Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Harry s klamným klidem, když si prohlížel malou, prostou budovu, kterou za pár desetiletí s pýchou a radostí obydlí Fred a George.

„Je to klub,“ prozradil Charlus a zaklepal na solidní dveře s honosným klepadlem. „Toho nejzvláštnějšího druhu.“

„Asi vás uřknu,“ prohlásil Harry a věnoval Charlusovi pohled, který sliboval, že jakékoli mlžení bude následovat bolest.

„Nikdo už si necení umění konverzace,“ poznamenal Charlus téměř truchlivě a zavrtěl hlavou. „Je to klub veteránů války s Grindelwaldem.“

„Většina lidí to nazývá druhou světovou válkou,“ opravil jej Harry, ale probudila se v něm zvědavost.

„Ano, pro nás ale šlo vždy o kouzelnickou stranu, ne o zbytek světa. Od toho jsou mudlové.“

„Samozřejmě,“ reagoval Harry sarkasticky a kousavě se na Charluse podíval. „Protože ty dvě války neměly spolu pranic společného a byly naprosto samostatné.“

Charlus sebou lehce trhl, ale pak pokrčil rameny. „Tak to je. Je těžké je považovat za stejné, když nebyly propojené. Nesloužili jsme s mudly. Nebojovali jsme spolu s nimi. Nebojovali jsme proti nim. Bojovali jsme jen se silami Grindelwalda.“

Harry si povzdechl. Očima přejel po té známé budově, která byla tak cizí. Tolik se toho změnilo, a přesto si uměl představit obchod, kterým se mohla stát. Kdyby zavřel oči, vrátila by se mu vůně sladkostí, zvuk smíchu a ty vykulené, užaslé oči.

Další drobnost. Tak blízko a přesto tak daleko. Připomínka toho, co ztratil.

„Takže, co ode mne čekáte?“ zeptal se Harry tiše.

„Nu, představoval bych si, že hbitě nakopete pár zadků několika významnějších džentlmenů,“ vysvětlil Charlus s nemalým množstvím špatně skryté škodolibé radosti.

„Uvědomujete si,“ začal Harry a pomalu přenesl pohled na Charluse, „že abych to udělal, velmi pravděpodobně zdemoluju velkou část okolí, že?“

„Jak moc je velká část?“ zeptal se Charlus a docela nervózně si promnul ruce, když se mu v žaludku usadila hrůza.

„No, potenciálně… by budova mohla zůstat stát.“

„To by bylo vhodné, ano,“ přikývl Charlus. „Ještě vhodnější by bylo omezit rozsah škod na minimum.“

„Ale Charlusi, jsem mladý muž plný elánu a energie,“ odvětil Harry s predátorským úsměvem a chladným zábleskem v očích. „Copak nevíte, že my Potterové nejsme známí sebekontrolou?“

„Začínám mít neblahý pocit blížící se hrůze, že by se ve vaší hlavě jistá… zlomyslnost mohla začít zaobírat mojí osobou,“ vypozoroval Charlus s nečekanou nervozitou. „Něco takového byste necítil k členovi vlastní rodiny, že ne, Harry?“

„Připomeňte mi, abych vám povykládal o mé tetě a strýci z matčiny strany, kterým byl svěřen úkol pečovat o mě a vychovat mě, když byli mí rodiče odporně zavražděni,“ Harry se nepřestal usmívat. „Ti byli taky rodina.“

„Dobrá tedy,“ odkašlal si Charlus a pak si s jistou nervozitou přeměřil dveře. „Možná… No, ne. Asi po vás nemůžu chtít, abyste mluvení nechal na mně. Zaprvé, nebrali by vás vážně, a zadruhé, zatraceně pochybuju, že byste mě nechal.“

„Charlusi, vy se začínáte učit!“ prohodil Harry suše. „A to se ani nemusím uchylovat k ničemu hrozivě násilnému.“

„Přemýšlím, jestli se takto cítí ostatní, kteří musí jednat s jakýmkoli Potterem,“ zamumlal Charlus dost nahlas, aby jej Harry slyšel. Pak zavrtěl hlavou a tiše si povzdechl. „Toto asi bude magická odplata za mé hříchy.“

„Provedl jste něco konkrétního, že by magie požadovala odplatu?“ mrknul na něj Harry. Charlus jen zvedl obočí.

„Zjevně jsem musel něco provést. Koneckonců jsem tady a po mém boku jste vy, nadšený a šťastně připravený mě mučit,“ prohlásil Charlus s dlouhým, roztřeseným povzdechem, než narovnal ramena. „Ale dal bych přednost tomu, aby budova zůstala stát celá. Je to hezké místo, kde si nás několik nemusí dělat starosti se zatracenými krevními rasisty.“

„Dokud se nerozhodnou na ni zaútočit,“ souhlasil Harry a už si uměl představit, proč budova ležela ladem, takže si ji dvojčata mohla dovolit koupit.

„Musíte být tak zatraceně cynický?“ zeptal se Charlus, přešel ke dveřím a ostentativně klepl hůlkou na klepadlo.

Chvíli se nic nedělo, ale pak se vyřezávané dřevěné dveře s mosaznými prvky sbalily do sebe a odhalily druhé dveře, tentokrát z lesknoucího se bronzu, s vytepanými zářícími runami a se zasazenou zlovolně vypadající červenou koulí, která se podobala oku.

Charlus do koule sotva pohlédl. Nato se dveře rozložily podobně jako cihlová zeď vstupu na Příčnou ulici a vzápětí se objevil elegantní džentlmen v přísně střiženém hábitu.

„Pan Potter,“ prohlásil jen. „Mám vás ohlásit?“

„A hosta,“ kývl Charlus na Harryho a trošku se zamračil. „Ale radil bych ty bohatší na ego udržet z dohledu.“

„Jsem si jistý, že budou potěšení, pane,“ prohlásil kouzelník zdvořile a pokývl. „Vysvětlil jste pravidla, že?“

„Pane Smythe, bojím se spíš o naše členy než o svého hosta,“ odvětil Charlus jemně a zavrtěl hlavou. „Proto jsem požadoval některé z dohledu.“

Muž jen zvedl obočí a krátce obrátil pozornost k Harrymu, který mu vrátil úsporný, ironický úsměv nedosahující k očím.

Muž si chvíli prohlížel Harryho tvář, načež odměřeně přikývl a ustoupil jim z cesty. „Tak tedy dobře, pane Pottere.“

Harry trošku zavrtěl hlavou, ale přesto zůstal zticha a následoval Charluse. Své okolí skenoval téměř lenivě znuděným pohledem.

Když nakonec došli do obývacího pokoje, rozhlédl se naposledy a na Charluse zvedl obočí. „Příšerně nóbl.“

„Copak jste čekal, že se necháme týrat bídou a podprůměrností?“ zeptal se Charlus nevěřícně. „Sem se uchylujeme k odpočinku před zbytkem světa. Proč bychom chtěli něco míň než nejlepší, když si to můžeme dovolit?“

„Mě to nikdy nelákalo,“ přiznal Harry a pokrčil rameny. „Ale na druhou stranu, většina bohatých, co jsem znal, se bohatstvím vychloubala a používala ho k tyranizování ostatních, což mi asi kazí náhled.“

„Zajímavá perspektiva,“ poznamenal jiný hlas a přitáhl tak jejich pozornost k  kouzelníkovi středního věku, který pokojně kouřil doutník v křesle s vysokým opěradlem. Na stole vedle něj stála sklenka brandy. „Normálně sem nevodíš mlaďochy, Charlusi.“

„Nikdy jsem nepřivedl nikoho takového,“ opravil jej Charlus. „Harry Potter. Martellus Longbottom.“

„Okouzlující, zajisté,“ protáhl Harry přidrzle.

„Impertinentní, jak vidím,“ poznamenal Martellus zakaboněně a potáhl z doutníku. „Předpokládám, že se chystáš sdělit důvod, proč jsi ho sem přivedl, Charlusi?“

„Je to Lovec bouří,“ prohlásil Charlus lehce sarkasticky. „To s sebou přináší přirozenou impertinenci.“

„Pravda,“ přiznal Harry. „Samozřejmě ale za ní může stát příslušnost k Potterům. To je dost populární teorie jistých individuí.“

Charlus se na něj zlověstně zahleděl, zatímco Martellus vybuchl smíchem. „Očividně se honosí Potterovskou drzostí. Pohotový a kousavý. Chápu, proč po nás Charlus požadoval sebeovládání.“

„Tento společenský klub mám docela rád a nerad bych sledoval, jak se mé investice mění ve spoušť,“ Charlus se na Martelluse významně podíval. „Viděl jsem dost našich členů v akci, takže vím, že by toto místo nepřežilo nevázanou konfrontaci.“

„Budu hádat – mluvíte o přehnaně bohatých džentlmenech… významného věku?“ zeptal se Harry, jako by se rozhodl alespoň pokusit se o zdvořilost.

„Říká, že jsme staří?“ zeptal se Martellus podrážděně.

„Zdá se, že ano,“ souhlasil Charlus, načež vyzdvihl, „ale aspoň se snažil být zdvořilý.“

„Jistě. Dobře,“ reagoval Martellus lehce ostře. „Protože záleží jen na způsobech a dobrém chování, že?“

„Asi bych měl poukázat na to, že Martellus není nejlepší ve zvládání vzteku,“ poznamenal Charlus unaveně. „Uvědomuješ si, že tady mluvíme o boji s ostatními, že?“

„Jde o princip!“ prohlásil Martellus rozzlobeně a na Charluse a Harryho se mračil. „Ještě pořád jsem na vrcholu! Jsem…!“

„Nekoukejte na mě,“ připomněl Harry Charlusovi. „Toto byl váš nápad, ne?“

„Ano, dobře, ale nenapadlo mě, že budete tak účelově nepřátelský!“ odsekl Charlus.

„Jsem Potter, co jste čekal?“ vrátil mu to Harry,

„Ano, Charlusi, co jsi čekal? Někoho méně nesnesitelného, než jsi ty?“ zeptal se Martellus a pak si dlouze potáhl z doutníku a usrkl brandy. „Měl bys už vědět, že to je vysoce nepravděpodobné.“

„Přísahám, že jste se proti mně nějak spikli. A jsem si jistý, že v tom máte prsty vy, Harry,“ pronesl Charlus naprosto nenávistně.

„Proč bych to dělal? Sám si vystačíte, moji pomoc nepotřebujete,“ odpověděl Harry a povzdechl si. „Ale jakkoliv zábavné je popichovat Charluse, kvůli tomu tady nejsme.“

„Nepovídejte,“ Martellus zabafal z doutníku. „Rozhodně jste tady rozvířil vody, ale co vás tedy doopravdy přivádí?“

„Jelikož on kolem toho chce chodit jako kolem horké kaše, asi bych to měl vysvětlit já,“ zvolal Charlus a zamračil se na Harryho.

„Byl to hlavně váš nápad. Mně se pořád poněkud nelíbí,“ oponoval Harry.

„Hrom do toho, dobře,“ rezignoval Charlus frustrovaně a obrátil se na Martelluse. „Máme dalšího Grindelwalda. A tento je skutečně Brit.“

„Jsi si jistý? Nejde o skupinu dětí rozdychtěných následovat jeho ideály, aniž by jim rozuměly?“ pátral Martellus, ale podle hlasu bylo poznat, že jejich postoj neodmítá.

„Slyšel jsi o Prasinkách. U Merlinova syfilitického bimbase, Martellusi, tvoje manželka to viděla z první ruky!“ zavrčel Charlus.

Harry sebou málem trhl, když podrobněji prozkoumal Martelluse a tentokrát zahlédl slabé ozvěny muže, do něhož vyroste Neville Longbottom. Rád by býval tehdy věděl, co se s tímto mužem stalo, ale po tom všem, co se přihodilo Nevillovým rodičům, nechtěl být vlezlý. A teď zjevně stál před jeho dědečkem.

„Ano, dobře, některé věci se mohou občas zvrtnout,“ poznamenal Martellus a usrkl si brandy.

„Neměli bychom Augustě říct, co si o tom myslíte?“ vyhrkl Harry a zakryl úšklebek, když staršímu muži zaskočilo.

„Špinavá hra, chlapče,“ schválil to Charlus. „To se mi líbí!“

„Vsadím se, že vy byste jí to řekl,“ připustil Martellus nevrle, na Charluse a Harryho se zamračil a sesunul se v křesle. „Co všechno víme?“

„Lord Voldemort,“ začal Harry a vysloužil si Martellusovo odfrknutí, „se narodil jako Tom Rojvol Raddle Meropě Gauntové a mudlovskému boháči, který se jí tolik líbil, že ho dopovala lektvarem lásky, dokud jí nedošel nebo nedospěla k bláhovému přesvědčení, že ji skutečně miluje. Vyhodil ji, zemřela při porodu a Tom skončil v sirotčinci.“

Martellus sebou mírně trhl. „Aha. A můžete to dokázat?“

„Někdo to určitě zvládne. Kdybych vám důkaz beze všeho dal, mohl byste mu jen tak uvěřit?“ odpověděl Harry nenuceně. „Ale dochází mu Rytíři Valpuržini. Z nějakého důvodu mají ti mladíci psán v osudu příšerný a nepříjemný konec.“

„Nejmenují se tak ti krevní puristi, co se snaží vystupovat hrozivě?“ ujišťoval se Martellus. Zamračil se, protože to jméno spustilo vzpomínku. „Ti, co volají po očištění od mudlorozených a polokrevných?“

„Ano, všiml jste si toho pokrytectví, bod pro vás,“ prohodil pobavený Harry suše. „Pohltila je novost kázaní jejich ideologie někým Raddleovy síly.“

„A vy teď hledáte, kdo by vám pomohl s ním bojovat,“ zeptal se Martellus zachmuřeně.

„Jak to vidím já, tak mě Charlus, ve své nekonečné moudrosti, dokázal uvrtat do postu profesora obrany proti černé magii v ctihodné Škole čar a kouzel v Bradavicích,“ protáhl Harry. „V kteréžto mohu co nejlépe pomoci dětem, aby se naučily, jak přežít.“

Zarazil se a na muže se významně podíval. „A když budu tak soustředěný na svůj úkol, nebudu moci stopovat a… domluvit těm pomýleným Rytířům. I když nejsou v současné době přímo nebezpeční, pokud začnou používat důmyslnější taktiku, oslabí ty, kteří by se mohli spojit, aby je pokárali.“

„Myslíte, že začnou útočit na ty z nás, kteří by vraceli útok,“ pronesl Martellus zamračeně a s pohledem plným vroucího odhodlání, které Harry viděl víc než jednou ve tváři jeho vnuka.

„Ať už je Raddle jakýkoliv, není pitomý,“ řekl Harry rovnou. „Tím, že ti jeho idioti na mě naráželi a nepěkně umírali, jsem ho přinutil odhalit se dřív, než chtěl. Potřeboval mě přede všemi porazit, aby si to vynahradil. Namísto toho byl zachráněn Brumbálem.“

„Musíte mi vyvolávat bolest hlavy?“ povzdechl si Martellus a usrkl brandy. „Předpokládám, že víte, jak funguje mysl Lorda Voldemorta?“

„Jelikož mám tu nešťastnou zkušenost, že jsem byl uvnitř, pak ano,“ souhlasil Harry s trpce zkroucenými rty. „Nenechá to být. A jelikož už ví, že boj se mnou mu nepřinese tak jisté vítězství, jak si myslel, pokusí se získat výhodu. Což znamená útoky na ty, kteří by mě mohli podporovat nebo postavit se proti němu.“

„Sper to ďas, doufal jsem, že všechno to byly jen hlouposti,“ reagoval Martellus a pohybem hůlky si dolil sklenku. „Asi spadneme do kategorie těch, kteří by se proti němu postavili.“

Harry si tiše odfrkl. „Vím, že kdyby bylo po jeho, nikdo by se ani nedozvěděl o nikom, kdo by se postavil proti pánům zla, aniž by měl zvučné jméno jako Brumbál. V tomto konkrétním případě musí najít způsob, jak se proslavit tím, že ho přemohl.“

„Rozkošné,“ povzdechl si starší muž a potřásl hlavou. „Pak asi budeme muset zavolat celou bandu a vy jim předvedete, co umíte. Merlin ví, že Brumbála už po tom zmatku s Grindelwaldem následovat nebudeme.“

Harry zamrkal, ale rozhodl se nic neříkat, jen držel pusu zavřenou a lehce přimhouřil oči.

„Na tohle neskočí, že,“ poznamenal zklamaný Martellus téměř trucovitě.

„Nechceš, aby na to skočil,“ kontroval Charlus a zachvěl se při té představě. „Nicméně se těším, až s vámi všemi zamete podlahu. Bude to cenná vzpomínka do myslánky na hodně, hodně dlouhou dobu!“

Harry potlačil potřebu sebou škubnout. Tito muži, oba, původně válku s Voldemortem nepřežili. A z dobrého důvodu, začal si uvědomovat. Zatímco jeho děda a jeho manželka zemřeli na dračí spalničky, byl si jistý, že takovéto přirozené příčiny neskoncovaly s muži před ním.

Povzdechl si. „Nejsem si jistý, že mě těší vyhlídka na udělení výprasku partě pompézních starých páprdů, ale jsem si jistý, že když na to dojde, jeden z vás jistě provede něco, co mé zábrany strhne.“

„Ha! Rozhodně má kuráž. Uvidíme, jestli jí dostojí,“ prohlásil Martellus s širokým úsměvem.

Harry už cítil, jak se mu za očima začíná rodit bolest hlavy a obrátil se na Charluse. „Je to váš nápad, tak si to zorganizujte.“

„To bych asi měl,“ připustil Charlus. „Ale nemělo by to trvat dlouho – trocha lichotek, nějaké naznačené urážky, zabrnkání na strunu hrdosti. Pár sázek…“

Harry to zvážil a pak na Charluse přimhouřil oči. „O tom si promluvíme později.“

Charlus pojal neurčité podezření, že skončí s mnohem menší hromadou, než původně myslel.

ooOOoo

Muži, kteří se sešli v jinak prázdném hliněném ringu, byli nabručení. Všichni stáli pyšně a v očích se jim zračila tichá ostražitost. Částečně mu připomínali Pošuka Moodyho, i když jejich obezřetnost polevila životem v míru.

Částečně mu ale připomínali členy jeho týmu, když v časech odpočinku zavítali do města. Rádi se u něj stavili, aby si vyměnili příběhy a něco popili s těmi, kteří věděli, co je to být jedním z nich.

Lehce se usmál nad tou povědomostí, i když obličeje samotné neznal. Toto byli muži, kteří byli zoceleni ohněm války, ze kterého vyšli silnější. Jak by asi vypadal jeho svět, kdyby tito muži přežili Voldemortovu vládu?

Když se díval z jednoho na druhého, nemohl si pomoci, ale jeho odpověď byla ‚jinak‘.

A on s nimi se všemi bude muset bojovat, aby dokázal, jak nebezpeční jsou on a Voldemort.

Pousmál se. Některé věci se nezmění. Muži jako tito budou poslouchat jiného muže, jen když dokáže, že je hodný poslouchání. Charlusova a Martellusova přímluva mu dala šanci, spolu se zvěstmi o jeho bojích s Rytíři Valpuržinými a jejich Pánem zla.

Byli zvědaví a trochu opatrní. Po Brumbálovi a Grindelwldovi v nich silnější kouzelníci vyvolávali ostražitost, i když z různých důvodů. A teď zde měli další pár kouzelníků pravděpodobně stejného kalibru.

Kdyby jen věděli, že jeden z nich chtěl být mnohem horší než Grindelwald. Ale brzy zjistí velmi důležitý fakt – on není Brumbál.

„Pánové,“ promluvil sotva tak hlasitě, aby jej slyšeli a okamžitě ukončili své rozhovory.

„Takže přinejmenším víte, proč tady jste.“ Charlus si odkašlal a oslovil je, když začalo být zřejmé, že Harry nebude pokračovat a nechá zahájení na něm. „Tedy kvůli akcím jisté skupiny nazývající se Rytíři Valpuržini.“

„Stejně praštěné jméno pro bandu zlodějů jako Grindelwaldovo volání po větším dobru,“ zavrčel jeden muž a odplivl si.

„Pravda, ale jak jste někteří slyšeli z Prasinek, podporuje je lord,“ s pokývnutím hlavy souhlasil Charlus a přehnaně se zašklebil. „A tento zjevně postrádá cokoliv podobného hranicím či slušnému chování. Ochotně metá temné kletby a neodpustitelné, aniž by se nad tím zamyslel. Vlastně se zdá, že vybírá jen ty.“

„Zatraceně. Skutečný Pán zla?“ zvolal jeden muž pobouřeně a poděšeně. „A proč o něm slyšíme až teď?“

„Byl přinucen k odhalení dřív, než byl připraven,“ poznamenal Harry a dál pokračoval. „Patrně chtěl původně počkat, dokud vás v tichosti jednoho po druhém do posledního nezlikviduje, aby se pak zbylí kouzelníci chvěli strachem a jediný, na koho by se mohli obrátit, by byl Brumbál.“

„To je efektivnější plán, než by si ten bastard myslel,“ poznamenal jakýsi muž. „Když smažete z reputace toho muže, že je údajný nástupce Merlina, je horší než neschopný.“

„Ne že by si to Raddle uvědomoval. Chce jen veškerou naději všech soustředit na Brumbála a pak rozšlapat jak jeho, tak i onu naději,“ pronesl Harry, „aby nakonec mohl začít zabíjet všechno a všechny podle libosti.“

„A vy máte být náprava toho stavu?“ zeptal se jeden z netečnějších mužů a skepticky si Harryho prohlédl, čímž jasně vyjádřil svůj názor. „Něco jako Vyvolený?“

Bývaly doby, kdy by sebou Harry při tom titulu cukl s obavou a nejistotou ze zodpovědnosti, která na něj byla vložena od dětství. Takový už nebyl. Namísto toho si pohrdavě odfrkl.

„Vypadám snad jako nějaký vykulený idiot, který jen doufá, že věci nakonec dobře dopadnou?“ štěkl. „Jsem zatracený magor, který, když na něj padnou sračky, se otočí a ty, co ty sračky na něj hodili, v nich pohřbí.“

„Nu, je vyhraněnější než Brumbál,“ poznamenal někdo a neochotně přikývl.

„Stojí za starou belu, jestli jen žvaní.“

„Nuže tedy, pánové, pojďme to zjistit!“ zvolal Charlus šťastně. „Ale než se to stane, co nějaké džentlmenské sázky? Nebo jste příliš velcí srabi, abyste podtrhli své opovržení skutečnými chladnými, tvrdými galeony?“

To přitáhlo jejich pozornost. Stříleli přimhouřenýma očima z Charluse k Harrymu a zpět, než jeden promluvil: „Něco na tom smrdí.“

„Baže. Charlus je až moc dychtivý,“ souhlasil jiný zamračeně. „I když je to marnotratný klacek…“

„Cože?“ protestoval Charlus. „Nejsem marnotratný! Ani klacek!“

„Nahrabal sis jmění v Monte Carlu,“ prohlásil jeden kategoricky. „Lucius je jediný úctyhodný z tvé rodiny. Ten alespoň vynalezl něco, na čem se dá vydělat.“

„Opravdu masakr,“ souhlasil jiný muž frustrovaně. „Zatracený bastard a jeho vlasová kosmetika. Nechcete vědět, kolik peněz šlo do jeho kapsy kvůli mé manželce a dcerám.“

„Pánové,“ přerušil je Harry pobaveně. „Jakkoliv si užívám posměšky na Charlusův charakter,“ ignoroval Charlusův protestující zvuk, „nebo jeho nedostatky, myslím, že se chystal vsadit na to, že vás porazím všechny.“

To je přimělo zamrkat a přesunout pohled z Harryho na Charluse a zpět.

„Navíc, pokud vyhraje, bude muset vsadit alespoň polovinu výhry proti mně v zábavičce jeden na jednoho.“

„Počkat, s něčím takovým jsem nesouhlasil!“ protestoval ustaraný Charlus rychle.

„Pak jste mě neměl urážet tak nízkým podílem z výhry,“ vrátil mu to Harry.

„Vy neriskujete peníze, ani nesázíte!“ argumentoval Charlus.

„Já jen souhlasil, že samotný sejmu skupinu válečných veteránů, abych se prokázal,“ odporoval Harry a protočil očima. „A vy se snažíte vydělat na mé tvrdé práci.“

„Víte, pro změnu by stálo za to vidět, jak Charlus dostane co proto a pro výhru bude muset něco udělat,“ zamyšleně zahmkal jeden přihlížející.

„Můžu nastavit protipřemisťovací a protipřenášedlové obrany, aby nemohl vzít kramle,“ dodal jiný a u Charluse vyvolal zamračení buď z urážlivosti předpokladu, že by mohl utéct, nebo že jeho plán je tímto zmařen. To Harry nepoznal.

„Můžeme přeskočit celé mužstvo a zaplatit mu, aby prostě bojoval z Charlusem a ukázal nám, že dostojí svým prohlášením,“ podotkl jiný.

„Ano, to se mi líbí.“

„Všichni se na můj účet chcete pobavit a vydělat!“ obvinil je Charlus.

„Copak jsi čekal něco jiného?“

Charlus se nadechl, ale pak se zarazil a zamračil se na ně. „Nečekal jsem takovouto vzpouru a nekázeň! Vy máte důstojníka maximálně pobavit a počkat, dokud k vám nebude zády, než ho začnete zesměšňovat a hanit ho!“

„To se děje, jen když ještě aktivně sloužíš a řečený důstojník ti může dát službu na latrínách,“ připomenul jeden. „Teď jsi stejný jako my ostatní a už tak jsi z nás vytáhl dost peněz.“

„To je břemeno velení,“ dramaticky si povzdechl Charlus. „Jak mě tíží. S neotesanci a nevzdělanými barbary, hrubými a nevychovanými. Divím se, jak se mi podařilo udržet vás naživu, aniž bych  jednoho po druhém pohřbil v některé z těch latrín?“

„Tvá seržantka byla svatá a zabránila, abys nás zabil a my tebe!“ zasmál se jiný hlas.

„Ne, má seržantka byla bohyně, proto jsem si ji vzal, hned jak jsme byli propuštěni, a vy mi od té doby závidíte,“ prohlásil Charlus a rozzlobeně si odfrkl.

„A podle toho všichni poznáte, že lajtnant chce mít tu hádku za sebou,“ poznamenal kdosi. „Vytáhne kartu Blacků. Špinavá hra. Špinavá, špinavá hra.“

„Skoro třicet let poté a pořád nezapomněli,“ prohlásil hrdý Charlus a zářivě se usmál. „Podle toho, Harry, můj chlapče, poznáte, že jste požehnán.“

„Pořád přijímám nabídku souboje s Charlusem, až vše skončí,“ připomněl jim Harry. „Minimální sázka je pět galeonů, přední řada za deset, speciální ponížení, dokud nebudou extrémní, vás budou stát dvacet až třicet, záleží na jejich závažnosti.“

Když se oči všech rozzářily a Charlus zbledl, Harry se na Charluse usmál. „A tak, Charlusi, můj chlapče, poznáte, jak někdo vaše požehnání využije ve svůj prospěch.“

„Proto, proto se držím dál od zbytku rodiny,“ bědoval Charlus a dlouze si povzdechl. „Pořád zapomínám, že jsme příliš chytří ke své vlastní škodě.“

Harry však měl už napilno, když přijímal platby a sepisoval sázky.

ooOOoo

Po knihách Tom Raddle prahl už dlouhou dobu. V nich mohl najít informace, znalosti a nápady. Všechna ta různá slova pro stejnou zásadní věc. Sílu.

Vše bylo silou, pokud jste našli způsob jak to použít.

Ale teď se ocitl v situaci, v níž knihy pomáhaly jen mizivě.

Co provedl Lovec bouří, by mělo být nemožné. Odporovalo to všemu, co o magii věděl, a zanechalo jej to s pocitem neadekvátnosti, což se mu zrovna nelíbilo. Představa, že někdo tak neznámý, někdo bez zjevné minulosti, jakékoli minulosti, kterou by dokázal odhalit… Bylo to nemožné.

Animace se měla rozbít, roztříštit o jeho kouzla. Představa zložáru zajatého, ovládnutého a poslaného zpět k jeho pánu? Kontrola nad kouzlem zložáru seslaného slabým, méně důležitým kouzelníkem, se dala zlomit, převzít. Ale on nebyl méně důležitý.

Ale ta věc jeho zložár převzala.

A nedokázal najít žádnou zmínku o takovémto pokusu provedeném někdy předtím.

„Jak to dělá?“ zasyčel a nové oko vztekle zaplálo a točilo se, jak byl zamyšlený.

Ten muž obrátil jeho největší zbraně proti němu. Kletby, které vyčetl ze zapomenutých a zakázaných těžkých svazků. Tajemství, která odkryl, hrůzu z minulosti, to, co se méně schopní kouzelníci snažili vymazat.

Vše to bylo odmeteno stranou a dokonce – jako jeho zložár – obráceno proti němu.

Pořád přemílal přesně tuto představu. Zrovna zložár zhltnutý patetickou animací. Nedávalo to vůbec žádný smysl!

Syčel vztekem a v zuřivosti málem odhodil knihu před sebou. Nedávalo to žádný smysl. Nic z toho nedávalo smysl. Co ten zatracený Lovec bouří, ten Harry Potter, dělal, vůbec nedávalo smysl!

Jistá jeho temná část, kterou se snažil ignorovat, mu našeptávala, že tento muž nějak ví o magii víc než on. Že rozumí tajemstvím, která on nezná. Že tento muž již dosáhl výšek, o kterých se jemu ani nesnilo.

Pak si připomněl, co mu při jejich střetu řekl, co na něj volal. Jak se mu posmíval. Jak si vše odvodil… Jak to všechno mohl vědět?! Ani jeho nejbližší důvěrníci to nevěděli.

Udělal vše, aby tyto informace nikdo nezjistil, aby z nich byl odstraněn. Zachytil každý odkaz své existence v kouzelnickém světě a zničil ho.

Ale nějak to nestačilo.

Kdyby šlo o Brumbála, mohl by to přijmout. Ten staroch byl u moci už dlouhou dobu, položil její základy dřív, než se on sám vůbec narodil. Vystavěl si neotřesitelnou mocenskou pozici.

Jakkoliv pošetilý ten muž byl, pomalu si vybudoval své postavení a to mohl Voldemort zdráhavě respektovat. Chapadla, která měl po celé Británii. Nepopíral moc, kterou disponoval.

Jenže byl příliš bláhový, aby ji i použil.

Mrzelo ho vidět, jak veškerá ta moc chřadne a je téměř nepoužívaná. Co všechno s ní mohl dokázat. Výšky, kterých mohl dosáhnout. Věci, které on sám provede, až pohřbí toho starce a tuto nejnovější komplikaci.

Což ho dovedlo zpět k jeho problému. Jak se má vypořádat s touto nenadálou potíží? Nebyl si jistý, jestli bude schopen udržet veškerou tu moc, kterou bude potřebovat k mučení kouzelnického světa, když mu ten bastard Potter zametá s jeho bojovníky.

Potřebuje něco nového. Něco neočekávaného. Něco, na co nebudou připraveni.

Potřebuje noční můru. Hrůzu daleko za příčetností, která rozdrtí jejich odhodlání a zlomí jejich vůli. Něco vyšinutého, co nedokážou přijmout.

A pak ho to napadlo.

V té chvíli se na jeho rtech ukázal chladný, hadí úsměv.

Noční můra. Nebo, přesněji, noční můry. Jen potřebuje zjistit, jak je změnit v realitu.

Ale vzpomněl si na cosi slibného.

ooOOoo

Harry se rozhlédl a jako by přemýšlel o mužích, kteří se rozdělili na menší skupiny a přesunuli se na různá místa před ním. Musel přiznat, že to byla docela dobrá formace; byli tak daleko od sebe, aby je jeden útok nezasáhl všechny, ale zároveň blízko, aby se při potřebě společné síly dvě skupiny spojily.

A různé úhly a vzdálenosti jim dovolí se krýt vzájemně. To bude choulostivé. A pro něj patrně i bolestivé.

Prokřupal si krk na jednu a pak i druhou stranu, jemně chytl hůlku mezi prsty a zaujal uvolněný, připravený postoj.

Téměř okamžitě jej zatlačili do obrany, nečekali na zvuk začátku a bleskově zvedli obranné štíty. Těžká kouzla k němu mířila ze všech stran. Střelhbitě se přesunul, skákal, točil se, uhýbal v poli, které trhala na kusy kouzla kolem. Opětovně jej zasáhly šrapnely, odrazily se od jeho oblečení a kůže a zanechaly po sobě modřiny a oděrky.

Ti staří muži v podstatě kontrolovali tempo bitvy tak, že Harry měl co dělat, aby je udržel. A pak jej do vzduchu vyhodila výbušná kletba, která mu přistála u nohou. Muži však neusnuli na vavřínech a vyslali jeho směrem další kouzla.

Ale když dopadl a přetočil se na bok, trosky kolem něj se nějak semkly a točily spolu s ním, až se najednou zformovaly do ostré, šikmé zdi mezi ním a kouzelníky, se kterými bojoval.

Jejich kouzla udeřila do zdi a rozmetala ji, ale odhalený prostor postrádal Harryho, který tam byl chvíli předtím.

„Detekce!“ zvolal jeden muž a další začal pracovat, zatímco zbytek sledoval pole ostražitýma očima a s připravenými hůlkami.

Všude kolem viděli kusy země a kamení, které se shlukly a začaly se zvedat v hrubých, zvířecích tvarech, které se kouzelníci okamžitě snažili rozmetat. Jenomže jejich kouzla kamenné výtvory zadržela jen na chvilku. Kusy těl tuhly ve vzduchu a pak se znovu spojovaly.

„K čertu, co je to za kouzlo?!“ zeptal se kdosi, když jednomu stvoření odstřelil ‚hlavu‘, načež ta jen couvla možná o krok, aby se rychle připojila ke zbytku v nepatrně jiné konfiguraci.

V té chvíli kouzelník spouštějící detekční kouzla ucítil poťapání na rameni. Po zádech mu přeběhla vlna strachu, otočil se a hleděl na hrubý tvar obří ruky, která na něj mávala a pak jej popadla a nešetrně jím smýkla bradou k zemi.

„Přibližuje se zezadu!“ dokázal ten kouzelník zavolat, než se zvedla mnohem menší ruka a plácla jej po puse.

Kouzelníci okamžitě sevřeli formaci a připravovali uskupení dvou křídel útoku.

Před nimi se objevila další ruka, aby byla okamžitě rozstřílena a znovu zformována s ukazováčkem mířícím nad jejich hlavy. Najednou se ocitli v obrovském stínu, když se nad nimi vytvořila nová ruka s prsty jako pařáty, která padla na shromážděné muže.

Zadrželi ji za pomocí štítů a kouzel a bojovali s tou téměř nezdolnou silou, která se na ně snášela. A najednou se kolem nich zvedla zem, jako by stáli v dlani jiné ruky, a oni zůstali uvězněni mezi dvěma dlaněmi. První z nich se s vylekaným výkřikem pokusil přemístit, ale selhal.

„Protipřemisťovací jsou nastaveny!“

„Protipřenášedlové taky!“

V té chvíli ruka nad nimi změnila své dosud pevné skupenství do hlíny a bláta a začala na ně kapat.

„Zatraceně!“ zvolal někdo, než těsně uhnul před blátivým výhonkem, který se jej snažil plácnout. „Sledujte! Jsou animovaní!“

„U Merlinových filcek!“ zaklel kdosi, když pokus o výbušnou kletbu na jeden z bahnitých šlahounů skončil hnízdem hadů na zemi. „Co je tohle?!“

V té chvíli země pod nimi najednou vybuchla do zemitých úponků, které každého ovinuly, a hliněný strop nad nimi na ně zcela padl. Bláto je téměř dokonale pohřbilo, takže nemohli ani hýbat hlavami, které jediné z něj trčely. A ve středu toho všeho stál Harry, lehce krvácel z pár šrámů a vypadal k smrti unavený, ale stále stál a měl je vydané na milost.

„Jak jste to, hrome, dokázal?!“ zeptal se jeden muž.

„Plánování, iluze, levitace a odčarování pár tun země a hlíny nad vaše hlavy, než vůbec vše začalo,“ ušklíbl se Harry.

„Vy jste, zatraceně, podváděl!“ obvinil jej jeden obzvlášť mrzutý muž.

„Věděl jsem čas a místo, věděl jsem, že budete mít početní převahu,“ začal Harry vyjmenovávat. „Dostal jsem se sem před vámi nemotory, než jste pozvedali své zadky z pěkných pohodlných lenošek. Zatraceně vsaďte své staré, zplihlé šourky, že jsem si připravil bitevní pole. Je jen vaše chyba, že jste mě nechali.“

„A už vidíte, vy staří velkohubí bastardi, o čem jsem mluvil?“ zeptal se Charlus samolibě a opřel se v židli, odkud vše celou dobu sledoval.

„Kromě toho jsem vás udržel naživu a relativně nezraněné,“ pokračoval Harry, jako by Charlus nepromluvil, a lehce se poškrábal na bradě. „S někým jako vy bych toho moc nedokázal bez pořádné přípravy. Bylo by snazší vás semlít na kaši už na začátku.“

„A jak přesně byste to udělal?“ zeptal se jeden, ale najednou zamrkal, když ze země vybuchla půlka kamenného mořského hada, jehož ústa plná ostrých kamenů se otevřela nad jeho hlavou. „Aha.“

V tom okamžiku bláto a špína zmizely z jejich nohou, jak na sebe vzájemně seslali čistící kouzla, aby byli zase v reprezentativním stavu.

Jakmile byli hotovi, Harry se na ně predátorsky zazubil. „Takže když jsme skončili s tímto, je řada na Charlusovi, že?“

V té chvíli si Charlus uvědomil, že protipřemisťovací a protipřenášedlové obrany nebyly odstraněny.