Autor: hesaluti Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jacomo
https://www.fanfiction.net/s/7957417/1/Discovery
Rating: 13+
Kapitola 16. Dokud to neskončí
Právě když si myslela, že umírá, bolest a tlak zmizely. Ležela tam, lapala po dechu při pokusech vdechnout tolik drahocenného kyslíku, kolik jen zvládla, a vykřikla, když její paže stiskly dvě velké ruce.
„Nesahej na mě!“ bojovala všemi chabými silami, které jí zbyly, ale ruce byly příliš silné.
„Hermiono!“
„Nech mě být!“
„Hermino, to jsem já!“ V jejím zorném poli se objevila jiná tvář; pohledná, s krásnými plavými vlasy, a ona se vpila do něžných šedých očí. Aniž by jen vteřinku zaváhala, posadila se, objala Draca kolem krku a pevně se ho držela.
„Jsi v pořádku? Spadl na tebe, když jsem ho proklel.“
Slyšela jeho hlas a rozuměla slovům, ale aby mohla odpovědět, musela by ho pustit, takže si ho místo odpovědi jen přitáhla blíž a přitiskla se k němu. Věděla, že by se na něj měla opravdu zlobit, ale upřímně řečeno, v celém svém životě nebyla tak šťastná, že někoho vidí, jako teď. Zhluboka se nadechla a opájela se jeho nádhernou vůní. Po chvilce cítila, že Draco se od ní odtahuje a vyvléká se z jejího objetí.
„Musíme okamžitě pryč. Nebude sám, takže musíme odejít teď hned,“ řekl pomalu, jako by mluvil s malým dítětem. Na okamžik na něj bezvýrazně zírala, přesně jako to děcko, ale pak jí bleskurychle nastartoval mozek a ten zvláštní otupělý stav byl ten tam.
„Harry poslal svého Patrona…“
Draco jí skočil do řeči: „Vím – řekl, že musíme jít do jeho domu – toho se stromem…“
„Jak to víš?“ teď pro změnu přerušila Hermiona jeho. Všimla si, že jeho oči vypadají unaveně, s tmavými kruhy pod nimi, a vlasy měl připlácnuté k hlavě. Pokud to vůbec bylo možné, vypadal hrozně. „Kam jsi šel? Jsi v pořádku?“
„To je teď jedno – pojďme odtud vypadnout.“ Rozhlédl se a pak se očima vrátil k ní. „Kde teď Harry bydlí?“
Zavrtěla hlavou. „Ne – tam to být nemůže, a každopádně by to bylo místo, kde nás budou hledat.“
„Tak kde jinde žil… ten dům jeho tety?“
„To nebyl jeho dům… nepamatuji se, jestli tam rostl strom.“
Popadl ji za ruku a táhl pryč od moře, zpět na trávník. „Pojď a přemýšlej. Někoho jsem zahlédl…“
Hermiona cítila, jak se jí stahuje žaludek, a následovala ho. Téměř běžela, aby s ním udržela krok. Už posté si přála, aby zdědila výšku a dlouhé nohy po otci, a ne po matce. V té chvíli ji to napadlo a zarazila Draca.
„Vím, kam musíme jít,“ řekla.
„Cože? Kam?“
„Do domu na Grimmauldově náměstí – stal se Harryho majetkem, jak řekl jelen. Sirius Black mu ho odkázal.“
„A co ten strom?“
„Rodokmen Blacků – v salónu je obrovský gobelín,“ oznámila. „Jsem si jistá, že mám pravdu.“
Chytil ji za paži a ohlédl se. „Ať máš nebo ne, musíš nás teď přemístit. Hned!“
xxx
Hermiona je ke svému překvapení přemístila přímo do kuchyně domu. Myslela si, že je to nemožné, ale zřejmě jí Harry dal zvláštní povolení nebo něco takového. Draco se zvědavě rozhlížel.
„Tohle je Grimmauldovo náměstí?“ zeptal se s nechutí v hlase.
„Ano – hrůza, co?“ Hermiona se chvěla zimou a strachem. „Myslíš, že jsme teď v bezpečí?“
Draco na ni pohlédl, poprvé si pořádně všiml, jak vypadá. Znovu k ní přistoupil a vzal ji za ruce. „Jsi celá zmrzlá a vypadáš děsně.“ Rozhlédl se. „Zajímalo by mě, jestli je tu jídlo?“
„Bude tu,“ odpověděla a on se na ni tázavě podíval. Pokrčila rameny. „Vždycky tu je.“ Zachvěla se a místnost se s ní mírně zakymácela.
Draco ji vtlačil do židle. „Posaď se, než upadneš. Počkej tady – hned se vrátím.“ O chvíli později byl zpět s huňatým, pestrobarevným svetrem.
„Ve skříni je nové oblečení – tentokrát samozřejmě ne naše, ale všechno je nenošené, čisté a ve správné velikosti.“ Hodil jí svetr. „Tady máš, obleč se a já nám udělám něco k jídlu.“
Neměla sílu se dohadovat, a tak si svetr natáhla. Dívala se, jak jí Draco připravuje toust a horký čaj. Položil na stůl dva talíře a posadil se naproti ní.
„Jez.“ Jeho jednoslovný pokyn nenechal žádný prostor pro hádky, takže udělala, co jí řekl.
Po celou dobu, co jedli, nemluvili, ale Hermioně to bylo jedno. Svetr hřál a poprvé za dlouhé hodiny jí začalo být teplo. Byli v bezpečí na Grimmauldově náměstí a Draco byl tady. Byl zpátky u ní. Odložila šálek čaje a ta trocha energie, co získala, jí umožnila položit zřejmou otázku. „Nemůžu uvěřit, že jsi mě opustil. Proč jsi to udělal?“
Vzhlédl k ní s něhou v šedých očích. „Nenechal jsem tě tam! Jako bych tě tam mohl nechat samotnou!“
„Přemístil ses pryč! Celou noc jsem byla sama… Byla jsem k smrti vyděšená, měla jsem strach…“
„Zrovna jsem ti řekl, že jsem tě neopustil. Spal jsem nahoře.“
Vyjeveně na něj zírala. „Cože? Nahoře v domě?“
Přikývl. „Samozřejmě.“
„Jak to myslíš, samozřejmě? Řekl jsi mi, že odejdeš, když pošlu Harrymu zprávu.“
„A stejně jsi to udělala, zatraceně!“
Dracova slova byla urážlivá, ale jeho oči měly zcela jiný výraz a jeho hlas byl vřelý.
„Takže jsi předstíral, že odcházíš?“
„Jo.“
„Pitomče.“
„Díky.“
„Měla bych ti pořádně vynadat! Copak si neuvědomuješ, že teď není čas chovat se jako děcko, které má záchvaty vzteku?“ řekla.
„Nebyl jsem jediný, kdo se choval dětinsky,“ naklonil se k ní. „Přestaň kňučet, vlastně bych myslel, že jsi byla ráda, když jsi mě viděla,“ prohodil lehce dvojsmyslným tónem a zazubil se.
„Pchá!“ zamručela. „Kdybys nehrál hloupé hry, možná by mě nepřepadli.“ Náhle zmlkla a vyděšeně rozevřela oči. „Merline! Co jestli na mě použili kouzlo? To nové kouzlo? Co když už nejsem čarodějka?“ Začala šmátrat kolem po hůlce, ale Draco zvedl ruku.
„Hermiono, mudlové tento dům nevidí,“ ujistil ji tiše a ona se zarazila a pokradmu na něj pohlédla; cítila se trochu hloupě.
„Ach. Samozřejmě, že ne.“
Draco pokračoval v řeči. „Každopádně, kdybys udělala, co ti Harry řekl, nepřepadli by tě.“
„Udělala jsem, co řekl!“
„Měla jsi tam strávit noc a pak se přemístit přímo sem,“ zdůraznil. „Místo toho ses rozhodla potloukat se po pláži!“
„Snažila jsem se vyřešit hádanku!“ protestovala.
„To jsi nemohla udělat v domě?“
„Když už jsi tam byl a špehoval mě, proč ti trvalo tak dlouho, než jsi mě přišel zachránit?“ oplatila mu.
„Myslel jsem, že uděláš, co ti Harry nařídil. Ani jsem nevěděl, že jsi odešla z domu! Chtěl jsem se objevit, právě když se budeš chystat k přemístění,“ objasnil a pak si povzdechl. „Zase se hádáme.“ Naklonil hlavu k rameni. „A mimochodem, vím, že jsem ti chyběl – sledoval jsem tě – pamatuješ?“
Chvíli bloudila očima po jeho tváři. „Samozřejmě, že jsem tě postrádala,“ řekla tiše. Nemělo smysl to popírat, protože bylo jasné, jak byla včera v noci rozrušená. Opravdu se s ním netoužila hádat a určitě nechtěla, aby kamkoli šel bez ní. „Proto jsem se neřídila Harryho pokyny,“ přiznala ke svému překvapení.
„Nerozumím.“
„Nevěděla jsem, že jsi viděl toho jelena, proto jsem myslela, že ve chvíli, kdy se sem přemístím, bude konec. Byl jsi pryč, nebylo možné tě kontaktovat a nevěděla jsem, kam jsi šel,“ skousla si ret. „Tak jsem to zdržovala – doufala jsem, že se vrátíš.“
Dracův výraz byl jemný, jeho oči něžné. „Dobře – jsem rád.“
„Jsi rád, i když jsem upjatá, popudlivá, a nepoznala bych dobrou zábavu, ani kdyby mě kousla do zadku?“ zeptala se. Opakovala jeho včerejší urážky, ale zjemnila je drobným úsměvem.
Draco nakrčil nos. „Hmm… za tohle se omlouvám.“
„Promiň, že jsem ti řekla, že jsi ubohý,“ dobrovolně nabídla svoji omluvu.
„Toho bys měla litovat!“ Draco vstal. „Měli bychom se umýt a zkusit si trochu odpočinout. Později si můžeme připravit večeři.“ Přikývla – představa horké sprchy a pohodlné postele ji velmi lákala. Vstala a zamířila ke dveřím, když ji zastavil Dracův hlas. „Hermiono?“
„Ano?“
Stál u stolu a ona ho zaujatě pozorovala, protože pro jednou nevypadal tak sebevědomě jako obvykle. Pohrával si s jejich prázdnými talíři. „Nikdy jsi neměla uvěřit, že tě opravdu opustím – ne po tom všem, čím jsme si prošli.“
„Byl jsi přesvědčivý.“
„No, jen abys věděla, slibuji ti, že tě neopustím, dokud to neskončí,“ prohlásil. „Ani na minutu.“
Přikývla. „Děkuji.“ Otočila se k odchodu, ale pak se zastavila. Když se ohlédla, stále na ni upřeně hleděl. Zaváhala, nebyla si jistá, jestli má mluvit dál. „A pak, až bude po všem?“ Její hlas byl sotva hlasitější než šepot a nevěděla, jestli ji opravdu slyšel, dokud nespatřila jeho výraz. Oči se mu rozšířily, ústa mírně pootevřela a koutky úst se zvedly v úsměvu. Prohrábl si vlasy a zpod řas na ni pohlédl, než odpověděl.
„To záleží na tobě.“
Znovu přikývla, po jeho slovech se jí srdce prudce rozbušilo; pak prošla dveřmi a tiše je za sebou zavřela.
PA: Není tu žádný cliffhanger – myslím, že v posledních kapitolách to úplně stačilo! Potřebuje tento příběh trochu Dramione? Řekla bych, že ano. Možná v příští kapitole?