Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3 – část 1/3

And if I could save you, and if I could find a solution,
I would die a thousand times, to get you out of here.

Kdybych tě mohl zachránit, kdybych viděl jiné řešení,
raději bych tisíckrát zemřel, jen abych tě odsud dostal.

Warsaw 1943 (I Never Betrayed The Revolution) – Johnny Clegg

. . . . . . . .

Dean se probudil v okamžiku, kdy se ocitl na špatném konci nepřátelské, neomylně namířené hůlky, a s hrůzou si uvědomil, že zná příliš mnoho cenných informací.

Během krátké chvíle, kdy se probudil a než ho přepadl obranný instinkt, se rozhodl zůstat bez hnutí. Mezitím se mu v hlavě střídala jedna myšlenka za druhou, jak se snažil najít cestu z tohohle průseru, a v duchu si přeříkával pokyny, které všichni vojáci Řádu museli znát nazpaměť. Pozorujte své okolí byl určitě první, ale ke svému zděšení si uvědomil, že si nedokáže vzpomenout na ostatní… a do prdele. Raději se tedy soustředil a snažil se pozorovat své okolí s mizivou nadějí, že navzdory zmatku, který měl v hlavě, vydoluje z paměti zbytek pokynů v ten pravý okamžik. Vypozoroval, že ruka, která na něj mířila hůlkou, patřila jednomu z mladších vojáků – kterého nepoznával.

„Davidsone,“ vyštěkl voják hlučně. „Jednoho jsem našel.“

Slyšel, jak se k němu blíží hlasité kroky, a domyslel si, že patří skupině lidí. Dveřmi kůlny se skutečně prodraly tři osoby s vytasenými hůlkami. Ovládl pošetilé nutkání vyskočit a utéct, protože věděl, že jediným výsledkem by byla okamžitá smrt.

„Tak mu zabav hůlku.“

Hrubě ho popadlo několik rukou, jeden pár ho postavil na nohy, druhý prohmatal jeho oblečení. Zanedlouho objevil jeho hůlku a předal ji smrtijedovi, který byl podle Deana ze skupiny mladíků nejstarší. Takže jim v tuto chvíli velel. Davidson? Zcepeněl, protože čekal, že jeho hůlku okamžitě přelomí napůl, ale s překvapením si uvědomil, že si ji velitel beze slov strčil do kapsy. Co budou smrtijedi se zabavenými hůlkami dělat? Jejich spojenci hůlky okamžitě likvidovali, aby předešli návratu původnímu majiteli.

Díky tomu, že se soustředil na pozorování nepřítele, se částečně vzpamatoval z počátečního šoku, takže si vzpomněl na druhý pokyn v případě zajetí – varujte ostatní členy svého týmu. V posledních několika minutách k tomu neměl příležitost. Děkoval všem svatým, že většina jeho útvaru odsud zmizela už před několika hodinami. Zamyslel se nad tím, kdo tady zůstal a kde zrovna byl. Creevey – na hlídce nedaleko odsud. S trochou štěstí slyšel křik a dusot kroků, pochopil to jako varování a utekl. Takže zbývali Diehlová a Longbottom, kteří byli v opuštěné stáji kousek odsud. Seamus byl na průzkumu v nedalekém městě, takže mu nejspíš nehrozilo nebezpečí.

„Řekni svoje jméno!“

Ještě než stačil otevřít ústa, aby odpověděl, mu přistála rána pěstí. Deanovi se podařilo vytočit trup a trochu uhnout, takže dostal zásah spíš do ramene než přímo do hrudi. V duchu děkoval za pošetilou chybu svého únosce a rozkřičel se z plných plic. A bylo to – Diehlová měla naštěstí lehké spaní. Určitě ho slyšela. Varování si mohl odškrtnout.

Následně musel zaplatit za svoji troufalost. Měl zavřené oči, když do něj bušily pěsti smrtijedů, pořád dokola a dokola. Udělali si z něj fackovacího panáka a střídali se u něj, surově ho mlátili hlava nehlava. Musel se držet, aby se nechránil rukama – Bože, hlavně ne ruce – a nakonec odpadl na zem, kde se mu do hrudi otiskla špičatá bota.

Byl si jistý, že pokud jeho únosci nejsou úplně vypatlaní – na což se bohužel nemohl spoléhat – tak si dají pozor, aby zůstal celý a relativně při smyslech. Tím, co předvedli doteď, jen trochu upustili páru, aby ze sebe dostali adrenalin, který se v nich nahromadil před přepadením. Chápal to. Jakkoli to bylo surové a brutální – a mohl jen doufat, že to nebude mít dlouhé trvání – to nejhorší mělo teprve přijít.

A to mu dělalo opravdovou starost.

Veritaséru se nevyhne. Obě strany na něj během výslechů spoléhaly. Vzhledem k této neustálé hrozbě žádný člen Řádu nesměl uchovávat jakoukoli informaci déle, než bylo nezbytně nutné pro splnění mise. Neprodleně poté na ně bylo sesláno paměťové kouzlo a přišli o veškeré cenné vzpomínky. Jelikož byl v přední linii – pokud se dá určit přední linie v bitvách, kdy se válečníci mohou kdykoli přemístit – snažil se Dean udržovat rozumný balanc mezi tím, co věděl a co zapomněl. Vždy si dával dobrý pozor, aby byl v pravidelném kontaktu se specialistou na paměťová kouzla, který byl přidělen jeho jednotce – tedy v tomto případě s Hermionou. Byl ustavičně ve střehu. Až do této chvíle, kdy na tom záleželo nejvíc.

Teď totiž věděl, kde je Harry Potter.

A přitom třetí pokyn, hned po pozorování a varování, bylo střežit tuto informaci za každou cenu.

Za každou.

Bolest, kterou utrpěl během důkladné nakládačky smrtijedů, se nyní vyrovnala bolesti duševní při pomyšlení na to, co bude muset udělat. Tento obranný útok bude jeho poslední. Bude muset ty čtyři hrdlořezy přinutit, aby ho zabili.

Pokud bude mít štěstí, podaří se mu jednoho z nich rychle vyprovokovat k ještě rychlejší Avadě Kedavře.

V opačném případě zřejmě umře pomalým a bolestivým způsobem, protože z něho vymlátí duši. Tato varianta byla poněkud riskantní, jelikož by se mohlo stát, že ho nechají být těsně před smrtí, načež ho vyléčí a nakonec z něj stejně vypáčí pravdu.

No. Naštěstí znal zaručený způsob, jak během okamžiku nasrat většinu chlapů. Roztřeseně se nadechl, podíval se Davidsonovi zpříma do očí a jasně vyslovil, přestože měl pravděpodobně naraženou čelist, následující slova: „Bacha, ať si tvoji kámoši nevšimnou, jak jsi ze mě hotovej. Už vedle tebe nebudou chtít spát.“

Tím si vysloužil kopanec, nejspíš do ledviny, ale ne od Davidsona. Stočil se bolestí do klubíčka a otočil se ke smrtijedovi, který byl nyní asi nejvíc rozčilený ze všech. S úšklebkem oslovil mladšího muže: „Hele, možná ti přece jen dopřeje chvilku potěšení.“

No tak, no tak… víš, že mě chceš zabít…

Jenže to neudělal.

To poslední, co slyšel před slastným bezvědomím, byl Davidsonův zasyčený rozkaz, aby napomenul ostatní, a pak strohé: „Mdloby na tebe!“

Když znovu přišel k vědomí, pomalu a omráčeně, už nebyl v tmavé kůlně. Ležel znehybněný na tvrdé podlaze v cele bez oken. Podle toho, jak se cítil, se neobtěžovali s hojivými kouzly, ačkoli si byl jistý, že zkontrolovali, jestli nemá žádná život ohrožující zranění, než ho zde nechali jen tak ležet.

Pozoruj.

Varuj ostatní.

Chraň informace.

Někdo si všiml, že je vzhůru, protože se za dveřmi ozval ostrý zvuk. V jeho omezeném zorném poli se objevili dva muži, jiní než ti, kteří ho zajali. A – do prdele – jeden z nich byl jeho bývalý spolužák, Gregory Goyle. Divil se, kde má své někdejší dvojče, Vincenta Crabbea, než si vzpomněl, že pláchl do Kruvalu, dříve, než začala válka. Chytrý kluk. Chytřejší než Goyle – i když laťka nebyla nastavena příliš vysoko. Patrně se nenacházel nikde blízko smrtijedské základny, pokud tihle dva měli být kápové, kteří dostali na starost výslech. Dean začal v hlavě spřádat další plán, přestože byl zpomalený a ze zjevných důvodů nedokázal jasně myslet.

„Gregory Goyle,“ zamumlal. Vida, ohledně léčivých kouzel se mýlil – někdo zahojil přinejmenším jeho čelist. Patrně aby z něho snáze dostali informace.

Kdyby nebyl zaručeně jediný muž černé pleti, kterého Goyle znal, nejspíš by ho přes všechna zranění nepoznal.

„Ty vole. Dean Thomas.“ Dean čekal, jak smrtijed s novou informací naloží.

„Jsem to já, Goyle. Dlouho jsme se neviděli, co?“

Bez odpovědi.

„Kde že to vlastně jsem?“

To Goylea konečně přimělo k reakci.

„Otázky tu kladu já.“ Zřejmě ale nikam nespěchal, protože další poznámku adresoval svému kolegovi. „Tenhle bastard se mnou chodil do Bradavic. Do posranýho Nebelvíru, chápeš to?“ Oba se zasmáli. „Do té debilní koleje vezmou fakt každýho. Ve Zmijozelu platí jiná pravidla.“

Dean by si s ním dovolil nesouhlasit, s ohledem na živoucí důkaz, jenž měl před sebou.

Druhý muž poprvé promluvil. „Myslíš, že si bude hrát na hrdinu?“

„Pokusí se o to,“ odpověděl Goyle. „Ale bude mu to houby platné. Proti veritaséru mu nic nepomůže.“

Poznal nahrávku, ve kterou doufal – dokonce se za ni modlil. „Na to už je pozdě, Goyle. Už jsem ho dostal. Tvoji kámoši, co mě zajali, si chtěli trochu šplhnout.“

Na této lži záviselo úplně všechno. Dean spoléhal na zhoubu všech týmů na světě – problém s předáváním informací. Měli jeho únosci čas podat hlášení? Pokud ano, obtěžovali se je Goyle či jeho parťák vyslechnout? Uvěří jeho tvrzení, aniž by si ověřili fakta? Pamatoval si natvrdlý Goyle, že předávkování veritasérem může zajatci ublížit, takže by jim byl k ničemu?

Dlouhé ticho bylo již téměř nesnesitelné.

Ozval se Goyleův parťák. „A cos jim teda řekl?“

Ty brďo. Nedostal ani slušnou otázku na rozjezd. Přestože jeho myšlenkové pochody byly pomalejší následkem zranění, pořád byl před nimi o krok napřed. Druhý smrtijed byl naštěstí očividně stejný tupoun jako Goyle, avšak stále musel vymyslet odpověď, která bude znít aspoň trochu věrohodně.

„Všechno,“ odvětil se slabým zavrčením. „Jak jinak? Nemohl jsem tomu přece zabránit.“

Dva vyšetřovatelé, pokud se je tak vůbec dalo nazvat, si mezi sebou vyměnili úsměv. Goyle řekl svému parťákovi: „Tohle bude brnkačka, Bryci.“ Obrátil se k Deanovi. „Kdo tam ještě byl?“

Snadná odpověď. „Colin Creevey. Neville Longbottom. Susan Diehlová.“ Všichni už byli dávno v čudu.

Kdesi v dáli slyšel škrábání brku o pergamen, takže si domyslel, že je někde bleskobrk. Neobtěžoval se podívat kde.

„Co jsi tam dělal?“

„Spal.“ Panebože, byl to snad jejich první výslech?

Zdálo se, že trapnost otázky rozladila dokonce i Bryce. „Co jsi dělal v té oblasti, kreténe?“

Lepší. „Dostalo se k nám hlášení, že se v blízkosti města pohybují smrtijedi.“

„Tady ve Wentworthu?“ Dean si v duchu poznamenal, že ho neodvedli daleko od malého městečka, kde ho zajali. Tam byl také Seamus momentálně na průzkumu a pravděpodobně vůbec netušil, že šlo všechno do kytek.

„Ano.“

„Co jste tam hledali?“ zeptal se Bryce.

„Pátrali jsme po vaší jednotce – ale oni mě našli první.“

„Třeba jsme věděli, kde tě najdeme,“ chvástal se Goyle. Dean o tom upřímně pochyboval – jinak by si s ním v tomto smrtijedském rekreačním středisku užíval jejich láskyplné péče také zbytek jeho týmu. Náhle ho přepadla obava, že je přece jen dostali taky a teď jsou uvězněni ve vlastních celách.

Jeho obavy rychle zahnala další Bryceova otázka. „Kam se poděli tvoji kámoši?“

„Nevím,“ odpověděl po pravdě. Byl si jistý, že někam hodně daleko. Čtvrtým bodem na seznamu pokynů pro zajaté členy Řádu totiž bylo: Nečekejte, že vám někdo přijde na pomoc.

Oběma zřejmě došly otázky. Goyle se obrátil na svého parťáka: „Na co se ho máme ještě zeptat?“

Bryce se krátce zamyslel – hlavně si neubliž, pomyslel si Dean jízlivě – a odpověděl: „Nevím. Není to jedno? Až takhle dávka vyprchá, stejně výslech zopáknou. Dají mu další dávku a na všechno se ho zeptají ještě jednou.“

Z těch slov se mu sevřel žaludek. Nemohl doufat, že stejným způsobem ošálí další, pravděpodobně chytřejší tým, který ho bude vyslýchat. Leda že by přišel na něco, co zaručeně odvede jejich pozornost.

Za každou cenu.

Goyle se tvářil znuděně. „Pitomý Nebelvír. Statečnost ti byla nakonec k ničemu.“

 Bryce si ho pozorně prohlédl. „Není Potter taky z Nebelvíru?“

„Jo. Bydleli spolu.“ Otázka, která byla nasnadě, je oba napadla ve stejný okamžik.

„Takže víš, kde je Potter?“

Dean si skoro oddechl úlevou. „Ne,“ zalhal. Přepadla ho náhlá slabost a závrať – možná otřes mozku, pomyslel si omámeně.

„A co někdo další? Pohybuje se v okolí ještě někdo?“

Odmlčel se, tvářil se, že se snaží vyhnout odpovědi, a pak zamumlal: „Ano.“

Za každou cenu.

„Kdo?“

„Seamus Finnigan.“

„Kde je?“

Za každou cenu.

Byla to nekonečná trýzeň, když slyšel sám sebe, jak záměrně vyzrazuje nepříteli místo, kde se nachází jeho nejlepší kamarád.

Probudil se, když slyšel, jak hlídači otevírají dveře a vedou do cely znehybněného Seamuse Finnigana. Hrubě ho odhodili na zem a ledabyle na něj namířili Finite incantatem, což zbavilo neviditelných pout také Deana.

„Deane. Bože, tak rád tě vidím. Teda, samozřejmě ne tady. Do prdele, co ti to udělali? Vypadáš hrozně.“

Bojoval s vlastními slzami. „Ach, Seamusi.“

Jeho kamarád si všiml, že je rozrušený, a jal se ho utěšovat, čímž všechno akorát zhoršil.

„To nic. Nech mě hádat. Veritasérum.“

Nezvládl nic jiného, než jen bezmocně zírat. Ach bože, ještě před pár hodinami jeho provizorní plán vypadal jako geniální řešení. Na tom, aby se Dean vyhnul konzumaci veritaséra, záviselo úplně všechno, protože pokud by se mu dostalo do těla, nezbývalo by mu nic jiného, než vyzradit nepříteli pravdu o Potterovi a plánech Řádu týkajících se finální bitvy. V záchvatu paniky ho nenapadlo lepší řešení, jak odlákat jejich pozornost, než jim předhodit Seamuse. Jeho kamarád nevěděl nic, co by neměl, protože plány Řádu neznal. Obětovat ho bylo bezpečné. Pokud mu smrtijedi sednou na lep, stále existovala drobná naděje, že na něj zapomenou a místo toho se zaměří na výslech Seamuse.

A pak oba zemřou. Řád však zůstane v bezpečí.

Nyní ho však potkal střet s realitou, protože Seamus na něj mluvil, žertoval, jak to dovedl jenom on, a vůbec netušil, že ho Dean krutě zradil.

Rozhodl se, jasně a bez zaváhání, že nemůže umřít, dokud Seamus věří, že je nevinný. Musel se přiznat. Potřeboval, aby ho Seamus za to, čeho se dopustil, nenáviděl, stejně jako se nenáviděl on sám.

Nezradil Řád. Místo toho obětoval svého nejlepšího přítele. A kdyby si sáhl hodně hluboko do svědomí, nedokázal by odpřisáhnout, že ho tady nepotřeboval. Podvědomě toužil po tom mít Seamuse u sebe, prahl po uklidňující přítomnosti člověka, který byl spoustu let jeho blízkým přítelem. Nechtěl umřít sám.

Doplazil se ke svému kamarádovi, ignoroval bolest svých zranění a slzy, jež mu stékaly po tváři, a padl Seamusovi do náruče. Pevně se drželi jeden druhého, sužováni strachem a zoufalstvím. Dean se nakonec odtáhl dost na to, aby jeho ústa mohla zamumlat zhoubná slova, jež musel vyslovit, utajená před ušima jejich věznitelů – šeptem vyzradil Seamusovi krutou pravdu o své zradě.

Seamus tiše, šokovaně seděl a po tváři se mu nezadržitelně kutálely slzy. Dean ho jen odevzdaně pozoroval, připraven přijmout jakýkoli trest od svého přítele, poněvadž si to zasloužil, to a mnohem víc. Pořád dokola šeptal: „Je mi to hrozně líto,“ ale Seamus jako by ho neslyšel.

Seděli beze slov několik hodin.

Ze zahloubané nálady je vytrhl dusot bot. Goyle a Bryce byli zpátky a křičeli na ně, aby si stoupli. Seamus se vyškrábal na nohy a pomalu se postavil, ale Dean toho po mnoha zraněních nebyl fyzicky schopen. Bryce ho nešetrně vytáhl na nohy a Dean se snažil neomdlít bolestí.

Seslali na ně další poutací kouzlo. Ocitl se přišpendlený ke zdi, ani nevěděl jak, ale stále mohl volně pohybovat končetinami. Seamus byl, podobně spoutaný, po jeho boku.

„Jsi na řadě, Finnigane,“ oznámil Goyle zlověstně. V ruce držel lahvičku s čirou tekutinou. Udělal krátký krok, hrubě chytil Seamuse za čelist a nalil mu do hrdla veritasérum. Vrátil se také bleskobrk.

Deana si nikdo nevšímal.

Seamus byl podroben stejným otázkám – kdo, kde, proč – a Deanovi se potvrdil jeho předpoklad: jeho kamarád nevěděl nic užitečného.

„Tihle dva jsou úplně k ničemu,“ konstatoval nakonec Goyle a Bryce souhlasil. „Řád je ani nebude postrádat. Nevypadá to, že hráli důležitou roli.“

Cítil smrt skoro na jazyku. Splnil svoji povinnost. Jeho informace zůstala v bezpečí. Cena, kterou musel zaplatit, se však nedala vyčíslit.

„Deane.“ Bylo to jen šeptem vyslovené jméno, sotva slyšitelné, a přesto se mu rozbušilo srdce.

S bolestí otočil hlavu, aby se mohl podívat na Seamuse, který byl k němu otočený co nejvíce čelem, ačkoli mu to ztěžovalo kouzlo omezující pohyb. Pomalu, pomaloučku, zvedl ruku a natáhl dlaň směrem k Deanovi, co nejblíž. Dean v reakci natáhl vlastní ruku. Jejich dlaně se letmo dotkly, pak pevně semkly, téměř bolestivě, a přesto každá sekunda, kdy se drželi, pro ně byla požehnáním.

„Odpouštím,“ zašeptal nakonec Seamus pohnutě. „Odpouštím ti.“

Dean nevěřícně zavřel oči, ale potřeboval to vidět, podívat se do tváře příteli, naposledy dopřát spásu své duši, a pokud to mělo být to poslední, co na tomto světě uvidí, pak to stačilo. Naprosto.

Seamus se na něho usmál. „Číslo tři.“

Střežte své informace. Zalila ho úleva a hluboký vděk a konečně se uvolnil. Seamus to pochopil.

Odpověděl: „Číslo čtyři.“

Nečekejte, že vám někdo přijde na pomoc.

Číslo pět neexistovalo, ale pokud by jedno směl na seznam přidat, bylo by to: Nedělejte si falešné naděje. Přesně v ten okamžik, těsně po jejich smíření, se totiž otevřely dveře cely a vstoupili dva muži, které ihned poznal. V tu ránu s naprostou jistotou věděl, že jeho chabý pokus nevyšel a byl totálně v prdeli. Obětoval Seamuse zbytečně.

Stál před nimi Draco Malfoy. Za ním se důstojně tyčil Severus Snape. Dokonce i Goyle a Bryce se tvářili, jako by měli nahnáno.

Malfoy došel pro brk a pergamen a přelétl jej očima. Zdržel se komentáře, i když na něm Dean poznal, že se musí ovládat. Beze slov podal papír Snapeovi, který ho rychle přečetl.

Snape se přiblížil k Deanovi a svou majestátností k sobě strhl pozornost všech přítomných. Nikdo však nepromluvil. Díval se Snapeovi zpříma do očí a čekal, až promluví, podrobí ho výslechu, nebo ho udeří – ale nic z toho se nestalo. Jen upřený pohled. Deanovi najednou do popředí mysli vytanula všechna jeho tajemství, jedno po druhém, zcela proti jeho vůli: lež o tom, že dostal veritasérum, lokace Harryho Pottera a vše, co věděl o plánech na poslední bitvu. Snape po celou tu dobu, kdy se prodíral jeho myšlenkami, tajemně mlčel.

Pak se z ničeho nic otočil na podpatku a odešel ke dveřím. „Draco,“ vyštěkl. Malfoy ho bez váhání poslechl. Předtím, než odešli, vydal Snape rozkaz určený Goyleovi a Bryceovi: „Čekejte.“ Pak výše postavení smrtijedi zmizeli.

Dean vůbec nechápal, co se právě stalo, a soudě dle jejich reakcí na tom byli Goyle a Bryce úplně stejně.

„Na co máme čekat?“ stěžoval si Goyle.

Bryce zamumlal: „Asi až se někdo vrátí.“

Patrně, pomyslel si Dean. Nikterak se na to však netěšil. Všichni čekali. Čas od času si vyměnil ustaraný pohled se Seamusem.

Konečně se znovu otevřely dveře a tentokrát jimi vešel pouze Malfoy. Pokud si Dean myslel, že to, co se odehrálo před chvílí, byla ta nejpodivnější situace, v jaké se kdy ocitl, brzy se mělo ukázat, že se mýlil. A to šeredně.

Během té chvíle, kdy byl Malfoy pryč, přišel o pevné nervy a nyní z něho čišela nervozita. Když promluvil, zněl skoro úzkostně. „Dean Thomas.“

Malfoy k němu k jeho úžasu přistoupil, naklonil se k němu, položil své štíhlé, bledé ruce na jeho tvář a vášnivě ho políbil.

Dean jeho chování vůbec nechápal. Jelikož ho to zaskočilo, automaticky polibek opětoval, ale v hlavě mu rezonovalo jediné slovo: Jidáš. Zradil svého kamaráda polibkem.

Malfoy prolomil užaslé ticho. „Moc mě mrzí, že jsi tady, Deane. Dokonce ani to, co jsme pro sebe znamenali, co jsme spolu prožili – nic z toho tě nezachrání. Přidal ses ke špatné straně.“

O čem to sakra mluví?

„Přestože jsem tě miloval, Deane, a ty jsi tvrdil, že mě miluješ také, na ničem z toho teď nezáleží. Ty i tvůj nebelvírský kamarád zemřete.“

Sotva se udržel, aby nehledal pomoc u Seamuse. Ať už se dělo cokoli, vyžadovalo to jeho plnou pozornost, protože to zatím nedávalo žádný smysl. Třeba Malfoyovi prostě hráblo?

Jediným zvukem v místnosti bylo škrábání brku.

„Mrzí mě, že věci nejsou úplně jinak,“ pokračoval Malfoy. Naklonil se k dalšímu polibku a Deanovi nezbývalo nic jiného než spolupracovat. „Pořád tě miluju, víš.“

Slyšel Bryce s neskrývaným pohrdáním zamumlat: „Ty vole, Malfoyi, nech si to na soukromí.“

Malfoy uštěpačnou poznámku ignoroval a dál líbal a hladil zaskočeného Deana. Byl to tak trochu trapas, ale jeho tělo začalo na tuto bizarní situaci kladně reagovat.

Malfoy ho sjel pohledem, ale stále trousil něžná slůvka. „Nikdy tě nepřestanu milovat.“

Byl už z toho tak vedle, že si připadal, jako by se ocitl v jiné dimenzi. Letmo se podíval na Seamuse, ale jeho výraz mu potvrdil, že je z podivného představení stejně zmatený jako on. Malfoy se teď nad ním rozplýval, jako by ho zbožňoval, ale Deanovi se zdálo, že pod povrchem skrývá vztek a trochu zoufalství. Nemusel však nad tím dumat dlouho, protože Malfoy mu položil prst na ústa.

„Nic neříkej. Nemůžeš říct nic, co by nám v této situaci pomohlo.“

Měl jenom otřes mozku, nebo v tom bylo skryté poselství?

Malfoy ho naposledy políbil, pomalu od něho odstoupil a vytasil hůlku. „Ani netušíš, jak mě to mrzí. Sbohem.“

Nemohl se na to dívat. Zavřel oči, čekal, až uslyší slova smrtící kletby, a doufal, že bude na řadě první, aby neslyšel umírat Seamuse. Přemítal nad tím, zda skrz zavřená oční víčka uvidí zelené světlo, nebo ucítí nějakou bolest.

„Mdloby na vás!“

Otevřel oči dost rychle na to, aby viděl omráčeného Goylea a Bryce dopadat na zem.

„Finite incantatem.“

Poutací kouzlo bylo ukončeno a Seamus vyskočil vpřed. Dean s nezahojenými zraněními nedokázal reagovat dost pohotově, ale Malfoy ho zachytil, aby nespadl na zem.

„Miláčku.“ Něžné slůvko vyslovil chladně. „Nemohl jsem tě zabít. Nemáme moc času. Musíme odsud rychle pryč. Z budovy se nejde přemístit. Musíme použít letax.“ Malfoy chrlil pokyny, jako by ještě před chvílí nevyznal nehynoucí lásku svému vězni, jako by právě neomráčil své kolegy a jako by všechno dávalo naprostý smysl.

„Můžeš chodit? Ne? Finnigane, tak ho podepři. Na mobilicorpus jsi příliš vzhůru a nerad bych tě uvedl do bezvědomí, lásko. Co bys řekl na slabé nadnášecí kouzlo?“ Zamumlal slovo, které Dean nikdy předtím neslyšel. Najednou si připadal lehčí a Seamus ho snadno uzvedl.

„Tak a teď přijde to nejhorší. Musíme se dostat k letaxové síti skrz místnost na konci chodby, srdíčko, takže na tebe teď namířím hůlku. Udělej všechno, co ti řeknu, a hlavně to neposer a možná se odsud dostaneme živí. Jestli ne, tak… no, polibek na rozloučenou už jsme si dali.“ Nuceně se zasmál a jeho typický jízlivý tón byl zpět. „Můžeme?“

My back to the wall, a victim of laughing chance.
Stojím zády ke zdi jako oběť podivné náhody.
Deacon Blues – Steely Dan

. . . . . . . .

Vypadli z krbu do neznámé místnosti v očividně opuštěném domě. Blíže Dean jejich polohu nedokázal určit.

Seamusovi se konečně vrátila řeč. „Draco Malfoy. Špeh Řádu?“

Načež se konečně vrátil důvěrně známý úšklebek a sarkastický tón, jež si pamatoval ze školy, a svět byl zase v pořádku. „Deset bodů pro Nebelvír. Bravo, Finnigane. Musíš obvykle probdít vzhůru celou noc, než dojdeš k podobně geniálním závěrům?“

Dean poznal, že pod arogantním povrchem stále bublal hněv – možná dokonce čirý vztek.

Seamus se dle očekávání nechal vyprovokovat. „Sakra, Malfoyi, prostě odpověz na otázku. Co se děje?“

Malfoy se k Seamusovi přiblížil a Dean se lekl, že si vjedou do vlasů. „Jenom to, že jsem právě zachránil vaše holé zadky před smrtijedy. Doufal jsem, že ti nebudu muset vysvětlovat aspoň tohle.“

Vložil se do toho dřív, než se situace mohla ještě víc vyhrotit. „Nezlob se, Malfoyi, musíš nám to prominout. Máme za sebou náročný den.“ Rozpřáhl ruce a doufal, že to bude působit jako výzva k usmíření. „Ale díky.“

Malfoy nic neodpověděl, jen z jeho očí stále šlehaly blesky.

„Spíš bychom se měli ptát proč. Proč jsi nás zachránil?“

Malfoy namířil svůj hněv proti němu, jako pochodeň pomsty. „Protože jsi toho věděl, do prdele, příliš. Proto.“ Najednou sotva popadal dech, jak ho přemáhaly emoce. „Protože se všechno posralo a dostal ses do zajetí, i když jsi toho věděl sakra moc, Thomasi, a dobře to víš.“ Nyní křičel. „Ty to, kurva, moc dobře víš, nebo ne?“

Mohl jen souhlasit. „Ano.“

Malfoy nedokázal zastavit svůj slovní průjem. „Věděl jsi to, Finnigane? Proč tě musel zaprodat? Byl ochotný riskovat tvoji smrt, aby napravil, co zpackal. Pěknej kámoš.“

Dean se v ten okamžik nedokázal podívat na Seamuse, přestože jeho kamarád všechno věděl a dávno mu odpustil. Nedokázal tomu znovu čelit – ale musel.

Seamus promluvil první. „Všechno vím, Malfoyi. Všechno. Už mi to řekl, jasný? Bylo nutné, aby o těch sračkách věděl, a chytili ho dřív, než mu stihli vymazat paměť. Co se stalo, to se stalo. Navíc ti do toho sakra nic není!“

„Kéž by. Do prdele,“ vychrlil do tmy.

Jedné věci Dean stále nemohl přijít na kloub. „Jak to vlastně víš, Malfoyi?“

Po vyslovení té otázky se Malfoy z nějakého důvodu vyčerpaně svalil do omšelého křesla. Zaklonil hlavu, jako by mu docházely síly, a prohrábl si rukou vlasy. „Od Snapea. Je nitrozpytec. Přečetl tvoje myšlenky. Když si uvědomil, co víš, vymyslel plán, jak tě z toho hnoje dostat. Nemohli jsme riskovat výslech pod vlivem veritaséra. V sázce toho bylo moc.“

Za každou cenu, pomyslel si unaveně.

Draco ještě neskončil. „Nedokázali jsme ale přijít na to, jak se ti podařilo tu informaci zatajit po první dávce veritaséra.“

Dean se poprvé po dlouhé době usmál. „Vůbec mi ji nedali. Řekl jsem Bryceovi, že to udělali už ti, co mě zajali, a on na to skočil.“

To překvapilo jak Malfoye, tak Seamuse. „Ty vole, to bylo fakt chytrý,“ řekl Seamus a Malfoy dodal: „Bryce je tupé hovado. Všechno zlé je pro něco dobré – už toho idiota nemusím snášet.“ Všiml si, že Malfoy do své kritiky nezahrnul Goylea – zřejmě z loajality vůči starému příteli. Pro takovou loajalitu měl pochopení, i když ji sám zradil.

„Proč ne?“ vyhrkl Seamus.

To v Malfoyi probudilo novou vlnu hněvu. „Proč ne? Proč myslíš, ty kreténe?“ Probodl Seamuse pohledem, jako by si představoval, že ho mučí kletbou Cruciatus. „Myslíš, že po tom, co jsem předvedl, se můžu jen tak vrátit do království smrtijedů? Po tom, co jsem pomohl utéct dvěma zajatcům? Myslíš, že tam můžu jen tak nakráčet a říct: Jejda, nevím, co mě to popadlo?“ Znechuceně potřásl hlavou. „A to jsem si myslel, že Bryce je idiot.“

Tím se vysvětlovalo, proč je Malfoy tak nakrknutej. Nechal se zkompromitovat v očích smrtijedů – nenávratně – jen aby je zachránil. Začínalo to dávat smysl.

Zbývala ovšem ještě jedna otázka. „A ty polibky a ehm…“

„Aha. Docela sis tu pozornost užil, co?“ Malfoy zkřivil ústa v parodii na úsměv. „Mrzí mě, že tě zklamu, Thomasi. Všechno jsem předstíral.“ Suše se zasmál. „Finnigan vypadá, že se mu fakt ulevilo.“

„Ale co–“

„Alibi pro Snapea, samozřejmě. Nedávalo smysl obětovat nás oba. Takhle to vypadá, že byl jeho Malfoyovic svěřenec tajně zabouchnutý do jednoho z vězňů a pomohl mu utéct. Vše zaznamenáno bleskobrkem a viděno na vlastní oči dvěma věrnými stoupenci, pochopitelně. Snapea nikdo podezřívat nebude.“ S jiskřičkami v očích sjel Seamuse pohledem. „Měl jsi padesátiprocentní šanci, že se středem mé pozornosti staneš ty, Finnigane. Nakonec jsem si řekl, že u Thomase je menší šance, že bude pištět jako malá holka. U tebe jsem si tím nebyl tak jistý.“

Seamus, v hlase víc uznání, než ho slyšel projevit za celý život, se tiše zeptal: „Jak dlouho jsi vlastně špeh?“

Malfoy si povzdechl. „Od pátého ročníku. Takže tři roky. A teď je to celé úplně k ničemu.“ Se zdviženým obočím se podíval nejdříve na Seamuse, a pak na Deana. „Jste překvapení? Nic si z toho nedělejte. Učil jsem se podvádět a lhát přímo od mistra.“

„Od Snapea.“

„Od Snapea,“ přikývl Malfoy. „Ačkoli začátky byly v režii mého otce. Dalo by se říct, že se učím v podstatě od plenek.“

Najednou na něho padla únava a se syknutím si protáhl záda. „A co teď?“ vydechl.

„Teď vás pošlu domů. Máte štěstí.“

„Myslíš, že bys předtím zvládl pár hojivých kouzel?“ vysoukal ze sebe Dean. „Sebrali nám hůlky.“

„Aha, málem bych zapomněl. Omlouvám se, měl jsem trochu jiné starosti,“ vysvětlil Malfoy, vytáhl jejich odcizené hůlky a elegantním pohybem je vyslal k jejich majitelům. „Členové hlídky byli laskaví, že je nezlomili, že?“

„Docela jsem čuměl,“ souhlasil. „A rozhodně to nebylo naposled.“

Malfoy, poprvé za dnešní den docela klidný, strávil několik minut napravováním nejhorších zranění. „Takhle by ses měl být schopný dostat, kam potřebuješ.“

„A kam že to bude?“ zeptal se Seamus.

Malfoy se na něho jízlivě podíval. „Kam bys rád? Co nějaká hezká dovolená? Třeba Paříž? Tahiti?“ Všichni nyní stáli. „Nebo zpátky do své nory?“

Dean došel ke správnému závěru. „Grimmauldovo náměstí.“

„Bingo! Klienti naší cestovní agentury říkají, že v tomto ročním období je tam nádherně.“

„Přidáš se?“

„Asi vynechám. I když ještě nevím, kam půjdu. Přiznám se, že když jsem se dnes ráno probudil, ještě jsem netušil, že do oběda budu vyzrazen. Fakt jsem si myslel, že vydržím mnohem dýl. Tahiti momentálně nezní vůbec špatně.“

Dean mu bez velkého přemýšlení podal ruku. Malfoy ji s viditelným překvapením přijal. „Díky, Malfoyi. Za všechno. Mrzí mě, jak dopadly tvoje plány. Máš to u mě, fakt že jo.“

Malfoy slabě přikývl. „Škoda, že si to budeš pamatovat jenom, ach, příštích deset sekund.“ Dean po těchto slovech nervózně škubl hlavou. „No tak, Thomasi, snad sis nemyslel, že ti nechám vzpomínky? Po všem, co jsme spolu prožili?“

Rezignovaně zavrtěl hlavou. „Ne.“

Malfoy se ušklíbl. „Tak jo.“ Namířil hůlku na Seamuse. „Zapomeň!“ Vhodil do ohně letaxový prášek a pak řekl: „Grimmauldovo náměstí dvanáct.“ Seamus zmizel. Deanovi blikalo před očima tlumené světlo krbu a dobrovolně přistoupil blíž. To poslední, co vnímal, byla slova paměťového kouzla a smutné, bledě šedé oči.

„Panebože. Kde ses tu vzal?“ Udivené přivítání bylo poněkud neomalené. Dean vpadl do místnosti, která vypadala jako obývací pokoj Grimmauldova náměstí 12, s menší ladností než obvykle. Automaticky se otočil za hlasem, který ho oslovil, a zjistil, že patří Remusi Lupinovi. Seamus zřejmě vypadl z krbu chvíli před ním a tvářil se stejně zmateně jako on.

„Nemám tušení,“ odpověděl. „Pamatuju si -“ To poslední, co si pamatoval, bylo, jak vyzrazuje smrtijedům, kde je Seamus. Nebyl však připraven to přiznat. Co se sakra stalo? Jak se mu podařilo utéct? „Zajali mě. Vůbec nevím, jak jsem se odsud dostal.“

Po těchto slovech Lupin prudce vstal.

Seamus dodal: „Naposledy jsem spal ve Wentworthu. Nevím, jak jsem se sem dostal.“

V ten moment ho osvítilo a podíval se na své ruce. Byl to starý trik Řádu – před tím, než vám vymažou paměť, ať už z jakéhokoli důvodu, použijete mudlovskou abecedu pro hluchoněmé, abyste měli nápovědu.

Každá jeho ruka ukazovala jedno písmeno. Celkem tedy dvě písmena. D. M.

Seamus sklopil hlavu. Jeho ruce ukazovaly stejné iniciály. D. M.