Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6.

„No, Albusi, musím říct, že následky některých vašich činů jsou stále nevšední,“ prohlásil Alastor Moody, když vklouzl na židli a dlouze se na Brumbála podíval. „Muž, který zaútočil na významné osoby čistokrevné společnosti, a to na obou stranách, a vy jste mu umožnil útěk.“

„Myslel jsem…“ začal Brumbál protestovat, ale rozmyslel si to, když si všiml Moodyho pohledu. „Jak zlé to je?“

„Byl to ten samý muž, který je zodpovědný za útoky, o kterých jsem vám už říkal,“ uvedl Alastor rozhodně. „A jestli se dá věřit svědkům, pak ho ten Lovec bouří, který se jaksi jmenuje Harry Potter, definoval jako otcovraha.“

Brumbál svěsil ramena a celé tělo se mu jako by scvrklo, když zíral do desky stolu. „Za kolik smrtí je zodpovědný?“

„Odhad je v rozsahu od několika tuctů až po víc než sto,“ prohlásil Alastor a zavrtěl hlavou. „A podle všeho než jste to zpackal, Potter jej téměř porazil.“

„Vypadalo to jako souboj, který se vymkl kontrole,“ oponoval Brumbál tiše. „Celou oblast pokrývala těla a černá magie. Co jsem měl dělat?“

„Zajistit, aby žádný přihlížející nedošel k úhoně, zatímco byste u nich zjišťoval, co se děje,“ odvětil Alastor. „Samozřejmě si to můžu myslet jen proto, že nemám tak zatraceně velkou sílu a schopnosti, abych do takového souboje zasáhl a vyšel z něj v jednom kuse.“

„A já jsem, jak jste nedávno tak výmluvně poukázal, učitel,“ prohlásil Brumbál, když konečně zvedl oči k Alastorovi. „A co dělá učitel, když vidí, že se nějaká bitka dostává zpod kontroly?“

„Když je ve škole? Zasáhne,“ souhlasil Alastor, načež přitlačil. „Když není ve škole? Zjistí, jestli by měl zasáhnout.“

„Jsem už dlouho zvyklý na představu, že většina naší společnosti je stále součástí mé školy,“ bránil se Brumbál, povzdechl si a zavrtěl hlavou.

„No, to ale není,“ napodobil Alastor jeho povzdechnutí a zavrtění hlavy. „Možná byste si měl vzít volno.“

„Od čeho?“ zeptal se Brumbál obezřetně.

„Od Bradavic,“ odpověděl Alastor.

„Ale… proč?“ Brumbál se zatvářil zmateně.

„Víte vůbec, proč tam ten Lovec bouří, proč tam Harry Potter byl?“ zeptal se Alastor významně.

„No… vím,“ připustil Albus a tváří mu přeběhla nevole. „Ucházel se o post učitele obrany proti černé magii.“

„A co předvedl? Před celou přijímací komisí?“ položil Alastor další otázku, jako by odpověď na ni nebyla tou nejzřejmější věcí na světě.

„Nemůžou přece vážně uvažovat…“ začal Albus protestovat.

„Odvedl dobrou práci,“ přerušil jej Alastor s neochotným respektem. „Čistou, efektivní, zabránil zraněním civilistů, udržoval hrozbu…“

„Ten prostor byl prakticky nasáknutý černou magií!“ vykřikl Albus.

„Ale ne jeho,“ informoval jej Alastor ostře. „Vlastně všechno kontaminované sebral dohromady. Nikdy jsem nemyslel, že je to možné, ale udělal to.“

„Pak mi, Alastore, prosím, vysvětlete ty mrtvé kouzelníky se známkami černé magie,“ prohlásil Albus klidně, chladně.

„On ji jen posbíral,“ odvětil s pokrčením ramen. „Jak těžké bylo poslat jim zbytky zpět?“

„A proč by měl být kvůli tomuto lepší než oni?“ dožadoval se Albus hlasem prosáklým hněvem. „Dobře, neseslal ta kouzla sám! Ale i tak tím zasáhl živé kouzelníky!“

„Živé kouzelníky, kteří za bílého dne napadli Prasinky. Živé kouzelníky, kteří za ta kouzla byli zodpovědní,“ zareagoval Alastor. „Pravidla, na kterých lpíte, Albusi? Přestanou platit pro lidi, kteří začali s jejich porušováním.“

„Jen proto, že někdo pravidla poruší, získají jiní povolení porušit je také?“ Albus se na něj chladně podíval. „Tak společnost nefunguje.“

„Tak funguje válka,“ prohlásil Alastor potichu s pohledem upřeným na Albuse.

„Nejsme ve válce!“ protestoval Albus, i když i jeho vlastním uším to znělo slabě.

„A co myslíte, že to je? Jak jinak byste nazval hromadný útok na hospodu s tolika nevinnými přihlížejícími a s několika nejvlivnějšími lidmi v Británii?“ Alastor ta slova téměř vyštěkl, zatímco na muže před sebou hněvivě hleděl. „Co myslíte, že ty útoky, ta zabití byly? Jsme až po krk ve válce, Albusi. Toto bylo jen její formální prohlášení.“

„Jistě po tom, co se stalo…“ začal Albus opět protestovat, i když větu nedokončil a ramena mu klesla pod tíhou uvědomění.

„Není snadné hrát si na tak vznešeného, aniž byste vypadal jako pokrytec, co, Albusi?“ Alastor zavrtěl hlavou. „Vyhodnotil situaci přesně tak, jak bylo nasnadě – jako prohlášení války. Ukázal jim přesně, co to bude znamenat. A pokud mohu soudit, přímo toto nečekali.“

„Nenechám změnit studenty v zabijáky, Alastore,“ zasyčel Albus.

„Dostal jsem příležitost promluvit si s radou o tom incidentu. Sotva zahájili pohovor, když byli napadeni,“ začal Alastor, jako by námitky druhého muže neslyšel. „Co mi řekli, bylo docela… zajímavé.“

Albus s pohledem rezignovaného utrpení položil Alastorovi otázku: „Čímpak?“

„První věc, na kterou se zeptali, bylo Patronovo zaklínadlo. Pěkný kousek maskované triviálnosti, aby překazili uchazečům jejich hry. Odpověděl bez zaváhání, vytvořil plně fyzického Patrona a pak vysvětlil, že v jeho učení druhých má zkušenosti.“

Albus na něj zíral.

„Další bylo ještě přesvědčivější,“ pokračoval Alastor s výmluvným pohledem. „Zeptali se jej, co děti bude učit. Řekl jim, že utéct a přežít. Pak se ho někdo zeptal, na co jim to bude, když takto nikdy nebudou v Británii napadeni. Ironicky právě v té chvíli zaútočil Voldemort.“

Albusovi se složil obraz dohromady a trhl sebou. „Jestli budu proti tomu…“

„Longbottomovi a Bonesovi pomůžou Blackům vás ukřižovat,“ prohlásil Alastor napřímo. „A to nezapočítávám nepřítele, kterého patrně získáte mezi Pottery.“

Albus sebou trhl. Potterovi nebyli proslavení svojí civilizovaností. Uměli ji zahrát, když je to těšilo, to ano, a nebyli známi jako temní kouzelníci nebo sadisté jako Blackové. Ne. Když došlo na konfrontaci, byli proslulí ignorováním etikety, zábran a způsobů.

A také byli proslavení víc než jen trochou bezhlavé tvrdohlavosti.

A aby jeden z nich tak okázale předvedl, že je nejzkušenější, a pak byl zamítnut?

Z toho kouká neuvěřitelná bolest hlavy.

„Má rada? Stále tatáž. Vezměte si volno,“ zopakoval svoje doporučení Alastor. „Jinak se to nepěkně zvrhne.“

„Říkáte to, jako bych se neuměl ovládat,“ vyčítavě se podíval Albus.

„Rád se vměšujete. To učitelé dělají,“ konstatoval Alastor. „Občas zasáhnou, i kdyby neměli.“

Albus si povzdechl a opřel se, aby se nad těmi slovy zamyslel.

ooOOoo

„Charlusi.“ Hlas byl starší, ale silný. Jeho vlastník byl o desetiletí dříve narozený než Charlus, s vlasy ocelově šedivými, ale oba byli očividně příbuzní. „Budu věřit, že pro toto máš vysvětlení.“

Charlus sebou netrhl, ale v přijetí sklonil hlavu. „Je to trochu… no, abych byl upřímný, je to naprosto zatraceně děsivé.“

„Kdo je to?“ zeptal se muž s dožadujícím pohledem. „A proč o něm ještě nevím?“

„Začalo to jako laskavost pro synovce,“ přiznal Charlus. „Pak se věci… no, po pravdě, nabalily, Luciusi.“

Lucius Potter si povzdechl, opřel se v křesle a promnul si spánky. „Nevím o žádném Harry Potterovi, Charlusi.“

„Je to Potter,“ prohlásil Charlus neochvějně, „to tě mohu ujistit… A jeho vysvětlení…“

„Co s ním?“ zeptal se Lucius ostražitě.

„Je to Potter, Potter se zkušenostmi a silou lorda. Potter, o kterém jsme nikdy neslyšeli. O kterém nikdo neslyšel,“ pokračoval Charlus. „Co ti to říká?“

„Předpokládáme-li, že je to opravdu Potter?“ V Luciusově hlase se objevil náznak sarkasmu. „To nevím, nemělo by to být možné.“

„Přesně,“ souhlasil Charlus tiše. „Ale je. A jeho schopnosti a síla byly veřejně demonstrovány.“

Lucius tiše zabručel a v očekávání zvedl na Charluse obočí.

„Popisuje to jako…“ nastala pauza, kdy se Charlus soustředil. „Existoval temný kouzelník, který se zavrtal do šílených a zakázaných kouzel. On tam byl, aby jej zastavil, a ocitl se v centru pozoruhodně zvráceného kouzla místo sesílatele. Když bylo po všem…“

„Když bylo po všem?“ zeptal se Lucius a obočí stále nespustil.

„Jak to vyjádřil… každý, koho znal, vše, co měl, zmizelo. Vymazáno. Jako by nebyli. Jako by se nikdy nic nestalo.“

Lucius zíral na Charluse. „A ty mu věříš.“

Bylo to sdělení, ne otázka.

„Díval jsem se mu do očí, když to říkal, Luciusi. Nezůstalo mu nic,“ prohlásil Charlus tiše.

„Tak proč se o všechno toto vůbec zajímá? Proč se do toho zapojil?“ poukázal Lucius významně. „Když o tolik přišel, proč je vůbec tady?“

„Vzpomínáš, kde se objevil poprvé?“ zeptal se Charlus. „Kde s nimi poprvé bojoval?“

„V krčmě,“ odfrkl si Lucius. „Kam tím míříš?“

„V mudlovské krčmě,“ opravil jej Charlus. „Vůbec neměl v úmyslu se zapojit. Plánoval, že se kouzelnickému světu zcela vyhne.“

„A oni na něj natrefili,“ dokončil Lucius s víc než malou skepsí v hlase.

„Viděl jsem vzpomínku jediné přeživší z útočníků,“ osvětloval Charlus tiše. „Byla to Cygnusova dcera, Belatrix.“

„Pořád to mohlo být zkonstruováno,“ odpověděl Lucius nepohnutě.

„Ne s tím, co ví. Věci, které by nemohl znát, když by byl cokoliv jiného, než prohlašuje.“

Lucius se zdráhavě podvolil, když si vybavil věci, které měl ten mladý muž prohlašovat. „Pravda. Ale proč jsi to neřekl mně?“

„Věci se tak nějak… nabalují, když jde o Harryho. Docela rychle. Jak jsem řekl, začal jsem to jako laskavost pro synovce. A upřímně řečeno, nakonec jsem se do toho zapletl tak, že když jsem se hromsky neupíjel do němoty jen při pomyšlení na bolest hlavy, kterou ta situace vyvolává, byl jsem v tom až po krk,“ vysvětloval Charlus.

Lucius nevrle zavrčel. „A víš, jakou bolest hlavy to vyvolalo mně? Zatracení Blackové o tom věděli dřív než já!“

„No, na jejich obranu je třeba říct, že byli uprostřed dění dřív než já,“ pokrčil Charlus rameny a pak se viditelně rozzářil. „Dokonce jsem kvůli tomu vyděsil neteř Walburgu.“

Lucius si tiše povzdechl. „Ty jsi aspoň od svého synovce získal něco kloudného. Já pořád nemůžu pochopit, jak má sestra mohla Abraxase Malfoye považovat za dobrou partii. A už vůbec nechápu, co ji popadlo, že po mně pojmenovala jejich syna.“

„Protože než se narodil James, byl tvým předpokládaným dědicem,“ poukázal Charlus pobaveně a pohlédl ke dveřím. „A když už o něm mluvíme…“

Lucius si povzdechl a zamračil se na dveře. „Jen pojď, Jamesi.“

„Tady žádný James není,“ odpověděl tlumený hlas. „Jenom trpaslenka.“

Když Lucius položil obličej do dlaní, Charlus se ušklíbl a pokrčil rameny. „No, když tady není James, pak si asi budu muset nechat Jamesův dárek u sebe, dokud se nějaký neukáže.“

„No, počkat. Jeden James by tu mohl být.“

Za dveřmi se ozvalo šoupání nohou a dovnitř strčil hlavu asi desetiletý hoch. „Ahoj? Slyšel jsem strýčka Charluse?“

„Trpaslenka, vážně, Jamesi?“ zeptal se Lucius a povzdechl si.

„Netuším, o čem mluvíš, otče,“ pronesl James co nejnevinněji a dychtivě se podíval na Charluse. „Přinesl jsi mi dárek?“

„Rozmazlený spratku,“ teatrálně si povzdechl Charlus. „Proč bych pro tebe měl mít dárek?“

„Ale říkal jsi…!“ začal James tiše fňukat.

„Myslel jsem, že mluvíme s trpaslenkou?“ nemohl si pomoct Lucius.

James ztuhl a oči se mu rozšířily úsilím vymyslet odpověď. „No, ehm…“

„Myslel jsem si to,“ přikývl Lucius. „Mazej, hned.“

„Ano, otče,“ přitakal James a se svěšenými rameny došel ke dveřím, kde se zastavil. „Otče?“

„Ano, Jamesi?“

„Je pravda, že ten Lovec bouří je Potter?“ zeptal se s nadějí v očích.

Lucius se na Charluse ošklivě podíval, ale ten se jen nevinně usmíval. „Podle Charluse ano, je.“

„Tak se s ním můžu potkat?!“ Jamesovy oči zářily.

Charlus potlačil smích a podíval se na Luciuse.

Lucius na oplátku Charlusovi věnoval nemilosrdný, predátorský úsměv. „Bude záležet tady na tvém drahém strýčkovi Charlusovi. Uvidíme, co dokáže.“

Charlus zamrkal. Pak pohlédl do nadšené Jamesovy tváře a zavrtěl hlavou. „Uvidíme. Harry není příliš nakloněn socializaci.“

„Prosím, strýčku Charlusi? Prrroooossííííím?“ prosil James.

Charluse to ani v nejmenším neobměkčilo. „Uvidíme.“

ooOOoo

Voldemort řval.

Byla v tom bolest. Byla v tom agónie. Byl v tom hněv.

Ale ze všeho nejvíc v tom byla nenávist. Vzteklá nenávist pohlcující ten chladný strach, který se mu usadil v břiše. Svíjející se rozzlobené cosi.

Na své následovníky obrátil pohled zlostných, mléčně bílých bulv usazených v zčernalých, svraštělých důlcích. Kouzlo bylo ukončeno. Koneckonců bylo jeho, ale efekt zvrátit tak lehce nepůjde.

Černá magie neodpouští.

„KDO JE TO?!“ Z úst mu vystřelily sliny. Prsty obtočil kolem hůlky, která v jeho sevření téměř vibrovala zadržovanou magií.

Nikdo mu neodpověděl.

Na toto se připravoval několik desetiletí. Trénoval. Učil se každou nepodstatnou věc, aby byl nezastavitelný.

Ale tento muž, sotva starší než kluk, jej prakticky položil na lopatky. A co bylo horší, stalo se to na veřejnosti. A za svoji další existenci dlužil zrovna Brumbálovi.

Zdálo se to nemožné. Celou dobu tím jediným úskalím v jeho plánech byl Albus Brumbál. Brumbál měl vše – reputaci, Bradavice, nesrovnatelnou politickou moc, magickou zručnost, která vyvolávala respekt. Vše v jednom pošetilém starém muži, který byl příliš slabý, aby vlastní moc využil.

Teď se však objevil další. Mladší než oni oba. Se silou, schopnostmi a bezohledností, na které Voldemort neuměl odpovědět.

S Brumbálem vždy jen prostě zaútočil, tvrdě, rychle a brutálně a zmizel jako pára, než ten stařec konečně opustil velebené bezpečí Bradavic, oslabený o nadšení a pozici. Zasadil se o to, aby Brumbál vypadal neužitečný a dokonce aby si to ten muž myslel.

Kdyby s Brumbálem náhodou bojoval, bylo by to vždy v souboji. A vždy by měl na své straně milosrdenství a váhání, protože Brumbál by se jej pokusil hlavně zajmout.

Ale tento Lovec bouří…

Udeřil okamžitě a bez milosrdenství. Ničil bez váhání. Každý úder měl zabít.

A byl dost dobrý, aby to dokázal.

Voldemort zdráhavě přehlédl své následovníky. Viděl jejich vzrůstající strach. Jenomže se nebáli jeho.

Většinou. Jeho vztek znamenal jejich utrpení. Ale i tak to viděl.

Ty záblesky, kdy zvažovali, čí zuřivosti se bojí víc. Jeho, nebo Lovce bouří?

Včera by je bez zaváhání děsila víc jeho zuřivost.

To bylo předtím, než se vrátil sám a zjevně zraněný. Zjizvený kletbou a napůl slepý. Předtím mohli úspěch Lovce bouří odepsat jako šťastnou náhodu.

Teď…

Musí jednat pohotově.

Přinutil se ke zdánlivému klidu. Roky praxe vyhladily jeho rysy a úšklebek změnil rty na tenkou linku. Do popředí vystoupil zase jednou Tom Raddle a Voldemort ustoupil, aby maska zapadla na místo.

„Zdá se, že došlo k závažně… špatnému odhadu v našem novém nepříteli.“

Hlas měl hladký, kultivovaný a precizní, když si pečlivě uhladil hábit a shlížel na ně s vnějším klidem, který necítil. Ale ti hlupáci potřebovali klid a ujištění. Někoho, kdo zažene jejich hrůzu a připomene jim jejich cíle.

Alespoň cíle, o kterých měli věřit, že jim slouží.

„A přesto jsem stále tady. Tam byli Albus Brumbál i Lovec bouří. A já jsem stále zde.“ Trošičku to vyšperkoval, ale to bylo dovoleno. „Jsem zraněný, ano.“

Zvedl se mu žaludek, že to musel říct, přiznat i tu nejmenší slabost. Ale poslouží to svému účelu.

„Ale stále žiju. Má moc se nezmenšila. Mé schopnosti jsou nepřekonané.“ Odmlčel se, zvedl hůlku a pomalu jí přejel po zvrásněných víčcích mléčně bílých očí. „Toto? Připomínka. Cena, kterou svojí krví platíme za očištění našeho světa.“

Špička jeho hůlky začala žhnout pulsující, krvavě rudou kapkou, která hrozila skanout po její délce.

„Možná se podíváte a vidíte slabost? Hm? Podíváte se a uvidíte zmrzačení? Oslabení?“ Odhalil zuby a nechal prosvitnout Voldemorta, než přitiskl špičku hůlky na zničené oko.

Se zavrčením plným hněvu, nenávisti a zuřivosti se ponořil do bolesti. Jediné divoké trhnutí, vychrstla krev a neužitečný orgán byl vytržen z očního důlku. Zvedl jej, aby ostatní viděli, zatímco mu po tvářích stékala krev.

„Toto. Vidíte něco ztraceného, prokletého, zničeného, nefunkčního,“ slova podbarvovalo hněvivé syčení a opovržení, načež trhl zápěstím nahoru. Oční bulva vystřelila do vzduchu, kde se zavěsila, zachycená v rudé záři. „Tak snadno pochybujete o moci Lorda Voldemorta?“

Zavrčel a začal kouzlit. Magie proudila z jeho hůlky a spojila se s visícím okem jako svíjející se had. Následovala vlákna temného, pulzujícího stínu, která ho obalila a skryla před pohledem ostatních. Pak se natáhl další kroutící se úponek magie a zamířil k jeho očnímu důlku.

„Já jsem Voldemort!“ prohlásil s dalším kouzlem a vzduch kolem zchladl, stíny potemněly.

„Hle!“ A s tím z jeho hůlky vystřelila poslední vlna magie do pulzujícího mraku kolem oka a přitáhla je k obličeji.

Na chvíli jeho tvář napůl zahltilo kouzlo, než se scvrklo, stáhlo a odhalilo zase plný oční důlek.

Ale oko, které z něj hledělo, nebylo jako dřív.

Bělmo bylo temně krvavé, duhovka černá jako stíny a štěrbinovitá zornička téměř zářila rudou.

„Cokoliv si myslí, že mi můžou odebrat, dokážu jednoduše obnovit!“ prohlásil a jeho hlas se nesl celou místností. „Myslí si, že vyhráli, že jsem byl, já, poražen!“

Švihl hůlkou a kapky krve, které dopadly na zem, začaly hořet černým plamenem. „Namísto toho jen posílili mé rozhodnutí! Ukážeme jim, že uděláme vše, co je třeba. Vše, co je třeba, abychom zničili špínu znečišťující náš svět. Očistíme ho, aby byl zase čistý a silný!“

Z davu se ozvalo provolávání, přesto v něm viděl i váhání a pochyby.

To ho rozzuřilo do běla.

„Zajistím, aby byli zlomeni, krváceli a prosili o milosrdnou smrt, než s nimi skončím,“ zasyčel. „To vám můžu slíbit.“

A taky to udělá. Bohužel bude muset najít další… spojence, kteří tomu pomůžou. Naštěstí existovala spousta temných stvoření a výtvorů, které může poštvat na Lovce bouří. Stačí vědět, kde je najít.

A to on rozhodně věděl.

ooOOoo

Orion Black zíral na rodinný gobelín se sklenicí skotské v ruce, když jej našel Cygnus.

„Nu, tak ses s ním seznámil,“ prohlásil Cygnus, zatímco Oriona pozorně sledoval.

„Seznámil, Cygnusi?“ zopakoval Orion tiše. „Slyšel jsem pár slov, několik odpovědí na hrstku otázek a pobídky k tuctům dalších.“

„Ale viděl jsi jeho sílu,“ dodal Cygnus. „Sílu obou.“

„V tom máš docela pravdu,“ souhlasil Orion, zvedl skelničku a usrkl skotské. „A naše neutralita byla porušená.“

„Tvůj názor?“ zeptal se Cygnus s pečlivě neutrálním výrazem.

„Že budu muset vybrat mezi možnostmi, které přede mnou leží,“ prohlásil Orion a zavrtěl hlavou. „A že mě má žena přinutí, abych ji vyhnal z rodiny.“

Cygnus sebou nepatrně škubl a pomalu povzdechl. „Jsi si jistý?“

„Znám svoji manželku,“ prohlásil Orion a dál zíral do gobelínu. „Už jsi viděl, jak se pokusila podrývat moji autoritu u tvých dcer. Denně to zkouší s našimi syny.“

„Doufal jsem…“ začal Cygnus, ale jen si povzdechl a také se podíval na gobelín. „Svět se mění.“

„Způsobem, který mě nijak zvlášť nezajímá,“ prohlásil Orion, ušklíbl se a upil skotské.

„Říkáš to, jako by tě to neznechucovalo,“ prohlásil Cygnus a podíval se na Oriona.

„Ani ty se tak nechováš,“ opáčil Orion s významným pohledem.

Cygnus se uchechtl, zahleděl se na gobelín a po chvíli odpověděl. „Co by se mi na té situaci mělo líbit? Buď obětuju, co nás učili o tom být Blackem, nebo se budu dívat, jak vymře moje rodina. Viděl jsi tu vzpomínku. Takže jsi také jistě viděl, jak snadno by ukončil život Belatrix.“

A to opravdu viděl. Orion nezapomněl na to chladné uvažování v očích Harryho Pottera, když držel Belatrix na konci hůlky a vážil její život na neznámých vahách. Jasné bylo jen to, že Belatrix jen tak tak unikla smrti.

„A teď je do něj zamilovaná,“ pokračoval kysele Cygnus. „Ignoruje nabídky vysoko postavených a přijatelných kouzelníků kvůli naději, že ho přesvědčí. Polokrevného. Ale polokrevného schopného nás všechny rozšlápnout jako hmyz.

Tak jsem se na ten scénář podíval a promyslel naše možnosti. Nelíbí se mi, ale naučil jsem se je přijmout,“ pokračoval a zavrtěl hlavou. „Protože co jiného můžeme dělat? Jak prohlásil můj strýc, lpět na naší hrdosti a být za to vyhlazeni? V jeho slovech zněla bolestivá pravda, ale nicméně pravda.“

Orion si pořádně upil, zatímco rozhněvaně hleděl na gobelín. „Vím. U Merlina, vím. Ten boj… Už jsem viděl muže jako Voldemort. Ne takové síly a dovednosti, ale toho typu. Váš Lovec bouří jej zkušeně dokázal zbavit masky zdvořilosti a předstírané lidskosti.“

„Ta zaslepená salva kleteb byla méně než přátelská,“ souhlasil Cygnus s pokývnutím hlavy. „Měli jsme štěstí, že jeho pozornost byla tak rychle odvrácena a nesoustředila se na nás.“

„Jak jsem řekl… síla a dovednost,“ prohlásil Orion a zachvěl se při té vzpomínce. „Takové kletby metat tak rychle, tak snadno…“

„A vidět je tak hravě znegované,“ souhlasil Cygnus klidně. „A ty animace…“

„Samozřejmě,“ souhlasil Orion a opět si usrkl skotské.

V té chvíli ke svému bratrovi a manželovi přikráčela Walburga Blacková s nepěkným úsměvem na rtech. „Nu, bratře, manželi, právě se ke mně dostaly ty… nejpoučnější zprávy!“

Muži si vyměnili pohledy a Orion si upil skotské. Cygnus si nad tím nevysloveným prohlášením povzdechl a pohlédl na sestru. „A jaké zprávy by to měly být…?“

„Že ten váš drahý Lovec bouří, který nás odvedl od naší povinnosti, se v Prasinkách setkal s Lordem Voldemortem.“ Muži si všimli výmluvně nepěkného, vítězného úsměvu a pohlédli na sebe.

„A tím míříš kam?“ zeptal se Orion a vrátil svoji pozornost gobelínu.

To jasné zamítnutí v jeho tónu lehce narušilo Walburžinu sebedůvěru, ale vzpamatovala se. „Voldemort jej téměř rozdrtil, než jej ten blázen Brumbál zachránil. Už to chápete? Tato hloupost končí! Měli bychom přijmout místo v jeho službách!“

„Takže to tvrdí on?“ zeptal se Cygnus sestry jemně.

„Ano!“ zvolala Walburga. „Právě jsem to slyšela od…“

„My tam byli,“ oznámil Orion, ale stále se na manželku nepodíval.

„Tak bys měl z první ruky poznat sílu…!“ začala Walburga, ale manžel se k ní otočil a jeho pohled ji zmrazil až do hloubi duše.

„Pokud jsem něco poznal, tak to, že jsi vyslechla lži. Ano, proběhl mezi nimi souboj,“ uvedl Orion kategoricky, „ale ten, koho zachránil Brumbál, nebyl Lovec bouří.“

„Ty lžeš!“ zasyčela Walburga po nepatrném okamžiku zaváhání.

„Byli jsme tam, sestro,“ reagoval Cygnus. „Nenapadl jen Lovce bouří, ale také nás.“

„Takže to je ta vaše prohlašovaná neutralita?!“ V hlase jí zazněl triumf, když se na ně ušklíbla.

„Byli jsme tam celý den, dlouho předtím, než dorazil Lovec bouří,“ Orion se na ni stále nepodíval. „Byli jsme součástí přijímací komise do Bradavic, abychom zajistili, že žadatelé, kteří budou dál zvažováni, budou mít alespoň nějaký náznak úrovně.“

„Pohovor s ním sotva začal, když nás všechny tvůj drahocenný Voldemort napadl,“ poznamenal Cygnus, aniž by na sestru pohlédl.

Walburga na ně zírala, ústa napůl otevřená, ale pak se vztekle zamračila. „NE! NESPOJÍŠ nás s krvezrádci! Nejsme…!“

„Buď ZTICHA!“ utnul ji Orion hlasem ostrým jako břitva. „Ignoruješ to už dlouho, Walburgo! Pokoušel jsem se tě varovat. Pokoušel jsem tě kárat, ale ty pořád neposloucháš!“

Cygnus se úmyslně podíval na sestřino jméno na gobelínu.

„A teď, teď mně budeš diktovat, co mám a nemám dělat? To já provedl rozhodnutí, které ty tak slepě a pošetile odmítáš pochopit.“ V Orionových očích zazářil hněv. „Myslíš, že nevím, jak ses pokusila naočkovat naše syny, aby porušili mé vyhlášení?“

Cygnus zamrkal. Předpokládal, že se jeho sestra přesunula na jeho dcery, protože byla natolik chytrá, aby se nepokusila jít proti manželovu přání. Selhat tak…

„A co víc… pokusila ses nás vehnat do služeb, ve kterých nás čeká něco tak hloupého a arogantního jako viteály?!“ Orionovy oči hořely zuřivostí. „Ne prosté viteály, ale viteály založené na vraždě členů rodiny?“

„Jsme…“ začala Walburga a hrdě se narovnala, jen aby zjistila, že její manžel vykročil a tyčí se nad ní.

„Jsme Blackovi,“ prohlásil Orion zamračeně. „A je načase mít víc hrdosti ohledně tohoto faktu. Nezotročím vlastní rodinu, abychom sloužili jako patolízalové tomu monstru jen proto, že říká a prohlašuje, co chceš slyšet!“

„A je lepší posluhovat kusu špíny, která následuje ideály krvezrádců? Obrátit se zády ke všemu, za čím jsme stáli?!“ štěkla Walburga a celé tělo se jí třáslo vztekem.

„To je tvůj ignorantský předpoklad a proč měníme, co jsme,“ zavrčel Orion. „My nebudeme sloužit nikomu! Jsme starobylý a vznešený rod! Jakou moc bychom měli, kdybychom se zapřísáhli službě někomu? Žádnou! Moc, kterou jsme měli, prestiž, vliv? Vše to bude připsáno tomu, koho bychom následovali.“

Brada jí padla, jak se snažila přijít na tu správnou odpověď.

„Copak, myslela sis, že následování tvého Pána zla nám zajistí vliv? Moc? Jediné, co by nám dal, jsou výmluvy pro zabíjení mudlů a poslání naší společnosti do občanské války. Myslíš, že tvůj Pán zla by sdílel moc? Myslíš, že by k nám přišel a dovolil nám říct, jak by svět měl vypadat?“

„My bychom…“ začala, jen aby ji manžel zase utnul.

„Byli bychom protěžovaní nevolníci. O své následovníky se nestará. Kdyby to dělal, zachránil by je a nenechal by je shnít a zemřít, zatímco před Lovcem bouří prakticky pěnil jako vzteklý pes,“ pronesl Cygnus tiše a zavrtěl hlavou.

„Takže namísto toho se spojíme s tím jediným, který ukazuje zájem o jiné jednotlivce než jen o sebe,“ prohlásil Orion a významně se na ženu podíval. „Protože ten alespoň umí být rozumný, možná i manipulovatelný. Můžeme mnohem líp zajistit prestiž a vliv rodiny, pokud budeme stát vedle něho, než kdybychom následovali to monstrum Voldemorta.“

Když vypadala, že se chystá protestovat, Orion na ni chladně pohlédl. „Toto není diskuze, Walburgo. Pokus se to nějak podkopat a bude to tvůj poslední akt v této rodině. Už nebudeš víc tolerována.“

Zrudla, oči a chřípí se jí rozšířily. Jenomže on neustoupil. Neomluvil se, ani v nejmenším se nesklonil. Stál pevně, hrdě a rozzlobeně jí pohled vracel.

„Uvidíme,“ zasyčela nakonec, otočila se a odkráčela.

„No, to bylo osvěžující,“ poznamenal Cygnus, jakmile jeho sestra zmizela.

„A teď musím připravit syny na představu, že nemají poslouchat matku, ani jí věřit, ani na ni spoléhat,“ prohlásil Orion nevrle.

„A já musím manželce říct, že pokud se nechá strhnout pletichami mé sestry, čeká ji stejný osud,“ poznamenal Cygnus trpce.

„Cena za nalezení nejlepší cesty z tohoto šílenství,“ prohodil Orion a zavrtěl hlavou.

„Ačkoliv se domnívám, že strýc Charlus shledá tvé využití jeho vývodů… poučným.“

„Buď zticha, Cygnusi,“ zamračil se Orion na muže, ale vrátilo se mu jen zazubení.

ooOOoo

Harry stál před klidným jezírkem a mezi prsty zlehka otáčel hůlkou. Pak se nadechl, pozvedl hůlku jako taktovku, a s rychlým výdechem se pustil do práce.

Povrch jezírka se začeřil a začal se pomalu točit proti směru hodinových ručiček. Harry dělal uvolněným zápěstím dlouhá, přehnaná gesta, kterými udržoval hůlku v ustáleném pohybu. Špička postupně začala žhnout a vytvářet malou korónu světla.

Na jezírku se zvolna cosi formovalo, ale bylo to neurčité čeřením a vířením, a jen neochotně se pokoušelo nabrat tvar.

Nepovedlo se – zůstala jen zdeformovaná podoba jakéhosi čtvernožce, který se namáhal vykročit z vody. A chvilku se zdálo, že to dokáže. Jedna noha se položila na břeh a zdánlivě udržela pevná. Ale pak se celé stvoření zachvělo, zakolébalo se a s cáknutím se rozpadlo.

„Po tom, co jsem se doslechl o vašem boji v Prasinkách, mě překvapuje, že zápasíte s něčím takovým,“ prohlásil Charlus, který Harryho hodnou chvíli kriticky sledoval, než mu oznámil svoji přítomnost.

„S vodou jsem nikdy nebyl kamarád,“ opáčil Harry. „Po Prasinkách jsem si uvědomil, že bych na tom měl zase začít pracovat. Může se to hodit.“

„Stejně je to překvapivé,“ prohodil Charlus. „Elementy mi nikdy nepřišly těžké k manipulaci…“

„Pak na to jdete špatně,“ zavrtěl Harry hlavou.

Charlus zamrkal, jak jej Harryho slova zaskočila. „Cože?“

„Změna tvaru země, nebo její rozpohybování, to není manipulace elementů,“ prohlásil Harry, když se přikrčil a pak zlehka poklepal hůlkou na zem. Zem se okamžitě posunula, zvedla se dračí hlava a zlehka drcla do Harryho ruky. „Při skutečné manipulaci… přestanete používat kouzla. Necháte svoji magii vsáknout. Dáte tomu úmysl a směr.“

Poškrábal dračí hlavu a podíval se na Charluse. Ten byl zmatený a víc než skeptický. „Změníte něco do něčeho jiného. Co se stane, když se to dostane do kontaktu s další magií?“

„Záleží na kouzlu. Jedno obecně ukončí druhé,“ odpověděl Charlus opatrně.

„Ale moje umí uzavřít do sebe temné kletby, dokonce zložár, zatímco pokračují v pohybu a akcích. Proč?“

Charlus se zarazil a zamrkal. „Jen jsem předpokládal, že kouzla na ně seslaná jsou natolik silná, aby odolala jiným kouzlům.“

„Animační kouzla schopná odolat zložáru?“ zeptal se Harry se zvednutým obočím a kamenným výrazem.

Charlus se opět odmlčel a zamračil se. „Pak, co to bylo?“

„V základě to animace je, asi.“ Harry si dovolil uchechtnutí. „Vlastně to začalo jako lumpárna.“

Charlus na něj zíral.

„Jo. Můj otec s kamarády byli za mlada pěkní výlupci,“ prohlásil Harry nostalgicky. „Nějak jsem o to kouzlo zakopl.“

Harry pomalu ukázal na hlavu tvora. „Animační kouzla… no, mají své limity. Já propůjčím svoji vůli tomu, co formuji. Silný kouzelník může narušit tvary, ale pokud máte dost praxe, dají se snadno opravit.“

„Vaši vůli,“ zopakoval Charlus.

„Ano,“ přikývl Harry s ostýchavým úsměvem. „Alespoň tak o tom přemýšlím. Opravdu nevím, jak jinak to popsat.“

„Dobře,“ připustil Charlus zdráhavě. Koneckonců celý základ neverbálního kouzlení byl záměr a vůle.

„S vodou ale… mám problémy,“ přiznal Harry a opět se zaměřil na jezírko. „Nějak to nedokážu správně cítit.“

„Chápu,“ pronesl Charlus tónem, který jasně ukazoval, že nechápe.

„Všechno vyvolává určitý pocit. Jistým způsobem interaguje s vaší magií,“ vysvětloval Harry. „Zvládne být magií napuštěno.“

Udělal gesto a pár oblázků z pláže se zvedlo na hladkém hadovi z bláta. „Země reaguje jinak než kámen. Bláto je jiné než hlína a jiné než voda. Dřevo je taky jiné. Vše je jedinečné samo o sobě. Musíte se to naučit vnímat, abyste to mohl řídit.“

„A ty zbytky černé magie, které jste manipuloval v Prasinkách?“ zeptal se Charlus bez obalu.

Harry se zasmál. „Nemanipuloval. Manipuloval jsem něco jiného, co manipulovalo s černou magií. To dovolí mé magii zaštítit věci před kouzly. Nebo alespoň otupí účinky.“

„Uvědomujete si, že jste naprosto děsivý, že ano?“ zeptal se Charlus a kriticky se na Harryho podíval.

„Jsem, jaký jsem,“ odvětil Harry s bezmocným pokrčením ramen. „Do lovení temných kouzelníků jsem zabředl ne dlouho po skončení školy. Pokusil jsem se být bystrozorem. Příliš moc byrokratických nesmyslů.“

„Aha,“ reagoval Charlus. „A co budete dělat teď?“

„Jsem si jistý, že jsem přijal výzvu k boji,“ prohlásil Harry s pohledem upřeným do jezírka a hlavou nakloněnou ke straně. „Je lhostejné, kam bych se pokusil utéct, stejně po mně půjde. Mohl bych s ním zahájit honičku, ale nemá to cenu, zabil by při tom příliš lidí.“

„Nemyslíte, že ho můžete porazit?“ zeptal se Charlus překvapeně.

„Vím, že ho můžu porazit,“ uchechtl se Harry. „A vím, že on může porazit mě. Pokud by na to šel chytře. Raději udělám, co půjde, abych získal výhodu, takže k tomu nedojde.“

„Radil bych vám nepronášet taková prohlášení, když u toho bude průměrná čarodějka nebo kouzelník,“ varoval jej Charlus. „Nečekali by na plné vysvětlení.“

„Vím,“ přitakal Harry s hořkostí. „Ano, vím. Měl jste štěstí u té ‚staré gardy‘, o které jste mi říkal?“

„Oslovili mého bratrance Luciuse, jakmile se k nim doneslo, že jste Potter,“ odvětil Charlus. „Ten, následně, oslovil mě. Nechápal, že jsem mu tento malý detail neřekl už předtím.“

„Aha,“ Harry si dovolil zazubení. „Máte trable?“

„Ne, nijak zvlášť,“ zavrtěl Charlus nepatrně hlavou. „I když jeho syn, James, by dost rád potkal proslaveného Lovce bouří.“

„Ano?“ Harry zamrkal a pak si stiskl nos. „Opravdu? Už?“

„Co už?“ zeptal se Charlus lehce pobaveně.

„Fanoušci,“ otřásl se Harry. „Hrozný stav, kdy se normální a inteligentní kouzelníci změní na blábolící idioty, kteří si nedokážou zavázat boty.“

Charlus se ušklíbl.

„Ale, buďte zticha,“ zamumlal Harry trpce. „Dokud je nemusíte snášet… Vůbec to není příjemné. Dobrá věc na lovení temných kouzelníků na plný úvazek je to, že mě většinou, zatraceně, nechají na pokoji.“

„Jistě,“ souhlasil Charlus.

Harry se na něj podíval a pak si promnul spánky. „Potřebuju dokonalý krystal a někoho dobrého na ochrany.“

„Proč?“ zajímal se Charlus.

„K chycení toho bastarda, až ho budu zabíjet. Krystal, abych ho uvěznil, a toho na ochrany, aby vězení, co pro něj mám připravené, zmizelo,“ uvedl Harry.

„Už máte vězení?“ zamrkal Charlus překvapeně.

„Jo, vlastně v jedné z jeho starých skrýší,“ temně se zazubil Harry. „Mimochodem, nedá se najít kouzly a není pravděpodobné, že bude nalezeno náhodou. V tom krystalu toho bastarda uvězním a pak ho nechám v hluboké, temné díře a zapomenu na něj.“

„Aha,“ pomalu přikývl Charlus. „A ty Bradavice?“

„Pořád se musím zbavit viteálu v Bradavicích,“ vysvětlil Harry, „jinak to prokletí na obraně proti černé magii nikdy neskončí.“

„Dobře,“ přitakal Charlus. „Promluvím s Luciusem. Jsem si jistý, že s krystalem nám pomůže. Co se týká ochran… Orion Black bude nejspíš znát ty nejlepší.“

„Opravdu?“ Harry se znechuceně zatvářil. „Asi neznáte někoho jiného?“

„Ten je nejvhodnější. Máte něco proti Blackům?“ zeptal se Charlus a jeho obočí se zvedlo v nebezpečném varování.

„Upřímně jsem doufal zůstat co nejdál od Walburgy Blackové,“ vybalil to Harry. „Hnusná, nenávistná, sprostá mrcha.“

„Je to moje neteř,“ poznamenal Charlus suše.

„A to mění, co jsem řekl?“ zeptal se a tomu muži věnoval pohled.

„Ne, nemění,“ souhlasil Charlus. „Užil jsem si, když jsem jí říkal, že tlačí na hranice přijatelného. Moje praneteře si zaslouží víc než její jed.“

Nastala pauza, po níž se na Harryho téměř predátorsky zazubil. „Když mluvíme o praneteřích… dost jste zapůsobil na Belatrix.“

„Cože?“ Harry na Charluse zíral, jako by ta slova nebyla pronesená standardní angličtinou.

„Ano,“ přitakal Charlus. „Je váš dost neoblomný obránce před její vlastní rodinou. Velmi… energický. Extrémně vášnivý.“

„Cože?“ zopakoval Harry. „Belatrix?“

„Jistě,“ souhlasil Charlus. „Její matka je vyřazena ze hry. Ani jednu nabídku k sňatku teď nebere vážně. Už má na někoho políčeno.“

Harry na něj jen zíral.

„Je to atraktivní mladá žena,“ pokračoval Charlus. „A vy jste, podle vlastního přiznání, svobodný mladý muž.“

„Belatrix?“ zopakoval Harry a jen na Charluse zíral.

„Většině mužů by to připadalo docela zajímavé,“ poznamenal Charlus zamračeně. „Máte rád ženy, že ano?“

„Mám rád ženy,“ souhlasil Harry, „ale… jak k tomu, doprdele, došlo? Zřetelně si pamatuju, že jsem do vyvolání strachu z božího hněvu dal zatraceně všechno. A podle mých vzpomínek jsem odvedl sakra dobrou práci.“

„No, asi nikdy nebyla tou… nejstabilnější dívkou,“ přiznal Charlus a neztratil pobavení z tváře.

„Zatraceně,“ zasténal Harry. „Já… zatraceně. Proč mi nic nejde snadno?“

„Jako naprosto nezaujatý pozorovatel budu muset říct… patrně si za to můžete sám,“ uchechtl se Charlus.

Harry se na něj jen zamračil.