Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13 - Prázdnota

„Pane Malfoyi. Slečno Grangerová. Musíme si promluvit.“

Draco při pohledu na profesora Brumbála, který seděl ve společenské místnosti a vypadal trochu rozzuřeně, v duchu zasténal.

„Pane profesore,“ začal, ale Brumbál pozvedl ruku, aby ho umlčel.

„Nezakázal jsem vám výslovně opouštět vaše komnaty až do zítřejšího rána?“

„Ano, profesore, ale-“

„Tak proč tu ani jeden z vás nebyl, když jsem přišel? A proč mi to připadá, že jste se vrátili odněkud, kde jste neměli být?“

Draco si povzdechl. Věděl, že nemá cenu lhát, ale opravdu mu ani nechtěl vysvětlovat, proč odešli. „Šli jsme do Prasinek, profesore. Nemusíte se bát, nikdo nás nepoznal. O to jsem se postaral. Omlouvám se,“ poslední slovo jen zamumlal.

Brumbál krátce přikývl. K Dracovu úplnému překvapení už se stařík tou věcí dál nezabýval. Jeho rysy navíc zjemnily, než řekl, „V pořádku. Jsem zklamaný, že jste neposlechli můj příkaz, ale teď musíme probrat důležitější věci.“

Obrátil svou pozornost k Hermioně a usmál se. „Informoval jsem zaměstnance o vaší situaci. Většina profesorů je přinejmenším překvapena, ale velmi se těší na setkání s vámi.“

Hermiona se usmála.

„Nejsem si jistý, jestli vás pan Malfoy informoval, ale před vaším příchodem jsme s profesorkou McGonagallovou řešili jmenování nějaké studentky primuskou.“

Draco sklopil pohled k podlaze. Kvůli všemu, co se v posledních dnech stalo, úplně zapomněl na hledání jeho nového protějšku. Byl trochu zklamaný zjištěním, že výběrové řízení stále pokračuje.

„No,“ pokračoval Brumbál, „s profesorkou McGonagallovou jsme o tom dlouze diskutovali, a nakonec jsme se oba shodli, že – pokud máte zájem – můžete po zbytek svého zdejšího pobytu tuto funkci převzít.“

Draco zvedl hlavu a nevěřícně zíral na starce před sebou. Byl snad šílený? Jedna věc byla jmenovat primuskou jinou studentku, ale něco úplně jiného bylo jmenovat nějakou cizí dívku z jiného světa – někoho, o kom nikdo nic nevěděl.

„Profesore,“ poznamenal, „Nemyslím si, že-“

„Přijímám moc ráda!“ vykřikla Hermiona.

Brumbál vypadal nadšený její odpovědí. „Předpokládám, že jste byla primuskou i ve vašem světě?“

„Jistě,“ odpověděla Hermiona a rozzářila se.

„Úžasné.“ Brumbál se otočil k Dracovi. „Nebude to problém, pane Malfoyi, že ne?“

Chtěl říct, že ano – bude to obrovský, monumentální problém. Ale bylo by to k něčemu? Už se stejně rozhodli. Nemohl udělat nic jiného než zalhat.

„Ne, profesore,“ zamumlal.

„Velmi dobře!“ prohlásil Brumbál a vstal z křesla. Ještě pronesl k Hermioně: „Zítra vás vyzvednu a doprovodím vás do velké síně, kde vše vysvětlím ostatním studentům.“

Hermiona přikývla. Pohlédla na Draca s nervózním výrazem. Na okamžik jí pohled vracel, než se odvrátil.

Začal přecházet po místnosti, a zatímco Brumbál přednášel své poslední instrukce, sotva ho poslouchal. Sledoval jeho odchod a všiml si, že Hermiona teď vypadala víc uvolněně.

Když konečně zůstali ve společenské místnosti sami, zeptala se ho: „Jaké jsou přesně mé nové povinnosti?“

Nemohl si pomoci; při té otázce si pohrdavě odfrkl. „Takže jsi ve svém světě nebyla primuska?“

„To ne, ksakru,“ zachichotala se. „To těžko.“

Ušklíbl se. „Ale ale, Grangerová. Právě jsi tak obratně lhala řediteli – to je naprosto nemorální.“

Hermiona zrcadlila jeho úšklebek. „Ale prosím tě. Jako bys ty řediteli nikdy nelhal.“

„Ano, lhal jsem mu. Lhal jsem mu často. Ale skutečná Hermiona Grangerová – ta by tomu starci nikdy nezalhala. Tedy pokud by to nebylo pro dobro věci… jako třeba při záchraně světa nebo z nějakého podobně směšného důvodu.“

Odfrkla si. „No… Je pravděpodobně hodně věcí, které by skutečná Hermiona Grangerová nikdy neudělala a já ano.“

Nemohl si nevšimnout způsobu, jakým pronesla „skutečná Hermiona“, jako by jí ta slova zanechala v ústech hořkou pachuť.

„Jsem si jistý, že máš pravdu,“ odpověděl.

 Přimhouřila oči. „Říkáš to, jako bys to věděl jistě.“

„Jak bych to mohl vědět jistě, Grangerová? Já tě vůbec neznám.“

„To je pravda, Malfoyi, neznáš. A vypadá to, že mě ani nechceš poznat.“

„Měl bych? Vždyť jsi jen klon dívky, kterou jsem nenáviděl. Proč bych si měl myslet, že mi vůbec stojíš za to, abych tě poznal?“

Viděl, jak se jí stahují svaly na čelisti, jako by zatínala zuby. „Nesnášel jsi ji? Tak to je tedy velmi zajímavé.“

„Opravdu?“

„Proč by tě mělo zajímat, co ti chci říct?“ Založila si ruce na prsou a lehce zabručela. Bylo to tak podobné tomu, jak by reagovala skutečná Hermiona, kdyby byla naštvaná. Ale Draco odmítal, aby ho tato skutečnost jakkoli obměkčila.

„Mně je to jedno, Grangerová. Podívej, možná spolu nějaký čas strávíme, ale to neznamená, že musíme být přátelé. Vlastně bych byl radši, kdybychom přátelé nebyli.“

„Tak fajn,“ zamumlala. Zvedla nákupní tašky z podlahy. „Jdu si zdřímnout.“

„Dobrý nápad.“

Hermiona stiskla rty a protáhla se kolem něj cestou do koupelny. Ale těsně předtím, než tam vešla, zastavila se a otočila se zpátky k němu.

„Vím, že mě nemáš rád,“ řekla, „a to je v pořádku, rozumím tomu. Neočekávám, že mě budeš mít rád. Také vím, že mě tady nechceš a tomu také rozumím. Ale jsem tady a čím dřív to akceptuješ, tím dřív mě možná přestaneš nesnášet.“

„Není-“ začal, ale zarazil se. Chystal se jí říct, že není pravda, že ji nesnáší. Ale byla by to pravda?

„Ale ano.“ Pokrčila rameny a spustila oči k zemi. „Proč bys mě měl mít rád? Chci říct, že jí jsi taky nesnášel.“

Když vyslovila poslední větu, zvedla pohled od podlahy a zadívala se mu do očí se zvláštním výrazem, který nedokázal zařadit. Ale než se z něj mohl pokusit něco vyčíst, odtrhla pohled, znovu se otočila se a zamířila ven z místnosti.

Draco vydechl. Ani nevěděl, že zadržuje dech. Tahle nová Hermiona byla velmi vnímavá. Buď to, nebo svou nelibost k ní nedokázal dobře zakrýt.

Prohrábl si vlasy a posadil se na pohovku. Ani si nebyl jistý, že ji nemá rád. Měl se před ní na pozoru. Nevěřil jí. A nesnášel, jak vypadala první noc, kdy přijela – jako nějaká zmijozelská trolice. Ale dnes ráno, když ji viděl s rozcuchanými vlasy a nedbale oblečenou... uviděl Hermionu. Skutečnou Hermionu. Jedinou Hermionu, na které mu kdy záleželo. Ta představa ho málem zničila. Protože s těmi rovnými vlasy a ve vyzývavém oblečení si mohl namlouvat, že je to pouhá její dvojnice. Ale díky jejímu rannímu vzhledu věděl, že je dost dobře možné, že by mohl polevit v ostražitosti a nechat se přesvědčit, že je to opravdu ona. Stejně jako to dělali její přátelé.

Když si na ně vzpomněl, povzdechl si, protože mu to připomnělo, že se o ní zítra dozví celá škola. Jak budou asi reagovat? Určitě to všichni nepřijmou tak překvapivě dobře jako Vízlice. Představoval si, že někteří studenti budou vyvedeni z míry. Jiné to možná docela zaujme. A Zmijozelové... no, jeho spolužáci budou nejspíš nadšení, protože si byl jistý, že přinejmenším několika z nich se stýská po šikanování Hermiony Grangerové. A je pravděpodobné, že těch pár nebude ztrácet čas a budou pokračovat v jejím trápení. Samozřejmě se bude očekávat, že Draco, jakožto primus, tyhle vylomeniny zarazí, čímž by všechny Zmijozely opět přiměl k pochybnostem o své loajalitě. Tohle nesnášel. A ta nová dívka měla pravdu – nenáviděl ji. Nenáviděl ji za všechno, co mu její příchod přinese. A nenáviděl ji za to, kým skoro mohla být, ale nebyla.

Najednou si uvědomil, že by si i on rád zdříml. Kdyby jen mohl usnout a probudit se až na konci školního roku – anebo ještě líp, kdyby se už nikdy neprobudil.

Věděl, že by si měl za tyto negativní myšlenky vynadat, ale byl příliš unavený – fyzicky i psychicky – aby se o to staral.

Místo toho si natřásl polštář, natáhl se na pohovku a zhluboka se nadechl. Věděl, že spánek přinese zítřek dřív. Ale možná právě to chtěl – mít to za sebou. Mít celý zbytek roku za sebou a posunout se v životě dál. Zavřel oči a snažil se představit si sám sebe po zkouškách, po Bradavicích. Ale nic neviděl. Nic než temnou prázdnotu. Stejnou prázdnotu, která momentálně okupovala jeho duši, pomalu nasávala a vypařovala každý kousek života, který v něm ještě zbýval. Prázdnotu, kterou po sobě zanechala smrt Hermiony Grangerové.

Všepohlcující temnota, kterou viděl, smíšená s únavou, se ho rychle zmocnila. Než o několik okamžiků později usnul, mohl by přísahat, že zaslechl, jak se vzduchem nese jemný melodický zvuk Hermioniny hrací skříňky a krásný zvuk jejího hlasu, který ho uspával.