Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19 - Sám

Draco se celé dopoledne snažil na všechno přestat myslet. Zkoušel si číst knihu, ale nedokázal se na ni soustředit dost dlouho na to, aby porozuměl alespoň jedinému slovu. Zkusil si zdřímnout, ale jeho snaha byla marná, protože se mu toho v hlavě honilo příliš mnoho. V jednu chvíli dokonce začal listovat v knize lektvarů – v té, kterou měla Hermiona půjčenou jako poslední – a hledal jakoukoli připomínku toho, že ji vlastnila. Nic nenašel, i když si nebyl úplně jistý, co přesně čekal, že najde. Malá srdíčka se slovy HG & DM Navždy? Ta myšlenka byla absurdní. Znesvěcení školního majetku Hermionou Grangerovou bylo asi tak pravděpodobné, jako že Crabbe a Goyle nikdy školní majetek neznesvětili.

Poté, co položil knihu zpět na stůl, se jeho pohled stočil na deník. Toužil číst dál, ale nějak se mu to nezamlouvalo. Už toho přečetl dost, aby věděl, co k němu začínala cítit. Neměl potřebu číst dřívější záznamy, kde si nejspíš stěžovala, jak se k ní chová – nemluvě o tom, že nejspíš napsala spoustu záznamů o tom, jak skvělý je Harry Potter.

Nicméně se deníkem cítil přitahován. Pomalu natahoval ruku, dokud se nedotkla jeho hladkého povrchu. Už už ho otevřel, když uslyšel zaklepání na dveře.

Přemýšlel, kdo by ho mohl chtít navštívit během probíhajícího vyučování a pak usoudil, že to bude pravděpodobně Brumbál, který ho chce pokárat za to, že Blaisovi zmaloval obličej.

Ale když otevřel portrét, nebyl to Brumbál, kdo stál na druhé straně dveří – byla to Pansy.

„Pansy,“ řekl, neschopen skrýt své překvapení. „Co tu děláš? Neměla bys být na hodině?“

„Ano,“ odpověděla. „Můžu jít dál?“

„Uf, jasně,“ ustoupil, aby ji nechal projít.

Vypadala rozrušená, jako by plakala. Otevřel ústa, aby se zeptal, co se jí stalo, ale předběhla ho.

„Blaise má problémy,“ začala. „Opravdu se snažil otrávit Grangerovou?“

„Nesnažil se,“ odpověděl. „On ji otrávil.“

Pansy přikývla. „To jsem si myslela. Nepřiznal se mi, ale poznala jsem to. Brumbál mu dal domácí vězení, dokud se neprokáže, jestli ji otrávil úmyslně nebo ne. Proč by něco takového dělal?“

Draco pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že měl své důvody.“

Založila si ruce pevně na prsou a popotáhla. „No, ať už měl jakýkoli důvod, jsem si jistá, že to nestálo za to, aby ho vyloučili. Bylo to od něj opravdu hloupé.“

„Přesně tak,“ zamumlal.

„Nechce o tom mluvit,“ pokračovala. „Ale to tys mu zlomil nos, viď?“

„To je pravda.“

„No, uhodil jsi hřebík na hlavičku.“ Odmlčela se a trochu se zasmála své slovní hříčce, ale její úsměv rychle uvadl, když pokračovala: „Draco, on se zlobí – opravdu zlobí. Myslím si, že se jí možná pokusí ublížit znovu.“

Povzdechl si. „Co to s ním ksakru je?“ zamumlal si pod vousy a pak se zeptal: „Ale jak by mohl, když má domácí vězení? Nebude ani moct odejít ze zmijozelského sklepení, aniž by o tom Brumbál věděl.“

„Draco, my oba víme, že když něco Blaise Zabini chce, tak to dostane. A když to nemůže udělat sám, tak najde někoho, kdo to udělá za něj.“

„Crabbe a Goyle,“ odtušil a Pansy přikývla.

Přimhouřil oči. „Proč mi to všechno říkáš? Myslel bych, že zrovna ty budeš chtít, aby se Grangerové něco stalo.“

Pansy se zatvářila, jako by jí dal facku. „Podívej, Draco. Asi si myslíš, že jsem zlá mrcha, ale očividně mě přeceňuješ. Já jsem ta poslední osoba na světě, která by kterékoli holce přála hněv Blaise Zabiniho – dokonce ani Hermioně Grangerové. Nebo její dvojnici.“ Krátce se odmlčela a pak řekla měkce, „Jsem na tvojí straně.“

Draco si nemohl pomoci, aby se jí nevysmál. „Ale, opravdu? Protože si nejsem vědom, že bych já měl nějakou stranu.“

„No, máš,“ ujistila ho. „A já jsem s tebou.“

„Proč? Proč bys zrovna ty byla na mojí straně?“

„Protože Blaise je zvrácený parchant. A protože-“ Zastavila se, jako by přemýšlela, jestli má nebo nemá pokračovat. „A protože mi na tobě záleží.“

Draco byl oběma přiznáními, zejména tím prvním, zaskočen. Blaise a Pansy spolu měli vztah, který začal někdy v době plesu ve čtvrtém ročníku, od té doby se rozcházeli a zase usmiřovali. Když byli "opět rozešlí", tehdy se Pansy pokusila svést Draca – samozřejmě bezúspěšně. Přesto si myslel, že by za daných okolností držela s Blaisem – okolnosti spočívaly v tom, že Draco o ni zjevně neměl zájem.

A ohledně toho, že jí na něm záleželo, tak… nebyl si úplně jistý, proč by stále mělo.

Nevěděl, co by jí měl na to říct. Nebyl zvyklý vidět Pansy z této stránky.

„Záleží mi na tobě už dlouho,“ pokračovala. „Ty to víš. A byly časy, kdy jsem si i myslela, že jsem do tebe zamilovaná. Ale tys mě nikdy nemiloval. A to bolelo, ale nevadilo mi to, víš? Protože jsi mi věnoval pozornost, a to bylo všechno, co jsem kdy chtěla. Ale pak… během školního roku ses změnil. Nejdřív nikdo nevěděl, proč. Měla jsem svoje podezření, ale nechtěla jsem mít pravdu, takže jsem to ignorovala. Ale když jsem se vrátila z vánočních prázdnin, všimla jsem si na tobě dalších změn a ty ses od nás odtahoval ještě víc, a tehdy jsem to poznala.“

„Pansy,“ přerušil ji. Nebyl si jistý, jestli chce, aby dokončila své vyprávění.

„Celou dobu jsi byl zamilovaný do Hermiony Grangerové,“ pokračovala. Urputně se snažila potlačit zavzlykání. „Nejsem blbá, Draco a nejsem ani slepá. Když jsem se vrátila z prázdnin a uslyšela o její smrti… Všimla jsem si, jak moc tě to ovlivnilo. Vypadal jsi, jako bys ztratil tu nejdůležitější věc v životě. A asi jsi opravdu ztratil.“

Neměl v plánu to popírat. Ani by to nemělo smysl – věděla by, že lhal. Povzdechl si a připustil, „Máš pravdu.“

„Skoro mě to zabilo, Draco. Protože část ze mě tě chtěla nenávidět za to, že jsi ji miloval, ale další část tě chtěla utěšit. Nesnášela jsem Grangerovou, ale nikdy jsem jí nepřála smrt. Obzvláště když by ti její smrt způsobila takovou bolest. A chci abys věděl… že je mi líto, co se stalo. A mrzí mě, že jsi tím musel procházet sám. Měla jsem tu být pro tebe…“

„Pansy,“ přerušil ji znovu. „Nedlužíš mi žádnou omluvu.“

„Ale ano!“ vykřikla. „Byla jsem strašná kamarádka, a to sis nezasloužil. Takže jsem ti jen chtěla říct, že kdyby sis někdy potřeboval s někým promluvit…“

Zkoumal dívku stojící před ním. Byla to ta samá Pansy Parkinsonová, kterou znal posledních sedm let? Ta samá, která trucovala a vztekala se, když občas odmítl její návrhy? Připadalo mu zvláštní, že před ním stojí a nabízí mu pomocnou ruku. Přesto to gesto ocenil. Už tak dlouho neměl žádného přítele a v těchto dnech by nejspíš bylo příjemné mít si s kým popovídat.

„Díky, Pansy,“ řekl. „Hodně to pro mě znamená. Teď bych asi měl jít varovat Grangerovou.“

„Ach, já už ji varovala,“ ujistila ho Pansy.

Dracovo obočí vystřelilo vzhůru. „Ty jsi ji varovala?“

„Jo. Myslela jsem si, že by to měla vědět. Šlo to překvapivě dobře. Předpokládala jsem, že se ke mně bude chovat ostražitě, ale ne. Poděkovala mi za upozornění… i když si nejsem jistá, jestli mi věřila nebo ne, takže bys jí to možná měl zopakovat. Třeba tobě uvěří spíš.“ Odmlčela se, než řekla, „Bylo to divné. Když jsem ji oslovila, chovala se skoro přátelsky. Jako kdyby… Nevím, skoro jako bych se k ní v jejím světě nechovala tak hrozně.“

Z nějakého důvodu to Draca vůbec nepřekvapilo. Tahle Hermiona se chovala stejně i k němu – a i k Blaisovi. Vlastně se zdálo, že je jí dobře ve společnosti všech kromě Harryho Pottera.

„No nic,“ pokračovala Pansy. „Radši bych měla jít. Nemůžu si dovolit vynechat další hodinu. Opatruj se, Draco.“

Draco přikývl, když se otáčela k odchodu. Jeho pohled padl na deník na stole a zasténal. Neměl dost času na to si ho začít číst – bude to muset počkat na později. Teď musí jít varovat Grangerovou.

Naštěstí zazvonil zvonek, indikující konec hodiny, zrovna když odcházel z věže. Sužoval svůj mozek přemýšlením, jaký předmět zrovna Hermiona měla. Usoudil, že asi bylinkářství, a tak spěchal dolů do učebny profesorky Prýtové a doufal, že bude Hermiona stále nedaleko. V čase jeho příchodu se většina studentů už vyřítila ze třídy, ale když nahlédl dovnitř, spatřil ji mluvit s profesorkou Prýtovou.

Opřel se tedy o stěnu hned vedle dveří, aby ji mohl odchytit hned, jak vyjde ven.

O minutu později odcházela z místnosti a on se okamžitě natáhl a chytil ji za ruku.

„Hej!“ zaprotestovala a vyškubla se mu. Když poznala, že to Draco jí chtěl zadržet, její rysy trochu zjemněly. „Ahoj. Co tu děláš? Už je ti líp?“

„Moc ne,“ odpověděl. „Podívej, Grangerová, měla by ses vrátit do našich komnat hned po vyučování.“

Přimhouřila oči. „Má to co dělat s tím, co mi řekla Pansy?“

„Má to s tím všechno společného. Není pro tebe bezpečné, aby ses sama toulala po chodbách, kde nejsou žádní profesoři ani studenti.“

„Na dnešní večer mám plány,“ řekla. „Ginny mě pozvala, abych s ní šla do Prasinek-“

„Nikam nepůjdeš.“

„Já tam chci jít,“ odmítla ho. „Neboj se, budu zpátky včas na naši obchůzku.“

„Nenuť mě tě sledovat, Grangerová.“

„K ničemu tě nenutím!“ vykřikla. „Proč se vlastně tak najednou zajímáš o moje bezpečí?“

„Kdo řekl, že se zajímám?“ bránil se. „Lepší otázka je, proč se ty nestaráš o své bezpečí? Neřekla ti snad Pansy, že by se Blaise mohl pokusit ti znovu něco udělat?“

„Ano, to mi řekla, ale já se nebojím. Celou dobu budu s Ginny a Lenkou – a možná i s Ronem. Dokonce je požádám, aby mě doprovodili zpátky do naší věže.“

„Myslíš, že tě párek Weasleyů a Střelenka Láskorádová ochrání před čímkoli?“ zakřičel na ni. „Nebyli schopni ochránit naši Hermionu – a ani Potter. Já taky ne. Být tebou, necítil bych se s nimi v bezpečí.“

Hermiona potřásla hlavou. „To je úplně jiné, Malfoyi, a ty to víš. Vaše Hermiona byla napadena mocným smrtijedem. My tu mluvíme o párečku tupohlavých grázlů, kteří ani společně nevlastní celý mozek. Myslím, že je zvládneme, jestli se o něco pokusí. Dokonce bychom zvládli i Blaise, kdyby byla potřeba. Ale nechci strávit zbytek mého času tady ve strachu, že mě někdo napadne, protože se to přeci nemusí stát.“ Povzdechla si. „Podívej, oceňuji tvou starost, ale… no, vážně si s nimi dnes chci vyjít. Byli ke mně tak laskaví. Je to docela příjemné mít nějaké kamarády.“

Pohlédla na zem. Draco na ni upřeně zíral. Vypadala křehce a… nešťastně. A soudě podle tónu jejího hlasu nebyla šťastná. Znělo to skoro jako by už to byla nějaká doba, kdy naposledy měla nějakého kamaráda.

„Dobře, fajn,“ odpověděl s povzdechem. „Dělej si, co chceš a s kým chceš. Ale vrať se před sedmou, jinak si pro tebe přijdu.“

Usmála se. „Mluvíš jako můj otec. Ale dobře. Vrátím se do sedmi.“

„To bys měla,“ varoval ji.

Obrátila se na patě a odcházela od něj, ale na chvíli se zastavila, a ještě mu zamávala, „Měj se!“

Draco neodpověděl. Jen se vydal na cestu zpět ke komnatám primusů.

****

Začal si dělat starosti až kolem čtvrt na osm.

Hermiona se ještě nevrátila. Nejdřív si říkal, že se jen trochu opozdila, nebo že zapomněla na to, že se má vrátit do sedmi, místo osmi, jak bylo původně v plánu. Ale když se neukázala ani pár minut po osmé, vydal se ji hledat.

Vytáhl svou hůlku a vyšel ze dveří. Chodby byly už prázdné, ale lucerny na zdech stále jasně hořely. Ignoroval pozdrav rytíře z obrazu a vydal se chodbou se zuřivým odhodláním zmlátit Crabbeho a Goyla do bezvědomí, kdyby zakopnul o jakékoli jejich nevhodné chování. Vzpomínal na noc před pár měsíci, kdy napadli skutečnou Hermionu a jak se na ně rozzlobil a jak moc jim chtěl ublížit. Modlil se, aby se historie neopakovala.

Došel teprve na konec chodby, než narazil na Hermionu, která vyběhla zpoza rohu.

„Ach!“ vykřikla překvapeně. Zněla udýchaně a dezorientovaně.

„Grangerová,“ vyhrkl. „Kde jsi ksakru byla?“

Litoval, že použil tak podrážděný tón, protože pocítil úlevu, že ji vidí. Ale jeho automatickou reakcí bylo jí vynadat.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla. Sáhla do svého hábitu a vytáhla hůlku. „Jsi připraven na obchůzku?“

Nevěřícně na ni zíral. Úplně přešla fakt, že přišla o více než hodinu pozdě a předpokládala, že jednoduchá omluva vše napraví. Nenapadlo ji, že bude mít obavy?

„Kde jsi byla?“ zeptal se znovu.

Hermiona se zamračila. „Já… já nevím.“

„Ty nevíš?“

„Jo, opravdu netuším.“

Draco si odfrkl. „Jestli mi budeš lhát, Grangerová, tak si aspoň něco vymysli. Prosté 'já nevím' to nespraví.“

„Já nevím, dobře?“ řekla hlasitě. V jejím hlase byla opravdová frustrace. „Poslední věc, kterou si pamatuju, bylo, že jsem se vrátila sem a uvědomila si, že jsem nechala svůj zápisník v nebelvírské společenské místnosti, tak jsem se vydala zpátky a…“ její hlas se vytratil.

„A co?“ Podíval se jí na ruce, které měla obě prázdné, kromě hůlky. „Kde ho máš?“

„J-já si myslím, že jsem tam nedošla.“

Teď se cítil frustrovaný Draco. „Ty si myslíš? Grangerová, co to s tebou sakra je?“

„Já nevím!“ zavzlykala. „Musela jsem omdlít nebo nevím. Prostě jsem najednou stála na chodbě v sedmém patře kousek od nebelvírské věže. Ale tak mě vyděsilo, že jsem si nemohla vzpomenout, jak jsem se tam dostala, a věděla jsem, že jdu pozdě na naši obchůzku, tak jsem se sem rozeběhla tak rychle, jak jsem mohla.“

Nemohl říct, jestli lže nebo ne, ale byla velmi přesvědčivá – vypadala opravdu zmateně. Možná že za to mohli Crabbe s Goylem, něco jí mohli udělat a pak se to snažili zakrýt matoucím lektvarem. Ale bylo to nepravděpodobné. Kdyby jí něco provedli, určitě by chtěli, aby si to pamatovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Chci říct, myslíš, že je možné, že-“

„Že mě někdo napadl a já na to prostě zapomněla?“ dokončila jeho větu. „Ne, asi ne. Je mi fajn, jen jsem trochu zmatená. Asi jsem opravdu omdlela nebo něco.“

„Mám tě vzít za madam Pomfreyovou?“

„Né,“ odpověděla. Rychle si usušila třesoucí se rukou oči. „Budu v pořádku. A je mi tak líto, že jsem přišla pozdě. Doufám, že sis nedělal starosti.“

„Vůbec ne,“ zalhal.

Příštích pár hodin hlídkovali – většinou v tichu, ačkoli řešili i celou situaci kolem projektu na hodinu lektvarů a toho, že Hermiona bude muset sérum připravit sama. Draco ji ujistil, že lektvar bude moct odevzdat, i kdyby jí ho měl udělat on sám. Po této konverzaci si udělal v duchu poznámku, že musí zítra uhnat Harryho, aby mohli začít s jejich sérem.

Harry ho samozřejmě pravděpodobně odmítne kvůli tomu, že s Hermionou ještě nehodil „řeč“. Ale na Dracovu obranu, Harry mu dal své ultimátum včera, než Hermiona téměř zemřela a pak byla pryč se svými kamarády. To mu nedávalo moc času s ní promluvit. Je pravda, že společná obhlídka byla perfektní příležitost začít rozhovor, ale ona se stále zdála znepokojená svou ztrátou paměti, takže se rozhodl ji tím neotravovat.

Proto to musel znovu odložit.

Když se později večer vrátili do jejich společenské místnosti, Hermiona se podívala na deník na stole, když procházela kolem do své ložnice. Draco viděl, že mu věnovala zvědavý pohled, jako by si říkala, jestli si z něj něco přečetl. Naštěstí se ho ale nezeptala. Jen mu jednoduše popřála dobrou noc a zamířila do postele.

Odolal nutkání vzít deník do ruky a přečíst si ho, a i on si šel lehnout.

****

„Jsi tak daleko,“ řekla, ačkoli stála hned vedle něj. Ale on věděl, co tím myslí a že má pravdu. V mnoha ohledech byla na světelné roky vzdálená.

Povzdechl si. „Musíme se takhle přestat setkávat.“

„Už mě nechceš vidět?“ zeptala se podrážděně.

„To víš, že chci,“ řekl. „Ale ne takhle. Nejsi doopravdy tady.“

Zamračila se. „Když nejsem doopravdy tady, tak jak to, že s tebou mluvím? Jak to, že se tě mohu dotknout?“ Natáhla se, aby položila svou dlaň na jeho ruku, ale ta prošla přímo skrz. Zírala zmateně dolů. „To nedává smysl.“

„To dává dokonalý smysl,“ opravil ji a odtáhl se od ní. „Nejsi tu. Nejsi skutečná. Jsi jen střípek mojí představivosti a já chci, abys zmizela.“

„Ne!“ vykřikla. Přistoupila k němu, a ještě jednou se k němu natáhla, jako by ho chtěla obejmout. Ale znovu se ho nedokázala dotknout. „Prosím, nedělej to. Nechci být sama.“

„No, ani já nechci být sám,“ řekl. „Ale občas prostě nemáme na vybranou.“

Zavzlykala a jemu to lámalo srdce.

„Prosím,“ naléhavě ho žádala. „Potřebuji tě.“

Zavrtěl hlavou. „Nepotřebuješ mě. Zklamal jsem tě. Zklamal jsem tě v tolika ohledech a teď už ti nemůžu nijak pomoct. Musíš odejít.“

„Ne,“ odmítala a zavrtěla hlavou. Teď už nekontrolovaně vzlykala. Ani si nevšimla postavy v kápi, která se vynořila za ní.

Draco pevně zavřel oči a odvrátil se. Tentokrát se nechtěl dívat, jak umírá. I když křičela jeho jméno, odmítal ji vzít na vědomí. Když nastalo ticho, znovu otevřel oči a otočil se. Byla pryč, stejně jako ta druhá osoba. Byl sám.

Pak ale uslyšel křik. Slyšel volání o pomoc. A probudil se.

****

Otevřel oči. Posadil se na posteli a rozhlédl se po setmělé místnosti. Slyšel křik, ale nebyl si jistý, jestli to bylo v jeho snu nebo ne. Ale když ho uslyšel znovu o několik vteřin později, věděl, že je něco špatně. Poznal, že křičí Hermiona.

Vyskočil z postele a slepě hmatal po své hůlce na nočním stolku. „Lumos,“ řekl a hůlka se rozsvítila. Teď, když viděl, spěchal ke dveřím, trhnutím je otevřel a rozeběhl se k Hermionině ložnici.

„Grangerová?“ zvolal. Otočil klikou, ale bylo zamčeno. „Grangerová!“ zakřičel znovu, ale odpověď nedostal.

Namířil hůlkou na dveře a zavelel: „Alohomora!“ A pak se jal vykopnout dveře.

Vběhl dovnitř. Z toho, co mohl vidět v matném měsíčním světle pronikajícím oknem, byla Hermiona přišpendlena k zemi nějakou osobou v kápi.

„Hej!“ zařval, ale postava nereagovala.

„Vypadni od ní!“ požadoval. Jak se mohl někdo dostat k nim do komnat? A kdo to ksakru byl?

Natáhl se, aby shrábl z agresora plášť, ale rychle ucuknul – na ruce se mu začaly formovat krystalky ledu. Trochu se otřásl, přiblížil rozsvícenou hůlku blíž k postavě a zlapal po dechu.

„Co to…“ zamumlal. Hleděl na mozkomora.

Hermiona ležela nehnutě na podlaze a v hrůze sledovala, jak z ní mozkomor vysává život.

Draco na něj bez zaváhání namířil svou hůlku a vší silou vykřikl: „EXPECTO PATRONUM!“

Z hrotu jeho hůlky okamžitě vyšlehlo jasné stříbřité světlo, které zasáhlo mozkomora a odrazilo ho od ní. Čekal, že prostě vyletí oknem, ale nestalo se tak. Místo toho se za ním otevřel jakýsi portál a vcucnul ho dovnitř. Jakmile zmizel, hned se zase zavřel a oni zůstali sami v temné místnosti.

Navzdory šoku, který stále cítil, si zvládl kleknout vedle Hermiony, která teď seděla a kašlala.

„Co tu, ksakru,“ řekl pomalu, „dělal mozkomor?“

Neodpověděla mu. A ani na něj nepohlédla.

Stoupl si a shlížel na ni. Vztáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát na nohy.

„To by stačilo, Grangerová,“ pronesl a v duchu si přál, aby se jeho tep vrátil do normálu. „My dva si musíme promluvit – teď hned.“