Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Střih větru

Kapitola 8.

Střih větru
Vložené: Lupina - 27.07. 2021 Téma: Střih větru
Lupina nám napísal:

Autor: Chilord                       Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: Jimmi

Originál: https://www.fanfiction.net/s/12511998/8/

Rating: 16+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 8.

 

Harry čekal před bradavickou branou. Vzduch naplňovalo ticho a on cítil obavy, které si spojoval jen s touto školou.

Nebyl to strach. Ne strach, který zažíval v dětství. Tentokrát šlo o rezignovanou opatrnost.

Albus Brumbál nebyl tím rádoby dědečkem, kterého si pamatoval. Tento Brumbál byl o dvacet let mladší a měl o dvacet let méně zkušeností. Tento Brumbál neprožil a nebojoval deset let války s Tomem Raddlem.

Tento Brumbál zcela určitě Harryho neměl rád.

A aby byl Harry k sobě upřímný, sám pro Brumbála nijak zvlášť nehoroval. Pohled do mužovy tváře, když se postavil mezi něj a Raddlea, v něm něco zažehl. Něco hlubokého, rozhněvaného a velmi ošklivého.

Obtočil prsty kolem hůlky, a zatímco se snažil zkoncentrovat, zvažoval svůj přístup. Ani jedno se mu zatím nedařilo. Myšlenky hnané emocemi příliš divoce vířily, aby stvořil souvislý myšlenkový pochod.

Byl to domov. Ale zároveň…

Rozhlédl se a tolik toho bylo jinak, než si pamatoval. Hrad byl stejný, to ano, ale pozemky… rostly zde stromy, které tu být neměly, tu a tam menší ozdoba a na některé rostliny si ani nepamatoval.

Tolik změněný obraz, až mu paměť neústupně tvrdila, že nejde o skutečnost.

Zlehka si povzdechl a zavrtěl hlavou, než se nakonec obrnil a vykročil. Čelil už mnohem horším věcem, než byl špatně naladěný Albus Brumbál. I když musel připustit, že to je do jisté míry relativní.

Mladší, ale stále mrzutý Argus Filch stál v bráně a mračil se na něj, zatímco pevně svíral chladný kov. „No? Tak rychle! Nemám celý den!“

Zjevně ani jako mladý muž nebyl Argus Filch příjemný a vychovaný. Jeho mládí bylo dalším pokřivením, proti kterému paměť protestovala. Po bůhvíkolikáté ho napadlo, proč to dělá. A jako pokaždé na něj čekala stejná odpověď – protože má práci.

Harry nad mužovým pitvořením jen zavrtěl hlavou. Toto nechtěl podnikat. Být v Bradavicích a jednat s Brumbálem, když mohl honit Raddlea.

Pravděpodobně neúspěšně, to musel přiznat, ale bylo by to méně frustrující, než s čím se bude muset vypořádávat tady.

Prošel známými dveřmi a většina nesrovnalostí vyprchala. Bradavice se ve skutečnosti neměnily tak snadno jako zbytek světa. Ale pořád necítil to utěšující objetí svého domova v dětství.

Ne, atmosféra byla nejistá, nepřátelská a ostražitá.

Pokud taková zůstane, nebyl si jistý, jestli dokáže odvést svoji práci. Vrátit se domů a zjistit, že domov není… Nebyl skutečným domovem, to věděl, ne jeho, ale i tak.

Cítil, jak se mu srdce rozbušilo a žilami se rozlil adrenalin. Silou vůle ho přísně zahnal. Tuto bitvu by v takovémto stavu nemohl vyhrát.

Změnil výraz na neutrální a zapracoval na myšlenkách. S nitrobranou si stále netykal, jeho myšlenky, reakce a úvahy byly příliš chaotické, aby je sám dokázal zvládnout do účinné bitvy vědomí. Pokusit se je zorganizovat by trvalo roky. 

Namísto toho tady stál a zíral na známý kamenný chrlič po boku s Filchem, který si jej podezřívavě měřil. Některé věci se prostě nezmění.

Když se chrlič odsunul, z vrcholu schodiště se donesl známý hlas: „Děkuji vám, Argusi. To bude vše.“

Filch na něj naposledy vrhl nedůvěřivý pohled a vydal se pryč. Harrymu však přišlo, jako by stále číhal.

Po malé pauze hlas zdráhavě pokračoval: „Pokud byste přišel nahoru, pane Pottere.“

Harry se narovnal, nevědomky pokývl a vydal se nahoru do pracovny, kde uviděl poněkud… nepobaveného Albuse Brumbála.

„Prosím, posaďte se, pane Pottere,“ pokynul razantněji, než bylo zdvořilé.

Židle, která mu byla ukázána, vypadala docela pohodlně, proto Harry jen přikývl a opatrně se posadil. Muže obezřetně pozoroval. „Dobrý den, řediteli Brumbále.“

Seděli chvíli mlčky a Brumbál si jej prohlížet, jako by ho chtěl přeměřit. Harry mu naopak vracel klidný, trpělivý pohled se zvednutým obočím. Nakonec si ředitel povzdechl a opřel se.

„Takže mi bylo řečeno, že budete novým profesorem obrany proti černé magii,“ začal Brumbál a rezignovaně hleděl na mladého muže před sebou.

Harry se zamračil, až se mu obočí spojilo a na Brumbála se podíval téměř zmateně. „Měl jsem dojem, že to rozhodnutí je na vás.“

Brumbál si tiše odfrkl a téměř záštiplně se zachmuřil. „Obyčejně by tomu tak bylo, nicméně po vaší malé ukázce při pohovoru a mé zjevně neuvážené akci, pokud bych se pokusil zabránit vašemu dosazení na ten post, čelil bych méně než příjemným reakcím na různých frontách, které nejsou, klasicky řečeno, spojenci.“

Harry na ředitele chvíli zíral, nelíčeně popletený, když to oznámení zpracovával. „Cože?“

Tentokrát byla řada na Brumbálovi, aby na Harryho nemálo nedůvěřivě zíral. „Pane Pottere, opravdu rozumíte tak málo politice?“

V odpověď se mu dostalo odfrknutí. „Nejsem politik. Nikdy jsem nebyl a zatraceně nikdy nebudu. Až moc času jsem strávil špiněním rukou, aby mi bylo příjemné sedět za stolem a posílat jiné špinit si ruce za mě.“

Brumbál se unaveně opřel. „Bylo mi doporučeno v klidu vám ten post dát.“ Nastala pauza, než pokračoval. „Také mi bylo dáno k úvaze, že bych možná měl letos odjet na dovolenou.“

„Aha.“ Harry si ředitele chvíli zvláštně prohlížel. „Jestli nevadí, zeptám se… proč?“

„Protože nechci, aby mí studenti byli rekrutováni do války,“ vysvětlil Brumbál přímočaře, s významným pohledem.

Tentokrát nedůvěřivě zíral Harry, než si odfrkl. „Copak jste vážně pitomý?“

„Dovolte?“ zeptal se Brumbál chladně a upřel na Harryho povýšený pohled.

„Vaši studenti již jsou víc než pravděpodobně rekrutováni. A pokud ještě ne, brzy budou,“ vysvětloval Harry bez obalu. „Jejich rodinami, jejich přáteli, příslibem moci, prestiže a čert ví čeho, na tom nezáleží. Budou rekrutováni. Kdykoliv dojde k válce, vždy jsou rekrutováni ti mladí, idealističtí a snadno manipulovatelní.“

Brumbál se na moment zamračil, jako by se nemohl rozhodnout, co říct, ale nakonec ustálil výraz na špatně maskovaném pohoršení. „A já toto přijmu jako důvod, abyste dělal to samé? Jsou to děti.“

„Kdysi jsme všichni byli dětmi,“ prohlásil Harry tiše. „A během našeho mládí jsme si často dovolili věřit, že cesty, které bychom měli následovat, jsou ty, které nahrávají naším egům. Pokud jim nikdo neukáže rozdíl mezi správným a snadným, budou lehčeji svedeni na cestu, která pro ně není tou nejlepší.“

„To vám nedává právo přesvědčovat je k boji ve válce, kde mohou být a budou zabiti.“ Brumbál na něj vrhl nepěkný pohled. „Jsou budoucností. Pokud je neochráníme, nebude pro ostatní existovat žádná budoucnost, za kterou by bojovali.“

„A kdo má větší důvod k boji než oni?“ zeptal se Harry. „Je to, jak jste sám řekl, jejich budoucnost. Myslíte si, že pokud se k nim budete chovat, jako by to nebyla jejich starost, nic, oč by se měli bát, že je ochráníte?“

„Neměli by být zapojeni!“ vyštěkl Brumbál, vstal a praštil rukama do stolu, až se do vzduchu vznesla vlna magie.

„Nikdo by neměl být zapojen do války!“ souhlasil Harry, sám vstal a s neohroženým pohledem ignoroval nárůst Brumbálovy magie. „Ale to neznamená, že už nejsou! Myslíte, že Voldemort se jen přežene a nechá je být, protože jsou dětmi? Myslíte, že jen kvůli takové malichernosti, jako že jej nenásledují, na ně a jejich rodiny nepošle své rytíře?

Budoucnost, o které mluvíte? Je jejich budoucnost!“ Harryho vlastní magie začala narůstat a Brumbál zjistil, že si s jeho nezadá. „To znamená, že je naší povinností zajistit, aby se jí dožili! A jestli to znamená, že je musíme naučit bránit se? Bojovat za ni? To je naše břemeno! Jestli to neuděláme, jen jich víc zemře ve strachu a bezmoci!“

„Nemůžete čekat, že přežijí proti plně vytrénovaným kouzelníkům! Jsou to…“ začal zamračeně Brumbál.

„Aniž by se jim to muselo vtisknout do hlav? Ne, to nemůžu,“ souhlasil Harry a pak upřel na Brumbála tvrdý pohled. „Ale viděl jsem hrstku školáků, kteří se ubránili plně trénovaným kouzelníkům a čarodějkám dost dlouho na to, aby jim stihla dorazit pomoc. A všichni přežili.“

Brumbál na okamžik zaváhal, jeho vztek a magie pominuly, když na Harryho upřel pohled plný mrzutosti. „Takže se můžou stát někým jako vy? Zabijáky?“

Harry se nadechl, stiskl ruce do pěstí a v očích mu zahořelo. „Vytrénoval bych je, aby se nestali mnou. Nemyslete si, Albusi Brumbále, nejsem takový, jaký jsem, protože jsem byl v takového člověka vytrénován. Nejsem tím, kým jsem, protože jsem byl vychovaný bojovat, zabíjet nebo ničit.“

Zavrtěl nad tím hlavou a vrátil řediteli pronikavý pohled s jiskřičkou nenávisti, ale potlačil emoce. „Když jsem byl ve školním věku, škola běžela, jak jste předestřel. Když vypukla válka, bylo nám řečeno, že to není naše starost, že máme být klidní. Šli po nás, zacílili se na nás a nám bylo řečeno, že jsme děti a že není na nás bojovat.“

Pak pěstí udeřil do Brumbálova stolu jako prásknutí hromu, až několik předmětů nadskočilo. „Ale i tak jsme museli bojovat! Toužebné přání a dobré úmysly nezabránily tomu, aby na nás útočili. Touha, abychom měli dětství, nezabránila tomu, abychom viděli, jak jsou naši kamarádi, spolužáci přímo před námi vražděni!

Zažil jsem, kam vedou dobré úmysly, Brumbále. Viděl jsem, kolik dobrých životů to stálo. Přežil jsem utrpení, které to vyvolalo. Neznalost je nezachrání, jen způsobí jejich zranitelnost, až si pro ně přijdou!“

Harry se pomalu, zhluboka nadechl a přinutil se uklidnit, ovládnout emoce, ale pohled nespustil ze zaraženého a rozčileného muže před sebou. „Chci pro ně, aby dokázali přežít, aniž by se stali někým jako já. A jestli to znamená probít se vaší dobře míněnou, tvrdohlavou zabedněností, budu vás třískat po hlavě, dokud se vám konečně nerozbřeskne.“

Brumbál jen seděl a nemohl si pomoct, ale jen zíral do těch planoucích smaragdových očí. A pak uviděl něco, kvůli čemu se musel opravdu pozastavit.

Odsouzení. Ne takové jako v Gellertových očích, s přetrvávajícími zbytky pochybností a výčitek, takže z jistého úhlu zůstalo slabé a zranitelné. Ne jako v očích Toma Raddlea, který střílel, řádil a zuřil bez směru a kontroly, než mu bezděčně dovolil uniknout od muže před ním, od Harryho Pottera. To bylo odsouzení, které dychtivě, nenasytně hltalo vše, čeho se dotklo, jen aby mělo dost potravy.

Ne. Toto byl pevná, chladná ocel, kovaná bolestí a utrpením, a skrze to ztvrzená do moudrosti namísto hořkosti a hněvu.

A to v něm vyvolalo nárůst emocí, které nemohl rozšifrovat.

Než však některý muž promluvil, vzduch naplnila náhlá melodie, teplý proud sladkých tónů, které snadno pronikly do jejich tlukoucích srdcí a uklidnily pocuchané nervy. Nad nimi v pomalých kruzích létal Fawkes, fénix, který už zřejmě měl dost toho dohadování a rozhodl se zasáhnout. Fénix chvíli jen zpíval konejšivou, jemnou melodii, až se konečně snesl na Harryho rameno, jako by tam vždycky patřil, a významně se na mladého muže podíval.

Ten pohled… Harry nedokázal přečíst. Byl v něm smutek, pochopení, útěcha a naděje, vše smíchané tak, že se najednou cítil velmi, velmi unavený.

Pomalu, téměř jako by neměl kosti, se Harry zhroutil zpět do židle a najednou vypadal mnohem starší, než jak ho Brumbál odhadoval. „Když jsem byl malé dítě, mé rodiče zavraždil temný kouzelník, který se sám prohlašoval lordem. Zbytek mé rodiny zemřel, než jsem mohl dostudovat. Přišel jsem o kamarády, spolužáky, když jsem se na vlastní pěst snažil zvládnout jím vedenou ‚válku‘.“

Natáhl se a jemně pohladil Fawkese, který se pod jeho dotekem načepýřil. „Lidé se mě usilovali držet v maximální nevědomosti, abych nepoznal to ‚zlo‘. Protože jsem byl dítě. Protože jsem si s tím neměl dělat starosti. Přicházeli s jednou výmluvou za druhou a snažili se mě chránit. Nechtěli bojovat a nás bojovat nenechali, jen námi manipulovali.“

„Ale pořád jste zde,“ poukázal Brumbál. „Jistě…“

„Jsem zde navzdory tomu, ne kvůli tomu,“ opravil jej Harry tiše. „Nevyhrál jsem kvůli schopnostem nebo síle, nebo protože dospělí převzali zodpovědnost za ten bordel, který vznikl pod jejich dohledem. Měl jsem štěstí. Navlékl jsem to tak, aby se zabil sám. Kdybych to neudělal? Kdyby změnil názor a použil něco jiného? Vyhrál by.“

„Tedy…“ začal Brumbál.

„Pokud to můžu zastavit, nedovolím, aby svět spoléhal jen na štěstí nebo osud, že přežije,“ prohlásil Harry tiše. „Nedovolím ostatním, aby nesli na ramenou stejnou tíhu jako já. Takže ano. Budu děti učit. Budu je učit, jak se pohybovat, jak myslet, jak přežít. A mimo to? Pokud budete chtít, abych je naučil bojovat, udělám to.“

Na chvíli se odmlčel, načež pokračoval. „A zajistím, aby pochopili, jaké škody můžou nadělat, pokud to nevezmou vážně. Chci, aby vyrostli v muže a ženy, kteří mají sílu a charakter, aby udělali, co je správné, a ne to, co je snadné, pane řediteli. A jestli je dokážu naučit jen toto jediné? Pak to bude znamenat, že jsem svoji práci odvedl dobře. Protože temnota přežívá tam, kam světlo nevstoupí, protože není snadné ho dosáhnout.“

Když se Albus podíval na svého mazlíčka, jeho výraz mohl pochopit jen jako samolibý. Opřel se a zdráhavě zareagoval: „Chápu. Myslím, pane Pottere, že dnešní den byl až dost emocionální. Můžeme pokračovat jiný večer?“

Harry unaveně přikývl.

„Výborně. Pošlu naši učitelku přeměňování, Minervu McGonagallovou, aby vám ukázala komnaty,“ pronesl Brumbál a podíval se na Fawkese. „Ačkoliv bych oceňoval, kdybyste mi vrátil mého mazlíčka.“

„Cože?“ zamrkal Harry. „Po tom všem?“

„Už jsem vám, pane Pottere, říkal, že za současného klimatu jste jedinou přijatelnou volbou. Tudíž jste přijat. Dostanete k dispozici učební plány vašeho předchůdce a vaše vlastní budu chtít nejpozději do patnáctého srpna. Jakékoliv změny na požadavky učebnic musí být provedeny co nejdříve, proto vás vybízím, abyste se na ně podíval.“

„Dobře.“ Harry na Brumbála chvíli hleděl, načež zasténal a přetřel si tvář. „Do čeho jsem se to, zatraceně, uvrtal?“

„Přeci do toho nejvznešenějšího úkolu, pane Pottere,“ usmál se Brumbál nevinně. „Do vzdělávání.“

Harry prostě věděl, že se mu Fawkes na rameni směje.

ooOOoo

Za pár dnů Harry seděl U Prasečí hlavy v kouzelnické vesnici Prasinky a propracovával se různými cáry pergamenů a zápisků, aby mohl sepsat vlastní poznámky a učební plán. Většinou šlo o upravené hodiny, které si pamatoval od Remuse, Skrka a překvapivě Snapea, a jejich rozšíření o chybějící části od méně užitečných učitelů. Prozatím si učivo rozdělil do ročníků. Ale nemohl přijít na správné pořadí, jak by je chtěl předkládat.

„Rozhodně to vypadá, že se bavíte,“ rozptýlil jej Charlus s nenápadným úsměvem z místa naproti.

„Nastane čas, Charlusi, kdy se vám pomstím za to, že jste mě přesvědčil, že tohle je dobrý nápad,“ opáčil Harry chladně, zvedl oči a na muže upřel významný pohled. „A až to nastane, budete prosit o milosrdenství, které ale dle očekávání nepřijde.“

„Rozkošné. Bral jste hodiny u mé neteře?“ zajímal se Charlus zmateně.

„Co chcete, Charlusi?“ Harry vrátil pozornost ke své práci.

„Chtěl jsem zjistit, jestli jste… pokročil,“ prohlásil Charlus delikátně.

„Než se o něco pokusím, budu potřebovat skřetí čepel,“ odpověděl Harry a přesunul se na další stránku.

„A proto jsem přišel,“ zasáhl hlas, který Harry nepoznával. Ke stolu přisedla další osoba.

Harry zastavil brko, vzhlédl a setkal se s tvrdýma, oříškovýma očima ve vrásčitém obličeji lemovaném čupřinou střapatých ocelově šedých vlasů. „Vy jste…?“

„Lucius Potter,“ představil se muž, předklonil se a prostudoval Harryho.

„Skvělé,“ prohlásil Harry a vrátil se k práci.

Lucius se lehce zamračil a Charlus potlačil pobavené ušklíbnutí. „Hlava rodu Potterů.“

„A?“ zeptal se Harry, přičemž neustal v sepisování učebních plánů.

Lucius mohl chvíli jen zírat, než mu škublo obočí. „Obyčejně, když je někdo hlavou rodu, tak to pro lidi něco znamená.“

„Jelikož jsem nebyl vychovávaný v kouzelnickém světě, a protože se nikdo neobtěžoval mě učit, proč by mi na něčem takovém mělo záležet? Vaše prohlášení pro mě nic neznamená,“ odpověděl Harry, aniž by vzhlédl od svého pergamenu. „A jelikož jste sem přišel s tím bastardem, co mě uvrtal do této roztomilé jámy pekelné, jste mi volný ještě víc.“

Charlus se otevřeně rozchechtal. „Ale Harry, toto je přece dokonalé pro vaše potřeby!“

Harry pomalu odložil brko, vzhlédl a upřel na Charluse pohled. „Ne, stačil by mi jen den, maximálně dva, abych se vypořádal s baziliškem a pak viteály. To vy jste mě nějak přesvědčil, že bych měl ten zatracený potěr sám trénovat, místo abyste našel někoho vhodného k této práci.“

Lucius si lehce povzdechl a podíval se na Charluse, který se na něj uculoval. „Dobře. Je to Potter.“

Harry si také povzdechl a na chvíli odložil plány, aby se soustředil na Luciuse. „Co chcete? Protože jestli jde o nějakou synovskou poslušnost, mluvíte se špatným chlápkem.“

„Nebyl byste Potter, kdybyste ji měl,“ prohlásil Lucius a protřel si čelo. „Být hlavou rodu Potterů znamená snažit se být nejlepším britským pastýřem koček a bídně v tom selhávat.“

„Nemyslel jste pastýře maguárů?“ zajímal se Harry.

„Ne, koček,“ prohlásil Lucius. „Maguáři vás poslouchají, když vědí, že vám můžou věřit. Kočkám je to všechno putna a neposlouchají ani za nic.“

„Tak co tedy chcete?“ zeptal se Harry a začal pomalu přerovnávat různé věci na stole.

„Zajistit, že můj syn James vyroste, aby mohl být dál tvrdohlavým, svéhlavým mužem, který necouvne tváří v tvář nepřízni osudu,“ řekl Lucius. „A to znamená skoncovat s tím Voldemortem co nejdříve. A jestli to nepůjde provést, tak zajistit, aby můj syn a co nejvíc dětí z jeho generace se naučilo, jak mít charakter, aby měli možnost volby strany.“

Harry pomalu přikývl a zasténal, zatímco si mnul spánky. Uvědomil si, že se dívá na muže, který byl jeho dědečkem. A jmenoval se Lucius. „Chápu. Nevybíráte si snazší cesty, že?“

Charlus si odfrkl. „Ale no tak, chlapče, vy sám byste si snad vybral tu snazší cestu?“

„V těchto dnech bych alespoň chtěl, aby to byla proveditelná alternativa,“ odpověděl Harry s povzdechem. „Nebo alespoň abych nebyl tím, kdo je podveden a musí si vždy vybrat tu horší.“

„Až budete starší a moudřejší, dokážete najít ty, kteří to udělají za vás,“ opáčil Charlus pobaveně.

„… Toho jsem se opravdu bál.“

ooOOoo

Voldemort zasyčel nevolí, když hleděl na téměř mrtvolné tělo. Nebylo zrovna snadné provést nezbytné procedury, ale rychle se blížil ke konečnému kroku svého nového výtvoru. Kdyby jen ten bezcenný pitomec přestal tak masivně krvácet.

Muž, kouzelník, jehož jméno se neobtěžoval zapamatovat, ležel před ním přivázaný na stole a zíral na něj nehybnýma, vyděšenýma očima. Hrudník měl otevřený, srdce, plíce a další orgány vystavené Voldemortovu chladnému pohledu. Pach krve se mísil s mastným kouřem ze spálené kůže, do které rozžhavená špička Voldemortovy hůlky neustále obratně vpalovala runy po stranách odkrytých žeber a pak do stále bijícího srdce.

„Asi bych měl říct něco utěšujícího, uklidňujícího,“ prohlásil z nudy a touhy prolomit to uspávající ticho. „Něco, abys věděl, že tvé utrpení brzy skončí.“

Jeho rty se roztáhly do chladného, hadího úsměšku, když zlehka poklepal na mužovo srdce. „Samozřejmě by to byla lež. A v takovéto chvíli…? Jaký význam mají lži?“

Následující smích byl chladně pobavený. Pak se naklonil a hůlkou přešel od mužovy hrudi k tváři. „Tvoje škoda a jejich škoda, že jsem se musel uchýlit k takovémuto řešení. Vytvořit něco jako ty… Ze všeho nejvíc by se měli bát . Ale jelikož té úrovně v dohledné době nedosáhnu … Budu se muset spokojit se strachem z toho, co s sebou přináším.“

Mlaskl jazykem a potřepal hlavou. „Škoda, že tě nemůžu nechat křičet, bylo by to tak… povzbuzující. Bohužel oběti musejí být přinášeny. A všechno to škubání a plivání a křeče… by věci jen… zkomplikovaly.“

A pak se usmál. „Takže se budu muset spokojit jen s obstaráním toho všeho z tvé mysli.“

Chvíli se oddával vjemu té čiré hrůzy v mysli bezmocného kouzelníka, než pokračoval v práci, vpaloval sérii run pod mužova oční víčka, pak do očí. Jakmile byl s prací spokojený, otevřel mužova ústa a vytáhl jeho jazyk. Po celém mužově těle byly vpáleny runy, vyleptány do kůže špičkou Voldemortovy hůlky.

Nakonec si povzdechl a téměř lítostivě zavrtěl hlavou. „Obávám se, že je skoro čas to ukončit. Škoda.“

A s tím se odvrátil od stolu a přešel ke kotlíku, ve kterém se slabě vařila, žhnula a odpařovala tekutina vypadající jako tekuté stříbro.

Strčil do ní hůlku a jen jednou míchnul. Tekutina se změnila ze žhnoucí stříbrné na pulzující, jedovatou červenou, která ulpívala na špičce hůlky jako zářící vlákno. Táhlo se a rostlo a rostlo, když kráčel k muži na stole, až nakonec vypadalo jako provaz napnutý od kotlíku. Naposledy se na muže usmál a rozvážně zvedl hůlku.

„A nyní… uvidíme, jak se vyplácí má brilantnost.“ S tím hbitě švihl hůlkou a trocha rudé substance se osvobodila a padla na odhalené, tlukoucí srdce.

Jak se do run začala vpíjet zářící červeň, jeho úšklebek se začal měnit na zlověstný.

Ano, toto rozhodně mělo potenciál.

ooOOoo

Belatrix Blacková si značně zamračeně prohlížela své šaty. Žádné nebudou vyhovovat. Všechny byly těžké, pompézní, na plesy a veřejná vystoupení, nebo na prosté denní nošení. Nic, co by upoutalo pozornost muže.

To nepůjde. Ani v nejmenším. Jak má přitáhnout jeho pozornost, když nemá nic, čím by ho mohla zaujmout?

„No, Medb, tolik šatů a nic pořádného,“ téměř trucovitě našpulila ústa, když zformulovala myšlenky, zatímco si pomalu poklepávala hůlkou na spodní ret.

„Chceme vědět, o co jde, Belo?“ zeptala se Andromeda, která v závěsu s nervózní Narcisou nakráčela do Belatrixina pokoje. „Do jakého šílenství ses ponořila tentokrát?“

„Šílenství?“ zopakovala Narcisa a vyděšeně pohlédla na Belatrix.

„To je jeden z řečnických obratů, které naše sestra tak ráda používá,“ objasnila Belatrix zlostně, nicméně se hned rozveselila. „Ale teď mi obě pomůžete!“

„A s čímpak, jestli se smím ptát?“ Andromeda si unaveně povzdechla. „Možná se zničením té kupy dopisů od tvých nápadníků? Bylo by jednodušší je prostě hodit do otevřeného ohně. Ale nejsem si jistá, jestli by obrany zvládly tolik pergamenů, které by vzplály najednou.“

„Potřebuju něco na sebe,“ prohlásila Belatrix panovačně, ale pak se plaše usmála. „Něco, co přitáhne pozornost muže.“

Narcisa zírala. Andromeda zvedla obočí. Belatrix se na ně zamračila.

„Co je? Je tak neuvěřitelné, že bych toužila po pozornosti muže?“ zeptala se Belatrix rozhněvaně.

„Spíš jsme přemýšlely, jestli by nebylo nejlepší varovat toho nebožáka, aby sepsal poslední vůli,“ poznamenala Andromeda suše. „Která nešťastná duše ti dokázala padnout do oka?“

V poslední dny se Andromeda stávala ostřejší a její slova byla kousavá ke všem kromě Narcisy. Reakce na jejich krátkou neutralitu, nebo tak si to alespoň všichni mysleli.

„Otec mě informoval, že nejnovějším bradavickým profesorem je jistý Harry Potter,“ oznámila Belatrix, zatímco si kriticky prohlížela jedny s těsnějších šatů.

„Kdo?“ Narcisa zmateně vzhlédla k Andromedě pro vysvětlení, ale sestřina tvář zpopelavěla.

„Ty… ty to opravdu plánuješ?“ Andromedin hlas se lehce chvěl, když zírala na Belatrix. „Je…“ V pauze si olízla rty, než pokračovala: „Je poloviční krve, sestro. Naše rodina…“

„Naše rodina si vybere jeho stranu, to bys měla vědět,“ opáčila Belatrix trochu kousavě. „Rytíři ukončili naši neutralitu, když napadli otce a hlavu našeho rodu. Cos myslela, že se stane? Že budeme slepí a padneme na koleno před naším utiskovatelem?“

„Ano,“ odvětila Andromeda slabě a dál na Belatrix zírala. Pak přešla k posteli a sesunula se na ni. „Tedy… nemyslela jsem si, že by něco změnilo otcův a strýcův názor. Ale Lovec bouří, Belo? Víš, co to bude znamenat?“

„Lovec bouří?“ zeptala se Narcisa vykuleně a pak jí v očích zajiskřilo. „Je Potter?“

„Ano, je Potter,“ přitakala Belatrix, protočila nad Narcisou oči a pak upřela pohled na Andromedu. „Co čekáš, Andromedo? Jistě jsi viděla, že se to blíží? I já chápala, že Rytíři nakonec poruší naši neutralitu. Dříve či později se museli stát našimi nepřáteli.“

„Ale…“ Andromeda hleděla na Belatrix ztraceně. „Jak k té změně došlo? Jak se mohlo toho tolik změnit?“

„Jak se změnilo co?“ Belatrix začínala její sestra frustrovat. Nechápala, jak může být touto situací tak zmatená.

„Naše rodina nenávidí poloviční krve a mudlorozené!“ vyhrkla Andromeda vykuleně. „Nenávidí každého, kdo je akceptuje!“

Belatrix jen pokrčila rameny. „Naše rodina se mění, Andromedo. A na základě toho, co jsem viděla – je to opravdu špatně? Všichni tři současní nejmocnější lordi jsou poloviční krve. Všichni tři. Mezi nimi není ani jeden čistokrevný. Buď budeme slepě následovat šíleného lháře, který kvůli získání nesmrtelnosti zničil svoji duši, nebo se změníme a začneme se dívat na svět z větší perspektivy.“

„Na svět, který má muže, po kterém toužíš?“ nařkla ji Andromeda vyčítavě.

„Ano,“ souhlasila Belatrix. „Takže pomůžete mi s oblečením, nebo ne?“

ooOOoo

„Není tím, koho jsem očekával,“ přiznal Albus Brumbál tiše, zatímco lehce kroužil se sklenkou brandy v ruce, aby si vychutnal vůni a upil.

„Věděl jste, že se setkáte s Potterem a čekal jste… co přesně?“ zeptal se Alastor Moody pobaveně a usrkl z vlastní placatky. „Agresora lačnícího po krvi, nebo vykuleného dobrosrdečného ňoumu?“

„Rozhodně ne to druhé.“ Albus si podrážděně povzdechl a upřel na přítele pohled. „Naše předchozí setkání dokázalo, že není vykulené neviňátko. Nečekal jsem, že bude tak… racionální. Čekal jsem víc cynizmu, víc necitelnosti.“

„A to je ten problém s muži jako vy, Albusi,“ zavrčel Moody a opět si zavdal z placatky. „Automaticky spojujete svolného a schopného zabít s budoucím monstrem.“

Brumbál se otočil a na muže pohlédl. „Jak byste to nazval vy?“

„Za velkou louží byl mudla, který říkal: ‚Ti, kteří se zříkají násilí, tak mohou činit jen proto, že se násilí dopouštějí jiní v jejich prospěch‘,“ poznamenal Moody a usrkl. „Vždycky se najdou takoví, kteří se budou kvůli zisku dopouštět násilí na druhých. To mírní jen přítomnost těch, kteří jejich násilí oplatí.“

„To ale předkládá bezútěšný pohled na lidstvo,“ odpověděl Brumbál zamračeně a upil. „Raději si myslím, že povaha lidstva je něčemu takovému povznesena, pokud se mu ukáže, že po té cestě nemusí kráčet.“

„A jak ten mudla říká, jediným důvodem, proč tomu vůbec můžete věřit, je to, že mezi vámi, vašimi studenty a celou veřejností a těmi, co by vás zranili, stojí muži připravení páchat násilí.“ Moody se na Brumbála tvrdě podíval. „Fakt, na který se tak rychle zapomíná, dokud nepovstane další Pán zla a muži jako vy nepřestanou trvat na omezování a spoutávání těch, kteří by vás ochránili.“

„Alastore, tento rozhovor už jsme vedli, nechci v něm pokračovat,“ reagoval Brumbál nesouhlasně.

„Arogance je něco, co nikomu nepomůže,“ zamračil se Moody. „Možná jste jej přijal, ale pořád se považujete za lepšího.“

Brumbál se nejdříve na Moodyho zamračil, než si povzdechl. „Co ode mne čekáte, Alastore? Nemohu se na svět dívat jako vy. Nebudu se na něj tak dívat. Protože, proč bych se jinak postavil Gellertovi?“

„Postavil jste se proti němu, protože se stal jedním z těch, co si myslí, že mají právo soudit, co je pro svět nejlepší, a že je jejich právo použít násilí, aby toho dosáhli,“ řekl Moody. „Postavil jste se mu, protože dobří muži byli ochotni postavit se mu jako první, být zdí, o kterou se vlna jeho armády roztříští, dobří muži, kteří bojovali a vrátili násilí těm, kteří na nich to násilí páchali.

A kdyby to neudělali, víte, o kolik víc smrti a utrpení a násilí by se rozšířilo?“ Moody zazátkoval placatku, zavrtěl hlavou a vstal. „Ale tentokrát toto není argumentem při filozofování, Albusi. Jsou v sázce skutečné životy. Jaká je cena vašich vznešených ideálů?“

Moody se obrátil, utnul, co Brumbál chtěl odpovědět, a přesunul se ke krbu. „Lucius Potter právě od skřetů obdržel meč pro Harryho Pottera. Možná by stálo za to vědět, co s něčím takovým plánuje dělat.“

A s tím nabral letaxový prášek, pronesl pár tichých slov a zmizel v záblesku zelených plamenů. Nechal za sebou Albuse v nevrlé náladě, která mu byla v poslední době až příliš blízká.

Přesto se Albusovi v hlavě vracela Moodyho slova. Na co by někdo jako Harry Potter potřeboval skřetí čepel? Povzdechl si, odložil brandy a přešel ke své soukromé sbírce knih. Zdá se, že ho čeká průzkum.

ooOOoo

„U Merlina, proč jsme se museli sejít zrovna tady?“ zeptal se Lucius, když si obezřetně prohlížel dveře do dívčí koupelny, zatímco držel krabici s čepelí.

„Protože tady je vstup, proč jinak?“ zeptal se Harry, jako by šlo o tu nejzjevnější věc na světě.

„Ano, Luciusi, proč jinak?“ souhlasil Charlus se zmateným úsměvem a bezmocně pokrčil rameny.

„V dívčí… proč je to, ksakru, zrovna tady?!“ hněval se Lucius zamračeně.

„Na mě se nedívejte,“ bránil se Harry a přešel ke konkrétnímu umyvadlu. „Já ho jen našel.“

„Na takovéto absurdnosti už jsem příliš starý,“ zamumlal Lucius nevrle, Harryho však stejně následoval.

„Přesto jsme tady, ne?“ uchechtl se Charlus a připravil si hůlku.

„Přesto jsme tady,“ souhlasil Lucius nakvašeně.

Otevři se,“ zasyčel Harry na umyvadlo, které se změnilo na vstup do komnaty.

„Vy jste hadí jazyk?“ vytřeštil Lucius oči a oba spolu s Charlusem ztuhli v šoku.

„Ukradl jsem to od Raddlea,“ přikývl Harry, takže oba muži se mírně uvolnili. „A znamená to jen, že mi někteří hadi naslouchají. Většina jich vlastně vůbec není špatná. Nejraději by chtěli zůstat v klidu a tichu. Na hezkém, teplém místě.“

Oba starší Potterovi se na něj podívali.

„Pojďme,“ pokynul Harry nabručeně. „Je to klouzačka, takže mějte připraveno polštářové kouzlo.“

Cesta byla o poznání hladší než posledně. Ležela zde jen jedna svlečená kůže, shnilá a téměř celá rozpadlá. Bylo to skoro třicet let od doby, kdy se tu Voldemort objevil.

Když konečně došli ke vstupu do komnaty, Harry se obrátil a významně na ně pohlédl. „Dobře, tady se vy dva zastavíte. Alespoň dokud to neskoncuju s baziliškem.“

„A proč nemůžeme pomoci?“ zeptal se Charlus s výrazem, který Harry na jeho tváři nevídával, s dětinskou nedůtklivostí. „Oba jsme naprosto schopni…“

Lucius i Harry se na něj podívali, oba s rukama na hrudi založenýma, takže si nakonec povzdechl. „Dobře. Seberte mi můj školácký sen.“

„S radostí,“ pronesli Harry a Lucius současně, až se na sebe překvapeně podívali.

„To bylo znepokojivé,“ poznamenal Charlus a přinutil se ke svému typickému klidu. „Ale i tak bych si přál, abyste nás nechal pomoci.“

„Rád bych se dožil alespoň Jamesova dostudování, děkuji pěkně,“ podotkl Lucius a otevřel krabici s mečem.

Harry trošku zamračeně zvedl stříbrnou zbraň, dlouhý meč a ne úzký rapír jako Nebelvírova čepel. Párkrát s ním se stisknutými rty máchl, aby si na něj zvykl.

„Co myslíte?“ zajímal se Lucius.

„Je to meč,“ přikývl Harry. „To je zatím jediné, co vím, a rozhodně ho zapíchnu do toho hada. Co jste čekal? Že budu mistr meče?“

„No, doufal jsem, že budete mít alespoň nějaký trénink.“ Lucius sebou trhl nad tím, jak Harry zachází s mečem, který stál celé jmění.

„No, to nemám,“ prohlásil Harry. „Popřejte mi štěstí.“

A s tím Harry otevřel dveře a zavřel je za sebou.

Krátce se rozhlédl po relativně známém prostoru. Pak zvolna kývl hlavou a pustil se do práce. Jeho magie proudila do zvětralých kamenů a hlíny, která se za staletí rozkladu rozšířila po komnatě. Klidně, s rozmyslem těm kamenům vtiskl svoji vůli a přinutil je nahromadit se.

Tentokrát nešlo o plazící se mořské hady pohřbené pod zemí, aby v mžiku vybuchli. Namísto toho se mohutné stvoření vytvarovalo do parodie muže, s pěstmi jako kyje a se zubatými drápy. Ze země vytvořil hladkého tvora, něco mezi kočkou a hadem, který se obtočil kolem stříbrného ostří.

Hadí potvora ze zbytku kamenů a země se odplazila a zavěsila za ústa sochy, která věznila Zmijozelova baziliška. Hrubé bodce se vztyčily a stvoření ztuhlo. Harry se pokochal tím výjevem, ale pak se postavil za jeden ze sloupů, aby se skryl před pohledem hada. Promluvil.

Mluv se mnou, největší z bradavické čtveřice.

Ozvalo se hlasité zavrzání a socha se otevřela jako kdysi. Pak spolu s pomalým, téměř nesmělým pohybem, Harry uslyšel syčení: „Pane? Konečně ses pro mě vrátil? Čas opět nastal?

Harry neodpovídal, jen držel oči zavřené a nechával vsáknout magii do svých výtvorů. Bazilišek opatrně povystrčil hlavu a zakmital jazykem. Po pauze pokračoval.

Ne. Ty nejsi pán. Kdo jsi, že si myslíš, že mně můžeš poroučet? Mluv! Jinak skončím s tvou ubohou existencí!

Když odpověď nepřišla, začal se pomalu plazit z díry. „Tak ano, budiž…!“

Jakmile se celá hlava vyplazila z úst sochy, tvor obtočený kolem otvoru stiskl, své kamenné ostny zabodl do kůže baziliška a spoutal jej. Kolem smyčky se rozlévala krev a had zvedl hlavu k vrchnímu kraji díry. Zatímco byl bazilišek škrcen, vyrazil mohutný humanoid.

S nárazem svých palicovitých rukou popadl čelisti hada a snažil se je široce rozevřít.

Baziliška zaplavila divoká panika, takže vystřelil dopředu, potrhal smyčku kolem krku a zakousl se do Harryho výtvoru.

Golem chvíli vydržel, ale pak se začal pomalu ohýbat a skřípat, jak kámen zvolna praskal pod silou hadího stisku. Divoká kousnutí mu trhala prsty. Nakonec se zlomil v pase a začal padat dozadu, zatímco se bazilišek zvedl, aby unikl.

Harry by zanadával, ale soustředil se. Golemovy paže se stále držely hadího krku a tlačily jej dolů. Rozbitá spodní část těla padla, nohy se přebudovaly a baziliška také sevřely.

Bohužel hadí monstrum mělo příliš místa, aby sebou zmítalo, zatímco syčelo tichou zuřivostí a pokoušelo se uniknout kamennému sevření.

Harry sotva potlačil zavrčení a poslal svůj další výtvor – hladkého tvora rychle dopředu, přímo na baziliška. Svázané zvíře udělalo to jediné, co mohlo. Jakmile byl tvor na dosah, vyrazilo a téměř celého ho spolklo. Uvnitř baziliškovy tlamy se tvor dral hlouběji a hlouběji, aby se vzápětí shrbil a odhalil skřetí meč, který mu vystřelil ze zad.

Pak zabořil své zubaté drápy do měkkého masa baziliškova citlivého jazyka a čekal, až had jazyk reflexivně stáhne. Jakmile byla tlama zavřená, had v šoku ztuhl, protože cítil, jak silné, dlouhé ostří proniklo jemnou zadní částí jeho tlamy přímo do mozku. Když se cukající bazilišek zhroutil na zem, Harry si úlevou téměř povzdechl, ale nepolevil a soustředil se na zbytky svého humanoidního tvora, aby pokračoval v drcení baziliškova hrdla.

Když byl Harry přesvědčený, že je had skutečně mrtvý, konečně si vydechl a udělal posunek. Hlína kolem meče se téměř okamžitě roztopila, vytekla z hadích úst a přesunula se k baziliškovým očím, aby zakryla smrtící pohled. Někdy brzy snad opravdu přestane s těmito pitomostmi.

Bohužel ne dnes.

ooOOoo

Harry tiše zasténal, když nesl krabici s teď již baziliščím jedem napuštěným mečem do svého pokoje, aby si dal padla. Slíbil Luciusovi a Charlusovi, že se s nimi časem vrátí pro zbytky baziliška a prozkoumají, co zbylo z komnaty, teď však jen chtěl smýt špínu, se kterou si kouzla neporadila.

A schovat meč na bezpečnější místo.

To bylo důležité.

Jakmile však otevřel dveře, okamžitě popadl hůlku a namířil ji na vykulenou ženu.

Tmavooká, tmavovlasá kráska byla oblečená v těsných, elegantních šatech, které by se v kouzelnickém světě mohly nacházet na hranici pohoršení, vlasy měla vyčesané, tvář mistrně nalíčenou a výstřih olemovaný černou krajkou. Bohužel tuto konkrétní krásku poznával.

Belatrix Blacková na něj chvíli hleděla, pak si olízla rty a nervózně je stiskla. „Ahoj, zase?“

Harryho přepadl pocit, že toto bude dlouhý den.

 

 

PP: Moody naráží na toto dílo: George Orwell – Poznámky o nacionalizmu

Vycházím odsud: „V noci můžeme klidně spát jen díky tomu, že silní muži jsou připraveni k páchání násilí místo nás.“

 

Zdroj: https://citaty.net/citaty/2065496-george-orwell-v-noci-muzeme-klidne-spat-jen-diky-tomu-ze-silni/

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 8. Od: Jacomo - 04.08. 2021
Uff, v každé kapitole této povídky je toho tolik, že obvykle nevím, kde se svým komentářem začít. A tato není výjimkou. Co mě zaujalo hned na začátku, byly Harryho úvahy o Bradavicích. Snad poprvé jsem četla, že návrat do jejich zdí pro něj nebyl extra příjemný. Vrátit se domů a zjistit, že domov není… Brr, pěkně studená sprcha. Rozhovor s Brumbálem to nevylepšil. Ředitel tu má veškerou aroganci moci a neomylnosti, ale chybí mu určitý nadhled nebo sentiment stáří, kterým by se to dalo aspoň trochu omlouvat. A Harry není jedenáctiletý sirotek, který mu nějaké to pozlátko zbaští. Jejich debata o válce a obětech byla víc než mrazivá. To aspoň Charlus a Lucius Potterovi trochu pobavili. Ti chlapíci se mi zamlouvají čím dál víc. Jsou nebezpeční, ale i optimističtí - protože mají něco, co Harrymu chybí - nejsou sami. On je sám i v plné místnosti lidí, i kdyby to byli jeho příbuzní a předci. Ale lékem na to rozhodně nebude společnost Bellatrix Je jasné, o co jí jde, ale absolutně netuším, co s tím Harry udělá. Veliké, převeliké, megaveliké díky za tuhle povídku, Lupinko a Marci. Je to diamant v koruně skvělých příběhů.

Re: Kapitola 8. Od: larkinh - 31.07. 2021
No, teda…. páni… nemám slov. Brilantně napsaný příběh, brilantně přeložený, napínavý jak napnutá guma… už teď vím, že bude jeden z mých nejoblíbenějších. Děkuji za jeho objevení a překlad.

Re: Kapitola 8. Od: soraki - 28.07. 2021
Dobře. Je to Potter :-D Děkuju, holky
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 28.07. 2021
Ani nevíš, jak mě těší, že ses začetla :-) Díky.

Re: Kapitola 8. Od: JSark - 28.07. 2021
Ďakujem, páči sa mi, ako sa to vyvíja. Chvíľu človek toho Dumbyho aj ľutuje. Ale len chvíľu. Hele, chcem sa spýtať, to slovo "Odsouzení." V origináli je to Conviction a podľa toho, čo nasleduje (Ne takové jako v Gellertových očích, s přetrvávajícími zbytky pochybností a výčitek, takže z jistého úhlu zůstalo slabé a zranitelné....) mi napadlo, či by to nebolo lepšie preložené ako presvedčenie, alebo rozhodnutie. V zmysle, že Gellert bol o niečom presvedčený, ale stále ešte mal nejaké pochybnosti a výčitky atď.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 28.07. 2021
Jo, to je místo, které bylo zapeklité. Conviction. Nějak jsme došly k odsouzení, protože všichni zmiňovaní měli s Brumblem co do činění. Přesvědčení by mohlo být, ale tam by mi pak v originále sedělo víc belief. Můžu to s marci probrat, až se vrátí s dovolené. Conviction jsem našla ve spojení biblical conv. Tak možná pevné přesvědčení, uvidíme.
Re: Kapitola 8. Od: JSark - 29.07. 2021
Mne prišlo zvláštne, že by odsúdenie bolo slabé a zraniteľné, to by sedelo skôr na to presvedčenie, rozhodnosť. Aj viera znie dobre. Ale to len taká drobnosť. Inak preklad úžasný ako vždy. :)

Re: Kapitola 8. Od: Octavie - 28.07. 2021
No to byla zase kapitola jako víno. Mám jen ten pocit nebo opravdu byla delší a stalo se tam toho víc? Byla fakt nabitá. Musím se smát, jak si tady ženské čvachtáme nad dílem mužského autora, je to opravdu super osvěžení a je to něco úplně jiného. Takže ti moc děkuji, Lupino. Pravděpodobně bych si sama od sebe ke čtení v originále tuhle povídku nevybrala. A o hodně bych přišla! Ale tady to máme naservirovane s tak parádním překladem, že nestačím zírat. Po těch scénách s Brumbalem mám pocit, že už se na něj nikdy nebudu dívat tak, jako předtím. Vzpomínám, jak po vydání šesté knihy byl celý HP fandom totálně v šoku z Brumbalovy smrti a vsichni se báli o osud kouzelnického světa bez jeho asistence. Teď mi to přijde jako mnoho povyku pro nic... Ale je pravda, že Harry byl ještě malý a rozhodně ne takový, jako tady. No a konečně Bela, jsem ráda, že se objevila a jsem opravdu zvědavá, jak se spolu "poperou" :-). Je tu úžasná, jak krásně smetla Andromedu, že na starých vzorcích už nezáleží... jen tak dál! Děkuji:-).
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 28.07. 2021
Ano, tahle povídka předkládá Brumbála rozhodně jinak než kánon. Hodně se mi líbí, že autor nad ním popřemýšlel a vykreslil ho přímo bravurně. Bela má našlápnuto. Uvidíme, kam ji tato nová cesta dovede. Děkuji moc za komentář, Octavie.

Re: Kapitola 8. Od: sisi - 27.07. 2021
Harry se z baziliškem nijak nemazlil, hned ho bez řečí nechal zabít. Charlus a Lucius za dveřmi asi trnuli strachem, ale dopadlo to tak, že meč je připraven a to je to, co potřebovali. Baziliška je mi teď docela líto, třeba by se s ním dalo mluvit, a kdyby se odplazil do zakázaného lesa, Hagrid by nad ním jásal. Jenže to by ho zase Brumbál ve své majestátnosti mohl využít na něco hrozného. Tak nevím, koho litovat víc, hloupost Brumbálových rozhodnutí a myšlení, nebo obětování jediného britského baziliška na ostrovech Jejího veličenstva válce. Každopádně děkuji za kapitolu, moc pěkně se četla a potěšilo mě, že se Harry nebojí říct Brumbálovi svůj názor do očí.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 28.07. 2021
Harry se rozhodně nebojí projevit svůj názor. Koneckonců, je to Potter. :-) A má teď napuštěný meč, takže může zlikvidpvat přístupné viteály. Jen aby mu do toho nevlezl Voldemort s nějakým svým geniálním nápadem. Brumbála čeká dost zajímavý rok s novým učitelem. Třeba u něj dojde k prozření. Děkuji moc za komentář, sisi.

Re: Kapitola 8. Od: lenus - 27.07. 2021
Tak toto boli vážne rozhovory, bohužiaľ brumbal nechce vidieť, že sa dá všetko vyriešiť dobre kľudne a bez násilia, on má svoje ružové okuliare a druhé šance… Potterovci sú super :) a je teda tu spominany james harryho otcom? A co to pripravuje voldemort? Budevto horšie ako bellatrix čakajúca na Harryho? :D Diky, už sa teším na ďalšiu časť :)
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 27.07. 2021
Brumbál je prostě Brumbál, snad se aspoň trochu poučí. James je Harryho otcem, ale v této realitě už nemusí zplodit Harryho. Voldemort rozhodně plánuje něco horšího než Belatrix :D I když možná Harry si to nebyde myslet :D Děkuji za komentář, lenus.

Re: Kapitola 8. Od: denice - 27.07. 2021
Tentokrát nedůvěřivě zíral Harry, než si odfrkl. „Copak jste vážně pitomý?“ - Tady jsem si velice lebedila :-) Harry to nemohl vystihnout lépe. A pak laskavý stařík dostal ještě pěkný stěr od Moodyho, to by na jednu kapitolu úplně stačilo, ale skvělý Chilord k tomu přihodil ještě Charluse a Luciuse. Z rozhovoru Harryho a Brumbála na mě padla chmura, ale Potterovi jsou vždycky úžasně zábavný element. Doma bych to mít nechtěla, ovšem číst o nich, to je blaho :-) Voldemort asi vymyslel další odpornost, bojím se hádat, co to je... A na závěr Belatrix, ta Harrymu vážně ten den chyběla do panoptika, mně ho snad bude líto :-D Díky.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 27.07. 2021
No jo, Harry je Potter. A jako takový si nebere servítky. Brumbálovi jistě zamotal šišku svojí upřímností :D Harry a Brumbál vedli dost závažný hovor a moc se mi líbí, jak to Chilord ukočíroval. A že dal Moodymu tak sympatickou roli. Vůbec autor umí nakombinovat vážné téma s odlehčením v podobě neřízených střel Potterů. Bela se prostě musela objevit. :D Ta si jde za svým. Bohužel i Voldemort a v jeho případě to nebude pěkné. Děkuji moc za komentář, denice.

Re: Kapitola 8. Od: Claire - 27.07. 2021
Povídka si stále drží velmi vysokou úroveň, mým oblíbenců mi dopřává docela hojně a ač se jejich řady pozvolna rozšiřují, dneska žádná cena pro nikoho z nich - vyhrává Moody (moc ho nemusím, tedy jinde, tady mi naopak sedne charakterem i projevem velmi velice) a hlavně vyhrává autor sám - samozřejmě, těch věcí ke chválení by byla řada, docela dlouhá, ale dneska mne dostal. Směřoval k tomu i v dřívějších kapitolách, ale dneska vážně vystihl v celé nahotě pokřivený charakter (a chvílemi mám pocit, že nemá ani ten) všemocného pána Světla. Je to pouze můj čistě subjektivní názor, nikomu nevnucuji, ale dokázal pregnantně pojmenovat, co jsem ve větší či menší míře z toho ohavného přeslazeného "dobráka" cítila v mnoha a mnoha povídkách, a vlastně i v kánonu. Litovala jsem smrti docela dost osob, ale Brumbál k nim rozhodně nepatřil ani na vteřinu. Soudím, že za všechny jeho intriky a hříchy to měl moc rychlé a milosrdné... Zdá se, že jsem dost odbočila - na závěr něco pro odlehčení? Celý den s Pottery, boj s baziliškem a místo úlevné koupele a spánku Bella?!? No neber to... :-D Děkuji za super kapitolu.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 27.07. 2021
Brumbál se tu bezpochyby povedl. Autor nad ním musel dost přemýšlet. Líbí se mi, jak uchopil jeho "světlou" stránku. Brumbál ve své šachové partii nechal zabít mnoho figur. Ale mnohé vlastně nevědomky svojí umanutou představou o dalších šancích. Moody je jeho protipólem, ten se na věc dívá prakticky. Když na mě někdo útočí? Budu se bránit. Nebudu ještě nastavovat krk. V této povídce se s Moodym ztotožňuji. A další mojí oblíbenou postavou je Bela. To je ženská s názorem :D Teď chce Lovce bouří. Uvidíme, jak ten se na o bude dívat :D Děkuji moc za komentář, Claire.

Re: Kapitola 8. Od: Gift - 27.07. 2021
Oje, prestoze ma tato povidka velmi vtipne momenty, mivam z ni lehke deprese. :-) Autorovi se (bohuzel) dari velmi casto uderit hrebik na hlavicku a poukazuje na problemy, se kterymi se potyka nejen magicky svet a nejen v dobe Voldemortovi hruzovlady. Moc dekuji, bylo to opet velmi zajimave.
Re: Kapitola 8. Od: Lupina - 27.07. 2021
Taky myslím, že Chilord uměl vypíchnout podstatné skutečnosti. A k tomu dokázal napsat vtipné scény. Uměl udělat dokonalý mix. Děkuji moc za komentář, Gift.

Prehľad článkov k tejto téme:

Chilord: ( Lupina )08.11. 2021Kapitola 19.
Chilord: ( Lupina )02.11. 2021Kapitola 18.
Chilord: ( Lupina )19.10. 2021Kapitola 17.
Chilord: ( Lupina )12.10. 2021Kapitola 16.
Chilord: ( Lupina )28.09. 2021Kapitola 15.
Chilord: ( Lupina )21.09. 2021Kapitola 14.
Chilord: ( Lupina )14.09. 2021Kapitola 13.
Chilord: ( Lupina )31.08. 2021Kapitola 12.
Chilord: ( Lupina )24.08. 2021Kapitola 11.
Chilord: ( Lupina )17.08. 2021Kapitola 10.
Chilord: ( Lupina )10.08. 2021Kapitola 9.
Chilord: ( Lupina )27.07. 2021Kapitola 8.
Chilord: ( Lupina )13.07. 2021Kapitola 7.
Chilord: ( Lupina )06.07. 2021Kapitola 6.
Chilord: ( Lupina )29.06. 2021Kapitola 5.
Chilord: ( Lupina )18.06. 2021Kapitola 4.
Chilord: ( Lupina )08.06. 2021Kapitola 3.
Chilord: ( Lupina )01.06. 2021Kapitola 2.
Chilord: ( Lupina )25.05. 2021Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )24.12. 2020Úvod