Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Ani tady, ani tam

Když se druhého dne Hermiona probudila, cítila se mnohem lépe a byla připravená vyrazit do vesnice. Kupodivu si tu připadala v bezpečí. Přemýšlela, co si obléknout, protože se jí nezdálo správné producírovat se po domě v pyžamu, ale momentálně jí oblékání přišlo jako příliš velká námaha, a tak si vzala župan a sešla dolů. Draca našla v kuchyni. Byl oblečený, ale měl neformální kalhoty a mikinu, což pro ni bylo dost neobvyklé, protože ho vídala jen elegantně ustrojeného. Zvláštní na něm byly i změněné vlasy. Měly podobnou barvu jako její a hodily se k němu. Proč a jak to udělal? Byl rozcuchaný, ale přesto dokázal vypadat fantasticky, spal v šatech, ale i tak vyhlížel nádherně, a teď si změnil barvu vlasů tak, že ničím nepřipomínala jeho obvyklý vzhled, a přesto byl úžasně atraktivní. Dokonce i v sportovních kalhotách a mikině vypadal dobře, pro Merlina!

„Doufám, že slintáš nad touhle slaninou, ne nade mnou,“ Dracův hlas pronikl do jejích myšlenek a ona si uvědomila, že na něj zírá.

„Přeměnil sis vlasy,“ ignorovala jeho otázku.

„Schvaluješ to?“ zeptal se a položil před ni talíř se slaninou a vajíčkovým sendvičem. Překvapeně na něj pohlédla.

„Udělal jsi mi snídani?“ nepovedlo se jí skrýt úžas.

„Proč tě to tak překvapilo? Je to jen sendvič.“

„Ano, vím, ale děkuji,“ sedla si a začala jíst. „Jo, mimochodem, tvoje vlasy vypadají dobře.“

Draco se obrátil a usmál se. „Samozřejmě, že vypadají.“

„Protivo,“ zamumlala nevychovaně s plnou pusou.

Nereagoval, posadil se naproti a začal jíst svůj sendvič.

xxx

Právě se chystali jít ven, když někdo hlasitě zaklepal na dveře. Zarazili se a vyměnili si pohledy. Draco sáhl do mikiny, vytáhl hůlku a pak kývl na Hermionu, ať jde otevřít.

Zhluboka se nadechla a vyšla na chodbu. Otevřela dveře jen natolik, aby to nebylo nezdvořilé, a objevila za nimi mladíka s lahví vína v rukou. Byl dost vysoký, s tmavými vlasy a sytě zlatavou pletí. Ve vřelém úsměvu předvedl krásné bílé zuby a ona jeho úsměv opětovala. Byl nádherný!

„Ahoj,“ oslovil ji a podal jí láhev, kterou nemotorně přijala.

„Callum Smith,“ ukázal na sebe a Hermiona se na něj znovu usmála. Způsob, jakým se představil, ji pobavil. Pak ukázal dolů ulicí. „Bydlím se svou snoubenkou v chalupě hned za rohem. Myslel jsem, že se zastavím a pozdravím se s vámi.“

Zazubila se na něj. „To je od vás milé,“ natáhla ruku ke stisku, „Já jsem Her…“ zarazila se, protože si uvědomila, že na jménech se ještě nedohodli. Sakra! „Jsem Harriet,“ improvizovala. „Právě jsme koupili tuto chalupu, já a můj…“

„Manžel,“ dokončil za ni Draco a ona se k němu rychle otočila. Nedomluvili se, že budou sourozenci? Nevšímal si jí a začal si s Callumem povídat o vesnici.

Jeho přátelský postoj a pohoda Hermionu ohromily.

„Helena se nemůže dočkat, až se s vámi seznámí,“ prohlásil Callum. „Je zdravotní sestra a měla noční, takže teď je v posteli. Doufáme, že se s ní setkáte později.  Nechám vás, abyste se zabydleli, ale chceme vás pozvat, možná o víkendu?“

„To zní moc dobře,“ prohlásila Hermiona. „Děkujeme, že jste se zastavil.“

Zavřela dveře a snažila se potlačit úsměv, nebyla přece typ dívky, která se nechá pobláznit každým pohledným mužem. Aspoň si myslela, že není.

Cítila na sobě Dracovy oči a nejistě se na něj podívala.

„Co je?“ zeptala se.

„Myslím, že ti na kliku ukáply sliny,“ řekl a předstíral, že kliku leští rukávem.

„Jdi se vycpat – vypadal pěkně a byl přátelský, to je všechno!“

„Jo, jasně!“

„Snad můžu obdivovat hezkého kluka,“ řekla. „Máš s tím problém, brácho?“ vrhla na něj lehce škodolibý pohled, protože věděla, že vyložila eso.

Draco přimhouřil oči. „Vůbec žádný problém, drahoušku.“

„Měli jsme být sourozenci!“

„Myslel jsem, že bude bezpečnější předstírat, že jsme manželé.“

„Bezpečnější?“ opakovala.

„Nemůžeme se s nikým moc přátelit, mohli bychom se prozradit,“ vysvětlil.

„O tom jsi neměl rozhodnout ty sám.“

„Sotva jsem se mohl zeptat na tvůj názor, že?“ řekl, jako by to vysvětloval idiotovi. Promluvil směrem ke dveřím. „Hej, promiň, Callume, mohl bys nás na minutku omluvit? Jen se rozhodneme, jestli jsme nebo nejsme manželé!“

„Už jsme se ohledně toho domluvili!“ poukázala Hermiona. „Snažíš se mě naštvat?“

„Vypadá to, že se snažit nemusím,“ odsekl Draco. „Každopádně s tím teď už nic neuděláme, takže to vypadá, že do vesnice jdeme jako manželé.“ Ukázal ke dveřím. „Chtěla bys, abych tě přenesl přes práh?“

„To se dělá při vstupu do domu, ne když odcházíš,“ povzdechla si Hermiona.

„Je zvláštní, že sis jako pseudonym vybrala právě Harriet,“ Draco vyšel ven a zamkl přední dveře. „Myslela jsi na Pottera?“

„Prostě jsem řekla první jméno, které mě napadlo.“

„A náhodou je to ženská forma Harryho? Myslíš si, že jsem pitomec?“ Draco už byl v polovině pěšiny a při řeči se k ní ani neotočil.

„Nevím, proč ti mé krycí jméno dělá starost,“ dohnala ho a kráčela vedle něj po úzkém chodníčku. Další větu prohodila lhostejně, bez jediného pohledu jeho směrem, ale s plným vědomím toho, jaký dopad bude mít. „Řekla jsem Callumovi, že se jmenuješ Ron.“

Draco strnul a Hermiona se neodvážila na něj pohlédnout ze strachu, že se rozesměje.

„Kvůli tobě doufám, že si děláš srandu!“ slyšela ho říkat a kousla se do rtu ve snaze udržet lhostejný výraz. Obrátila se k němu a nevinně na něj pohlédla. „Promiň – prostě jsem to plácla – byla jsem nervózní.“

„Merline!“ zakvílel Draco zděšeně. „Proč jsi to sakra udělala? Odmítám se jmenovat zatracený Ron!“

Už se nedokázala ovládnout, rozchechtala se, až se za břicho popadala. Dracův vyplašený výraz zjemněl, a když mu plně došlo, jak si z něj vystřelila, rty se mu prohnuly v úsměvu.

„A to bych tady ten zlý měl být já,“ řekl a potřásl hlavou, ale stále se usmíval. Přistoupil blíž a lehce ji plácl po rameni. „Tohle ti vrátím, Grangerová.“

Hermiona se znovu rozesmála.

xxx

Bok po boku kráčeli do centra vesnice kolem Callumovy chalupy, která byla o hodně větší než ta jejich a měla krásně upravený trávník.

„Bohatý a úžasný,“ poznamenala Hermiona s kradmým pohledem na Draca, který jen pokrčil rameny.

„To jsem prostě já,“ řekl, i když moc dobře věděl, že myslela Calluma.

Jejich cesta vyústila na ulici, která byla o něco rušnější, i když stále tichá, a tvořilo ji několik krásných venkovských domů.

Potkali starý pár i ženy s kočárky a všichni je zdravili. Ulice končila na další cestě. Vlevo vedla silnice ven ze vsi a vpravo pokračovala krátkou ulicí, která je přivedla na půvabnou náves s malou hodinovou věží uprostřed. Všude kolem byly obchody a trávníky s lavičkami.

„Je to hezké,“ poznamenala Hermiona. Usmála se na pošťáka a on jí zamával jako staré známé. Při další větě ztišila hlas. „Všichni vypadají přátelsky.“

„Jo, no nezvedl by se ti z toho žaludek?“ komentoval to svým obvyklým jedovatým způsobem a Hermiona na něj ledově pohlédla.

„Musíš být takový bručoun?“ zeptala se. „Jdu si projít pár obchodů – uvidíme se později.“

„Ne. Měli bychom zůstat spolu,“ odporoval jí. Poslušně ji následoval do nejbližšího krámku, plného ozdobných věcí, tretek a kuchyňských pomůcek. Bloumala kolem, zvedla jakousi podivnost a zkoumala ji.

„Vítejte – můžu vám nějak pomoct?“ ozvala se postarší prodavačka a Hermiona k ní vzhlédla.

„Ach, jen se rozhlížím, děkuji vám.“

„To je v pořádku, moje milá. Tak jak se usazujete?“

Hermiona si všimla, jak se Draco tváří, a uvědomila si, že myslel tohle, když říkal, že budou v centru pozornosti. Tato stará paní, kterou Hermiona nikdy předtím nespatřila, očividně věděla o jejich předvčerejším příjezdu do vsi všechno.

„Jde nám to dobře, děkuji,“ odpověděla.

Paní vzhlédla k Dracovi a Hermiona zatajila dech v naději, že bude zdvořilý. „No, jste skvěle vypadající mladý pár,“ prohlásila. Znovu pohlédla na Draca. „Kdybych byla o čtyřicet let mladší!“ uchechtla se svému vtipu.

„Ale – jistě jen o dvacet, ne?“ řekl a blýskl svým nejlepším úsměvem.

„V každém případě je milé mít tu trochu čerstvé krve. My staří jsme ustrnuli ve svých zvycích a potřebujeme nějaké nové myšlenky. Jak dlouho jste svoji?“ Tázavě na ně hleděla a Hermiona se usmála ve snaze zakrýt paniku. Na takové otázky nebyli připravení! Neměla ponětí, jak dlouho by mohli být manželé!

„Pět týdnů a tři dny,“ řekl Draco lehce a díky jeho přesnosti to znělo naprosto uvěřitelně. Hermiona cítila, jak ji jeho paže objala kolem ramen a ještě víc se usmála. Obchodnice na ně láskyplně pohlédla a přikývla.

„Ach, bude vám trvat dlouho, než mě a Berta dohoníte! Každopádně vítejte v naší vesnici.“ Odšourala se a Hermiona s úlevou opustila obchod.

„Vyděsila jsem se!“ řekla, když se usadili na návsi. „Musíme si probrat fakta, jinak řeknu jedno a ty druhé.“

„Tihle lidé si naše odpovědi nebudou vzájemně ověřovat,“ chlácholil ji Draco. „Stačí, když začneš mluvit o počasí a oni zapomenou, co jsi říkala, než stačíš odejít z jejich obchodu.“

„Jde ti to tak snadno!“ řekla. „Tvé odpovědi jsou dokonale přesné.“

„Říkáš mi tím vlastně, že jsem dobrý lhář – takže děkuji za poklonu,“ odpověděl. „I když si myslím, že bych se měl urazit, protože jsi tak brzy zapomněla na náš svatební den,“ dobíral si ji s úsměvem. „Myslím, neměli by novomanželé počítat, kolik hodin jsou svoji?“

„Ach, věř mi, každý okamžik, který jsme spolu strávili, je pevně vrytý v mé paměti!“ Přehnaně se zachvěla a její hlas přesně vyjadřoval její pocity – všechny ty hodiny, kdy se hádali, skrývali se, byli napadeni…

Draco jí chvíli hleděl do očí, než promluvil. „Nikdy mě nepřestaneš překvapovat,“ prohlásil a Hermiona vykulila oči.

„Proč?“

„Ve škole jsi byla takový malý šprt. Tehdy jsi v hodinách zvedala ruku jen okamžik přede mnou, a pak jsi vyhrkla správnou odpověď. Občas bych tě s potěšením vzal po hlavě Dějinami bradavické školy!“

„Nebyla jsem šprt!“

„Ale ano, byla!“ Draco se na ni šklebil a užíval si pobouření v její tváři.

„Taky jsem bojovala se Smrtijedy, trojhlavým psem, draky a samotným Pánem zla, nebo sis toho nevšiml? To by šprt těžko zvládl, ne?“ vyštěkla a on se uchechtl.

„Necháš se tak snadno vytočit.“ Přejel jí rukou po kříži a ona ho za to plácla. „Směřoval jsem tím ke komplimentu, ale ty jsi musela jít a o všechno se pohádat, že?“

„Řekl jsi mi šprt! Co jsi čekal?“

„Ano, ale řekl jsem, že ve škole jsi byla šprt, a podívej se na sebe teď,“ kývl k ní hlavou. „Jsi na něčím seznamu cílů, bojuješ se zlem, skrýváš se, lžeš a všeobecně podvádíš. Nevěděl jsem, že to v sobě máš!“

„Pozor – to by se dalo považovat za poklonu!“ škádlila ho. „Doufám, že nečekáš nějakou na oplátku, protože to by sis počkal dlouho.“

Usmál se na ni, nezdál se ani trochu uražený. „Ten žádostivý pohled v tvých očích, když si myslíš, že se nedívám, je dostatečný kompliment.“ Zasmál se, když Hermioně spadla brada.

„Žádostivý!“ vyprskla.

„Tak tedy obdivný?“

Obrátila oči v sloup. „Myslím, že ve skutečnosti je znechucený.“