Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4 – část 3/3

Come as you are, as you were, as I want you to be,
as a friend, as a friend, as an old enemy.

Přivítám tě takového, jaký jsi, jaký jsi vždy byl a jakého si tě představuju,
jako kamaráda, jako přítele, jako dávného nepřítele.

Come as You Are – Nirvana

. . . . . . . .

Jedna dávka lektvaru proti kocovině mu dneska stačit nebude, uvědomil si Dean. Byl zázrak, že se nerozštěpil, když se v noci přemisťoval z Malfoy Manor. A Malfoy – Draco, opravil se v duchu – mu slíbil, že mu dnes bude sedět modelem. Byl zvědavý, jestli se skutečně ukáže, nebo ho k příslibu donutil jen alkohol a nedal se tedy brát vážně.

Pro každý případ se mentálně připravil na jeho příchod.

Z dopoledního dumání ho nečekaně vyrušilo klepání na dveře a když zahulákal, že je uvnitř, dveře se otevřely. Draco jimi nesměle prostrčil hlavu – nebyli zde žádní domácí skřítci, kteří by ho přivítali – a tiše pozdravil.

„Ahoj, Draco,“ odvětil, spokojený sám se sebou, že ho nezapomněl oslovit křestním jménem. „Pojď dál.“

V Deanově bytě vládla nepřímá úměra mezi ucházejícím místem na bydlení a dokonale osvětleným ateliérem, přičemž to druhé jasně vítězilo. Poté, co předchozího dne navštívil Dracův domov, si byl o to víc vědom nedostatků toho svého. Celý jeho byt by se bez problémů vešel do sálu s portréty v Malfoyově sídle.

Poněkud opožděně litoval, že to tu nedal aspoň trochu do pořádku, odkopl stranou hromadu nesloženého prádla a vytvořil volnou cestu ke gauči. „Zrovna vařím kafe. Dáš si?“

„Ano, děkuji.“ Draco na moment zaváhal, než odstrčil hromádku časopisů o umění a posadil se, ač trochu upjatě. Seděl příliš rovně, snažil se z rukávu sundat neviditelné snítko prachu, těkal očima po celé místnosti, ačkoli se vyhýbal pohledu na Deana.

„Hned jsem zpět.“ Pár kroků ho zavedlo do mrňavé kuchyně, dalším ji celou překročil. Vyndal z odkapávače dva čisté hrnky a snažil se uklidnit svoje nervy. Měl nutkání vytáhnout alkohol, aby znovu vyvolal opilecké přátelství z předchozího dne, ale jeho žaludek proti tomu nápadu hlasitě protestoval. Dokonce ani káva mu dnes nevoněla.

„Jak piješ kávu?“ zavolal.

„Bílou, prosím.“

Vytáhl z lednice mléko, zamračil se na datum spotřeby a ostražitě k němu přičichl. Asi dobrý. Odlil trochu do obou hrnků. Na poslední chvíli spolu s kávou nabral také krabičku sušenek, ale pak se zarazil. Nemůže před svého hosta jen tak položit krabičku a očekávat, že v ní bude lovit vlastníma rukama – musí je vyskládat na talíř. Vše znovu položil, hrabal se mezi nádobím, aby vybral nejlepší talíř, a posléze si dal záležet na tom, jak sušenky naaranžuje, aby to nevypadalo, že je tam položil jen tak halabala. Jenže teď bude mít problém odnést kafe i talíř najednou. Měl vlastně nějaký podnos?

Rychle se otočil, aby se po nějakém porozhlédl, a praštil se hlavou do dveří, které nechal otevřené, když hledal talíř.

„Do háje.“

„Seš v pohodě?“

„Jo. Jenom –“ Jenom jsem se právě probral. O co se to tady snaží, udělat dojem na Draca Malfoye šálkem laciného, hořkého kafe a balíčkem kupovaných sušenek? Byl živořící umělec skrz naskrz a neměl zapotřebí hrát si na nic jiného. Nepodával lahodné dezerty na starožitných tácech, neměl oddaného domácího skřítka, který by je přinesl, a rozhodně neměl žádnou snobáckou pracovnu v zatraceném sídle, kde by si je dopřával.

Na druhou stranu taky neměl místnost plnou obrazů předků, kteří ho z duše nenáviděli.

 Neohrabaně se mu povedlo uchopit v jedné ruce oba hrnky a ve druhé talíř, povzdechl si a vrátil se do obýváku.

„Půjdem s tím do ateliéru, jo?“

Ateliér sloužil jako hlavní místnost jeho bytu, takže byl mnohem uspořádanější než zbytek. Opustilo ho napětí, když se rozhlédl, a konečně se uklidnil.

Draco se pomalu procházel a prohlížel si výstavku z velké části nedokončených obrazů, které visely na zdech. „Jsou vážně dobré,“ řekl a uchechtl se. „Upřímně řečeno jsem netušil, co čekat.“

„Na škole jsem přece maloval.“

„Hmm, prej jo. Přesto jsem nikdy žádný tvůj výtvor neviděl.“

„Vždyť Brumbál pro studenty uspořádal výstavu mých obrazů, poslední měsíc školy. Nebyl jsi –“

„Muselo to být až po tom, co jsem odešel,“ připomněl Draco tiše a Dean se zastyděl.

„No jasně. Promiň.“

„Chci říct, neočekával jsem, že tu najdu samá štěňátka a koťátka, ale po tom, cos včera odešel, mi došlo, že vůbec nevím, jestli to s tím malováním myslíš vážně. Jsem rád, že jsem v dobrých rukou.“

„Díky.“

„Musím se ale přiznat, že jsem nic podobného nikdy nedělal. Je to pro mě nová zkušenost, takže mi budeš muset vysvětlit, co mám dělat.“

„Neboj. Všichni moji modelové jsou amatéři.“

Draco se otočil, aby si prohlédl obraz, který měl k sobě nejblíž. Byl to portrét pro nejmladší dceru pana domácího namísto nájemného. „Nehýbou se.“

Dean se usmál. „Ne. Dělám jenom mudlovské portréty. Když maluju, jde mi o to zachytit jeden konkrétní moment a ten musím jasně definovat. Je to víc… já nevím, asi upřímné. Kouzelnické portréty se moc mění. Působí to na mě dojmem, že mají příliš velkou moc. A to se mi nelíbí. Jakožto umělec potřebuju mít hlavní slovo.“

Draco nadzvedl koutek úst. „Mrzí mě, že to umělci, kteří malovali portréty Malfoyů, neviděli stejně.“

„To si dovedu představit. No, můžu ti zaručit, že tento portrét Malfoye nikdy nebude mít poslední slovo.“

Draco se zasmál a Dean si všiml, že se konečně trochu uvolnil.

„Posaď se.“ Položil ruku Dracovi na rameno. Po prvním doteku se většina jeho modelů ošila, ale Draco nijak nereagoval. Výborně.

Dovedl ho na místo, kde se rovnoměrně rozprostíralo světlo. „Během tohoto procesu se většina lidí cítí nepříjemně. Budu si tě prohlížet ze všech stran. Zaměřím se na to, kam dopadá světlo, abych našel polohu, která ti svědčí nejvíc, a rozhodl se, co chci svým dílem sdělit světu.“

„Dobře.“

„Můžeš klidně mluvit. Když budeš potřebovat, můžeš si podrbat nos nebo se protáhnout. Když budu zrovna pracovat na konkrétní části těla, dám ti vědět, že musí zůstat v klidu, ale to bude až za dlouho.“ Vzal si do dlaní obě Dracovy ruce a jemně jimi zatřásl, aby uvolnil ramena.

„Namaluješ mě celého, nebo jenom obličej?“

„Zatím nevím. Uvidím, co mě napadne. Otoč hlavu nalevo… jo, přesně takhle.“

Dean se nedokázal na nikoho podívat bez toho, aby si automaticky představil, jak by ho namaloval. Z jakého úhlu by nejlépe vynikly jeho rysy, jaký zvolit postoj, jaký výraz by je nejlépe vystihl. Pokud mu to kdykoli dovolil, zíral na něho tak dlouho, jak to bylo možné. Na Draca ale tímto způsobem nikdy nepohlížel. Když byli mladší, odradila ho Dracova povaha – výbušná a zákeřná. Nikdo se na něho neodvážil zírat ze strachu, že dostane nakládačku od jeho poskoků. Dean ho pozoroval jen zpovzdálí, neboť si byl vědom, kde je jeho místo.

„Pomalu otoč hlavou zleva napravo, pak nahoru a dolů. Jo, výborně.“

Brzy si uvědomil, že Draco je sen každého umělce. Jak světlo dopadalo na jeho obličej, tvořilo kontrast mezi světlou pletí a tmavým stínem – vynikly tak jeho ostré lícní kosti, špičatá brada, přivřené oči, plná ústa – Dean se nemohl dočkat, až vezme do ruky tužku. Pokaždé, když Draco pohnul hlavou, odhalil nový odstín, novou stránku jeho osobnosti. V duchu skákal nadšením, když si představil, že by mohl zachytit alespoň několik z nich, a musel se hodně krotit, aby dodržel obvyklou rutinu.

„Co vidíš, když se takhle pohybuju?“ zeptal se Draco.

„Pozoruju hlavně světlo a stín. A to, jak se s každým úhlem mění tvoje rysy.“

„Dopadá na mě dost světla, aby to byl vůbec nějaký rozdíl?“

„Za prvé ano, ale něco ti ukážu.“ Uchopil stínovou lampu opodál a zapnul ji. „Takhle můžu cokoli zvýraznit. Když ji umístím sem –“ posunul žárovku blízko podlahy, „– budeš působit zlověstným a hrůzostrašným dojmem. Když ji dám nahoru, vypadáš jako anděl. Ještě víc, když tě osvítím zezadu, takhle… světlo prostupuje tvými vlasy a vypadáš étericky.“

Draco se zasmál. „Tak to bude poprvé.“

Dean lampu odložil a vypnul ji. „Pojď k téhle lavičce, uvidíme, jak reaguješ na slunce.“

„Pěkně blbě. Spálená pleť, pihy. Rozhodně mám radši sklepení.“ Ladně se postavil a přešel k lavičce. Deanovi by úplně stačilo ke spokojenosti pozorovat jeho chůzi – pohyboval se elegantně a vznešeně. Většině lidí trvalo několik hodin, než se zbavili rozpaků, ale Draco sršel sebevědomím.

„Teď se podívám, jak tvoje postava vypadá v přirozeném světle.“ Provedl Draca další sérií cvičení a Draco se ho vyptával na všechno, co dělal a proč. Nervozita z něj dávno opadla.

„Posaď se z boku, předkloň se a obejmi svoje kolena. Ano, přesně takhle. Polož si hlavu na kolena. Ach. Teď se otoč a podívej se na mě. Zavři oči.“

Po minutě Draco řekl: „Takhle za chvíli usnu. Následky minulé noci mi dávají pěkně zabrat.“

„Tak jo. Vstávej. Vstávej!“ Draco se postavil a čekal na další pokyny. „Vím, co tě udrží vzhůru.“

Rozhlédl se po ateliéru a zachytil pohledem prkno opřené o jeho kreslicí stůl. To půjde. Vytasil hůlku, proměnil ho v ucházející meč a podal ho se slabou úklonou Dracovi. „Tu máš. En garde.“

Draco se pohrdavě podíval nejprve na meč, a poté na něj. „Barbare. Tohle by teda nešlo.“ Vytáhl vlastní hůlku a proměnil obyčejný meč s plochou rukojetí v šermířský rapír. „Tohle je opravdová zbraň. En garde.“ Teatrálně zaujal bojovou pozici.

Dean nedokázal zadržet smích. „Do toho. Bav se.“

„Nemám soupeře.“ Vyzývavě se podíval na Deana.

„Ale ne. Na to zapomeň. V blízkosti ostrých, špičatých předmětů se mi nedá věřit. Musíš si protivníka představit.“

A tak se dal Draco do hry. Vyrážel a švihal mečem proti neviditelnému nepříteli, s upřímným zapálením se otáčel a Dean ho fascinovaně sledoval. Po chvíli Draco, zpocený a udýchaný, jednostranný souboj ukončil.

Dean vykouzlil sklenici s vodou.

„Díky,“ řekl Draco a zhluboka se nadechl. „Netušil jsem, že být model obnáší tolik pohybu.“

„Obvykle ne. U tebe jsem udělal výjimku.“

Draco sklopil sklenici a s úšklebkem k němu vzhlédl. „Mstíš se mi za prohřešky školních let? A to jsem si myslel, že jsme kámoši.“

„Tak to na tebe budu hodnej,“ slíbil, neb ho Dracova letmá zmínka o jejich přátelství překvapila a potěšila.

Draco přikývl. „Tak začni tím, že mě přesuneš pryč z toho proklatého slunce.“

„Jasnačka. Potřebuju, aby ses vrátil do křesla, kde jsme začali.“ Draco se do něj zhroutil s předstíranou únavou, načež se Dean slitoval a seslal na něj chladící kouzlo.

Draco zavřel oči a povzdechl si, když ho obklopil studený vzduch. „Hmmm. Dík.“

„Už můžu začít kreslit. Klidně zůstaň takhle.“ Jeho mozkové závity se otáčely stejně rychle, jako před chvílí Draco. Dnes zachytí uvolněné obočí, zavřené oko a líčko. Dal se do práce.

Zbytek odpoledne strávili klábosením o hloupostech – kdo se s kým oženil, kde kdo bydlí a co kdo dělá – které jen občas Dean přerušil krátkými pokyny a následně Draco svými dotazy.

Dean konečně skončil. „Pohov, vojáku.“ Když mu Draco věnoval tázavý pohled, pokračoval: „Pro dnešek jsem hotov.“

„Můžu se podívat?“

„Samozřejmě.“ Otočil stojan, aby si Draco mohl prohlédnout obraz, a snažil se nelámat si hlavu s tím, co na něj řekne.

„Ach. Je to hezké. Z téhle strany jsem se nikdy neviděl. Opravdu vypadám takhle?“

„Jo. Z každého úhlu vypadáš trochu jinak. Vlastně víc, než kdokoli jiný, koho jsem doteď maloval.“

„A to je dobře?“

„Hodně dobře. Znamená to, že tě můžu nakreslit mnoha různými způsoby.“ Už se chtěl rozvášnit o všech nápadech, které měl v zásobě, když si uvědomil, že mu Draco slíbil pouze dnešek.

„Dokončíš nejdřív tenhle?“

Přikývl a v duchu byl vděčný, že to Draco navrhl. „Pokud se vrátíš a budeš mi znovu pózovat, tak jo.“

Draco překvapeně vzhlédl. „Aha. Myslel jsem, že to budeš chtít. Nebo ne?“

Dean se zakřenil. „To si piš. Bál jsem se, že se nebude chtít tobě.“

„Ale ne, je to zajímavé zjišťovat, jak to chodí.“

„Je zajímavé, že vůbec na něčem spolupracujeme. Kdo by to byl řekl?“

„No, žijeme v zajímavých časech.“

Dean zrovna uklízel svoje tužky, ale přestal a vzhlédl. „To je legrační, žes to formuloval takhle.“

Draco nadzvedl obočí v nevyslovené otázce.

„Tak zní jedna čínská mudlovská kletba… nechť žiješ v zajímavých časech.“

Draco se pousmál. „Netušil jsem, že mudlové mají kletby.“

„Jasně, že mají. Jenom nemají moc je vyplnit.“

„Hmm. Tak to je asi dobře. Myslím, že zajímavých časů jsem si užil víc než dost. Po posledních pár letech se těším na doživotní kouzlo nudy.“

Možná, pomyslel si Dean, je to, po čem Draco touží, jen další forma prokletí.

So I live, that's about all I can say; I breathe nearly every day.
A tak přežívám, jinak se to ani nedá říct, prostě dýchám každý den.

I Live – The Fixx

. . . . . . . .

Draco miloval labyrint na pozemcích Malfoy Manor. Na rozdíl od zbytku sídla plného starožitností bylo bludiště docela nové, jelikož vzniklo pod dohledem jeho matky. Ležel v dolině obklopené voňavými cedry. Cihlovou cestičku lemovaly nízké keře zimostrázu, nikoli aby zatarasily cestu, ale aby naváděly člověka, kudy má jít. Cestička se klikatila, kroutila a nenápadně vlnila ke středu. Bylo to ideální místo k tichému rozjímání.

Dnes to bylo také perfektní místo pro procházku, aby si mohl v klidu srovnat myšlenky. Lhostejně ignoroval slabé kapky deště, které začaly padat z nebe, jen si přitáhl vlněný kabát blíž k tělu. Uklidňovalo ho, že měla k bludišti vztah jeho matka – od její vraždy uplynul pouhý měsíc. Nikdo zatím nebyl obviněn, ale to ho nepřekvapilo. Věděl, kdo jsou její vrazi – nezáleželo na tom, který smrtijed si ušpinil ruce tentokrát.

Samozřejmě nebyla jejich cíl. Ne tak docela. Nedopustila se ničeho, co by je zajímalo. Byla na světě jen od toho, aby potěšila jejich světské smysly – pohled, vůně, dotek, chuť. V labyrintu byl jasně patrný její vliv – spořádaná elegance daleko od smrtijedského chaosu, který zdařile ignorovala.

Jejich skutečná oběť byl Draco. Narcisa se pro ně stala postradatelnou, když ji Lucius nemohl nadále chránit. Smrtijedi uviděli příležitost, jak se dostat Dracovi pod kůži, a nebáli se ji využít. Ochranná kouzla na Malfoy Manor byla nastavena tak, aby nebránila vstupu Luciusovým spojencům. Draco si až příliš pozdě uvědomil, že jeho nepřátelé mají do jeho domu dveře otevřené dokořán.

Stýskalo se mu po matce mnohem víc, než by s ohledem na jejich minulost předpokládal. Jediný portrét, který byl na Manoru, byl ten s Luciusem, který odmítal navštívit. Měl dojem, že je ještě jeden na Grimmauldově náměstí, kde je sama – už ho párkrát napadlo požádat Pottera, jestli by mu ho nedal, ale zatím k tomu nenašel odvahu. Nechtěl se pouštět do rozhovoru, který by jeho žádost jistě vyvolala.

Během procházky ho napadlo, že se jeho život čím dál víc podobá labyrintu. Jeho cesta se klikatila a bloudil jí zcela opuštěný, dokud nedošel ke středu – do slepé uličky, kde nic nenašel. Nezbývalo mu nic jiného než se otočit na patě a vrátit se po svých bezcílných stopách.

„Draco.“ Překvapeně zvedl hlavu, když ho někdo oslovil, a uviděl Severuse vycházet z mezery mezi cedry.

Zastavil se a sledoval svého hosta, když scházel kopec po mokré trávě, až došel k dlážděné cestičce bludiště.

„Severusi.“ Jeho bývalému učiteli se nedařilo ignorovat déšť se stejnou grácií jako jemu. Už byl zmoklý a měl promáčené boty.

Severus se na něj posměšně podíval. „Myslel jsem, že jenom nebelvíři stojí na dešti jako tvrdé Y.“

Usmál se. „A já jsem myslel, že zmijozelové mají dost rozumu, aby v tomhle počasí nosili voděodolný plášť.“ Ukončil svoji procházku, přešel k zimostrázu a vylezl z bludiště. „Půjdeme dovnitř a dáme si čaj?“

Severus se rozmrzele podíval na kopec, který vedl zpátky k sídlu.

Draco si všiml jeho úděsu a tiše se zasmál. „Neboj, Severusi, můžeme se tam přemístit.“

Sully jim přinesla čaj do salónku v západním křídle a zažehla uhlíky v krbu. Obě křídlová křesla byla natočena směrem k ohni, muži tiše pozorovali šlehající plameny a čekali, až prohřejí jejich vlhké oblečení.

„Přehodnotili skřeti stanovisko ohledně tvého dědictví?“ zeptal se Severus. Draco mu čas od času poslal sovu se shrnutím nejnovějšího vývoje událostí. Nikdy nezacházel příliš do detailů, ale zeptal se ho na radu, když to bylo potřeba.

„Z jejich strany k tomu není důvod. Popravdě řečeno si myslím, že se jim docela zamlouvá to prozatím hrát na obě strany. A dokud nebude hrob, na který bych mohl plivnout, tak s tím bohužel nemůžu nic dělat.“

Ticho.

„Tak ven s tím. Tlachání o ničem ti nikdy moc nešlo.“

Severus se na něj zamračil. „Třeba je to tím, že nemám dost příležitostí si své dovednosti procvičit.“

Zasmál se. „Jen se nedělej! Určitě jsi nevážil dlouhou cestu z Bradavic jenom proto, aby sis se mnou povídal o dědictví. A jsem si jistý, že nechceš debatovat o nekalých praktikách skřetů.“

„Samozřejmě, že ne. To nemohu navštívit přítele bez toho, abych byl okamžitě podroben výslechu? Nebo jsi mi nalil do čaje veritasérum a teď už jenom čekáš, než začne účinkovat?“

Zahřála ho u srdce letmá zmínka o osudových debatách, které kdysi vedli pod vlivem lektvaru. Dokonce se – konečně – mohl zasmát při vzpomínce na trapné přiznání, že chce Severuse políbit – z chlapeckého poblouznění jejich vztah naštěstí přerostl v hluboké přátelství založené na vzájemném pochopení a společných, byť děsivých, zážitcích.

„Pochopitelně. Jeden starý, moudrý učitel mi kdysi řekl, že veritasérum je nejčastěji užívaný lektvar mezi kouzelníky.“

„Starý?“

„No, a taky moudrý. Ale když se nad tím zamyslím, možná není zas tak starý.“

„Pokud jsi ochoten to označení přehodnotit, pak asi vím, o kterém učiteli mluvíš.“

„Samozřejmě.“ Dracovi se usadil na tváři lstivý úsměv. „Tak, Severusi, řekni mi o svém tajném milostném životě. Takhle daleko na jih bohužel žhavé drby nikdy nedoputují. Slyšel jsem jenom, že v Bradavicích učí nová profesorka studia mudlů. Navíc perspektivní a nezadaná. Aspoň se to říká.“

Severus se zamračil. „A co se mě týká, tak to tak i zůstane. A co tvůj milostný život, Draco?“

„Naprosto neexistující.“

„To mě překvapuje. Mladý, bohatý a atraktivní muž jako ty?“

„Zas tak překvapivé to není. Za prvé je tu ten malý, nepodstatný detail, že jsem na chlapy. Tím se výběr možných nápadníků poněkud zužuje. Pak se mi lepí na paty pověst sémě zlovolného smrtijeda. A hned v závěsu pověst notoricky známého špeha, který to hraje na obě strany, za kterou si můžu sám. To spolehlivě odradí každého zájemce.“

„To mě mrzí. Jenže Wiltshire je stejně docela malý rybník. Možná je načase začít lovit v jiných vodách.“

„Ale no tak, Severusi. Už chybí jenom to, abys za mě podal inzerát do Denního věštce. Osamělý kouzelník hledá osamělého kouzelníka. Reputace děsivá a příšerná, vyhlídky na zlepšení nulové.“

„Takže se zde cítíš osaměle?“

Nevěřícně kroutil hlavou. „Aha. Takže zatímco si užíváš moji pohostinnost, ve skutečnosti plánuješ, jak odhalit má skrytá tajemství? Špehuješ špeha? Musím ti připomenout, že jsem se učil od nejlepšího.“

Severus pozvedl šálek s čajem. „To rád slyším.“

Draco změnil téma. „Ne že bych tě tady rád neviděl, ale čemu za to vděčím?“

Severus opatrně odložil hrnek, než odpověděl. „Přišel jsem tě přesvědčit, abys navštívil Bradavice.“

Draco se snažil zakrýt vlastní překvapení, a proto zvolil neutrální odpověď: „Bradavice? Proč?“

„Napadlo mě, že bys odsud třeba rád na chvíli vypadl.“

Draca jeho návrh zaskočil, a tak mlčel. Severus byl ten poslední, od koho by čekal, že projeví starost ohledně jeho duševního zdraví.

„Tady ti dělají společnost jen duchové a staré vzpomínky, případně sovy, které posílají právníci. Není to zdravé prostředí pro mladého muže.“

„Je to můj domov,“ odvětil tiše.

„Je to zpropadené mauzoleum, Draco!“

Konečně se nechal vyprovokovat. „A co jsou Bradavice? Návrat do minulosti, nic jiného. Těžko říct, co je horší.“

„Tak odjeď do Londýna. Nebo do Paříže. Nebo do pitomého Timbuktu. To je jedno.“ Severus se předklonil a upřeně se na něj podíval. „Hlavně nedopusť, aby ses proměnil v jednoho z místních duchů. Ve válce už bylo zmařeno příliš mnoho životů. Nedopusť, abys ses stal další obětí, jenom tím, že tady zůstaneš a necháš si život proklouznout mezi prsty.“

Nevěděl, jak se bránit. Připadalo mu, že tuto hádku prohrál ještě dřív, než začala. „Nejsem –“

„Ale ano. Vidím to moc dobře. Jak trávíš svůj volný čas? S nikým se nevídáš, žiješ sám v tomto obrovském, prázdném domě jako nějaký poustevník. Krátíš si čas konverzací s portréty? Hraješ pasiáns a popíjíš whisky? Vymýšlíš způsoby, jak napálit svoji domácí skřítku –“

„Chápu, co tím chceš říct.“

„Opravdu?“ Nevydržel se dlouho dívat na Severusův ustaraný výraz.

„Co mám na to říct?“ Poraženecky klesl do křesla. „Najednou nevím, co mám dělat. Nemám ani dokončené vzdělání. A upřímně řečeno, po špionech v důchodu není zrovna velká poptávka. Máš velké štěstí, že jsi měl zaměstnání na hlavní úvazek už předtím.“ Slabě se usmál. „Poraď mi, jak udělat kariéru, Severusi. Jsem jedno ucho.“

Severus se nad ním slitoval a reagoval na jeho chabý pokus o vtip. „Typický Malfoy. Hledáš poskoka, co všechno oddře místo tebe.“ Uvolnil se a pohodlně se opřel do měkkého křesla, zjevně spokojený, že došlo na jeho slova. „Dokonce i mudlorozený student prvního ročníku by při pohledu na to, jak tu sedíš, řekl: musíš trochu žít, jak dnes s oblibou říkají mladí.“

„Žiju. Jen zrovna ne moc aktivně.“ Draco do svých slov vložil veškerou frustraci, kterou cítil. „A že to říkáš zrovna ty. Bydlíš v pitomém sklepení. Odkdy seš odborník na to, jak vést plnohodnotný a aktivní sociální život?“

„Zastrč drápy, Draco. Snažím se ti pomoct.“

„Jo. Tak to ti děkuju.“ Draco pohoršeně špulil rty a konečně vzhlédl. Jejich rozhovor mu najednou připadal směšný – jako když slepý vede slepého – a tak zvlnil ústa v omluvný úsměv. „Promiň.“

„Draco, nelámej si s tím hlavu. Vůbec nezáleží na tom, co se rozhodneš dělat. Klidně můžeš rovnat police u Krucánků a Kaňourů, nandávat zmrzlinu u Floreana, nebo vymetat bobky z ministerského sovince. Hlavně něco dělej. Pokud možno co nejdál odsud.“

„Za-zamyslím se nad tím.“

„Dobře. A pak s tím něco udělej. Čím dříve, tím lépe.“

„Fajn.“ Doufal, že už je to vše.

„Upřímně pochybuju, že měl kdokoli z tvé generace příležitost být prostě jenom nezodpovědný mladý blázen. Jak by taky ano? Podívej se na sebe – vyrostl jsi v domácnosti, kde po mnoho let převládal Voldemortův vliv, a pak jsi musel odejít do války, když ti bylo sotva osmnáct.“ Severus se předklonil, aby zdůraznil svá slova. „Z mých úst to možná bude znít divně, ale musíš se naučit chovat dětinsky a hloupě, dokud jsi ještě mladý. Panebože, Draco, je ti teprve jednadvacet, ale chováš se, jako by ti bylo osmdesát.“

Zaváhal a Draco byl zvědavý, co ho po tomto nevybíravém promlouvání do duše ještě dokázalo uvést do rozpaků. „Víš, nebyla to náhoda, že se členové Řádu ukázali na pohřbu tvé matky. Spoustě lidem na tobě záleží. Dovol jim, aby ti to ukázali. Nepodléhej mylnému dojmu, že jsi na všechno sám.“ Ztišil hlas, takže Draco poslední větu skoro neslyšel. „Neopakuj mé chyby.“