Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá

Harry a Nataša strávili klidné lenivé ráno na Grimmauldově náměstí, a poté si znovu zabalili zavazadla a podle pokynů se přemístili na místo určení. Když opustili odlehlou zahradu, kterou Harry označil za oficiální přemisťovací bod, ocitli se na příjemné široké ulici s množstvím obchodů. Nataša se rozhlédla kolem sebe, zaregistrovala řadu malých krámků s jasnou převahou zboží týkajícího se křišťálů, draků a artušovských odkazů, a otočila se zpět k Harrymu. „Musíš si ze mě dělat srandu… my jsme v Glastonbury?“

Harry se pousmál a pokrčil rameny. „Vím, je to klišé, ale co k tomu dodat? Každý mýtus má vždycky nějaký základ, nevznikne jen tak z ničeho…“ Vzal Natašu za ruku a vedl ji nejprve přes tržiště a pak po turistické stezce na okraj města do zahrad Chalice Well, Studny kalicha, kde u brány zaplatili vstupné mladé ženě, která jim s úsměvem poděkovala. V tuto část roku byly zahrady tiché, jen s několika podivínskými turisty a pár místními, kteří si užívali klidnou atmosféru. Dvojice mladých lidí, potulujících se po zahradě ruku v ruce, si nikdo nevšímal. Nataša se nadšeně rozhlížela.

„Je to tu pěkné.“

Harry ji objal kolem pasu. „Ach, nemáš ani tušení, počkej a uvidíš.“

„Takže kde najdeme tu B…“ Umlčel ji položením prstu na rty.

„Ššt. Tady ne.“

Vedl ji kolem kruhových jezírek a podél tekoucí vody až k místu, kde kaskádovitě padala dolů po skalní stěně. Zde přešel potok a zastavil se před suchou kamennou zdí. Opatrně se ohlédl přes rameno, jestli je někdo nesleduje, a pak sáhl do kapsy a potichu zaklel.

„Tašo, asi u sebe náhodou nemáš nůž?“

Zafuněla: „Hloupá otázka, Čáryfuku.“ Sehnula se a vytáhla z boty malou dýku. „K čemu to potřebuješ… jejda… co sak…?“

Harry se lhostejně podíval na krvácející řez na své dlani. „Někteří kouzelníci používají krev ke zpečetění rituálů černé magie, ale existují starodávnější obřady, při nichž je krev používána jako platba, symbolická oběť duchům strážců budovy nebo místa, jako je toto. Sleduj…“

Vytáhl hůlku, pečlivě vyťukal sekvenci na skupinu šesti kamenů, a poté na sedmý položil ruku dlaní dolů, rozetřel po něm krev a cosi zamumlal.

Nataša už viděla důkazy Harryho moci; nechala si kompletně změnit vzhled, byla transportována přes celou zemi a myslela si, že už ji nemůžu nic překvapit…

Mýlila se.

Teď s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se kameny před ní rozplynuly jako kouř ve větru a odhalily krajinu za nimi…

„Harry, co to je?“

Harry bez váhání prošel a otočil se, aby jí podal ruku. Jeho chlapecký úšklebek byl neodolatelný. „Natašo Romanovová, brzy uvidíš něco, co ještě žádný mudla v dosud zaznamenané historii neviděl.

Vítej na ostrově Avalon…“

***

Než Nataša potkala Harryho Pottera, byla přesvědčená, že ztratila schopnost nechat se něčím v životě překvapit. Od onoho rána v hospodě U měděné konvice v Londýně ohromeně sledovala, jak se jí před očima mění tvář i tělo, mluvila s pohybujícími se portréty, pila s čarodějkou čaj ze vznášejícího se podnosu, cestovala krbem a pomocí magické teleportace. Pro ty, co ji znali, by bylo ještě neuvěřitelnější, že odhodila pečlivě vybudované brnění a otevřela se citově i fyzicky další lidské bytosti. Pomyslela si, že Avengers jí nic z toho nikdy neuvěří.

Ale tohle?

Ostrov Avalon byl mýtus, pohádka…

Stejně jako magie…

Zhluboka se nadechla, uchopila Harryho ruku a prošla portálem.

***

Zahrada, turisté a rušné město zmizeli; místo toho stála Nataša u jezera obklopeného stromy a tichem. Protější břeh halila vířící mlha, což jen zdůrazňovalo pocit izolace. Otočila se, aby znovu nabyla jistoty z pohledu zpět, ale za ní nebylo nic než stromy. Žádné okno vedoucí do zahrady, do světa, který znala.

Byla vycvičená agentka KGB, agentka SHIELDu – Black Widow – jeden z nejmocnějších hrdinů na světě. Ona. Nepodléhala. Panice. Skutečnost, že měla studené a zpocené ruce a srdce jí bušilo šíleným tempem do žeber, neznamenala nic než zvýšení adrenalinu, které za okamžik pomine. Dokonce i třesavka, která ji zachvátila, byla způsobena pouze ztrátou slunečního svitu v Glastonbury.

Bylo to pryč. Svět, který znala… všechno, co znala, bylo pryč… a nebylo cesty zpět.

„Tašo… jsi v pořádku?“

Konečně se jí podařilo zhluboka se nadechnout a slova, která pronesla, tišila řev, který jí burácel v uších. „Harry, kde to sakra jsme?“

Naproti tomu Harry měl ve tváři výraz, který by se dal nejlépe popsat jako ‘dítě v cukrárně’. „Jak už jsem řekl, na ostrově Avalon.“

„Ne… chci říct… kde jsme?“ Místo, aby se uklidnila, slyšela, jak jí stoupá hlas, a cítila, jak se jí chvějí ruce. „Kde je Glastonbury, zahrada, ty lidi?“ Něco v ní narůstalo, nemohla dýchat…

Další věc, kterou si Harry uvědomil, bylo, že leží na zádech a nad ním klečí Nataša s dýkou v ruce. Oči měla divoce vytřeštěné a tvář tak bledou, až vypadala téměř šedivá…

„Co jsi doprdele udělal…?“

Harry se nebránil, ani ho nenapadlo pokusit se uniknout. Jen tam ležel s rukama obrácenýma dlaněmi vzhůru a velice se snažil nemyslet na malou, ale smrtelně ostrou čepel, která se nacházela mnohem blíž jeho krku, než mu bylo příjemné.

„Tašo.“

„Tašo.“

Ruka na jeho krku sebou znepokojivě cukla. Harry mluvil co nejklidněji, i proto, aby ji víc nestresoval. „Tašo, miláčku, jsi v pořádku. Jsi v bezpečí. Omlouvám se, měl jsem ti to líp vysvětlit. Na moji magii jsi reagovala tak bezproblémově, že jsem to považoval za samozřejmost. Prosím, odlož ten nůž.“

Velmi pomalu zvedl ruku, aby jí opatrně vytáhl zbraň z ruky a odložil ji na bok, kde na ni stále viděla. Mohl ten nůž nechat zmizet, ale Nataša byla už tak na hraně, že kdyby ji zcela odzbrojil, mohlo by ji to strhnout nežádoucím směrem.

„Tašo, já se teď posadím, ano?“

Otupěle se odtáhla. Celé tělo měla příliš napjaté, příliš nastartované. Jakmile Harry seděl, zvedl ruku a položil jí dlaň na tvář. Ohromilo ho, jak je její kůže studená.

Modré oči, které zíraly na zem, byly jako zhypnotizované. Konečně se na něj pomalu podívala.

„Omlouvám se.“

„Pojď ke mně,“ vyzval ji Harry, vstal a vytáhl ji na nohy a k sobě do náruče.

„Je mi to moc líto.“ Její hlas zněl tlumeně, protože mumlala do látky jeho saka.

Přejel jí rukama po zádech a cítil, jak napětí pomalu opouští tělo… „Nedělej si s tím starosti.“

„Ale mohla jsem tě zabít.“

„Ano, mohla. Ale já nejsem tak úplně bezmocný, víš,“ usmál se. „Nenech se oklamat tím lehce způsobným a chlapeckým zevnějškem a vzpomeň si – ‘spasitel kouzelnického světa’. A musel jsem se během své kariéry vypořádat s několika docela děsivými lidmi. Mohl jsem tě zastavit, kdybych musel.“

Výraz měla stále skeptický, ale nechala to být. „Takže jsme tady. Co bude dál…?“

Uchopil ji za ramena, odsunul od sebe a otočil.

U břehu jezera čekal člun. Dlouhý úzký člun, jaký viděla na fotografiích z britské univerzity – z Oxfordu – nebo to byla Cambridge? Na jednom konci stála vysoká postava v kápi s bidlem v ruce. Ta scéna nepříjemně připomínala převoz do říše mrtvých.

„Jsi si jistý, že to není řeka Styx, Harry?“

Ozval se suchý smích, převozník si stáhl kápi a odhalil hubenou, vrásčitou tvář orámovanou stříbrnými vlasy. Měl vypadat strašidelně, ale úsměv a záblesky humoru v šedých očích uklidňovaly.

„Vítejte na ostrově Avalon, Natašo Romanovová. Pane Pottere, je mi ctí se s vámi setkat. Jsem Beineon, převozník. Paní ostrova si přála, abych vás k ní dovezl.“

Harry se formálně uklonil. „Děkuji, Beineone.“ Převozník napřáhl svou mozolnatou ruku, aby jim pomohl do člunu.

„Prosím, posaďte se. Tyto loďky se mohou snadno převrhnout, pokud nevíte, co děláte. Je to už mnoho staletí, co mi naposledy spadl někdo přes palubu. Nechci tuto šňůru přetrhnout.“

Nataša pohlédla se zdviženým obočím na Harryho. Bezhlesně naznačila ústy slovo staletí.

Beineon se zasmál. „Na ostrově běží čas jinak než ve světě smrtelníků, slečno Romanovová. Díky tomu bude obtížné přesně odhadnout, kdy se vrátíte.“ Odmlčel se. „Což samozřejmě může být dobrá věc, nebo taky nemusí…“

„Co tím myslíte?“ zamračil se Harry.

„Myslím tím, že jste sledováni. Ti, kteří vás pronásledují, nebudou moci vstoupit do portálu, ale možná počkají, až se vynoříte. Až přijde čas, měli byste být ve střehu.“

Harry a Nataša se na sebe zděšeně podívali. „To mě mrzí,“ řekl. „Byli jsme tak opatrní.“

„Vaši nepřátelé jsou mazaní a nebezpeční – a mají impozantní podporu. Někdo, komu říkají Liška, zná teď váš pach. Musíte být opatrní a pamatovat na to, že tajemství ostrova musí být ochráněno za každou cenu. Důsledky toho, že by zlo získalo přístup k moci a znalostem tohoto místa, jsou nepředstavitelné.“

Nataša přikývla a zahleděla se přes bok člunu do temné vody. Harry se opřel o sedadlo a pozoroval, jak je obklopuje mlha.

***

Harry a Nataša ztratili pojem o tom, jak dlouho jim cesta trvala. Sedadla ve člunu nebyla nijak zvlášť pohodlná a mlha prosakovala jako vlhký chlad skrz jejich oblečení až ke kostem. Nakonec to Nataša vzdala a přitiskla se k Harrymu, který ji objal kolem ramen. „Je ti zima?“

„Mrznu.“

„Měla jsi něco říct dřív. Tady.“ Vytáhl hůlku a mávl jí nad Natašou spolu s několika zamumlanými slovy, která nezachytila.

Pocit tepla, které jí zaplavilo, byl blažený. „Páni. Co to bylo?“

Pokrčil rameny a snažil se netvářit samolibě. „Jen ohřívací kouzlo. Lepší?“

„Úžasné. Jako být v horké vaně, ale v suchu. Děkuju.“

Když si uvědomil, že Nataša nemá v úmyslu opustit místo na jeho rameni, usmál se. Navzdory záhadám, mlze a zákeřným zabijákům byl život v tuhle chvíli fajn.

Nataša měla pocit, že právě začala dřímat, když ji Harry probudil pohlazením po tváři. „Vstávej, ospalče, jsme tu.“

Zmateně zamžourala: „Cože? Aha, dobře… pardon, usnula jsem?“

Harry mírně přikývl, vykročil z loďky na malé dřevěné molo a otočil se, aby jí pomohl, za což byla Nataša vděčná, protože měla ztuhlé nohy.

„Ano, ale jen na pár minut. Řekl bych, že jsi vypadala rozkošně, ale mám rád svou tvář takovou, jaká je.“

Zuřivě se na něj zamračila: „Správné rozhodnutí.“

Nato k nim přistoupil Beineon, položil Harrymu ruku na rameno a naznačil, aby se otočili. Harry uslyšel, jak Nataša vedle něj zalapala po dechu. Přímo před nimi se z mlhy nořil Tor, tentokrát skutečný ostrov. Po strmém svahu se ve spirále vinula vzhůru cesta osvětlená hořícími pochodněmi.

„Odtud pokračujte už sami, mí přátelé. Doufám, že najdete to, co hledáte. Až budete připraveni, vezmu vás zpět do vašeho času…“

„Děkujeme, příteli. Brzy se uvidíme.“ Harry se obrátil k Nataše a uchopil ji za ruku. „Pojď, je čas protáhnout si nohy.“

„Milé,“ zabručela. „Nemůžeme si zavolat taxi?“

„Technicky vzato, mohli bychom se přemístit. Ale někdy je cesta součást procesu. Součást obřadu. Čas na přípravu…“

Nataša zamumlala něco o zenových žvástech, ale hbitě vykročila po pěšině vzhůru.

V polovině kopce dorazili k velkému placatému balvanu pod rozložitým dubem, kde si zřejmě měli odpočinout. Harry vytáhl z batohu dvě láhve vody a jednu podal Nataše. Potom se opřel o kmen stromu a zamyšleně pohlédl do jeho koruny. „Zajímavé.“

Nataša se rozhlížela po okolí a snažila se vyrovnat s naprostou absencí jakýchkoliv známek osídlení. „Co tím myslíš?“

„Věděla jsi, že duby hrají důležitou roli v druidských obřadech, a vidíš tam nahoře..?“

„Co mám hledat?“

„Jmelí. Zlatou ratolest.“

„Cože?“

Harry se uchechtl. „Fakt bys potřebovala oprášit severskou mytologii, víš. Jsme zpátky u tvého kámoše Lokiho.“

„To není můj kámoš,“ odfrkla si Nataša. „Jak to souvisí?“

„Už je to pár let, co jsem něco ze severské mytologie četl, ale legenda říká asi tohle: Thor měl bratra Baldura, kterého, jak si vybavuju, všechno živé zbožňovalo. Ale – tady si vybavuju jen útržky – myslím, že Frigga měla vizi jeho smrti – nebo možná on, nepamatuju se. Ale každopádně Frigga vymámila slib ze všeho živého, že mu neublíží – kromě jmelí, protože jak by to mohlo někomu ublížit?“

„A ublížilo?“

Přikývl. „Podvodník Loki přesvědčil slepého boha, jehož jméno mi uniká, aby hodil oštěp vyrobený ze jmelí na Baldura, a to ho zabilo. Jestli ho mínil zabít, není jasné.“

„Co se stalo s Lokim?“

„Nepamatuju se,“ zavrtěl Harry hlavou. „V mýtech jsou Lokimu přisuzovány různé tresty. Něco o tom, že byl připoután ke stromu a zašili mu rty…“

„Au.“

„... jo, au. Ale nejhorší byl had. Byl připoután ke skále a had mu kapal jed do očí a do obličeje.“

„Nic moc pěkného. Neměla jsem ho v oblibě, ale stejně… tohle je hrozné.“

Harry pozorně sledoval její výraz. „Dostal se k tobě…?“

„Je to vražedný psychopat s krví na rukou. Ale není jí víc, než na mých. Neměla jsem ho ráda, ale byl… chytrý… Pravděpodobně by mohl být okouzlující, kdyby se na to zaměřil… a nepříjemný, fakt nepříjemný jako šváb.“

„Důstojný protivník?“

„Ano. Důstojný protivník.“ Vstala a podala mu ruku. „Pojď, nebo padne tma, než se dostaneme na vršek.“

Zbytek cesty absolvovali v tichosti.

***

Nataša i Harry se považovali za zdatné, ale než dorazili na vrchol, oba byli unavení a těžce oddechovali. Trochu zmateně se rozhlíželi kolem sebe.

Nataša protáhla obličej: „Nic tu není, Harry.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, něco tu je, vždycky tu něco je. Jen to musíme najít.“ Opatrně, metodicky prohledávali zalesněný vršek kopce, až Natašin výkřik přivolal Harryho na malou mýtinu mezi stromy. Uprostřed byl malý kruh z kamenů a v něm jediný strom.

„Glastonbury Thorn – Glastonburský hloh. V našem čase roste na pozemku opatství, ale tady…“

„Kromě artušovských základů jsou moje znalosti britské mytologie jen útržkovité. Jaký má význam?“

„Znáš hymnus Jerusalem?“ Přikývla. „Je to glastonburská legenda. Vypráví o tom, jak Josef z Arimatie – přítel, který poskytl hrob ukřižovanému Ježíšovi – sem přišel coby obchodník a zasadil tu svou hůl, která zakořenila a vyrostla do hlohového stromu. Glastonburského hlohu. Některé příběhy naznačují, že s sebou přivedl Ježíše ještě jako mladíka.“

„Jste plný příběhů, pane Čáryfuku. Kdo by potřeboval Wikipedii, když má vás? Ale pořád nevíme, co máme udělat dál.“

Harry se zamračil. „Ach, ano, víme. Obávám se, že tohle bude bolet…“ Pečlivě prozkoumal strom a vybral nejdelší a nejostřejší trn – zhluboka se nadechl a vrazil si jej přímo do dlaně – do řezu, který provedl jen před několika hodinami. Zavřel oči pod náporem bolesti, která mu vystřelila do paže a do ramene. Za sebou uslyšel Natašu zalapat po dechu a její ruka mu sevřela rameno tak silně, až se otřásl.

„Harry!“

Náhle se zhluboka nadechl vůně bylinek a otevřel oči. Les zmizel beze stopy; místo toho stáli na nádvoří plném bylinkových záhonků. Množstvím malých stružek se kolem nich rozbíhaly pramínky vody a zaplňovaly nádvoří svou hudbou. Budovy, které je obklopovaly, byly nízké, převážně jednopodlažní, se světlými stěnami a střechami pokrytými taškami. Výsledný efekt nebyl nepodobný zrekonstruované římské vile, kterou Harry kdysi navštívil. Zvuk kroků na štěrkové cestičce ozývající se za jejich zády způsobil, že se oba otočili.

„Vítej v mém domově, Harry Pottere. Natašo Romanovová, i ty jsi vítána. Už je to mnoho, mnoho staletí, co na toto místo vstoupil mudla. Váš úkol musí být vskutku zásadní.“

Tím, kdo je oslovil, byla malá baculatá žena, jen něco málo přes metr a půl vysoká, ze které vyzařoval poklid. Kdyby byla smrtelnice, Harry by jí hádal lehce přes třicet nebo jen o malinko víc. Dlouhé tmavě rezavé vlasy měla spletené do jednoduchého copu, který jí splýval po zádech. Na sobě měla velmi prosté dlouhé šaty z tmavomodrého plátna a přes ramena světlejší plášť s kapucí.

„Jsem Branwen, strážkyně tohoto domu a všeho, co chrání. Prosím, vstupte a buďte tu vítáni; den se blíží ke konci a musíte být unaveni. Byla pro vás připravena místnost, osvěžte se a promluvíme se později při večeři. Moje učednice vám ukáže cestu do vašeho pokoje.“

Harry se trochu nešikovně poklonil. „Děkujeme za vaši pohostinnost, paní Branwen. Uvidíme se u večeře.“ Vzal Natašu za ruku a následovali mladou dívku, která vypadala sotva na dvanáct, dveřmi na druhé nádvoří stejně plné květin a bylinek jako to první, ale s vysokým obeliskem uprostřed. Voda stékala ze středu kamene do mnoha kanálků a Harry si uvědomil, že je to pravděpodobně zdroj vody pro stružky na prvním nádvoří. Jejich průvodkyně je dovedla až k jedněm dveřím, kde položila ruku na tmavé dřevo a zamumlala zaklínadlo. Poté ustoupila stranou.

„Prosím, vejděte, pane a paní. Vrátím se pro vás za dvě hodiny, abych vás dovedla na večeři.“ A s rychlým pukrletem vklouzla do prodlužujících se stínů.

Nataša pohlédla na dveře s mírnými obavami. Harry k ní vyslal uklidňující úsměv. „Uvolni se. Zvládli jsme to. Kdyby nás chtěli zastavit, bylo by mnohem snazší udělat to u portálu, než aby nás sem pustili, a až pak se nás pokusili zbavit.“ Vzal ji za ruku. „Někdy jsou dveře prostě jen dveře. Pojď.“

Místnost byla jednoduše zařízená, všechno bylo vyrobeno ze dřeva a přírodních látek, a postel sice nebyla zdaleka tak velká jako u Harryho doma, ale pro dva naprosto dostačující. Pod oknem stál stůl s malým zrcadlem, takže se dal použít jako toaletní nebo jako pracovní. Nataša nakoukla do postranních dveří a ulevilo se jí, když našla příslušenství, sice prosté, ale jednoznačné.

„Zřejmě je očekáváno, že se k večeři převlékneme.“

Při jeho slovech se otočila a uviděla, že Harry otevřel další dveře, které vedly do malého šatníku, plného oblečení podobného tomu, jaké měla na sobě Branwen a její učednice.

„No, počítám, že proti černé kůži je to změna…“

Nataša se zhluboka nadechla, nasála vůni starého dřeva, bylinek a svíček z včelího vosku, které vyplňovaly každý kout místnosti, a poprvé od chvíle, co vkročili do portálu, se uvolnila. Náhle se cítila neobvykle unavená. Když Harry viděl její výraz, objal ji a přitáhl si ji blíž.

„Máme trochu času, než bude potřeba převléct se k večeři, tak proč si nezdřímneš?“

Natašiným prvotním instinktem bylo odmítnout, protože odpoledne spí jen malé děti a staré dámy, ale byla velice unavená a postel s měkkou tmavě modrou přikrývkou vypadala velmi lákavě.

„No asi ano, když to takhle podáš. Připojíš se ke mně?“

Harry se chystal říct ne, když si náhle uvědomil, že přemáhá mohutné zívnutí. Nataša se usmála: „No, to asi odpovídá na mou otázku.“

Osud světa visel na vlásku a jejich nepřátelé se proti nim šikovali, ale pro tuto malou chvíli spali Harry a Nataša ve svatyni mimo čas mírumilovným spánkem.

***

Po téměř dvou hodinách si umytý a převlečený Harry uhladil vlasy, jak nejlépe uměl, a zkoumal svůj odraz v zrcadle v koupelně. Stejně jako zbytek Branwenina domu byla osvětlena množstvím lampiček, které se magicky rozsvítily, kdykoliv jste vešli do místnosti. Měkký hábit z nebělené vlny, převázaný pleteným koženým opaskem, který mu byl poskytnutý, se až tak moc nelišil od kouzelnického oblečení, ale po týdnech strávených v mudlovských šatech se v něm cítil divně. Uvažoval, co si bude myslet Nataša. Otevřel dveře a s úsměvem se zastavil při výhledu, který se mu naskytl.

Nataša seděla u stolku u okna a česala si vlasy. Obvykle si je zaplétala nebo stahovala do jednoduchého ohonu, ale dnes večer to vypadalo, že si je ponechává rozpuštěné a volně splývající v rudých a hnědých vlnách. Když uviděla v zrcadle, že ji pozoruje, s trochu nejistým výrazem vstala. Harry dobře rozuměl jejímu nepohodlí v tak neznámé situaci, ale neměla k tomu žádný důvod. Dlouhé šaty, stylem podobné těm, které měla odpoledne na sobě oblečené Branwen, měly nádherně lichotivý odstín modré a dokonale jí padly.

„Klid, vypadáš krásně.“

Ale mírně napjaté mračení nezmizelo. „Nelíbí se mi to, Harry. Měla jsem počkat v Londýně… Nehodím se sem. Tohle je tvůj svět, ne můj.“

„Tašo, věř mi, tohle není ani můj svět. Jsem tady stejně bezradný jako ty.“ Pohladil ji po vlasech, omotal si je okolo prstů jako tenké hladké lano a přitáhl si ji k polibku, který přerušilo až klepání na dveře.

Harry tiše zaklel a houkl: „Moment…“

Vytáhl ze zadní části šatníku dva pláště a menší přehodil Nataše přes ramena. „Tak pojď. Bude to večeře jen pro tři nebo možná čtyři, ne státní banket. Budeš v pohodě.“ Otevřel dveře a našel před nimi trpělivě čekat na prahu učednici s lucernou v ruce. „Dobrý večer.“

„Dobrý večer, pane a paní. Prosím, následujte mě…“

Branwenina učednice je vedla dalšími dveřmi ven z nádvoří a po dlouhé dlážděné chodbě. Na jejím konci položila ruku na další dveře, které se pod jejím dotykem otevřely. „Prosím, vstupte. Paní Branwen tu bude během chvilky. Na příručním stolku najdete víno, prosím, poslužte si.“ A s malou úklonou ustoupila a tiše za sebou zavřela dveře.

Nataša se pozorně rozhlédla po pohodlně a jednoduše zařízené místnosti. „Je to tu pěkné, paní Branwen má vytříbený vkus.“ Přešla k rozměrnému krbu a nastavila studené prsty teplu sálajícímu z plamenů.

„Děkuji, Natašo. Těší mě, že se ti tu líbí.“ Ruska se prudce otočila, překvapilo ji, že neslyšela jejich hostitelku vejít. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě polekat. Říkají mi, že mám velmi lehký krok.“

Nataša zrudla a obrátila se zpět k ohni. Cítila se trapně a bezradně. Harry, který stál u příručního stolku, se pokusil rozptýlit náhlé napětí tím, že s úsměvem nabídl jejich hostitelce pití. „Děkuji, ale ne, pane Pottere. Piji pouze vodu, ale prosím, ty si posluž.“

„Prosím, říkejte mi Harry.“

Branwen se usmála. „Tak tedy Harry. Jste spokojeni s vaším ubytováním?“

Nataša s jistou mírou vděčnosti přijala pohár vína, který jí Harry podal, a s chutí se napila. Víno bylo čímsi ochucené, jednak medem, a pak ještě něčím, co nedokázala rozpoznat. „Pokoj je příjemný, děkujeme. Stejně jako toto víno.“

„Jsem ráda, že se zde cítíte pohodlně. Prosím, neváhejte požádat Ariu, pokud byste něco potřebovali.“

Harry na znamení díků přikývl. Usoudil, že Aria je ona učednice. „Žijete tu jen vy dvě?“

Branwen zavrtěla hlavou. „Mám tu také pár, který se stará o mé a Ariiny potřeby. Beineona už jste potkali při příjezdu.“

„Toho převozníka?“

„Správně. Má v péči také zahradu a dělá další drobné práce. Jeho žena Chara je vynikající kuchařka, jak zajisté zjistíte.“ Někde poblíž se ozval zvuk zvonku. „Večeře je připravena. Pojďme, je to tudy.“

Odvedla je přes chodbu do další místnosti, kde byly u vydrhnutého dřevěného stolu na třech místech připraveny poháry na víno a talíře s chlebem a ovocem. Vysoká okna v jedné stěně – dnes večer uzavřená před nočním chladem – by v létě byla bezpochyby dokořán, aby propojovala místnost s vonícím nádvořím. Jakýkoliv další chlad zaháněl planoucí krb v jednom z rohů místnosti.

Jídlo bylo tak dobré, jak hostitelka slíbila. Po jednoduchém kořeněném dušeném mase s luštěninami a zeleninou následovaly talíře se sýry k ovoci a chlebu. Spolu s jídlem byly servírovány džbány s vínem a vodou. Během večeře hovořili o všem možném a s otázkou mise počkali až do okamžiku, kdy se vrátili do vedlejšího pokoje. Tady Harry konečně Branwen předestřel informace, které doposud nashromáždili.

„Udělali jste dobře, že jste sem s touto záležitostí přišli, věřím, že zdroje umístěné v tomto domě vám budou schopné pomoci. Zítra vám donesou snídani, a potom pro vás přijde Aria a společně se poradíme s knihovnou. Prozatím mi povězte o těch, co vás stíhají. Beineon mi říkal, že vás sledují navzdory vašemu nejlepšímu úsilí a je tu možnost, že na vás vaši nepřátelé budou čekat, až se vrátíte do svého času. Povězte mi o nich.“

Nataša se opřela o sedadlo a na okamžik se zamyslela. „Jste si vědoma strašných událostí, které se odehrály v ne… v mudlovském světě v první polovině dvacátého století?“

Branwen přisvědčila: „Mluvíte, předpokládám, o oněch dvou velkých válkách.“

Nataša jí to potvrdila přikývnutím. „Armáda Adolfa Hitlera – armáda Třetí říše, jak to nazýval, měla výzkumnou divizi. Hitler i šéf této divize, muž jménem Johann Schmidt, byli posedlí hledáním starobylých artefaktů…“

Harry se pohodlně usadil a poslouchal, jak Nataša nastiňuje příběh, který on sám vyslechl v Kingsleyho kanceláři. Měl pocit, jako kdyby od té doby uplynulo několik týdnů. Když skončila, Branwen se zhluboka nadechla a zeptala se: „A tito lidé, tato – Hydra, hledají onu věc, onen zdroj síly?“

Tentokrát přikývli Harry i Nataša.

„Pak jste určitě udělali dobře, že jste sem přišli. Až se ráno setkáme, poradíme se s moudrostí prastarých. Do té doby vám přeji dobrou noc.“

Když je opustila, Harry a Nataša dopili své poháry a pomalu se vydali zpět na nádvoří. I v nočním chladu se jím stále linula slabá vůně květin a bylin. Nataša se zastavila, aby přejela rukou po levandulovém keři a vychutnala si přetrvávající nasládlou vůni. „V létě tady musí být nádherně. O tolik jinak než v New Yorku.“

„Je teď New York tvůj domov?“

Pokrčila rameny. „Předpokládám, že domov je teď sídlo Avengers… ne… domov je tam, kde jsou mí přátelé, Clint, kapitán, Bruce, dokonce i Tony a Thor.“

„Mohla bys s tím prostě skončit. Zůstat tady. Myslím v Londýně, ne tady na ostrově.“

„S tebou?“

„Pokud bys chtěla. Nebo pokud by se ti nelíbila Británie, mohli bychom cestovat. Mám… mám peníze. Nemuseli bychom pracovat…“

„A co tvoje práce?“

„Zachraňuju svět od svých jedenácti let, Tašo. Od jistého okamžiku se bude muset naučit beze mě obejít.“

„Takže… prostě utečeme?“

Harry si ji přitáhl k sobě a zabořil jí ruku do vlasů. „Uděláme to, co chceš… ne… teď neodpovídej…“ zasypával jí čelo, oční víčka, tvář i bradu polibky, „... jen mi slib, že o tom budeš přemýšlet, Tašo.“

Pod jeho dotyky se zachvěla, objala ho kolem pasu a zlehka se svými rty otřela o jeho. „Budu o tom přemýšlet. Nic neslibuji, ale budu o tom přemýšlet.“

V tu chvíli byli tak ponoření do sebe, že neměli ponětí o očích, které je pozorovaly ze stínů.

„Paní Branwen… Co myslíte, ví on o tom, co bylo přislíbeno?“

„Zdá se, že ne, Ario.“

„Měli bychom někoho informovat o tomto… vývoji?“

Branwen zavrtěla hlavou a otočila se. „Ne. Uvidíme, co osud pro ty dva zamýšlí. Mám podezření, že navzdory všemu, co bylo naplánováno a zosnováno, si stvoří vlastní budoucnost. A teď do postele, dítě, je pozdě a ráno nás čeká spousta práce, jestli máme tuto záhadu vyřešit.“

„Dobrou noc, paní Branwen.“

„Dobrou noc, Ario.“

S posledním pohledem přes rameno na své dva hosty, nyní mířící do pokoje zcela pohroužení do sebe, se Branwen také vydala uložit se ke spánku a všude se rozhostilo ticho.

***

PP: Tentokrát vřele doporučuju zadat si Glastonbury a Chalice Well do googlu a pokochat se fotkami. Příběh je opravdu krásně zasazený do britských reálií. Nebo můžete mrknout třeba sem:

https://eldar.cz/megality/chalice_well.html