Pavučina
The Spider's Web
autor: Merrick Mayfair překlad a banner: Jacomo betaread: Ivet
Kapitola jedenáctá
PA: (…) Vím, že poslední kapitola vyvolala pár otázek a obávám se, že v této nebude moc odpovědí, ale vydržte, blížíme se k tomu. (…)
Upozornění – situace od této chvíle ztemní – možná je na místě varování kvůli konci této kapitoly. Vezměte to na vědomí.
Naši hrdinové se cítí poněkud oslabeně a ubohou Natašu čeká velmi náročný den…
***
Bezvědomí bylo mnohem lepší, pomyslela si Taša mlhavě. Ona a Harry byli zase v jejich pokoji na ostrově Avalon… možná kdyby zavřela oči, mohla by se tam vrátit, jen kdyby přiměla lidi okolo ní, aby sklapli…
„Pořád si myslím, že jsme ji měli prostě zabít.“
„A proto nejsi na rozdíl ode mě placený za myšlení. Potter je jediný, kdo dokáže najít to, co hledáme, a abychom ho přinutili v tom pokračovat, potřebujeme na něj páku. Ta holka je páka.“
„Ta holka, jak jí říkáš, je jedna z nejnebezpečnějších ženských na světě. Nataša Romanovová alias Natalie Romanov alias Black Widow, jedna z Avengers, nejmocnějších hrdinů na Zemi. Nic ti to neříká? Nenech se oklamat těma velkýma modrýma očima. Podej jí prst a zabije tě během vteřiny.“
„Uznávám, že by bylo lepší, kdybychom mohli vzít Grangerovou, ale nebyla příležitost. Vytáhnout ji z centra kouzelnického světa by odkrylo naše karty. Momentálně o mně nemá nikdo ani tušení. Kdybychom vzali Grangerovou, potvrdilo by jim to, že všechno, čeho se obávají, je pravda…
Pokud ležela naprosto klidně, bolest byla snesitelná, ale sebemenší pohyb jí vysílal bolestivé impulzy po obličeji a do hlavy. Rozhodně měla otřes mozku, možná pár drobných zlomenin, nic co by se nezahojilo. Ne, byl to otřes mozku, co bylo nahouby; s každým otočením hlavy ji zaplavovaly vlny bolesti.
Ležela na boku, ruce za zády pevně připoutané k něčemu, co vypadalo jako kruh v základech kamenné zdi. Při pohledu dolů zjistila, že její nohy jsou podobně připevněny k podlaze moderně vyhlížejícími kovovými pouty. Její aktuální poloha vedla k tomu, že se jí okraj pout bolestivě zarýval do kotníků. Podlaha byla vlhká a do oblečení se jí pomalu zakusoval chlad, až se roztřásla. Nemilosrdně se odpoutala od bolesti a soustředila se na hlasy. První, mužský, starší, s newjerseyským přízvukem – Donelly. V duchu zaklela, doufala, že byl jedním z těch, které zabila v glastonburské zahradě. Druhý zněl mladě a podle slov rozhodně velitelsky. Možná Araposa. Co teď? Kde byl Harry? Byl mrtvý? Natašu zarazila bolest, kterou ta myšlenka vyvolala, což bylo něco, nad čím v tuhle chvíli nechtěla přemýšlet. Ne, mluvili o tom, že Harry najde knihu a hůl, že ji na něj použijí jako páku.
Byl tedy stále naživu. A podle řeči na svobodě.
Jestli je Harry naživu a někde tam venku, pořád tu je šance. Jediné, co musela udělat, bylo vydržet to a čekat na správný okamžik. Ale mezitím se potřebovala dostat z těch zatracených pout…
***
Harry odložil Natašin mobil na noční stolek a zamyšleně se mračil, aniž by si uvědomil, že je Hermiona vzhůru a pozoruje ho.
„Harry? Jak se cítíš?“
Harry při zvuku jejího hlasu zkřivil obličej a pak sebou trhl bolestí způsobenou tím nečekaným pohybem. „Vzpomínáš si na Georgeovo loučení se svobodou? Jak nás téměř zavřeli?“
Hermiona protáhla obličej. „Barvitě. Všichni jste usoudili, že je fakt dobrý nápad zastavit se cestou domů u mě – ve čtyři ráno… Měla jsem návštěvu… a ten hajzl Ron Weasley zvládl ehm… udělalo se mu hodně špatně na mé rohožce.“
„A vzpomínáš si, jak hrozně jsme se všichni cítili, když jsi nám tu návštěvu oplatila druhý den v osm ráno?“
Hermiona se ďábelsky uchechtla: „To tedy ano. Je to jedna z mých oblíbených vzpomínek.“
„No tak tohle je horší. Mnohem, mnohem horší než tenkrát.“
Zatuhl jí úsměv a soucitně sebou škubla. „Ach jo. Vypadá to, že tě někdo opravdu tvrdě praštil. Podle mudlovské nemocnice, ve které jsi skončil, by to trvalo věky, pokud by ses měl zotavovat normálně. Nech toho a seď, zavolám lékouzelníka a požádám ho o lektvar proti bolesti.“
Jejich hlasy musely probudit Draca, jestli tedy trhavý pohyb jeho krku při napřímení něco naznačoval. „Ha! Harry. Vítej zpět. Když už je řeč o vyvolání zmatku… Museli jsme zařídit extrakci se vším všudy – zachránit tě před mudlovským středověkým mučením.“
Harry přimhouřil oči a zamyslel se, jestli náhodou ještě nespí. „Středověkým… čím?“
Hermiona se rozesmála: „Draco ke svému zděšení zjistil, že možná budeš muset podstoupit operaci lebky. Principy nemagické medicíny jsou na jeho slabý žaludek poněkud primitivní.“
Draco k ní vyslal zamračený úšklebek a vydal se ke dveřím. „Musím zavolat letaxem Kingsleymu. Merlin nedopusť, abych ho zastihl v pyžamu. Neptej se ho na nic důležitého, dokud se nevrátím, Hermiono.“
Vyklouzl ven a zavřel za sebou dveře s bouchnutím, které bylo pro Harryho bolavou hlavu příliš hlasité. Hermiona koutkem oka zavadila o lesklý telefon na nočním stolku a zamračila se, protože si vzpomněla na Harryho hovor.
„S kým jsi to právě mluvil? Tohle není tvůj telefon.“
„Ne.“
„Tak s kým jsi mluvil?“
Slabě se pousmál: „Když ti to povím, asi mi neuvěříš.“
„Harry!“
Možná čelil mozkomorům, baziliškům, Pánům zla, Smrtijedům a drakům… ale když přišlo na Hermionu Grangerovou, byl Harry totálně v koncích. Pod jejím pohledem se ošil a okamžitě zařadil zpátečku.
„S Iron Manem.“
Hermionin pohled potemněl. „Moc vtipné, Harry.“
„Ne… vážně. S Iron Manem – s Tonym Starkem. S vynálezcem, šíleným vědcem nebo jak mu chceš říkat.“
Hermiona si nesouhlasně odfrkla: „Co takhle arogantní egoistický megaloman, jestli jen pravda jen polovina z toho, co jsem o něm četla?“
„Ale, ale. Ty nejsi jeho fanynka?“
Razantně zavrtěla hlavou: „Ne, on opravdu není můj typ. Dávám přednost někomu mnohem… solidnějšímu.“ Její oči nabraly mírně skelný výraz… „Kdybys takhle řekl Steve Rogers…“
„Kapitán Amerika – jako vážně? Ty coby roztleskávačka, ehm… Nikdy bych si netipl, že tě budou brát atleti.“
Hermiona se podrážděně nafoukla: „Ne kapitán Amerika, Harry. Steve Rogers. Malý kluk, který nic neměl, dostal všechno, ale nikdy neztratil svou duši.“ Povzdechla si. „I když modré oči a úžasné blond vlasy taky nejsou k zahození…“
Harry se zazubil, navzdory parnímu kladivu, které mu bušilo do zadní části lebky. „Kdo je tahle fanynka a co provedla s Hermionou Grangerovou – nevěděl jsem, že máš slabost pro blonďáky…“
Jen shodou smolné náhody si Draco vybral přesně tento okamžik, aby se vrátil do pokoje… Zachytil Harryho poslední slova a obočí mu vystřelilo vzhůru… Hermiona zrůžověla a začala zkoumat Harryho batoh, jako kdyby nikdy neviděla nic tak fascinujícího… Draco si odkašlal a stejnou měrou ho zaujala prasklina na stropě. Harry nervózní dvojici chvíli pozoroval, a pak se chápavě usmál. No, musí si to mezi sebou vyřešit sami, on právě teď musí porazit padouchy a zachránit svou dívku… zachránit dívku, opravil se v duchu. Nějak si nedokázal Tašu představit jako dámu v nesnázích. Ať už se nacházela kdekoliv, doufal, že jim tam dělá ze života peklo. Smutně pohlédl na svůj mudlovský nemocniční mundúr se zavazováním vzadu – ať už se chystá udělat cokoliv, je potřeba to udělat brzy, dřív, než vypukne vřava, a rozhodně na to bude potřebovat svoje oblečení.
Když zahlédl, jak se Kingsley venku baví s lékouzelníkem, vzal to jako příležitost. „Můžeš prosím stručně poinformovat šéfa, Hermiono? Potřebuju jen pár minut. Na rovinu – nerad bych s ním mluvil, když mi kouká holý zadek.“
Hermiona, stále ještě trochu vyvedená z míry, vyslala k Harrymu vděčný pohled a pospíšila si ke dveřím. Draco je za ní zavřel s úsměvem, který se blížil zamilovanému, a zatáhl závěs před průhledným sklem, aby měl Harry soukromí.
K němu se ale otočil s nesouhlasným výrazem. „Harry, těší mě, že jsi v jednom kuse,“ prsty naznačil k těm slovům uvozovky, „ale to neznamená, že jsi v pořádku. Potřebuješ pár dní, abys byl fit, než se pozvolna vrátíš do služby.“
Jenže Harry byl už napůl venku z postele, natáhl se po džínách a trhl sebou, jak se mu zvýšil tlak v hlavě, když se pro ně ohnul do batohu. „Musím jít, Draco. Merlin ví, že bych mohl použít nějakou posilu, ale s tebou nebo bez tebe, musím jít.“
Vzápětí se musel posadit, protože vstal příliš rychle a rozostřilo se mu vidění. Draco vystřelil vpřed, chytil ho za ramena a čekal, až se zase sebere. „Vidíš, jsi slabý jako kotě. Hele, dej mi informace a já na to vyšlu oddíl – jestli chceš, tak jenom staré mazáky.“
Harry měl pevně zavřené oči – podle napětí v obličeji pojal Draco podezření, že stále trpí značnou bolestí. „Nemůžu, Draco… Nemůžu… Dostali ji. Byli jen čtyři, věděli jsme, že je tu šance na přepadení, a přesto nás zastihli nepřipravené. To se nikdy nemělo stát.“
„Kouzelníci?“
„Ne. Tři mudlové, jeden kouzelník. Byl jsem zaskočený, Draco. Poprvé od… nevím. Byl jsem zaskočený. Zvesela nakopala prdel dvěma chlapům větším než ona a já jsem… se prostě nechal chytit. Mohl jsem se na ni jenom dívat místo toho, abych sáhl po… A teď ji mají a je to na mně.“
Začínalo se to vyjasňovat. „Aha… chápu.“ Dracovy silné ruce zatlačily Harryho zpátky k okraji postele, a jak se posadil vedle něj, prohnula se pod ním matrace.
„Koho mají, Harry? O co tu jde?“
Harry vzhlédl a podíval se na něj unavenýma zeleným očima. „Všechno ti povím, slibuju. Ale nemůžeme tu celou noc jen tak sedět a klábosit. Kingsley a Hermiona se za minutu vrátí a budeme v háji. Hele, opravdu bych ocenil tvoji pomoc, ale záleží na tobě. Jdeš se mnou nebo ne?“
Nebylo o čem mluvit. Draco se zvedl a podal mu batoh. „Kam jdeme?“
„První zastávka bude u mě doma, potřebuju svůj počítač.“ Harry vzhlédl k Dracovi, ve tváři vrytou únavu a bolest. „Nevadilo by ti pomoct mi k výtahu? Pokud se mnou nechceš jít, naprosto to pochopím, ale myslím, že ještě nejsem úplně připravený se přemístit – minimálně pokud chci skončit v cíli v jednom kuse.“
Dracovi se ve tváři objevilo překvapení. Za ty roky, co tohoto mladíka, který byl nyní jeho kolega, šéf a přítel, znal, ho nikdy neviděl tak ochotně přiznat slabost. Natáhl ruku a chápavě se pousmál. „Předpokládám, že bys z toho Kingsleyho a další oficiální komplikace radši vynechal… ptáš se mě, jestli s tebou půjdu – jak je ten mudlovský výraz – na vlastní pěst, že jo?“
Harry se rovněž usmál a chopil se nabídnuté ruky. „Tak nějak. Díky, Draco…“
Venku před pokojem zmlkla Hermiona uprostřed vědy a zděšeně se podívala na Kingsleyho, protože jim ostré prásknutí ohlásilo, že se přemístili.
***
V momentě, kdy dorazili do Harryho knihovny, začala v domě blikat všechna světla.
V očekávání útoku byl Draco okamžitě ve střehu, ale Harry se jen smutně pousmál a umlčel ochranná kouzla mávnutím hůlky a zamumlaným kouzlem.
„Co to do prdele bylo?“
Draco zřídkakdy klel po mudlovsku a Harryho nikdy nepřestalo rozesmávat, když to udělal. Hrubé klení znělo v Dracově ospalé mluvě tak zvláštně, že ho to vždycky dokázalo pobavit – bez ohledu na to, jak byla situace vážná. Nejdřív Harry zamířil do kuchyně najít kávu a Draco ho s hůlkou stále v pohotovosti následoval.
„Klid, Draco. Ochrany zachytily sledovací kouzlo, které na mě seslali, když jsem byl v bezvědomí. Je to v pořádku.“
„Ty jsi o tom kouzle věděl a neodstranil jsi ho?“
Harry stiskl tlačítko na konvici a vyhrabal čaj ze zadní části kuchyňské skříňky. „Samozřejmě, že ne. Musí být schopni mě sledovat. Nakonec budou chtít vyměnit tu knihu a hůl za Natašu. Jak by to udělali, kdyby mě nemohli najít?“ Slabě zavýskl radostí, když konečně vzadu objevil krabičku čaje Earl Grey a opatrně k němu přičichl. „Earl Grey, Draco?“
Draco mrkl na krabičku, v duchu vypočetl, jak tu asi bude dlouho, a zavrtěl hlavou. „Za daných okolností si myslím, že káva bude v pohodě… dokonce i instantní…“ Než konvice v rohu zasyčela, uvelebil se na jednu ze židlí.
„Tak do toho, Harry… vysyp to. Co se sakra děje? Kdo je ta žena a o co tu jde?“
Během přípravy kávy mu Harry pověděl o zprávě od Kingsleyho, o SHIELDu, Hydře a listu od Carona. Než stála káva na stole, byl už Draco plně zaujatý. „Takže ta žena, se kterou pracuješ…?“
„Nataša.“
„Znám ji?“
Harry se hlasitě zasmál a zavrtěl hlavou. Vzápětí sebou trhl. „Ne, Draco, neznáš ji. Je to mudlovská agentka ze Států.“
„Ty pracuješ s mudlou! Tohle je úkol od Kingsleyho?“ S přimhouřenýma očima se zahleděl na Harryho náhle svěšená ramena. „Harry… měl bych něco vědět?“
Harry rameny pokrčil a suše se uchechtl: „Máš mudlovský telefon, Draco?“
„Víš, že mám.“
„Vygoogli si ji. Nataša Romanovová – psáno, jak slyšíš.“
Draco si prohlížel obrázky z bitvy v New Yorku a fotky krásné, po zuby ozbrojené zrzky v přiléhavém černé kombinéze, která vytloukala duši z nějakých fakt nepříjemně vypadajících mimozemšťanů… „Tohle je Nataša? Ty šťastlivče, Pottere, vždycky jsi měl slabost pro zrzky. Takže ty a ona…“
„Nech toho, Draco… prostě… Musím ji dostat zpátky. Umí být tvrdá, když na to přijde, a dvojnásob nebezpečná než kdokoliv, koho jsem kdy potkal, ale ten, kdo ji unesl, ji přemístil. To není její svět, Draco, nezná ho, nechápe to. Je to, jako kdybych tebe poslal mezi mudly v New Yorku, když ti bylo sedmnáct. Je chytrá, vynalézavá a tvrdá, ale teď je jako ryba bez vody.“
„A tobě… záleží ti na ní…?“
Harryho výraz zkameněl. „O to tu nejde, Draco.“
Blonďák přikývl: „Ne, nejde. Ale potřebuju vědět, s čím se potýkám. Jde ti o případ, nebo upaluješ zachránit svět a dámu v nesnázích?“
Navzdory svému oslabenému stavu se Harry rozesmál. „Pamatuj si jedno, Malfoyi… až ji najdeme, povím jí, co jsi právě řekl – pak uvidíš dámu v nesnázích, a když budeš mít fakt štěstí, možná tě přijdu zachránit před ní…“ Strnule se zvedl ze židle a chvilku vyčkal, až se mu zem ustálí pod nohama. „Pojď. Potřebuju mudlovské vybavení.“
***
Pár minut poté si Harry lokl kávy, o něco sladší než obvykle pil, ale bohové vědí, že potřeboval energii, a čekal, až se jeho počítač nastartuje. Draco zatím studoval papíry, které jim dala Annabelle Leeová. Když skončil, s vykulenýma očima vzhlédl.
„Takže ta hůl a kniha, kterou jsi zmínil, fakt…?“
„… patřily Merlinovi, jo. V Branwenině knihovně jsme našli důkazy. Caron – nebo Alun, jak se tehdy jmenoval, byl od dětství Merlinovým služebníkem a společníkem.“
Dracův výraz byl směsicí šoku a úžasu. „Branwenina knihovna! My… říkáš, že jsi vzal mudlu na Avalon? S povolením?“
Harry k němu od svého počítače vyslal podrážděný pohled. „Ne, Draco. Já a Taša jsme se vloupali na ostrov a vylomili zámek u Branweniných dveří. Samozřejmě, že s povolením.“
„A cena?“
Harry, který se během rozhovoru přihlašoval do počítače, ztuhl. „Jak to myslíš?“
„Co za to?“
Harryho výraz zůstal nechápavý. Draco obrátil oči v sloup. „No tak, nebuď naivní, Harry. Ostrov Avalon je nejdůležitější pokladnice magických znalostí a historie v celé Británii, sakra, pravděpodobně i na světě. Myslíš, že dovolí mudlům ho navštívit a nepochybně taky prohrabat jeho poklady bez jakýchkoliv záruk utajení? Kdo vám ten souhlas vůbec získal?“
„Kingsley. Když jsi to teď zmínil, říkal něco o tom, že dluží odboru pro utajení laskavost…“
Draco si nad kávou odfrkl. „Pokud to je celé, tak jsem domácí skřítek…“ Přikrčil se vedle Harryho židle s náhle vážným výrazem. „Slib mi něco, Harry. Prosím. Pokud… až Natašu najdeme, nespouštěj ji z očí…“
Na dně Harryho žaludku se zkroutilo něco studeného a nepříjemného. „Draco – co naznačuješ?“
„Na rovinu… já nevím. Jen si prostě neumím představit, že by ji nechali jen tak odjet zpátky do New Yorku… s tím, co ví. Prostě ji nespouštěj z očí. Jasné?“
Harry přikývl a v duchu proklínal svou hloupost. Jak to mohl přehlédnout, přehlédnout ten vyhýbavý výraz v Kingsleyho očích ono ráno v kuchyni?
S čím Kingsley souhlasil, že to bylo tak vážné, aby o tom Harrymu neřekl navzdory všemu, čím společně prošli?
Otřásl se a obrátil svou pozornost zpět k mapám v počítači. Prvním problémem bylo najít Tašu a zastavit Hydru. S Kingsleym a čímkoliv dalším, co na ně čeká, se vypořádá potom. Když Draco uviděl změnu ve směru jeho pohledu, začal studovat mapu na obrazovce.
„Tak kam se chystáme?“
„Nakopal bych si, že mi to nedošlo dřív. Caronův text se zmiňuje o posvátném ostrově, střeženém duchy mrtvých. Merlin – tento muž byl, na rozdíl od postavy podobné Gandalfovi, jak ho vnímáme teď, poslední z mágů vychovaných ve staré druidské víře. Než se narodil, Římané většinu druidů zmasakrovali a zničili posvátné dubové háje na jednom z jejich nejposvátnějších míst. Na místě známé Velšanům jako Ynys Mon, ostrov Anglesey.“
Draco přikývl, aniž by spustil oči z obrazovky. „To dává smysl. Na Anglesey jsem nikdy nebyl, ale je slušně rozlehlý. Je nějaká šance, že bychom to mohli trochu zúžit?“
Harry přikývl a začal procházet obrázky pobřeží Anglesey. „Jednou jsem tam byl, je tam krásně a stojí to za návštěvu. Ale v Avalonu jsem dostal vodítko. Měl jsem sen, ve kterém jsem mluvil s nějakým mužem. Neviděl jsem jeho tvář, ale věřím, že to byl sám Caron – pokud si ovšem nepřišel pokecat přímo Merlin. Mluvil se mnou o tom, že mě čeká volba. Pak se objevila moje máma a ukázala mi obraz útesu a úzké trhliny – jeskyně a plošina odříznutá přílivem. Ihned jsem si říkal, že mi to připadá povědomé,“ ukázal na jednu z fotek na obrazovce. „Viděl jsem tohle. Je to na Holyhead, myslím, že nedaleko majáku South Stack. Problém je, že si nejsem jistý. Může existovat dalších půl tuctu míst, jako je tohle.“
Draco se zamračil a uvažoval o praktické stránce věci. „Abych byl upřímný, Harry, nemyslím si, že bych nás tam mohl přemístit. Nemám ponětí, kde to místo leží, a mohl bych nás snadno vyhodit nad Irským mořem.“
Harry pokýval hlavou: „S tím souhlasím a kromě toho potřebujeme zkontrolovat celé okolí Holyhead – to je nejvzdálenější špička ostrova. Nejvhodnější způsobem je vrtulník.“
„Skvělý nápad, Harry. A když se ti podaří vytáhnout jeden ze svého kouzelného ruksaku, nezapomeň vyčarovat taky pilota. Pokud ovšem samozřejmě sám nedisponuješ mudlovskou pilotní licencí…“
Harry rozmáchlým gestem vylovil z tašky Natašin Starkfon. „Nech to na mně, Draco, a udělej si na minutku pohodlí. Musím si jen zavolat.“
Odešel do kuchyně a vytočil číslo, ze kterého Stark předtím volal. Ale známý hlas, který mu odpověděl, nepatřil šílenému vynálezci.
„Starkova rezidence. Kam můžu přesměrovat váš hovor?“
„Zdravím, Jarvisi. Tady je zase Harry Potter. Mohu prosím mluvit s panem Starkem?“
Nastala pauza, během které zřejmě Starkova umělá inteligence ověřovala, že je tím, kým řekl, že je, a pak na lince slabě cvaklo.
„Harry Pottere. Nečekal jsem, že o vás tak brzy uslyším. Co pro vás můžu udělat?“
„Vzpomínáte si, že jste souhlasil nechat to na mně s odkazem, že pokud bych něco potřeboval, mám zavolat?“
Ozval se suchý chechtot. „Harry, možná mám pár much, ale paměť mi slouží dobře. Vzpomínám si. Jak můžu pomoct?“
„Potřebuju vrtulník a pilota.“
Nastalo krátké ticho. „Vrtulník. Starkjet by asi nestačil, že jo? Náhodou jsem jeden nechal v pohotovosti na letišti v City.“
„Přestože je myšlenka luxusu v jednom z vašich soukromých letadel lákavá, obávám se, že potřebuju něco praktičtějšího. Musím být schopen prohledat velšské útesy.“
„Aha. Tak to chce vrtulník. Nechte to na Jarvisovi a na mně. Zařídíme to a pošleme vám podrobnosti textovkou.“ Hlas na druhém konci spojení znatelně změkl. „A Harry…“
„Ano.“
„Než to vyřešíme, tak se proboha trochu vyspi. Jsem si naprosto jistý, že od tvého posledního spánku utekly věky a podle hlasu jsi úplně v háji. Napůl mrtvý nebudeš Taše nic platný. Jarvis předtím vysledoval tvůj telefon do nějakého přísně tajného neveřejného zdravotnického zařízení v Londýně, takže nepochybuju o tom, že Taša není jediná, kdo měl náročný den.“
Harryho zašimrala na špičce jazyka obvyklá slova popření, ale pak se přihlásil zdravý rozum. „Máš pravdu. Asi bych se mohl vyspat, zatímco budu čekat, až se ozveš.“
„Tomu Pepper nikdy neuvěří – pro změnu jsem ten rozumný já. Udělej jim ze života peklo, Harry. A přiveď naše děvče zpátky.“
„Přivedu. Sbohem… a děkuju.“
Harry zavěsil, vrátil se do knihovny a potěšeně zkontroloval hodiny. „Je půl druhé, do svítání zbývá přibližně pět hodin. Dokonce i s magií bychom byli blázni, kdybychom se pokusili najít to, co hledáme, potmě. Doprava se chystá, podrobnosti počkají. Máme čas ulovit pár hodin spánku.“ Kývl hlavou směrem ke schodům. „Můžeš použít pokoj pro hosty ve druhém patře. První dveře vpravo. Vyhovuje ti to?“
„Jasně,“ vstal Draco z křesla. „Ne můj obvyklý pokoj?“
Na to žádná odpověď nepřišla. Harryho tvář se uzavřela a stáhla napětím, které nemělo nic společného se zlomenými kostmi a otřesem mozku.
„Harry? Jsi v pořádku?“
„To je teď Tašin pokoj. Má tam pořád pár svých věcí.“
Draco a Harry byli laskaví a otevření k ženám, které jim prošly životem, ale ne k sobě navzájem. Draca napadlo, že kdyby tomu tak bylo, nikdy předtím nenastal vhodnější okamžik, kdy Harry víc potřeboval obejmout. Místo toho mu jen jako přítel položil ruku na rameno. „Vyřešíme to, Harry. Přivedeme ji zpátky.“
Harryho výraz trochu změkl, ale moc se neprojasnil. „A co pak, Draco? Budu pokračovat, jako by se nic nestalo, zatímco ano se vrátí k životu na druhé straně Atlantiku. Budeme pronásledovat spodinu z celého vesmíru, dokud jeden z nás osaměle nezemře na špatné straně výstřelu – nebo kletby.“ Cynicky se uchechtl. „Oba víme, jak moc svět miluje mrtvé hrdiny… žít s nimi je mnohem snazší.“
Draco zavrtěl hlavou. „Tohle není dobré, kamaráde. Z nás dvou jsem já ten tvrdohlavý cynik, ne ty. Ty jsi samé sluníčko a duha a ve všem vidíš jen to dobré. No tak. Nemůžu slíbit, že ráno bude všechno v pořádku, ale ať se stane cokoliv, bude snazší se s tím vypořádat po pár hodinách spánku.“
Harry si povzdechl, protože věděl, že má Draco pravdu. „Díky, Draco. Houknu na tebe, až bude potřeba vyrazit.“
S Dracem v patách se odvlekl po schodech nahoru k sobě do pokoje. Ani se neobtěžoval rozsvítit, zul si boty a lehl si na postel stále zcela oblečený. Snažil se nevnímat slabé stopy Tašina parfému, které stále ulpívaly na polštářích. Ve snaze se zklidnit se převalil mimo ně a ucítil pod tváří papír. S vyburcovanou zvědavostí seslal rychlé lumos, aby ho prozkoumal.
Šlo o standardní mudlovský papír do tiskárny, nikoliv pergamen, jaký běžně používají kouzelníci, ale zpráva byla nepochybně psána brkem. Harry se na okamžik zamračil a pokusil se zjistit, jestli je nebo není na tom rukopisu něco nejasně povědomého.
Harry Pottere, máme tu mudlu. Máš dvacet čtyři hodin na to, abys našel to, co hledáme, a získáš její život i svobodu. Jestli musíš, vezmi si s sebou Malfoye, ale nikoho jiného.
Sledujeme tě.
A
Podpis chyběl – nebylo ho potřeba. Harry prstem přejel po písmenu na konci.
„Araposa. Konečně se setkáme.“
Potom si rezolutně pročistil hlavu, nastavil časové kouzlo, aby ho vzbudilo, a zavřel oči.
***
Nataša, momentálně napůl opřená o zeď, upadla do lehké dřímoty. Byla jí zima a měla hlad, ale v minulosti už na tom byla hůř. Nejhorší bylo ignorovat žízeň… právě teď by ráda dala šest měsíců života za láhev vody. Z nepohodlné pozice ji vyrušil zvuk kroků přede dveřmi, které vyburcovaly všechny její smysly. Přimhouřenýma očima pozorně sledovala, jak se dveře otevírají, ale její nálada poklesla, když dovnitř vklouzl Donnelly. Mohutný sám o sobě se navíc hrozivě tyčil nad jejím zhrouceným tělem.
„Nazdar, krásko… co takhle společnost…?“
Zvuky způsobené dopadáním pěsti na svaly a kosti přiměly Araposu v pracovně o podlaží výš zvednout hlavu a s chladným úsměvem naslouchat. Kromě funění Donnellyho, který ulevoval části svých frustrací, se ze sklepa neozval žádný další zvuk.
Pozornost Araposy se s pokrčením ramen vrátila k mapám. Donnely si byl dobře vědom toho, jak je důležité udržet jejich vězně naživu… ne sice v pohodlí, ale naživu.
Nicméně ta žena byla hodně tvrdá, to se muselo uznat…
Když ji Donnelly po téměř hodině opustil, Nataša stále nevydala ani hlásku...
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 14.08. 2021 | Kapitola 15. (závěr) | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 07.08. 2021 | Kapitola 14. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 24.07. 2021 | Kapitola 13. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 17.07. 2021 | Kapitola 12. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 10.07. 2021 | Kapitola 11. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 03.07. 2021 | Kapitola 10. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 26.06. 2021 | Kapitola 9. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 12.06. 2021 | Kapitola 8. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 05.06. 2021 | Kapitola 7. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 29.05. 2021 | Kapitola 6. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 22.05. 2021 | Kapitola 5. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 15.05. 2021 | Kapitola 4. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 08.05. 2021 | Kapitola 3. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 24.04. 2021 | Kapitola 2. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 17.04. 2021 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 18.03. 2021 | Pavučina - Úvod | |