Autor: Chilord Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Jimmi
Originál: https://www.fanfiction.net/s/12511998/2/
Rating: 16+
Kapitola 2.
Samozvaný Lord Voldemort s chladným odstupem zíral na dobité tělo jednoho ze svých nejstarších zástupců, Lestrangea. Muž dorazil pomocí záchranného přenášedla, zničený a na pokraji smrti. Než se vůbec kdo mohl pokusit o jeho záchranu, dokázal ze sebe dostat jen dvě krátká, zamumlaná slova a vydechl naposledy.
„Lovec… bouří.“
A pak bylo po něm.
Žralo ho to. Lestrange starší byl loajálním a talentovaným kouzelníkem, který se nedal snadno nahradit někým z té verbeže kouzelnického světa. Nicméně nad rámec těch dvou nesmyslných slov jim umírající muž neposkytl žádné další vodítko o tom, co se stalo.
Až když zjistil, že nezemřel jen tento zástupce, ale i většina jeho nejostřílenějšího týmu Rytířů Valpuržiných a také skupina rekrutů, uvědomil si, jak špatný byl dnešek pro něj a jeho záměry.
S tím trápení odsunul a začal být skutečně rozlícený. Ti, kteří zůstali, se krčili před nenadálou explozí prudkého hněvu valícího se z obvykle okouzlujícího a charismatického muže. Zbytek si rozumně vybral zmizet a vyhnout se názornému příkladu mužovy zlosti.
„Takže nejdříve byla celá skupina slibných rekrutů pobita jako telata u řezníka,“ začal Voldemort a pomalu přejížděl hůlkou po čelisti starého přítele Averyho. „Což zahrnuje i Lestrangeova syna, který měl být, jak jste mě všichni ujišťovali, impozantním přínosem mé věci. Ten však nedokázal zvládnout jediného kouzelníka, i když měl v záloze celou skupinu dalších potenciálních Rytířů pod vedením Dolohova.“
Mlaskl jazykem a oči přivřel do škvírek. „A pak jsi dovolil Lestrangeovi vést tým mých nejlepších, aby se vydali na lov… aniž bys mě informoval?“
„M-můj pane…“ Avery začal blednout a z jeho slov odkapával strach jako páchnoucí olej.
„Crucio,“ pronesl Voldemort chladně a nijak jej nezasáhlo, že muž v agónii padl na kolena a rozeřval se. „A proč přesně jsi získal pocit, že není nutné mě informovat?“
Dal muži chvilku, aby se vzpamatoval a zničující vzlyky zformoval do slov. „Ch-chtěli jsme z-zjistit, j-jak ví o T-Tomu R-Raddleovi.“
Voldemorta najednou opustilo veškeré zdání klidu, popadl muže za krk a zaryl mu prsty do citlivé kůže. „COŽE!?“
Přiškrcený Avery zasípal: „Poslal po jediném přeživším Rytíři… zprávu pro Toma Raddlea!“
„Jakou zprávu?!“ dožadoval se Voldemort, z každé slabiky odkapával příslib bolesti a oči mu téměř žhnuly zlým úmyslem.
„Že-že válka nebude… válka nebude tak snadná, jak si myslít-myslí,“ prohlásil Avery, ale opravil se dřív, než by náhodou naznačil, že jméno jeho pána je tak běžné a primitivní.
Voldemort zuřivě zavrčel, muže odhodil a šel se posadit. Hábit za ním zavlál ve vzduchu jako pařáty, než opět splynul kolem jeho postavy. „Chci toho, kdo přežil, u sebe, HNED!“
„T-tedy, já…“ Avery nemohl najít slova, kterými by odpověděl na požadavek, a v očích mu narůstal strach, když se přikrčil.
„Ty co, Avery?“ zeptal se Voldemort s temnýma, přimhouřenýma očima, a všichni přítomní mohli vidět, jak se mu prsty začaly zarývat do područek křesla.
„Nu… za její selhání jsem ji vyhodil, můj pane,“ přiznal Avery a zabodl zrak do země, jak se nemohl podívat do očí svého pána.
„To je mi jedno, přiveď ji sem!“ vyštěkl Voldemort, ze rtů mu splynulo zasyčení a za trůnem se zavlnily smyčky hada.
„Můj pane…“ začal Avery protestovat, ale do očí se mu nepodíval.
„Prosím?!“ zeptal se a veškeré stopy po zdvořilosti a slušnosti se rozplynuly před nekončícím vzdorem toho muže.
„Je to Belatrix Blacková,“ ohlásil Avery.
Voldemort se odmlčel – neočekávané odhalení dívčiny identity mu v ústech zanechalo hořkou pachuť nevole a rty se mu stočily do grimasy. Kdyby v této fázi zaútočil na Blackovy, čekalo by ho povstání. Blackovi se počítali mezi nejspolehlivější podpůrce čistokrevnosti. Kdyby proti nim udeřil… „Pak zvol přístup, jako by pro ni existovala druhá šance. Jestli je Blacková, ráda ji přijme.“
„Tedy…“ začal Avery, ale strach a váhání se svářily v jeho očích.
Voldemort se na něj podmračeně podíval. „Nesouhlasíš?“
„Inu… nevypadala příliš… rozrušená, že už není součástí Rytířů, můj pane,“ vysvětloval Avery opatrně.
Voldemort přimhouřil oči. „Pak budeš muset být velmi přesvědčivý, že?“
„Ano, můj pane,“ souhlasil s trhnutím Avery.
ooOOoo
Belatrix si povzdechla, když si lehla do postele a zahleděla se do stropu. Nemohla spát, jak jí mysl vířila událostmi dne. Všechno bylo jinak. Vše, čemu věřila, bylo jinak.
Nebyla si jistá, co bude dál. Už teď slyšela tetu Walburgu ječet. Nemohla si pomoci, ale představovala si toho kouzelníka, toho Pottera, který neměl existovat, ale existoval, jak poslouchá její tirády a jak na ně asi reaguje.
Její úsměv přešel do zvráceného hihňání.
„Co, prosím pěkně, tě tak pobavilo?“
Belatrix zprudka otevřela oči a spatřila své skoro dvojče, mladší sestru, se zvednutým obočím a rukama překříženýma na hrudi.
„Dromedo!“ promluvila Belatrix a zrůžovělá se posunula na posteli.
„Belo,“ oplatila ji Andromeda Blacková a přikývla, zatímco si svoji sestru pečlivě studovala. „Chápu to dobře… že sis užila vaši zábavu?“
Belatrix zaznamenala jemný náznak něčeho, snad znechucení nebo nesouhlasu, který sestra projevovala vždy, když před ní mluvila o očistě kouzelnického světa od mudlovské nákazy. Při zpětném pohledu šlo říct, že ho vykazovala vždy, ten rezervovaný odstup od zbytku rodiny, kdykoli přišly na přetřes tyto záležitosti. Jak vzestup Rytířů Valpuržiných zvyšoval nenávistné postoje rodiny, zdůrazňoval se drobný, ale trvalý odstup malé sestry od zbytku příbuzenstva.
„Ne tak, jak jsem plánovala,“ prohlásila Belatrix. Sestru si přeměřila ostřejším pohledem, aby zjistila, co všechno jí dříve uniklo. „Vlastně jsem skoro umřela, řekla bych.“
„Cože?“ Andromeda ztuhla a vykuleně zírala na svoji sestru.
„Rodolfus ale umřel úplně,“ pokračovala Belatrix, zatímco zírala do prázdna nad svojí hlavou. „Tak jako zbytek. A Dolohov. Nevydrželi jsme ani minutu. To on nás rozmetal na kousky.“
„Rodolfus je… mrtvý?“ Andromeda nejdříve šokovaně zírala, než se zakabonila a ustaraně na sestru pohlédla. „Belo, jsi v pořádku? Bylas zraněná?“
„Naprosto mrtvý. Sledovala jsem, jak mu prosekl hlavu přímo přede mnou. Těch skvrn se už asi nepůjde zbavit,“ potvrdila Bela a pak upřela na sestru kritický pohled. „Ty nevěříš, že mudlové a mudlorození by měli být odstraněni, že?“
Andromeda ztuhla a sestře vrátila opatrně nicneříkající pohled. „Nejsem si jistá, na co narážíš, Belo.“
„Nechápu, proč jsem to dřív neviděla,“ prohlásila Belatrix s pohledem upřeným na prsty. „Ten rezervovaný nesouhlas, který jsi sotva kdy ukázala. Možná jsem to nechtěla vidět? Maličká Bela jen chtěla být dobrou čistokrevnou a posílit kouzelnický svět.“
Při Belatrixině zpěvavém hlásku se Andromeda zavrtěla, strnula, napjala se a s dlaní na hůlce obezřetně sledovala sestru, jestli se nezmění do dravé bestie. „Pořád si nejsem jistá, o čem to mluvíš.“
„Vím, že bych se na tebe měla zlobit,“ odpověděla Belatrix a naklonila hlavu na stranu. „Ale po dnešním večeru… je mi to prostě jedno!“
„Je ti to jedno,“ zopakovala Andromeda s nevěřícně zvednutým obočím.
„Byl to polokrevný, kdo nás rozmašíroval na kaši,“ pokračovala Belatrix, téměř jako by neslyšela ani jedno sestřino slovo. „Byl… kreativní, dokonce velkolepý.“
„Velkolepý,“ zopakovala opět Andromeda a skepticky si sestru přeměřila.
„Ale ano!“ usmála se Belatrix široce. „Naprosto velkolepý.
Andromeda se starostlivě natáhla a přitiskla hřbet ruky Belatrix na tvář a čelo.
„Co to děláš, Dromedo?“ zeptala se Bela, odhánějíc sestřinu ruku.
„Zkouším, jestli nemáš náhodou horečku. A jsi docela zrudlá,“ odtušila Andromeda. „To by mohlo vysvětlit některé tvé divné myšlenky.“
„Nejsem v deliriu,“ prohlásila Belatrix pevně a oblažila sestru kyselým pohledem.
„Jak jinak mám věřit takovým prohlášením?“ odpálila Andromeda se zvednutým obočím. „Co na to řeknou matka a otec?“
„Otec to už ví,“ prohodila Belatrix a rty hrozily, že se netrpělivě našpulí. „Už jsem mu to ukázala.“
„A matka?“ dotírala Andromeda se zvednutým obočím.
„Otec jí otevře oči,“ řekla Belatrix rozhodně s přikývnutím hlavy.
„Doufám, že tahle horečka přejde a už se nezvýší, sestro,“ uvedla Andromeda tiše, načež zavrtěla hlavou. „Nerada bych viděla, jak se řítíš do záhuby, kdyby nepřešla.“
Belatrix se na sestru zamračila: „S čím by sis asi tak měla dělat starosti?“
„Toujours pur, sestřičko,“ osvětlila Andromeda se smutným úsměvem. „Toujours pur.“
„Co mi neříkáš?“ zeptala se Belatrix. „Co se děje, Dromedo?“
„Nic, s čím by sis měla dělat starosti,“ zavrtěla Andromeda hlavou.
„Jsem tvoje starší sestra. Je mojí povinností si o tebe dělat starosti,“ prohlásila Belatrix pevně.
„Ne kvůli tomuto,“ uzavřela Andromeda rozhodně debatu a podívala se na sestru. „Ale do postele s tebou. Po takovémto dni budeš potřebovat spánek víc než obvykle. Máme očekávat, že se vzbudíš před západem slunce, nebo bude lepší počkat na večeři, až nás poctíš svojí přítomností?“
„Harante,“ zavrčela Belatrix a dovolila si to rozptýlení, když na Andromedu ohrnula rty. „Nejsem taková a ty to víš.“
„Samozřejmě že vím, sestřičko, samozřejmě,“ souhlasila Andromeda s melancholií v hlase, když se vracela ke dveřím. „A přeji ti dobrou noc a sladké sny.“
„I já tobě, Dromedo,“ odpověděla Belatrix automaticky, když Andromeda přikývla a zavřela za sebou s cvaknutím dveře.
Opět v relativním tichu pokoje byla Belatrix ponechána na milost a nemilost víru všeho toho zmatku. Co znamenala ta sestřina rezignace? Její strach… a otcův. Jistě uvidí hodnotu v tom, co tento nový hráč přináší.
Že ano?
ooOOoo
Albus Brumbál si v tichosti užíval svůj šláftruňk, když jej zazáření krbu informovalo o příchozím letaxovém hovoru.
„Albusi,“ hlas Alastora Moodyho vytrhl kouzelníka z jeho pití, když se otočil tváří ke krbu.
„Alastore,“ odpověděl Brumbál a naklonil hlavu. „Co pro vás dnes večer mohu udělat?“
„Máme problém,“ odpověděl Alastor, pak se odmlčel a zavrtěl hlavou. „Vlastně máme problém nějakou dobu a až teď jsme to zjistili.“
„Pojďte sem,“ odvětil Brumbál a švihl hůlkou, aby se krb mohl plně připojit.
Alastor v záblesku ohně vyšel ven a s úšklebkem ze sebe setřásl popel. Rychle a efektivně prohledal okolí. „Posunul jste bidýlko o půl stopy a přidal jste další hromadu knih.“
Brumbál na souhlas sklonil hlavu. „Tak jaký máme problém, Alastore?“
„Partu čistokrevných idiotů, co dělají paseku. Mučení a vraždění celých rodin a skupin mudlů je typickým projevem,“ prohlásil Moody zachmuřeně. „Až do dneška podpláceli lidi, aby se to nedostalo ven.“
„Rozhodli se vyjít na světlo?“ zeptal se Brumbál a pod vousy se dost mračil.
„Vybrali si špatné kolbiště,“ opravil jej Alastor s lehce sadistickým úšklebkem.
„Takže zákon o utajení nebyl porušen?“ ujišťoval se Brumbál.
„Ale to byl,“ nesouhlasil Alastor rychle, „jenomže ti bastardi na to šli chytře. Seslali mudly odpuzující kouzlo na dveře a okna, aby žádný nemohl uniknout. Ne, proto si nevybrali špatné kolbiště.“
„Tak proč, prosím vás, mě takto napínáte?“ zvedl Brumbál obočí.
„Protože je pěkné být pro jednou tím, kdo má odpovědi,“ usadil se Alastor na židli. „Zdá se, že máme nového hráče. Kouzelníka, který si říká ‚Lovec bouří‘. Zašel na panáka do mudlovské hospody, zrovna když tam ti idioti vtrhli a snažili se zabít každého na dohled.“
„A on je dokázal udržet tak dlouho, než dorazili bystrozorové?“ zeptal se Brumbál se zvednutým obočím. „Pozoruhodné.“
„Udržet?“ odvětil Alastor, chvíli zíral na Brumbála a pak se rozchechtal. „Nevydrželi půl minuty, Albusi. Roztrhal je na kousky.“
„Jakže?“ Brumbálovi málem spadly brýle.
„Dorazili jsme k hromadě kousků těl,“ uvedl Alastor. „A k smrti vyděšeným mudlům a jedinému kouzelníkovi, který si tam klidně seděl. Jak byl ten bastard drzý! Víte, co prvního nám řekl?“
„Copak?“ zeptal se Brumbál popletený tím vysvětlením.
„Jdete pozdě. Řekl nám, že jdeme pozdě, že je sakra po všem,“ Alastor jen zavrtěl hlavou.
„Aha,“ Brumbál se opřel a sledoval Alastora s nečitelným výrazem. „Takže jste sem přišel, abyste se pokusil přesvědčit mě, že ho mám podpořit při soudu?“
Alastor se opět rozchechtal a namířil na Brumbála prst.
„Čemu se tak smějete, Alastore?“ zeptal se Brumbál a mužův řehot polevil.
„Jaký soud? My jsme ho nezadrželi! Vše nasvědčovalo tomu, že jednal v sebeobraně!“ uchechtl se Alastor. „První kouzla pálili oni, vtrhli do dveří a začali náhodně proklínat lidi. On se jen bránil.“
„Ale jeho kouzla…?“ začal Brumbál, ale pak provinile zčervenal kvůli tomu, co se chystal naznačit.
„Nabídl mi hůlku a já použil Priori incantatem. Nejhorší, co seslal, byla výbušná kletba. Prostě normální, i když silná výbušná kletba,“ uvedl Alastor.
„Pak jak…?“
„Co vím, na jejich velitele Antonína Dolohova hodil whisky a tu následovalo Incendio, které ho zapálilo. Zatímco se jej snažili uhasit nebo proklínat mudly, ten muž zapudil každý kus nábytku a skla. Pak na vše namířil výbušnou kletbu.“
Brumbál sebou trhl při krvavém obrazu věcí, které viděl během druhé mudlovské světové války. „Aha… a pak… je svázal?“
Kruté Moodyho zazubení tu naději hned zničilo. „Ne. Ten bastard pak přivolal všechny ty vybuchlé kousky a animoval je v cosi, co je roztrhalo na kusy.“
„A-ha,“ reagoval Brumbál zneklidněně. „A vy… to schvalujete, Alastore?“
„Přiměl mě, abych si posvítil na to, co se děje, a že nešlo o první výskyt, Albusi. Vůbec ne první. A děje se to stále častěji. Někdo něco chystá, Albusi, a cvičí tu bandu na mudlech, aby si potřísnili ruce krví a připravili se.“
„Kolik, Alastore?“ zeptal se Brumbál tiše s pohledem upřeným na přítele.
„Příliš mnoho, Albusi,“ prohlásil Moody vážně. „Příliš mnoho a vše pohřbeno ve spisech, které se mají na konci roku zničit.“
„Aha,“ povzdechl si Brumbál a klesl v židli. „Takže to začne zase znovu.“
„Albusi, copak jste mě neposlouchal? Ono už to začalo,“ prohlásil Alastor. „Ale tento Lovec bouří… co jim provedl, to udělá čáru přes rozpočet tomu, kdo za tím stojí. Vyšel z toho bez škrábance a není vy. To nebudou moct vystát. A čím déle bude bojovat, a čím víc jich sejme… tím těžší bude rekrutování pro toho, kdo za tím stojí. Jedna věc je vemluvit ubližování mudlům, kteří se nemůžou bránit. Jiná je bojovat s někým, kdo je dost dobrý, aby zlikvidoval malou skupinu.“
„Pokud se tyto zprávy dostanou ven,“ poukázal Brumbál. „Jestliže nikdo nepřežil…“
„Ale já neřekl, že nikdo nepřežil,“ opáčil Alastor. „Jsem si dost jistý, že jednoho pustil, aby předal zprávu.“
„Jste tím nadmíru potěšený,“ poznamenal Albus tiše s nádechem nesouhlasu. „Nebojíte se, že se to vystupňuje?“
„Jestli myslíte, že u takovýchto lidí není vystupňování nevyhnutelné, pak vám chrastí v makovici,“ vyštěkl Alastor. „Nebo jste se nenaučil nic z toho, jak začala Grindelwaldova mudlovská loutkohra?
Brumbál odmítl couvnout před tímto nařčením. „Co ode mne očekáváte, Alastore? Já jsem hlavně učitel. Vzdělávám. Nejsem válečník. Bojuji jen v nejzazším případě.“
„A kdyby váš nejzazší případ nastal dřív, kolik lidí by ještě žilo?“ popíchl Alastor.
Brumbál se zatvářil méně než potěšeně. „A znovu, co ode mne očekáváte?“
„Nechte bojovníky udělat, co je třeba,“ prohlásil Alastor. „Nesnažte se je poučovat, nesnažte se jim to vymluvit. Měl jste svoji příležitost tyto muže a ženy zachránit.“
„Byli mí studenti, Alastore. Čekáte, že tomu budu přihlížet a nechám je zemřít?“ ptal se Brumbál.
„Pokud nemají v hlavách, co jste je učil, byli opravdu vašimi studenty?“ podotkl Alastor.
„I kdyby mě tak neviděli, já je tak vidím,“ odporoval Brumbál vzdorně.
„A kolik krve budou muset prolít, aby vás to přimělo umýt si nad nimi ruce?“ zavrtěl hlavou Alastor a vstal. „Tyto chodby dávno opustili, Albusi. Dospěli v muže a ženy. Zvolili. To oni se musí vypořádat s dopady.“
„Jaký bych to byl učitel, kdybych nic neudělal?“
„Takový, který chápe, že život je tvrdší a pravdivější učitel, než jakým můžeme kdy být my,“ prohlásil Alastor a přešel ke krbu. „Protože on může a taky to s námi skončí, pokud nevěnujeme pozornost jeho lekcím.
Teď přišel někdo, kdo jim ukáže, že lekce, které jim byly vštípeny o síle a strachu platí oběma směry,“ pokračoval, když hodil letaxový prášek do krbu. „Že ti, kteří oboje používají, oddávají se jim a hledají v nich sílu, můžou být a budou zničeni těmi, na které příliš zatlačili.“
A pak, v záblesku smaragdových plamenů, Alastor Moody zmizel a Albus Brumbál zůstal samotný se svými myšlenkami.
ooOOoo
Harry si povzdechl nad jídlem, které před ním leželo. Za šperky, o které připravil mrtvoly prasmrtijedů, dostal v několika zastavárnách pěknou sumičku. Víc než dost na slušné jídlo a přespání v hezkém mudlovském místě na skotském venkově, nedaleko od Prasinek.
Po nepříjemné noci plné starostí, přetáčení se a házení sebou se vzbudil, najedl se a pak se skokově přemisťoval z místa na místo, až se dostal do chatrče Gauntů. Seslal rychlé kouzlo, po němž se popínavý břečťan stáhl, a pak opatrně roztrhal základy domu, až našel hluboko uvnitř pohřbený prsten. Byl si svým nálezem dost jistý, protože i když se s prstenem vzdálil, břečťan rychle odumíral, dokud se dobré tři metry od Harryho nerozpadl v prach.
„No, tak to bylo rozhodně působivé,“ zamumlal Harry a obezřetně si prsten prohlédl.
Upřímně řečeno, prsten byl tím nejnebezpečnějším viteálem, i když ne z důvodů, které Raddle zamýšlel. Rychle přeměnil kámen na krabičku a opatrně, aniž by se jej dotkl, zavřel prsten dovnitř. Pak přešel k jednomu ze stromů a začal s nenápadným přeměňováním.
Tento druh kouzel nebyl jeho silnou stránkou, ale i tak dokázal otevřít suk ve stromu a opatrně do něj vložil krabičku s prstenem. Tohle Raddlea vykolejí, jestli přijde zkontrolovat stav své skrýše. A kámen ochrání strom od vadnoucího prokletí, než sežene potřebný baziliščí jed, aby jej zničil.
Co udělá s medailonem, už měl naplánováno. I když medailon a diadém byly jediné viteály, o jejichž umístění věděl. Deník a pohárek se nacházely neznámo kde ve Voldemortově vlastnictví. Pokud je nezíská, bude potřebovat jiný způsob, jak se vypořádat se samotným Voldemortem.
Když nad tím přemýšlel, začal se ošklivě usmívat.
Kouzelníky natolik pošetilé, aby se odsoudili do věčného limba kvůli prodloužení svého času na zemi, bude vážně strašně mrzet, že strávil tolik času zkoumáním a vymýšlením způsobů, jak se s nimi vypořádat.
Ale i tak to byl produktivní den, což ho přivedlo zpět do jeho hostince a k pěkné teplé večeři. Když už se chystal zakousnout do svého chutného jídla, byl obšťastněn pohledem na Fenrira Šedohřbeta kráčejícího přímo k baru. A na jeden konkrétní pár s malými dětmi, který se naopak nezdál nijak šťastný, že ho vidí.
Šedohřbet se na ně chlípně zazubil, tvrdě, temně a predátorsky, až odhalil polámané a zažloutlé zuby. Oba rodiče se postupně posunuli před své děti. Když si pak Fenrir objednal pintu, vstali, nechali peníze na stole a vyšli ven.
Harry sledoval Fenrira koutkem oka a pokračoval v jídle. Vlkodlak nijak nespěchal, s úsměvem vypil pintu a pak druhou. Jen protože věděl, co hledá, mohl Harry zaznamenat, jak pokukuje po oknu a sleduje postupný západ slunce.
Když nastal správný čas, zaplatil a líně vyšel ven.
Harry klidně dojedl a pak se vydal ke dveřím.
„Promiňte, pane?“ zavolal na něj nervózní hostinský. „Možná byste měl na noc jít do svého pokoje. Máme tu… divokého psa, který po nocích útočí. Budete víc v bezpečí.“
„Oceňuju váš zájem,“ usmál se Harry, „ale potřebuji zdravotní procházku a jsem si jistý, že jakýkoliv pes na mě natrefí, uteče s ocasem mezi nohama.“
„Pane…“ začal hostinský, ale Harry už vycházel ven. V dálce viděl Fenrira, jak si nenuceně dává na čas. Jedno tlumící kouzlo a pak pach maskující kouzlo a vydal se za ním.
Netrvalo dlouho a dostali se mimo domy a cesty, protože Fenrirovi bylo mnohem příjemněji mimo civilizaci. Harry civilizaci preferoval, ale na přírodu si zvykl. Cestou rychle sesílal tichá kouzla na kameny a hlínu.
Chladnou pustinou po Harryho boku si začal vykračovat ohromný kamenný jaguár, zatímco pod zemí se provrtávali velcí zrůdní mořští hadi, jejichž počet narůstal.
Lidé na něco zapomínali, když čelili vlkodlakům. Ano, jejich kůže odolávala kouzlům. Ta odolnost znamenala, že omračovací a jiná kouzla prostě selhala. Ale na druhou stranu to neznačilo, že jsou odolní proti stvořením z animovaného kamene, země a kovu, která se jim zakousla do tepen.
Že se vyléčili bez škrábnutí, dokud jste nepoužili stříbro, věci obvykle usnadnilo.
Dál vlkodlaka následoval a zjistil, že se zarazil a pomalu přechází podél prázdného prostoru před ním. Nějaké obrany. Takže ta rodina nebyla tak bláhová, aby si myslela, že je Šedohřbet jen zastrašuje.
Harry sledoval, jak na okolní stromy sesílá rychlou sérii kouzel, která způsobila, že jejich kmeny přijaly podobu strašlivých hladových tváří, zatímco se jejich kořeny lehce kroutily a pulzovaly. Změkčující kouzlo jim dodalo pružnost a trocha přeměňování vzhled hladového hlavonožce. Animační kouzlo se prozatím omezovalo na kořeny, což přispívalo k atmosféře špatnosti a udržovalo kouzlo aktivní.
Harry musel přiznat, že ho ohromila úroveň Šedohřbetových dovedností, když současně prolomil ochrany a nastavil vlastní protipřemisťovací bariéru.
A měl to téměř dokonale načasované. „Děťátka, kůzlátka, otevřete vrátka!“
A pak, jakmile dokončil své volání, se kouzelník začal měnit a jeho tělo se deformovalo do rostoucího, vlčího těla.
„Osobně,“ prohlásil Harry a přitáhl tak vlkodlakovu pozornost, „si myslím, že jde spíš o Červenou karkulku, než o Neposlušná kůzlátka.“
Pak zapuzený kámen narazil přímo do Šedohřbetova rostoucího čenichu. Vlkodlak zavyl bolestí a vztekem.
„A já hraju myslivce.“
Šedohřbet k němu vystřelil rychlostí a silou, která z něj udělala obávaného a nejnebezpečnějšího bojovníka druhé kouzelnické války. Harry na ten fakt téměř zapomněl a sotva měl čas na výbušnou kletbu do prostoru mezi nimi, která na to ohromné zvíře rozprskla kameny a hlínu. Monstrum tím jen pozastavil, když otočilo své velké, zlověstné modré oči na něj a vydalo vyzývavé vytí.
„Ano, ano, vím,“ prohlásil Harry mírně a držel hůlku namířenou. „Vlkodlaci jsou silní a odolní vůči většině kouzel.“
V té chvíli jeden z hadů, které si předem připravil, vystřelil ze země a chňapl po vlkodlakově stehnu.
Harry ignoroval rostoucí řev a poznamenal k Šedohřbetovi: „Nejsou však imunní vůči kameni a zemi a různým jiným věcem, kterým je dán tvar, záměr a síla.“
Šedohřbet zlostně švihl rukou, rozbil hadovi hlavu a zredukoval ho na padající, rozmělněnou zem. Jen aby mu po paži skočil další had. S dalším zavytím chtěl rozbít i toto obtěžující stvoření, ale byl sražen na zem, když vystřelil kamenný jaguár, narazil mu do břicha a zuby a drápy začal na kusy trhat jeho tělo.
Ale Šedohřbet se nedal tak snadno skolit. S dalším zavytím dokázal odhodit kamenného jaguára a pak rozdrtit zrůdného hliněného hada, až se rozpadl. Uvolnil si tak paži, v rozostřeném pohybu vyrazil vpřed a vítězně se zakousl do ruky, kterou se Harry reflexivně kryl.
Ale neucítil trhající se látku a maso povolující pod jeho zuby. Látka totiž vydržela. Harry odmítl nechat Šedohřbetovi nějaké další výhody a poslal silnou řezací kletbu vlkodlakovi do klína. Když byla Harryho paže uvolněna, druhou mrštil a narazil do protivníkova hrdla, takže ztlumil vytí do klokotavého lapání po dechu.
Šedohřbet bojoval o vzduch a zvedl drápatou ruku, aby jí rozřezal Harryho tvář, ale najednou vybuchly kořeny, popadly jej za paže a krk a hodily jím dozadu. Jakmile se ocitl na zádech, dva kamenní jaguáři ho chytli za ruce a zabořili mu zuby do ramen, těsně nad podpažím. Nohy mu napadli hadi a kousali jej do kotníků a kolen a snažili se mu rozdrtit klouby a vazy.
Šedohřbet opět zavyl.
Harry se posadil, zatřepal rukou a studoval neporušený rukáv. Vydechl úlevou: „No, díky zatracenému Merlinovi za kouzla nezničitelnosti.“
Zavrtěl hlavou a vstal. Protáhl se a sledoval, jak Šedohřbet zápasí s těžkými tvory, kteří jej drží na zemi. Vlkodlak byl zkrvavený a zjevně zraněný a zuřivě vrčel. Mohl být zajatý, ale nevzdal se pokusů odtrhat Harrymu končetiny z těla.
„Ano, ano, jsi velký zlý vlk,“ odfrkl si Harry, když si vyčaroval noviny a plácl jimi Šedohřbeta po ještě nezhojeném čenichu. „A teď buď potichu. Ten příjemný muž je už tak pěkně vyděšený.“
A pak se významně podíval na třesoucího se otce rodiny, kterého zaznamenal již dřív, jak sotva dokáže udržet hůlku a nevěřícně hledí na to, co vidí.
„J-je… t-to Š-šedohřbet?“ Ten muž ze sebe sotva dostal souvislá slova, když roztřeseně zíral na vlkodlaka, který se snažil osvobodit.
„Ano,“ přitakal Harry a znovu pleskl vlkodlakovi po čumáku, když po něm chňapl. „Ohavné hovado to je. Viděl jsem ho, jak po vás pošilhává, tak jsem ho sledoval a zjistil, na co se chystá. Ale vzhledem k jeho preferencím nebylo těžké to poznat.“
„P-p-prefer-rencím?“ zopakoval kouzelník.
„Nakazit děti a pravděpodobně zabít rodiče,“ vysvětlil Harry klidně. „Asi budu mít potíže s jeho dopravou úřadům.“
„P-potíže?“ zeptal se kouzelník, když se jeho hrůza začala vracet.
„Nebojte,“ klidnil ho Harry. „Můžu vaší rodině zaručit, že už vám nebude dělat starosti. Co kdybyste se vrátil a znovu nastavil obrany? Já se postarám o tento odpad.“
„Tedy… Kdo… kdo jste?“ zeptal se kouzelník.
„Ach, jsem znám jako Lovec bouří,“ odvětil Harry zlehka, mávl hůlkou a jeho výtvory začaly táhnout vlkodlaka pryč. „Nebude vám vadit, když s sebou vezmu váš strom? Zdá se mi škoda je v této chvíli rozdělovat.“
„Jen si poslužte,“ souhlasil kouzelník otupěle.
„Výborně,“ Harry přikývl a významně se podíval na mužův dům. „Ačkoliv… rodina? Obrany?“
„Ano, dobře!“ rychle přitakal muž, ale pak zaváhal. „Tedy… děkuji vám, pane.“
„Rád jsem pomohl,“ odvětil Harry vesele a znovu pleskl Šedohřbeta po čumáku, když se pokusil chňapnout po čemkoliv, co se dostalo do blízkosti jeho tlamy.
Harry odtáhl vlkodlaka docela daleko, než konečně našel tůň dostatečné velikosti.
„No, Šedohřbete, bojím se, že tady se naše cesty rozdělí,“ prohlásil Harry klidně k stále bojujícímu vlkodlakovi. „Jsem si jistý, že tvoje lidská část si myslí, že se z toho nějak vyvlékneš a pak si mě podáš.“
Odmlčel se a chladně shlédl na bezmocné stvoření: „Nepodáš. I když jsou oheň a stříbro nejzjevnějšími způsoby, jak zabít vlkodlaka, nejsou jedinými.“
Při Harryho slovech vlkodlak začal bojovat mnohem větší silou, ale kamenné bestie jej odmítaly pustit a začaly jej táhnout pod hladinu. „A psisko jako ty už mělo být utopeno dávno.“
Zvíře vytřeštilo oči a zavylo, když ucítilo na těle vodu. Kořeny ho stahovaly do temné, černé vody a Harry se mu díval do očí, dokud nebylo jeho tělo i přes zuřivý odpor kompletně staženo pod hladinu.
S kamennou tváří tam pak dál trpělivě čekal, až jej animované výtvory dotáhly do největší hloubky a držely jej tam. Čekal a sledoval, jak se o dost minut později na hladinu vyřinuly bubliny. Až dvacet minut poté konečně přikývl, otočil se a zamířil do svého pokoje.
Animační kouzlo se ukončí až těsně před úsvitem a dovolí, aby tělo vyplavalo na povrch a bylo nalezeno, ale po zbytek noci udrží Šedohřbeta v jeho dočasném vodním hrobu. A kvůli tomu bude kouzelnický i mudlovský svět spát klidněji.
ooOOoo
Cygnus Black se lehce zamračil, když zlehka poklepal galeonem o kamenný stůl v krčmě, ve které se uvelebil. Hodil s ním a pak chytil mezi prsty a protočil kolem kloubů. Pak pokračoval v klepání.
„Vidím, že jsi ten zlozvyk stále nedostal pod kontrolu, Cygnusi,“ poznamenal klidným tónem elegantní gentleman s divokými šedivějícími vlasy a oříškovýma očima, který právě vešel.
„Strýče Charlusi,“ pozdravil Cygnus s přikývnutím.
„Očekávám, že máš dobrý důvod, proč jsi se mnou chtěl mluvit?“ prohlásil Charlus se zvednutým obočím, když vklouzl na sedadlo před mužem. „Zvlášť tak naléhavě.“
„Slyšel jsi o tom, co se stalo v té mudlovské krčmě skupině, která zahrnovala dědice Lestrangeů?“ vybalil to Cygnus necharakteristicky bez okolků.
„Strašná záležitost,“ pronesl Charlus bez špetky opravdovosti.
„Byla tam Belatrix,“ pokračoval Cygnus, jako by Charlus nepromluvil.
„Ach? Nu, nepředpokládal jsem, že zrovna tahle z tvých dívek bude mít dost rozumu, aby se s těmi idioty nezaplétala,“ prohlásil Charlus, odfrkl si a potřásl hlavou.
„Byla tam s Rodolfusem Lestrangeem,“ vysvětlil Cygnus a s ostrým klepnutím zastavil galeon. „Viděla, jak před ní zemřel.“
„Aha,“ Charlus se zamračil, pak se opřel a pozorně si synovce prohlédl. „A co přesně chceš po mně?“
„Ukázala mi vzpomínku na to, co se stalo,“ pokračoval Cygnus. „Kouzelník za to zodpovědný byl Potter.“
Nad tou informací Charlus zvedl obočí a zachmuřil se. „Ano? Asi si nejsem jistý, co mi chceš říct.“
„Kouzelník zodpovědný za pobití celé té skupiny během krátké chvíle,“ prohlásil Cygnus pevně, „byl klidný, brutální, efektivní a rozhodně Potter.“
Nastala pauza, během níž Cygnus nechal svoji informaci vsáknout, než pokračoval: „Ale nebyl to Potter, kterého bych poznal, a tvrdil o sobě, že je poloviční krve.“
Charlus se opět zamračil: „V současné době neexistují polokrevní Potterové.“
„Ani není žádný, o kterém bych nevěděl, až do té vzpomínky,“ naléhal Cygnus. „Viditelně to byl Potter. Ale měl oči takového odstínu zelené, jaký neznám.“
„Jedinečný?“ zeptal se Charlus se svraštělým čelem.
„Očividně. Byl mladý, krátce po dvacítce, brýle, klasická Potterovská kštice, rozhodně Potterovské rysy, štíhlejší, ale ne přehnaně. Používá snad hůlku z cesmíny.“
„Ty jsou vzácné,“ poznamenal Charlus. „Zkusil jsi zkontrolovat u Ollivandera, jestli neprodal podobnou?“
„Ano,“ přikývl Cygnus. „Neprodal. Ale zmínil, že se stalo něco zvláštního. Jedna z jeho hůlek, cesmínová s perem fénixe, před pár dny podivně reagovala. Ne dlouho předtím, než došlo k tomu útoku.“
„Jak podivně?“ zajímal se Charlus zachmuřeně.
„To neřekl,“ přiznal Cygnus sám teď zamračený. „Jen rozhodně prohlásil, že to bylo podivné a nečekané.“
„Zatracení Ollivanderové a jejich hádanky,“ prohlásil Charlus trpce. „A co tedy čekáš ode mne? Potvrzení, kdo ten muž je?“
„To a také jsem doufal, že tušíš, co ví a jaká je jeho motivace,“ uvedl Cygnus. „Nechal Belatrix přežít, aby předala zprávu Rytířům Valpuržiným.“
„Zprávu?“ zeptal se Charlus se zvednutým obočím a pak se ušklíbl. „Z toho musela být nadšená.“
„Zbláznila se do něho,“ procedil Cygnus nevrle. „Proto doufám, že o něm budeš něco vědět, cokoliv. Rozhodla se usilovat o polokrevného a následky budou zlé. Zvlášť s Walburgou bude těžké pořízení.“
„To si dovedu představit,“ souhlasil Charlus a ušklíbl se. „Samozřejmě bych rád viděl, jak tento polokrevný Potter bude reagovat, až ji potká.“
„Je to pořád moje sestra,“ prohlásil Cygnus zamračeně. „Jen je…“
„Nesnesitelná harpyje?“ navrhl Charlus. „Chudáci Sirius a Regulus.“
„Ano, tedy…“ Cygnus si povzdechl a opřel se. „Jestli bude tento Potter dál vířit vody, vytvoří třetí stranu jen tím, jak se chová, a vytvoří si vlastní následovníky.“
„Třetí stranu?“ zeptal se Charlus se zvednutým obočím a pak se zamračil. „Cygnusi, o čem to mluvíš?“
Cygnus na Charluse chvíli zíral, jako by se rozhodoval, a pak promluvil. „Jsi si vědom vzrůstající… sebedůvěry jistých… stejně smýšlejících jedinců?“
„Myslíš krevní puristy, jako je tvoje rodina?“ zeptal se Charlus bez obalu.
Cygnusovo mračení se prohloubilo, když odpověděl: „Ano, tedy, mají… organizaci. Skupinu s názvem Rytíři Valpuržini. Ti stáli za útokem toho večera.“
Charlus se zamračil a kriticky se na Cygnuse podíval: „Neříkáš mi to, protože jsou skupinou bláhových, násilnických kriminálníků. Je v tom víc, že?“
„Jejich vůdce, jejich Lord, je příliš ambiciózní, příliš charizmatický a odhodlaný,“ vysvětloval Cygnus. „Trénuje je. Posílá je na mudlovské rodiny, aby si zdokonalili černou magii. Skutečnou černou magii.“
Cvaknutí v Charlusově hlavě bylo téměř slyšitelné, když si spojil, co Cygnus říká. „Mluvíš o vzpouře. Ne… ty mluvíš o vzestupu Pána zla.“
Cygnus jen přikývl. „Jehož věc, dokud se nestalo toto, jsme téměř jednomyslně podporovali. Odstranění nákazy mudlovských šmejdů a podrobení mudlů.“
„A co tě vede k jistotě, že se to změní ve válku?“
„Ta zpráva, kterou Belatrix dostala, zněla: ‚řekni Tomu Raddleovi, že jeho válka nebude tak snadná, jak si myslí‘,“ prohlásil Cygnus. „Tento Potter něco ví.“
Charlus se podíval Cygnusovi do očí a zamračil se. „Děsí tě.“
„Jestli je opravdu poloviční krve, mám z něho hrůzu,“ přiznal Cygnus tiše. „Neviděl jsi, co já, strýče Charlusi. Byla to jatka. Žádné váhání, sejmul je, jako by sejmuli oni jeho a všechny v krčmě. Jen bez špetky zloby nebo jen náznaku černé magie. Ani se nepokusil nechat je naživu nebo omráčené.“
„Tak tady je tvé druhé vodítko,“ pravil Charlus tiše. „Je to válečný veterán. Většina je teď na odpočinku, ale ti, kteří byli v dost akcích proti Grindelwaldovým silám… Veteráni těžkých bojů to nedotáhnou daleko, když nedělají věci bez váhání.“
„Nemůže být z války proti Grindelwaldovi. Je příliš mladý,“ argumentoval Cygnus.
„Tak je ze zahraniční války,“ oponoval Charlus. „Možná z té noční můry ve Vietnamu, kde Frantíci přesvědčovali všechny, aby si zašpinili ruce, jen aby ty jejich zůstaly čisté. Merlin ví, že to neušpinění pojímali dost volně, ačkoli ovládání myslí Vietnamců byl hnus.“
„Jestli přežije a bude pokračovat ve svém malém tažení… nebude v přístupu k věci následovat ministerstvo a Brumbála,“ prohlásil Cygnus tiše. „A to přitáhne lidi, kteří by jinak stáli bokem.“
„Občanská válka tří stran,“ zatvářil se znechuceně Charlus.
„S jejíž neznámou stranou si musím promluvit, než budu vědět, kam se já a moje rodina postaví,“ souhlasil Cygnus.
„A ty víš, že budu chtít vědět, jak mi nějaký Potter dokázal proklouznout pod nosem,“ prohlásil Charlus zamračeně. „Takže chceš, abych ti pomohl ho najít.“
„Proč myslíš, že jsem tak bolestně upřímný, strýče?“ odpověděl Cygnus s ironickým úsměvem.
„To mě zajímalo,“ zamumlal Charlus nevrle.
„Je to tedy odsouhlasené?“ zeptal se Cygnus.
„Dobře, pomůžu ti s tvým malým pátráním,“ souhlasil Charlus, „ale pomůžu ti ho jen najít, abychom si s ním mohli oba promluvit.“
„Souhlasím.“
Chilord: ( Lupina ) | 08.11. 2021 | Kapitola 19. | |
Chilord: ( Lupina ) | 02.11. 2021 | Kapitola 18. | |
Chilord: ( Lupina ) | 19.10. 2021 | Kapitola 17. | |
Chilord: ( Lupina ) | 12.10. 2021 | Kapitola 16. | |
Chilord: ( Lupina ) | 28.09. 2021 | Kapitola 15. | |
Chilord: ( Lupina ) | 21.09. 2021 | Kapitola 14. | |
Chilord: ( Lupina ) | 14.09. 2021 | Kapitola 13. | |
Chilord: ( Lupina ) | 31.08. 2021 | Kapitola 12. | |
Chilord: ( Lupina ) | 24.08. 2021 | Kapitola 11. | |
Chilord: ( Lupina ) | 17.08. 2021 | Kapitola 10. | |
Chilord: ( Lupina ) | 10.08. 2021 | Kapitola 9. | |
Chilord: ( Lupina ) | 27.07. 2021 | Kapitola 8. | |
Chilord: ( Lupina ) | 13.07. 2021 | Kapitola 7. | |
Chilord: ( Lupina ) | 06.07. 2021 | Kapitola 6. | |
Chilord: ( Lupina ) | 29.06. 2021 | Kapitola 5. | |
Chilord: ( Lupina ) | 18.06. 2021 | Kapitola 4. | |
Chilord: ( Lupina ) | 08.06. 2021 | Kapitola 3. | |
Chilord: ( Lupina ) | 01.06. 2021 | Kapitola 2. | |
Chilord: ( Lupina ) | 25.05. 2021 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Lupina ) | 24.12. 2020 | Úvod | |