Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola desátá

Harry otevřel oči a zjistil, že je sám v husté mlze. Když se sklopil pohled dolů, viděl, že stojí ve vysoké trávě, a slyšel, jak někde v blízkosti narážejí vlny na skály.

„Haló… je tu někdo?“

Vlhká studená mlha mu prosakovala do oblečení, až se zachvěl do morku kostí. Zamumlal kouzlo, aby tomu zabránil, ale k jeho zděšení se minulo účinkem.

„Tvoje dovednosti nemají na těchto místech žádnou moc, Harry Pottere.“ Mohla za to mlha, že bylo tak těžké rozeznat, kde mluvčí stojí? Téměř se zdálo, že hlas přichází z celého okolí.

„Kdo jsi a co po mě chceš?“

„Kdo jsem, není důležité, Harry Pottere. Temné síly se snaží ovládnout moc, která jim nepatří, a jen ty je můžeš zastavit. Až přijde čas, budeš si muset vybrat… budeš si muset vybrat, zda jsi připraven přinést oběť.“

Harrymu se sevřel žaludek strachem. „Co tím myslíš, že si budu muset vybrat? Jakou oběť…?“

Hlas, který mu odpověděl, byl jiný. Byl to ženský hlas, vřelý a důvěrně známý… „Musíš mít víru, Harry… Všechno bude v pořádku.“

„Mami?“

Mlha kolem něj se roztočila, až musel pevně zavřít oči, aby potlačil nával nevolnosti…

„Harry.“

Matčin hlas ho přiměl znovu oči otevřít, a tak nakrátko zahlédl vysoké útesy, maják a burácející vlny. Na úpatí byla do skály vytesaná plošina vedoucí k úzké puklině… Pak se mlha kolem něj znovu uzavřela.

„Harry!“ Tentokrát ten hlas nezněl jako matčin. Ve skutečnosti zněl jako hlas Nataši Romanovové. Co tady dělala? Neměly by sny o ní být o něco… zábavnější?

„Harry! Musíš se probudit!“

Probudit?

„Harry.“

Přimhouřil oči proti světlu. „Coo… Tašo?“

„Dneska je řada na mně. Tentokrát jsi snil ty. Noční můra?“

Harry si prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. „Vlastně ne, bylo to spíš divné než děsivé… viděl jsem… on byl… ona… ach.“

Nataša se posadila na okraj postele.

„Co jsi viděl? Kdo tam byl…? Harry, je ti dobře?“

„Hm… Jo… Nejdřív potřebuju kávu. Myslím, že mám nápad, ale musím si to srovnat v hlavě.“

Nataša kývla hlavou směrem k tácu na příručním stolku. „Je tu snídaně. Posluž si. Mám si mezitím začít balit věci?“

Harry přikývl a zamířil ke konvici s kávou s novou rozhodností v očích. „Jo.. možná… je tu něco, na co se potřebuju nejdřív podívat… Mám tušení, že jsem možná na něco kápnul.“

***

Harry byl tak odhodlaný, že si nedal ani pořádnou snídani, jen kouzlem shromáždil všechny své věci rozptýlené po místnosti, aby se naskládaly do tašky, a vypil rychle po sobě dva šálky kávy. Nataša se svou obvyklou efektivitou měla už tašku připravenou u dveří a znepokojeně ho pozorovala. „Doufám, že nejsme něčím prokletí…“

Harry dopil a věnoval jí rozhodný pohled. „Zpátky do knihovny, Tašo. Musím si oprášit informace o původních druidech.“

***

Branwen stála u okna a pozorovala, jak rostliny venku ohýbá svižný vítr.

„Před tisíci lety byli druidové vyšší třídou keltské společnosti. Učenci, soudci, kněží a učitelé, byli ctění, respektovaní a obávaní. Jejich obřady se nekonaly v kostelech nebo chrámech, ale v rozsáhlých dubových hájích poblíž zapadlých a posvátných jezer. Stát se druidem byla vážná věc, protože osvojit si jejich filozofii, schopnost věštění a léčení, poezii, náboženské obřady a magii mohlo trvat až dvacet let. A to vše bez možnosti cokoliv si zapisovat. Druidové od svých žáků vyžadovali, aby si trénovali mysl. Byl to závažný úkol.

Druidové pocházeli z Brittonie, ale migrovali do Irska a do zemí známých jako Galie. V Galii byl druid prostředníkem mezi smrtelníky a bohy, stál připravený mezi světy, a v případě irské a velšské společnosti mezi Oním světem a pozemským životem. Část své magické síly čerpali druidové z Onoho světa.“

„Takže to nebyli kouzelníci, tak jak je známe dnes.“

Branwen zavrtěla hlavou. „Mnozí z nich byli mudlové, ale pro mladého muže se schopnostmi, narozeného v chudobě, to byla lepší volba než dělník, sluha nebo voják.“

„Například pro Merlina?“

„Ne, o Merlinově původu existuje celá řada příběhů, ale nejpravděpodobnější je, že byl nemanželským synem velšské princezny, která byla možná jeptiškou.“

„A jeho otec?“

Harry se zamračil, protože Branwen zaváhala, i když jen na vteřinu. „O jeho původu neexistuje žádný písemný záznam.“

„Ale vy víte, kdo byl jeho otec.“ Bylo to prohlášení, nikoliv otázka.

„Řečeno moderní mudlovskou terminologií, Harry, tato informace nepatří striktně k ‘nutným znalostem’. Přijmeš mé ujištění, že totožnost Merlinova otce není pro tento úkol důležitá?“

Nataša fascinovaně sledovala, jak Harry protahoval ticho, dokud ji nebrnělo v uších. Jeho postoj působil klamně neformálně a prsty kreslil po stole nahodilé vzory.

„Takže Merlinův otec byl… odjinud… jako vy.“ Znovu v jeho tónu nezazněla žádná otázka.

Branwenina tvář postrádala jakýkoliv výraz. ,,To, pane Pottere, není vaše starost.“

„Takže mám pravdu, že ano?“

„Vraťme se k původnímu tématu. Jak už jsem řekla, jeho původ není v tomto případě důležitý.“

Harry si povzdechl. Zdráhal se zbytečně na jejich hostitelku tlačit. „Takže Merlin byl vychován jako druid.“

„Byl poslední svého druhu, cvičil a učil se tajně.“

„Co se stalo s ostatními?“

„Nedlouho po přelomu tisíciletí se Římanům přestala zamlouvat moc a autorita, kterou druidové měli, a tvrdili, že nesouhlasí s jejich lidskými oběťmi. Postupně byli oni a jejich praktiky vytlačováni z římských držav, až se nakonec ti přeživší uchýlili na jedno z nejposvátnějších míst, o kterém byli přesvědčeni, že je bezpečné a ubránitelné. Oddělení od pevniny nepoddajnou a nebezpečnou masou vody si museli být jistí, že jsou v relativním bezpečí.“ Branweniny oči byly vzdálené a smutné, jako kdyby se ta tragédie odehrála teprve před několika týdny, nikoliv před staletími.

„Římanům, vedeným Suetoniem Paulinem…“ vyplivla to jméno jako kletbu, „… se podařilo přejít, i když při tom zahynulo mnoho jeho mužů a koní. Druidové byli zmasakrováni, muži, ženy i děti, a jejich posvátné háje zničeny.“ Zavrtěla hlavou. „Byla to krvavá řež, proto neodešli mírumilovně do stínů.“

Harry přikývl, jako kdyby to všechno celou dobu ve svém srdci věděl.

„Anglesey.“

***

O necelé tři hodiny později znovu kráčeli po strmé cestě z vrcholu Tor. Na rozdíl ode dne, kdy přijeli, bylo chladno a jasno, takže výhled na vodní cesty a močály, díky nimž byl Tor skutečně ostrovem, byl ohromující. Harry od nich odtrhl oči a místo toho se soustředil na zrzku po své levici. Od chvíle, kdy se rozloučili s jejich hostitelkou a přislíbili, že se vrátí, byla zticha. Nyní kráčela vedle něj připravená do akce – oblečená do džínů, mikiny a pevných bot, vlasy pevně stažené do ohonu, ruce v kapsách a v očích soustředěný výraz. Vypadala miliony mil vzdálená ženě, kterou políbil onu první noc v Branwenině zahradě. Teď vypadala jako Black Widow.

„Jsi v pořádku?“

„Jak jsi to věděl? O Branwen?“

„Bylo to jen tušení. Ale co mě jako první přimělo k zamyšlení, bylo něco, co řekla, když jsme poprvé dorazili do knihovny… něco o pokladech Devíti říší. Je nepravděpodobné, že by si čarodějka ze Země, i se všemi jí dostupnými znalostmi, byla tak dobře vědoma našeho místa ve vesmíru. Všechny tyhle záležitosti vyšly na světlo během několika posledních let, po událostech, ke kterým došlo v Novém Mexiku.“

„Nemyslíš si, že Loki…?“

Harry se zasmál. „Ne… pro jednou nevedou všechny cesty k jeho královské výsosti. Pokud jsou čísla, která jsi mi dala, pravdivá, byl by na jejich poměry stále velmi mladý. Příliš mladý na to, aby se vplížil zpět na zem a způsobil tenhle druh problémů. Pravděpodobně se to nikdy nedozvíme…“

Pokrčila rameny, ale nespustila oči ze vzdáleného obzoru. „Až odejdeme… nemáme tušení, jestli se z portálu vynoříme uprostřed odpoledne nebo v noci. Také nemáme tušení, jestli na nás budou čekat.“ Harry přikývl. Konečně sjela pohledem ke straně a podívala se na něj. „Takže kdo tam bude – někdo od vás nebo od nás?“

Harry zavrtěl hlavou. „Je těžké to říct najisto, ale vsadil bych se, že od vás. Jak říkáš, Hydra je převážně mudlovská organizace. Ale možná čekají, až se vynoříme z magického portálu na jednom z nejvýznamnějších a nejmocnějších míst v zemi. A je tu někdo jménem Araposa…“

Prudce vzdychla. „Takže ve skutečnosti říkáš, že nemáš ponětí.“

„Ani ťuk.“

„Skvělé.“

Pokračovali v cestě, ale tentokrát se u dubu nezastavili. Nakonec obešli výběžek Toru a uviděli u lodi čekat Beineona. V tu chvíli Harry uchopil Natašu za ruku a zastavil ji.

„Tašo?“

„Co je, Harry?“

„Mluv se mnou.“

Po velmi dlouhou dobu nic neřekla, jen očima pozorovala vzdálený obzor.

„Je to fakt hloupé. Cítím se, jako kdyby to byl konec dovolené. Nebo jako když si uvědomíš, že to byl jen sen.“

„Co byl jen sen?“

„Být normální. Jít na večeři, v neděli odpoledne si zaběhat… Teď už to je obvyklá práce. Střílet, prát se s padouchy, zachraňovat svět.“

„Jak jsem řekl, nemusí to tak být. Můžeme to dokončit a pak odejít… kam si budeš přát.“

Zavrtěla hlavou. „Myslíš si, že nás svět jen tak pustí, Harry? Vždycky tu bude nějaká další hrozba. Dřív nebo později nás zavolají zpátky. Jeden můj přítel… Bruce, on má… problém.“

„Nepůjde náhodou o velký zelený rozzlobený problém?“

S úsměvem přikývla. „To je ono. Stále se snaží skrývat, mizí někam do zapadákova. Vesnice v Africe, slumy v Kalkatě… Mohl by se klidně nacházet uprostřed amazonského deštného pralesa a oni by ho vypátrali, pokud by ho fakt hodně potřebovali.“

„Věř mi, existují prostředky a způsoby, dokonce i pro tebe a pro mě…“

Znovu vykročili, ale šli pomalu, soustředění spíš na sebe navzájem než na cestu jako před chvílí. „Tak kam se tedy chystáme?“

Harry zakroutil hlavou. „Tentokrát mi knihovna paní Branwen nepomohla. Potřebuju počítač a satelitní mapy. Jde o ten sen dnes ráno. Mluvil jsem s… no, nevím, čí byl ten první hlas, ale druhý patřil… patřil mojí mámě a ta mi ukázala místo, které si asi vybavuju z mého výletu do Anglesey před pár lety.“

„Ale nejdřív se musíme probojovat odtud.“

„Jo. Dobré je, že pravděpodobně nebudou po zuby ozbrojení.“ Když se na něj skepticky zahleděla, usmál se. „Tohle nejsou Spojené státy, tohle je Spojené království. Na lidi potloukající se po ulicích se zbraněmi máme zákony. Ani většina mudlovských policistů je nenosí. Když si my nemůžeme obstarat revolver, oni nemůžou použít nic většího, aniž by vyvolali pozornost, které se určitě touží vyhnout.“

Zkontrolovala si nože u pasu, na zápěstí a nad kotníkem a krátce přikývla. „Takže použít nůž, kde to bude možné. Jdeme, pane Čáryfuku, musíme chytit loď.“

„Jsem ti v patách, agentko Romanovová.“

I Beineon vypadal, že mu toto ráno není do řeči, hladce a tiše je převážel přes temnou vodu a pronikavé modré oči upíral ke vzdálenému pobřeží. Až když byli jen chvilku před přistáním, obrátil se k nim.

„Pamatujte na má slova. Ti, kteří vás pronásledují, mohou čekat na druhé straně portálu. Pomohl bych vám, kdybych mohl, ale mým úkolem musí být zachovat posvátnost ostrova za každou cenu. Jakmile vstoupíte do světa smrtelníků, musím za vámi uzavřít průchod. Buďte ve střehu, protože ať vás tam čeká cokoliv, nebude už cesty zpět.“

Harry se pousmál. „Počítám, že bychom se nemohli přemístit z této strany portálu? To by bylo příliš snadné, že?“

„Pane Pottere, jste považován za jednoho z nejmocnějších nyní žijících smrtelných kouzelníků, ale ani vy se nemůžete přemísťovat mezi světy. Než se budete moci bezpečně přemístit, portál musí být uzavřený.“

Harry krátce přikývl a podal Nataše ruku, aby jí pomohl ven z lodi. Beineon s holí v ruce je vedl k pobořené zdi napůl ukryté mezi stromy. Vyťukal na ni složitý vzor a poté se dlaní dotkl kamene úplně na vrchu. Krátce jim stiskl ruce a ustoupil stranou. „Hodně štěstí, mí přátelé, ať vás provází moc bohyně.“

Kameny před nimi začaly vířit jako dým a odhalily chladné stíny pozdního večera v Glastonbury. S hůlkou a noži v rukách opatrně prošli portálem, všechny smysly nastražené na první známku útoku, ale všechno kolem bylo tiché a klidné.

Harry zaslechl měkký výdech portálu, který se za ním s jistou úlevou uzavíral – poslední věcí, kterou potřebovali, bylo, aby Hydra získala přístup k ostrovu a všemu, co střežil. S opatrným ohlížením přes rameno se Harry natáhl po Natašině ruce, aby je odtud přemístil… a vzápětí nedokázal potlačit šokovaný výkřik, když zvuk výstřelu ohlásil letící kulku, která ho téměř připravila o ruku a hůlku mu odrazila daleko do zahrady. Přivolal si ji zpět, zatímco se Nataša vrhla do trávy a vyhnula se druhé ráně. První střelec vzápětí ležel se zlomeným krkem na štěrkové cestě. Harry vypálil omračovací kouzlo na druhého, který se k Rusce blížil zezadu, a poslal ho k zemi, kde to Nataša kruhovým kopem dokončila. O několik vteřin později vylétl zpoza živého plotu záblesk modrého světla a složil ji neschopnou pohybu k zemi právě v okamžiku, kdy Harry ztuhl při zaslechnutí zvuku odjištění pistole a při dotyku chladného kovu na zátylku.

Hlas, který se za ním ozval, byl ženský. Mladý, uhlazený a rozhodně britský. „Pane Pottere, prosím, nehýbejte se a zvedněte ruce. Tato zbraň je sice malá, ale věřte mi, že je schopná roztříštit vám páteř. Doporučuji vám absolutní spolupráci.“

Harry zůstal zcela nehybný. Cítil, jak se tlak pistole trochu zmírnil a hůlka mu zároveň zmizela z ruky. Ze stínů na druhé straně mýtiny se vynořila štíhlá tmavá postava s hůlkou v ruce. Jelikož byla oblečená od hlavy k patě v černém a vlasy i obličej zůstaly skryté, nedalo se zjistit, jestli je to muž nebo žena. Postava kráčela k nyní bezmocné Nataše a Harry vyrazil vpřed, ale v posledním okamžiku si uvědomil, co by se mohlo stát. Tlak na zátylku znovu stoupl a zastavil ho…

„Nedělejte nic, čeho bychom mohli oba litovat, pane Pottere. Jsem naprosto připravená vás zabít, pokud budu muset, ale jsou tu… jisté strany, které dávají přednost tomu nechat vás naživu… prozatím.“

Koutkem oka Harry zahlédl, jak se tmavá postava sklonila nad ochablou Natašou. Ozvalo se ostré prásknutí a společně mu zmizely před očima. Ucítil prudký nápor bolesti, jelikož ho do hlavy silně udeřila pažba zbraně, a všechno kolem zčernalo.

***

Draco Malfoy se váhavě napil čaje z jídelny a trhl sebou – byl přesně tak hrozný, jak se obával. Odložil hrnek a důkladně si promnul čelo, aby utišil bolest hlavy, která mu začínala pulzovat za očima. Po stránce kriminality šlo o pár celkem klidných dní, ale samotná administrativa byla noční můra – není divu, že Harry trávil v kanceláři tolik času. Právě se v duchu rozhodoval, jestli to má vzdát a přijít po polovičatém spánku ráno dřív, nebo si dát noční směnu a dorazit to všechno najednou, když jeho rozjímání přerušilo ostré zaklepání na dveře.

„Dále.“ Když se na prahu objevila Hermiona Grangerová, obočí mu vylétlo vzhůru. „Hermiono – co tě přivádí do tohoto patra? Ti, o nichž se nemluví, tě dostatečně nezaměstnávají?“ Pak zaváhal, protože zaregistroval její výraz. „Víš, že tady Harry momentálně není, že ano?“

„Právě jsem měla hovor z pohotovosti v Západní Anglii.“ Když viděla Dracův nechápavý výraz, mrzutě zafuněla. „Víš… z nemocnice. Draco – vážně si potřebuješ rozšířit znalosti o mudlovském světě.“

Draco se zamračil. „Nepochybně mi povíš, proč ti ta nemocnice v tuhle dobu volala, Grangerová. Nebo jsi tady jen proto, abys dokázala, že jsi dostatečně důležitá, abys přebírala telefony?“

Teď se pro změnu zamračila Hermiona. „Není nutné, abys byl tak nepříjemný, Draco. Chystala jsem se ti to říct – jde o Harryho. Našli ho v bezvědomí v zahradě v Glastonbury a poblíž něj dvě mrtvá těla, naštěstí to nebyl nikdo z našich. O ty se postará Kingsleyho kancelář, ale Harry má frakturu lebky a další vlasové praskliny na lícní kosti a čelisti. Zdá se, že dostal ránu zezadu do hlavy a v bezvědomí dopadl na chodník – obličejem. Ještě se neprobral a monitorují ho kvůli otoku mozku. Snažím se ho dostat ke Svatému Mungovi – právě teď, když spolu mluvíme, na tom pracují ti nejlepší lidé z odboru pro styk s mudly.“

Draco vyskočil ze židle a natáhl se pro plášť. „Tak na co ještě čekáme, Grangerová? Jdeme.“

***

„Promiňte… Hledáme Harryho Pottera. Volala mi Samantha Brownová, že sem byl přijat.“

Dívka za stolem stěží vzhlédla. „Posaďte se.“

Hermiona se zhluboka nadechla a snažila se zůstat klidná. „Ale on má zranění hlavy. Je v bezvědomí.“

Dívka přikývla a zapsala cosi do počítače. „Posaďte se.“

Hermioně zaplály oči a zbrunátněla. „Tak podívejte…“

Draco, který viděl blížící se výbuch, přistoupil blíž. „Promiňte, slečno…“ protáhl se kolem Hermiony, nenuceně se naklonil přes stůl a zadíval je na jmenovku neochotné dívčiny… „Jenny. Rád bych věděl, jestli mi můžete pomoct.“

Jenny vzhlédla a trochu vykulila oči, když oceňovala Dracův vzhled, momentálně v černých mudlovských džínách, dobře padnoucím šedém svetru a černém koženém saku. „Jsem si jistá, že můžu… pane… ehm.“

„Granger… David Granger. Moje žena a já máme velkou starost o jejího bratra – to volání přišlo zčistajasna – Je těhotná, víte… a velmi rozrušená. Očividně máte spoustu práce, ale říkám si, jestli byste se mohla jen rychle mrknout a povědět nám, kde je, prosím? V Londýně na něj čeká specialista, který se na něj musí podívat – potřebujeme se na tom domluvit.“

Teď už se Jenny regulérně červenala. „Dejte mi dvě minuty, pane Martine.“

Byla zpět za minutu. „Promiňte, pane Grangere…“

„Davide, prosím, Jenny.“

„D… Davide… našla jsem ho. Je na jednotce intenzivní péče, sál čtrnáct. Jeďte výtahem do sedmého patra a pak zahněte doleva. Pokud se ohlásíte na recepci, budou vám moci poskytnout víc podrobností.“

Draco jí věnoval svůj nejokouzlivější úsměv – ten, který měl obvykle vyhrazený pro otravné členy Starostolce a pro loudění dalších dotací z rozpočtu. „Jenny, moc vám děkuji, opravdu jste mi pomohla. Přeji vám hezký večer.“

„Není zač… Doufám, že váš švagr je v pořádku.“

Hermiona přemáhala svou mrzutost, dokud nenastoupili do výtahu. „Těhotná? To bylo to nejnechutnější představení, jaké jsem kdy viděla.“

Draco pokrčil rameny a snažil se netvářit samolibě. Nepovedlo se mu to, ale doufal, že získal bod aspoň za pokus. „Uklidni se, Grangerová… dostalo nás to, kam jsme potřebovali – a aniž bychom na sebe zbytečně upoutali pozornost?“

„Hermiono,“ vyštěkla podrážděně. „Proč mi najednou zase říkáš Grangerová? Nedělal jsi to od doby, co jsme chodili do školy.“

„Protože se na mě – Hermiono – znovu díváš tím nesouhlasným pohledem, který jsi pro mě měla vyhrazený, když jsme chodili do školy.“

Hermioně sklesle poklesla ramena. „Omlouvám se, Draco. Máš naprostou pravdu a děkuju, že jsme si to vysvětlili. Teď musíme zjistit, jak je na tom Harry a jak ho odtud dostat ke Svatému Mungovi dřív, než se rozhodnou ho operovat.“

Draco se zamračil: „Operovat?“

Přikývla. „Chirurgicky mu spojí čelist a lícní kost. Doufejme, že mu nemuseli odstranit kus lebky, aby zabránili krvácení.“

Při pohledu na Dracův výraz upřímného zděšení se snažila potlačit úsměv. Byl ještě bledší než obvykle. „Chtějí ho rozříznout? To je… barbarské. To jsme ještě pořád ve středověku?“

„Pokud nemáš k dispozici naše magické alternativy, není to vlastně tak špatná metoda. Jen si myslím, že Harry nemá zájem na delší rekonvalescenci. Víme, na čem pracoval?“

Draco zavrtěl hlavou. „Vím jen to, že jednou ráno přišel a sdělil mi, že má něco přidělené přímo od Kingsleyho. V zásadě jde o princip nutné informovanosti, a to se mě v tu chvíli netýkalo.“

Hermiona vypadala deprimovaně. „Mám dojem, že to se možná změní. Á  – konečně.“ Výtah dojel na sedmé podlaží. Jakmile vystoupili, ohlásili se na sesterně a poté byli zavedeni k Harrymu a čekali na lékaře. Harry byl stále v bezvědomí, jednu tvář měl oteklou a pokrytou modřinami a hlavu omotanou obvazy. Draco nechal Hermionu u něj a vyklouzl ven, aby kontaktoval oddělení pro styk s mudly z nemocnice u Svatého Munga kvůli aktuálním informacím. Když se vrátil, našel ji v rozhovoru s velmi schopným doktorem. Dracovi se ulevilo, když viděl, že vypadá mnohem uvolněněji – to, co vyslechla, bylo očividně příznivější než to, čeho se obávala. Diplomaticky se rozhodl vyčkat, až skončí, a až poté nenápadně vešel zpět do místnosti.

„Jak je na tom?“

Hermiona, která seděla u Harryho postele, vzhlédla. „Jak nám už řekli, má vážnou zlomeninu lebeční kosti způsobenou pažbou malého revolveru. To ho očividně omráčilo, takže svůj pád nemohl ztlumit. Doktor si myslí, že musel dopadnout na levou stranu obličeje, což vedlo k dalším zlomeninám a ke ztrátě několika zubů, ale znepokojuje ho ta zadní strana hlavy. Dochází k mírnému krvácení, které monitorují, ale momentálně doufají, že se vyhnou operaci. Pokud tu zůstane, mohlo by mu zotavení trvat tři až šest měsíců, možná déle. Musíme ho odsud dostat.“

Draco jí konejšivě položil ruku na rameno. „Klid, Hermiono, právě jsem mluvil s odborem pro styk s mudly u Svatého Munga. Brzy se ozvou a počítají, že ho odtud dostanou nejdéle během několika hodin. Zmínila ses o tom doktorovi?“

Hermiona přikývla. „Řekla jsem, že Harry chodil v Londýně k soukromému specialistovi a že jim pravděpodobně zavolají kvůli převozu. Velmi si přál, aby tu Harry zůstal – tohle je vynikající nemocnice, ale myslím, že jsem ho přesvědčila. Předpokládám, že bychom měli radši informovat Kingsleyho. Budeš taky muset zapojit lidi z vašeho odboru, protože na místě určitě byla policie a budou s ním chtít mluvit, až se probudí.“

„Zkoušel jsem to, ale Kingsley má jednání a nesmí být rušen. Zřejmě mluví s Orgonitem z New Yorku. Jeho sekretářka slíbila, že zavolá hned, jak to bude možné – vyřídí to s mudlovskou policií. Měl Harry něco u sebe?“

Hermiona se zatvářila zkroušeně. „Promiň, vůbec mě nenapadlo se podívat.“ Ve skříňce u postele našli tašku s jeho věcmi. Na malém batohu bylo něco, co vypadalo jako kombinovaný zámek zipu, ale ve skutečnosti šlo o zařízení zabraňující náhodnému slídění mudlů. Hermiona ho otevřela ostrým klepnutím hůlky a zamumlaným zaklínadlem. Opatrně se prohrabala v kouzlem rozšířeném prostoru a s výdechem úlevy nahmatala hůlku. „Musel být napadený nečekaně, když neměl hůlku v ruce.“

Draco zavrtěl hlavou: „Všichni jsme vyškolení, abychom si hůlky přesunuli na bezpečné místo, pokud jsme v ohrožení. Lepší, než aby padly do špatných rukou.“

„To je brilantní. Můžeš mě to někdy naučit?“ Tentokrát se Hermiona tvářila hodně ohromeně. „Uvidíme, jestli je tu ještě něco zajímavého… och!“ Vytáhla druhé zavazadlo a pochybovačně na něj mžourala. „Pracoval Harry sám?“

 Draco se soustředil na další obsah Harryho batohu a nezvedl oči. „Nemám ponětí… Tedy! Fakt doufám, že s někým pracoval – s nějakou ženou. Pokud ne, Věštec bude mít díky tomuhle žně.“

Hermiona se zájmem pohlédla na krajkovou podprsenku. „Taky by mohlo jít o mnoholičný lektvar, ale vypadá to, že v batohu žádný není, takže si myslím, že můžeme s jistotou předpokládat, že Harry není transvestita a pravděpodobně pracuje s někým dalším. Otázka zní, s kým?“

„Nemám ponětí. O nikom nevím. Bude to vědět Kingsley… jestli ho tedy seženeme.“ Zvedl druhou židli a přistavil si ji blíž k posteli.

Hermiona si povzdechla. „Takže teď budeme čekat.“

„Takže teď budeme čekat.“

***

Trvalo ještě hodinu, než konečně dorazil transportní tým, a Hermiona musela uznat, že na ni udělal velký dojem. Nikdo by neuhodl, že ti lidé jsou někým jiným, než tím, za co byli pokládáni, tedy za specializovaný tým ze soukromé londýnské nemocnice. Během hodiny a půl byly vyřízeny všechny papíry, Harry bezpečně umístěn do soukromého pokoje v nemocnici u Svatého Munga a Draco a Hermiona si konečně mohli vydechnout.

Půl hodiny po Harryho převozu dorazil osobně Kingsley, nahnal je oba na pokoj a zaútočil na všechny přítomné otázkou: „Jak mu je?“

Hermiona mu přenechala židli a pohodlně se uvelebila na Harryho posteli. „Dostal magickou transfuzí kostirost na zlomeniny a kombinaci lektvarů proti krvácení a otoku mozku. Očekávají, že se z toho dostane během několika následujících hodin.“

Kingsley vydechl úlevou. „A agentka Romanovová?“

Draco a Hermiona se na sebe podívali. „Nikdo jiný s ním nebyl.“

Kingsley tiše zaklel. „Takže buď patřila k Hydře, nebo ji Hydra dostala. Ani jedno není dobré. Musíme doufat, že nám Harry poví víc, až se probudí.“

Hermiona přikývla a odolala pokušení klást mu další otázky. Kingsley vstal. „Draco, zůstaneš tu dnes večer?“

„To opravdu není nutné,“ namítla Hermiona zmateně. „Předpokládám, že Hydra je mudlovská organizace, v tom případě se stejně nedostanou dovnitř.“

Kingsley zavrtěl hlavou, protože myslel na všechny ty věci, které se pojily se jménem Araposa. „To nemůžeš vědět jistě. Draco s tebou zůstane. Mějte se, pokud to nebude potřeba dřív, promluvíme si spolu ráno.“

***

Když se Harry o několik hodin později probudil, zjistil, že se nachází v pokoji, který nepochybně patří k nemocnici u Svatého Munga. Viděl trochu rozmazaně a hlava ho ohavně bolela, ale za daných okolností to mohlo být horší. Cítil tíhu na nohách, a když vzhlédl, uviděl, že mu na nich leží spící Hermiona. U dveří seděl na druhé židli Draco a také spal. Odněkud se ozýval slabý dráždivý zvuk, který nedokázal úplně identifikovat.

Za chvíli hluk ustal, ale po několika minutách se ozval znovu. Do Harryho zamlženého mozku konečně proniklo, že jde o vyzvánění mobilu – ne jeho – Taši. Tašin telefon zvonil. Vytáhl se do sedu, ignoroval bolest, která mu při tom vystřelila do hlavy, zběsile se rozhlížel po zdroji zvuku a nakonec ho lokalizoval v batohu na druhé straně postele. Neohrabaně se v něm přehraboval a nakonec vytáhl Tašin Starkfon. Netušil, jestli mu bude vůbec fungovat, ale musel to zkusit.

„Haló.“

Hlas na druhém konci byl mužský a rozhodně patřil Američanovi. „Nejste vlastníkem tohoto telefonu.“

„Ne. Jmenuji se Harry Potter.“

Chvíli bylo ticho, pak se hlas vrátil. „Máte štěstí, že Jarvis identifikoval váš hlas podle nahrávky z předchozí konverzace, pane Pottere. Pokud by se neshodoval, telefon, který právě držíte u ucha, by vyslal elektrický výboj do vašeho mozku a na místě by vás zabil.“

„Hm. Dobrý důvod pořídit si handsfree.“

Hlas na druhém konci se uchechtl, ale rázem zvážněl. „Pane Pottere, můžete mi za prvé povědět, proč zvedáte telefon Nataši Romanovové, a za druhé, proč zmeškala poslední tři hovory?“

„Rád vám odpovím na obě otázky, pokud vy mi odpovíte na jednu. Kdo sakra jste?“

„Jmenuji se Tony Stark. Možná už jste o mně slyšel…“

„Ano, pane Starku. O vás už jsem slyšel.“