Pavučina
The Spider's Web
autor: Merrick Mayfair překlad a banner: Jacomo betaread: Ivet
Kapitola devátá
Když se první ranní paprsky slunce vyšplhaly natolik vysoko, aby pronikly mezi stromy a dosáhly na zdi Avalonu, našly si cestu skrz jedinou štěrbinu v roletě přímo do Natašiných očí. Přiměly ji tak k zamračení a k tichému reptání, během něhož otočila hlavu na polštáři. Ale tím pádem už byla vzhůru, a jakmile se probudila, některé věci nemohly být ignorovány. Po několika minutách podrážděně zafuněla, vyklouzla z postele a s malým zakopnutím zamířila do koupelny. O chvilku později se opět vynořila, opřela se o rám dveří a nezvykle něžným pohledem pozorovala postavu roztaženou po posteli.
Jediný paprsek světla v jinak temné místnosti osvětloval Harryho, který měl vlasy zježené všemi směry, celé tělo naprosto uvolněné a vleže na zádech se jednou rukou natahoval na její stranu postele, jako kdyby se ji snažil najít.
„Existuje pokušení a pak jsi tu ty, Harry Pottere,“ zamumlala si pro sebe a opatrně se plížila přes postel k místu, kde mu přikrývka omotávala boky, což jí umožnilo přejet rty po hladké kůži jeho břicha a pokračovat ve vytváření vlhké cestičky směrem dolů, až ucítila, jak se pod jejími dotyky pomalu zavrtěl.
„... Tašo?“
„Ššš.“
Když vzhlédla, zachytila rozespalý úsměv spolu s otevřením zelených očí, úsměv, který zasáhl něco hluboko v jejím nitru a přiměl ji toužit po věcech, které by si dřív nikdy nedovolila vzít v úvahu. Nakrátko si opřela tvář o jeho kyčli a zhluboka dýchala. „Dobré ráno. Omlouvám se, nedokázala jsem odolat.“
Zvedl ruku a přitáhl si ji k sobě pro polibek. „Dobré ráno i tobě. A prosím, klidně v tom neodolávání pokračuj. Nesetká se s žádnými námitkami.“ Nataša mu spokojeně vzdychla do ohbí krku. Do snídaně zbývala ještě spousta času, byla v teple a pohodlí, nebylo kam spěchat. Harryho prsty se líně procházely po její kůži, a když se dotkly citlivého místa pod žebry, zachvěla se. Prsty ztuhly.
„Tašo?“ Vzhlédla a uviděla na Harryho tváři směsici rošťáctví a touhy. „Tašo… jsi lechtivá…?“
***
O několik minut později se paní Branwen a Aria vracely ze své obvyklé ranní meditace, když tu okolní ticho přerušilo kňučení a smích vycházející z pokoje hostů. Mladá učednice zrudla a nepříjemně se ošila, ale paní Branwen se tiše zasmála. „Zdá se, že naši hosté jsou dnes ráno vzhůru brzy. Měla bys informovat Charu, že ukončíme půst v…“ odmlčela se a znovu pousmála, protože slyšela, jak smích přechází do tichého šepotu, který byl v ostrovním tichu stále jasně slyšitelný. „... možná jim dáme ještě tak hodinu.“ Když uviděla, jak učednice protáhla obličej, láskyplně ji poplácala po tváři. „Řekni si Chaře, dítě, jsem si jistá, že bude mít něco, co ti pomůže přežít až do snídaně. Tak běž.“ Branwen shovívavě sledovala, jak dívka rychle proběhla průchodem na druhé nádvoří směrem ke kuchyni, a poté se vrátila do knihovny.
***
Snídaně pro Harryho a Natašu dorazila o hodinu později, pečlivě naservírovaná Charou, Branweninou kuchařkou a hospodyní. Jakmile se za ní zavřely dveře, Harry přejel očima tác naložený čajem, čerstvě upečeným chlebem, džemy a ovocem a hlasitě si povzdechl. „Káva… Věděl jsem, že jsem si měl vzít kávu.“ Pohlédl s nadějí v očích na Natašu. „Asi není šance, že máš nějakou schovanou v tom svém přísně tajném špionském kufru?“
„Promiň, Harry. Mám tam všechno možné, co by mohlo otřást tvým světem, ale bohužel žádnou kávu. Postarám se, abych si ji na příští misi přibalila. Prozatím se obávám, že je to čaj nebo nic…“ Harry žalostně zafuněl a převzal hrnek s trpitelským výrazem.
Nasnídali se, a pak se potloukali po zahradě, protože si nebyli jistí, co mají udělat dál. Brzy poté se v průchodu objevila Aria. „Pane a paní, jestli už jste připraveni, paní Branwen vás laskavě žádá, abyste se s ní setkali v knihovně.“
Když ji v těsném závěsu následovali, Harry se naklonil a zašeptal Nataše do ucha: „Co myslíš, je skutečná, nebo je to jen nějaký druh projekce, jako umělá inteligence tvého přítele Starka? Působí to na mě, že prostě vyskočí zpoza stromu, kdykoliv ji potřebujeme.“
Nataša se zahleděla na postavu dívky kráčející před nimi. „Zajímalo by mě, kdo to je a jak dlouho tu žije.“
Harry pokrčil rameny a přidal vlastní spekulaci: „Merlinví. Připadá mi tak na dvanáct.“
„Vážně, Harry? A kolik si myslíš, že je Branwen? Myslíš, že je to… kolik… těch přibližně třicet pět, na které vypadá? Dost o tom pochybuju. Klidně by mohla být stará celé milénium.“
„Asi jo. Jako tvému kamarádu Thorovi a jeho potrhlému bratrovi.“
„Přesně tak. Chceš slyšet něco opravdu bizarního?“
Harry zdvořile ustoupil stranou a umožnil Nataše projít dalšími masivními dřevěnými dveřmi. „Miluju bizarnosti. Do toho.“
„Thorovu bratrovi Lokimu je něco málo přes tisíc let.“ Harry přikývl. „No, pokud se na to podíváš v kontextu, že průměrná délka života Ásů je asi pět tisíc let, tak v porovnání s průměrnou délkou života lidí kolem osmdesáti let…“ Harry zamrkal a zamračil se. Matematika nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Nataša si odfrkla. „Vím, že ti chybí kofein, Harry, ale zkus prosím držet krok. Každopádně, jak říkám… když si převedeš Lokiho věk do lidských měřítek, je mu asi… osmnáct, maximálně devatenáct.“
Harry nedokázal potlačit pobavené uchechtnutí, což způsobilo, že se Aria prudce otočila. Když viděla, že jsou v pořádku, vrátila se k předchozímu svižnému tempu chůze. „A tím chceš říct co? Že je to rozháraný puberťák? A vyhodit do vzduchu půlku Manhattanu byl jen způsob, jak to vytmavit mamce a taťkovi?“ Když viděl Natašin výraz, přibrzdil. „Tohle tím chceš říct?“
Nataša se zamračila. „No víš, já si nejsem tak úplně jistá, co tím chci říct… jen… myslím, že je to divné. Další zpackané dětství.“
Harry jí položil ruku na záda. Překvapilo ho, jak ho náznak jejího zamračení zabolel. „Asi je nás hodně, Tašo… je nás hodně… Aha, už jsme nejspíš tady.“ Aria se zastavila před dvoukřídlými dveřmi, masivnějšími a bohatěji vyřezávanými než ty ostatní. Zamumlala tiché zaklínadlo a dotkla se dlaní kruhového panelu, který byl díky absenci zdobení mnohem výraznější. Zámek hlasitě cvakl a dveře se otevřely. Aria uctivě ustoupila.
„Prosím, vstupte. Pokračujte směrem ke stolu a pak doleva. Domnívám se, že vás paní Branwen očekává u krbu.“ Když kolem ní procházeli, podívala se na Harryho a usmála se. „A promluvím s Charou. Paní Branwen stejně jako já upřednostňuje čaj, ale věřím, že pro vás bude mít i nějakou kávu, pane.“
Harryho úsměv by dokázal osvětlit celou místnost. „Ario, jsi poklad. Děkuju moc.“ Lítostivě pokrčil rameny. „Po zbytek dne mi čaj naprosto stačí, ale po ránu…“
„Harry! To musíš vidět!“ Natašin nadšený tón odvedl jeho pozornost a Aria mezitím zmizela, přičemž za sebou mávnutím ruky zavřela dveře. Harry se otočil a zvědavě si je prohlížel. Kromě celého bezpečnostního systému, který na nich byl umístěný – což klidně mohla být technologie – šlo o první náznak skutečné magie, kterou od jejich příchodu na ostrov viděl.
„Harry…?“
„Už jdu.“ Otočil se zpět do místnosti a nedokázal potlačit ohromený nádech. Jako jistá v mudlovském světě velmi dobře známá modrá telefonní budka byla Avalonská knihovna nepochybně podstatně větší uvnitř než zvenčí. Police se tyčily po obou stranách uliček a táhly se, kam až oko dohlédlo. „Neuvěřitelné. Prostě neuvěřitelné. Díky bohu, že Hermiona o tomhle místě neví. Už nikdy bychom ji odtud nedostali.“
„Právě naopak, Harry. Slečna Grangerová je dlouholetou přítelkyní tohoto domu. Od vašeho velkého vítězství to tu navštěvuje pravidelně, obvykle během letních měsíců…“ Branwen se zvedla z křesla u krbu a odložila knihu, kterou měla na klíně, na příruční stolek, „... a mohu rozhodně potvrdit, že vždycky odejde, i když neochotně.“
„Úžasné…“ Jak Harry putoval pohledem po nejbližším okolí, kulil oči čím dál víc. „Co sak… co tohle tady dělá?“ Mezi knihami ležela na policích řada skleněných schránek a na všech se třpytily magické ochrany. Přistoupil trochu blíž a ohlédl se na jejich hostitelku. „To je Rowenin diadém. Ale je… neporušený.“
„Přesně tak. Nejvýznamnější historické a magické artefakty Devíti světů mohou být umístěny sem, bezpečně mimo prostor a čas. Diadém, který vidíte, je obnoven do své dřívější krásy, ale bez přídechu zla. Zničení, k němuž došlo, bylo pouze zničení temnoty, která jej zamořila, ne samotného artefaktu. Ten sem byl po bitvě přinesen.“
Harry si prohlížel diadém, znovu zářící původní krásou, ale Nataša ho netrpělivě zatahala za ruku. „Podívej se na tohle… Nemohl by… Brumbál říkal… Může to být on?“ V další skleněné vitríně na sousední polici stál těžký bronzový pohár, prostý, trochu otlučený a hrubě opracovaný. Ale síla, která z něj vycházela… dokonce i přes sklo a silné ochrany, které z něj Harry cítil vycházet v mohutných vlnách… S doširoka rozevřenýma očima se otočil na usmívající se Branwen.
„Ale ano, Harry. Je to tak. Jestli to, co vaši nepřátelé hledají, je Svatý grál, budou velice zklamaní. Ale nějak o tom pochybuji.“
Harry uchopil Natašu za ruku a neochotně ji vedl ke krbu. „Proč si to myslíte?“
„Protože listiny, které jste mi ukázali, odkazují specificky k Merlinovi. Grál byla Artušova záležitost. Kromě toho by to nebylo poprvé, kdy špatní lidé hledali Svatý grál a selhali. Může jít o stejnou skupinu, pokud jsou, jak říkáte, aktivní už mnoho let. Jestliže ano, budou si až příliš vědomi toho, že leží daleko mimo jejich smrtelný dosah. Ale pojďte, ať vám to tu ukážu. Mrzí mě to, ale musím vám sdělit, že vyhledávání nebude příliš přímočaré, protože v této knihovně neexistuje ani katalog, ani žádný rejstřík. Obávám se, že dokonce ani přesně nevím, co všechno se na těchto policích nachází.“
Nataša se rozhlédla kolem sebe a zakroutila hlavou. „Připomíná mi to… jeden film, který jsem kdysi viděla.“
Harry se chápavě pousmál. „Jistě, Flynn Carsen, že ano. Nic světoborného, ale docela zábavné.“ S hranou nervozitou se rozhlédl. „Nebude mě pronásledovat Excalibur, že ne?“
Branwen pokračovala v průchodu mezi policemi a vyrovnaně se usmívala. „Samozřejmě, že ne, Harry. Co je to za fantazii? Můžete si být jistí, že Excalibur bezpečně visí nad hlavními dveřmi a tam také zůstane. Pronásledování meči, to je nápad…“ Ohlédla se přes rameno a zjistila, že Harry a Nataša stojí jak dva solné sloupy s pusami dokořán. „Prosím, následujte mě, nebylo by pro vás dobré se tu ztratit. Ach, už jsme tady, Merlinovy dokumenty jsou tady v těch policích,“ ukázala na regály nacpané zaprášenými svazky a krabicemi plnými papírů, svitků a něčeho dalšího, z čeho se vyklubaly mapy. „Jak jste na tom s latinou?“
Harry protáhl obličej. Jak to, že na to nepomyslel? Když Nataša viděla jeho výraz, zavřela oči. „Takže jen já. Neexistuje nějaké kouzlo, které by si s tím poradilo?“
„Možná. Pár jich můžu zkusit, ale nevím, jak se vypořádají s historickou latinou a psaným textem.“
„Skvělé.“
Branwen se usmála. „No, Aria a já vám budeme schopné trochu pomoct, ale náš čas je drahý, máme další povinnosti. Zatím vás tu nechám, ať se porozhlédnete. Postarám se, aby vám Chara přinesla oběd ke krbu, a budu ráda, když se jídlo a pití nepřiblíží k dokumentům. Prosím, pamatujte na to, že jde o unikátní historické artefakty, které vyžadují pečlivé zacházení. A teď, když mě omluvíte, přijdu za vámi později.“ Už téměř na odchodu se zastavila a otočila zpět k nim. „Promiňte, zapomněla jsem na dvě věci. Máte dovoleno použít tamty dveře…“ ukázala přes police k oknům, která vedla do zahrady, „kdybyste měli zájem, ale vstupní dveře vyžadují, abych je otevřela já nebo Aria. Pokud budete potřebovat nějakou asistenci, prosím zazvoňte na zvonek u krbu. Ocenila bych, kdybyste… nezkoumali… dům bez doprovodu. Toto místo je velice starobylé a skrývá mnoho tajemství. Doporučuji… opatrnost.“
Harry přikývl na souhlas: „Děkujeme, paní Branwen. Věřte mi, že tady máme spoustu práce. Pochybuju, že nám zbyde čas na procházky.“
„V tom případě,“ usmála se jejich hostitelka, „vám přeji hodně štěstí při hledání.“
***
Byl to další dlouhý den. Slunce už dávno zapadlo a do knihovny bylo přineseno další jídlo. Nataša opatrně srolovala další svitek a škubla sebou, protože jí hlasitě zapraskalo za krkem. Promasírovala si ho, aniž by tušila, že si po něm rozmazává špínu, která jí ulpěla na prstech. „Určitě to nemůžeme udělat magicky?“
Harry si promnul unavené oči a v duchu poděkoval lékouzelníkovi, který mu před lety opravil zrak. Ani dokonalé vidění ale nepomáhalo od pořádné bolesti hlavy, která se mu za nimi začínala formovat.
„Netroufám si do toho jít. Ty dokumenty jsou nenahraditelné a velmi křehké. Magie je prostě příliš… riskantní. Dokonce i gemino může tomuhle pergamenu způsobit slabý stres.“
„Gemino?“
„Duplikační kouzlo. Funguje lépe na méně… poškozených předmětech. Měli jsme štěstí, že to překladové kouzlo, které jsme použili, pergamen nespálilo. Moc tomu nechybělo.“
Přikývla a zamyslela se. „Gemini jako blíženci? To dává smysl.“ Stejně jako Harry si protřela unavené oči. „Jsou tu plné police papírů, které se vztahují k Merlinovi a Artušovi, a já jsem z nás dvou jediná, kdo umí číst v latině. Už tu pátráme tři dny. Ne že by mě nebavilo se s tebou potloukat po knihovnách, ale potřebujeme tu věc najít.“
Harry stroze přikývl: „Vím, ale nic tu není. Spousta záznamů o cestách, o vojenských taženích, ale žádné zmínky o zbraních, tajemstvích nebo o někom jménem Caron. Musíme něco dělat špatně.“
Nataša vstala a protáhla si záda. „Souhlasím, ale netuším, v čem se mýlíme, a dokud to nevyřešíme, počítám, že prostě musíme pokračovat – jeden krok za druhým. Je čas sáhnout po další krabici, Čáryfuku.“
Harry se usmál. „To můžu.“ Zvedl hůlku a přilevitoval z police další bednu. Oba se tiše vrátili k práci.
***
O dva dny později nebyli k odpovědi o nic blíž…
Nataša, která celé dny nedělala nic jiného, než procházela stránky ručně psaného latinského textu, byla unavená a podrážděná… Harryho ten pomalý pokrok hořce frustroval, ale ještě víc ho mrzelo, že není schopný jí pomoct. Rozjitřené náladě příliš nepomohla ani skutečnost, že od první večeře s Branwen jim byla všechna jídla kromě snídaní servírována v knihovně. Věci nakonec jeden večer vyvrcholily, když se další krabice svitků ukázala jako neužitečná; Harry chtěl projít ještě jednu, ale Nataša toho měla dost. Roztržka byla krátká, ale dost divoká, takže byl Harry vděčný, že v tomto domě chodila Nataša neozbrojená. Nakonec to skončilo tím, že vystřelila z knihovny v přívalu rozzlobené ruštiny. Slyšel hlasitě bouchnout dveře jejich ložnice a rozhodl se, že zůstane v Branwenině knihovně ještě asi tak hodinu. Koneckonců trávili jen spolu už víc hodin, než bylo zdravé, není divu, že došlo k výbuchu. Otočil se od výhledu z okna na nádvoří a zamířil k modernějším svazkům na vzdáleném konci knihovny.
Když tři hodiny poté vešla Branwen s čajovým podnosem, seděl ještě stále v křesle u krbu, obklopený hromadami knih. Žena se nerozhodně zastavila, když zjistila, že je sám.
„Viděla jsem svítit lampy a předpokládala jsem, že jste ještě oba vzhůru. Je všechno v pořádku, Harry?“
Vzhlédl od knihy a smutně se pousmál. „Co dostanete, když do stejné místnosti na příliš dlouhou dobu uzavřete nehybnou věc a velmi působivou sílu?“
„Ach, drahoušku,“ pronesla lítostivě a ukázala na druhou židli, „můžu?“
Když Harry přikývl, posadila se a nalila jim oběma šálek čaje. „Stále žádný pokrok?“
Harry s povzdechem odložil knihu a opřel se v křesle. „Ne. Připadá mi to, jako bych honil vítr. Žádná zmínka o Merlinově největším pokladu nebo o tom chlápkovi Caronovi. Hydra se tu zbraň chystá použít k ovládnutí světa, my tu záhadu nemůžeme vyřešit a já a Taša si momentálně jdeme po krku. Je to beznadějné.“
Branwen se vyrovnaně usmála. „Nic není beznadějné, Harry, zrovna ty bys to měl vědět. Stačí jen trocha víry a hodně vytrvalosti. Vypij si čaj, dokud je horký.“
Harry s nelibostí pohlédl na ‘Historii raných křesťanských mnichů’. „Moje latina je takřka nulová, takže to nejhorší padlo na Tašu. Ale je od vás milé, že přijdete a pomáháte nám.“
„Těší mě to. Ohledně tohoto tématu je tu spousta věcí, které jsem ani já nečetla. Mrzí mě, že nejsem schopná strávit s vámi víc času.“
„Jste velmi laskavá, paní Branwen.“ Harry zvedl šálek. „A děkuju za čaj.“
Ukázala na knihu. „Něco lehčího ke čtení?“
„Něco ke čtení o souvislostech. Myslel jsem si, že by to mohlo pomoct.“
„A pomohlo?“
„Moc ne.“
Harry usrkl čaj, zavřel oči a zamyslel se. V hlavě mu hlodalo něco, co Branwen vyslovila. Než by se za tím honil, obrátil myšlenky k jiným otázkám a toto nechal na později. Tuto zkušenost nabyl během let práce u bystrozorů.
„Proč jste tady, paní Branwen?“
„Proč je tu kdokoliv z nás?“
Usmál se. „Víte moc dobře, jak to myslím. Co tady děláte – když se nestaráte o hosty?“
„To je, řečeno vaším slangem, pane Pottere, tajné. Ačkoliv je milé mít tu hosty, je to příjemná změna.“
„Změna…“ dumal Harry, „... ve víře. Ale pro lásku…“ Odložil čaj na stolek a bleskově prolistoval svazek, který měl na klíně. Poté jej se zoufalým zasténáním odložil.
„Co je, Harry?“
Mladík sevřel hlavu v dlaních. „Nemůžu uvěřit, že jsme byli tak pitomí.“ Vrátil se ke stolu a zvedl jeden list papíru s informacemi z katedrály v Chesteru.
„Alun z Caerfyrddinu, bratr ve víře Caron.“ S pocitem naprosté marnosti praštil rukama o stůl. „Do hajzlu! Tak jsme se upnuli na bratra Carona a jeho spisy, že jsme úplně zapomněli, že ještě vůbec nebyl mnichem, když ukryl to… ať už to bylo cokoliv. Strávili jsme téměř týden hledáním špatného chlápka, kurva.“
V dálce tiše, ale zřetelně zavibrovala řada relikvií. Excalibur se v držáku na stěně nade dveřmi mírně pohnul. Branwen trochu znepokojeně vstala. „Pane Pottere. Rozumím vašim pocitům, ale musím vás požádat, abyste prosím umírnil své výrazy a uklidnil se, za prvé proto, že dobré mravy jsou v tomto domě pravidlem, a za druhé, protože magické vibrace, které vysíláte, některé naše… ehm… citlivější artefakty rozrušují.“
Harry na chvíli ztichl, zaměřil myšlenky do svého nitra a snažil se dát dohromady.
„Paní Branwen, omlouvám se za jakýkoliv přestupek, kterého jsem se dopustil…“ Znovu zmlkl, zvedl hlavu a zaostřil pohled ke stále otevřeným dveřím na nádvoří. Hledání bylo zapomenuto, jeho pozornost se plně soustředila na slabé, ale slyšitelné úzkostlivé zvuky linoucí se přes dveře. Za jiných okolností by je neslyšel, ani v tichu zahalujícím ostrov, ale vždycky měl uši velmi citlivé na signály potíží.
„... omluvte mě, paní Branwen,“ vyhrkl a vystřelil z knihovny. Ty zvuky mohla vydávat jen jedna osoba…
S hůlkou v ruce tiše přistoupil ke dveřím jejich pokoje a pomalu je otevřel. Místnost tonula ve tmě až na jedinou lampu, která osvětlovala neklidně se převalující postavu na posteli.
„Tašo, jsi v pořádku, srdíčko?“ Oči měla pevně zavřené, prsty zaťaté do přikrývky, těsně omotané kolem sebe, a tvrdě spala.
Harry se zastavil a zamyslel se. Bez ohledu na jejich… ať už cokoliv – byla Taša trénovaný zabiják, krásná a smrtící zbraň. Kdyby ji zaskočil, v zajetí noční můry by mu navzdory magii pravděpodobně mohla zlomit krk dřív, než by se probudila. Opatrnost byla na místě.
S mumláním uklidňujících nesmyslů zvedl jednu ruku a jemnými pohyby přejížděl Nataše po zádech. „Tašo, srdíčko, je to jen sen. Je to jen sen, miláčku, probuď se. Tašo – musíš se probudit – no tak, je to jen sen. Jenom sen.“
Nataša s přiškrceným výkřikem doširoka otevřela oči. „Harry?“
Jelikož byla vzhůru, přestal být Harry tolik ostražitý, objal ji a přitáhl si ji blíž k sobě. „Měla jsi noční můru, miláčku. Jen noční můru…“ Štíhlá postava v jeho náručí se silně otřásla a konečně se uvolnila.
„Díky, že jsi mě vzbudil.“
„Kdykoliv,“ pohladil ji Harry po spánkem rozcuchaných vlasech. „To nebylo poprvé, kdy se ti něco takového stalo, že jo? Chceš si o tom promluvit?“
Její ‘ne’ poněkud ztlumilo jeho rameno, nicméně odmítnutí bylo nepochybné.
„Dobře, ale poslouchej… Za svého života jsem si prošel více než běžným počtem nočních můr – možná ne tolika jako ty, ale mám s tím určitou zkušenost… a jediné, co vím, je, že málokdy pominou samy. Dřív nebo později si o tom budeš muset s někým promluvit… Když ne se mnou, tak s někým jiným.“
S očima stále odvrácenýma stranou si povzdechla: „Já vím.“
„Branwen mi do knihovny přinesla čaj. Chceš spát dál, nebo se k nám přidáš?“
Nataša zvedla tvář z jeho ramene a hřbetem ruky si protřela oči. „Myslím, že bych si mohla dát pauzu a čaj zní dobře. Dej mi minutku, abych si něco oblékla.“ Shodila nohy z postele, oblékla si džíny a bez přemýšlení sáhla po Harryho temně modré košili a vyhrnula si u ní rukávy. Při natahování ruky po klice se ohlédla a zamračila se. „Co je?“
Harry se zazubil. „Je to trochu klišé, ale moje košile na tobě vypadá fakt dobře… ale škoda těch džínů.“
Ušklíbla se. „To zní fér. Platí. Až budu mít příště příležitost, obleču si jen tvou košili a nic jiného.“ Když viděla Harryho výraz, její úšklebek se rozšířil. „Ale upřímně, v tuhle chvíli na to nemám náladu, a i kdyby ano, kdybych se takhle oblékla, tak bych setsakra pořádně šokovala Branwen.“
Harry se uchechtl. „Jo, to uznávám.“ Pak pohlédl na zem na její holé nohy. „Nezapomněla jsi na něco?“
Tiše zaklela a rozhlédla se po botách. Harry měl ale jinou myšlenku. „Mám lepší nápad. Pojď sem, agentko Romanovová.“
„Harry!“ vykřikla tlumeně Nataša, když ji švihem zvedl do náruče… „Už ti někdo řekl, že máš sklon k teatrálnosti?“
Mávnutím ruky za nimi zavřel dveře a pevně ji k sobě přitiskl. „Je to zajímavé, ale ano. Moje pravá ruka, Draco Malfoy, to prohlašuje docela často.“
„S tím Dracem Malfoyem bych se někdy ráda setkala. Zdá se, že bychom si měli o čem povídat.“
„Proto vás budu radši držet dál od sebe. A co se týká povídání – když jsi spala, promluvil jsem si s Branwen. Zdá se, že jsem udělal objev.“
„Do toho…“
Harry opatrně obešel kruhový záhon obklopující centrální obelisk.
„No, chceš dobré nebo špatné zprávy?“
Nataša se namíchla. „Asi není šance, že bys mi to prostě jen řekl? Dobře, jsem Ruska. Začneme těmi špatnými.“
„Ehm, hledali jsme chybné jméno…“
„Cože?!“
„Hledali jsme jiného chlapa. Ukázalo se, že Caronem se stal až poté, co se stal mnichem.“
Nataša zavřela oči. „Harry Pottere, uvědomuješ si, že znám třicet sedm způsobů, jak tě zabít holýma rukama? Dobře, řekni mi ty dobré zprávy.“
„Vím, koho hledáme. Sakra, mám pocit, že jsme na něj možná už narazili.“
Právě stoupali po schodech ke dveřím knihovny. „A podělíš se o to s ostatními, nebo máš v plánu nechat si to pro sebe?“
„Ráda vidím, že je ti lépe, Natašo.“
Když paní domu promluvila, Harry postavil Tašu zpět na zem. „Jsem v pořádku, děkuji, paní Branwen. Obávám se, že zlé sny jsou součástí mého života.“
„Tomu rozumím až příliš dobře. Teď žiji v míru a ústraní, ale můj život nebyl vždycky tak… poklidný. Také jsem v minulosti dostala pořádný díl nočních můr. Ale přerušila jsem tě, prosím, pokračuj, Harry.“
Sklonil se, aby vyčaroval třetí šálek a nalil Nataše čaj. „Alun z Caerfyrddinu. Jmenuje se Alun. Caron je jméno, které přijal jako mnich. Zdá se, že to je běžná praxe, která symbolizuje nový život a tak podobně.“
Nataša zůstala naprosto klidná. „Řekl jsi Alun?“
Harry přikývl: „Vybavuje se ti něco?“
„Vybavuje se mi víc než jen něco… Merlinův sluha… ne, spíš pomocník. Pravá ruka, jak bys to nazval ty, Harry. Podle informace, kterou jsme našli, byl s Merlinem, když se připojil k Artušově armádě, a zůstal s ním až do jeho zmizení po Artušově smrti. Zřejmě byl nízkého původu, původně vycvičený jako voják, kterému Merlin během jejich společného putování poskytl vzdělání.“
„Válečník, hříšník, učenec, služebník těch, kteří kráčeli po boku králů,“ vzhlédl Harry k Nataše s vykulenýma očima. „Tašo… myslím, že jsme ho našli.“
„Ale pořád nemáme tušení, po čem vlastně pátráme, Harry. Máme kdo, ale ne co a rozhodně ne kde.“
Branwen se usmála a ukázala na nově otevřenou knihu, kterou položila na velký dubový stůl. „Myslím, že s tím bych vám možná mohla pomoct.“
Nataša ignorovala židle a posadila se přímo na okraj stolu, zatímco Harry se přes něj prostě natáhl. „Nevzpomínám si, že bych tu knihu už někdy viděla.“
Branwen si dovolila trochu samolibý výraz. „To proto, má drahá Natašo, že ses pravděpodobně nedívala do sekce poezie, která se nachází nalevo od krbu.“
Nataša se zatvářila nechápavě: „Poezie?“
„Přesně tak. Na tuto knihu jsem narazila úplnou náhodou.“ Přejela prstem po krásném ilustrovaném svazku. „Původní příběhy Artuše a jeho rytířů nebyly zapsány, nýbrž byly zpívány a vyprávěny u ohňů, v hostincích, domech a velkých panských síních.“
Harry pokýval hlavou: „Bardská tradice. Samozřejmě.“
„Ano, Harry. Toto je jedna z prvních písemných kopií těchto příběhů, které se v průběhu staletí hodně měnily díky převyprávění a přepisování. Zmiňuje se o Alunovi z Caerfyrddinu jen okrajově, ale poskytuje spoustu informací o jiných věcech. O starobylém meči králů – který proslul jako Excalibur. Mocný nikoliv díky magickým schopnostem, ale díky tomu, co představoval, díky faktu, že ten, kdo ovládal meč, vládl království.“
„Hlavologie,“ zamumlal Harry.
„Hlavo - co?“
„Terry Pratchett – jeden z mých oblíbených mudlovských autorů. Pamatuju si, že jsem ten rozhovor četl v prvním roce školy. Nosíš klobouk, protože jsi čarodějka, nebo jsi čarodějka, protože lidé vidí klobouk a věří, že jsi čarodějka. Jako otázka: vejce nebo slepice. Pratchett to nazývá hlavologie.“
Nataša se tvářila zmateně, ale Branwen se usmála: „Skvělá, i když nejasná analogie, můj příteli. I já jsem obeznámena s pracemi vašeho pana Pratchetta. Má zajímavé pohledy na věci kolem nás.“
„Dobře. Takže příběhy vyprávějí o Excaliburu, ale co říkají o Merlinovi?“
Branwen se nakrátko odmlčela a se zamračením se soustředila na kostrbatě psanou staroangličtinu, ve které hledala informace. „Inu, popisují ho jako vysokého a hubeného s dlouhým…“ sklonila se blíž, „... nosem a očima zesláblýma častým čtením. Nosil dlouhý, těžký tmavomodrý plášť s kapucí… ACH.“
Teď už Nataša a Harry zapomněli na svou nedůvěru a bezostyšně jí nakukovali přes rameno. „Co?“ zeptali se jednohlasně.
Branwen s rozzářenou tváří vzhlédla. „... Podívejte se sem… píše se tu, že míval masivní hůl, zvláštně vyřezávanou, kterou používal při chůzi, ale také při kouzlení jako hůlku. A také velkou knihu, kterou vždy nosil ve velkém koženém vaku.“
„Bohové!“ zvolal Harry. „Samozřejmě. Jak jsem mohl být tak hloupý. Merlinova hůl a kniha.“
„Kniha?“ tápala Nataša.
„Čarodějka nebo kouzelník Merlinova významu,“ pustil se Harry trpělivě do vysvětlování, „by si vedl poznámky. Ale nejenom deník, nýbrž něco mnohem obsažnějšího – osobní zápisky – svoje myšlenky, meditace, kouzla, lektvary a podobně.“
„Takže je to kniha kouzel.“
„V podstatě ano. Ale nejen to.“
„A… zdroj Merlinovy moci?“
Nataša a Harry se zahleděli jeden na druhého a stěží se odvážili uvěřit, jak rychle se situace změnila ze zoufalství do euforie.
„No, kruci, Tašo. Myslím, že jsme to konečně našli… Našli jsme to.“
„No, přesněji řečeno, Harry, jsme nenašli nic. Ale alespoň víme, co jsme zatím nenašli.“
Harry se namíchl: „Natašo Romanovová, můžeš prosím přestat být tak… ruská?“
Když Branwen uviděla, jak se Nataša mračí, vložila se do diskuze: „Vypadá to, že jste dnes večer dosáhli velkého pokroku. Ale teď jděte spát, milé děti, je velice pozdě a zítra ráno je třeba pustit se do další práce, pokud chcete pokračovat v pátrání. Jak říkáte, máme kdo a co. Zítra si musíme rozmyslet kde.“
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 14.08. 2021 | Kapitola 15. (závěr) | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 07.08. 2021 | Kapitola 14. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 24.07. 2021 | Kapitola 13. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 17.07. 2021 | Kapitola 12. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 10.07. 2021 | Kapitola 11. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 03.07. 2021 | Kapitola 10. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 26.06. 2021 | Kapitola 9. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 12.06. 2021 | Kapitola 8. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 05.06. 2021 | Kapitola 7. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 29.05. 2021 | Kapitola 6. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 22.05. 2021 | Kapitola 5. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 15.05. 2021 | Kapitola 4. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 08.05. 2021 | Kapitola 3. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 24.04. 2021 | Kapitola 2. | |
Merrick Mayfair: ( Jacomo ) | 17.04. 2021 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 18.03. 2021 | Pavučina - Úvod | |