Ne, děkuji
Originál: https://www.fanfiction.net/s/4670484/1/No-Thank-You
Autor: Sarah1281
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jacomo
Povolení k překladu: ano
Humor
Harry Potter, Albus Brumbál
1 kapitola, 5 608 slov
9+
Shrnutí: Co kdyby se rodina Dursleyových vydala praktičtější cestou a zacházela s Harrym laskavě, aby ho udržela dál od magie? Co kdyby to fungovalo? Co když nechce mít s kouzelnickým světem nic společného a Brumbál bude muset pro jednou řešit své potíže sám?
Prohlášení: Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Sarah1281. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Poznámka překladatelky: Povídka bude rozdělená do čtyř částí – reálný život má zase jednou přednost.
Poznámka autorky: Vždycky jsem si myslela, že hraniční (pokud bylo skutečně jen hraniční), špatné zacházení s Harrym ze strany Dursleyových bylo poněkud hloupým způsobem, jak ho přimět, aby vyhověl jejich standardům normálnosti. Tohle mohlo být o něco účinnější. Nejsem Ronův kritik, ale pokud se týká Hermiony, byl hrozný. Naštěstí od té doby vyrostl. Toto je poprvé co jsem vytvořila příběh Harry/Hermiona – technicky. I když příběh o tom samozřejmě není.
Vernon a Petunie Dursleyovi o sobě hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální. Měli naprosto normální dům a naprosto normální manželství. On měl naprosto normální práci, ona naprosto normální sklon ke klábosení. Měli naprosto normálního syna. V zápasnickém týmu jeho školy měl naprosto normální pozici. Měli naprosto normálního synovce.
No, skoro. Prakticky vzato Harry rozuměl hadům. Prakticky vzato, samozřejmě, protože kdykoli na nějakého narazil, rychle prošel kolem něj a důrazně si řekl, že to byla jen jeho představivost, něčeho takového si pochopitelně nevšímal.
Koneckonců, když si někdo myslel, že skutečně rozumí tomu, co hadi říkají, znamenalo to, že potřebuje pomoc psychiatra, a to nezapadalo do hezkého malého světonázoru Dursleyových. A za předpokladu, že Harry nebyl blázen… no, to bylo o hodně horší.
Vernon a Petunie byli docela hrdí na pokrok, kterého u Harryho dosáhli. Zpočátku, když jim hodili na krk takové… divné dítě, se báli a pohrávali si s myšlenkou držet ho v přístěnku pod schody. Sejde z očí, sejde z mysli. Rychle se rozhodli jinak, když si uvědomili, že normální lidé nedrží děti v komoře bez ohledu na to, jak zvláštní jsou.
V prvních letech samozřejmě došlo k několika drobným neúspěchům, ale o deset let později se o Harrym Potterovi skutečně dalo říct, že je milým, normálním členem společnosti. Vezměme si například dnešní ráno. Vstal o půl hodiny dřív než ostatní, aby všem uvařil dobrou zdravou snídani. Dudley by pochopitelně dal přednost něčemu mastnějšímu, ale když byl mladší, měl nějaké potíže s váhou, a tak si Harry myslel, že by bylo lepší jít opačným směrem. Kromě toho, momentálně byla zdravá strava velmi v módě.
Skončil s vařením a ke stolu, kde už seděli jeho příbuzní, přinesl míchané tofu.
„Děkuji,“ usmála se na něj teta Petunie, když jí naservíroval její porci.
„Výborně, chlapče,“ souhlasil strýček Vernon a listoval novinami.
Když Harry procházel kolem Dudleyho, ten ho praštil svou smeltingskou hůlkou, a Harry jen obrátil oči v sloup. Na tofu není nic špatného. Položil pánev zpět na sporák a vtom zaslechl klapnutí poštovní schránky a plesknutí dopisů o rohožku.
„Dones poštu, Dudley,“ řekl strýček.
Ale ten byl přes svůj dřívější tichý protest cele ponořený do jídla.
„Dojdu pro ni, stejně už stojím,“ nabídl se Harry.
Zvedl tři dopisy – jeden od tety Marge (moc příjemná žena, skvělá se psy; její knír byl poněkud politováníhodný, ale pravidelně si ho depilovala voskem), účet za elektřinu a dopis pro něj.
„Hm,“ poznamenal, když se vrátil do kuchyně. „Vypadá to úředně. Možná je to nabídka ze školy?“ Dostal jich několik, ale skutečně nebylo pochyb, že chce jít tam, kam chodil strýc, do Smeltings.
Lenivě otevřel obálku a přelétl obsah. I když byl pevně rozhodnutý, nikdy neškodilo projevit zdvořilost.
Zbledl.
„Harry, jsi v pořádku?“ pátral Dudley znepokojeně.
„Já…“ Harry potřásl hlavou, aby si uspořádal myšlenky. „To je od nich.“
Strýc s tetou okamžitě přerušili rozhovor o Margeině nemoci.
„Chtějí, abych chodil do jejich školy,“ vysvětlil Harry.
„Co budeš dělat?“ zeptal se strýc. Udělali to nejlepší, co mohli, aby z něj vychovali normálního chlapce, a jeho reakce bude měřítkem jejich úspěchu.
„Odepíšu jim, že ne, děkuji,“ odpověděl Harry.
„Jsi si jistý? Čím méně kontaktů s těmi lidmi budeme mít, tím lépe. Možná bychom to měli prostě ignorovat a doufat, že jim to dojde,“ navrhla teta Petunie.
„To by bylo nezdvořilé, a i kdyby ne, pravděpodobně by si mysleli, že jste mi tuhle… příležitost zatajili a poslali by další dopis. Ne, bude lepší, když to smeteme ze stolu,“ rozhodl se a sáhl po peru.
xxx
„Tady se musel stát nějaký omyl!“ Minerva McGonagallová se rozhodla, že dopis strčí řediteli pod nos na týdenní schůzce zaměstnanců Bradavic.
„Omyl, Minervo?“ opakoval Brumbál a v očích mu šíleně zajiskřilo.
„Jen mudlorození se občas rozhodnou nejít do Bradavic,“ vysvětlila.
„Kdo odmítl?“ ptal se Brumbál a zkoumal list. „Tady se musel stát nějaký omyl!“
„To už jsme slyšeli,“ poznamenal suše Severus Snape.
„Představte si, že Harry Potter nenastoupí do Bradavic,“ řekla McGonagallová nevěřícně. „Lily s Jamesem by se obraceli v hrobě.“
Snape vypadal, jako by Vánoce letos přišly dřív. „Myslím, že bychom měli respektovat jeho rozhodnutí.“
Všichni ostatní ho jen probodávali pohledy.
xxx
To odpoledne se na dveře v Zobí ulici číslo 4 ozvalo zaklepání. Petunie otevřela. „Můžu vám nějak pomoct?“
„Jsme tu kvůli vašemu synovci, Harrymu Potterovi,“ informoval ji Brumbál s blahosklonným úsměvem.
Petunie se chystala odpovědět, když si všimla Snapea. „Ty!“
„Takže si mě pamatuješ, ‚Petty‘? Jsem poctěn,“ pronesl sarkasticky.
„Vy ale máte drzost se tu objevit,“ řekla Petunie a obrátila se na Brumbála. „Nejdřív uprostřed noci odložíte na náš práh malé dítě, bez upozornění, sotva s nějakým vysvětlením a k dovršení všeho v listopadu, a prostě čekáte, že se ho ujmeme, a pak, když to uděláme, nám říkáte, jak ho máme vychovávat!“
„Nesnažíme se…“ začal Brumbál.
„Četl ten dopis, nezajímá ho to a posíláme ho do dobré školy. Co od nás ještě chcete?“ dožadovala se Petunie vysvětlení.
„Chci si promluvit s Harrym,“ řekl Brumbál pevně a nedokázal uvěřit, jak daleko dokázala Lilyina sestra zajít, aby před Harrym skryla pravdu. Srdce mu usedalo lítostí nad ubohým chlapcem. Jaké lži mu museli napovídat o kouzelnickém světě!
„To nepřichází v úvahu,“ Petunie si zkřížila paže na prsou. „Čím méně má Harry co do činění s lidmi, jako jste vy, tím lépe.“
„Bohužel neodejdeme. Zdá se, že ředitel je docela odhodlaný, a pokud nás rychle nepustíš dovnitř, řekl bych, že sousedé začnou zírat,“ protáhl Snape.
„Fajn,“ zafuněla. „Je v obývacím pokoji…“