k zemi, vyzul si boty, vytáhl z nich jednu z tkaniček, prostrčil ji otvorem ve střence nože a přivázal si ho za ni k zápěstí. Pomocí druhé tkaničky si připevně obě boty k opasku. Ponožky si smotal do kapsy. Bosý na břehu jezera se brzy začal chvět zimou; zajímalo ho, kdy už se další nezbytnosti uráčí dorazit.

Konečně ji spatřil a vztáhl ruku, aby ji uchvátil přímo ze vzduchu. Pleskla mu do dlaně a už si ji téměř strkal do úst, když si vzpomněl pozvednout hůlku a vyslovit: „Lumos!“ Po požití žaberníku už nebude schopen vyslovovat kouzelné formule. Pak ještě oddělil zhruba jednu třetinu rostliny, kterou si schoval do kapsy, v níž neměl ponožky. Pak už si zbytek rostliny vložil do úst.

Žaberník byl stejně odporný a slizký, jak si ho pamatoval, ale cítil vděk za povědomí o jeho zásobách v matčině kabinetě. Zatímco žvýkal, přemýšlel, kde asi jeho matka právě je a jestli by byla překvapená, kdyby viděla žaberník vylétat z jeho nádobky a mířit chodbami pryč ze sklepení. Doufal, že se tak stalo; už se nestaral o to, jestli jsou ona a Sirius spolu, jediné po čem toužil bylo, aby mu někdo z dospělých přišel pomoci, aby někdo věděl, co se děje. Jak žvýkal, prochládal; teplo, na panující roční dobu neobvyklé, bylo už dávno minulostí, teplota musela poklesnout o dobrých dvacet stupňů Celsia, nebem se po celý den valily těžké mraky, které zasypávaly hrad sněhem, okolní pozemky, jezero i Harryho. Sněžilo stále hustěji a vítr také nabíral na síle – i během Harryho přežvykování znatelně zrychloval.
 
Pozn. překl.: Předpokládám, že v originále zmíněných ‚40 stupňů‘ je míněno Fahrenheita. Jeden Celsiův stupeň odpovídá rozsahem 1,8 stupně stupnice Fahrenheitovy. Teplota 0 st. C je rovna teplotě 32 st. F, teplota varu 100 st. C = 212 st. F. V textu zmiňovaných 40 st. F odpovídá rozsahu 22,2222 st. C, tedy „dobře dvaceti stupňům“.

Více o teplotních stupnicích na: http://www.jergym.hiedu.cz/~canovm/termoche/stupnice.htm

Když se mu konečně podařilo za vynaložení značného úsílí žaberník polknout, nejprve se nic nestalo. Pak se náhle dostavil onen pocit, že má rozdrcené plíce a už není schopen se nadechnout, v tu chvíli věděl, že kdyby si sáhl rukama na krk, nahmatal by po stranách žábry. Shlédl na své nohy a uviděl mezi prsty plovací blány. Stiskl rozžehnutou hůlku v pravé ruce, porcovací nůž v levé a ponořil se do temného jezera.

Pod vodou mu bylo tepleji, ale mnoho toho neviděl, světlo hůlky nedosahovalo daleko. Když byl v jezeře naposledy, pomáhalo mu osvětlovat cestu denní světlo až na místa, která byla hluboko z dosahu slunečního svitu. Tentokrát neměl víc než pochybné světlo hůlky a nic nezaručovalo, že je Ginny ještě v pořádku, jako když Brumbál dohlížel na to, aby se jí nestalo nic zlého. Jezero bylo rozlehlé a ona mohla být kdekoli. Neměl čekat tak dlouho, než bude schopný se za ní vrhnout pod hladinu...

Plaval stále kupředu a hledal jakékoli známky pohybu. Jenže jediné, co bylo v dohledu, byly jemně se kolíbající podvodní rostliny, které se mu zdály vlídně kynout. Pak se stalo cosi povědomého: nebyl si jist, jak dlouho už plave, když ho znenadání chytili za kotníky ďasovci. Harry si to nehodlal nechat líbit, rozmáhl se po nich nožem, sice je minul, ale i tak to vzdali a zmizeli. Plaval dál, plevel vyrůstající z jezerního dna byl stále tmavší a sliznatější, dlouhými pokroucenými výhonky se vzpínal k hladině.

Po čase se dostal do městečka jezerních lidí, které si pamatoval z minula. Na volném prostranství připomínajícím náměstí to spatřil: stvůra, která unesla Ginny držela v zajetí ještě několik dalších jezerních lidí. Celá jezerní populace se zdála být připravena k boji za použití trojzubců, kopí a dalších zbraní, ale zjevně se nikdo z nich neodvážil dostatečně blízko. Stvůra vypadala, že by se dokázala dostat pryč, kdyby se rozhodla zaútočit. Ginny se kolébala hlava na krku silně znepokojujícím způsobem.

Netušil, co je ta potvora zač; možná ji teprve nedávno jako ještě malou někdo vypustil do jezera anebo sem přinesl její vejce – a pak ona rychle nabírala na velikosti, až dorostla do tohoto obřího monstra. Připadala mu jako kříženec mezi hastrmancem, olihní a baziliškem, měla silná chapadla, jaká by hastrmanci nikdy nenarostla, a svírala v nich Ginny, tři jezerní panny a dva muže. Měla tak zaměstnaných všech šest končetin, a Harry si byl jistý, že jí nezbývá k boji jiná zbraň než její vlastní tlama.

Jenže jaká tlama! Tesáky připomínaly baziliščí, vyhnul se jim – bál se jedu. Vzal si příklad z Fawkese a zaútočil jí nožem na oči, zatímco několik jezerních mužů s trojzubci se snažilo odlákat její pozornost. Plán se dařil: když se mu podařilo vypořádat se s jedním z jejích očí, začala kvílet; ten zvuk se v podvodním prostředí neuvěřitelně rozléhal. Jezerní muži si všimli, co udělal, a zaútočili na její druhé oko. Kvílení nabíralo na síle i výšce, ale chapadla byla okolo všech obětí utažená stále stejně pevně.

Harry se s kopnutím spustil vodou níž a začal odsekávat nejbližší chapadlo, bez toho, aby zkoumal, které z nich svírá Ginny. Z ran začala vytékat světlá stříbřitě zbarvená krev. Harry se snažil vyhýbat lesklým globulím unikajícím z těla, možná měla místo krve rtuť. Obluda počala ochabovat; Harry zaznamenal, že uvolnila ze svého sevření mladičkou jezerní panenku s nazelenalou pletí a vlasy podobnými mořškým chaluhám zapletenými do copů podobným způsobem, jak to nosí dcerky lidského rodu. Jeden z mužů ji odtáhl do bezpečí, při čemž na Harryho pochvalně kývl; ten krátce zapřemýšlel, jestli to byl její otec.

Stvůra byla oslepená a zmatená, jezerní lidé útočili na jedno její chaladlo po druhém a osvobozovali své soukmenovce. Harry s jednou starší jezerní pannou plnoštíhlé postavy se snažili poranit chapadlo, které svíralo Ginny, až ji konečně uvolnilo ze svého sevření. Harry vytáhl z kapsy zbytek žaberníku a vnutil jí ho mezi rty, pohyboval jí sanicí a masíroval jí hrdlo, aby mohla polknout. Pod svými prsty na jejím hrdle cítil puls, což mu stále dávalo naději. Po nekonečné chvíli spatřil, že se jí na bocích krku vytvořily žábry, až konečně otevřela oči v čirém úžasu, ale nebylo znát, zda je překvapenější ze skutečnosti, že je ještě naživu, nebo z pohledu na Harryho, nebo z možnosti dýchat pod vodou; nicméně ptát se jí momentálně nemohl. Obtočila své paže okolo něho a on si jí pevně přitáhl k tělu. Začali plavat pryč, Ginny zavěšená na jeho pravé paži, on v pravé ruce stále svíral rozsvícenou hůlku, ale byli zastaveni jezerními lidmi.

Ukazovali na přemožené stvoření; Harry se otočil, aby je spatřil zhroucené na dně jezera, se sečnými ranami na všech chapadlech, s očima rozbodanýma do nevábné masy. Harry se otočil k muži, který se zdál být vůdcem jezerních lidí. Muž se mu hluboce uklonil a Harry tento projev úcty oplatil. Připlavala k nim žena s čímsi v objemném vaku, který vypadal jako utkaný ze zelených vodních řas, a vůdce jezerních lidí mu vak předal. Byl poměrně těžký a Harry vyjádřil své díky další hlubokou poklonou. Už se nemohl dočkat, až budou zpátky na pevné zemi a zjistí, jaký to dostal dar.

Obával se, že na zpáteční cestě budou muset znovu čelit ďasovcům, ale ukázalo se, že se bál zbytečně: jezerní lidé jim poskytli čestou stráž. Rozloučili se s Harrym a Ginny až ve chvíli, kdy oba bezpečně stáli na mělčině u břehu jezera, v hloubce právě jen dostačující, aby měli hlavy pod hladinou. Oba tam pak čekali, až pominou účinky žaberníku a budou moci znovu dýchat vzdušný kyslík.

Což se přihodilo Ginny jako první. Zřejmě jí dal mnohem menší dávku, než si myslel, a nebo jim cesta zpátky trvala kratší dobu (jak si rozmyslel později). Začala lapat po dechu, Harry ji vystrkal z vody na břeh a hodil za ní vak s darem od jezerních lidí.

Konečně sám začal cítit závrať, tak vyplul tváří nad hladinu a pokusil se nadechnout. Šlo to, ale pohled na svět obklopující jezero ho zmátl a vyděsil.

Nejenže teplé počasí už doopravdy skončilo, ale navíc na jeho místo nastoupila bouře impozantních rozměrů. Kolik času jsme strávili pod vodou?, zajímalo ho. Když vystrčil Ginny z jezera, byl už břeh pokrytý sněhem. Ležela na něm promočená vodou, sníh rychle pokrýval i ji, rty měla promodralé. Těžce se vypotácel z jezera, užaslý tím, že i Ginny sotva vidí. Sníh hustě vířil a zcela pohltil výhled na hrad, a on si nebyl jistý, ve kterém místě se přesně nacházeli, když byla Ginny vtažena nestvůrou pod hladinu.

Nekontrolovatelně se chvěl, s bosýma nohama ve vířící vánici – a snažil se udržet nůž přivázaný k zápěstí, aby mu nepořezal jeho vlastní stehno. Podařilo se mu nůž sundat, odhodil ho do jezera, zvedl Ginny do náruče a začal se potácet směrem, v němž tušil hrad. Vířící sníh ho bičoval, vítr ho ohlušoval, a po chvíli zjistil, že stěží mžourá skrze vločky, padající mu do očí vzdor nasazeným brýlým – které se navíc zamžily. Neměl ponětí, jak dlouho se takhle plahočí a jestli náhodou nechodí v kruhu, až ramenem narazil do něčeho bytelného. Na chvilku Ginny složil na zem a to něco ohmatával oběma rukama. Bylo to postavené z kamene. Možná, že se jim podařilo vrátit se k hradu! Znovu nadzvedl svůj živý náklad, opřel se o zeď a začal se podle ní plížit ve snaze najít dveře.

Konečně narazil na kouli na dveřích, ale když se jí pokusil otočit, zjistil, že ji nedokáže uchopit. Vytáhl hůlku a hrubým přeskakujícím hlasem vzkřikl: „Alohomora!“ Dveře se pootevřely, což úplně stačilo. Vrazil do nich ramenem a otevřel je šířeji, pak znovu zvedl Ginny a vnesl ji dovnitř. Když ji odložil na podlahu, otočil se zpět zavřít dveře. Nešlo to snadno; během té minuty, již potřeboval, aby vnesl dívku dovnitř, byl dveřní průchod zasypaný dávkou sněhu dostačující k tomu, aby se dveře nedovřely. Naštvaně sníh vykopal za práh a dveře zabouchl. Hůlkou se neoběžoval, protože ho vyvedla z míry nemastná neslaná odpověď dvěří na odemykací kouzlo. Když přistihl svou matku se Siriusem, na kouzlo jen pomyslel, ani hůlku nepoužil, a dveře přesto vlétly do zdi, až se přerazily v půli.

Shlédl na sebe i na Ginny. Před procházkou vánicí byli oba ponořeni do jezera. Pokud mu bylo známo, pro tento účel bylo promočené oblečení zcela nevhodné. Stejně nevhodné jako se stát smrtijedem, pomyslel si smutně. Prostě věděl, že ta potvora z jezera měla co do činění s Voldemortem. Ale ať už to bylo, co to bylo, teď to bylo po smrti.

V současné chvíli bylo nejdůležitější se ujistit, že Ginny bude v pořádku. Ležela na podlaze v kaluži vody, mokré vlasy rozpláclé okolo hlavy, pleť k uzoufání bledá. Rozhlédl se s méně dezorientovaným pocitem a zjistil, že se vlámali do famfrpálových šaten. Byli v předsíni, s níž sousedily prostory oddělené pro hráče a hráčky, v nichž se převlékali a sprchovali, a dále chodbou byly dvě oddělené klubovny, kde se družstva scházela na předzápasové a strategické porady.

Uvízli tu, došlo mu. Měli se vydat na druhou stranu; kdyby byli došli do staré Hagridovy boudy, mohli by se do hradu přenést letaxem... Doprčic! Ale pak si vzpomněl na sprchy, na horkou vodu... to půjde. Co půjde, to bude báječné!

„Ginny! Ginny, vzbuď se! Musíš jít do dívčích sprch, svlíknout si ty mokré hadry a vlízt si pod horkou vodu. Ginny! Ginny!“ Sklonil se k ní, lehce ji prsty poklepal po lících a pak jí vrazil jemný políček ve snaze ji převést k sobě. Hlava se jí zhoupla tam a zpět, rty měla stále modré. Její oční víčka sebou lehce zaškubala.

„Harry?“ zašeptala slabě. „Kde –? Zima, zima –“

Cítil srdce až v krku. „Já vím, Ginny. Koukej, jsme ve famfrpálových šatnách. Budeme v pohodě, je tu teplo, suché ručníky a horké sprchy. Ale musíš vstát, musíš si dát sprchu. Máš mrzlé oblečení. Ginny, neomdlívej zase!“

Oči se jí zavřely a hlava jí padla na podlahu. Znovu jí vrazil políček, už ne tak něžně, ale k ničemu to nebylo. Zuby mu nekontrolovatelně cvakaly, když ji nesl do chlapeckých sprch. Když ji složil na bíle vydlážděnou podlahu, našel pár ručníků a postavil se za zástěnu, kde si svlékl promočené oblečení. Celou dobu se chvěl a třásl, ačkoli pocítil obrovské zlepšení už jen z toho, že se dostal z mokrého, ledem pokrytého oblečení. Omotal si ručník okolo beder a vrátil se k Ginny. V hlavě neměl jedinou chlípnou myšlenku, jedinou představu, že koná z jiných pohnutek, než pro záchranu jejího života. Rychle a systematicky ji svékl, omotal ji osuškou a následně se pokusil ji znovu přivést k vědomí.

„Ginny! Už nejsi v tom mokrém oblečení. Potřebuješ teplou sprchu. Mohla bys jít do dívčích sprch? Prosím, Ginny, řekni něco –“

Pootevřela oči a on se snažil nedat najevo, nakolik ho vyděsil prázdný výraz, který v nich spatřil.

„Harry,“ zašeptala a pokusila se pozvednout ruku, uspěla na pouhou vteřinu. „Musíš mi pomoct.“

Polkl. „Ginny, nemyslím že –“

„Prosím.“ Vypadalo to, že to tohoto slova vložila poslední gram sil, jež jí zbývaly, a znovu zavřela oči. To nezvládnu, pomyslel si, nezvládnu to, abych přitom nemyslel na... no, na věci, na něž bych myslet neměl...

Přistoupil k nejbližší sprše, otočil baterii do nejteplejší polohy a pustil na plný výkon. Nic. Ze sprchy netekla ani studená, natož teplá voda. Zkusil to vedle, a dál a dál. Žádná ze sprch nefungovala. Když mu došlo, že potrubí muselo zamrznout, začal bušit do vykachlíkované zdi a opakoval: „Kurva, kurva, kurva, kurva...!“

„Pozor na jazyk, Pottere,“ zaslechl tichý pobavený hlas odkudsi z kouta, Ginnyiny oči byly opět otevřené. „Co se děje?“ zašeptala.

Snažil se ji nevyděsit. „Asi zamrzlo potrubí. Jsme bez horké vody.“

„Aha.“ Zdálo se mu, že z jejího hlasu slyšel beznaděj. Zachytil její pohled, nepěkný odstín její pokožky a modré rty ho znepokojily. „Máš modré rty,“ řekla mu jemně. Přinutil se k úsměvu.

„Ty taky.“

„A co takhle –“ nadhodila.

„Cože?“

„Klubovny. Jsou tam pohovky. I když jsme bez horké vody, nemusíme ležet na podlaze.“

Přikývl a pomohl jí vstát. „Zvládneš to?“

Přikývla a vykročila, ale nohy se pod ní podlomily; nenechal ji dopadnout na podlahu, pozvedl si ji do náruče a dopotácel se s ní do klubovny. Cítil se tak na nic, až se bál, že omdlí a poroučí se k zemi i s ní v náruči.

Po obvodu místnosti visely zástavy všech čtyř kolejí. Složil ji na letitou koženou pohovku pod znakem Nebelvíru a pomohl jí se uložit. „Není tu víc ručníků?“ zeptala se, přikývl a odbelhal se pro ně. Ve chlapeckých sprchách už bohužel našel jen dva. Prohledal ještě dívčí, kde našel tři, což bylo lepší, než drátem do oka. A také si přinesl hůlku.

„Mám pár ručníků,“ zašeptal jí, připadal si, že už nemá sil mluvit běžnou hlasitostí. „Nahřeju je.“ Přikryl ji dvěma z nich a namířil na ně hůlkou, klepal se: neměl na sobě nic než ručník omotaný okolo beder a dosahující sotva ke kolenům. „Calefacero,“ zaskřehotal. Ginny na něho ze své pozice ležmo rozmrzele pohlédla a pak pokrčila rameny. Dotkl se ručníků – byly stejně studené jako předtím. Namířil hůlku na kupku ručníků na zemi. Z čiré frustrace pronesl: „Incendio!“

„Ne! Harry, nezapaluj je! Budeme je potřebovat!“ Byla mnohem rozhodnější, než jakou ji Harry viděl od událostí u jezera. Oba pohlédli na ručníky, které dle všech přepokladů měli vzplát plamenem; z kupky se vznesla tenká stužka kouře, vystoupalal ke stropu a rozplynula se. Harry zíral na svou hůlku.

„Asi – asi se nezvládám soustředit či co. Nic mi nefunguje...“ polkl. Cítil se bezmocně a osaměle, i s Ginny po boku. Sklonil pohled ke svému hubenému tělu, které se od září houby změnilo; kůže stále vypadala sinale, a když mu padl pohled na prsty u nohou, zjistil, že ty vypadají ještě hůř. Není divu, když prošel bosý vánicí. Ginny ho pozorně sledovala.

„Harry,“ začala pomalu, „sundej zástavy.“

„Cože?“ proč nechce, aby okolo visely kolejní zástavy?

„Potřebujeme tolik dek, kolik jsme schopní sehnat. Jsou látkové.“

Pochopil, oběhl místnost, strhal je ze zdí, i zástavu Nebelvíru visící nad Ginny. Všechny byly utkané z kvalitní vlny a byly z nich výtečné přikrývky. Rozprostřel jednu z nich přes další pohovku, zaběhl do druhé klubovny a vrátil se se všemi zástavami, které v ní visely.

„Vezmu si tyhle, ty si vezmi tyhlety a ručníky...“

Obočí jí vylétla vzhůru. „Bude mnohem praktičtější, když budeme sdílet všechny přikrývky, než když si je rozdělíme. Zvlášť když netušíme, jak dlouho ta bouře bude trvat.“ Stočila pohled ke světlíku nad místem, kde visívala nebelvírská zástava. Za sklem nebylo vidět nic víc než vířící sněhové vločky.

Polkl a přikývl; zvedl ji do náruče a přemístil ji na druhou pohovku, na niž předtím rozprostřel zástavu, pak se vrátil pro zbylé ručníky. Když k ní byl zády, odmotala ze sebe ručník a přikryla se jím. Snažil se to nevnímat, když ji přikrýval vrstvou dalších ručníků, na niž nahromadil sedm dalších kolejních zástav. Konečně na ni pohlédl. Oči jí zářily, vlasy už měla suché. Pleť a rty měly stále modravý nádech, ale smála se na něho.

„Sundej ten ručník, Harry.“

Znovu přikývl, strhl ze sebe ručník a rychle vklouzl k ní pod vrstvu ručníků a zástav, na svém těle ucítil dotek její chladné kůže. Asi měla pravdu; bude nejlépe sdílet přikrývky a navzájem se zahřívat svým tělesným teplem. Ale, pomyslel si se stěží zadržovaným zaúpěním, na druhou stranu to bude úplný očistec...

Po chvíli neobratného manévrování se usalašili v poměrně pohodlné pozici: Harry ležel na zádech a Ginny byla zaklíněná mezi ním a zadním opěradlem pohovky, napůl ležela na něm, jednou paží a jednou nohou ho objímala. Její končetiny ho stále studily, ale její ňadra přitisknutá k jeho hrudníku zcela jednoznačně hřála. Objal ji rukou okolo zad a tváří se zabořil do jejích vlasů. Znovu pečlivě upravil ručníky a zástavy, které měli omotané okolo sebe, a začínal cítit, jak se mu krev znovu rozbíhá žilami. Jen prsty u nohou mu dělali obavy.

To zvládnu, pomyslel si. Prostě ji budu objímat a budeme se společně zahřívat a čekat až bouře přejde... a nic víc se dít nebude.

Jenže pak ucítil její rty na svém krku a její ruku hladit jeho paži lenivými krouživými pohyby. A její koleno... její koleno bylo hrozně blízko k...

„Ehm, Ginny?“ zašeptal.

„Hmm?“ zavrněla lenivě a nepřestávala pohybovat rukou i rty.

„Ne – neměli bychom zkusit se trochu vyspat?“

Ustala ve své činnosti a vzhlédla k němu. Vypadala tak mladě, když jí tmavé pihy na nose zřetelně vystupovaly proti bledé pleti. Snažil se zaměřit na ně – místo toho, aby shlédl na její tělo...

„Dobře,“ pronesla s něžnou ochotou, jako kdyby právě nedělala nic naznačujícího, že by se mohli věnovat i jiné činnosti. Jemně ho políbila, pak si znovu položila hlavu, tentokrát ji přítulně složila na jeho prsa způsobem jednoznačně značícím přípravu ke spánku.

Během chvíle už slyšel její pomalé, pravidelné dýchání, a když shlédl na její světlé řasy sklopené k bledým lícím, lehce se zachvívaly – upadla náhle přímo do snové fáze spánku. Musela být příšerně unavená, pomyslel si. Zahvízdalo jí v nose a jemu se chtělo smát, jenže tím by ji určitě probudil. Tak ji místo toho pozoroval, jak spí, raději se zamilovával do hvízdání vycházející z jejího nosu, až měl pocit, že její dech ovlivňuje i světlo v místnosti, hebké vlasy spočívající na jeho hrudi ho přiváděly zpět k myšlenkám, jichž se snažil vystříhat v chlapeckých sprchách. Ovládej se, Pottere, napomenul se. Teď není ta správná chvíle. Jen doufal, že ona si nepovšimne zjevného tělesného projevu směru, jímž se ubíraly jeho myšlenky... Naštěstí to vypadá, že Ginny spí zdravě.

Nakonec zavřel víčka a pokusil se usnout, jeho sny však nepatřily mezi pokojné. Znovu viděl dědicovo tělo, ale tentokrát se díval přímo na Harryho, i přes rozšklebující se ránu v hrudi se ho ptal, jak mohl tohle dopustit... A znovu se ocitl v jezeře, znovu bojoval s olihňobaziliškohastrmancem, ale kdykoli odťal chapadlo, na jeho místě vyrostla tři jiná... Pak se ocitl na ošetřovně, odtahoval závěsy umístěné okolo lůžka, na němž leželo tělo přikryté prostěradlem. Zvolna se natáhl a poodkryl prostěradlo, ten pohyb opakoval znovu a znovu, a pokaždé spatřil někoho jiného: dědice, své bratry dvojčata, svou sestru, svou matku, svého otčíma, jednou dokonce i Hagrida.

A pak uviděl Ginny.

Prudce se probudil, srdce mu bláznivě tlouklo, dech v hrudi zadrhával. Shlédl na temeno její hlavy, překvapený, že ji vidí, přesvědčený o tom, že sen byl skutečnost a skutečnost je jen snem. Pohladil ji po zádech, pokožku měla jemnou a už suchou, místo dřívější studené a vlhké, což ho pozvedlo na duchu. Možná všechno dobře dopadne. Samozřejmě, ještě pořád musí zjistit, kdo vypustil tu potvoru do jezera, ale už jim nehrozí, že zemřou na podchlazení. Nejspíš jim bude kručet v prázdných žaludcích, ale i když je zamrzlé potrubí, pořád ještě mohou pít rozpuštěný sníh, takže dehydratace jim nehrozí. A ráno se vydáme zpátky do hradu. Promluvím si s taťkou a Brumbálem o příšeře v jezeře, ti mi porozumějí...

Načež byl znovu vytržen ze soustředění – Ginny se ve spánku pohnula, přičemž přejela levačkou přes jeho bradavku způsobem, který ho nesnesitelně vzrušil. Nasál vzduch mezerou mezi skousnutými zuby: Ginny, Ginny, ty mě zabiješ...

A pak otevřel oči a pohlédl přímo do jejích. Byla už také vzhůru a hleděla na něho s výrazem nepřipouštějícím pochybnosti, s výrazem, pro který zapomínal dýchat. Netušil, jak dlouho spali. Objala ho levou paží okolo jeho pravého boku a přetočila se nad něho, tváří se sklonila k jeho tváři. Na vteřinku si dovolil pohlédnout dolů, její tělo nad jeho vlastním; netiskla se k němu, což mu umožňovalo si ji prohlédnout. Vrátil se znovu pohledem k jejím očím, neschopný či neochotný, sám si nebyl jistý, déle vzdorovat. Vzal její tvář do svých dlaní, přitáhl si její chladné rty ke svým, cítil, jak se zahřívají, pootevřel ústa a byl doměněn jejím neartikulovaným stenem vyjadřujícím potěšení.

Hodnou chvíli se jen líbali, pak jí Harry jemně pohladil záda, cítil, jak se zachvěla pod jeho dotekem; spočinul rukama na jejím pase, překvapený její útlostí. Jestlipak pořádně jí? Cítil, že by jí byl schopen spočítat žebra, kdyby se mu chtělo...

Ale než stačil dokončit tuto myšlenku, jemně přerušila polibek a lehce přesunula rty níž přes jeho čelist až k jeho hrdlu. Přesunul své prsty na její stehna, pod vrstvou ručníků a zástav byla stále chladná, ale alespoň už se osušila. Sledoval prsty vnější stranu jejích nohou, když se přecházela svými rty po jeho hrudi, bojoval s přílivem, který se v něm zdvíhal, ale její tělo se pohybovalo stále níž a níž –

„Aááá!“ zaječel, když ho sevřela. Dívala se na něho, udržovala oční kontakt po celou dobu, co ho rozpalovala. On své oči pevně zavřel. „Ginny,“ zašeptal, „seš si jistá –?“ Dech se mu zadrhával, sotva dokázal vyslovit otázku. V odpověď znovu jemně dosedla a donutila ho tím zalapat po dechu. Cítil pot, který mu vyrazil na čele, otevřel oči a spatřil tak dobře známé tmavé oči hořet vášní, i její čelo se perlilo potem. Nepromluvila, vypadala najednou tak vážně, když se pohybovala nahoru a dolů a s každým dalším pohybem katapultovala Harryho do nové sféry smyslnosti; nevadilo, že ji celou dobu sleduje, jen je to ještě víc rozpalovalo...

Přitáhl si její ústa ke svým, pak propustil její rty a prudce zlíbal její hrdlo; sténala, ale neustávala ve svých pohybech. Teď už jí pomáhal, sevřel její boky, pod dlaněmi cítil její vystupující kosti. Zanedlouho se pod ní zmítal, své výkřiky dusil do jejího hrdla.

Když vášeň opadla, stáhl své rty z jejího hrdla a ona se na něho zřítila. Stále ho obklopovala svou hřejivostí a on ji jemně hladil po zádech. Ale když k němu vzhlédla... nespokojenost, kterou spatřil v její tváři, mu málem vytrvala srdce z hrudi. Zprudka se nadech. „Ginny,“ řekl tiše. „Jak –“

„V pohodě,“ vypálila rychle, ale přeskakující hlas ji usvědčil z opaku.

„Protože bych mohl, to, no udělat něco –“

„V pohodě,“ zopakovala s větší jistotou, ale Harry v jejím hlase zaslechl slzy. Vzal její tváře do svých dlaní. Měl pocit, jako by se sám měl rozbrečet, i když před pouhou minutou se vznášel až kdesi nad bradavickým hradem...

„Slyšel jsem... slyšel jsem, že to není obvyklé, víš, na poprvé –“

„O mně si starosti nedělej. Ty jsi v pořádku?“

„V pořádku? Ginny! Tys byla... nemám slov!“

Lehce se zavrtěla až se jejich těla oddělila a vrátila se zpět do své původní polohy s jednou paží a jednou nohou přehozenou přes něho. Harry se nedokázal srovnat s tím, jak smutně vypadala. Takhle by to být nemělo!, pomyslel si. Přál si, aby ji nebyl nechal to udělat; trpěl, když ji teď viděl. Měl se víc ovládat...

„Nakonec,“ promluvila s hranou lehkostí, „je to tak, jaks povídal. Poprvé. Vždycky jsem slyšela, že poprvé to bývá spíš, hmm, cvičná záležitost...“

Toho se chytil. „Jo, jasně, z jistého hlediska. Ale já... já...“ pohladil jí prsty tvář. „Já tě moc miluju, Ginny, a jen jsem chtěl... tedy, chci –“

Usmála se na něho. „A já miluju tebe, Harry,“ řekla, jako by ji přišlo směšné už jen to, že to museli vyslovit. „Jsem v pohodě, vážně. Bylo to – moc pěkné –“

Stále se mu nelíbil stín za jejíma očima. „Ale Ginny, to by mělo být víc než jen pěkné –“

„Harry, nech toho. Já... já jen myslela... no, prostě jsem slyšela o lidech uvízlých ve sněhové bouři, kteří se takhle zahřívali, a tak –“

Srdce mu zkamenělo. „Aha.“

Uviděla výraz na jeho tváři a okamžitě se zatvářila kajícně. „Harry! Takhle jsem to nemyslela... Ach jo, teď se to všechno zvrtlo...“

Políbil ji na nos. „No, já se rozhodně cítím tepleji...“ Povzdechl si; v tomhle světě se nic nedělo tak, jak by si přál. Znovu ho objala pažemi a složila si hlavu na jeho hruď. Stále ležela na něm a on by tak nebyl s to říct, jestli pot mezi nimi pochází z jeho nebo z jejího těla. Ale bylo to jistě v pořádku, že byli spocení?

Venku stále zuřila bouře, slyšeli sníh narážející do oken a Harry se zachvěl už jen z pomyšlení, jak asi venku je.

„Prostě bychom se měli zase prospat, Harry. Ta bouře se hned tak neutiší.“

Citlivě jí uhladil vlasy na zádech. „Jo, jasně. Máš pravdu.“

Zasmála se do jeho hrudi a pak ho na to místo mlaskavě políbila. „Tak! Už víš, jak být dokonalým mužem! Prostě to jen opakuj tak často, jak je jen možné pokaždé, když jsme spolu, a budeš jedinečný...“

Teď se zas rozesmál on. „Jasně. Takže budu pod pantoflem, jo?“

Znovu se zasmála, tentokrát něžněji a jemně mu přejela rty po pokožce způsobem, z něhož se mu kroutily až prsty u nohou. „Pod Ginny. To je mnohem lepší, řekla bych. Pantofel by tě tlačil.“

Přitáhl si ji blíž a znovu se usmál; chvíli klidně tiše leželi a zanedlouho si už byl znovu vzdáleně vědom hvízdavého zvuku z jejího nosu, který ho znovu rozesmál. K jejímu pohvizdování se přidávalo hvízdání větru za okny, a on si pro jednou přestal dělat jakékoli starosti a přijal dar spánku, který přicházel.

* * * * *

=== konec 1. části ===

Pozn. překl.:

Hastrmanec (Kelpie) – Britský a Irský vodní démon, který na sebe bere nejčastěji podobu koně s orobincem místo hřívy. Když nic netušící oběť nasedne, potopí se s ní ke dnu a tam ji pozře (mimo vnitřností). Dá se zneškodnit uzdou umístěnou správně umisťovacím kouzlem. Největší známý hastrmanec obývá skotské jezero Loch Ness a jelikož na sebe bere různé podoby od vydry až k vodnímu hadovi, jeho skutečná totožnost mudlům uniká, stejně jako démon samotný.

 

Harryho oči sa vyľakane roztvorili . „Ginny!“ naliehavo povedal, kým ju triasol za ramená, aby ju prebudil.

„Čo-?“  prehovorila ospalo, ale nenechal ju dohovoriť.

 „Ginny, bola si za Madam Pomfreyovou? Pre Preventívny elixír?“

„Či som bola... a kvôli tomu ma budíš?“

„Len som mal sen - a uvedomil som si - oh, Ginny, naozaj sme nemali urobiť..“

Poriadne si zívla a znova mu položila hlavu na jeho hruď. „Netráp sa Harry. Akonáhle sa dostaneme späť, pôjdem za Madam Pomfreyovou. Vz-“

„Ginny, nerob to! Chcem, aby si mi sľúbila, že pôjdeš za ňou-´´

Zdvihla opäť hlavu a začínala vyzerať naozaj nahnevane. „Harry, som unavená...“

„Sľúb mi to.“

Pretočila očami a položila si hlavu. „Sľubujem. Už môžem spať?“

Oprel sa dozadu a opäť zatvoril oči. Dúfal, že sa ten sen nevráti. „Áno, už môžeš-“

„Čo je to za hluk?“ nečakane povedala a znova zdvihla hlavu. Naklonila ju na jednu stranu, na tvári výraz sústredeného načúvania. Teraz to Harry počul tiež. Zatvoril oči a pokúšal  sa prísť na to, čo by to tak mohlo byť..

„Sprchy,“ povedal. „Keď som zapol sprchy, aby som skúsil teplú vodu, musel som ich nechať zapnuté. Rúry už nie sú zamrznuté!“

Pozrela nahor na presklený svetlík. „Neodmrzli len rúry. Búrka sa skončila a je takmer ráno,“ povedala a kývla hlavou smerom k svetlíku. Cez prostredné okno mohli vidieť svetloružovú oblohu a lúče ranného svetla prechádzajúce cez pestrofarebné sklo žiarili po okrajoch  ako diamanty.

Pozrel sa na ňu. Nikdy predtým sa spolu nezobúdzali. „Dobré ráno, láska,“ zamumlal a prstom jej nadvihol bradu. Chcel jej dať iba letmý bozk, no ona otvorila ústa a on sa roztápal, mäkol pod vplyvom toho bozku, cítil teplo šíriace sa smerom nadol k jeho-

„Ginny!“ vykríkol. Vyskočil spod vrstiev uterákov a zástav. Ruku mala prekvapivo chladnú. Jej oči ho uznanlivo sledovali.

„No,“ povedala,  „keď už máme ´tréningové kolo´ za sebou´, možno by sme mohli-“´

„Nie Ginny, ne- nemôžeme. Nie kým si nebola za Madam Pomfreyovou. Nemôžeme-“

„Ráno vždy vyzeráš takto?“ Jej lišiacky pohľad bol jednoznačne žiadostivý.

Harry sa pozrel nadol, potom sa začervenal. „To je- to je celkom normálne.“ Pozrel sa znova na jej tvár. „Prestaň s tým! Proste mi podaj ten prekliaty uterák, nech môžem tie sprchy vypnúť skôr, než sa minie teplá voda!“

Chichotajúc sa mu podala uterák a on si ho ovinul okolo pása, kým kráčal chodbou ku chlapčenským sprchám. Prekĺzol pomedzi špliechajúcu vodu a vypol každú jednu sprchu, ktorú nechal zapnutú, potom sa vrátil ku dverám do spŕch, aby mohol zavolať Ginny.

„Idem si dať sprchu. Prečo neurobíš to isté?“ Odpoveď nepočul.  Šiel do sprchy čo najďalej od dverí a pustil znova vodu. Mal skoro chuť nepridať tam žiadnu studenú vodu, ale usúdil, že pridať k skoro dokonalému umrznutiu ešte aj obarenie, nebol ten najlepší nápad.

Voda mu hučala v ušiach, takže ho prekvapilo, keď sa otočil a uvidel ju pod prúdom vody na vzdialenom konci, ako tam stojí a necháva sa zaplavovať horúcou vodou.

Odvrátil sa, mal ťažkosťami s dýchaním, keď  ju takto uvidel. Schytil mydlo a otočil sa jej chrbtom tak, aby si z neho znova nemohla robiť srandu. „Mala si použiť dievčenské sprchy!“ povedal rozochvene ponad hluk tečúcej vody.

„Nevieme, či aj tam sú rúry v poriadku.“

„Ani si sa nepokúsila...“ povedal, mierne podráždene. Zasmiala sa a on sa pozrel ponad plece – mala zaklonenú hlavu, oči zavreté, zatiaľ čo voda dopadala v kaskádach nadol jej telom. Znova sa odvrátil; toto nebol dobrý nápad, pomyslel si. Vôbec nie. Rád by strávil viac času pod horúcou sprchou, ale nechcel sa sprchovať Ginny na očiach čo i len o minútu dlhšie, ako bolo potrebné.

Vypol sprchu a omotal okolo seba uterák, otočil sa doľava a odvrátil zrak, keď ju míňal. Musel byť silný; predtým nebol, keď namanévrovala svoje telo tak, že sa ich telá spojili. Vtedy nemal to srdce odtlačiť ju preč. Chcel to rovnako ako ona a na dôvažok  toho všetkého, strávil v celibáte celý tento život (aj napriek najlepšiemu úsiliu Draca a Mariah) a posledných pár mesiacov svojho druhého života.

Bol normálnym, horkokrvným tínedžerom a tak by ho nikto nemal obviňovať za-

Zachoval si sa nesprávne, ozval sa neodbytný hlások v hlave. Oh, skevle – kde si bol skôr?! Cítil sa mrzuto. To si jeho svedomie vážne vybralo ten správny okamih.  Čo už, po vojne je každý generál.

Mal si to premyslené.

Ja viem, ja viem... Ale keď potom Ginny začala hovoriť o ľuďoch uviaznutých v snehu... ako sa zahrievajú...

Potriasol hlavou, aby si ju vyčistil, potom sa osušil.

Vytiahol prútik a skúsil zahrievacie kúzlo, ktoré predošlý večer nedokázal vykonať. Tentokrát to však vyšlo. Konečne sa cítil viac ako svoje staré ja. Obliekol sa do ohriateho oblečenia  a s povzdychom si prehodil habit cez plecia. Potom pri ustielaní gauča našiel Ginnino oblečenie a použil na ne rovnaké kúzlo.

Chcel sa posadiť na gauč, aby na ňu počkal, no potom si uvedomil, že posledná vec, ktorú potrebuje, je vidieť ju znova nahú. Prešiel cez chodbu do ďalšej tímovej miestnosti a vzal po jednej z každej zástavy so sebou. Kedykoľvek mohol povedať, že ich vešal naspäť ako dobrú výhovorku pre to, prečo v tej izbe nebol. Zatvoril dvere na tej druhej tímovej izbe a snažil sa spomenúť si, ktorú stenu zdobila ktorá zástava. Prechádzal sa po izbe, keď ich položil na gauče, potom vytiahol prútik a začal ich vešať späť na dlhé tyče, na ktorých boli zavesené. Keď bol v polovici vešania chrabromilskej zástavy, zacítil v miestnosti zavíriť vlnu chladného vzduchu. Pozrel sa hore na vitrážové okná a premýšľal , či niektoré nebolo mierne otvorené. Okná vyzerali zabezpečene, zdalo sa, že závan prichádzal odo dverí. Harry sa otočil, či ich Ginny otvorila, ale namiesto toho uvidel ducha vchádzajúceho do miestnosti cez zatvorené dvere. Harrymu padla sánka a on cúvol dozadu a spadol na gauč so stále nezavesenou chrabromilskou zástavou.

„Harry? Čo to robíš?“

Otvoril ústa a skúsil prehovoriť, no nevydal ani hlások. Len sa pozeral a pozeral. Toto nemôže byť. To nie je... Jeho mozog stále trval na svojom. Je to len ďalší Voldemortov trik.

Zamieril bližšie k Harrymu prinášajúc so sebou viac chladu.

„Si v poriadku, Harry?“

Nakoniec Harry našiel reč. „No – mohol by si povedať, že vyzerám, ako keby som práve videl ducha,“ povedal potichu.

Duch Jamesa Pottera zaklonil svoju šedú priesvitnú hlavu a srdečne sa zasmial. „Ach, to sadlo, Harry! Dobrý postreh...“

„Ty – ty – ty si duch!“

Pozrel sa dole na svoj nehmotný zjav a späť hore na Harryho. “No, keďže som mŕtvy, ako inak by si bol schopný so mnou hovoriť?”

„Je to len, že - no, vieš o -?“

„O tebe a zmene času? Áno, Harry.“

„Ale - ale ty si nebol duch v mojom druhom živote, či áno? Ak si bol, nikdy som na teba tu v šatniach nenarazil. V skutočnosti som prekvapený, že som na teba nenarazil nikdy predtým. Bol som tu dole každé ráno, kým nezačalo byť príliš chladno.”

„Ja viem Harry. Vyhýbal som sa ti. Bál som sa – no, bál som sa, že nebudeš ochotný počúvať to, čo musím povedať a ty by si si myslel, že je to iba v mojom vlastnom záujme..”

„Čo si musel povedať?”

„Keď som povedal 'Čo to robíš?,’ myslel som tým ,prečo robíš veci, ktorými sa ešte viac pripútavaš k tomuto životu namiesto toho, aby si sa odtiaľto snažil dostať svoju riť?!”

Harry sa naježil: „Hej, pozri, nie je nutné-“

„Uchyľovať sa k silným výrazom? Dovoľujem si nesúhlasiť. Je to už dosť dlho, Harry.”

„Nemyslíš si, že si to myslím každý deň, keď sa zobudím a som v tomto živote?!”

„Nejako pochybujem, že si na to myslel dnešné ráno…”

Harry sa zaksichtil: „My – my sme mohli zamrznúť k smrti, bola nám naozaj zima a sprchy nefungovali –”

Jeho otec sa na neho zamračil a zdvihol obočie. „Možno som mŕtvy, Harry, ale nie som hlúpy. A sprchy nefungovali, pretože som sa o to postaral. Dúfal som, že sa pokúsite nájsť cestu do hradu v prípade, že tu nebude dosť pohodlia. Ale zároveň som sa k vám nechcel priblížiť, aby vám nebolo chladnejšie. To je dôvod, prečo som čakal, až budete znova celkom oblečení. Stále som trošku po vás pokukoval, až som ťa našiel oblečeného.”

Harry vyskočil na nohy: „Špehoval si nás! To je to, čo si robil, však?!”

Duch mávol rukou. „Oh, neboj sa. Nevidel som vás dvoch robiť niečo...”

„Do riti...” zamrmlal Harry, začal sa prechádzať a rukou si prehrabol vlasy. „Robil si to aj v mojom druhom živote? Alebo ste tam boli obaja aj s matkou?”

Jeho otec sa na neho pokojne pozrel. „ V tvojom starom živote, Harry, som nebol duch. Ani tvoja matka nebola.”

Harry sa zastavil a sťažka sa posadil na gauč, znepokojene žmoliac látku chrabromilskej zástavy medzi prstami. „Nebol si? Prečo?”

Jeho otec mu venoval pokrivený úsmev. „Šťastní ľudia sa nestanú duchmi, Harry. Vieš to. Stretol si Myrtlu a Nicka.”

Harry prikývol. „To je pravda. Obaja mali nevybavené účty...”

Duch Jamesa Pottera sa usmial. „Tvoja matka a ja sme nemali, nie keď sme zomreli v rovnakú noc. Ja som šiel prvý. Snažil som sa ubrániť sám proti Voldemortovi, ale nemohol som. Neodišiel som hneď, videl som, ako zabil tvoju matku a potom sme sa spolu dívali, ako sa snažil zabiť teba. Mysleli sme si, že aspoň keby ťa zabil, boli by sme všetci navždy spolu ako rodina. Ale potom sa stala tá najpodivnejšia vec a ja som nikdy nepochopil prečo...”

„Bola to mama,“ povedal Harry jemne. „Jej láska. To, ako mu povedala, aby ju zabil namiesto mňa... Jej obeť vložila na mňa akýsi druh ochranného kúzla. Dumbledore to nazval najstaršou, najhlbšou mágiou. To je to, prečo sa kliatba odo mňa odrazila a zasiahla jeho. Keby neurobil všetky podivné veci, čo urobil, aby sa priblížil k nesmrteľnosti, zabilo by ho to...“

Jeho otec prikývol. „Videli sme ho odísť, a vedeli sme, že môžeme odpočívať v pokoji. Že ty budeš v bezpečí, že bude všetko v poriadku. Neskôr prišiel Hagrid na Siriusovej motorke a vedeli sme, že on nikdy nedopustí, aby sa ti niečo stalo. Vtedy sme sa konečne vydali preč zo sveta... Predtým sme videli prísť Severusa a objímať telo tvojej matky...“

Duch si povzdychol. „Nikdy som mu v skutočnosti nerozumel... Myslím, že viem prečo nechal tvoju matku ísť, ale stále nemôžem povedať, že ja by som urobil to isté.“

„A teraz to urobil znova,“ povedal Harry bez premýšľania.

„Oh?“ Jeho otec znel prekvapene.

„Sirius.“ Harrymu stačilo povedať len jedno slovo.

„Hmm. Zaujímavé.  I keď vzhľadom k Siriusovej a Severusovej histórii sa musím pýtať, koľko z toho je preto, že on vždy prechovával slabosť pre tvoju matku, a koľko je preto, že on nemá rád Severusa od chvíle, keď sa stretli v našom prvom ročníku. Oni sa začali nenávidieť vo vlaku, ak tomu môžeš uveriť...“

Zo svojho druhého života si Harry pamätal Malfoya ponúkajúceho svoju ruku na znak priateľstva (v rovnakom čase ako urážal Rona) v Rokfortskom exprese a svoje odmietnutie.

„Môžem tomu veriť,“ povedal. „Ale ty si nepovedal, prečo otec - chcem povedať, prečo sa rozišiel s mamou.“

Zjavenie sa jemne pousmialo. „To je v poriadku, synak. Môžeš ho volať ´otec´. Si na to zvyknutý. Bol pre teba dobrým otcom. Nemusíš sa zdráhať mu tak hovoriť kvôli mne. Videl som vás všetkých tu na metlobalovom ihrisku. Je to škoda, že si netrénoval na post stíhača, ale – no dobre. Späť k tomu, čo som hovoril: Bol som jeden z partie chlapcov, ktorý sa zvykli nazývať Záškodníci..“

„Uhm, môžeš sa zastaviť. Ja už viem dosť z toho, čo by si mi chcel povedať.“ Harry pokračoval vysvetlením, čo sa stalo v Škriekajúcej Búde v jeho treťom ročníku v jeho ďalšom živote, výlet do Snapovej mysľomysi v jeho predchádzajúcom roku v škole, ako ho videl zachrániť Snapea pred uviaznutím v tuneli pod Zúrivou Vŕbou v spoločnosti vlkolaka prahnúceho po krvi. A  že potom videl svoju matku navštíviť jeho aj Severusa v nemocničnom krídle.

„Potom – ty a mama ste boli spolu. A ja som nezistil, kým som nebol v tomto živote, že on bol ten, kto sa rozišiel s ňou predtým, ako ste vy dvaja boli spolu, nie naopak.”

James Potter prikývol. „To je pravda. Och, Sirius mu za to spravil zo života peklo. Nie preto, že chcel, aby boli aj naďalej spolu. Spravil mu peklo zo života preto, že bol tak kolosálne sprostý a urobil to, ako to urobil. Povedal niečo v duchu: ´Ak si myslíš, že sa ešte niekedy dostaneš blízko k takému úžasnému človeku, ako je ona , tak si ten najzbytočnejší čarodejník na planéte alebo najhlúpejší.´  Sirius bol vždy tak trochu diplomat,“ povedal so suchým sarkazmom.

Harry sa uškrnul: „To ale stále nevysvetľuje, prečo to urobil.“

Jeho otec si povzdychol a posadil sa v strede ničoho a skrížil nohy. „Potom, čo som ho zachránil – veci sa medzi nimi zmenili. V skutočnosti som v tej dobe nepochopil celú podstatu. Nezistil som to, vskutku, až kým sme neplánovali svadbu a ona mi podávala obálky a ja som ich priväzoval na nohy sovám. Keď mi podala jednu s menom Severusa Snapea, vieš si predstaviť moje zmätenie.“

„Vysvetlila ti, prečo ho chcela pozvať?“

„Áno, nakoniec to urobila. Možno sa rozhodla spustiť svoje ochrany, pretože sme sa chystali spojiť naše životy dohromady, alebo sa v ten deň cítila obzvlášť šťastná. Neviem. Ale od toho momentu, ako som mu zachránil život, začala s ním jednať príšerne. Videl som niečo málo v pár triedach, čo sme zdieľali so slizolinčanmi – viac ako raz si robila žarty na jeho účet. Povedala mi, že to bolo ešte horšie. Povedala, eh, intímne záležitosti pred pár slizolinčanmi, keď boli spolu a oni si z neho nemilosrdne uťahovali. Takto to chvíľu pokračovalo, až kým jej nakoniec nepovedal, že to nefunguje a rozišiel sa s ňou.

V deň posielania pozvánok mi povedala, že keby nebolo jeho, nebola by žiadna svadba. ‚Som hrozná v priznávaní si chýb, James, to vieš. Vedela som, že by som sa s ním mala rozísť, pretože som ho už viac nemilovala...‘ Povedala, že sa do mňa zamilovala a myslela na mňa celý čas. Ale namiesto rozídenia sa s ním a začatím si so mnou, udrela na neho so svojím pasívno-agresívnym správaním. No dobre, bolo to viac agresívne ako pasívne. ‚Ak by nebolo jeho sebaúcty,‘ povedala mi, ‚bola by som stále s ním a nám obom robila zo života peklo. Povedala, že by sme mu mali byť vďační za to, že odmietol , aby sa s ním zaobchádzalo tak hrozne, ako s ním zaobchádzala ona. Pripomenul som jej, ako na neho púlila oči, keď sa s ňou rozišiel, ale ona povedala, že to bolo len jej ‚hlúpe ego‘. On ju nechcel? On sa rozchádzal s ňou? Samozrejme, že chcela kričať.“

„Teda sa s ním rozišla tak, že ona s ním síce zaobchádzala príšerne, ale rozchod nenavrhla, takže on dokončil zvyšok cesty?“

„Presne tak. A keď som sa na to takto pozrel, musel som súhlasiť a môžem pravdivo povedať, že nebolo inej pozvánky, ktorú by som poslal radšej. Mala pravdepodobne pravdu. Keby to neurobil, keby nemal zdravé množstvo sebaúcty –žiadna naša svadba by sa nekonala.“

„Ehm, ak ti nevadí, že sa pýtam, po vypočutí prečo sa s ňou rozišiel, prečo si si ju chcel stále vziať?“

Usmial sa: „Nikdy sa ku mne tak nesprávala, Harry. Ani by sa. Či už to vedela, alebo nie, snažila sa ho priviesť len k tomu, čo urobil.“

„A až pokiaľ som – nezmenil čas,  vy dvaja ste boli spolu? Kde – kde ste boli?“

„Ak ti poviem, že to bolo nebo, nie som si istý, či mi uveríš. Nie som si sám istý, že by sa to tak malo nazývať, ale odkedy bola tvoja matka so mnou, som ochotný volať to nebo. Ak by bola so mnou v pekle, pravdepodobne by som to volal tiež nebo. Keď som bol nažive, raz som počul definovať peklo ako dôkladné a nenávratné oddelenie od Boha. No, nikdy som nebol veľmi nábožný, čo je vlastne aj dôvod, prečo som bol akosi prekvapený posmrtným životom. Ale môžem oprávnene povedať, že byť oddelený od tvojej matky bolo mojím peklom.“

„A ja som to...“ Harry zašepkal a žalúdok mu urobil salto.

Jeho otec pokračoval: „Vlani v septembri som sa zrazu ocitol tu, v metlobalových šatniach. A čo viac, pamätal som si, že som bol vždy tu, od tej noci čo som zomrel. A tiež som mal podivnú novú spomienku z tej noci. Po tom, čo som zomrel, videl som Voldemorta ísť po tebe a tvojej matke, rovnako ako predtým. Ale tentoraz som si uvedomil, že blízko boli aj iní ľudia. Nebol som ešte viditeľný, duchovia sa to musia naučiť robiť, vieš. Byť viditeľným pre živé bytosti, na to treba nejakú prax, takže som bol – neviditeľný, dalo by sa povedať. Čo nebol úplne neznámy pocit. Mával som neviditeľný plášť –“

„Viem. Teraz je môj.“

„Dobre teda. Vieš. V každom prípade, nemohol som uveriť, čo som videl. Bol si tam, vyzeral si, akoby ti bolo približne šestnásť a mohol som vidieť jazvu na tvojom čele. Neviem, ako som vedel, že si to bol ty. Nejakým spôsobom, keď si mŕtvy, vidíš niečo a vieš oveľa viac, ako keď si nažive. Bolo to divné, ako pozerať sa na seba, ale tvoje vlasy boli ostrihané inak... A ty si bol s iným Voldemortom. Videl som, ako si ukázal svojím prútikom na tvoju matku a ďalšia vec, ktorú som videl, bola, že ťa sľúbila Voldemortovi, ktorý ma zabil a on položil prútik na tvoju hlavu – a potom čo odišiel, Severus pribehol do záhrady a Lily – ona sa proste zrútila. Utešoval ju... Nedokázal som sa na to pozerať. Prišiel som sem, na miesto, kde som sa cítil ako doma, už keď som bol v škole; od tej doby som tu nebol. Ale stále si pamätám byť s podstatou tvojej matky, pamätám si inú smrť, iný život po smrti.. Chcem byť s tvojou matkou znova, Harry, je to pravda. Ale sám vieš, že to nie je jediný dôvod, prečo je potrebné dať veci do poriadku, však?“

Chatrne prikývol. „Správne,“ zašepkal.

„Takto to nikdy nemalo byť...“ povedal jeho otec a pomaly mu bledol pred očami. Harry ho sledoval ako mizne, kým si nebol naozaj istý, že tam bol.

„Otec!“ vykríkol, hlas sa mu zlomil a nepreliate slzy robili miestnosť rozmazanou. „Vráť sa! Vie to Dumbledore? Hovoril si s mojou matkou? So Siriusom? S mojím nevlastným otcom?“

Dvere sa otvorili. Ginny tam stála, znova úplne oblečená, vrátane jej habitu a plášťa. „Harry? Čo sa deje? S kým si hovoril?“

Pozeral na ňu trasúc sa. Takto to nikdy nemalo byť... Neodpovedal na jej otázku.

„Len mi pomôž povešať zástavy,“ povedal stroho vstávajúc a ukazujúc na tú, na ktorej sedel. Vošiel do inej tímovej miestnosti a posielal vzduchom zástavy na závesné tyče s úsporným mávaním svojho prútika. Znova sa cítil silný a schopný, rovnako fyzicky ako aj magicky. Cítil, že má cieľ. Jeho otec mu pripomenul, čo je dôležité. Už dovolil odviesť svoju pozornosť veľa veciam.

Harry šiel po chodbe k vonkajším dverám a čakal na Ginny. Opatrne otvoril dvere a našiel otvor s nakopeným snehom. Odfúkol ho prútikom, potom privolal svoju metlu a jednu metlu zo školských zásob. Kým čakal na metly, Ginny konečne dorazila.

„Och, tu si,“ jednoducho povedala bežiac k otvoreným dverám, kde stál. Náhle sa zastavila, keď sa otočil tvárou k nej a zbadala tvrdý výraz v jeho očiach.

„Pohni si, metly by tu mali byť každú minútu.“ Jeho hlas bol tvrdší, ako mal pôvodne v úmysle a keď sa na ňu krátko pozrel , vyzerala – och, vyzerala tak smutná, že takmer podľahol a to najmä potom, čo...

„Čo som urobila, Harry? Stále to chceme povedať Ronovi a Charliemu, či nie?“

Zhlboka sa nadýchol a povedal: „Nie je čo povedať.“

„Čo tým myslíš‚ nie je čo povedať‘? Nechcela som zachádzať do detailov, pre Krista, myslela som –“

„Viem, čo si myslela. Neexistuje žiadne ´my´, o ktorom by sme im povedali. Potom, čo si bola stiahnutá do jazera – rozhodol som, že je pre nás príliš nebezpečné byť spolu. Nebezpečné pre teba. Nemôžeme byť pár. Nebudem ťa mať za štít. Je po všetkom, Ginny. Ak máš byť v bezpečí-“

Otočil sa s obavou, aby neustúpil po zhliadnutí jej slzami zmáčanej tváre, ale namiesto toho uvidel, že je rozzúrená.

„Ó, a ty si myslíš, že si jediný, čo má čo povedať v tomto všetkom?! Myslíš, že sa môžeš so mnou vyspať a potom sa otočiť a opustiť ma?!“

„Ja som nezačal...“

„Ale očividne si to dokončil!“

„Povedal som ti -“ ale nemohol pokračovať. Stále mu ešte zvieralo srdce pri pomyslení, že nebola tým, čo sa medzi nimi stalo, tak nadšená ako on – teda až do chvíle, než mu došlo, ako si asi musí v tejto chvíli pripadať. V ten okamih všetko nadšenie vyprchalo.

 Harry sa od nej odvrátil – nechcel sa na ňu pozerať, kým jej bude odpovedať, ale práve v tom okamihu uvidel svoju metlu rútiacu sa smerom k nemu. Natiahol sa a chytil ju jednou rukou a potom na ňu nasadol. Metla, ktorú pre ňu privolal, dorazila o chvíľu neskôr a ona ju obratne vytrhla zo vzduchu, kým na neho pozerala.

„Nie je o čom diskutovať, Ginny. Takto to bude lepšie.“ Odrazil sa a letel k západnej veži. Neobzrel sa na ňu, až kým nepristál na vrchole veže. Videl ju letieť na Astronomickú vežu z miesta, kde bol a vyzerala, ako keby si otierala slzy z tváre. Nepozrela jeho smerom, ale hneď zmizla padacími dverami nadol do triedy Astronómie. Obrátil sa s ťažkým srdcom a zostúpil po schodoch Západnej veže do ponurého hradu.

 

Znova ju videl až príliš skoro, v nemocničnom krídle. Spomenul si, ako ju náhlil, aby šla za madam Pomfreyovou hneď ako sa vráti  a ona to spravila. Madam Pomfreyová práve v miestnosti nebola, keď prišiel Harry na ošetrovňu. Ginny sedela na posteli a pohupovala nohami. Habit mala vyzlečený, ale stále mala na sebe šaty, ktoré mala pod ním.

„Šla mi vziať nejaký elixír,“ povedala Ginny, ale nepozrela sa na neho. Znela rozrušene a jeho srdce vynechalo úder.

„Ja - ja som prišiel kvôli mojím prstom. Nie sú v poriadku. Ako som šiel bosky v tej metelici.“

Prikývla, pozerajúc sa z okna. Nič nebolo tak, ako by malo, pomyslel si. Keď boli spolu – malo to byť s ohňostrojmi, za zvuku fénixovej piesne a potom mali použiť čo najviac superlatívov vo vyznaní ich lásky.. ´Čo sa to so mnou deje?´ pýtal sa sám seba. Nebol nikdy schopný povedať Hermione, že ju miloval a miloval Ginny, ale nemohol ju urobiť šťastnou.. A spomenul si tiež, ako sa k nemu snažil dostať cez Hermionu Lucius Malfoy. Nemal náhodou na svedomí tu potvoru v jazere náš urodzený pán Malfoy? premýšlal. Čo ak nás s Ginny videl prechádzať sa po školských pozemkoch?

Madam Pomfreyová priniesla do miestnosti dymiacu fľaštičku akéhosi šedého elixíru a dala ho Ginny vypiť pred tým, než zdvihla zrak a všimla si Harryho.

„Potter! Už bolo na čase! Slečna Weasleyová mi povedala, čo sa vám dvom stalo.“

Prehltol. „Vážne?“

„Áno. Ako ste obaja uviazli v metelici. Polovica školy vás vonku hľadala, než to búrka znemožnila - “

„Och, áno... Teda – potreboval by som, aby ste sa mi pozreli na nohy – “

Svižne prikývla a prikázala mu vyliezť na posteľ a vyzuť si topánky a ponožky. Mľaskla, keď uvidela jeho prsty na nohách. „Dobré je, že si prišiel. Nepríjemná vec, taká amputácia..“

„Amputácia?!“

„Kvôli omrzlinám. Och, nevravím, že vám budeme musieť niektorý prst amputovať. Nie teraz, keď ste prišli. Keby ste ale čakali o niečo dlhšie, tak...“ Úľavou klesol na posteľ. „Takže s tým viete niečo urobiť?“

Dotknuto si odfrkla – spýtal sa na jej odbornú spôsobilosť. „Samozrejme, že viem, Potter. Za čo ma máte?!“

Ticho sa ospravedlnil, oprel sa o vankúše a čakal, kým šla do lekárne. Hľadel na Ginny na druhej strane ošetrovne, ale ona k nemu oči nezdvihla. Spomenul si na teplo jej tela, tisnúceho sa na jeho pod všetkými tými fakultnými zástavami...

Madam Pomfreyová vtrhla naspäť do ošetrovne a ako kráčala, pozrela dolu na hodinky, ktoré nosila na krku ako prívesok. Pre ostatných boli otočené hore nohami, ale madam Pomfreyovej takto samozrejme dokonale vyhovovali.

„V poriadku, slečna Weasleyová.Elixír už mal zaúčinkovať, môžete odísť. Dajte tento lístok vedúcemu vašej fakulty. Profesor Black starosťou o vás celý bez seba a vaši bratia... Budú musieť zavolať vašim rodičom, aby vedeli, že ste v poriadku.“

Ginny sa jej poďakovala a opäť si obliekla habit, pričom si plášť prehodila cez ruku. Keď prechádzala okolo Harryho, jej oči planuli láskou a nenávisťou a on sa od nej musel odvrátiť. Akonáhle ho  ľudí..Pomfreyová prepustí, musí ísť pozrieť toľkých ľudí.. Chvíľu trvalo, než elixír zabral. Zranenie bolo skôr povrchové, než vnútorné, preto mu madam Pomfreyová naniesla vrstvu elixíru a byliniek na omrznuté prsty, ako pri použití bone-setu.

Pozn. prekl.: Bone-set = bol to obľúbený liek severoamerických indiánov, ktorí ju volali menom, ktoré je ekvivalentné „zimničná-tráva“ a bol to populárny liek v US, pravdepodobne žiadna rastlina v Americkej domácej praxi nemala rozsiahlejšie a častejšie využitie. Povzbudzujúci, proti-horúčkový a laxatívny účinok. Pôsobí pomaly a vytrvalo a jej najväčšia sila sa prejavuje na žalúdku, pečeni a črevách. Je považovaná za mierne tonikum v stredných dávkach a tiež vyvoláva potenie a to najmä ak je používaná ako teplé infúzie, v ktorej forme je používaná na svalový reumatizmus a vo všeobecnosti na chlad. Vo veľkých dávkach je to dávidlo a má očistný charakter.


Natiahol si topánky na obväzy – šlo s tým chodiť, aj keď to bolo trochu nepríjemné. Niesol lístok pre svojho vedúceho fakulty, ale keďže to bol súčasne jeho nevlastný otec a on chcel hovoriť s oboma rodičmi spoločne, zišiel dolu do Veľkej siene a použil skrytú chodbu, aby sa dostal do matkinej kancelárie .Keď sa zaprel o otočnú stenu, ticho zavrčal. Vrátil stenu do jej pôvodnej polohy (ani nevedel, či jeho matka vedela o tajnej chodbe do jej kancelárie). Po zapálení ohňa vhodil prášok z misky na krbovej rímse do ohňa a jasne povedal: „Profesori Evansová a Snape.“

A potom čakal a čakal... až to nakoniec nevydržal, sklonil sa ku krbu a zakričal do plameňov: “Mami! Tati! Ste tam?!?”

Uskočil dozadu, keď sa tvár jeho nevlastného otca zrazu objavila v ohni. „Harry! Kde si? Kedy si sa vrátil späť? Boli sme zúfalí. Draco povedal, že si sa šiel poprechádzať okolo jazera, potom sa prihnala búrka. Snažili sme sa ťa nájsť, ale nebolo tam po vás ani stopy a my sme sa museli vrátiť. Búrka príliš zosilnela... najhoršia, akú som vo svojom živote videl..“

„Vysvetlím to. Môžem prísť hore do zamestnaneckého krídla? Kde je mama?“

„Ešte spí. Samozrejme, poď hore, pustím ťa dnu.“

Bolo veľmi skoro a navyše sobota, takže hrad bol ako po vymretí, keď Harry vybiehal šiestimi poschodiami ku gobelínu, ktorý skrýval zamestnanecké ubytovne. Zdvihol ťažkú, vlnenú drapériu a zistil, že priechod bol už otvorený a jeho otec stál na stráži. Pokynul Harrymu, aby vstúpil do skrytej chodby a vchod znova zavrel. Bez slov pokračovali do izieb Evansová/Snape. Keď boli v obývacej izbe, Harry sa hodil do kresla, udýchaný z behu po schodoch. Nevlastný otec mu strčil do rúk hrnček dymiaceho čaju a Harry si dožičil nenásytný dúšok ignorujúc spálený jazyk. Keď vyprázdnil hrnček, pozrel na svojho otca.

„Sú tu – sú tu nejaké veci, ktoré by som ti mal povedať. Mal som, predtým, ale – oh, neviem, čo som si myslel -“

Jeho otec sa posadil proti nemu k druhej strane krbu. „Povedz mi o tom, Harry.“

Ale zrazu Harry vyskočil. „Chcem tu tiež mamu. Ona by to mala vedieť tiež.“

Prešiel k miestnosti, kde teraz jeho matka spávala, otvoril dvere, potom sa na krátky okamih zastavil, keď zbadal úhľadne upravenú posteľ. Bolo očividné, že v nej nikto predošlú noc nespal. Neveriacky sa obrátil na svojho otca.

„Minulú noc strávila s ním? Keď nikto nevedel, kde som?!“

„Harry prosím, nerozumieš tomu –“

„Ale ja si myslím, že rozumiem! Ona –“

Zamrzol, keď sa jeho matka objavila vo dverách spálne jeho nevlastného otca odetá v župane a súdiac podľa toho, ako ho držala uzavretý pri krku nemala na sebe nič iné, len župan. Harry odvrátil oči od tých jej cítiac teplo šíriace sa jeho tvárou. Namiesto toho pozrel na svojho otca, ale dokonca aj bledá pleť Severusa Snapea bola poznačená farbou nakoľko vedel, že jeho nevlastnému synovi bolo naprosto jasné, čo sa stalo včera večer.

„Idem sa obliecť“ zamrmlala jeho matka, pričom prekĺzla okolo neho do svojej spálne. Jej šaty boli zrejme v jej šatníku, uvedomil si Harry. Čo to znamenalo? To, že podvádzala Siriusa s vlastným manželom? Môže sa to vôbec nazvať podvedením?

Proste si navzájom poskytli útechu na jednu noc? Harry sebou v duchu zatriasol – nemal by na to myslieť. A jeho nevlastný otec, prečo by sa mal cítiť trápne po noci strávenej so svojou vlastnou manželkou? Potom Harry uvažoval, či by mal riešiť ich rozpory. Doviedlo jeho zmiznutie v búrke jeho rodičov späť dohromady? Opäť si sadol k ohňu, pociťoval nádej a odolával nutkaniu skontrolovať posteľ, v ktorej spali, či bola relatívne neporušená alebo kompletne v neporiadku..

Keď sa vrátila do obývacej izby, vyzerala čisto a upravene ako vždy a kým kráčala, jej čierny habit za ňou panovačne vial. Vzala si hrnček čaju od svojho manžela, usmiala sa na neho a tvár jej znovu sčervenela, keď sa ich prsty dotkli. Posadila sa na gauč, ktorý stál pred ohňom a kým pila čaj pozerala striedavo doľava na svojho syna a doprava na svojho manžela. Keď bol hrnček len do polovice prázdny, odložila ho na nízky stolík a pozrela prísne na Harryho.

„Predpokladám, že nám povieš, kde si bol minulú noc, mladý muž.“ Chystala sa mu nadávať?

„Nie. Predpokladám, že ma necháte hovoriť a budete ticho, kým neskončím,“ povedal autoritatívnym hlasom. „Mám toho celkom dosť, čo by ste mali obaja počuť.“

Jeho matka sa snažila vyzerať urazene, ale vyzerala skôr ublížene. Prikývla a on pokračoval.

„Prvá vec, ktorú potrebujete vedieť: keď Správna rada školy prišla na Rokfort ukončiť Generálny Štrajk, Lucius Malfoy prišiel za mnou a Dracom do nášho stanu. Povedal nám, čo od nás Voldemort požaduje.“

Pozreli na neho, napätie sa im zračilo na tvárach.

„Bolo mi povedané, že mám zabiť Rona Weasleyho a Draco sa mal postarať o Ginny Weasleyovú. Pán Malfoy povedal, že Ron má byť zabitý za vedenie štrajku a Ginny za pomáhanie mu. Vlastne si myslel, že mu ona vnukla tú myšlienku.“

Pozrel na svojich rodičov, zmätený. Vymenili si divné pohľady. Potom ho niečo napadlo.

„Počkať – tá druhá osoba, čo sa stretla s Radou bol Charlie, zastupujúc zamestnancov. Profesorka McGonagallová mu zverila všetky rokovania o štrajku..“

Díval sa na svojho nevlastného otca, cítiac sa každou uplynulou sekundou stále viac a viac znepokojený a súčasne stále viac a viac istejší.

„Otec! Pán Malfoy ti tiež prikázal niečo urobiť, nie? Prikázal ti zabiť Charlieho, však?“ Otec k nemu vzhliadol, v očiach mal bes, a znovu sklopil pohľad k vlastným rukám. „Oh, otec, to nemôžeš! Nemôžeš to urobiť!“

Jeho otec si pomädlil ruky. „Myslíš, že to neviem, Harry? Hovoril som o tom s Albusom. Prial by som si, aby si mi povedal o tebe a Dracovi, keď...“

Harry zaťal čeľusť. „No, samozrejme, že to neurobím. A rovnako ani Draco –“

Zastal však, teraz nerozhodný. Ako mohol niekto vedieť, že sa on a Ginny  pôjdu prechádzať dole k jazeru? Kto bol už v škole, kto bol starým dobrým kamarátom s učiteľom starostlivosti o kúzelné tvory a mohol prepašovať exotické vajce z jeho kancelárie nevediac, čo skrýva? Kto by bol schopný zoslať Imperius na tvora, aby chytil Ginny? Harry si spomenul, ako mu otec povedal, že si myslí, že Lucius Malfoy mohol naučiť Draca nejaké „špeciálne“ veci. Keď sa občas spýtal Draca, čo robil počas leta, bol viac ako len trochu tajnostkársky. Mohol by jeho najlepší priateľ nastražiť na Ginny toho netvora?

Harry preglgol. „My – myslím, že minulú noc išiel po Ginny iný Smrťožrút. Tvor ju vtiahol do jazera a ja som šiel a dostal ju odtiaľ von. To bol pravdepodobne dôvod, prečo ste nás neboli schopní nájsť. Museli sme byť ešte pod vodou. Celkom to trvalo.“

Jeho rodičia sa tvárili zmätene. „Ako si mohol vydržať tak dlho pod vodou, Harry?“ povedala jeho matka rozochveným hlasom. Vysvetlil im privolanie noža a žiabrovky a jeho matka si dala ruku cez ústa.

„Dokážeš vykonať privolávacie kúzlo z takej vzdialenosti? Je to veľmi pokročilá mágia, Harry..“

Harry sa strhol, počujúc ozvenu Hermiony hovoriacej tú istú vec o jeho Patronusovi. „Potom, ako sme sa dostali von, bola tam ohromná metelica. Ginny som musel niesť. Snažili sme sa dostať do hradu, ale keď sme našli metlobalové šatne, ukryli sme sa v nich. Dnes ráno som pre nás privolal metly a vrátili sme sa späť do hradu.“

Jeho rodičia boli ticho. Jeho matka vyprázdnila svoju šálku čaju, potom vstala a začala sa prechádzať.

„Čokoľvek je nutné... čokoľvek je nutné...“ mrmlala si a zalomila rukami, kým chodila sem a tam.

„Čo?“ spýtal sa matky. Zastavila sa a otočila sa k nim.

„Počúvajte, kým vy dvaja neurobíte to, čo vám bolo prikázané, nebudete mať pokoj. Ron a Charlie Weasley – a predpokladám aj Ginny Weasleyová – sa musia ukryť. Hoci najlepšia vec by naozaj bola predstierať ich smrť...“ mrmlala si pozerajúc do prázdna s prižmúrenými očami.

Jej manžel prikývol. „Áno, ale predstierať ich smrť tak, aby si Smrťožrúti mysleli, že sme to urobili, ale autority nie. To je zrejme dosť delikátna situácia. A členovia správnej rady musia obnoviť zákaz, inak sa začnú diať zlé veci, aby vyzeralo byť nerozumné priviezť muklo-rodených študentov späť do školy.“

Harry sa zamračil. „Ale to je presne to, čo chcú! Nesmieme dopustiť, aby sa to stalo!“

Jeho matka sa na neho pozrela. „Nestarám sa o nich. A nechoď na mňa s mojím pôvodom. O čo sa najviac starám si ty, Harry a spravím čokoľvek bude nutné, aby som ťa ochránila.“

Pozrel sa na svoju matku, ktorá rovnako intenzívne ako každá iná matka ochraňovala svoje deti. „Ja to zvládnem mami. Porozprávam sa s nimi o ukrytí. Keď zmiznú, nemôžeme proste kontaktovať pána Malfoya a tvrdiť, že sme ich zabili? Povieme, že stopy sme zahladili naozaj dobre a nikto nenájde telá?“

Jeho otec vyzeral zachmúrene. „Budem brať do úvahy všetky naše možnosti. Ak im povieme, že – že sme ich zabili – a oni by sa zjavili živí a perfektne zdraví –“

Harry prikývol. „Musíme sa uistiť, že sa to nestane.“ Postavil sa k odchodu, no potom sa náhle posadil. „Oh, je tu ešte jedna vec, na ktorú som takmer zabudol: prečo ste mi to nikdy nepovedali?“

Jeho rodičia na seba pozreli, totálne vyvedení z miery. „Povedali čo?“ nevinne sa spýtal jeho otec.

„Že duch môjho otca straší v metlobalových šatniach.“

Obaja sa na seba zmätene pozreli. „Mysleli sme si, že to vieš!“ vysvetlila jeho matka. „Ty myslíš- “

„Len teraz som to zistil. Minulú noc. Vlastne v dnešné ráno. Kto to ešte vie?“

Jeho otec pokrčil ramenami. „Nie som si istý, či si spomeniem na niekoho, kto o tom nevie. Všetci sme si mysleli, že to vieš.“

„Vie to Jamie?“

„Mohla by, ale nemá rada metlobal, takže neviem. Nikdy nemala dôvod ísť dole do metlobalových šatní...“

Harry prudko zdvihol hlavu. Spomenul si na niečo. Keď jeho sestra nastúpila na Rokfort, navštívila ho raz po zápase. Ale kým sa k nej Harry dostal po pozápasovej sprche, kým s ňou vôbec mohol hovoriť, vybehla von s plačom a hovorila, že sa už nikdy nevráti...

Musela vidieť ducha svojho otca. Možno jej povedal, že sa nemala nikdy narodiť..? Nie, to by bolo príliš kruté. Možno to len zobrala zle, že jej otec zomrel skôr, ako sa ona vôbec narodila. Spomenul si na časy, keď bola veľmi citlivá ohľadne tejto veci. Dokonca aj jej reakcia na jeho ostrihané vlasy. Teraz to všetko dávalo zmysel..

„No,“ povedal roztraseným hlasom. „Chcem nájsť Draca. Mám jednu vec, možno dve, o ktorých sa s ním musím pozhovárať..“ Napríklad či sa pokúsil zabiť Ginny.

„Harry,“ povedal jeho otčim, „ty a Draco príďte za hodinu do školníkovej kancelárie. Musíme sa všetci porozprávať.“

Harry prikývol. Opustil zamestnanecké krídlo a bežal dole do žalárov, do Slizolinskej spoločenskej miestnosti. Keď vošiel do šiestackých izieb, našiel Draca stále spiaceho v posteli. „Vstaň Malfoy! Musíme sa porozprávať!“

Draco sa ospalo otočil, pretierajúc si oči. Norman Nott tiež zamračene vzhliadol. Blaise Zabini bol už preč. „Harry?“ Draco ospalo zamumlal, potom sa náhle posadil a vypliešťal oči na svojho najlepšieho priateľa.

„Harry! Si v poriadku!“

„Jasné, pokiaľ o sebe môže vôbec povedať, že je v poriadku ten, kto sa po plávaní v jazere prešiel poriadnou fujavicou, tak som v poriadku. Ale musím povedať, že som sa už cítil lepšie,“ zavrčal na blonďavého chlapca. Jeho priateľ sa vyhýbavo pozrel inam a vyzeral vystrašene.

„Čo sa deje, Harry?“ Dracovi sa zachvel hlas.

„Proste si choď dať sprchu a obleč sa. Máme byť v školníkovej pracovni menej ako za hodinu. Obaja sme vyfasovali školský trest.“

„Školský trest? Čo som urobil?!“

„Čo? Nemáš zlé svedomie?“ povedal Harry skrz zaťaté zuby. Dracovo obočie vyletelo hore.

„Tebe šibe, Harry, fakt. Myslím, že pobyt v búrke ti zmrazil rozum.“

„A nechoď hore do prefektských kúpeľní, choď sem dole. Nemáme času nazvyš.“

Draco vstal, schmatol svoj župan a  čisté boxerky (čierne so zeleným welšským drakom) a zamieril do chlapčenských spŕch reptajúc o tom, že je prefekt a môže si robiť, čo sa mu zachce – ale aj napriek tomu neopustil Slizolinsky internát. Harry sa posadil na kraj postele a trasúc sa pozeral na svoje ruky. Ak bol Draco zodpovedný za tú vec v jazere...

Nott na neho zízal, až na neho Harry úzkostlivo vyštekol: „Čo čumíš?!“

Druhý chlapec sa ani nepohol. „Môj otec,“ povedal jemne, „ťa videl. Povedal, že ťa videl v noc slnovratu.“ Harry zízal naspäť na neho. Nott to vedel! Oh, toto nebolo dobré..

„Môžem-“ nesmelo zašepkal „- môžem to vidieť?“

Vidieť to? On chcel vidieť temné znamenie. Harry preglgol, potom vstal a prešiel k druhej posteli, sadnúc si  k nohám postele. Pozrel smerom k dverám a potom si pomaly vyhrnul rukáv. Vyzeralo to teraz čudne malé, nie viac ako 4 centimetre v priemere.

Nott sa pozrel dolu na Harryho ruku s nečitateľným výrazom na tvári.

„Bole– bolelo to?“

Harry prikývol, snažiac sa vyzerať ako veľmi ponurý smrťožrút. „Pekelne to bolelo. Rovnako, ak nie viac ako Cruciatus. To urobil tiež.“

Nott sa s úžasom posadil. „Keď si povedal, že on, myslel si –“

„Áno.“

Nott sa znova pozrel na Harryho ruku, potom hore na jeho tvár. Harrymu pripadal vydesený. Bál sa zasvätenia? Hrozil mu tým otec po celé roky? Harry nemohol riskovať, že by bol súcitný – musel predpokladať, že Nott je nepriateľ a rád by na neho donášal jeho otcovi. Harry sa zdvihol a prišiel bližšie k trasúcemu sa chlapcovi s vypúlenými očami.

„Pamätaj si,“ zasyčal hrozivo pomedzi zuby, „nezahrávaj sa so mnou, Nott.“

Druhý chlapec prikývol a Harry si prial, aby k nemu mohol byť úprimný. Najskôr nebol zlý chlapík. Prial si, aby mohol povedať: ´Som v skutočnosti špión. Skryl som Voldemortov prútik. Vzal som mu ho za zabitie jeho vnuka. Som animágus a moja podoba je zlatý griffin.´

Ale neodvážil sa povedať nič z toho komukoľvek,  koho loajalitou si nebol istý. Odišiel do spoločenskej miestnosti počkať na Draca. Mal by som pripomenúť Dracovi, že by sa so mnou tiež nemal zahrávať, pomyslel si. Konečne jeho najlepší priateľ vošiel do miestnosti v novom habite; svetlé vlasy mu žiarili, strieborný prefektský odznak odrážal plamene z hadích svietnikov na stenách.

„Poďme,“ povedal mu krátko Harry, otvoriac vchod na chodbu. Kráčal svižne smerom k školníkovej kancelárii, ani sa neobťažoval pozrieť sa, či s ním Draco drží krok, ale keď sa zastavil, aby zaklopal na dvere, druhý chlapec bol na mieste po jeho boku.

Neviditeľná ruka otvorila dvere a oni vošli, aby našli školníka a Severusa Snapea čakajúcich na nich. Dvere sa zavreli za ich chrbtami a s mávnutím prútika Harryho otčim vyčaroval tácku s čajom a koláčikmi. Chlapci si sadli na jednu stranu stola, dospelí na druhú. Draco sa zamračene rozhliadol.

„ Čím som si vyslúžil ten trest?“

Harry na neho urobil grimasu. „Ty blbec! My tu naozaj nie sme kvôli priestupku! Toto je špiónske stretnutie!“

Draco sa zdesene pozrel, potom kývol hlavou na Dumbledora. „Harry,“ povedal potichu cez zaťaté zuby, „on je tu..“

Potom sa Harry buchol po čele a uvedomil si, že tu bola pomerne dôležitá vec, ktorú zabudol urobiť. „Do frasa! Zabudol som ti povedať – Pán White je v skutočnosti Dumbledore. Pracujeme pre neho.“

Dracovi klesla čeľusť, ako sa Dumbledore objavoval každým centimetrom ako rozkošný starý školník, usmievajúc sa na neho s iskričkami v očiach.

„Dumbledore! Ale – ale ja som počul, že ste opustili školu už pred rokmi!“

Dumbledore znudene prikývol, načahujúc sa po koláčiku a smotane. „Áno, áno. To bol dojem, ktorý sme všetci chceli zanechať. Ale bol som tu celý čas.“ Prižmúril oči a pozeral sa teraz priamejšie na Draca. „Mám celkom tučný zväzok spisov o vás, pán Malfoy – “

Draco sa zavrtel na stoličke. Poznajúc históriu svojho priateľa s dievčatami, si Harry mohol predstaviť, čo je v tom zväzku.

„- a keď som sa dozvedel, že budete pre mňa pracovať, bol som potešený tým, že niekto, kto má toľko skrytých skúsenosti, bude využitý k dobru.“

Draco na neho neveriacky pozeral, ako sa Dumbledorova tvár rozjasnila a svetlé, modré oči na nich zažiarili. Harry sa skoro rozosmial, ale spomenul si na malý problém, ktorý mal práve teraz s Dracom.

„Toto všetko len v tom prípade, že by si sa rozhodol pracovať na správnej strane,“ povedal Harry a pozeral na Draca s prižmúrenými očami. „Nie som si stopercentne istý.“

Jeho najlepší priateľ na neho pozeral, tvár mal uvoľnenú a nevinnú. „O čom to hovoríš, Harry? Samozrejme, že som sa rozhodol.“

„Oh, naozaj? Potom mi povedz – kto bol zodpovedný za vloženie vodného koňo-chobotnico-hada do jazera a za zakliatie ho, aby Ginny vtiahol dnu?“

Draco otvoril ústa, ale dobrú minútu z nich žiadny zvuk nevyšiel. „Ja neviem! Ako to mám vedieť?“

Harry sa na neho díval. „Ty si dostal príkaz zabiť ju. Ako mám vedieť, či si sa to rozhodol urobiť, aby si zachránil sám seba?“

„Pretože – pretože som to neurobil! Musíš mi veriť Harry! Aký hybrid? Ja naozaj neviem o čom hovoríš. Nechystám sa zabiť Ginny. Je to priateľka mojej priateľky a tvoje dievča! Myslíš, že by som to urobil?!“

„Ty chodíš s Ginny Weasleyovou?“ vyhŕkol prekvapene Harryho otčim. Potom sa pozrel na Draca. „A ty máš dievča? Myslím... iba jedno?“

Harry sa rozpačito pozrel na svojho otca. „Áno. Jamie,“ povedal potichu.

Harryho otčim bol teraz rozzúrený, vstal a naklonil sa cez stôl k Dracovi a hulákal tak, že sa Harry obával, že by to mohla počuť celá škola. „Moja dcéra?! Harry, ty si ho nechal v blízkosti Jamie?!“

„Nevlastná dcéra!“ vykríkol Draco obranne, zmenšujúc sa na stoličke a vyzerajúc omnoho viac vystrašene z Harryho otčima ako z Voldemorta pri prijatí.

„To je jedno!“ zareval Severus Snape. Vyzeral, že chce prekliať Draca až doprostred budúceho týždňa. Harry mu nepodal žiadnu pomocnú ruku.

„Vedieš si skvele,“  pochválil Harry sarkasticky svojho najlepšieho priateľa. „Najprv si povedal dvojčatám o mne a Ginny, teraz toto-“

„Jasné, kedykoľvek ma budeš potrebovať, aby som bol tvojim najlepším priateľom na štrnásť rokov, daj mi vedieť..“

Harry sa upokojil a pohľadom kmital tam a späť medzi svojím otcom a Dracom. Dumbledore položil dlaň na Severusovu ruku, v ktorej držal prútik. Harry si až teraz všimol že držal prútik tak silno, až mu zbeleli hánky. Neochotne si strčil prútik do vrecka a na Dumbledorov tichý príkaz sa posadil, ale nespustil oči z chlapca, o ktorom predpokladal, že položil čo i len prst na jeho malé dievčatko. Harry si spomenul, ako mu vravel, že pomáhal madam Pomfreyovej pri Jaminom narodení . Naozaj ju považoval za svoju vlastnú dcéru, uvedomil si Harry.

Obrátil sa späť k svojmu priateľovi. Snažil sa prekonať svoje podozrenia a paranoju.

„Prepáč, Draco. To len – prišlo mi to ako priveľká zhoda náhod, keď ti to prikázali a tak...“

Draco potiahol nosom. „To je v poriadku,“ povedal ticho a trošku nahnevane, znejúc, akoby to niečo bolo, ale.. „Je vidieť, ako veľmi mi veríš..“

„Draco! Povedal som, že mi je to ľúto!“ Harry bol frustrovaný. Radšej ako sa s ním hašteriť, by mali dostať Rona, Ginny a Charlieho do bezpečia tak rýchlo, ako je možné. Pozrel sa na Dumbledora. „Povedal vám otec všetko?“

Dumbledore prikývol a založil si ruky. „Samozrejme, akokoľvek to mohol byť Malfoy, kto vložil do jazera vajce toho tvora, nemyslím si, že by to bol Malfoy prítomný v tejto miestnosti..“

Draco otvoril doširoka oči. „Myslíte si, že to bol môj otec?“

„Myslím si, že vás pravdepodobne chcel ochrániť pred Voldemortovým hnevom. Ak to urobil. Je to jedna z možností.“

Chlapci trávili dôkladne tieto informácie. Harry bol rád, že sa nikto nepozastavoval nad skutočnosťou, že strávil s Ginny noc osamote v metlobalových šatniach.

„Harry, Draco – už sme poslali sovy Ronovi, Ginny a Charliemu. Mali by tu dole byť o minútku,“ povedal Harryho otec. „A oni by mali pravdepodobne vedieť o nás troch.“

„O nás špiónoch,“ povedal Harry ticho. Jeho otčim prikývol. Ale skôr ako niečo povedal, ozvalo sa zaklopanie na dvere. Dumbledore tleskol, dvere sa otvorili a odhalili troch Weasleyovcov. Ronove a Ginnine odznaky sa zaleskli vo svetle sviečok. Ginny sa na krátko zastavila, keď uvidela Harryho a naježila sa. Jej bratia to nezaznamenali. Ron sa mračil.

„Čo sa tu deje? Profesor Snape? Pán White? Prečo ste nám prikázali prísť?“

Dumbledore im pokynul, aby vošli a zavreli dvere. „Charlie, Ron , Ginny – mám strach, že sa musíte ukryť.“

Všetci traja sa na seba pozreli, potom späť na neho. „Čo?“ Ron a Ginny povedali naraz.

„Kvôli vašim nezameniteľným úlohám v Generálnom štrajku sa na vás zameral Voldemort a jeho spoločníci a už viac nie ste v bezpečí. Ani tu. Mám – kontakty, ktoré vám môžu pomôcť-“

„Čo?“ povedal tentokrát len Ron, jeho zvýšený hlas sa vznášal v miestnosti. „Musíme sa ukryť? Len tak? Kvôli Generálnemu štrajku?“ Obrátil svoju nahnevanú tvár k Harrymu. „To je všetko tvoja vina! Bol to tvoj nápad použiť ma ako hlavu celého štrajku! A pozri, čo mi to prinieslo! Cenu na moju hlavu!“

„Harry?“ povedal jeho otčim s pokrčeným čelom. „Je to pravda?“

Harry sa zaksichtil a prikývol. „Prečo si myslíš, že sa chcem ubezpečiť, že sa im nič nestane? Nemôžem dopustiť, aby niesli vinu za to, čo som plánoval a organizoval..“

„Lenže nesieme!“ naliehal Ron. „No, ja osobne odmietam ísť. Vždy som sa cítil bezpečne v Rokforte a v Rokforte aj zostanem!“

Charlie sa na neho láskyplne pozrel a položil mu ruku na rameno. „A rovnako aj ja.“

Ginny sa narovnala a povedala: „Ja tiež,“ hlasom, ktorý znel mäkšie a viac vydesene, ako vôbec chcela.

Harry na nich neveriacky civel. „Zbláznili ste sa? V noci slnovratu som videl –“ ale zastavil sa. Ginny bola z nich jediná, kto vedel o prijatí a o ich špionáži. Ako mohol vysvetliť, že tu je smrťožrút pracujúci ako učiteľ? Možno to bol on, kto dal do jazera to hybridie vajce... ibaže by bol tento učiteľ dvojitý agent. Prial si, aby mal odvahu spýtať sa Dumbledora na mená všetkých jeho agentov, ale nebol si istý, či by mu to starý čarodejník prezradil. Mohol by si myslieť, že je pre nich bezpečnejšie, ak o nich vie čo najmenej ľudí. Charlie a Ron nechápavo hľadeli na Harryho. Odkašľal si a otočil sa k Dumbledorovi, pohľadom prosil o pomoc. Dumbledore im všetkým pokynul, aby si sadli – odrazu sa za nimi objavili stoličky a oni si nervózne posadali. Dumbledore im všetko vysvetlil. Proroctvo, sľub, ktorý dala Harryho matka Voldemortovi, ako bol Draco ušetrený a sľúbený temnému čarodejovi.

„A teraz,“ povedal Ron priškrtene, „vy dvaja ste mali zabiť nás?“ ukázal prstom na neho a Ginny. Charlie sa pozrel sem a tam medzi svojimi súrodencami a kamarátmi a preglgol. Potom sa zdalo, že mu napadlo niečo iné. „A prečo sa potrebujem ukryť aj ja? Niekto má zabiť aj mňa?“

Severus Snape, ktorý vždy vychádzal dobre s jeho kolegom, pomaly zdvihol ruku, pozerajúc do očí mladšiemu mužovi, výraz ľútosti napĺňal jeho rysy. Harry mohol vidieť, ako Charlie znova preglgol.

Ron zatriasol hlavou. „Ale prečo nám toto hovoríte, pán White? Ste len školník..“

Dumbledore si vzdychol a vstal. „Som. Ale nebudem už dlhšie pred vami ukrývať, že som tiež riaditeľ. Nechajte, nech odstránim toto nepríjemné kúzlo z môjho nosa...“ S pohybom svojho prútika sa Dumbledorov charakteristický dlhý, krivý nos objavil na svojom mieste. Siahol do zásuvky a vytiahol polmesiačikové okuliare a potom cez ne pozrel na Ginny, Rona a Charlieho. Až na jeho vetché šaty a krátke vlasy vyzeral tak, ako ho bol Harry zvyknutý vídať .

Charlie vyskočil na nohy. „Profesor!“ vykríkol. Harry si spomenul, že Dumbledore bol stále riaditeľom, keď Charlie dokončil školu. Ron a Ginny zrejme ani nemali potuchy, ako by mal Albus Dumbledore vyzerať, ale Charlie si bol naprosto istý.

„Seď, Charlie, seď. Áno, som to ja. Pracoval som tu z mnohých dôvodov – aby som pomáhal Minerve, aby som sa ubezpečil, že Rokfort je stále v bezpečí pred Voldemortom, obzvlášť keď sú medzi zamestnancami tí – no, to je už jedno. Som tu tiež preto, že je to bezpečné miesto na koordináciu agentov, ktorí pre mňa pracujú proti smrťožrútom a proti Voldemortovi, a ktorí nie vždy fungujú, dalo by sa povedať, výlučne v medziach čarodejníckeho práva. Harry, Draco a Severus pracujú pre mňa. To je dôvod, pre ktorý som sa zaujímal ich ochranou. Ukrytie vás nie je len k vášmu prospechu, aj keď verím, že bude bezpečnejšie to urobiť. Ak môžu tvrdiť, že vykonávajú pokyny, ktoré dostali, budú aj ich blízki v bezpečí. Ak nie – sú spôsoby ako ich presvedčiť, aby plnili príkazy, ktoré nikdy nebudú chcieť plniť, samozrejme..“

Charlie sa na neho pozeral. „Chcete mi povedať, že oni traja sú špióni?“

Dumbledore prikývol. Charlie sa pozrel na Draca a Harryho, akoby videl chlapcov, ktorých pozná viac ako 5 rokov, prvýkrát. Ron vyzeral, akoby mohol byť knokautovaný pierkom.

„Slizolinčania? Špióni?“ povedal posmešne. „Musíte žartovať..“

Ale vtedy Harry uvidel, ako jeho otec zachytil Ronov pohľad a Ron prestal rozprávať a jeho oči nadobúdali červený odtieň.

„Áno,“ ubezpečil ho Dumbledore. „Slizolinčania. Špióni. V týchto ťažkých časoch, Ron, musíme prestať zakladať naše očakávania od ľudí podľa starodávnych predsudkov, ako je ich fakulta na Rokforte.“

„Musíme skutočne zmiznúť? Mám tu prácu. Je len začiatok februára. Ešte zostáva päť mesiacov školy,“ povedal Charlie.

Dumbledore na neho smutne pozrel. Otvoril ústa, aby prehovoril, ale začuli naliehavé klopanie na dvere a potom Harry začul matkin hlas.

„Severus! Si tam?“ Znela naliehavo. Harry vyskočil na nohy a rozrazil dvere.

„Mami! Čo sa deje?“

„Lily!“ vykríkol jeho otčim. „Vojdi a zatvor dvere! Predtým ako nás niekto uvidí všetkých spolu!“ Zatresla za sebou dvere a rozhliadla sa zmätene na zhromaždenie. „Čo tu robíte?“ Pozerala na Weasleyovcov. „A Albus! Tvoj nos!“

Dumbledore si znova poškrabkal koniec svojho nosa. „Je to strašná úľava, odstrániť to kúzlo, Lily. Okrem toho, vysvetľoval som Charliemu, kto naozaj som...“

„A diskutovali sme s tými tromi,“ Harry kývol na Ginny a jej bratov, „o ich ukrytí.“

Zamračila sa na neho, zrazu vyzerala agresívne. Harry bol úplne zmätený.

„No, je prekliato neskoro!“ vykríkla.

Jej manžel bol okamžite pri nej a držal ju pevne za paže. „Povedz mi, čo sa stalo!“ zasyčal pomedzi zuby. Harry si uvedomil, že bolestivo zaťal čeľusť. Ach nie, ach nie, ach nie, pomyslel si. Ak sa niečo stalo Jamie...

„Stuart,“ nakoniec vzlykla jeho matka, zrútila sa a jej manžel ju privrel v náručí. Harry a Draco sa na seba pozreli. Toto nečakali.

„Simon našiel tento odkaz dnešné ráno..“ Videli Harryho matku vytiahnuť z vrecka kus pergamenu a ako ho podala svojmu manželovi. Pozrel sa na to a zrazu bol bledší ako bledý, potom to podal Harrymu. Otcovi a bratovi Stuarta Snapea –

Ak ho chcete znova vidieť živého, viete, čo musíte urobiť. Bolo to nepodpísané. Harryho srdce zbesilo tĺklo. Podal odkaz Dumbledorovi, ktorý to prečítal nahlas. Ginny vyskočila a hodila sa Harrymu okolo krku. „Ach, Harry, je mi to tak ľúto! Mali by sme ísť preč – samozrejme, že by sme mali –“

„Ginny!“ naraz povedali jej bratia, šokovaní týmto prejavom.

Harry a Ginny sa oddelili, ale on jej povedal, „Nie, Ginny, mne je to ľúto. Dnes ráno to bolo odo mňa hlúpe. Nechcel som ti ublížiť, to vieš, len ťa ochrániť –“

Teraz bol na nohách Ron a civel na Harryho. „Dnes ráno! Tým myslíš – to si bol ty?!“

Harry sa na neho zamračil. Povedala niečo Ginny? „Čo som bol ja?“

„Ten druhý stratený študent!“ Ron prechádzal prstami vo vlasoch, až kým to nevyzeralo, že mu stál každý jeden vlas. „Riaditeľka poslala všetkých z piateho, šiesteho a siedmeho ročníka von hľadať dvoch študentov, ktorí sa stratili v búrke – a prišla za mnou a Charliem a povedala nám, že Ginny je jednou z nich. Boli sme nútení vrátiť sa naspäť do hradu, keď sa to vonku príliš zhoršilo.. Nespal som celú noc! Myslel som si, že je mŕtva. Potom vtancovala do veže dnes ráno..“ Pozrel na svoju sestru. „Nikdy si mi nepovedala, že tým druhým študentom bol Potter!“

„Nepýtal si sa!“ bezmocne odpovedala.

Harry na neho nervózne pozrel. Zdalo sa, že v miestnosti je príliš veľa ľudí.

„My – my sme sa proste skryli v metlobalových šatniach – privolal som pre nás metly a leteli sme späť do hradu dnes ráno,“ povedal potichu.

Ginny spojila svoju ruku s jeho. „Je to medzi nami v poriadku?“ zašepkala na neho. Nežne na ňu pozrel. Ako vôbec mohol rozmýšľať o odlúčení od nej?

„Áno,“ povedal potichu, pozerajúc jej do očí. „Samozrejme.“

Ron bol teraz červený ako jeho vlasy a rovnako aj Charlie, ktorý držal Rona za habit, nevyzeral, že by bol z Harryho nejako nadšený. „Vy dvaja. Celú noc. V metlobalových šatniach.“ Vyzeral sťa sopka, ktorá sa chystá vybuchnúť. Ginny držala Harryho ruku oveľa pevnejšie.

„No, lepšie môj priateľ ako niekto úplne cudzí!“ povedala rozhorčene svojím bratom. Ach jaj, pomyslel si Harry. Dostali sme trojnásobnú dávku Weasleyovského temperamentu.

„Priateľ!“ vykríkol Charlie s nezameniteľným výrazom zrady na tvári. Pravdepodobne rozumel, prečo o tom nemohol povedať Ronovi, ale prečo to nepovedal jemu, svojmu obľúbenému učiteľovi a dobrému priateľovi? Harry sebou trhol - Charlie vyzeral tak ublížene.

„Chceš mi tým povedať, že si bola celú noc s Potterom a že je to tvoj priateľ?“ žiadal Ron. Ginny sa schúlila bližšie k Harrymu a prikývla. Harry sa nedokázal prinútiť vzhliadnuť k Ronovi. Potom si ale prial, aby to bol urobil. Zčistajasna sa totiž Ronov habit vyšmykol z Charlieho rúk a Ron letel cez celú miestnosť a chytil Harryho za habit a zdvihol ho do vzduchu, čo prinútilo Harryho postaviť sa na špičky a pozrieť do Ronovej veľmi nahnevanej tváre.

„Potter!“ kričal mu do tváre. „Vyspal si sa s mojou sestrou?!“

Harry na neho bezmocne pozrel a pohol bradou, no nič nepovedal. Nebol to veľmi elegantný spôsob, ako s tým vyjsť von. Ale potom sa Ginny vtlačila medzi nich a odstrčila Rona dozadu, akoby to urobila veľakrát vo svojom živote (a možno aj urobila). Stála pred Harrym, hľadala za sebou Harryho ruky a pritiahla si ich na svoj pás. Držala ich tam, takže Harry musel stáť priamo oproti jej chrbtu a pozerať na ostatných ponad jej rameno, jeho Ginny-štít.

„Mali by ste vedieť,“ povedala pyšne, zdvihla pri tom bradu dohora, „že som ho zviedla.“

Harry zavrel oči a zanariekal. Skvelé, proste skvelé. Poďme to proste oznámiť pred plnou miestnosťou ľudí, vrátane jeho rodičov...

„Dobre, Harry!“ Draco zrazu povedal a s úsmevom poťapkal Harryho po chrbte. Okamžite stuhol, keď všetci v miestnosti, okrem Ginny, Harryho a Dumbledora, na neho hrozivo zamračili. Draco sa mierne začervenal a znova si sadol.

„A tiež by ste mali vedieť, že som bola vtiahnutá do jazera nejakou očarovanou bytosťou a bola by som zomrela, keby Harry neprišiel a nevytiahol ma von  - predtým, ako sa vy dvaja budete ponosovať -“

„Úprimne, je mi fuk, či Harry súložil s kozou!“ vykríkla náhle jeho matka s krutosťou v hlase. „Chcem späť svojho syna!“

Harry cítil, ako sa Ginny naježila a zašepkal jej: „Ona nenazýva kozou teba.“

Ron stále vyzeral ochotný Harryho zabiť a Charlie sa práve teraz netváril, že je Harry jeho obľúbencom. Zato Dumbledore, pomyslel si Harry, vyzeral až príliš pobavene.

„Každý si prosím sadnite. Myslím, že mám plán.“ Vyčaroval stoličku pre Harryho matku a zvyšok sa vrátil na stoličky, ktoré používali predtým. Keď všetci znova sedeli, Dumbledore sa veľmi vážne pozrel na Rona. „Koľko ľudí ťa dnes ráno videlo?“

Ron pokrčil ramenami, stále sa mračiac na Harryho a Ginny. „Ja neviem – sedel som v kresle pri krbe v chrabromilskej spoločenskej miestnosti a potom prišla Ginny a v tej istej chvíli začala sova ďobať zobákom do okna. Bola od vás s odkazom, aby sme sa dostavili sem dole.“

„Takže ťa nevidel žiadny z tvojich spolubývajúcich? Stretli ste niekoho cestou do mojej kancelárie?“ Ron pokrútil hlavou. Dumbledore prikývol. „Dobre, veľmi dobre...“ zamrmlal a pomaly si založil ruky a pozeral na špičky prstov. Všetci čakali nekonečne dlhú chvíľu, kým znova prehovoril. „Ako školník,“ povedal zamysleným hlasom, „som sa o tomto hrade naučil omnoho viac, ako som mal možnosť vedieť ako riaditeľ... Môžete ísť do úkrytu a byť stále tu, medzi stenami Rokfortu a pod ochranou, ktorú ponúkajú. Viem o mieste len pre vás. Napíšete odkaz adresovaný profesorovi Blackovi, v ktorom vysvetlíte, že ste opustili hrad počas noci, aby ste pohľadali vašu sestru v búrke. Bude sa predpokladať, že ste sa obidvaja stratili. Draco a Harry už nebudú schopní vás zabiť, pokiaľ bude zrejmé, že ste už obaja mŕtvi. Vy sa nepôjdete teraz ukryť, Charlie, pretože to by sa zdala byť príliš veľká náhoda, kebyže zmiznete hneď s Ronom a Ginny. To bude na teraz musieť stačiť. Musíme dúfať, že aj keď nechceme, aby sa vám niečo stalo,“ kývol Charliemu, „profesori Snape a Evansová budú schopní získať späť svojho syna.“

Všetci sa na seba pozerali, neistý týmto riešením. „Čo naši rodičia?“ spýtal sa Ron chrapľavým hlasom. „Budú vedieť, že sme v poriadku, však?“

Dumbledore pokrútil hlavou. „To je príliš riskantné. Nakoniec to zistia, ale teraz, myslím–“

„Nie!“ vykríkol Charlie a znova vstal. „Nemôžete to urobiť mojej mame! Len teraz sme našli opäť Maggie-“

Dumbledore vyzeral úplne zmätene. „Maggie?“

„Margaret,“ Ginny potichu povedala. „Našli sme Margaret. Jednu z našich stratených sestier.“

Dumbledore vyzeral šokovane, potom sa usmial. „To som netušil. Aké úžasné!“

„Nie! Toto nie je úžasné! Nemôžete odo mňa chcieť, aby som nepovedal matke, že Ron a Ginny sú v poriadku – proste nemôžete!“ Charlie vyzeral tak veľmi rozrušene, ako ho Harry ešte nevidel. Dumbledore sa smutne pozrel na Charlieho. „Nechcem na teba použiť pamäťové zaklínadlo, môj chlapče, ale ak budem musieť, tak ho použijem. Tvoji rodičia musia usporiadať pohreb. Dvojitý pohreb. Do tej doby... potom im môžete povedať pravdu. Že žijú. Ale nie, kde sú. Bude to stačiť?“

Charlie o tom rozmýšľal a otočil sa na Rona a Ginny. „Je to vaša fingovaná smrť, o čom tu hovoríme. Čo si o tom myslíte vy?“

Ginny pozrela na Harryho s hrozným výrazom. „Nenávidím pomyslenie na to, že by mama nevedela-“

„Dozvie sa to čoskoro, Ginny, dozvie sa to čoskoro,“ povedal jej jemne Dumbledore. Ron sa stále zle díval na Harryho. Charlie sa znova otočil na Dumbledora. „V poriadku,“ povzdychol si rezignovane. „A ste si istý, že budú v bezpečí? Nikto nebude schopný ich nájsť? A bude o nich postarané?“

„Nielen to,“ povedal bývalý riaditeľ vstanúc, „budem očakávať, že čo sa učenia týka, nebudú nijako zaostávať. Ako školník môžem ísť kdekoľvek a kedykoľvek, zistím si vaše hodiny a sám sa postarám o skúšky,“ povedal prísne Ronovi a Ginny. „Vzhľadom na to, že vás nebude vyrušovať žiaden spoločenský život, očakávam, že vyniknete, je vám to jasné?“

Harry by mohol povedať, že to bolo pre nich divné prijímať rozkazy, ako sú tieto, od školníka, ale obaja sa na neho vážne pozreli a povedali, „Áno, pane.“

Otočil sa k prázdnej stene za jeho chrbtom a povedal, „V poriadku. Tak poďme.“ Mávnutím prútika sa gigantické bloky kameňa rozptýlili a zanechali tak v stene otvor v tvare gotického lomeného oblúka. Harry mohol zreteľne vidieť kamenné schody stúpajúce tesne za otvorom a blikajúce svetlo, pravdepodobne z pochodní na stenách. Ron a Ginny sa na seba neisto pozreli. „Teraz? Musíme sa ukryť hneď?“

„Ale – ale – ja som bola za Madam Pomfreyovou!“ Ginny si náhle spomenula. „Ona vie, že som nezomrela v búrke!“

Dumbledore sa otočil, pričom zpracovával túto informáciu. „Och? Ach jaj... toto je veľmi zlé. Myslím, že budem musieť použiť pamäťové kúzlo na úbohú Poppy, predtým, než niečo prezradí..“

Harryho otčim sa zdvihol. „Postarám sa o to, Albus,“ povedal, než otvoril dvere a rýchlo kráčal preč.

„Pôjdem s ním,“ povedala jeho matka, tiež opúšťajúc miestnosť, hádzajúc znepokojený pohľad na svojho najstaršieho syna. Harry nemal možnosť analyzovať tento pohľad než odišla. Ron a Ginny pozreli na starého muža, ktorý na nich smutne kývol. „Áno, obávam sa, že to musí byť teraz. Nemôžeme riskovať, že by vás niekto ďalší videl.“

Teraz všetci stáli, Dumbledore v klenutom otvore, Ron a Ginny pripravení prejsť, ale stále váhajúc. Charlie k nim pristúpil a vtiahol Rona do drsného objatia, potom objal Ginny, stláčajúc ju pevne. Harry mohol vidieť jeho oči lesknúce sa slzami.

„Vy dvaja budete v bezpečí,“ povedal hrubo. „Verím, že Dumbledore sa o vás postará. Škoda, že ste nevedeli, aké je to mať ho za riaditeľa..“

Dumbledore na neho kývol a povedal, „Prečo nejdeš zavolať tvojim rodičom? Musíš im povedať, že Ron a Ginny sú nezvestní. A ja poviem Minerve pravdu, no pripomeniem jej, že sa musí správať tak, že tu je stále možnosť nájsť vás. Budeme naďalej posielať učiteľov a žiakov hľadať. Povedz svojim rodičom, že sa to bude diať.“ Charlie preglgol a prikývol predtým, než odišiel. Dumbledore sa otočil k Dracovi. „A prečo ty nepošleš sovu svojmu otcovi a nepovieš mu o zmiznutí Rona a Ginny a možno mu rafinovane načrtneš, že ste za to zodpovední ty a Harry -?“ Draco vyzeral najprv zmätene, potom sa výraz pochopenia pomaly rozlial po jeho tvári.

„Ach! Jasné, jasné!“ Prakticky vybehol z miestnosti. Dumbledore povedal Ronovi: „Hore sa! Máme pred sebou dlhé stúpanie. Najlepšie začať hneď.“

Ron pozrel neisto na Harryho a Ginny, hnev a zlosť ešte vrytá v jeho pehovatých črtách. „A čo s nimi?“

Dumbledore na nich pozrel a vľúdne sa usmial. „Myslím, že ich musíme nechať chvíľku osamote. Poďme!“ Postrčil Rona dverami. Mladíkove končatiny sa zdali v pomeru k priechodu až neprirodzene vytiahnuté a vyzeral, že by sa mohol znova vrhnúť na Harryho, ale nakoniec sa nechal poslušne viesť k úkrytu. Než Dumbledore prešiel otvorom, Harry videl iskričky v jeho modrých očiach a vďačne sa usmial na starého muža.

Keď boli obaja preč, Harry sa otočil k Ginny, ale nemal šancu povedať čokoľvek predtým, než sa naňho vrhla hodiac sa mu okolo krku a pritiahnuc si jeho ústa k svojim. Otvoril svoje pery a vpil sa do nej, držiac jej tvár nahor jednou rukou a druhou podopieral jej útly chrbát. Bozkával ju, akoby ju už nikdy znovu nemal pobozkať. Cítil jej prsty zapletené vo svojich vlasoch, jej teplé telo pritlačené k nemu. Hlavou sa mu mihali tisíce spomienok na ňu. Ona ako malé dievčatko na Svetovom pohári. Ako prvýkrát vošla do Veľkej siene, nervózna z triedenia. Ako chytala zlatú strelu počas metlobalového zápasu, jej tvár žiariacu víťazstvom. Jej rozrušený výraz, keď prišiel na to, že ho pobozkala len preto, že prehrala stávku... Prerušil bozk a pritlačil ju k sebe ešte tesnejšie, pritisol si tvár do jej vlasov a snažil sa zadržať slzy. Odtiahol sa a pozrel na ňu, jeho ruky rámovali jej tvár. „Milujem ťa, Ginny. Milujem ťa tak veľmi...“

Prikývla. „Ja ťa tiež milujem,“ chrapľavo zašepkala. Znelo to, akoby jej hrdlo bolo príliš priškrtené, aby fungovalo. Rozplakala sa ako prvá. Cítil slanosť, keď zasypal bozkami jej čelo, líca, prechádzal pod obočie, jej bradu, nos.. Nakoniec si uvedomil, že ju musí nechať ísť a začal slziť tiež. Budeme opäť spolu, povedal sám sebe. Budeme...

„Zbohom, Ginny,“ povedal nežne.

Pohla sa k otvoru. „Zbohom, Harry,“ zašepkala ponad rameno. Otočila sa a pomaly prešla popod oblúk a akonáhle prešla, znovu sa objavili kamene a Harry sa pristihol, že pozerá na prázdnu, sivú kamennú stenu.