Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola sedmá

PA: U posledních kapitol se mi řada čtenářů do komentářů nebo mailu svěřila s obavami, že se vztah Harryho a Nataši vyvíjí příliš rychle. Toto ale bylo z mé strany vědomé rozhodnutí a to z mnoha důvodů. Zaprvé, Harry a zejména Nataša si prošli mnohým a v této fázi si dávají pozor, aby se nesvázali emocionálně. Podle mého instinktu je pro tyto verze postav právě teď pohodlnější vyjádřit své spojení fyzicky. Navíc velmi brzy nastane čas, kdy se Nataša bude muset vrátit do New Yorku a dát tomuto vztahu ‘sbohem’ nebo ho minimálně ‘odložit na později’. Nechci víc říkat nebo prozrazovat děj posledních kapitol. Uvědomuji si, že to nemusí nutně odpovídat vkusu každého čtenáře, ale tohle nikdy nebude ‘pomalé rozhořívání’. Doufám, že to nikoho neodradí.

Zpět k aktuálnímu dění… děkuji všem za povzbudivé a konstruktivní komentáře k poslední kapitole. Psaní – a zejména psaní scén pro dospělé – je jednoznačně subjektivní záležitost a vím, že ne vždy všechny potěším. Nicméně ke čtenáři, který v zásadě řekl… není to pornografie, co uráží, je to takhle špatná pornografie… Co se dá dělat… když je tu podle vás tolik oplzlostí, doufám, že si najdete něco, co bude víc odpovídat vašemu vkusu… Myslela jsem, že jsme prozatím s chlípnostmi skončili, ale zjevně mají Harry a Nataša jiné myšlenky… ale nic moc vážného… je mírné ráno poté…

***

Probudil ji sluneční paprsek na tváři a závan chladného ranního vzduchu. Nataša tiše zabrblala a zavrtala se zpátky pod přikrývku, aby ještě ulovila trochu spánku, ale dlouhé teplé tělo, které ji ochranitelsky obtáčelo celou noc, tam už nebylo a světlo zpoza roztaženého závěsu proudilo příliš jasně, než aby ho mohla ignorovat. Zamžourala a vykoukla zpod deky. Harry, oblečený jen do volných pyžamových kalhot, stál u okna a četl nějakou zprávu.

Aniž by vzhlédl, usmál se: „Civíš na mě.“

Ospale mu úsměv vrátila. „Ve skutečnosti na tebe dělám oči. Přemýšlím, proč stojí ten úžasný polonahý chlápek u okna, kde je mu zima, místo toho, aby byl stále se mnou pod dekou…“

Harry se vrátil k posteli, usedl na okraj a natáhl se, aby jí uhladil neuspořádané vlasy. „Pěkný ranní rozcuch, mimochodem.“ S uchechtnutím se naklonil a zlehka ji políbil. „Dobré ráno.“

Nataša se posadila, přesunula se z postele na jeho klín a v chladném vzduchu se zachvěla. „Tohle bylo, pane Pottere, velmi neuspokojivé dobré ráno. Nechcete to zkusit znovu?“

Harry se zasmál, sjel jí rukama po nahých zádech a zastavil se na bocích. „No, když tak pěkně prosíš…“

Při živé vzpomínce na to, co minulou noc po stejných slovech následovalo, se jí zrychlil puls a pomalu v ní narůstalo vzrušení, které ji přimělo při polibku zasténat a zavrtat se ještě víc do jeho klína. Když je konečně rozdělila nutnost se nadechnout, Nataša mu s mrzutým zamračením přejela dlaněmi po hrudi. „Harry, stává se z toho zvyk…“

„Z čeho?“

„Jak to, že já jsem zase ta nahá? To není moc fér…“ Zamračila se na jeho pyžamové kalhoty, jako kdyby ji osobně urazily… „Zbav se jich a vrať se do postele. Postaral ses mi o zábavu v noci, myslím, že je rozumné, abych ti tu laskavost oplatila.“

Harry jí zasténal do ramene a neochotně se natáhl, aby jí chytil za ruku, která mu klouzala po břiše směrem k pasu. „Ach jo, Tašo, ne, není to fér. Nic nechci víc než strávit ráno v posteli s tebou, ale ta zpráva – ta byla od Kingsleyho. Potřebuje si s námi promluvit v soukromí a přijde radši sem, než abychom my chodili za ním.“

Nataša se zamračila. „Proč sem přijde? Nedává to smysl… Fíha - počkej… přijde sem… kdy?“

Harry se podíval na hodinky. „Asi za půl hodiny, a opravdu bych měl do sebe dostat trochu kávy, takže není čas ani na rychlovku.“

Bylo jasné, že Nataša s tím plánem vůbec nesouhlasila. „Mohli bychom si dát společnou sprchu.“

„Tašo, pokud budu mít to štěstí, že s tebou skončím mokrý a namydlený ve sprše, mohu ti zaručit, že tam ještě rozhodně budeme, až ministr kouzel nakráčí do mého obývacího pokoje. A oficiálně jsme v práci. Mohl bych to vykázat jako rozvoj mezinárodních kouzelnicko-mudlovských vztahů, ale myslím, že by na to neskočil.“

Mrzutě zafuněla a trochu našpulila pusu. „Dobře, ale ráda bych poznamenala, že dnes večer je řada na mně, abych přiměla škemrat tebe.“

Harry jí přejel palcem po spodním rtu a završil to polibkem. „Tašo, mám tu nejkrásnější ženu v Londýně… Ne, nech mě to přeformulovat. Mám v náručí tu nejkrásnější ženu století nahou, slibuje mi, že se mnou večer bude provádět neskutečné věci, a ty si myslíš, že se budu bránit…?“

„Harry.“

„Mm… hmm?“

„Přestaneš prosím říkat takové věci, jinak nebudu odpovědná za své činy a tvůj šéf dostane pořádný šok, až sem přijde.“

Harry neodolal dráždivé představě Kingsleyho, který vstupuje do děje, možná v kuchyni nebo ve sprše… Náhle si uvědomil, že ho Nataša pozorovala se směsí horka a smíchu ve tváři. Zalil ho nepříjemný pocit, že přesně ví, co mu táhlo hlavou.

„No, Harry Pottere, kdo by si pomyslel… že ty… že jsi… pořádně… zkažený… kluk…“

Do prdele!

Při pohledu na hodinky si s hrůzou uvědomil, že uplynulo dvacet minut…

„Slečno Romanovová, do sprchy a hned… Za deset minut bude dole káva. Padej.“

„Otravo…“

***

Když krb zahučel a ohlásil Kingsleyho příchod, byl Harry v přízemí stále ještě sám.

„Harry?“

„Zdravím vás, pane ministře, pojďte dál. Můžu vám nabídnout kávu?“

Kingsley si oklepal saze z hábitu a vlídně se usmál. „Jenom Kingsley, tady jsme na tvém území, Harry. A ano, prosím, káva bude skvělá.“

Harry ukázal na pohovku v knihovně. „Posaďte se laskavě – budu zpátky v minutě.“

„Nepanikař, Harry, ceremonie nejsou nutné. Navštívil jsem tenhle dům už mockrát, i když ne od té doby, co jsi to tu předělal. Vypadá to dobře. Zvládl jsi zlikvidovat stopy po ‘staletích černé magie’.“ Vešel do kuchyně a potěšeně se rozhlédl. „Moc pěkné. Staré uspořádání s dlouhým stolem uprostřed, který se musel obíhat, byla noční můra, takhle je to mnohem lepší.“

Harry se usmál a podal mu hrnek. „Zdá se to už tak dávno, Fénixův řád, Weasleyovi…“ Jeho výraz potemněl. „Sirius, Remus, Tonksová… Fred.“

„Pořád ti chybí.“

Harry pokrčil rameny. „Ano, ale nemůžu truchlit věčně, víte. Nakonec se rány začnou zacelovat. Teď mám svůj život, přátele…“

„A co láska? Je ve tvém životě nějaká dáma?“

Harry se zatvářil vyhýbavě a pomyslel na roztomilou zrzku o patro výš… „Můžu se k tomu vyjádřit později?“

Kingsley se uchechtl: „Takže ne Ginny Weasleyová?“

Harry zakroutil hlavou a přidal si do kávy mléko a cukr. „Nedej bože. Ve škole jsme si byli blízcí… abych byl upřímný, domníval jsem se, že možná bude… chápete, že jo? Ale nebyla. Ne nadlouho. Chtěli jsme rozdílné věci…“

„Rozdílné věci?“

„Já chtěl čas, abych si vybudoval kariéru a svůj život. Trochu poznal svět. A Ginny - chtěla být paní Potterová, manželka Chlapce, který přežil, ženuška Spasitele kouzelnického světa. Ani nevím, kde teď je. Naposledy jsem zaslechl, že se schází s nějakým bohatým Jihoevropanem - Italem, Španělem… Zapomněl jsem, už je to dlouho.“

Kingsley se rozhlédl a změnil téma… „Čekáme, až se k nám připojí slečna Romanovová?“

Harry se napil kávy. „Bude tu za minutu. Včera jsme měli opravdu dlouhý den, takže vstala teprve před chvílí.“ S naprostou jistotou vzhlédl, protože zaslechl kroky na schodech, a vstal, aby nalil další hrnek. „My o vlku a…“

Bez přemýšlení přidal do Tašiny kávy cukr a jen kapku mléka, a jakmile vešla, automaticky jí podal hrnek. Přes tvář jí přeběhl záblesk překvapení, když si uvědomila, že ten rozložitý muž v pestrobarevném hábitu popíjející kávu u Harryho kuchyňského stolu musí být nejmocnější muž britské kouzelnické komunity.

Kingsley s vykulenýma očima vstal, aby ji pozdravil. Ať už očekával cokoliv, tohle to jednoznačně nebylo. Harry krátce v duchu ocenil Tašinu kombinaci černého svetru, džínů a vysokých bot, které měla na sobě při jejich prvním setkání. Dlouhé vlasy byly rozpuštěné a vypadala tak úchvatně, jako kdyby za sebou měla dvanáct hodin nerušeného spánku. Zaregistroval zvednutí obočí, když si se zamumláním díků vzala hrnek s kávou, a vzpomněl si na dobré způsoby. „Ach, pardon… Kingsley, dovolte, abych vám představil Natašu Romanovovou ze SHIELDu. Natašo, tohle je Kingsley Pastorek, ministr kouzel.“

Kingsley ženě potřásl rukou. „Je mi potěšením, agentko Romanovová.“

„Nataša, prosím, pane ministře.“

Kingsley se uznale pousmál. Harry věděl, že je mnoho let šťastně ženatý, ale v žádném případě nebyl imunní vůči pěkné tváři – a na Nataše bylo víc než jen pěkná tvář.

Když se všichni usadili kolem stolu, ministr vylovil z hábitu několik lejster. „Nejprve dobrá zpráva. Navzdory mým negativním předpovědím mohu s potěšením oznámit, že mám pro tebe a Natašu povolení k návštěvě Branwen. Harry, nechám na tobě, abys Natašu podrobně instruoval, až odejdu.“

Harry pochybovačně otáčel listem pergamenu ve své ruce. Proběhlo to mnohem snadněji, než očekával. Počítal, že tahanice zaberou několik dní, než úřad pro utajení kapituluje. „Hrome, Kingsley. Koho jste musel povýšit, aby se tak rychle rozhoupali?“

Byl Harry paranoidní nebo se Kingsley zatvářil… vyhýbavě… téměř provinile?

„Ber to takhle. Když dojde na každoroční rozdělování výdajů, úřad pro utajení se snaží vyhnout těm největším škrtům. Díky tobě, Harry, budu muset úplně přepracovat rozpočet na příští rok.“

„Děkuju, Kingsley, opravdu si toho vážím. Říkal jste ale, že tohle je ta dobrá zpráva, z čehož jednoznačně usuzuju, že musí existovat i nějaká špatná…“

Kingsleyho tvář nabrala velmi vážný výraz. „Harry, když jsme spolu včera mluvili, řekl jsi, že tě Hydra několikrát zahlédla, i když ses postaral o rozsáhlá magická opatření, abyste se tomu vyhnuli. Je to tak?“

Harry přikývl: „To je pravda. Byli oba dva dny v St. Asaphu, poté v Chesteru, i když jsme mezitím dvakrát změnili vzhled. Nerozumím tomu. Proto jsme se zbavili auta a do Londýna se přemístili. Něco z toho může být štěstí a výsledek schopného pátrání, ale…“

Nataša se na něj podívala: „... ale?“

Pokrčil rameny. „Když jsme včera večer dorazili domů, otočil jsem se, abych zavřel dveře, a zdálo se mi, že jsem zahlédl v jednom okně záblesk… jako od dalekohledu nebo objektivu. Nejspíš jsem prostě jen paranoidní… přece, jak by se o tomhle místě dověděli? I když fidelius po Brumbálově smrti zeslábl, je stále funkční, a jak by vůbec věděli, kde bydlím?“

Kingsley zamyšleně přikývl. „To zajímá i mě. Šance, že by vás vystopovali bez magických znalostí a schopností, prakticky neexistuje, takže jsem přiměl svůj protějšek v New Yorku k velmi dlouhému rozhovoru s vašimi…“ kývl směrem k Nataše, „... lidmi ohledně zjištění více informací o oné Hydře, a ti přišli s několika zajímavými a poněkud znepokojivými zvěstmi.“ Znovu se otočil k Nataše: „... povězte mi, agentko, slyšela jste někdy jméno Araposa?“

Ruska se zamračila do hrnku s kávou a poté pomalu zavrtěla hlavou. „Tomu nevěřím. Co k tomu… k nim máte?“

„Obávám se, že jen velmi málo, všechno je to mlhavé. Očividně se šeptá – opravdu jen šeptá – že Hydra by mohla mít na výplatní listině někoho z kouzelnické komunity. Jestli jde o tenhle případ, tak pochopí, kdo je Harry, jak funguje jeho moc a co dokáže. To vás dva znevýhodňuje.“

„Někoho z kouzelnické komunity… Mluvíme tu o nějakém bývalém Smrtijedovi, co myslíte?“

„Co je to sakra Smrtijed?“

„To je na trochu dlouhé povídání, Tašo, můžu ti to povědět později… Kingsley?“

Ministr kouzel zavrtěl hlavou: „Většina bývalých Smrtijedů je buď mrtvá nebo v Azkabanu.“ Významně pohlédl na Harryho. „Mohlo by to být samozřejmě některé z jejich dětí…“

Když Harry uviděl jeho výraz, napjal se. „Ne, Kingsley…“

„Harry… neříkám… i když musíš uznat, že by byl ve velmi dobré pozici…“

„Ne, Kingsley… ne… Draco ne. Absolutně ne. Věřím mu na sto deset procent. A vůbec o tom čísle nepochybuju.“

„Draco?“

„Můj zástupce z oddílu Fénix. Jeho otec byl Smrtijed a zatáhl ho do celé té šlamastyky, když byl ještě moc mladý na to, aby si vybral sám… ale on tenhle směr opustil. Jeho otec je mrtvý a Draco má mou plnou důvěru. Neexistuje nikdo jiný, od koho bych si nechal stejně klidně krýt záda.“

Kingsley pokrčil rameny. „Možná se tu dohadujeme o ničem. Není žádná záruka, že Araposa má něco společného se Smrtijedy, může to být kdokoliv… vlastně se nedá říct, jestli vůbec existuje. Jen si musíš být vědom, že tu ta možnost je.“

Harry přikývl: „Proto jste s námi chtěl mluvit tady.“

„Máš tu kromě banky Gringottových ty nejpřísnější ochrany v Londýně, Harry. Tady nás nikdo nemůže odposlouchávat. Zkrátka si hlídej záda, dobře? Není jisté, že ti tvé schopnosti poskytnou takovou ochranu, v jakou jsme doufali. Ačkoliv bych řekl, že tady tato dáma je dokonale schopná se na ochraně spravedlivě podílet… vaše reputace vás předchází, slečno Romanovová. Na rozdíl od většiny kouzelnické komunity jsem si velice dobře vědom vaší velmi působivé práce v Avengers.“

„Děkuji, pane ministře. Cením si vaší důvěry.“

Kingsley dopil svůj hrnek a zkontroloval hodinky. „No, obávám se, že mám další schůzku, na kterou se musím vrátit, takže se rozloučím. Branwen byla informována o vašem příchodu a bude vás očekávat zítra před večeří. Doporučoval bych vám, abyste dnes zůstali tady, a zítra se přemístěte přímo do cíle, zejména s ohledem na podezření, že je tento dům sledován. Slečno Romanovová, bylo mi potěšením. Harry, očekávám kompletní zprávu, až bude po všem. Pokud byste něco potřebovali, neváhejte kontaktovat přímo mě.“

„Děkuji, pane. Mohl byste prosím zajistit, aby měl Draco v mé nepřítomnosti nějakou podporu? On je zcela kompetentní a schopný, ale v té skupině je pořád pár zelenáčů.“

„Nech to na mě. Prohodím osobně slovíčko s Fitchem, abych se ujistil, že na všechno dohlíží… a že jedná s panem Malfoyem férově. Jen se postarejte, abyste byli v bezpečí, zmařili mezinárodní zločinecké spiknutí a zachránili svět. Prostě běžný pracovní den…“

„Běžný pracovní den. Sbohem, Kingsley.“

***

Když Kingsley odešel, uvařila Nataša další várku kávy a Harry studoval povolení na zítřejší návštěvu…

„Všechno v pořádku?“

Harry vzhlédl k Nataše, která se usadila na protější židli a položila před ně pití a talíř sušenek, nalezených ve skříňce. „V pohodě,“ přikývl. „Přemístíme se přímo odtud zítra odpoledne.“

„Takže máme trochu volna?“

„Ano. Je škoda, že nemůže jít už dneska nebo aspoň zítra ráno, ale předpokládal jsem, že než dostanu povolení, bude to trvat mnohem déle, takže na to nehodlám tlačit.“

„No, to nám dává prostor trochu si promluvit.“

Harry namočil zázvorovou sušenku do kávy a pomalu ji přežvykoval. Nataša ho chvilku pozorovala a šklebila se. „O čem si chceš promluvit, Tašo?“

„Vypadá to, že tu nejsem jediná, kdo má nějakou minulost… Harry Potter, spasitel kouzelnického světa, války, Smrtijedi… Harry, co sakra SHIELDu ušlo?“

Harry se zakuckal a zakroutil hlavou. „Je to opravdu dlouhý příběh… pojď, vezmi si kávu, jestli ti ho mám vyprávět, možná bychom si mohli udělat větší pohodlí. Zapálím krb v knihovně.“

Jakmile vesele plápolal oheň a hrnky byly dolity, Harry se pohodlně usadil na pohovce a tiše se usmál, když si Nataša bez dalšího rozmýšlení zula boty a posadila se s nohama pod sebou, aby udržela chodidla v teple. Pak na něj přes okraj hrnku pohlédla.

„Dobře, pane Čáryfuku, jak zní ten příběh?“

Harry chvilku upíjel a přemýšlel, jak daleko se vrátit.

„No… bylo - nebylo, kdysi dávno žil jeden kluk jménem Tom Rojvol Raddle.“

„To ho rodiče nenáviděli nebo co… Rojvol?“

„Věc názoru. Byl to syn dementní dcery psychopatického monstra a arogantního zdegenerovaného mudly. Ne že by si to ten ubohý bastard zasloužil. Ve hře byly taky lektvary lásky a jí se podařilo dostat ho se vším všudy. Tom Raddle byl výsledek.“

„Takže Tom Raddle byl jako ty… kouzelník.“

„Tom Raddle byl kouzelník. Ale vůbec nebyl jako já!“ Když uviděl překvapení v Natašině tváři, trhl sebou. „Promiň, je to trochu bolavé místo… jisté podobnosti tu jsou. Tom stejně jako já osiřel v raném věku a měl složitou výchovu. Vyrostl v mudlovském sirotčinci… Já… no, toho teď necháme. Tom Raddle chodil do stejné školy jako já, když profesor Brumbál…“

„Ten starý chlápek na tom portrétu včera?“

„Jo, on… když profesor Brumbál na té škole učil. Obecně byl Tom ve škole velmi úspěšný a soustředil kolem sebe blízký okruh kouzelníků, kteří sdíleli jeho posedlost čistou krví.“ Když zaregistroval Natašin zmatek, dovysvětlil to. „Jeden ze čtyř zakladatelů školy věřil, že studia magie jsou hodni pouze kouzelníci čisté krve.“

„Něco jako Hitlerovo árijské bratrstvo?“

„Přesně tak. Raddle o svém mudlovském otci pomlčel a místo toho zdůrazňoval matčin přímý příbuzenský vztah s tímto zakladatelem, což z ní dělalo něco jako kouzelnickou aristokratku. On a jeho skupinka věřili, že kouzelníci čisté krve jsou dominantním druhem ve světě, že je třeba se za každou cenu vyhnout směšování kouzelnické a mudlovské krve a že takzvané mudlorozené čarodějky a mudlorození kouzelníci jsou stvůry, které musely svou schopnost nějak ukrást skutečným čarodějkám a kouzelníkům.“

„Počkej… takže říkáš, že je možné, aby se magické dítě narodilo nemagickým rodičům? Jak to funguje?“

„Podle pojmů mudlovské vědy je magie prostě recesivní genetická vlastnost. V rodině se může tento gen předávat po celé generace, aniž by se projevil, dokud potomek nemá dítě s jinou osobou se stejným recesivním genem. Za takových okolností existuje šance, že alespoň jedno z jejich dětí bude mít magické schopnosti, i když v rodině navenek žádná magie není. Tak tomu muselo být u mé matky.“

„Páni, tak jo. To musí být šok. Ale pokračuj. Pověz mi o tom Raddleovi.“

„Takže Tom Raddle vyrostl v Bradavicích a přitom spřádal hnusné plány proti mudlorozeným, o čemž neměl nikdo tušení kromě Brumbála, který ho už tehdy bedlivě sledoval. Jakmile opustil školu, jeho síla a vliv vzrostly a okruh nejbližších psychopatů ho dál následoval. Začali si říkat si Smrtijedi, nosili vysoké klobouky a zrůdné stříbrné masky.“

„Moc pěkné… máte v tom vašem světě podařený spolek hrůzu nahánějících lotrů.“

„Nemáš ani ponětí.“

„Takže ten Raddle se v podstatě snažil ovládnout svět.“

„Doslova. Nevím, jestli se jeho hnutí nějak projevilo i ve Státech, ale přinejmenším se jisté problémy objevily v severní Evropě. Ale Raddle byl posedlý ještě něčím – vlastní smrtelností. Ty a já víme, že existují horší věci, kterým můžeš čelit, než je smrt, ale Voldemort, jak si začal říkat, to tak neviděl. Ještě ve škole objevil děsivý a praktický neznámý kus černé magie nazývaný viteál. Spáchání vraždy ve spojení s určitým kouzlem odštěpí část duše a vloží ho do nějakého objektu. Dokud je tento úlomek v bezpečí, zbytek sesilatelovy duše je připoután k tomuto světu a není schopen jít dál, i když je zničeno fyzické tělo. Podle toho, co víme, byl Raddle teprve druhým člověkem, který toho dosáhl, a jediným, kdo úspěšně oddělil větší počet úlomků duše.“

Nataša ho pozorovala s vykulenýma očima. „Dobrý bože… počkej… řekl jsi, že tenhle postup objevil ve škole? Co to tam mají v knihovně za materiály?“

„To je vlastně dobrá otázka. Na začátku osmdesátých let, kdy jsem se narodil, byla britská kouzelnická společnost prakticky ve válce, přičemž stranu dobra vedl Brumbál a Fénixův řád. Moje mamka a taťka, jen pár let po škole a skoro ještě děti, byli jeho členy. Zjevně existovalo proroctví týkající se ‘vyvoleného’, který by měl být schopen tohoto Lorda Voldemorta čili Pána zla - další z jeho pojmenování - zabít. Někdo narozený, ‘až bude sedmý měsíc umírat’.“

„Ty.“

Harry pokrčil rameny. „Hloupé na tom je, že existovalo ještě další dítě - můj kamarád Neville Longbottom, který by to taky klidně mohl být, ale Voldemort paradoxně tím, že se zaměřil na mě… snažil se mě zničit, vytvořil nástroj vlastní zkázy… když zabil moje rodiče.“

„Kolik ti bylo?“

„Asi patnáct měsíců. Moc si toho nepamatuju. Křik mojí mámy, záblesk světla a Voldemortův smích. Pokusil se mě zabít, ale kletba se odrazila… patrně díky matčině ochraně, a mě zůstala jizva. Voldemort beze stopy zmizel.“

„A tebe vychovali teta a strýc?“

Harry přikývl. „Na rovinu, o těch letech fakt nechci mluvit. Než jsem začal chodit do školy, myslel jsem si, že se jmenuju kluk nebo zrůda. První dopis z Bradavic byl adresovaný Harry Potter, přístěnek pod schody…“

Kdyby se Dursleyovi nacházeli po ruce, pomyslel si Harry, když viděl, jak se na Natašině tváři mísí zhnusení a slepá zuřivost, byli by na místě mrtví, jedním z bezpochyby tisíců způsobů, které měla v repertoáru. Jediné, co věděl jistě, bylo, že by je to bolelo… a hodně.

„Zavírali tě do přístěnku?“

„Byla to moje ložnice. Důvod, proč jsem se nikdy nebál pavouků.“

„A ty jsi nevěděl, že jsi kouzelník?“

„Ne. Věděl jsem jen, že je se mnou něco strašně špatně. Proto moje teda a strýc tolik milovali mého bratrance Dudleyho a nesnášeli pohled na mě.“

„Nikdo tě nezkontroloval? V téhle zemi nemáte sociální péči?“

„Ne, nikoho takového jsem nepotkal, ani magického, ani mudlovského. Brumbál mě doslova uprostřed noci na konci října položil na práh domu a neviděl mě až do doby, kdy za mnou poslal Hagrida, aby mě našel. To mi bylo jedenáct.“

„Hagrida… svého… zástupce?“

„Hajného.“

Nataša nakrátko zavřela oči. „Začínám měnit názor na ‘milého’ profesora Brumbála. Když nechám stranou práh domu a říjen – potencionální spása kouzelnického světa negarantovala řádného učitele nebo alespoň návštěvu jeho vznešenosti?“

Harry zavrtěl hlavou. „Další dobrá otázka. Takže jsem dorazil do školy, kde jsem si uvědomil, že jsem zřejmě jediný člověk, který o mně nikdy neslyšel. Říkali mi ‘Chlapec, který přežil’, protože jsem byl nechtěně příčinou Voldemortova zmizení a jedinou zaznamenanou osobou, která přežila přímou smrtící kletbu. Ani netušíš, jak mi v následujících několika letech to označení lezlo na nervy. Každopádně, Voldemort se poprvé pokusil o návrat během mého prvního ročníku, když mi bylo jedenáct.“

„A Brumbál tě chránil?“

„Ve skutečnosti byl tehdy v Londýně. O moje bezpečí jsme se postarali Ron, Hermiona a já.“

„Momentálně bych měla hodně co říct. Nic z toho by Brumbál nechtěl slyšet. Tak dál.“

„Znovu to zkoušel v mém druhém ročníku, kdy vyšel na světlo jeden z jeho viteálů. Málem zabil Ginny Weasleyovou, mladší sestru mého kamaráda Rona, které ovládl mysl a přiměl ji vypustit po škole baziliška.“

„BAZILIŠEK. Skutečný bazilišek… obrovský had, který zabíjí už jen pohledem?“

„Ano.“ Vyhrnul si rukáv svetru, aby jí ukázal jizvu, kterou noc předtím nebylo ve světle ohně vidět. „Tohle mě málem zabilo.“

Nataša si jizvu ohromeně prohlížela. „Bojoval jsi s baziliškem. Ve třinácti?“

„Vlastně mi bylo dvanáct, narozeniny mám až na konci července. Ve čtvrťáku jsem bojoval s drakem a přetahoval se s jezerními tvory, než došlo na první konfrontaci s Voldemortem. V tom roce probíhal turnaj tří kouzelníků… v tom roce se vrátil. Zabil při tom mého spolužáka, Cedrika Diggoryho. To byl ten rok, kdy to můj kamarád Ron začal prožívat.“

„Co prožívat?“

„Všechna ta pozornost… spekulace v tisku… byla to noční můra. Nejdřív strávil spoustu času tím, že na mě žárlil. On a Ginny byly nejmladší ze sedmi sourozenců v chudé, ale fakt úžasné, vstřícné a milující čistokrevné rodině. Ron, který už beznadějně zabředl do představy, že všichni jeho starší bratři líp vypadají, jsou chytřejší, populárnější a úspěšnější než on, to ještě prohloubil tím, že se stal nejlepším kamarádem nejslavnějšího jedenáctiletého kluka v kouzelnickém světě.“ Harry pokrčil rameny, protože nedokázal potlačit hořkost ve svém hlase. „Navíc jsem měl peníze. Neměl jsem rodinu, ani rodiče, ale byl jsem slavný a měl jsem peníze… nikdy nepochopil, že bych se toho všechno klidně vzdal, abych měl byť jen na vteřinu to, co on.“

„A tvůj kamarád… působí jako kokot. Ale pokračuj…“

„Následující rok zabili mého kmotra Smrtijedi – ve stejné době, jako jsem se dozvěděl o tom zatraceném proroctví, a pak, když mi bylo šestnáct, zabili Brumbála. Než zemřel, pověděl mi všechno, co věděl… což nebylo moc… o viteálech. Jakmile jsem byl plnoletý – v našem světě v sedmnácti – Ron, Hermiona a já jsme odešli ze školy a vydali se na nejdelší a nejhorší kempování v historii všech špatných kempů. V té době Voldemort ovládl ministerstvo. Fénixův řád přešel do ilegality, a aniž bychom o tom věděli, Neville Longbottom, další potenciální vyvolený, bůh mu žehnej, organizoval vlastní hnutí odporu v Bradavicích. Nebudu zacházet do podrobností, protože je to sám o sobě dlouhý příběh, ale stačí, když řeknu, že když jsme se téměř po roce nakonec vrátili do Bradavic, bylo o čtyři viteály míň a zbývalo najít a zničit ještě dva. Došlo k obrovské bitvě. Mnoho lidí zemřelo, většina z nich byly skoro ještě děti. Trvalo roky, než hrad znovu obnovili. Ale tehdy jsem ze vzpomínek umírajícího muže zjistil pravdu.“

Teď už Nataša opustila konec pohovky, stulila se vedle Harryho a přehodila mu nohy do klína. „Pokračuj.“

„Existoval sedmý viteál – vytvořený náhodou. Já. Brumbál to věděl dlouhou dobu, ale Voldemort a já jsme o tom neměli ponětí.“

„Ale myslela jsem, že jsi je musel zničit…“

„Šel jsem do lesa, našel jsem Voldemorta a vzdal se mu.“

„V sedmnácti…“ Snažila se představit, jaké to muselo být… Ta osamělá, zoufalá odvaha, která byla zapotřebí k tomu, aby odešel sám do lesa s vědomím, že ho z rukou psychopata čekala smrt, která byla jedinou šancí na záchranu všeho, v co věřil… sama několikrát riskovala život, ale v Harryho hlase bylo něco, z čeho ji zamrazilo do morku kostí.

„Tašo. Bylo mi sedmnáct, ale tehdy jsem se cítil nejmíň na šedesát. Jen jsem chtěl, aby už všechno skončilo. Vzpomínám si na kletbu, záblesk světla, pak už nic. Probral jsem se po pěti minutách a viteál byl pryč, zabitý smrtící kletbou. Voldemort a jeho hrdlořezové vzali moje tělo zpátky do hradu. Utekl jsem, bitva pokračovala, a jakmile Neville zabil hada – poslední viteál – já jsem konečně zabil Voldemorta.“

„A protože jsi dostatečně nezachránil svět, teď se tím živíš.“ Protože stejně jako já neznáš nic jiného než boj, pomyslela si Nataša smutně. „Co se stalo s tvými přáteli?“

„S Hermionou jsme si stále blízcí. Pracuje pro ministerstvo na… jiném oddělení. Ronovi se tak dobře nedařilo. Zkusil jít k bystrozorům, ale nedokázal se s tím vyrovnat… ztratil v bitvě bratra a nikdy to nepřekonal. Dal se na pití a nakonec ho vyhodili, dokonce ani Kingsley to nedokázal urovnat. Pomáhá dalšímu bratrovi s obchodem, ale má pořád problém s chlastem, minimálně ho měl, když jsem o něm slyšel naposledy. Už se mnou nechce mluvit. Předpokládám, že důvodem je příliš mnoho špatných vzpomínek. Ginny, jeho sestra, byla známá sportovkyně, než ukončila kariéru. Naposledy jsem o ní slyšel, že se stýká s nějakým pochybným aristokratem – možná ze Španělska… Nepamatuju se. A Draco, můj největší nepřítel ze školy… zmijozelský mizera se smrtijedským otcem? Ten je teď můj zástupce a nejlepší přítel. On a Hermiona okolo sebe už několik let krouží; doufejme, že zjistí, že jsou do sebe šíleně zamilovaní dřív, než budou moc staří a šediví, aby s tím mohli něco udělat.“

Nataša se zhluboka napila kávy a protáhla obličej, jelikož zjistila, že je studená jako led… Harry se pousmál. „Nabídl bych, že ti ji ohřeju, ale nechutná to stejně. Během minuty uvařím novou. Jsi v pohodě?“

„Srážka s realitou – asi. Bůh ví, že všichni Avengers za sebou mají těžkou minulost, z mnoha důvodů, ale… páni… s tímhle asi kohokoliv z nás trumfneš.“ Pečlivě se na něj zahleděla. „Celkově vzato, za daných okolností vypadáš pozoruhodně rozumně a vyváženě.“

„Měl jsem kolem sebe lidi, co mi pomohli… profesorku McGonagalloouá, některé členy Řádu, přátele mých rodičů a kamarády ze školy.“ Odsunul jí nohy stranou a pohladil ji po tváři. „... Měl jsem to těžké, ale zdaleka ne tak těžké jako ty, Tašo.“ Mrkl na hodinky. „Sakra, už je po poledni. Na co máš chuť?“

Nataša udělala grimasu a protáhla si nohy. „Abych pravdu řekla, vůbec nemám hlad. Myslím, že jsem už moc dlouho uvnitř. Když to jinak nejde, zvládám to delší dobu bez cvičení, ale nevyhovuje mi to – asi tu nemáš někde schovanou tělocvičnu?“

Harry se zastavil v polovině cesty ke dveřím. „Běháš?“

„Je to součást mé práce – samozřejmě, že běhám.“

Pohodil hlavou. „Fajn. Máš chuť dát si pár kilometrů? Nic namáhavého, jen trocha čerstvého vzduchu a pohybu.“

„Neměli bychom se držet stranou?“

Harry zavrtěl hlavou. „Samotné přemístění je nevystopovatelné. Za předpokladu, že vyrazíme někam náhodně, neměli by být schopni nás sledovat. Problematická jsou místa, která od nás očekávají, protože tam mohou číhat, až dorazíme.“

„V tom případě,“ usmála se Nataša a vstala, „mi dej pět minut.“

***

Harry je přemístil na větrem ošlehanou pláž na pobřeží Severního Norfolku – v tuto část roku téměř opuštěnou, kde běhali po rovném mokrém písku, dokud to nebyl Harry nucen vzdát, zhroutil se v dunách a těžce oddechoval až do doby, než Nataša přiběhla zpět a připojila se k němu. „Myslel jsem, že jsem celkem v kondici… ale ty mě převálcuješ.“

Pokrčila rameny. „Při své práci hodně běhám. Nemusím tak moc dělat jiné věci, navštěvovat knihovny, archivy, provádět výzkum. Většinou jde o fyzické záležitosti.“ Opřela si bradu o kolena. „Tohle teď mi připadá jako dovolená. Škoda, že to nevydrží.“

Harry pozoroval její vážný, téměř smutný profil, když studovala vlny, které mířily směrem k pláži. „Jsi v pořádku, Tašo?“

Povzdechla si a její oči neopustily příliv. „Buď opatrný, Harry.“

„Kvůli Hydře?“

„No, ano. Ale na to jsem teď nemyslela. Kvůli nám, kvůli… tomuhle. Až to skončí, budu se muset vrátit do New Yorku, k Avengers a Black Widow. Víš, že to nevydrží.“ Stáhla si čelenku a nechala ji vlát ve větru. „Tohle nejsem já… Nemůžu být takhle normální. Sakra, nikdy taková nejsem,“ uhnula pohledem. „Když mě vidíš… vidíš jenom mě. Ne to, co ze mě udělali. Nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně.“

„Jaké to bylo? Ten výcvik, kterým jsi prošla jako dítě?“

Zavrtěla hlavou. „O většině z toho nechci mluvit… nemůžu o tom mluvit. I když ty bys tomu rozuměl víc než většina ostatních. Taky jsi musel čelit věcem, které by nemělo žádné dítě zažít… ale ne. Ne teď.“

Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Pokud někdy přijde doba, kdy si o tom budeš chtít promluvit, budu tady. I kdybys byla zpátky v New Yorku, i kdybychom se pár let neviděli, vždycky tu budu, kdybys potřebovala posluchače.“

Znovu zakroutila hlavou. „Kdybych ti pověděla jen zlomek věcí, které jsem udělala, Harry, už bys mě nechtěl takhle držet. Lhala jsem a zabíjela ve službách lhářů a zabijáků. Zabíjela jsem všechny bez rozdílu ve službách toho nejhoršího póvlu lidstva a nikdy se neptala. Žádné dobro, které udělám teď, nemůže vymazat to, co jsem dělala tehdy.“

„Udělala bys to teď… kdyby to po tobě chtěli?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Teď je to jiné. Pracuju pro Furyho, ale moje duše mu nepatří. Tohle… ty a já… by tehdy nebylo vůbec dovoleno. Rozptylovalo by to. Jen pokud bys byl cíl – dostala bych souhlas. U někoho, komu by měla být věnována pozornost, tak by to bylo očekáváno, ale neprobíhalo by to takhle.“

Harry se zamračil. Předtím si o tom netroufal přemýšlet… „Očekávali, že to budeš dělat. Spát… spát s muži jako součást mise.“

Nataša přikývla. „Proč by jinak rekrutovali dívky? Když mi bylo sedmnáct, poslali mě na tři měsíce pracovat jako děvku do moskevské vykřičené čtvrti, prodávat se, dokud se neobjevil můj cíl. Byly jsme majetkem státu a dělaly to, co si přáli. Víš, jak se chová pavouk černá vdova, že ano, Harry?“

Přikývl s temným výrazem ve tváři. „Páří se, a pak samce zabije a sežere. To je to, k čemu tě vycvičili – svést a zabít?“

Přikývla: „Mimo jiné. Ano.“

„A teď?“

Zasmála se. „Nejsi můj první ‘skutečný’ vztah, Harry – byli tu další. Ale…“ odmlčela se a snažila se zformovat vzpomínky na minulou noc do slov, „... nikdo se ke mně nikdy takhle nechoval. I když nepotřebuju chránit, pořád je hezké být takhle opečovávaná; musím přiznat, že to bylo… poučné. A k tématu včerejší noci… a dnešního rána… po všem tom potu, moři a písku cítím, že potřebuju sprchu.“ Naklonila se blíž a začala mu na bradu sázet jemné polibky. „Neříkal jsi dnes ráno něco jako, že tam se mnou skončíš ‘mokrý a namydlený’?“

To Harrymu nebylo potřeba říkat dvakrát…

***

PP: Ne, mí nemravní čtenáři, netěšte se, příště žádné techtle-mechtle už nebudou, tentokrát se vše odehraje striktně za zavřenými dveřmi :-D