archiv.hpkizi.sk
7. kapitola Z Nového světa 2/3 + 3/3
Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
Vložené: Jimmi - 19.07. 2021
Téma: Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
Elza nám napísal:

Text v tejto časti je generovaný, v prípade že zistíte nezrovnalosti, nahláste to prosím


Harry Potter a Čas dobrých úmyslů

Prekladateľ : Rôzni

Názov originálu: Harry Potter and the Time of Good Intentions

Autor originálu : Barb LP

Link na originál : Harry Potter and the Time of Good Intentions

Počet slov originálu: : 410 457

Rating : M 16+ -

Éra / Obdobie: Bradavice - kánon, Bradavice po kánone Žáner: Adventure, Angst , Family, Mystery , Romance Jazyk originálu: EN Varovanie: násilie, smrť postavy Počet slov originálu: set sakra dlhé > 300K Párovanie: Draco+Ginny, Harry+Ginny, Harry+Hermiona
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Barb LP, ktorá napísala túto fanfiction.

© Autorské práva k tomuto prekladu patria hpkizi.sk o.z. a šírenie prekladu mimo tieto stránky je bez výslovného súhlasu zakázané.




7. kapitola Z Nového světa 2/3

Preklad: Elza
Beta: JSark


Harry Potter a Čas dobrých úmyslů
(neboli Poslední pokušení Harryho Pottera)

Kapitola siedma -  Z Nového světa 2/3

* * * * *

Když se Harry dostal k zrcadlu na chodbě ve čtvrtém patře, byl uřícený a schvácený. I když trénoval běh už dva měsíce, nebyl docela připravený na tryskové proběhnutí celičké cesty od radnice v Prasinkách, což právě udělal. Měl dojem, že mu srdce vyskočí z hrudi. Zničeně se opřel o zrcadlo, aby si odpočinul, než ho otevře, a pak ztuhl, když zaslechl hlasy přicházející z druhé strany.

„Díky, že tu se mnou čekáš, Jamie,“ zazněl Dracův hlas.

„Hele, Harry je můj brácha. A vypadalo by to vážně podivně, kdybys tu na zemi v chodbě seděl sám. Kdyby někoho zajímalo, proč tu jsme, tak můžem říct, že se tu líbáme...“

Slova náhle umlkla a Harry nastražil uši, aby zaslechl - vůbec něco. Co se to tam dělo? Opatrně zatlačil na zrcadlo naproti pantům a pootevřel je. Škvírkou zahlédl svého nejlepšího přítele sedět se svou sestrou na kamenné lavici v okenním výklenku. Líbali se. Ztuhl; měl už podezření, že si Draco začíná Jamie všímat, jenže byl zaskočen skutečností, že ač se dál honil za každou sukní, tak s Jamie jednal, jako by ani nebyla z rodu ženského. Harry se obával chvíle, v níž dá Draco najevo, že si povšiml Jamieina zájmu o svou osobu a že by se sám mohl začít zajímat o ni. Ale pak se spolu líbali v tajném průchodu k matčině kabinetu...

Políbení ukončili současně, Harryho byl překvapen mírou něhy v něm obsaženou. Vzpomínal na okamžiky, kdy zahlédl Draca s jinými dívkami - s nimi jednal se zoufalstvím zvířete, které však nyní nebylo přítomno.

„Draco, můžu se tě na něco zeptat?“ pronesla jemně. Přikývnuv hleděl na její tvář, jakoby si ji chtěl obtisknout do mysli. „Kolik... kolik holek jsi už měl?“

Sklonil hlavu. „Ty... ty o tom víš?“ Teď byla řada na ní, aby přikývla. „Já... já vážně nevím. Kdykoli jsem na tebe pomyslel, byl jsem tak sklíčený faktem, že s tebou být nemůžu, až jsem vždycky popadl tu, která byla nejblíž - ať už to byla kterákoli. Ale žádná z nich nebyla má holka, žádná z nich jsi nebyla ty...“

Letmo ji políbil. Nevypadala ochotná se mu vzdát. Slušelo jim to spolu, její temně hnědé vlasy vedle jeho plavých, její zelené oči a pihy v kontrastu k jeho bouřlivě šedým očím a bledým lícím s nepatrným nádechem rudé jako připomínkou famfrpálového tréninku v prudkém větru, i když to zbarvení mohlo být také způsobené tím, jak se mu rozproudila krev, když ji objal.

„Vím, že mě musíš... musíš být ze mě rozladěná, že nemám žádné sebeovládání...“

„Ne, Draco. Jen si přeju být starší. Ale takhle... Patnáct mi bude až pětadvacátého února. Zdá se to vzdálené celou věčnost-“

 „Jsou to jen čtyři měsíce.“

„Jako by to bylo čtyři sta let. Já... já tě miluju už tak dlouho...“

Odhrnul jí vlasy z očí a skryl její tváře ve svých dlaních. „Já tě miloval téměř po celý svůj život. Pamatuješ, jak jsme si jako malí řekli, že budeme navždy spolu?“ Přikývla a přikryla jeho ruce na svých lících svými dlaněmi. „Myslel jsem to vážně. Vím, že to vypadalo, jako bych zapomněl, ale nezapomněl jsem. Jenže ty jsi krásněla a dospívala, a protože ti ještě nebylo patnáct, bál jsem se cokoli říct, abych nezničil naše přátelství, nebo své přátelství s Harrym, nebo abychom neudělali něco... něco co bychom neměli...“

S povzdechem si složila hlavu na jeho rameno. „Ani se mi nechce věřit, že zrovna Harry nás nachytal před máminým kabinetem. Nemyslíš, že by z nás měl mít radost? Vždyť sám má Ginny. Moc dobře ví, jaké to je po někom léta toužit...“

Draco ji jemně pohladil po zádech. „Všechno bude v pořádku. Harry to pochopí. A pokud je vůbec na světě někdo, kdo dohlédne, abychom nic neprovedli před tvými patnáctinami, tak je to on...“

Harry zatlačil na zrcadlo, aby mohl projít, a stanul před nimi. „Jenom nevím tak určitě, jestli se mi to bude víc líbit, až mé sestře bude patnáct.“

Zírali na něho. „Jak dlouho jsi tam byl?“ dožadovala se Jamie.

„Dost dlouho. Poslyšte, chápu, že si myslíte, že jste jeden pro druhého stvoření...“

„Myslíme?“ prskala Jamie. „Ty máš tak co povídat! Sám máš holku, kterou jsi nadháněl čtyři roky, a teď sis zdrhl do Londýna lovit mudlorozenou čarodějku!“

„Pšššt!“ zasyčeli na ni Harry s Dracem jako jeden muž.

„Jamie!“ okřikl ji Harry. „Co to děláš? Chceš, aby mě vyloučili?“

„Promiň,“ zamumlala. „Ale-“

„Ne, ty promiň. Překvapili jste mě. Nečekal jsem, že si budete tak notovat. Musíme si o tom promluvit, ale někdy jindy. Kolik je hodin?“

Draco zkontroloval hodinky. „Skoro půl sedmé.“

„Fajn, to ještě dostaneme něco k jídlu. Pak odchytneme Ginny a povyprávím vám, co se dělo v Londýně.“

Když mířili k Velké síni, Draco se k němu podmračeně otočil: „Co se dělo v Londýně?“

 „Později,“ odmítl ho Harry, když si všiml páru duchů, kteří jim mířili chodbou v ústrety. Oba se otočili k Harrymu, a než pokračovali v cestě, tak na něho významně pohlédli s pozdviženými obočími. „Nechci to říkat dvakrát.“

Došli do Velké síně a usadili se na svých místech u zmijozelského stolu téměř nepovšimnuti. Harry zachytil matčin pohled - tázavě pozvedla jedno obočí, ale to bylo celé. Nedívala se na něho nijak nesouhlasně, a už vůbec nevypadala, že by toužila ho později zahnat do kouta a vymámit z něj vysvětlení, proč zrovna oni tři došli pozdě na večeři.

Po jídle vyčkávali dokud skoro všichni neodešli. Ginny zůstávala sedět u nebelvírského stolu, skláněla se nad knihou, četla si a přitom si tu a tam ďobla žemlovky přelité šodó. Nedaleko ní seděli Ron s Nevillem a Seamusem. Harry s Jamie a Dracem se snažili příliš okatě nerozhlížet po ostatních stolech.

Po delší době Ron vstal a řekl: „Pojď nahoru do společenské místnosti, Ginny. Číst si můžeš i tam.“

Harry si říkal, jak se jim podaří ji zbavit doprovodu tří nebelvírů, ale Jamie se dotkla jeho paže a tiše řekla: „Nech to na mně.“

Přešla k nebelvírskému stolu, svou dlouhou hřívu si přehazovala přes rameno. Draco, k Harryho značnému překvapení, se šklíbil, jako by přesně věděl, co má Jamie v úmyslu.

„Tvá sestra,“ zašeptal Harrymu, „je nejen velmi pohledná, ale navíc si toho je vědoma.“

Harry se po ní se znepokojením ohlédl koutkem oka. Jamie zrychlila a položila ruku na Ginnyino rameno.

„To je fajn, že jsi ještě tady!“ Hodila oslnivým úsměvem po Ronovi, který ztuhl a vypadal tak v rozpacích, jak ho Harry za celé pololetí neviděl. „Ginny je móóc hodná, a i když je o rok starší, tak se nabídla, že mi pomůže s esejí z Lektvarů, co po nás chce Evansová. V Lektvarech jsem prostě nemožná...“

„Mně Lekvary jdou,“ vypálil Seamus nedočkavě a pokusil se vklínit mezi Rona a Jamie. Teď se Draco napjal a popadl Harryho zápěstí - odjakživa měl k Seamusi Finniganovi odpor, jehož původ byl pro Harryho záhadou. Ron znovu pokročil vpřed, a tentokrát pohlédl na Jamie s lehkou nedůvěrou.

„Nejsi náhodou ze Zmijozelu? Potterova sestra, ne?“

„Jo. Aha! Ty jsi Ginnyin bratr, že jo! Střelec.“ Pootočila se a ztlumila hlas, jako by nechtěla, aby ji Harry slyšel. „Bráchovi vážně komplikuješ život, to ti povím. Musí být pořád ve střehu, když hraje proti tobě.“

K Ronově zjevné nelibosti vpadl do rozhovoru Seamus: „Vážně? Vždycky vypadá, jako že je v totální pohodě. Bez urážky, Rone,“ dodal, když ho Ron probodl pohledem. „Myslel jsem, že vypadá furt tak přirozeně. Nikdy jsem neviděl nic podivnějšího, než když chytil tu zlatonku v zápase s Havraspárem...“

Ron teď vypadal velice samolibě, stejný výraz na jeho tváři viděl Harry v uplynulých dvou měsících už nesčetněkrát. „Moje holka samozřejmě neměla nejmenší problém chytit zlatonku, jakmile zápas pokračoval...“

„Tak to máš pravdu! Ty chodíš s primuskou, je moc krásná, že jo!“ Jamie po něm střelila očima - a Harrymu dalo dost práce se nerozřehtat. Ron náhle vypadal, že by velmi rád na případný dotaz po jméně své partnerky dal nesprávnou odpověď.

„No, to jo. To je ona.“ Pohlížel na Jamie poměrně strnule. Najednou se oklepal, jako kdyby se právě vzbudil. „Tak co, Ginny, co hodláš dělat?“

Ginny vzhlédla od knihy, vypadala, že vedle ní probíhající konverzaci nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. „Hmm? Jo, asi tady s Jamie zůstaneme a projdem si tu esej. Pak přijdu. Ještě je dost časně. Uvidíme se později.“

Neville se k ní naklonil, vypadal trochu úzkostně. „Můžu se pro tebe vrátit, Ginny. Doprovodím tě nahoru do nebelvírské věže...“

Tupě na něho pohlédla. Nevynaložila ani tu trochu úsilí uklidnit svého bratra využitím Nevillovy nabídky. „Ne, díky Neville. Netuším, jak dlouho nám to bude trvat. Už jsem velká holka, a prefektka k tomu - i bez průvodce trefím domů.“

Neville se zašklebil a sebral se k odchodu. Seamus opouštěl Jamie značně neochotně. Ron nadhodil: „No, tak se uvidíme později,“ roztřeseným hlasem, obrátil se a odešel od ní, ale cestou ke dveřím se na ni ještě několikrát ohlédl přes rameno. Odpovídala mu napůl stydlivým a napůl svůdným úsměvem, z něhož bude Draco, dle Harryho názoru, nadskakovat až do stropu. Ale když se k Dracovi otočil, tak zjistil, že se chechtá pobavený její hereckou kreací.

Když vešli do boční místnůstky, Draco popadl Jamie, nadzvedl ji a zatočil se s ní. „To je moje holka! Všechny je rozpálí a vzruší a pak vžum! odfrčí se svým sexy zmijozelem...“

Rychle ji líbal, zatímco se na ně Harry zavile zahlížel: „Tak dost. Konec líbacího okénka.“

Ginny se k němu přitočila a pohladila ho po paži. „To je ale škoda, protože já mám pro sebe také jednoho neskutečně sexy zmijozela...“

Harry cítil, že rudne, a tak od ní o krok ustoupil. Nerad ji slyšel takhle mluvit, když byli Jamie s Dracem v doslechu, bál se, že by jim dával špatný příklad. Nebo jen odhalil, že jsi také člověk, vytanula mu na mysli Jamieina slova.

Nechal je se usadit a povyprávěl jim ve zkratce, co se událo v Londýně - jak šel do Britské knihovny, měl z pekla štěstí, že tam právě ten den Hermiona koncertovala (z programu se dozvěděl, že v knihovně se koncerty pořádají pravidelně), kterak si s ní poté popovídal a vysvětlil jí, že je čarodějkou. Vynechal popis jejího vzhledu, ale nezastíral, že ji vytočil natolik až uvolnila náhodnou magii. Když se dostal k návštěvě Angeliny a Lockharta, ostatní zalapali po dechu.

„Mohli vás nachytat! Co byste pak dělali?“ vytřeštila Jamie oči.

 „No, předpokládám, že jeho bych odzbrojil, ji omráčil, a pak bych musel zdrhat.“

„Jsou to zaměstnanci Ministerstva!“ vyděsila se Ginny. „Jak bys mohl sám vyhrát nad dvěma?“

Mrknul na ni. „No, když je jedním z nich Zlatoslav Lockhart, tak by to neměl být problém. I když Angelina Johnsonová je jiná třída... Ale jsem si jistý, že by to bylo v pohodě.“ Harry nevěděl určitě, co si může dovolit říct na podpoření svého tvrzení, a doufám, že to nechají plavat. Jenže Draco se na něho díval náramně podezřívavě.

„Jak to, žes ho poznal?“ dožadoval se.

Harry otevřel ústa, i když si nebyl jist, co říci. „No... jednou jsem viděl jeho fotku. V Denním věštci. A leccos jsem o něm zaslechl. Je to totální vymatlanec.“ Snažil se dodat svému hlasu dostatek sebedůvěry, aby ho už přestali zpovídat. Ale v té chvíli se Jamie zeptala na jednu věc, kterou řekl Hermioně.

„Měla jsem za to, že nám nemůžeš říct, jak ses dozvěděl o těch všech mudlorozených kouzelnících a čarodějkách. A teď jsi říkal, žes viděl seznam. Kdes ho viděl?“

 „Tak to vám právě nemůžu říct...“ Všichni tři na něho pohlédli zjevně neuspokojení jeho odpovědí. „Ale stejně,“ navázal ve snaze změnit téma, „o těch ostatních se něco pokusí zjistit Hermiona. Zřejmě začne Londýnem. Řekl jsem jí, že ji v sobotu s Ginny navštívíme. Bydlí se svou učitelkou, která bude tou dobou pryč. Pošle nám popis cesty po sově.“

Ginny povytáhla obočí. „Já ji půjdu navštívit? Proč já?“

„Můžeš ji seznámit s tím, co to obnáší být čarodějkou, zatímco já si od ní vezmu informace o ostatních mudlorozených a pokusím se je najít. Magie a to všechno okolo ji hrozně zajímá, ale po tom zážitku s cellem si nemyslím, že by už měla vlastnit hůlku. Možná až se vrátí z New Yorku. A než jí to vysvětlíš, tak se můžu poohlídnout po těch dalších, tedy pokud o nich něco zjistí.“

Ginny stále vypadala nervózně z představy londýnské návštěvy u mudlorozené čarodějky. Draco s Jamie byli zjevně odhodlaní vrhnout se znovu na líbání, takže když se ho zeptali, zda už je „spiklenecká schůzka“ (jak svých setkáním začali říkat) u konce, tak je propustil. Ginny zůstala, stále poměrně nervní.

„Harry, já... já se nikdy nesetkala s žádnými mudly. Ani s jedním.“

 „Nikdy?“

Přikývla. „Co mám dělat?“ Usmál se na ni, její tréma mu přišla roztomilá. Jen nechtěl, aby si myslela, že se směje jí. Hbitě si ji přitáhl do náruče a políbil ji na čelo.

„To zvládneš,“ zašeptal jí něžně, svým čelem se sklonil k jejímu. „Nedopustím, aby se ti cokoli stalo.“

Znovu přikývla. „Já vím,“ zašeptala v odpověď, „já jen... o něčem tak odvážném jsem nikdy ani neslyšela. Prostě jít ke zcela neznámé dívce a oznámit jí, že je čarodějkou.“

Pokrčil rameny, snažil se působit jistějším dojmem, než nakolik se cítil. „I mé mámě to musel tehdy někdo říct. A všem těm mudlorozeným studentům, kteří tu kdy studovali. Dřív to bylo běžné. I když z ministerských mám samozřejmě také strach. Nebude to pro ni žádná sranda, učit se tohle všechno, když je tak podrobně sledovaná...“

„Jenže,“ poukázala Ginny, „sledovací kouzla dokáží odlišit náhodnou magii od hůlkových kouzel. Pokud zaznamenají použití hůlky, tak to nechají být - budou předpokládat, že ji použil normální kouzelník či čarodějka a ne mudlorozená...“

 „Hmm. To je možné. A pokud je jako vymazávač paměti zaměstnaný Lockhart... řekněme, že on nepatří mezi přední pracovníky...“

„Cože?“

„Ále nic. Taková pitomost.“ Harry byl překvapený, jak často se mu do řeči připlete mudlovský výraz pochycený v Dursleyovic domácnosti. „No,“ zašeptal, „radši už půjdeme. Vážně musím sepsat esej do Lektvarů, a pokud nebude dokonalá, tak mi máma ukousne hlavu. Stejně mi dává tak šest-sedm bodů z deseti, i když je dokonalá.“

„Vážně nerozumím tomu, co mezi sebou s mámou máte.“

Harry si povzdechl. „Tak to jsme dva.“ Letmo ji políbil na rty, ale nenechala ho odtáhnout se. Pohlédl na svůj vlastní odraz v jejích očí, znovu sklonil svá ústa k jejím, omotal ji svými pažemi, přitáhl si ji k sobě jak jen to bylo možné; cítil, jak se třese v jeho objetí. Říci, že ho rozpalovala, by nebylo ani zdaleka výstižné - měl dojem, že se mu krev změnila ve vroucí lávu, která teď pulzuje jeho tepnami. Její prsty v jeho vlasech, její dech sladký jako žemlovka se šodó, velice uspokojující chuť, Ginnyina chuť. Přešel jí rty po hrdle, hrál si se zapínáním jejího hábitu, pak s knoflíky její halenky, zasténala, když polibky sestoupil mezi košíčky podprsenky a zalapala po dechu, když odhrnul stranou krajku a vsál do úst tajnosti, jež krajka skrývala.

Čas zdál se zvolnit svůj běh. Přidržovala jeho hlavu na svých ňadrech, mělce dýchala, lehce zarudlá. Jemně mu hladila ramena a nadloktí, krk i líce, když svými dlaněmi s něžnou starostlivostí stoupal po jejích zádech. Kdekoli se ho dotkla, cítil se být spalován jiskřením podobným elektrickému. Když ji propustil ze svých úst a polaskal její hedvábné křivky posledním zbožňujícím polibkem, když srovnal krajky její podprsenky a rychle zapjal knoflíky halenky, zhluboka vydechla, jako kdyby až do té chvíle zadržovala dech. Přehodil jí přes halenku hábit a urovnal ho na jejích ramenou jako prodavač v obchodě s konfekcí. Ale když znovu pohlédl na její tvář, nedokázal se déle tvářit nezúčastněně a udržet si odstup - přitiskl ji k sobě a líbal ji, jakoby ho měli od ní každou chvíli odervat, krev mu bušila ve spáncích.

Přerušil polibek ze strachu, aby mu neomdlela, zdála se být slabá v kolenou. Pátravě si pohlédl její tvář - byla zcela jasná, bez přetvářek, bez pokusu o skrytí jejích emocí. Pokud si až do té chvíle nebyl zcela jistý, co k němu cítí, ten jediný pohled všechny pochyby rozehnal jednou pro vždy. Polaskal palcem její vrchní ret, polkl.

„Mrzí mě to, Ginny. Neměl jsem to udělat...“ Bude si muset vypěstovat lepší sebeovládání, ona ještě není připravená, napomínal se. Netlač na ni, netlač na ni...

Prudce k němu vzhlédla. „Mrzí? Všiml sis snad, že bych se tě snažila zastavit? Harry, až se příště budeš se mnou muchlovat, tak to poslední, co potom chci slyšet je, že tě to mrzí...“

Příště. Harry zatajil dech a shlédl k ní. Ona vážně chce, aby bylo příště. No jasně, pomyslel si, nejspíš příště, až budeme dělat totéž. Neznamená to, že by byla připravená na víc než tohle...

„Já, ehm, se půjdu podívat na tu esej,“ nadhodil nejistě.

Upejpavě se na něho usmála. „To neznělo moc přesvědčivě.“

„Ne?“ hlas se mu třásl.

„Ne. Zvlášť když vezmeme do úvahy, jak pevně mě svíráš.“ Rychle ji pustil a odstoupil od ní. Rozesmála se. „Neříkala jsem, že mi to vadí!“

Usmál se na ni - předchozí dnešní úspěch (nalezení Hermiony) v kombinaci s tímto rande ho učinil šťastnějším než si pamatoval, že by kdy v tomhle životě byl. Už se jí nedotýkal, ale vpíjeli se do sebe očima, ten pohled mu přišel důvěrný jako to nejpevnější objetí. Hleděl do Ginnyiných očí, snažil se jí tím pohledem říct, jak moc ji miluje. Svému hlasu nevěřil. Nahlas to nikdy nikomu neřekl. V žádném ze svých životů. Pohled mu pevně oplácela, koutky úst jemně nadzvednuté v lehkém úsměvu. Než promluvila, uvědomil si, že ani jemu nikdy nikdo neřekl, že ho miluje. Ale ona zřejmě neměla problém číst v jeho výrazu, odpověděla, i když myšlenku nevyslovil.

„Já tebe také,“ zašeptala. „Dobrou noc, Harry.“

Otočila se, otevřela dveře a před odchodem mu věnovala poslední úsměv plný touhy. Jen se za ní zavřely dveře, přál si Harry mít ji znovu ve své náruči, ale rozhodl se vyventilovat své štěstí mnohem konstruktivnějším způsobem. Před tím, než se bude nucen věnovat něčemu tak nudnému a deprimujícímu, jako je esej o lektvarech, procvičí si trochu zvěromágskou proměnu - takže pečlivě zakouzlil dveře proti vyrušení. Celková proměna se mu zatím povedla pouze jednou, a to předchozího večera, ale znovu se pevně soustředil, vyvolal ve své mysli ty správné představy, cítil změny prostupující celým svým tělem, kostmi, svaly, cévami... Od započetí jeho opětovných cvičení uplynulo zatím příliš málo času, a tak byl dosud schopný udržet proměněnou podobu pouhých několik vteřin, než se zřítil na studenou kamennou podlahu. Chvíli zůstal ležet, pak se zvedl a zkusil to znovu. Bolest byla přesně taková, na jakou si pamatoval, a pak náhle - zmizela. Ginny mě miluje. Zajímalo ho, zda už někdy někdo před ním považoval štěstí za účinný blokátor bolesti...

Proměnil se do podoby zvířete podobného lvu. Zatím se nepokusil rozprostřít svá křídla, ale nikterak ho nepřekvapovalo, že jeho zvěromágskou podobou je stále zlatý griffin, že mu v tomto životě nepřijde snazší nebo vhodnější proměňovat se do jiné podoby. Podoba, do níž se přeměňoval, mu byla stejně přirozená jako letové schopnosti, stejně logická jako odpověď na otázku o jeho jménu, jako uvědomění si sebe samého - tam hluboko uvnitř něho nezáleželo na změnách, které přišly s tímto životem.

V srdci svých srdcí byl stále nebelvírem.

* * * * *

Následujícího rána vkráčel Harry do Velké síně občerstvený ranním během následovaným sprchou, stále ještě trochu mimo z událostí předchozího dne, najmě ze skutečnosti, že se mu podařilo zmizet do Londýna a vrátit se z něj zpátky, aniž by si toho někdo ve škole všiml (s výjimkou pro Ginny, Draca a Jamie). Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák, jejichž mapu měl ve svém držení, by na něho byli nejspíš hrdí. Pak to přehodnotil: Náměsíčník byl v internačním táboře pro vlkodlaky, Červíček si za zradu Harryho rodičů vysloužil mozkomorův polibek a Tichošlápek, který byl v současné době jedním z jeho profesorů, by Harryho výletem jistě nadšen nebyl. Takže už zbýval jen jeho otec - Dvanácterák. James Potter by nejspíše byl schopen a ochoten ocenit jeho výkon. A to už bylo něco.

Harry o svém otci přemýšlel málokdy. Ale poslední dobou na něho myslel stále častěji. Co by asi řekl na to, že má syna ve Zmijozelu? Který navíc hraje na postu brankáře, namísto chytače nebo střelce. Syna, který neustále selhává v pokusech potěšit svou matku...

Měl by se svým otcem, kdyby žil, také tak mizerný vztah, jako má s matkou? Nechtěl na to ani pomyslet, ale občas si říkal, že jeho otčím se ho snažil odškodnit za to, že není jeho biologickým otcem, a zdržel se Harryho kárat nebo mu dělat výčitky, i když by si to zasluhoval. Jaká ironie, pomyslel si Harry, že se tomhle životě projevuje právě tímto způsobem, když v mém druhém životě si mě předvolával na kobereček, pro každou prkotinu.

Po snídani měli Harry a Draco Přeměňování s Tichošlápkem osobně. Harry si poradil s velkorozsahovými úkoly poměrně dobře. Proměnil Siriusovu katedru postupně v kozu, krávu i koně. Draco se nezmohl na nic většího nežli pasteveckého psa, a i ten měl místo psích noh dřevěné nohy od stolu.

Většina havraspárských si nevedla lépe než Draco. Evan Davis a Mandy Blocklehurstová, oba prefekti, si zjevně mysleli, že mají nepopiratelný nárok být úspěšnějšími než byl Harry, což však nebyli schopni dokázat. Jediný Terry Boot se mu dokázal vyrovnat. Ostatní zmijozelští si vedli stejně bídně jako Draco: lavice Normana Notta se zmenšila do velikosti nábytku pro panenky, ale k tomu měla vlhký čumák a ocas - a nadháněla po učebně vřískající Pansy Parkinsonovou, načež jí pomočila batoh.

 „Uděluji Zmijozelu pět bodů za realistické ztvárnění,“ řekl Sirius Nottovi se sotva skrývaným úsměškem. „Dále dvacet bodů Zmijozelu za Potterův excelentní výkon, a dvacet bodů Havraspáru za stejně excelentní výkon pana Boota.“ Pansy sjížděla pohledem střídavě Notta a svůj batoh. Harry použil čisticí kouzlo, které odstranilo jak moč, tak zápach, který ji doprovázel.

Poté se snažil dostat co nejrychleji z Pansyiny blízkosti, ale ta na něho vychytrale pohlédla a pronesla: „No nejsi poslední dobou ten nechytřejší kluk, Harry? Víš, že můj táta má značný vliv na Ministerstvu. Napsala jsem mu, jakým přínosem bys byl pro jeho odbor, až dokončíš školu. Řekla jsem mu, aby nedbal na to, že máš jen šest NKÚ...“

To Harryho vyděsilo. „Hele, Pansy, já po škole nechci dělat na Ministerstvu. A s tvým otcem už teprve ne!“

Šla s ním k jeho místu u okna, zatím co Sirius rozebíral s Evanem výkon dotyčného. „No, to nevadí. Bude mít pro mě místo, pokud budu chtít, a bylo by fajn pracovat s někým, koho znám celý život. Pamatuješ jak jsme jako děcka hráli na lišku?“

Polkl naprázdno. Od samého začátku školních dní přemýšlel o Pansy jako o osobě potenciálně nebezpečné - znali se tak dlouho, věděla o příliš mnoha jeho tajemstvích. Byla jednou z mála, kteří věděli, že profesoři Snape a Evansová jsou jeho rodiči a dvojčata jeho bratři. Vychytrale naznačovala, že se o něho zajímá, už od třeťáku, ale pokoušel se ji odradit. A teď o něm psala svému otci. Její tatík byl velmi blízký Luciusi Malfoyovi. Bude starý Malfoy rozladěný z toho, že jeho synovi se Pansy místo zajistit nesnaží? Harry netušil, ale nedokázal si přestavit Draca pracovat na Ministerstvu o nic víc než sebe samého.

„Jo,“ usmál se slabě, „být liškou bylo fajn.“ Na lišce se mu líbilo zvláště to, že mohl jednat samostatně, místo spolupráce ve skupině při hledání liščiných stop. Kdykoli byl smutný nebo rozrušený, Harryho prvním hnutím bylo dělat si vše po svém. Nedopočítal by se, kolikrát rozčílil Draca a Jamie tím, že je nepřibral ‚do party‘, a to nezpochybnitelně před prvním září, kdy se mu v hlavě zjevily všechny dosavadní vzpomínky na druhý život.

Pak ho upoutalo něco jiného. On má jen šest NKÚ? Jak moc chabý výkon to je? Po Přeměňování měli zmijozelští šesťáci volnou hodinu; jakmile lekce skončila, odchytil si Harry Siriuse na slovíčko.

„Siri- tedy, profesore Blacku?“

Bodře se usmál na svého kmotřence. „Ano, Harry? Dneska ti to šlo. V mých hodinách jsi nikdy neměl problémy, ale poslední dobou začínáš vážně vynikat...“

„Díky. Ale nad něčím jsem uvažoval - říkal jsi, žes mi dal dvě NKÚ. Ale já jich mám celkem jen šest. Takže to znamená, že mimo Přeměňování mám jen čtyři...“

Sirius se zachmuřil. „To je divné. Přísahal bych, že tvůj ot- tedy, profesor Snape, se ve sborovně zmínil, že ti dal také dvě.“

„To je vážně podivné, protože pak už bych měl jen dvě...“

Draco, který se k nim připojil, se také zamračil. „O čem to mluvíte? Nedostals dvě NKÚ z Přeměňování ani z Černé magie. Ty si nepamatuješ vlastní výsledky zkoušek? To si je pamatuju asi líp než ty. Což bude asi tím, že jsem měl škodolibou radost z toho, že jich mám devět.“

Harry svraštil čelo soustředěním. „Já...  já si nemůžu pořádně vzpomenout. Možná mám dopis s výsledky v kufru v lož-“

Draco zakoulel očima. „Nevadí. Říkal jsem, že si to pamatuju. Nic divného, že máš jen šest. Ty jsou z Přeměňování, Černé magie, Formulí, Lektvarů, Bylinkářství a Péče o kouzelné tvory.“

Sirius neústupně zavrtěl hlavou. „Už jsem ti říkal, že jsem ti dal dvě, Harry, a stejně tak i profesor Snape. Někde se musela stát chyba...“

Harryho tvář se trochu rozjasnila. „Co když je někde chyba? Možná jich mám osm? Možná je v tom dopise jen překlep?“

Sirius se zachmuřil v hlubokém zamyšlení. Tento moment si ke svému vstupu vybrala Pansy Parkinsonová, která je naneštěstí vyslechla, když si balila.

„Pokud se stala chyba, tak ji rozhodně musíš napravit, Harry. Všichni tam dole na Ministerstvu si procházejí výsledky zkoušek NKÚ u všech, kteří končí školu, rozmýšlejí koho budou lákat na pracovní posty do svých oddělení. Znáš to - nedostatek pracovních sil. Proto jsem svému tátovi říkala o tobě, nebyl zrovna přesvědčený, že stojí o někoho s pouhými šesti NKÚ...“

To Harryho rozčílilo. „Takže každý na Ministerstvu kouzel si teď myslí, že jsem pitomec?“

 „Uklidni se, Harry,“ snažila se ho Pansy utěšit. „Myslela jsem, žes nechtěl pracovat ve státní správě?“

„Nechtěl, ale...“ zadrhl se. Jak jen se vypořádat se svou zraněnou pýchou? Muset se s tím vypořádat, při všech těch lidech, kteří to věděli, a pak zjistit, že to ani nebyla pravda!

Sirius se na něho s pochopením usmál. „Teď mi už za minutku přijde další třída, ale pokusím se udělat všechno pro to, aby se to vyjasnilo. Bude nejlepší, když si samozřejmě zajdeš za svým kolejním ředitelem, s nímž máš zvláště dobré vztahy,“ mrkl na něho.

„To je v pořádku, profesore Blacku,“ přisadila si Pansy. „Přede mnou nemusíte nic skrývat, já vím, že profesor Snape je Harryho ot-“

„Pšššt!“ zasyčeli na ni Harry i Sirius současně. Zarazilo ji to.

Harry rychle vysvětloval: „Promiň, Pansy. Myslím, že za ním půjdu.“

Rozloučil se se Siriusem a s Dracem po boku mířil k tátově kabinetu. Pansy je naštěstí nechala jít samotné. Když došli ke kabinetu, zjistil, že tam jeho táta není - zrovna učil. Dle rozvrhu na dveřích měl teď čtvrťáky ze Zmijozelu a Havraspáru. Takže i Jamie. Přešli k učebně Černé magie a zůstali stát na chodbě. Otevřenými dveřmi ho viděli psát na tabuli. Harry ho mávnutím ruky přivolával. Severus Snape se otočil ke svým studentům.

„Omluvte mne na chvilku. Opište si poznámky z tabule.“

Vyšel do chodby. „Učím. Mohu pro tebe něco později udělat, Harry?“

„Omlouvám se, neměl bych tě teď vyrušovat. Mám volnou hodinu. Jen tohle: mám podezření, že se v mých výsledcích NKÚ vyskytla chyba, a jelikož jsi mým kolejním ředitelem...“

Zarazil se, protože jeho otčím najednou vypadal překvapeně. „Jak - jak to můžeš vědět?“

„No, z něčeho, co řekl Sirius. Čirou náhodou, vážně!“

Severus Snape pevně stiskl rty. „Draco - ty jsi prefekt. Převezmi mou třídu, dokud se nevrátím. Harry a já si musíme promluvit...“

Draco vytřeštil oči. „Cože? Já mám převzít třídu?“

 „Černá magie pro čtvrtý ročník. To znáš. Prohlédni si, co jsem napsal na tabuli, a až si to opíšou, tak jim odpověz na otázky, budou-li nějaké mít. To zvládneš. Bez problémů. Nač bychom ve škole měli jmenované prefekty, kdyby nezvládli čas od času pomoci profesorům se záskokem?“

„Ehmm...“ podařilo se Dracovi vyloudit. Na rovinu, Harry se stále snažil přijít na kloub smyslu prefektství, ale Ginny to neříkal - vzhledem k tomu, že byla také jednou z nich.

„Domluveno,“ pronesl Harryho otčím. „To bychom měli. A dávám ti svolení v případě nutnosti udělovat a strhávat kolejní body. Tak jdi na to. Harry a já budeme u mě v kabinetě.“

Harry pozoroval Draca vstupujícího do učebny. Nabral barvu, vedle níž by i pergamen vypadal tmavě. Harryho pozornost upoutala ruka, která se zvedla z přední lavice, ale nebyl s to určit jejího vlastníka. Draco tím směrem kývl hlavou.

„Slečno Potterová?“

Harry se snažil nerozřehtat. Jo, jo - Jamie mu bude dělat z života peklo až do návratu profesora Snapea. Harry následoval svého otčíma do jeho kabinetu, znovu se upomněl, proč ho vlastně vyhledal. Když vešli, sedl si do křesla u krbu, otčím zapálil oheň a usedl naproti. Harry si prohlížel jeho tvář v mihotavém světle - vypadal náhle starší a cizí. Proč zareagoval takhle? Pokud Harry věděl, nikdy neopustil tak náhle svou hodinu. Bylo by mu úplně stačilo, kdyby táta souhlasil si s ním promluvit během polední pauzy.

Teď se starší muž díval na Harryho, prsty sepjaté, obočí jak bouřková mračna, zjevně přemýšlel, kterak nejlépe na to. „Řekni mi, co víš.“

Harry zopakoval rozhovor, který vedl s Pansy i Siriusovu jistotu, že oba - on i Severus - dali Harrymu po dvou NKÚ. Jeho táta se zašklebil.

„Pitomec pitomá!“ zamumlal a pohlédl do ohně, tvář potemnělou hněvem. Harry vzdoroval potřebě Siriuse bránit - věděl, po těch letech, které strávili jako kolegové, neřku-li jako dva zásadní muži v životě Lily Evansové (manžel a drahý starý přítel, který byl současně i kmotrem dětí), se sice tolerují, ale jen tak tak. Harry si vzpomněl, že prvního září nejprve předpokládal, že se jeho matka provdala za Siriuse. Oč by byl její život jednodušší, kdyby to byla udělala! Což samozřejmě svému tátovi říct nemohl ani nechtěl.

Jenže když slyšel otčíma nazývat Siriuse pitomcem jenom proto, že poskytl Harrymu vědomost, jíž si vážil, rozhodl se pro jednou Siriuse bránit.

„Neuděl nic, než že mi řekl pravdu! Nebo alespoň to, co věděl. Jaká je celá pravda, tati? Jak jsem si ve skutečnosti vedl, a proč nechcete, abych se to já, nebo kdokoli jiný v kouzelnickém světě, dozvěděl?“

Otčím zaměřil svou pozornost znovu na Harryho. „Nemyslel jsem, že je Sirius Black pitomec, i když o něm tak smýšlím docela často,“ zahučel. „Mluvil jsem o sobě. Neměl jsem mu nic říkat. Do prčic! Chválením svých dětí se člověk snadno dostane do problémů...“ Harry zrudnul, když slyšel, co jeho táta říká. „A pak je tu také tvá matka...“

Harry věděl, že obrana jeho matky byla tou poslední věcí, která by se od Harryho očekávala. Řvaní na Blaise Zabiniho za to, že nad ní slintal, bylo něco jiného. „Omlouvám se, ale stále to nechápu,“ obrátil se ke svému otci, který přikývl.

„Já vím. To bylo v plánu.“

„Cože?“

Jeho táta vstal, a neklidně si projel prsty své krátce střižené vlasy. „Já ... nevím, jak ti to říct, Harry, a obviňuju se, že toho, že jsem tvou matku přemluvil, aby...“

Harrymu začínalo docházet, že jeho táta nemluví pouze o výsledcích zkoušek - mluvil o něčem mnohem důležitějším. „Tati? Nějak to souvisí s tím, že se mám stát smrtijedem?“

Otčím se k němu prudce obrátil. „Cože?“

Harry se zašklebil. „Pamatuješ si na vánoční večírek u Malfoyových, když mi bylo sedm? Rok předtím, než škola přestala přijímat mudlorozené. Máma se hádala s Malfoyem. Byl jsem schovaný v koutě, vzpomínáš? Nachytal jsi mě a promluvili jsme si. Já... tehdy jsem řekl, že si nepamatuju o čem jste vy tři mluvili a že jsem ani většině hovoru nerozuměl. Lhal jsem. Rozuměl jsem všemu. A zapamatoval si to. Tedy, jasně že jsem nepochopil všechno, už v sedmi, ale zapamatoval jsem si to, a teď, když už jsem starší, myslím, že to chápu mnohem lépe...“

Jeho táta přešel k oknu a hleděl na cestu k Prasinkám.

„Co chápeš?“ zeptal se tiše.

Harry se díval na jeho záda. „Že nadejde čas, kdy mě vezmeš k Voldemortovi a budu mu zasvěcen. Že ušetřil můj život, když jsem byl mimino, jen proto, že mu mě máma slíbila. Protože jsem součástí jakési věštby, stejně jako Draco, a on se bojí, že bychom se proti němu obrátíme, takže si na nás chce dohlédnout. Ale víš ty co? Měl by se bát. Protože nehodlám být jeho věrným smrtijedem. Chci být jako ty. Špión. Pomáhat ho svrhnout.“

Prudce se otočil. „Cos to řek‘?“

Harry hleděl na jeho bolestný výraz. „Vím, že bych neměl nic vědět, a také jsem nic neřekl ani Dracovi ani Jamie. Jsi stále v kontaktu s Brumbálem? Je někde v dosahu? Nedávno jsem mu napsal dopis, ale zatím mi neodpověděl...“

Jeho otčím se znovu spustil do křesla proti Harrymu. „Ty jsi napsal Albusi Brumbálovi, že chceš být špión?“

„Ne, to ne. Týkalo se to něčeho jiného.“

Vypadal, že mu odlehlo, načež se vzdal. „Takže, ty o mně víš. Od svých sedmi.“

Harry se na něho usmál. „Ty jsi... ty jsi ten, ke komu jsem vždycky vzhlížel, pro to, co děláš. Teda, je to vážně nebezpečné, a děláš to celé roky. Ne že bych se nebezpečí bál. Nebo Draco. No, dobře, Draco se nebezpečí trochu bojí, ale když v tom budeme spolu, tak mu to nevadí. A také ví, že od něj otec očekává, že se stane smrtijedem. Nechce, ale ví, že tak budeme moci dát pozor na ostatní.

Nerozumím ale, proč se mnou máti jedná, tak jak jedná? Zaslíbila mě Voldemortovi, aby mi zachránila život, ale čím jsem starší, tím míň mě má ráda, jak to tak vypadá. Mám pocit, že ji nedokážu potěšit, ať dělám, co dělám. A teď mám dojem, že naznačuješ, že má něco do činění se změnou mého dopisu s výsledky NKÚ. Proč? Proč mě má matka tak nenávidí?“

Naklonil se vpřed a položil dlaně na Harryho paže, oči přivřené. „To není pravda Harry. Nemá tě v nenávisti. Ona tě miluje, opravdu miluje. Ano, zaslíbila tě Voldemortovi. Umluvil jsem ji k tomu - řekl jsem, že to nemusí myslet vážně. Nepočítal jsem s možností, že si tě pojistí, abys byl jeho, ať už to ona bude myslet vážně nebo ne... Tak se rozhodla pro jiný přístup. Snaží se navodit dojem, že pro něho nebudeš žádným přínosem. Ona ví stejně dobře jako já, že on se snaží naverbovat vždycky ty nejlepší a nejbystřejší. Je otřesné, kolik předchozích primusů a primusek, prefektů a prefektek se stalo smrtijedy, a to nejen ti zmijozelští.“ Skutečně se otřásl, než pokračoval. „Tvá matka se snaží, aby si nemyslel, že jsi pro něho nějakým nebezpečím. Je jí jasné, že i tak tě bude chtít zasvětit, ale stále doufá... doufá, že tě bude přehlížet, když budeš mít mizerné studijní výsledky. Když budeš vypadat jako zcela netalentovaný. Zachytila tvůj dopis s výsledky NKÚ předtím, než byl zkopírován pro ministerské zaměstnance i pro tebe, a nahradila ho dopisem, který potvrzuje, že jsi získal pouze šest bodů. Promiň mi to, Harry. Měl jsem jí říct, že to není dobrý nápad, ale-“

Harry přikývl. „Ale nikdy sis neosvojil mě ani Jamie a matka se chová, jako kdyby byla naším jediným rodičem. Pro mě jsi můj táta, víš to? A je ji jedno, jestli na to máš papír nebo ne.“

Otčím na něho hrdě hleděl s malým úsměvem na rtech. „Já to vím, Harry.“

Harry při pohledu na něho naprázdno polkl. Ona tě opravdu miluje. Snažila se ho chránit. A udržovat si od něho odstup bylo také součástí ochrany. Ze svého druhého života si pamatoval matku, která pro něho zemřela, její výkřiky, které se vynořily z hloubi jeho mozku pokaždé, když se dostal do blízkosti mozkomorů. Zdálo se, že ani teď nebyla jiná. Obětovala láskyplný vztah se svým synem kvůli jeho bezpečí...

Snažil se zahnat zpět slzy. „Takže to, jak se do mě ve třídě naváží-“

Ušklíbl se. „Snažila se mě přesvědčit, abych se choval stejně, ale nemám na to nervy. Přiznávám, že jsi opravdu dobrý. A víš, na tom originálním NKÚ dopise by ses dočetl, co si ona doopravdy myslí o tvé práci. Ona moc dobře ví, že její syn odvádí skvělou práci, a zabíjí ji, že to nesmí dát najevo, že to musí skrývat, aby tvůj život nebyl v ještě větším ohrožení, než už je.“

Harry o tom krátce přemýšlel. „Proto nechce, aby ostatní věděli, že je mou matkou? A ty mým tátou?“

 „Podívej, pro matku by vypadalo vážně podivně, stále něco vyčítat studentovi, tak jak vím, že to dělala tobě po celých pět minulých let. Takže to jen pomáhalo ukrýt váš příbuzenský vztah. Myslel jsem, že díky tomu, jak málo lidí ví o našem spojení, bych tě mohl navrhnout v pátém ročníku na prefekta, a stále si myslím, že jsem měl. Nechal jsem ji, aby mi to vymluvila - bála se, že bys tím jen získal cenu pro Pána zla. Řekla mi, abych namísto tebe jmenoval prefektem Draca. Ptal jsem se jí proč, vždyť je tvým nejlepším přítelem a to by mohlo popřípadě dostat jeho do pozice hrozby pro Pána zla, ale ona odpověděla, že pokud si má vybrat mezi synem Luciuse Malfoye a svým vlastním, tak si vybere svého syna. ‚Neudělala jsem vše, co bylo v mé moci, abych ho jako děcko zachránila, pro nic za nic,‘ řekla mi.“

Ne, pomyslel si Harry, udělala to, protože jsem ji ovládal, protože jsem vinou Voldemortovy pitomé manipulace cestoval časem...

Ale odsunul tu myšlenku stranou a usmál se na svého otčíma. „Takže tys chtěl, abych byl prefektem?“

Vrátil mu malý úsměv. „Samozřejmě. Vím, že by ti to skvěle šlo. Jsi rozený vůdce.“

„To musí mámu děsit.“

„Ano. Zvlášť poté, co jsem minulý týden přijal návštěvu Luciuse Malfoye...“

Harry se zamračil. „Dracův táta přišel do školy? Nic mi o tom neřekl. Proč tu Malfoy byl?“

 „Draco o návštěvě nevěděl. Přišel za mnou, ne za svým synem.“

„Proč?“

Pohlédl Harrymu do očí. „Chtěl si promluvit o tobě.“

Harry polkl. Lucius Malfoy ho děsil víc než sám Voldemort. „Proč?“ zašeptal.

Jeho táta si povzdechl. „Pansy Parkinsonová zjevně napsala o tobě svému otci. Zdá se být tebou poněkud, hmm, uchvácená. Pojala názor, že pokud ti uhladí cestičku k práci na Ministerstvu, budeš jí vděčný a -“

Harry se zaksichtil. „Už jsem v obraze.“

„Ne, nejsi. Vylíčila svému otci každičkou zajímavou věc, kterou jsi předvedl během posledních dvou měsíců. Patrona, kterého jsi použil proti bubákovi změněného v mozkomora, umělecký výkon v souboji s profesorem Kratiknotem, abychom byli konkrétní. Najednou to vypadá, jako kdybys byl zcela novou osobou, novým kouzelníkem, což Parkinson všechno vylíčil i Luciusi Malfoyovi. Lucius není příliš nadšen - zjevně došel k názoru, že tvá matka a já jsme po celá léta skrývali tvá nadání. V prvé řadě se obával, že ti dávám soukromé hodiny, vzhledem k tomu, že dokáži vyvolat odpovídajícího patrona a v mládí jsem nebyl špatným duelantem. Řekl jsem mu, že jsem tě soukromě nedoučoval, ale netuším, nakolik mi uvěřil. Na konci jeho návštěvy jsem si nebyl jistý, jestli by chtěl, abych tě učil nebo ne. Domnívám se, že on sám nejspíš Draca během let jednu nebo dvě věci navíc učil...“

 „Jedna věc mě mate, tati. Osnovy jsou poslední dobou docela měkké, ne? Myslím - neměli bychom probírat bubáky dřív než v šesťáku?“

Nevrle přikývl. „V tom má také prsty Lucius. Přesvědčil ostatní ve správní radě schválit nové osnovy, které přesunuly výuku mnoha složitějších kouzel až do nástavbového studia po OVCích. Většina radů patří i mezi smrtijedy; pokud už před tebou nemám mít tajnosti, měl bys to vědět. Dávají přednost tomu, aby většina studentů končících zde sedmý ročník měla menší znalosti, že bývalo obvyklé na konci ročníku pátého, a pouze pár vybraných následovníků smrtijedů bude vzděláváno v pokročilých kouzlech po ukončení školy. Je to jejich způsob nenápadného převzetí moci jednou a pro vždy, ujišťují se, že všichni nově vystudovaní nejvzdělanější a nejsilnější kouzelníci a čarodějky budou na jejich straně. Celkem je frustruje, že lidé jako já dokáží mravenčí prací v utajení udržet Pána zla před definitivním zničením kouzelnického světa.“

„A co s mladým Bartym Skrkem? Není možné, že ovládá svého otce pomocí kletby Imperius?“

Jeho táta obdivně zahvízdal. „Ty jsi nežertoval, když jsi říkal, že si pamatuješ onen vánoční večírek. Tak ty o tom víš.“ Zavrtěl hlavou. „Nemysli si, že nám to nedělá starosti. Co z ministrových činů vyšlo z otce a co ze syna? Netušíme. Na Ministerstvu máme spoustu lidí, takže víme poměrně přesně, kteří zaměstnanci jsou pro Pána zla a kteří ne. Máme také další lidi, který jsou stejně jako já nasazení u smrtijedů. Ale vše, čeho zvládáme dosahovat, je udržení jakéhosi statutu quo, nakolik je to možné. A i tak dochází k podstatným zhoršením, jako nové osnovy a rozhodnutí o ukončení školního vzdělávání mudlorozených studentů.“

Harry dlouze civěl do plamenů - už začal všemu rozumět, ale necítil se být řešení situace o nic blíž než před tím. Tenhle svět byl celý špatně. Jak by se mu kdy podařilo dát ho do pořádku? Bude-li si o něm Voldemort myslet, že je nevhodně mocný, tak ho prostě uzemní - jeho matka se v tomto směru zjevně nemýlila. Ale také tu byla síla nutná k provedení tandemového kouzla... které bude nezbytné k návratu v čase a napravení chyb. Ale jak se mu kdy podaří k tomu Voldemorta přesvědčit? Zajímalo by ho, zda si Voldemort pamatuje druhou časovou linii, stejně jako on. Protože pokud si pamatuje, tak je ještě méně pravděpodobné, že bude chtít zrušit tento svět. Nehledě k tomu, že Harry neměl ani potuchy, jak najít Voldemorta.

 „Ještě něco ti musím říct, Harry.“

S čekáváním vzhlédl. Jeho otčím zaváhal. „Co?“

Severus Snape se zachmuřil. „O zasvěcení. Říkal jsem Luciusovi, že ty i Draco jste příliš mladí, ale...“

„Ale co?“

Povzdechl si. „Bude to v prosinci. O noci za slunovratu, jedenadvacátého. Za nejdelší noci v roce.“

Harry ztuhl. Tak brzy! Za méně než dva měsíce. „Můž- můžu to říct Dracovi? Aby se připravil?“ zeptal se slabě.

Jeho otčím přikývl. „Samozřejmě. A... můžeš říct Dracovi i o mně, pokud chceš. Z toho, co jsem kdy viděl... věřím mu. Měl by vědět, že má za sebou alespoň jednoho dospělého, který na něho bude dávat pozor. Až jeho otec nebude.“

„A co Jamie?“

Rozklepal se. „Ta? Jistě nemyslíš, že by byla také naverbovaná...“

„Ne, ne,“ pospíšil si Harry s odpovědí. „Myslel jsem jen, jestli jí smím říct o tobě. Také k tobě vzhlíží...“

Zjevně mu spadl kámen ze srdce. „Aha. Ano, určitě. To je v pohodě. Vám dvěma jsem to měl říct už před lety...“

Harry se zamračil. „Simonovi a Stuartovi jsi to řekl?“

Zachmuřeně zavrtěl hlavou. „Ne. Možná až budou starší, je jim jen dvanáct. A Stuart má svých starostí dost. Netřeba jim přidávat další.“

Harrymu hučelo v hlavě. Jedenadvacátého prosince. Jeho zasvěcení. A Dracovo. Mnoho času nezbývá. Vstal k odchodu.

„Vím, že se o nás dobře postaráš. Bude... bude nás mučit Cruciatem?“

Velice smutný, bezradný pohled. „Ano,“ zašeptal. „Pravděpodobně.“

Harry přikývl. „Četl jsem o bolest blokující technice, můžem na ní do té doby zapracovat. A co myslíš, že nás donutí udělat? Budeme muset použít zakázané kletby?“

Pokrčil rameny. „Někdy to vyžaduje, někdy ne. Je velice náladový. Nepředvídatelný. S výjimkou jedné věci: má rád okázalé divadýlko. Takže pokud bude přítomné něco, nač se bude rád dívat...“

„Rozumím. Počkat - řekl jsi, že bych mohl vidět na originálu svého NKÚ dopisu, jak o mně máma doopravdy smýšlí... Máš ho?“

Zavrtěl hlavou. „Já ne. Je u tvé matky.“

Harry vypjal prsa. „Promluvím si s ní po obědě.“

Jeho táta syčivě vtáhl vzduch. „Nejprve se dobře najez. Budeš potřebovat pevný základ.“ Pak se usmál a překvapil Harryho podáním ruky, kterou Harry vděčně přijal. „Mnoho štěstí,“ řekl mu cituplně. Harry přikývl, potřásl mu rukou vděčný mu za mnohé, v neposlední řadě za příklad odvahy, který mu dával.

Vrátili se do učebny Černé magie a osvobodili Draca, který vypadalo převelice šťastný, že končí své první působení na postu učitele. Harry se snažil nesmát výrazu jeho tváře. Z jakéhosi důvodu se necítil ani rozrušeně, ani rozzlobeně ze skutečností, které se dozvěděl od svého otčíma, ani z informace o jejich blížícím se zasvěcení. Se znalostí té informace se cítil připravený, varovaný. Mohl připravit plán, co dělat. Oba se mohli společně připravit na nejhorší.

* * * * *

 

 

7. kapitola Z Nového světa 3/3

Preklad: Elza
Beta: JSark


* * * * *

Seznámil Draca s rozhovorem, který s otčímem vedli. Dracova tvář se zcela odkrvila, když uslyšel o nastávajícím zasvěcení; zdálo se, že i polykání mu činí obtíže.

„Neboj se,“ řekl mu Harry. „Do té doby to natrénujeme. Budeme si cvičit blokování bolesti při vzájemném proklínání se kletbou Passus. Je to vlastně něco jako druh meditace - tím pak začneme. Prostě musíš být nad věcí.“

„Jóó, jassně,“ protáhl sarkasticky, čímž Harrymu připomněl onoho Draca Malfoye z druhého života. „K překonání kletby Cruciatus prostě musíš být nad věcí. Právě proto ji černokněžníci používají. Každý ji totiž může snadno překonat...“

„Neřek‘ jsem, že ji může překonat každý. Nakonec, většina kouzelníků se snaží vzdorovat Cruciatu protikletbami, jenže na to je moc silné. Imperius se dá také překonat, pokud se vážně snažíš. Když to tak vezmu, tak překonání Imperia je jednodušší než překonání Cruciata.“

Draco zavrtěl hlavou - až pak si Harry všiml, že se celý chvěl. Harry si najednou zapřál, aby tu byla Jamie, která by ho utěšila. Nějak si nedovedl představit sebe, kterak bere Draca do náruče a nabízí mu útěchu. Rozhodl se ho hravě poplácat po paži.

 „Ále, nedělej Zagorku! To zvládneš. Máme na to dva měsíce.“

Necelé dva měsíce.“

„Skoro celé. Nech toho, a nervi si vlasy! Radši půjdem na oběd. Teďka tě stejně potřebuju, abys mi píchnul s představeníčkem, které chci sehrát...“

Draco nejprve pozvedl obočí, a pak vyděšeně vytřeštil oči, když mu Harry vysvětlil, v čem bude spočívat jeho úloha. Zavrtěl hlavou. „Ne, tak to tedy ne! Dostal bych se do neskutečných potíží. Přišel bych o prefektský odznak! A co hůř: Jamie by se mnou už nikdy nepromluvila...“

„Nechci, abys přišel o prefekturu. To já si budu hrát s ohněm. Věř mi. A celé to pak vysvětlíme Jamie.“ Draco ho pozoroval stále nedůvěřivě. Harry se udržel, aby Dracovi neřekl, že jeho táta chtěl jmenovat prefektem jeho a ne Draca a že z většiny prefektů se stával ti nejlepší smrtijedi. Také mu neprozradil svou úlohu v nastávající hře - jen jeho, Dracovu. Díky čemuž bude Draco Harryho oznámením překvapený stejně jako kdokoli jiný.

Do Velké síně došli jako první, ale jakmile zazvonilo, vyvalil se hluk v okamžiku následovaný stovkami hladových studentů, kteří zaplnili všechny čtyři kolejní stoly, sápali se po talířích s jídlem a pohárech s dýňovou šťávou, smáli se a mluvili a nadávali si a nadbíhali si a sdělovali si poznatky z hodin.

Když byl oběd asi v polovině, Harry na Draca nenápadně kývl. Jamie seděla mezi nimi. Draco přikývl v odpověď a minutu počkal, než zahájil akci. Zaklonil se na lavici, pohlédl na profesory u hlavního stolu - snažil se počínat si tak, aby nemohlo dojít k mýlce, na koho z nich výrá.

Užasle zavrtěl hlavou, na tváři výraz nejvyšší chlípnosti. „Hmm-mm-mm... Že dneska profesorka Evansová vypadá žůžově? Ještě kdyby tak neměla ten hábit...“

Harry uviděl, jak Jamii poklesla čelist a tvář jí potemněla hněvem - v té chvíli skutečně vypadala jako dcera své matky. Téměř se rozřehtal, jenže nemohl, musel se držet role. Zvláštní, tím vědomím by se mohl udržet na uzdě i v budoucnosti, ale teď potřeboval pořádně vyšumět. Vymrštil se a ukázal prstem na Draca.

„Sklapni, Malfoyi! Už toho mám dost! Je mi na blití, už když musím poslouchat projevy těch debilů jako je Zabini, kteří se na víc nezmůžou. Ale ty víš, že je to má matka, a klidně to vypustíš z huby! Ale JÁ TO TAK NENECHÁM!“

Odrázoval od zmijozelského stolu a postavil se na střed síně. Studenti od všech stolů na něj civěli v očekávání, co že to z něho vypadne. „Slyšíte mě všichni? Profesorka Evansová je má matka! Takže o ní přede mnou laskavě nemluvte! A čistě pro ty, kterým to ještě nedošlo, tak mým otčímem je profesor Snape! Ano, správně - náš učitel Černé magie je její manžel. Mluvte si před ním o ní, ale jen na vlastní nebezpečí! A jsou rodiči Stuarta a Simona Snapeových, mých bratrů. My jsme doprdele rodina! Tak si nechávejte komentáře pro sebe!“

Přestal, aby se nadechl, byl rozjetý jak píst ve válci. Každičký v síni na něho zíral, všiml si tuctů lidí lapajících po dechu. Vzhlédl ke své matce u hlavního stolu. Vypadala rozzuřená jak nikdy, a to už bylo co říct. Ani profesorce McGonagallové se nedostávalo slov. Dívala se na profesorku Lektvarů a čekala, co ta udělá. Bylo ticho, že by byl slyšet upadnout špendlík.

Ticho přerušila jeho matka. Vstala, obě ruce opřené o stůl. „POTTERE!“ zařvala, její hlas přímo zvonil autoritou. „Do mého kabinetu. IHNED!“

 „S potěšením!“ vykřikl vzdorovitě, otočil se na patě a vyrázoval ze síně. Neotočil se, aby pohlédl na svou matku, ale slyšel její kroky, které ho následovaly. Nejasně si byl vědom šokovaných tváří, které se k němu otáčely, když je míjel, a také tichého mumlání, které se začínalo ozývat. Tohle chtěl udělat už celé dva měsíce, mu bylo z toho do tance! Když nad tím tak přemýšlel, tohle chtěl vlastně udělat už celých pět let. Krev mu tepala ve spáncích, když sbíhal po schodech do sklepení. Na tenhle rozhovor se těšil a nedal by se od něj odvést ani párem volů.

Do učebny Lektvarů vešel minutu před svou matkou. Otevřela dveře svého kabinetu bez jediného pohledu jeho směrem a rozžehla světla. Zašla za svůj pracovní stůl a opřela se o jeho desku rukama sevřenýma v pěst. Harry se postavil před ni s čelem hrdě vzpřímeným a pohledem upřeným do jejích očí. Snažil se v nich zahlédnout záblesk mateřské lásky, o níž mluvil jeho otčím, ale neviděl nic než vztek. Nikdy v životě se necítil méně milován.

„Co,“ pečlivě vyslovovala rádoby klidným tónem, „tě to popadlo?“

„Říká se tomu znechucení a znejistění,“ ušklíbl se na ni nevrle. Sedl si na tvrdou dřevenou židli a položil si nohy na její stůl. Drze na ni pohlédl, vyzýval ji, ať s tím něco udělá. Byla sinalá vzteky modrá, ale nepohnula se.

„Dobře víš, že jsme se rozhodli, že bude pro všechny zúčastněné lepší, když nikdo nebude vědět -“

„Ále - blbost!“ přerušil ji neuctivě. Když už má být rebel, tak už to musí stát za to. „Čerta starýho, máti, máš vůbec potucha, jak o tobě někteří kluci mluví? Vždyť jsi mezi zaměstnanci tohohle ústavu jediná ženská pod šedesát! Ale stejně... je mi vážně moc líto, že mě už nebudeš moct zadupávat do země, když budou ostatní vědět, že to děláš vlastnímu synovi, ale život není dokonalý, že...!“

Obešla stůl a bystře na něho pohlédla. „Tak tohle je ten zakopaný pes? Užs to nemohl vystát? A jakpak jsi nabyl dojmu, že si to všechno nezasloužíš?“ pronesla hlasem nepěkně podbarveným. Vstal a pohlédl jí do očí - stála od něho vzdálená jen krok či dva a on byl o několik centimetrů vyšší.

 „Před chvílí jsme s tátou vedli zajímavý rozhovor, a on mi řekl o mém pravém dopise s výsledky NKÚ, který ty stále ještě máš, který jsi vyměnila. Teď už vím, že vzdor tomu, cos posledních pět let dělala, nejsem tím největším blbcem pod sluncem. Teď už vím, že bych byl prefektem, kdybys tomu nezabránila. A také vím, že budu za zimního slunovratu přijat mezi smrtijedy. A jelikož hodlám být špiónem, stejně jako táta, docela bych ocenil, kdybys se mnou přestala jednat jako s opravdovým zatraceným smrtijedem, dobrovolným následníkem toho bastarda, který zabil mého otce, a kdyby ses alespoň pokusila předstírat nějaký ten mateřský zájem o mou osobu. Samozřejmě, že můžeš předstírat i starostlivost. Táta se dušoval, žes ten dopis s NKÚ zaměnila z čiré lásky ke mně...“

„Já tě mám ráda!“ rozvzlykala se náhle a zkroutila tvář. Opřela se o stůl, veškerá síla ji opustila, slzy se jí koulely z očí. „Ach, Harry, mrzí mě, že jsem ti nic neřekla, ale všechno, co jsem kdy dělala... to všechno bylo pro tebe! Snažila jsem se... chtěla jsem...“ rty se jí pochybovaly, ale slova z nich nevycházela. Harry viděl, že mu otec nelhal, že ona po celý jeho život, den za dnem, odvrhovala svého vlastního syna ve snaze ho chránit, snažila se ho udělat nicotným a opovrženíhodným v očích Pána zla, jemuž byl jako děcko zaslíben.

Cítil, jak ho opouští buřičská nálada - objal ji a ona ho objala v odpověď, hlavu složenou na jeho rameni. „Mám tě ráda, Harry,“ zopakovala. Přitáhl si ji blíž.

„Také tě mám rád, mami,“ zašeptal.

Když se po delší době pustili, otřela si oči do cípu svého rukávu. Znovu obešla stůl a Harry se znovu posadil - tentokrát už nechal chodidla řádně na podlaze. „Mám něco, co ti patří,“ řekla tiše a vytáhla šuplík. Po troše hledání vylovila velice formálně vypadající pergamen, který Harry identifikoval jako dopis s výsledky NKÚ. Otevřel ho a přečetl následující výsledky:

Měl základní i pokročilou úroveň v Lektvarech (to bylo od ní!), Formulích, Péči o kouzelné tvory (díky, Charlie!), Černé magii a Přeměňování. Celkem deset bodů. A také měl po jednom bodu z Bylinkářství a Starodávných run. Ani ho nepřekvapilo, že stejně jako ve svém druhém životě, nezabodoval v Astronomii ani v Dějinách kouzel. Celková známka značně převyšovala šest bodů - měl jich dvanáct!

Vzhlédl a zašklebil se. „Mám dvanáct!“ vydechl. Nebylo to sice třináct, jako v jeho druhém životě, ale i tak to nebylo vůbec špatné. Podíval se na ni a byl odměněn zářivým úsměvem, jediným za posledních víc než pět let. Jeho matka byla úplně neodolatelná, když se tvářila takhle, a on se náhle cítil polichocen, ne roztrpčen, že je jeho matka nejspíše častějším předmětem klukovského snění, než mnoho pohledných studentek. Sklopil pohled zpátky k dopisu, a pak znovu vzhlédl k ní. „Můžu si to nechat? Slibuju, že to neprozradím žádnému smrtijedovi.“

Rozesmála se, tak se k ní přidal. „Pohoda. Já... přála bych si, vymyslet to celé nějak lépe, Harry. Tohle asi nebyl ten nejlepší způsob, na jaký jsme dokázali přijít.“

„Myslíš, na jaký jsi ty dokázala přijít?“ zeptal se polohlasem. Vážně nechtěl pokračovat v kritizování jejího chování, ale tuhle věc si chtěl s ní také vyjasnit. „Vím, že mě nikdy neadoptoval, ale pro mě je táta prostě můj táta. Dovol mu být mým tátou. Nerozhoduj o všem sama.“ Pak se usmál, když mu došlo, že to platí nejen pro ni. „To jsem zdědil po tobě, že jo! Pocit, že všechno musím zvládnout sám, pocit, že požádat jiné o pomoc je projevem slabosti...“

Smutně se na něho usmála. „Vlastně to máš z obou stran. Tvůj otec i já jsme byli oba takoví. Občas to docela drncalo. Myslím s Jamesem Potterem. Však víš.“

Přikývl. „Došlo mi, koho máš na mysli. Stále na tom musíme pracovat. Já... já tě budu potřebovat. Hlavně po zimním slunovratu.“

Provedlo pokus se znovu nerozbrečet, ale uspěla jen částečně. „Když pomyslím, že tě... tě... ocejchuje -“

Obešel stůl, poklekl u její židle a složil jí hlavu do klína. „Já vím, mami. Ale stále budu myslet na to, že vás chráním. Budeš na mě hrdá. Slibuju.“

Vískala ho rukou ve vlasech a zamyšleně na něho shlížela. „A co když budou po tobě chtít provést něco hrozného?“ zašeptala.

„Neudělám to. Vymyslím, jak se tomu vyhnout.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Budeš to muset udělat. Nebo začnou vybíjet tvé blízké. O sebe se nebojím, ale je co Jamie? A dvojčata? Musíš si své krytí udržet, což znamená, že budeš muset dělat věci, které... které nejsou tak úplně zákonné, věci, které bude obtížné udělat. Máš na to žaludek, Harry? Máš?“

Vzhlédl k ní s podivným knedlíkem v krku: cítil se přemožený tím, jak se nad ním skláněla, s rukou na jeho hlavě - matně si ten pocit vybavoval ze svých dětských let, kdy se v její blízkosti cítil milován.

„Budu se snažit,“ řekl tiše.

„To mluví za vše,“ přikývla. Důvěra, kterou slyšel v jejím hlase, ho zasáhla víc, než cokoli, co by kdo jiný na světě mohl říct. Po tomhle toužil tak dlouho... Měl dojem, že jeho srdce vzplane.

Oba nadskočili, když zazvonění oznámilo konec polední přestávky. Harry vstal a jeho matka ho doprovodila ke dveřím kabinetu. „Budeme spolu v jedné učebně,“ nadhodil. „Následující hodinu a půl. Mám z toho divný pocit...“

„Já také,“ souhlasila. V kapse hábitu našla kapesník a osušila si jím oči. „Pokusím se tě příliš nechválit.“ Usmála se na něho - vypadala, jako že s tím bude mít opravdu potíže.

„Neboj,“ odpověděl smutně. „Jsem si docela jistý, že si z včerejšího samostudia vůbec nic nepamatuju, a vzhledem k tomu, že jsem usnul uprostřed psaní eseje, tak chvályhodný úspěch není zrovna tím, čeho bych se měl dnes obávat...“

Políbila ho na tvář. „Jsi dobrý kluk, Harry. Chvíli jsem se o tebe bála, když jsi byl zařazený do Zmijozelu. Víš, že já i tvůj otec jsme byli v Nebelvíru...“

„Ale táta je ze Zmijozelu, a on je úplně v pořádku,“ připomněl jí. Přikývla.

„Máš samozřejmě pravdu. Ale jak už jsem ti řekla...

„Já vím. Můžu ti říct něco, co tě uklidní?“

„Co?“

Prozradil jí, že mu byla dána možnost si vybrat mezi Nebelvírem a Zmijozelem, a proč si vybral Zmijozel: že chtěl být se svým tátou a se svým nejlepším přítelem.

Usmála se na něj a ještě jednou ho pohladila po vlasech. „Při míře loajality, jakou jsi obdařen, je s podivem, žes neskončil v Mrzimoru.“

„Ha! Na to nejsem dost pracovitý,“ rozesmál se.

„No,“ povytáhla obočí, „hodina co nevidět začne. Uvidíme se.“

Zazvonilo podruhé a studenti se vlili do učebny. Harry přešel dozadu, posadil se vedle Draca, který se na něho nejistě podíval. Vlastně na něho zírala většina třídy, obzvláště nebelvíři. Spousta zmijozelských, podobně jako Pansy, o jeho rodičích už věděla. Všiml si, že Ron Weasley se na něho dívá pohledem tak vytřeštěným, jako kdyby byl z jiné planety.

Jeho matka zahájila hodinu zápisem lektvarových přísad na tabuli a výkladem o protilátkách k těloměnícím lektvarům, jako kdyby se nechumelilo a při obědě nedošlo k ničemu nezvyklému. Draco se naklonil k Harrymu a zašeptal: „Všechno v pořádku?“

Harry na něho zářivě pohlédl.

„V tom nejlepším, Draco. V tom nejlepším.“

* * * * *

Ve světle Harryho představení, které pořádal během oběda, profesorka McGonagallová odvolala jeho povolení k sobotní návštěvě Prasinek. Nevadilo mu to, stejně do Prasinek jít nechtěl - spolu s Ginny plánoval projít tajnou chodbou do vesnické radnice (takže vlastně v Prasinkách bude), a tam použít letax k cestě do Londýna za Hermionou.

Poslala mu po sově plán cesty k bytu, který sdílí se svou učitelkou, a také naznačovala, že se jí povedlo vyzjistit několik zajímavých skutečností o Alici, Deanovi a Justinovi. Harry při sobotním ranním běhu po famfrpálovém hřišti jen stěží ovládal své vzrušení. Samozřejmě, že se ještě stále vezl na vlně euforie vyvolané uvolněním napětí mezi ním a jeho matkou. Po středeční večeři se s Ginny sešel ve staré učebně Mudlovských studií, aby se trochu líbali. No, oni se spolu vlastně trochu víc než líbali a tentokrát, k její velké úlevě, potom neprohlásil, že ho to mrzí. Ginny se přitulila k Harrymu ležícímu na pohovce, položila si hlavu na jeho hruď - a on se cítil šťastný. Prostě šťastný. Bylo mu jasné, že v nedaleké budoucnosti bude muset podstoupit zasvěcení (o čemž Ginny řekl), kterého se obával, ale měl pocit, že s tímhle životě, v tímto světem něco dělá, čelí svým potížím, místo aby jen slepě následoval, co je mu předkládáno.

Během sobotní snídaně, zatímco ostatní studenti vzrušeně probírali své prasinkovské plány na dnešní den, přilétla k Harrymu poštovní sova, kterou nepoznal. Byl to velký žlutohnědý pták s načervenalými letkami i pírky za ušima. Složil mu do klína lehký měkký balíček s připojeným dopisem a okamžitě znovu vzlétl, ani slaninu si nevzal. Balík byl podivně lehký, vzhledem k tomu, že měl rozměry víc než třicet na třicet centimetrů při několikacentimetrové tloušťce. Přemýšlel, zda má  tu čest obdržet balíček peří. Dojedl zrychleným tempem a vyběhl do chodby na čtvrtém poschodí. Vplížil se do průchodu vedoucímu k radnici v Prasinkách a rozsvítil svou hůlku. Tady měl dost soukromí k otevření dopisu a rozbalení balíčku. Začal dopisem.

 

Milý pane Pottere,

v přiloženém balíku máte neviditelný plášť, o který jste mi psal. Měl jsem vám odpovědět dříve, ale byl na místě, odkud ho bylo obtížné získat.

V nedávné době jsem o vás zaslechl mnohé zvěsti a věřím, že vbrzku uslyším další.

Užívejte ho s rozmyslem.

Albus Brumbál

 

Napsal snad táta Brumbálovi?, přemýšlel. S úšklebkem rozbalil balíček, pocítil znovu známý pocit hedvábné jemnosti pláště klouzajícího přes ruce. Znovu ho má! Svůj plášť i jeho plášť - plášť Jamese Pottera. Vrazil si ho do kapsy hábitu a mávnutím hůlky nechal zmizet obal, do kterého byl zabalen. Opatrně vyklouzl zpět do chodby a čekal na Ginny. Přiběhla zanedlouho poté, pod hábitem měla oblečené džínsy, košili a pletenou vestu, takže nebude vypadat nápadně, až vyjdou do mudlovského Londýna. Políbil ji na čelo, cítil, že se chvěje nervozitou. Neviditelným pláštěm ji překvapí později.

„Připravena?“ zeptal se jí. Polkla, přikývla - a vyrazili. S ní po boku mu přišla cesta do radnice mnohem kratší, a než se nadál, vylézali z krbu v Děravém kotli. Před použitím letaxu si hodili kapuce hábitů přes hlavy, aby nebyli zbytečně moc viděni. Když přistáli, měl Tom práci za barpultem, takže rychle opustili hospodu směr Londýn. Shodili hábity, ale vzhledem k tomu, že bylo poměrně chladno, tak první vhodné příležitosti se Harry schoval do boční uličky a zatímco mu Ginny dělala křoví, přeměnil jejich hábity na vlněná sáčka podobná těm, které viděl nosit ostatní náctileté při svém úterním výletu do Londýna. Vešli do stanice metra a na základě Hermionina detailního návodu - kterým spojem jet, kde přestoupit na jinou linku - zanedlouho opouštěli podzemku pár bloků od jejího bytu.

Harryho žaludek dělal přemety, když klepal na její dveře. Co si asi o sobě navzájem budou s Ginny myslet?

Dělal si zbytečné starosti. Hermiona byla potěšená, že se s Ginny setkává, a obě byly do pěti minut zabrané do zasvěceného rozhovoru o kouzlech, hůlkách a vzpourách skřetů. Dle jeho názoru bylo jen dobře, že Hermiona dnes vypadala velice úpravně a diskrétně. Měla sice stále rudou lokýnku, ale v boltcích měla jen pár cvočků, odložila náušnice z peří i make-up, a vlasy měla úhledně svázané na šíji. Oblečená byla do jednoduchého černého roláku a elastických černých kalhot, nikoli do umělecky potrhaných punčoch, a její tetování byla zakrytá. Zdálo se, že obutá je do černých piškotek (pozn.: baletních střevíčků).

Když klepali, cvičila - slyšeli, že přestala, aby je pustila dovnitř. Když strávily s Ginny několik minut vzájemným poznáváním, vyhověla Ginnyině prosbě, aby zahrála. Ginny pozorně sledovala Hermioninu levačku, jak jí Harry poradil.

„Já to viděla!“ juchala potom. „Viděla jsem, jak se ti prodlužují prsty...“

Hermiona se usmála. „Ani o tom nepřemýšlím. Prostě se to děje. Netušila jsem, že to znamená, že jsem čarodějka.“

Pak je seznámila se svými poznatky o Alici, Deanovi a Justinovi. Alice, jak se ukázalo, už vybojovala dvě zlaté medaile v jezdeckých soutěžích na letní Olympiádě. Harry s respektem zíral na kopie novin, které jim Hermiona předložila, byla na nich nezpochybnitelně Alice. Hermiona se přátelila s pomocníkem v oddělení hudební kritiky Timesů, a ten jí v archivu obratem vyhledal všechno, co potřebovala.

O Deanovi se v novinách také psalo. Byl nejžádanějším juniorským fotbalistou v zemi. Harry se usmál, vzpomněl si na Deanovy plakáty s družstvem West Hamu a na jeho trvání na tom, aby zvlášť ohavné fauly ve famfrpálu byly trestány červenými kartami. Nyní zjevně všichni čekali se zatajeným dechem až bude mít věk na podpis profesionální smlouvy, a nebylo žádným tajemstvím, že bude hrát i za fotbalovou reprezentaci Anglie. Při čtení popisů, kterak Dean Thomas jde při „kouzlení s míčem“ až „za hranice lidských možností“, přepadl Harryho neodbytný pocit, že ví proč.

A pak tu byl ještě Justin. V Timesech byl vyfotografovaný po boku nikoho jiného než princů Williama a jeho bratra a jejich otce Charlese, prince welšského. Justin byl prefektem na Etonu, který si vzal mladého Willa pod svá ochranná křídla, načež princ pozval Justina spolu s dalšími spolužáky do Balmoralu. Harry se usmál na obrázek upřímného, přátelského Justina, bratříčkujícího se s výsostmi.

 „Samozřejmě,“ řekla Hermiona, „že vzhledem k tomu, jak jsou slavní, bude těžké se k nim dostat. Hlavně k Finch-Fletchleymu. Eton má tvrdá bezpečností opatření, což už lze přepokládat. A Alice Spinnetová žije mimo království na jezdeckém výcvikovém středisku svých rodičů, pokud necestuje po světě po soutěžích. Ale Thomas je zrovna tady v Londýně. Už jsem sepsala jeho adresu a všechno potřebné. Tedy, můj přítel sepsal. Tady to je. Stačí sednout na metro, dojet za ním a pokusit se ho přesvědčit, aby vás vyslechl.“

Harry civěl na kus papíru. Hermiona sepsala neskutečně podrobný popis linek, kterými by se dostali k Deanově domu. Ušklíbl se na ni, už skoro zapomněl, jak byla důkladná ve všem, co dělala. „Ohromný. Tak já to zkusím. A vy dvě si můžete zatím popovídat. Pumpni Ginny o informace, řekne ti cokoli tě bude zajímat. Její taťka pracuje na Ministerstvu a její brácha učí na naší škole.“

Když odcházel z bytu, ty dvě už zase krafaly na pohovce a Harry si nemohl pomoci, ale ksichtil se, když je tak viděl. Shlédl na papír ve svých dlaních. Za chvíli bude mluvit s Deanem! To je tak báječné, že to snad ani nemůže být pravda...

A nejprve také šlo všechno jako po másle. Vyrazil na Jubilee line, tak přeskočil na Piccadily, ale pak uviděl něco - nebo spíš někoho - kdo mu způsobil téměř infarkt.

Ginny.

Nebo ne? Ve vlaku byla mladá žena, která vypadala přesně tak, jak by si představil Ginny zestárlou o deset let. Tedy, pokud by Ginny měla modré oči a vlasy pouze po ramena, místo současných kaskád padajících po zádech. I pihy měla na stejných místech, jako Ginny. Harry se nutil dýchat - tohle se nestalo. Nemohlo!

Na Deana dočista zapomněl. Když rusovláska přestupovala, následoval ji. Když vyjela z metra na ulici a kráčela cílevědomě do malého krámku vedle trafiky, lelkoval v trafice, jako kdyby se rozhodoval mezi Timesy a Sunem, dokud nevyšla znovu na ulici s kvítkovanou papírovou taškou. Chvíli rozmýšlel nad možností použít neviditelný plášť, aby ji mohl sledovat nenápadněji, jenže ona zanedlouho začala stoupat po schodišti k eduardovskému domu (pozn.: http://cs.wikipedia.org/wiki/Eduardovské_období) rozdělenému na byty, a on si vůbec nebyl jistý, kde zrovna jsou, protože za ní běžel tak slepě, že nesledoval cestu, po které by se mohl vrátit k hledání domu Deana Thomase.

Chvíli pozoroval zavřené vchodové dveře, po pár minutách si všiml, že se rozsvítila světla v bytě na druhém poschodí - bylo pošmourno. Napočítal do deseti, pak vystoupal po schodech a zazvonil na zvonek, o němž se domníval, že patří k tomu správnému bytu. Po několika minutách sešla ke dveřím. Neotevřela je. Odtáhla záclonku, která byla přes okénko ve dveřích, a nejistě se na něho podívala.

„Přejete si?“ slyšel ji skrze sklo.

„Potřebuju s vámi mluvit,“ odpověděl s nadějí, že působí jako uhlazený, neškodný chlapec - a ne jako pekelný puberťák. „Nejste...“ zaváhal, „adoptovaná?“

Pobledla. Odjistila dveře a otevřela je. Postavila se do zárubní, dál ho nepozvala.

„Jak to můžete vědět?“

„Jmenujete se Annie? Nebo možná Peggy?“

„Já... já se jmenuji Margaret. Většinou mi říkají Maggie.“

„Takže... jste narozená v roce 1972.“

Byla stále bledší. „Ano.“ Bylo to tak podivné, když s ním mluvila jako s cizincem - ta, která měla Ginnyinu tvář a Ronovy modré oči. Našel jsem jejich ztracenou sestru!, všechno v něm nadšeně křičelo. Pohlédl na tlačítko zvonku, které prve zmáčkl.

„Takže,“ navázal, „se jmenujete Maggie Parrishová?“

„Ano.“ Teď už vypadala vyloženě ostražitě.

„Proč jste byla adoptovaná? Pamatujete si to?“

„Nehoda. Nepamatuju se na nic, co jí předcházelo...“ Oči jí zvlhly.

„Nehoda?“

„Všichni z mé rodina zahynuli při autonehodě. Přežila jsem jen já. Měla jsem totální amnézii a dodnes jsem si nevzpomněla na nic ze svého předchozího života. Sestra v nemocnici mi řekla, že se jmenuji Margaret. Nepamatovala jsem si ani to.“

Harry nevěděl, co na to říct. Celé se to na něho sesypalo, až by měl čas se zamyslet. „Nikdo z vaší rodiny nezahynul při autonehodě! Jsou naživu a daří se jim dobře. Znám je osobně...“

„Vážně?“ Ve výrazu její tváře se nevyznal. Nejprve vypadala překvapeně, pak se její výraz změnil do něčeho mnohem méně potěšujícího - vypadala spíš rozzuřeně.

Prudce mu zabouchla dveře před nosem. Slyšel zvuk nohou běžících do schodů. Zabušil na dveře, zcela bez odezvy. A kruci, pomyslel si.

Jen si počkejte, až jí povím, že je čarodějkou.

 


Užívateľské meno:
Heslo:
Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

A další super dlouhá a super obsahová kapitola, díky.
Musím vyzdvihnout chování Severuse, je v této povídce tak neobvykle skvělý. Moc potěšil i Draco, jóo, kéž by takovou sehranou dvojku mohli chlapci tvořit i v reálu - hádám, že by se snáz a lépe mohli dobrat správných konců. Harry stále pokračuje ve své spanilé jízdě mudlovským světem, uvidíme, jaké výsledky posbírá u ostatních "vybraných" - ovšem jestli se nechá rozptylovat nepodstatným, výsledek nemusí odpovídat očekávání. Jestli ovšem chce věci vrátit do správných mezí, bude muset hodně obětovat, jak to tak v životě chodí. Jamie by mu chyběla, ale litovat ztráty matky? Jestli mu bude případně chybět i ona, nemá to v hlavě v pořádku. Celé jeho dětství i dospívání se chovala jak necitelná kreatura a ve finále, natlačena do kouta, připustí, že to dělala pro jeho dobro. Malé děti kašlou na nějaké budoucí dobro, jediné, co chtějí od matek je cit, láska a podpora... ničeho z toho se mu z její strany ani náznakem nedostalo. A důvod je stejně trapný, jak ten Brumbálův... Jakmile v souvislosti se světem HP slyším slovo dobro, ježí se mi vlasový porost a z uší jde pára - fakt slušná alergie a nedá se to léčit....
Rafinovaně nám přibývají další a další nitky vedlejších příběhu - a vlastně všechny s tím hlavním jsou nějak pomotány, ovšem to akorát zvyšuje zvědavost a touhu po rychlém pokračování. Jak říkám, rafinované, velmi promyšlené...
Ještě jednou díky za skvělý překlad.

Ty Brďo, Elzo, JSark, taková napínavá událost, a seč je tu dnes dvojitá dávka, není to dost. Utnout to v nejlepším. Chápu, že je ohromně těžké vybruslit ze všech vedlejších vět, vsuvek a doplňků, někdy ani bohaté české spojky nepostačí s ohýbáním slov, obdivuji dnešní překlad, to nebylo nic jednoduchého.
Moc veliký dík.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 20.07. 2021
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Prehľad článkov k tejto téme:

Barb LP: ( Elza )19.07. 20217. kapitola Z Nového světa 2/3 + 3/3
Barb LP: ( Kaya )12.07. 20217. kapitola Z Nového světa 1/3
Barb LP: ( Jimmi,JSark )05.07. 20216. kapitola So zvesenou hlavou k Londýnu
Barb LP: ( Elza )29.06. 20215. kapitola Ten Potter se nezdá
Barb LP: ( Fion, JSark, Elza )21.06. 20214. kapitola Svět jak ho známe
Barb LP: ( Mahareth a Severka Plamen )14.06. 20213. kapitola Poslední pokušení
Barb LP: ( Mahareth a Severka Plamen )07.06. 20212. kapitola Ve snech
Barb LP: ( Mahareth a Severka Plamen )31.05. 20211. kapitola Sémě jest zaseto
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.05. 2021Úvod k poviedke