Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Sami

Hermiona nešťastně seděla na posteli v podkroví a uvažovala, jestli se má nebo nemá ozvat Harrymu. Opravdu se chtěla zeptat Draca na jeho názor, jenže to nešlo! Mohla Harryho kontaktovat svým patronem, ale každé spojení, které by navázali, představovalo riziko. Bylo velmi pozdě a cítila se pořád unavená, takže usnula, než dospěla k rozhodnutí.

Když se probudila, květovanými závěsy už prosvítalo matné světlo. Trápila ji bolest za krkem, ležela v nepohodlné pozici a po včerejším pádu ji bolelo v paži a boku. Přinutila se slézt z postele a rozhodla se osprchovat. Prohlédla své oblečení a ušklíbla se, nejenže bylo po včerejšku ušpiněné, ale také v něm celou noc spala. Potřebovala si rychle koupit nějaké jiné.

Šla ke skříni a otevřela ji v naději, že objeví nějaký župan, který si vezme do sprchy. K jejímu naprostému překvapení byla skříň plná šatstva. Přitáhla si k sobě jedno tričko a zmateně potřásla hlavou. Bylo její! Prohlédla si několik dalších kusů oblečení a všechny patřily jí! Jak se to mohlo stát? Ve svém překvapení úplně zapomněla, že s Dracem nemluví, a tak šla přímo k vedlejšímu pokoji a zaklepala na dveře. Když neodpovídal, opatrně otevřela a uviděla ho ležet na posteli, stále ve včerejších šatech. Tvrdě spal.

Nechtěla s ním mluvit, dokud nebude muset, a tak se přikradla k jeho skříni a tiše ji otevřela. Byla plná, stejně jako její. Vytáhla košili s kalhotami a prohlédla si je. Byly kvalitní a precizně zavěšené na ramínkách, takže předpokládala, že patří Dracovi. Užasle potřásla hlavou – co to tu bylo za kouzla? Znamenalo to, že Harry věděl o jejich přítomnosti zde?

„Proč se díváš do skříně?“ dolehl k ní Dracův hlas, a když se otočila, viděla ho sedět na posteli a masírovat si hlavu. Vlasy měl rozcuchané, ale nepřekvapivě se mu je nějak povedlo upravit.

„Dobré ráno,“ řekla jízlivě. Ukázala mu šatstvo. „Dívám se tam, protože tohle je tvoje oblečení!“

Draco se zamračil a přešel k ní. Podíval se na věci, které držela, a pak na pár kousků z šatníku.

„Hrom do toho – je moje!“ vykřikl. „Jak je to možné?“

Potřásla hlavou. „Nemám tušení, ale zajímalo by mě, jestli to znamená, že Harry ví, že jsme tady?“

„Určitě ano.“ Draco se podíval na své oblečení, které už nevypadalo moc dobře. „Merline, díky! Cítím se příšerně.“

„Taky příšerně vypadáš.“ Hermiona lhala, ve skutečnosti to tak nebylo. Nedokázala si představit, že by někdy vypadal příšerně.

„Děkuji – ty sama nevypadáš zrovna sexy!“

„Kdybych věděla, že mě dostaneš do situace, kdy na mě budou útočit a donutí mě skrývat se, nechala bych si předtím upravit vlasy,“ vrátila mu Hermiona.

Draco se šel podívat z nízkého okna. „Budeš se muset spokojit s venkovským kadeřnictvím – nezdá se, že by tady kolem bylo něco víc.“

„Asi ne – řekla bych, že to bude účel. Jsem si jistá, že náš příjezd způsobí trochu rozruchu.“

Obrátil se k ní a znovu si zkřížil ruce na hrudi. „To se vsaď, že můj příchod ano! Všechna místní vesnická děvčata budou na tohle zírat!“ Širokým gestem ukázal sám na sebe a několikrát zvedl obočí.

Přistoupila k němu a stejně jako on si založila ruce. „Strašně nerada ti ničím iluze, ale plány se změnily. Jsem si jistá, že kdyby nebylo minulé noci, mohl jsi sem přijet jako NVSM.“ Usmála se své úpravě Dracovy přezdívky. „Nejžádanější vesnický...“ „...svobodný mládenec,“ dokončil větu. „Strašně legrační.“

„Ale protože jsem tu já, bude to chtít změnu. Budeš muset být NNVV,“ uchechtla se, když to říkala, a Draco přimhouřil oči.

„Do toho... jsem si jistý, že to bude k popukání,“ řekl sarkasticky.

„Nejšťastnější novomanžel ve vsi!“

„Neexistuje.“

„Je to nejpřesvědčivější krytí – proč bychom se sem jinak nastěhovali společně?“ zeptala se.

„Můžeš být má sestra,“ navrhl.

„Nejsme si podobní.“

„Nevlastní sestra.“

Povzdechla si. „Cokoli, ale musí to podpořit náš příběh. Jdu do sprchy.“

xxx

V době oběda už Hermionu lehce přiváděla k šílenství skutečnost, že uvízla v malé chalupě se stejně nabručeným Dracem. Ráno spolu téměř nemluvili a ji to celé štvalo. Ani jeden z nich se nechtěl ocitnout v situaci, kdy by měli být jeden druhému oporou. Pořád nevěděla, jestli jejich oblečení ve skříních znamená, že ministerstvo o nich ví, ale upřímně v to doufala.

V kuchyni byly zásoby čerstvého jídla, a ona usoudila, že je na čase si s Dracem promluvit. Netušila, jak dlouho budou muset zůstat v úkrytu, ale v této atmosféře nemohli žít. Připravila lehký oběd a vzala ho Dracovi, který seděl v křesílku u stolku v malé zadní zahrádce. Dobré bylo, že zahrada ústila do širých polí, takže pocit klaustrofobie, který cítili v chalupě, jako by zmizel.

Když položila tác, Draco pohlédl nejdřív na něj a pak upřel zrak na ni.

„Myslím, že bychom si měli u oběda popovídat,“ řekla Hermiona a usedla naproti. „Nemůžeme se k sobě takhle chovat.“

Dracovy pronikavé oči zkoumaly její tvář, než tiše promluvil. „Nebyla to tvoje chyba.“

„Promiň?“ zeptala se.

„Co se stalo včera – nebyla to tvoje chyba,“ opakoval. „Ve skutečnosti... jsi byla zatraceně skvělá.“

Vykulila oči a opřela se v křesle. Úplně jí sebral vítr z plachet! Právě se chystala přesně tohle říct!

„Takže proč jsme se hádali?“ zeptala se a pečlivě volila tón i slova.

„Byl jsem rozzuřený, protože jsem je neoklamal – museli mě podezírat celou dobu,“ povzdechl si. „A štvalo mě, že jsi byla během útoku podstatně lepší než já! Připadal jsem si jako naprostý hlupák a nenáviděl jsem myšlenku, že jsme tu uvízli kvůli mně.“

Hermionu překvapilo, jak snadno to Draco přiznal, ale pořád se na něj zlobila. „Jinými slovy – choval ses jako malý.“

Draco obrátil oči v sloup. „Díky, že mi to usnadňuješ.“

„Rádo se stalo.“

„Moc často se neomlouvám.“

„Ještě jsem žádnou omluvu neslyšela.“ Věděla, že je hrozná, ale nemohla si pomoct. Bylo na čase, aby král krutosti ochutnal svou vlastní medicínu.

„Řekl jsem ti, že to nebyla tvoje chyba!“

„To není omluva.“

Naklonil se přes stůl a vlasy mu spadly do očí. „Pokoušíš své štěstí, Grangerová.“

Rychle zvedla obočí a ušklíbla se na něj. „Já vím, ale ty se cítíš provinile, takže musím téhle příležitosti mít nad tebou navrch využít co nejlíp.“ Draco se ještě chvíli tvářil vážně, a pak viděla, jak jeho pohled zjemněl. Změnila ušklíbnutí v úsměv a on jej váhavě opětoval. Také se k němu naklonila a opřela si hlavu o dlaň. „Právě teď máme jen jeden druhého, nemůžeme si jít vzájemně po krku. Bude to dost těžké i bez toho, že bychom se museli vypořádávat s tímhle.“

„To mi povídej,“ Draco přejel pohledem domek a povzdechl si.

„Jsme v krásné venkovské chalupě v malebné vesničce. Měli bychom z toho vytěžit co nejvíc,“ pronesla Hermiona, ale věděla, jak Dracovi je. Dlouhodobý pobyt zde nevyhovoval ani jednomu z nich. „Myslíš, že bychom měli kontaktovat Harryho? Mohla bych mu poslat patrona.“

„Ne – v žádném případě. Naše oblečení se tu neobjevilo náhodou a jídlo nenaskákalo do skříněk samo od sebe. Musí vědět, že jsme tady – neptej se mě jak,“ prohlásil. „Myslím, že bychom měli jít zítra ven a prozkoumat okolí – to by nám mohlo zabránit vzájemně se pozabíjet.“

„Souhlasím, ale musíme něco udělat s tvými vlasy,“ Hermiona zkoumala jeho výrazně plavé kadeře. „Jsou příliš charakteristické – počkej tady.“ Vběhla do domu a popadla hůlku. Když se vrátila ke stolu, Draco vrtěl hlavou.

„Polož to – neexistuje možnost, že bych ti dovolil udělat cokoli s mými vlasy,“ řekl a v obraně zvedl ruce.

„To bude v pořádku, vím, co dělám,“ zamířila hůlkou na jeho hlavu a užívala si jeho znepokojení.

„Ne! Dej to pryč!“

„Nemůžeš chodit po vesnici a vypadat jako Draco Malfoy,“ naléhala. „Jen trochu ztlumím odstín.“

Draco vstal a ustoupil. „Ne, neztlumíš.“

Chtěla odporovat, ale on k ní přikročil a položil jí ruku na ústa. „Ne, protože to udělám sám.“ Ztišil hlas. „A dávej si pozor, co řekneš nahlas; jsme venku, víš? Kdokoli nás může slyšet.“ Mrkla na něj a uvědomila si, že má pravdu. Než otevře pusu, musí přemýšlet.

Draco vycítil změnu jejího postoje, odstoupil a sňal jí dlaň z úst. „Půjdu se vypořádat se svými vlasy.“

„Budu to muset schválit,“ připomněla mu s úšklebkem a Draco k jejímu překvapení přikývl. Pak jí došlo, že se opět přiblížil, a podezíravě si ho měřila. Zvedl ruku a jemně se dotkl jejích vlasů. Vykulila oči.

„Co to děláš?“ zeptala se a chtěla to říct odhodlaně, ale její hlas zněl mírně chraplavě, protože Draco byl blízko, dotýkal se jejích vlasů, nádherně voněl a... zaváhala, nechtěla si tu myšlenku připustit, ale nedokázala se jí zbavit... a byl legračně atraktivní a to ji zasáhlo, ať chtěla nebo nechtěla. Její myšlenky hrubě přerušilo ostré bodnutí bolesti na hlavě. „Au!“ Draco držel v ruce několik vlasů, které jí docela drsně vytrhl. Zazubil se.

„Nemyslela sis, že budu něžný, že ne?“ zeptal se a Hermiona ho uhodila do hrudi tak silně, jak jen dokázala. Jen se zasmál a zvedl její vlasy.

„Potřebuji sladit barvy. Koneckonců máme být příbuzní,“ dobíral si ji.

„Zaprvé – mohl ses zeptat. Zadruhé – sladění barvy našich vlasů nevyžadovalo vytržení hrsti mých, a konečně, budeme NEVLASTNÍ bratr a sestra. Nebudeme k sobě mít žádný pokrevní vztah!“ Znovu ho usadila, ale jen se usmál ještě víc.

„Ach ano – jsem to ale hlupák!“ Neznělo to ani trochu upřímně, ale nemohla si pomoct, trochu ji to pobavilo. Ten otravný prevít! Jak může být někdo tak hnusný a zároveň tak okouzlující?

„Než půjdeme do vsi, musíme vypilovat svoji krycí historku. Tak tedy určitě nebudeme manželé?“

„Moji nabídku k sňatku jsi odmítl, pokud se dobře pamatuji – že by to mělo něco společného s balením svolných vesnických děvčat?“

Draco se na ni zazubil. „Tak dobrá, ségro.“

Protáhla tvář. „To zní divně.“

„Ne tak divně jako – tak dobrá, miláčku!“ Draco se zazubil a ona se nedokázala ubránit úsměvu. Ten děsný pocit osamělosti zmizel, a kdyby se jí to s Dracem povedlo zvládnout, mohl by být pobyt snesitelný.

„Máš pravdu, zlatíčko!“ souhlasila. Zasmáli se a Draco se opřel s rukama za hlavou. Hermiona vnímala, jak se uvolňuje, a v přátelském tichu upíjela ze své sklenice.

„Omlouvám se,“ řekl a ona na něj pohlédla.

„Cože?“

„Chtěla jsi omluvu, tak tady je,“ prohlásil. Neobrátil se k ní, aby se na ni podíval, pořád seděl se zakloněnou hlavou a zíral přes pole. „Nečekej, že to budu opakovat.“

Pocítila k němu drobný příval náklonnosti, protože věděla, kolik ho stálo skutečně se omluvit.

„Je ti odpuštěno,“ řekla tiše, a když se Draco otočil, aby se na ni mohl podívat, měl v očích vřelost.

„Všechny manželské páry se hádají,“ prohodil a zazubil se.

„Jsme nevlastní sourozenci, pamatuješ?“

„Jo – ti se také hádají,“ zasmál se, vstal a protáhl se. „Vlastně to budu muset znovu promyslet, protože když budeme bratr a sestra, je tu potíž v tom, že se můžeme hádat, ale ne líbat a smiřovat se. Kdybychom byli manželé, měl bych aspoň nárok na pár výhod...“ S rychlým mrknutím vešel do domu a nechal Hermionu zírat na jeho záda a kroutit hlavou.