Preklady fanfiction Harryho Pottera

Machiavelistická obhajoba

A Machiavellian Apology

Originál viz https://hayseed42.wordpress.com/2014/06/12/a-machiavellian-apology/  

Shrnutí: Draco Malfoy přemítá o stavu svých záležitostí. Tak jako každý.

Rating: 12+ (zmínky o alkoholismu a zanedbávání rodičovské péče)

PP: Omlouvám se, že to není moc veselé, ale přesto jsem si říkala, že by se ti tohle Dracovo filozofické zamyšlení mohlo líbit, Jimmi. Krásné narozeniny!

***

Lituji, ale musím přiznat, že mě můj otec nebije. A obávám se, že mě ani nezneužívá, ani jinak netýrá tím či oním způsobem, ať už magicky, nebo jinak.

Nemyslete si, že jsem ty zvěsti nezaslechl. Dokonce i v naší společenské místnosti. Někdy přistihnu Pansy nebo nějakou jinou hloupou holčičku, jak se na mě s lítostí dívá, a mám chuť na ně ječet, mlátit pěstmi kolem sebe, přimět je, aby radši nenáviděly mě.

Ale to nesmím. Malfoyové takové emocionální výlevy nepředvádějí.

Možná bychom byli zdravější, kdybychom to dělali. Možná kdyby byla matka schopná řvát a zuřit na mého otce kvůli tomu, že tráví noci mimo domov, nebo na mě, že jsem po trénování famfrpálu v dešti nanosil do domu bláto, nemusela by se na svět dívat přes prázdné sklenice. Otec by se možná někdy zasmál. Opravdovým smíchem, ne tím důstojným uchechtnutím, které projevuje při zvlášť ironických příležitostech.

A já… možná bych…

Ne. Další věc, kterou Malfoyové nedělají, je dovolit si hloupě fantazírovat namísto přijmutí drsné reality, které musíme čelit.

Aspoň tak mi to otec říkával při těch řídkých okamžicích, kdy se mě snažil jako dítě zabavit. Předpokládám, že pro něj nebylo zdravé vykládat čtyřletému synovi, že hrát si v zahradě na to, jak se coby statečný rytíř za pomoci dětského mečíku snaží zachránit svou hodnou dámu před zlým drakem, je ztráta času.

Někdy si říkám, jak se asi cítil v Azkabanu. To byl další důvod, aby mě litovali. Otec kriminálník. Jako kdyby to už nevěděli. Azkaban jen potvrdil už dlouho známou pravdu.

Když jsem byl hodně malý, když mě matka ještě brala do náručí a tiskla v něžném objetí, svého otce jsem miloval. Když jsem s vychovatelkou hrál na zahradě Rytíře a draky, vždycky jsem si rytíře představoval jako statečného sira Malfoye, podobného mému otci ve všech směrech. Dvorný, krásný, a tak důležitý, že obětoval čas náležící milovanému synovi na to, aby osobně radil ministrovi.

Za temných nocí zavrtaný v hedvábných přikrývkách jsem tomu téměř věřil.

Někdy se o to snažím i teď, když ležím pod zatuchlou zmijozelskou dekou v mé ložnici. Snažím se milovat svého otce.

Když se teď dívám do zrcadla a vidím stín svého otce, jak se na mě zvědavě dívá, uvažuji, co mě přimělo cítit. Zní to hloupě – nevím, jak cítím. Vůbec nevím, jestli cítím.

Není to tak úplně pravda. Někdy cítím. Navzdory tomu, co říká můj otec, navzdory prázdnotě v matčiných očích, když mě líbá na pozdrav při příjezdu na prázdniny. Ale tehdy je lepší to nedělat.

Vím, že ve škole jsou i jiní. Tací, kteří mě kvůli domnělé kruté výchově nelitují. Jsem si jistý, že mě považují za rozmazlené, sebestředné děcko. Nikdo mi to přirozeně neřekne do očí, ale vidím to na nich. Ten napůl rozmrzelý pohled, který ke mně vysílá Weasley, a ohrnuje nade mnou nos. Slyším to v jeho postoji. Dokonce i Potter se tak na mě občas podívá. Ubohý, nešťastný potrhlík Potter, který si určitě dodnes myslí, že mi můj otec tehdy post ve zmijozelském famfrpálovém týmu koupil.

Jakákoliv souvislost mezi náhlým objevením zbrusu nových Nimbusů v přerostlých tlapách mých spoluhráčů v mém druhém ročníku a mým jmenováním chytačem mi samozřejmě nebyla vůbec známá.

Rád si myslím, že to byla náhoda. Že můj otec neměl pocit, že jsem natolik podřadný, aby zařadit mě do kolejního týmu vyžadovalo tak nechutnou motivaci. Možná se jednou budu cítit natolik statečně, abych se ho na to zeptal. Ale pochybuju. Nevím, jestli je nevědomost horší než potenciální potvrzení mých nejhlubších podezření, ale radši si říkám, že možná ne.

Ačkoliv nejsem úplným zklamáním. Prefekt, dost slušný chytač a student s přiměřeným počtem bodů, abych se držel na špici. Nic pozoruhodného, na co by se dalo stěžovat. Moje kolej si mě cení, což jsem si jistý, že tohle otec říká svým obchodním partnerům.

Ani nepodvádím v testech jako Milicent Bulstrodeová nebo neslídím ve Snapeově pracovně po schované láhvi ohnivé whisky jako Blaise Zabini. Kromě nechutné tendence zaplétat se do incidentů, které se týkají zlatého nebelvírského kluka a jeho dvou parťáků, bych řekl, že jsem tak přizpůsobený, jak jen může Malfoy být. Možná dokonce i s tou tendencí.

Ale nenávidím Harryho Pottera. Jeho, jeho hloupou jizvu a jeho zatracený způsob, jak přimět všechny cítit. Jo, slyšel jsem ty fámy. Že jeho dětství bylo tak pekelné, jak si to všichni myslí o tom mém. Tmavé přístěnky a spolubydlící tyrani. Každé slovo mě jen přiměje ho ještě víc nenávidět. Nenávidět jeho úsměv, jeho radost a fakt, že dokonce i kdyby takhle opravdu žil, pořád se může smát, kdežto já se můžu jen ušklíbat. Každý rok, když přijdu na nádraží King’s Cross, abych nastoupil do vlaku, doufám, že tam není. Doufám, že mi nebude připomínáno, že jsou na světě lidé, kteří jsou stateční. Že jsou na světě synové, které by Lucius Malfoy mohl milovat, kdyby oni nebyli já.

A přesto…

A přesto ten mýtus podporuji. Tu auru zatraceného, dobrotou obklopeného, pitomého Pottera. Miluji ho. Miluji ho stejně, jako miluji své staré pohádkové knížky, které leží doma na polici a jejich vazba se láskyplně rozpadá. Stejně jako miluji okamžiky, kdy se moje matka rozpomene, že jsem její syn, a věnuje mi pevná, provoněná objetí. Divokou láskou, která balancuje na onom ostří nože. Tou láskou, která mě přiměla vyrvat stránky z mých knih, když jsem se dozvěděl, že život není jako ty příběhy, kterým jsem věřil. Nenávistnou, ubohou láskou.

Někdy si přeji, abych dokázal být jako starouš Snape a jednoznačně Pottera nenávidět. Ten výraz ve Snapeových očích, kdykoliv mu Potter zkříží cestu, nejde s ničím zaměnit – pohrdá Potterem jako nikým jiným. Možná ho nenávidí tak moc jako sám sebe. Na mě se Snape dívá jen zřídka a já jsem za to vděčný. Nemyslím, že bych snesl to, co bych v jeho očích viděl. Falešnou chválu kvůli mému otci nebo skutečnou nechuť ze stejného důvodu – obojí by bylo stejně nesnesitelné. Myslím, že Snape by se rád choval jako čestný muž, a já ho nechci dohnat ke lžím.

Ale jsou chvíle, kdy začínám věřit, že mě Snape možná chce přizvat k jakési komplikované hře, kterou hraje. Chvíle, kdy je možná schopen vidět mě, a nikoliv ušklíbajícího se Luciuse Malfoye.

Při chmurných návštěvách kabinetu a trestech za to, že jsem se posmíval Potterovi nebo prováděl výtržnosti ve zmijozelské společenské místnosti Snape přeruší svou práci a bude mě pozorovat, jak čistím kotlíky nebo drhnu podlahu. Bude studovat můj nejnovější monokl nebo odřenou tvář a bude se tvářit, jako kdyby se chystal promluvit.

Ale ta chvíle vždycky pomine a Snape se mnou nikdy nepromluví. Snažím se neuvažovat, co by mohl říct, kdyby někdy dokázal začít.

Možná by se zeptal na mého otce. Nebo co si o svém otci myslím. Nebo dokonce o onom zmijozelském tabu, o Pánu zla. Kouty spících ložnic se samozřejmě tu a tam šíří temné šepotání. Ale na druhou stranu, všechny ty řeči o Tom-který-nesmí-být-jmenován jsou potlačeny jediným zamračením našeho mrzutého ředitele koleje.

„Chystáš se přijmout Znamení zla, Draco?“

Jak bych mohl na něco takového odpovědět?

Samozřejmě by to mohlo být něco obyčejnějšího. Něco jako: „Proč nemáš žádné kamarády, Draco?“ nebo „Proč si podle tvých rvaček s Blaisem Zabinim mohu řídit hodinky?“

Jednodušší otázky. Otázky, které mají odpověď. „Nemám rád kolem sebe lidi, pane profesore.“ A „Protože vytrvale hanobí mé sexuální sklony, pane profesore.“

Pochybuji, že by se Snape o těch rvačkách zmínil mému otci – šlo by o ten druh emocionálních projevů, které by vedly k poměrně zdlouhavé sérii přednášek během prázdnin, kdy by se mi pokusil znovu vštípit, co přesně znamená být Malfoy. Rovněž pochybuju, že zdroj napětí mezi mnou a mými spolužáky patří k obecnému povědomí.

Koneckonců, mezi studenty v Bradavicích je všeobecně známo, že Draco Malfoy je víla. Musí být, víte. Podívejte se na ty dlouhé blond vlasy, vždy dokonale upravené. A je tak malý. A hezký. Říká se, že hezcí kluci musí být gayové. Jestli se k tomu špitání připojují i učitelé, k mým uším se to nedoneslo.

Skutečnost, že jsem nikdy neměl sexuální vztah jakéhokoliv druhu, je tedy zcela opomíjena. Pardon, že vás zklamu.

Před časem jsem při noční obchůzce na chodbě narazil na jakýsi pár. Mrzimorka a nebelvír, oba starší než já. Ani si nepamatuju jejich jména. On měl ruku pod její košilí. A já je pozoroval. Pozoroval jsem je dobrých deset minut, než jsem jim sebral body a poslal je do příslušných ložnic. Pozoroval jsem, jak jemu z čela na bradu stékala kapka potu, a zachvěl jsem se, když ji ona olízla.

Jak… živočišné.

Snažil jsem si představit, že by to někdo udělal mně. Snažil jsem si představit, jak to já dělám někomu jinému.

To pomyšlení, že otec to musel matce alespoň jednou dělat – nebo něco velmi podobného – jinak bych tu dnes nebyl. I kdybych na tu myšlenku chtěl přistoupit, představa Luciuse Malfoye v záchvatu vášně je nevysvětlitelná a nějak s ním neslučitelná. Chtíč je příliš blízko skutečným emocím, víte.

Což samozřejmě vyvolává otázku, odkud Malfoyové ve skutečnosti pocházejí, když jsme tak prosti vášně. Možná vyvěráme už zcela zformovaní z nějakého věčného zdroje, nějaké bašty malfoyovské síly. Na své zrození si koneckonců nevzpomínám. Možná jsem opravdu přišel na svět nějakým surrealistickým způsobem, stejně jako můj otec a předtím jeho otec a tak dále. Řetězec Malfoyů bez matek, spojený jejich studenými rysy a ledovým vystupováním.

Je to směšné – vím, že se při té představě právě teď usmíváte. Ale i když je to absurdní, je to nějak lepší než ta předchozí alternativa. Lucius Malfoy posedlý chtíčem je nepravděpodobný; Lucius Malfoy posedlý láskou je naprosto nemyslitelný. Rád bych věřil, že matka byla takové bolesti ušetřena. Bolesti z uvědomění, že váš milenec není schopen nejhlubší touhy. Skutečné lásky.

Obávám se tedy, že s otcovým vzezřením na mě přešla i otcova povaha – že možná vůbec nejsem nějakého druhu lásky schopen. Možná se prostě budu vyhýbat tomu, abych někomu ublížil, ať už muži nebo ženě. Ale je koneckonců trochu brzy na to, abych taková prohlášení dělal, takže zůstanu u toho možná.

A ze všeho nejvíc se snažím dostat tyhle věci z hlavy. Je mnohem jednodušší obhajovat nepravdy, které kolují, než se pokusit čelit skutečným pravdám.

Takže to nechám tak. Ať si ten pitomý Potter je silou dobra ve světě, ať ovlivňuje změny a zanechává za sebou stopu lásky. Možná mě mrzí, jak se věci mají, ale nezajímá mě, kam by mohly dospět.

Jsem koneckonců jen Malfoy a Malfoyové si nelibují v tak pošetilých fantaziích.

FINIS