Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Než začneme, ráda bych se podělila o smutnou zprávu. Autor nebyl na ffnet už nějakou dobu aktivní, odpovědi na žádost o povolení překladu se mi nedostalo. A jelikož na svém profilu psal o druhém kole chemoterapie, přepadlo mě nepříjemné tušení. Trochu jsem zapátrala, stačilo jen zadat do vyhledávače jeho stránky a byla jsem přesměrovaná na smutnou zprávu ze 7.8.2018: „The author Chilord passed Thursday from stage four cancer. If you like great work check him out.“ Musím říct, že tato informace mnou otřásla a rozhodla jsem se, že celý překlad Střihu větru věnuji jeho památce. Odpočívej v pokoji, Chilorde.

Kapitola 1.

Belatrix Blacková pevně sevřela hůlku a v očekávání se zazubila. Dnes se připojí k prvnímu… úkolu po boku Rytířů Valpuržiných. Dnes bude mít příležitost začít odklízet mudlovský odpad, který prohnívá kouzelnickým světem.

Šlo o prostou razii do mudlovského Londýna, aby se pobavili a tak říkajíc ušpinili hůlky.

Našli si mudlovskou krčmu nedaleko Děravého kotle, postavili dva muže ke vchodu, aby hlídali a odháněli svědky, a ve výbuchu skla a dřeva z teď již bývalých dveří vstoupili. Na sobě měli tmavé hábity a na tvářích masky ve tvaru lebek.

Jejich entrée provázel šok, strach a báječná atmosféra hrůzy. Hůlky měli pozvednuty a byli připraveni rozpoutat mučení a smrt těch směšných malých mudlů, co si tu užívali volno. Nečekali láhev whisky, která se rozbila o Rosierův obličej.

A opravdu neočekávali mrštění kouzla Incendio, které láhev následovalo a nebohého Rosiera zapálilo.

Mudlové se v panice a šoku drali do úkrytů a nyní úsilí ještě zvýšili, když jeden z útočníků, který se právě zjevil v oblaku násilí a zkázy, najednou vzplál.

Rytíři Valpuržini si nevedli nejlépe. Většina obrátila pozornost k Rosierovi a škálou kouzel jej promočila, zmrazila a shodila na podlahu. Ostatní ignorovali jeho prekérní situaci a využili příležitost radostně sesílat kletby, nebo – jako ona – najít zdroj láhve a kouzla.

Včas ji cosi varovalo, takže uhnula z cesty zapuzeným židlím, lahvím a stolu, které narazily do příchozí skupiny.

A pak uviděla… Jeho.

Propalující, rozzuřené smaragdové oči, střapaté černé vlasy a výraz chladné, prudké zuřivosti, zatímco vše kolem něj, co nebylo přibito k zemi nebo nepatřilo samotným mudlům, bylo vrženo směrem k Rytířům přímo nadpozemskou silou.

Belatrix to připadalo téměř jako amatérský tah. Existovalo přece tolik mocných kouzel, která mohl použít. Kouzel, která oběť zpuchřela, zničila a stahovala z kůže. Kouzel, která odtrhávala maso jako hrozny.

A pak všechno, co zapudil, nechal vybuchnout. Do jejich těl v erupci bolesti vstřelily šrapnely dřeva a skla. Když prostor naplnil křik překvapení, agónie a vzteku, dokázala vrátit pozornost k němu, zvedla hůlku a ignorovala, jak je teď lepkavá krví. Cítila v hrudi tepání a žilami jí kolotal strach a adrenalin.

V mysli se jí zformovala slova a drala se ven, do hůlky. A pak byly všechny ty zkázonosné šrapnely zabodnuté v tělech Rytířů stejnou silou vytrhnuty krutým přivolávacím kouzlem ven, aby se následně přeskupily a vytvořily velkou, zatracenou bestii s tělem z ostrých úštěpků dřeva, se zuby a drápy ze střepů skla. Lesknoucí se krví z čerstvých ran, které Rytíři utržili, byla v tom slabém, teplém elektrickém světle krčmy zbarvena téměř karmínově.  

Švihnutí hůlky a bestie se s nezřízenou radostí pustila do cupování kouzelníků.

Belatrixina hůlka a kouzlo zakolísaly, slova přerušil čerstvý nápor bolesti v jejím těle. Slyšela křik spolurytířů, když je ta bestie rozervávala. Zkroutil se jí žaludek – až příliš snadno si mohla představit, co se s nimi děje, zatímco ječí a měděný pach krve se rozšiřuje místností.

Opět namířila třesoucí se ruku, teď již zoufalá a plná strachu a zděšení. Jeho oči si našly její. Viděla v nich hněv, opovržení a znechucení. Jeho hůlka již mířila jejím směrem.

„MDLOBY NA TEBE!“ Věděla, že už měla dávno opustit hlasité sesílání a pitomé, dětinské omračovací kouzlo, ale v té chvíli ji rozumu zbavila panika. Obrátila se a plazila pryč, když zahlédla štít, který její kouzlo zachytil, a pak se jeho oči i hůlka začaly blížit k ní.

Zemře. Zemře tady v té pitomé mudlovské špeluňce. Zemře, zatímco se bude plazit pryč jako nějaký zraněný králík před vlkem.

Vztek z té představy ji opustil, když uviděla padnout tělo na zem přímo před ni. Další Rytíř se držel za klokotající hrdlo a zoufale se snažil udržet životodárnou krev, která z něj v gejzíru tryskala. Viděla, jak zpod jeho prstů protéká a pulzuje. Slyšela ty bublavé zvuky zoufalého pokusu o dýchání.

Pak ucítila, jak ji do zad udeřilo kouzlo a ona celá ztuhla.

Znehybněná mohla jen sledovat, jak u její hlavy zastavil pár bot. Řezací kletbou zasažená maska Rytíře před ní sklouzla na stranu a chvíli nato se rozpadla na dva kusy. Měla jen okamžik, aby poznala obličej Rodolfuse Lestrangea, muže, který se jí od loňska dvořil. I jeho tvář rozdělila krvavá čára a jedna část odpadla na zem před ní.

„Víš, vážně jsem měl hodně zlý den.“ Ten hlas nepoznávala, ale instinktivně odhadla, že patří těm krásným, chladným smaragdovým očím. „Přišel jsem sem vypít si v klidu malého panáka. Chtěl jsem jen, aby mě lidi nechali na pokoji.“

Než se zhroutila na hromadu trosek, sledovala, jak jí do zorného pole vstupuje krví zbrocená bestie ze dřeva a skleněných střepů.

„Ale… ne, musel jsem si vybrat to jediné místo, kde se ta vaše sebranka rozhodla procvičit jakési speciální vyjádření politického názoru.“ Znechucení bylo jasně slyšitelné a ona cítila, jak je levitována, jen aby byla otočena na záda a bez cavyků upuštěna.

„Takže koho to tu máme?“ Její maska zmizela a ona jen zírala do těch očí, které jako by ji poznaly. „Tak to je zajímavé. Malá Belunka, hm?“

Sledovala, jak přešel k Rodolfusovi a i jeho tělo přetočil na záda. „Ale, není tohle malý Rodíček Lestrangů? Je!“

Pak ucítila, jak jí špičkou hůlky jemně poklepal po tváři. „Takže… co dělat, co dělat, co jen dělat? Namočilas mě do pěkné bryndy, Belunko. Víš, Tomík z tebe nebude moc šťastný. A z toho jsem rozpolcený.

Na jednu stranu bych tě teď mohl zabít a nestarat se, jaké trable mi způsobíš později,“ prohlásil a ona cítila, jak jí špičkou hůlky téměř smyslně přejíždí po hraně čelisti. „Na druhou stranu, pokud tě pošlu zpět… zanechá to docela dobrý dojem.“

Pak se pomalu rozhlédl a vstal. Z prstů jí vytrhl hůlku a zlehka s ní zatočil, takže se najednou mohla zase hýbat. „Pořádně se rozhlédni, Belatrix.“

A ona se rozhlédla. Mudlové se choulili u zdí a vyděšeně zírali, ale ne na ni, ne na Rytíře Valpuržiny. Hrůza je jímala z něj a ze zkrvavených, rozervaných zbytků Rytířů.

Všichni kouzelníci, se kterými sem dorazila, leželi mrtví před ní na zemi, s těly roztrhanými na kousky.

„Budu hádat, všichni jsou čistokrevní jako ty, co?“ Ta slova prohodil prostě, lehce, horce je vdechl do jejího ucha, zatímco jí zabodl špičku hůlky do krku a zezadu ji jednou rukou objal a přitiskl na hruď. „Všichni mrtví kvůli jedinému poloviční krve, který na vás ani nepotřeboval použít byť ten nejmenší kousek černé magie.“

Odfrkl si a nechal ji škobrtnout a spadnout na hromadu krve a masa. „To je ta prostá pravda. Čistá krev se rozlévá stejně jako jiná. Kvůli ní nejste lepší, ani silnější. A jestli si myslíte, že ano, pak jste jen nadutí hlupáci.“

Zpanikařeně se škrábala nahoru, klouzalo jí to po lepkavé krvi a mrtvé, nevidoucí oči na ni zíraly. Kňourala a pak málem i křičela a najednou jí jeho hlas přikázal: „Utíkej, malá Belatrix. Utíkej a řekni Tomu Raddleovi, že jeho válka nebude tak snadná, jak si myslí.“

Aniž by se ohlédla, prodrala se přes těla a vyklopýtala z hospody, aby v hrůze prchla do noci.

Harry Potter jen hleděl na zmatek, který vytvořil, a poslouchal ozvěnu několika prásknutí provázející přemístění. „No, z tohodle koukají trable.“

ooOOoo

Konec války nesplnil Harryho očekávání. Jistě, slavil. Dokonce pocítil i nezměrnou úlevu, když mu z ramen spadla tíha budoucnosti kouzelnického světa.

Jenomže nebyl volný.

Velice záhy zjistil, že zlatá klec je pořád klecí, a bez Brumbála, který by absorboval všechnu pozornost jen tím, že je prostě Brumbálem, jednoduše trčel v pasti.

Nejdříve to byly různé události a večírky. Všichni jej chtěli pozvat a on byl vždy ochotný se zúčastnit. Koneckonců mu bylo řečeno, že nejít by bylo hrubé.

Stal se symbolem konce temných dní. Jenomže se nezdálo, že by skončily. Fanatismus stále bujel, temní kouzelníci se stále zakrádali, ministerstvo i navzdory ministrovi, který smýšlel relativně dobře, bylo stále zkorumpováno.

Když kráčel Příčnou ulicí, stále viděl, jak Obrtlá kousek vedle samolibě kypí, spokojená v temnotě a stínech. Pořád tu byli čistokrevní, kteří zvysoka shlíželi na mudlorozené a poloviční krve. Pořád tu v mysli kouzelnického světa byla ta hnisající hniloba nadřazenosti.

Tak se připojil k bystrozorům. Zdálo se to logickým krokem. Takto mohl jít do ulic a něco dělat.

Jenomže oni mu jen chtěli zamávat, připíchnout mu zářivý odznak a posadit jej za pěkný stůl ve velké kanceláři, kde by nedělal absolutně nic. Samozřejmě se vzepřel. Chtěl být venku a pomáhat lidem! Chtěl něco změnit.

Tak se zdráhavě odsouhlasilo, aby absolvoval výcvik.

Rychle však zjistil, že většina ‚výcviku‘ spočívá v biflování předpisů a nařízení. Žádná speciální kouzla, taktika ani hodiny vyšetřování. Šlo jen o hromadu nudných zákonů, které mu byly cpány do hlavy a připomínaly mu znovu a znovu, jak málo se kouzelnický svět změnil.

Pak dostali ten geniální nápad spojit jej s Johnem Dawlishem, zkušeným bystrozorem, který se postaral o zbytek jeho výcviku.

Harry byl první, kdo přiznal, že Dawlish ví, co dělá. Byl inteligentní a zkušený kouzelník, který svoji práci dělal poctivě a bez stížností. I když ale Harryho učil množství fíglů jak vylepšit a zvládnout kouzla, také mu neustále připomínal, jak se právo v kouzelnickém světě vůbec nezměnilo.

Harry se tedy na určitou dobu vrhl do práce, jak nejlíp uměl. To bylo předsevzetí, podle kterého chtěl žít.

Pak se vyskytla příležitost pomoct s honem na temného kouzelníka, který ve východní Evropě porušil až příliš zákonů. Skočil po ní, protože v tom viděl šanci utéct od frustrující neohebnosti Dawlishe a ministerstva. Ukázalo se, že se rozhodl správně.

Také se ukázalo, že mu to přerostlo přes hlavu. Zase! Odhalil totiž, že tým, ke kterému se připojil, byl nechvalně proslavený sežvýkáním mladých, idealistických kouzelníků a jejich vyplivnutím ve stavu drmolících trosek, v porovnání s nimiž bylo Quirrellovo chování v prvním ročníku Bradavic ukázkou klidu. O kteréžto pověsti mu nikdo neřekl, dokud s nimi neuvízl.

Nikdo však nepočítal s tím, že nakonec mezi ty šílence zapadne.

Těsně po jeho jednadvacátých narozeninách se dostali do obzvlášť zapeklité situace, když si temný kouzelník pohrával s magií času, krevní obětí, ohýbáním reality a ptakopysky.

Nikdy nepochopili to poslední.

Nakonec dospěli k rozhodujícímu boji. Harry si pamatoval zářivou explozi, pak se objevil ve Walesu, v červnu roku devatenáct set sedmdesát. Samozřejmě nevěděl, že je rok devatenáct set sedmdesát.

Alespoň dokud neuviděl noviny a nezaznamenal podivné oblečení kolemjdoucích. Pak dokázal schrastit pár drobných, aby si mohl koupit slušnou láhev whisky v hospodě, a sotva si poprvé usrkl, když dovnitř vrazili prasmrtijedi s napřaženými hůlkami.

Což ho dovedlo do současné situace, kdy seděl proti mladšímu Alastoru Moodymu, který měl spoustu jizev, ale postrádal své pověstné kouzelné oko a protézu ve prospěch jejich stále přirozených protějšků.

„Nechtěl byste mi vysvětlit, proč bych vás, sakra, neměl odtáhnout do Azkabanu?“ dotazoval se právě Moody, zatímco se na Harryho mračil.

„Protože jsem se jen bránil?“ nabídl Harry a rozhlédl se. „A musel jsem promarnit dokonale slušnou whisky na jednoho z těch idiotů a neopít se jí, jak jsem měl v plánu?“

„Co jste tedy dělal v mudlovské hospodě?“ zeptal se bystrozor zachmuřeně a kriticky si Harryho prohlédl. „Kotel je jen kousek dál.“

„Ano, ale v kouzelnickém lokále se zpravidla považuje za hrubé seslat na sebe kouzlo nepovšimnutí, aby vás lidé nechali na pokoji. Mudlovské hospody stejný problém nemají,“ vrátil mu to Harry nepatrně podrážděně. „Měl jsem zlý den a ti idioti mi zabránili i jen smočit jazyk.“

„A vy jste je zabil, protože přerušili vaše pití?“ Moody zněl víc než mírně skepticky.

„Ne, zabil jsem je, protože vyrazili dveře a okna, vtrhli dovnitř v černých hábitech, maskách a s hůlkami v pohotovosti,“ střelil Harry zpět. „Když na všechny v dohledu začali metat kletby, nemohl jsem nezasáhnout.“

„Většina lidí by prostě utekla,“ poznamenal Moody teď již víc neutrálně.

„Utíkám, jen když musím,“ prohlásil Harry bez rozmýšlení. „A tihle se ani vzdáleně nedali hodnotit jako nebezpeční.“

„Vyvolá to pobouření. V té hromadě mrtvých idiotů, co po vás zůstala, bylo pár prominentních jedinců. Lestrangeovi nebudou šťastní, že je jejich dědic mrtvý.“

„No, tak ho měli líp poučit, aby neběhal po nocích a náhodně neútočil na lidi, když neví, jestli se dotyční neumí bránit.“

„Když nebyli natolik nebezpeční, abyste před nimi utekl, proč jste je tedy zabil?“ štěkl Moody nabroušeně.

„Šli po celém osazenstvu hospody s úmyslem zabít a zmrzačit. Zbytek byli mudlové a ti se nemají jak bránit,“ prohlásil Harry prostě.

Zamračený Moody se s odfrknutím posunul a přehodnotil názor na mladého muže před sebou. Pokud by neviděl těla kolem, téměř by ho považoval za arogantního floutka. Jenomže lidé, kteří po sobě zanechávali hromady roztrhaných mrtvol, aniž by sami utrpěli sebemenší škrábnutí, byli buď vychloubační, nebo – jako tento mladík před ním – věcní.

„Jaká kouzla jste tedy použil?“ vyptával se Moody.

Harry pomalým, klidným tahem za špičku vytáhl hůlku a podal mu ji. „Sešlete Priori incantatem a uvidíte.“

Nabručený Moody namířil hůlkou na tu Harryho a seslal zmíněné kouzlo. Výsledky se rychle odrolovaly, dokud nedošly na začátek boje. Moody se zamračil a začal je procházet.

Na začátku prosté Incendio následované několika zapuzujícími kouzly. Pak výbušné zaklínadlo následované… přivolávacím a animačním kouzlem? Pak kouzlo nařizující útok, štít, kouzlo úplného spoutání a řezací kletba. Pak sem a tam ukončovací kouzla, ale nic temného nebo nelegálního.

„Tedy trochu prostší, než bych čekal,“ přiznal Moody, načež se rozhlédl. „Ani jedno tělo nevykazuje známky spoutání.“

„Nepopravil jsem nikoho, jestli vás zajímá toto,“ prohlásil Harry prostě. „Vraždění mě nijak zvlášť nebere.“

„A jak byste nazval rozpůlení Lestrangeovy lebky?“ odporoval Moody. „No, ale ani žádný z mudlů nenese známky spoutání a tady před Lestrangem je docela zajímavý flek.“

„Zvážil jste jeho hrdlo? Milosrdenství, aby se neutopil ve vlastní krvi,“ pokrčil Harry rameny. „A co se týká toho fleku, jelikož nejsem opravdový bystrozor, tak…“

„Jako by tam někdo ležel, když Lestrangeovi praskla lebka díky vašemu milosrdenství,“ prohlásil Moody významně. „Stříkance vedou k němu a kolem, ale tam nic.“

„To je zajímavé,“ poznamenal Harry znuděně a pokývl hlavou.

„A vy o tom náhodou nic nevíte?“ dorážel Moody se zvednutým obočím.

„Proč se nezeptáte těch mudlů?“ zeptal se Harry klidně se stejně zvednutým obočím.

Moody se na Harryho zamračil. „Zeptal bych se. Kdybych mohl, zatraceně, využít jejich svědectví. Nebo kdyby už neměli, sakra, vymazané vzpomínky.“

„Škoda, že to někdo udělal. Představte si, o kolik lepší obrázek toho, co se stalo, by vám mohli poskytnout,“ přitakal Harry a znovu pokýval hlavou.

„Jednoho jste pustil,“ nařkl ho Moody.

„Jednoho z mudlů?“ podivil se Harry se stále zvednutým obočím. „Myslel jsem, že mudly odpuzující zaklínadlo je nepustí dveřmi.“

„Jednoho z nich,“ prohlásil Moody a ukázal na těla, která již teď byla sbírána a uspořádávána na jedno místo.

„Ale, proč bych dělal něco takového?“ zeptal se Harry zvědavě.

„… Víte něco, co mi neříkáte,“ obvinil jej Moody.

Harry se na něj chvíli díval a pak se uchechtl. „Bystrozore Moody, vím mnoho, mnoho věcí, které vám neříkám.“

„Něco, co bych měl vědět,“ odporoval s přimhouřenýma očima.

„Myslíte, že toto bylo poprvé, kdy provedli takovou… exkurzi?“ zeptal se najednou Harry stroze. „Myslíte, že to bylo naposledy? Že se náhodou sešli, všichni ve stejném oblečení a pracovali spolu náhodou?“

„Takže co? Naznačujete, že jde o nějaký chorý klub antimudlovských štváčů?“ nadhodil Moody s hlavou lehce nakloněnou na stranu.

„… Domnívám se, pane Moody, že až zjistíte, co jsou, čeho chtějí dosáhnout, a co jsou nejenom ochotní, ale i plánují udělat… budete si přát, aby to byl jen ten malý klub,“ prohlásil Harry vážně s pohledem upřeným do mužových očí. „Bouře přichází, pane Moody. Buďte připravený, nebo vás smete.“

„A vy jste kdo, pane…?“ zeptal se Moody s přimhouřenýma očima.

Harry trochu pokrčil rameny. „Mohl byste mi říkat… Lovec bouří.“

Moody si odfrkl. „To je pěkná oslovina.“

„Běda, dědictví promarněného mládí,“ odpověděl Harry s bezstarostným širokým úsměvem.

„Pane,“ k Moodymu přistoupil mladý bystrozor, který vypadal, že sotva dostudoval Bradavice, a ukázal na Harryho. „Co budeme dělat s ním?“

„Zatraceně nic moc dělat nemůžeme,“ štěkl Moody a věnoval mladíkovi ostrý pohled. „Je to naprosto jasný případ sebeobrany.“

„Sebeobrany?!“ vyjekl muž v šoku. „Ale… musel použít nějaká… Musel použít nějaká temná zaklínadla!“

„Zapuzovací kouzlo na stoly a sklo, následované výbušným zaklínadlem poté, co je zasáhly,“ komentoval Harry ležérně, když točil hůlkou mezi prsty. „Animační udělalo zbytek.“

Nad bystrozorovou spadlou bradou jen pokrčil rameny. „No co? Sotva budete diskrétní a Moody zde může potvrdit, co jsem seslal. Černá magie mi nikdy nefungovala. Potřebuje moc nenávisti.“

Moody si odfrkl: „Jo. A proto jste o to děsivější.“

„Já, děsivý?“ zeptal se Harry téměř překvapeně. „Proč bych vám měl připadat děsivý?“

Moody si chvíli prohlížel mrtvá těla a pak se pevným pohledem vrátil zpět k Harrymu.

„Jsem si jistý, že kdybyste se jich zeptal, tak by vám neřekli, že jim připadám děsivý,“ trval na svém Harry.

„Pane, jsou mrtví díky vám,“ prohlásil mladý bystrozor zamračeně. „Někteří z nich jsou ušlechtilí, čestní členové…“

„Prosím, vysvětlete mi, co pak dělali v mudlovské hospodě takhle oháklí,“ přerušil jej Harry.

Muž zrozpačitěl a zamračil se: „Jsem si jistý, že měli…“

Harry si odfrkl: „Důvod rozbít okna a napadnout mudlovskou hospodu?“

„No, stejně tam nebyl nikdo…“ začal muž, ale ztuhl, když se ocitl pod pohledem velmi studených a velmi nebezpečných očí.

„Bystrozore Moody,“ poznamenal Harry chladně neosobním hlasem, „nemyslíte, že by bylo rozumné ujistit se, že se nic důležitého neztratí, až se svěrače zemřelých uvolní?“

Moody se na Harryho usmál docela známým a zle souhlasným úšklebkem. „To ano a nejlépe bez použití magie. Nikdy nevíte, co by se nešťastnou náhodou mohlo přehlédnout.“

„Podrobím se vašemu mínění,“ prohlásil Harry a opřel se na židli, zatímco bystrozorský nováček vypadal chvíli zmateně a pak rychle zbledl.

„Pane, jistě nemyslíte…“ začal protestovat.

„To jistě myslím,“ prohlásil Moody pevně. „Začněte.“

„… Ano, pane,“ přitakal zelenáč zamračeně.

„Ještě něco?“ zeptal se Harry Moodyho zdvořile.

„Jelikož zatracený Starostolec nevyžaduje identifikaci, pokud nebyl spáchán zločin, ne,“ prohlásil Moody pevně. „Buďte ale v dosahu. Jsem si jistý, že budu mít víc otázek.“

„Mám pocit, že se patrně uvidíme často,“ uvedl Harry s lehkým souhlasným pokývnutím a vstal, aby bez ohlédnutí odešel.

Jakmile zmizel, nováček se obrátil a zamračil na Moodyho: „Vy ho prostě necháte jít?!“

„Hochu, kolik hromad hoven chcete prozkoumat?“ zeptal se Moody se zvednutým obočím.

„Co to s tím má co dělat?!“

„Jde o množství lidí s hůlkami v pohotovosti, které sejmul ani ne za deset vteřin, jak víme,“ prohlásil Moody kategoricky. „Kdybychom se pokusili jej zatknout za to, že se bránil, bránil by se.“

„Mohli jsme…“ začal protestovat nováček.

„A jestli jste se podíval do jeho očí, opravdu se obtěžoval podívat, viděl byste, že by se bránil,“ zcela jej ignoroval Moody a pokračoval, „a my bychom skončili mrtví nebo pekelně zvalchovaní. Mohli bychom mít štěstí a sejmout ho, ale bylo by to sakra velké mohli.“

„Je sotva starší než já!“

„Nejde o věk, hochu, ale o zkušenosti a sílu,“ prohlásil Moody rozhodně. „No, ta hovna se neprozkoumají sama, pokud to opravdu nechcete prodlužovat.“

Nováček se na Moodyho zamračil a s vrtěním hlavou odešel.

ooOOoo

Když Belatrix vklopýtala do konferenční místnosti, měla co dělat, aby udržela obsah žaludku, jak do ní udeřila tíha jejího malého dobrodružství. A také to, jak předtím vrazila do dvou zaskočených strážců a rozběhla se ulicí pryč. A jak jí ti dva, než se s ní přemístili, připomenuli použití přenášedla.

„Co je, poblila se při zasvěcení?“ zeptal se otrávený studený hlas a postava v tmavém hábitu po ní přejela chladným pohledem odshora až dolů. „Lord bude velmi… nespokojený. Rodolfus nás ujišťoval, že si povedeš obdivuhodně.“

Jen před patnácti minutami by ji takováto slova ničící její sen zděsila. Ale teď?

„Kašlat na jeho nespokojenost!“ vyštěkla. „Nejsme tady kvůli mému slabému žaludku! Jsme tady, protože ostatní jsou, doprdele, rozcupovaní na kousky!“

To postavu překvapilo. „Cože? Chceš říct, že skupina mudlů by mohla pobít tým Rytířů Valpuržiných?“

„Byl tam kouzelník,“ zasyčela Belatrix vztekle. „Jeden kouzelník si dával drink s mudly. Jeden kouzelník a v mžiku nás pobil!“

„Ale ty jsi přesto naživu,“ poznamenala postava s úšklebkem.

Ukázala na krev rozstříknutou po obličeji a masce. „Vidíš tuhle krev? Ta je Rodolfusova! Ten kouzelník mě svázal a přinutil se dívat, jak mu řeže lebku i s maskou jako měkký meloun!“

„Tak co, ty máš být posel zpráv?“ zeptal se muž.

Jeho slova do ní udeřila. Oči se jí přimhouřily a zahleděly do dálky, zatímco vzpomínka se přihnala jako arktická vlna. „On… mě znal. Znal Rodolfuse, ale já ho nikdy neviděla. Řekl mi, že by mě mohl zabít, ale udělá větší dojem, pokud mě pustí. Řekl, že být čistokrevný nic neznamená…“

„Lži!“ zasyčel muž a sáhl po hůlce.

„Protože všichni byli čistokrevní a on je zabil,“ pokračovala Belatrix. Ignorovala jej, poněvadž v duchu viděla ty propalující smaragdové oči. „Řekl… řekl, ať vyřídím Tomu Raddleovi, že tato válka nebude tak snadná, jak si myslí.“

To muže zarazilo. To jméno… nemělo by být známé. Kdo byl ten kouzelník, který popíjel mezi mudly a pak si dovolil povraždit celou četu Rytířů Valpuržiných?

„Odejdi,“ vyštěkl nakonec a zamračil se na ni. „Nevracej se.“

Tvář se jí zkřivila znechucením, když stáhla krví potřísněnou masku a plášť a odhodila je. Ušklíbla se na něj. „S radostí.“

S tím se otočila a zmizela.

Což zanechalo muže s dvěma strážci v myšlenkách, jak nejlépe tuto nepříjemnost předložit jejich pánovi.

ooOOoo

Až když se Belatrix po dalším přemístění vrátila domů, uvědomila se, že jí ten podivný kouzelník nevrátil hůlku. Opět se jí lehce zhoupl žaludek. Pamatovala si, jak snadno ji vyškubl z jejích prstů, jak si s ní pohrával. Pamatovala si pocit jeho hůlky, teplé a tvrdé, přitisknuté na jejím hrdle, když si ji přidržoval u hrudi.

Byla naprosto bezmocná. Věděla, že s ním nemůže bojovat, nemůže ho porazit. Věděla, že by to s ní mohl okamžitě skoncovat. A to ji vzrušovalo.

Její život pokračuje jen proto, že ji považoval za dobrého posla, a ona přemýšlela, jak moc se jí to líbilo. Morgano, byla v loji. Právě sledovala popravu svého nápadníka a snila o muži, který jej zabil.

A ty oči. Až dosud si myslela, že vidí život, když naslouchá proslovům Lorda Rytířů Valpuržiných. Ta rozkoš, kterou prožíval při mučení mudlů přivedených mu pro pobavení, ji fascinovala, i to, jak si užíval jejich křik. Ale tento muž takový nebyl.

Kde Lord sotva mírnil radost a potěšení z bolesti, kterou působil, tento muž byl pevný. Nebyli hodni jeho času. Nebyli hodni jeho magie. Nepotřeboval černou magii, aby ublížil, nepotřeboval zabít či mrzačit.

Namísto toho použil sílu, představivost a um.

Byli jako opačné póly. Jeden se oddával temnu a zakázanému, druhý povýšil běžně používaná kouzla způsobem, který by nikoho nenapadl.

Brumbál byl silný a moudrý, ale hlavně starý. Téměř nikdy neseslal žádné kouzlo v přítomnosti jiných lidí. Nikdy neukázal své schopnosti, nikdy neodhalil hloubku pradávné a černé magie, kterou prý ovládal. Prostě se vždy usmál, v očích mu zajiskřilo a vytasil se s nějakou otřepanou frází o moudrosti. Nicméně, přes všechny posměšky, přes všechnu nedůvěru na něm bylo cosi, co by zastavilo jasnou vzpouru. Navzdory tomu, že od něj žádná kouzla nikdy neviděli, vždy existoval argument, že možná svoji magii neukazuje, protože prostě nepotřebuje.

Ale byl starý. A to bylo nejdůležitější. Byl starý a jistě za vrcholem.

Lord a ten muž ne.

„Myslel jsem, že se vrátíš později,“ konstatoval Cygnus Black, když spatřil nejstarší dceru stát v hale s pohledem vzdáleným a ztraceným. „Nějaké potíže s… Rodolfusem?“

„Je mrtvý,“ oznámila Belatrix unaveně, když pohlédla na otce. „Věci se hodně, hodně zvrtly.“

Cygnus se narovnal, přimhouřil oči a vzplál v něm vztek. „Nestrkal na tebe pracky, že ne?“

Belatrix se zasmála temným, téměř zlomeným smíchem a černé kadeře se jí rozkývaly při odmítavém zavrtění hlavou. „Ne. Nic takového. Vzal mě, abych se formálně připojila k Rytířům Valpuržiným. Měli jsme jít, jak mi bylo řečeno, užít si snadnou, úžasnou zábavu, kde budeme moci mučit a vybrušovat naši černou magii, co srdce ráčí.“

Cygnus chvíli opatrně sledoval svoji dceru a něco v jejích očích ho téměř vyděsilo. „Ale?“

„Byl tam on, když jsme dorazili.“ Belatrix zdůraznila slovo identifikující onoho muže téměř… s úctou v hlase a to ho znepokojilo. „Všechny je zabil. Vmžiku bylo po všem a já jen bezmocně ležela a sledovala, jak Rodolfusovi dopřál milosrdnou smrt.“

„… Cože?“ Cygnus se snažil pobrat, co mu dcera říká. „Kdo? Kdo je zabil?! To je…!“

„Řekl mi, že je poloviční krve,“ pokračovala Belatrix s pohledem upřeným do dálky. „Nevím, jestli by Lord Rytířů dokázal zabít tak rychle a brutálně jako on. Byli prostě… pro něj jen věci. Jeho kouzla nebyla temná a zakázaná černá magie. Byla obyčejná… téměř jednoduchá, ale tak dokonale provedená…“

Cygnusovi padla brada. Nevěřícně a odmítavě na ni zíral. „Co…?! Ale… Poloviční krve by nikdy…!“

„Ale ano,“ prohlásila pevně. „Viděla jsem to. Byla jsem tam. Řekl mi ‚čistá krev se rozlévá stejně jako jiná. Kvůli ní nejste lepší, ani silnější‘.“

Cygnus ji chvilku pozoroval, studoval světlo v jejích tmavých očích a postavení ramen. Pak promluvil: „Ukaž mi to.“

Chvilku byla zmatená, než si uvědomila, co chce. Přikývla a nechala se odvést do jeho pracovny, kde počkala, až přinese známou, byť ne tak často používanou kamennou mísu.

Při pohledu na ni však ztuhla a karmínově zrudla, když si uvědomila trapnou pravdu.

„Copak?“ zeptal se Cygnus s přimhouřenýma očima. „Zapomněla jsi jak?“

Něco zamumlala příliš potichu, aby ji slyšel, protože v zahanbení sklonila hlavu.

„Jsi Blacková, děvče, mluv jako Blacková,“ požádal pevně.

„Má moji hůlku!“ přiznala vztekle a zamračeně vzhlédla.

Cygnus trochu pobledl, a pak zamyšleně přikývl. „Předpokládám, že to mnohé vysvětluje…“

Zdráhavě jí podal vlastní hůlku a sledoval, jak vytahuje ze spánku stříbrné vlákno a opatrně je přenáší do mísy. Když mu hůlku vrátila a ustoupila, se svraštělým čelem a s hůlkou v ruce se ponořil do vzpomínky.

Zpět se vynořil otřesený, bledý a ztěžka se opřel o stůl, na kterém ležela myslánka. Odmávl Belatrix, která se mu snažila pomoci, zhluboka se nadechl a obrnil se. Pak do vzpomínky vstoupil ještě jednou.

Když se vrátil tentokrát, chvíli zíral do prázdna. Pak otočil hlavu a pohlédl na dceru. „Co z něj si pamatuješ?“

„Jeho oči,“ odpověděla okamžitě. „Byly jednoduše…“

„Je to Potter,“ prohlásil Cygnus jistě a pak se zamračil. „Ale jak, to nevím. Takové dítě by neuniklo pozornosti. A přesto tu je… Nedává to smysl.“

„Potter?“ Belatrix naklonila hlavu a jako by to slovo ochutnávala. „Hm, vida…“

„Nedává to smysl. Znám všechny Pottery. Žádný z nich nemá oči jako on,“ pokračoval s trpkým úsměvem. „A poloviční krve navíc?“

„Možná levoboček?“ zeptala se Belatrix, které to ale bylo jedno. „To by vysvětlilo poloviční krev.“

„Na tom nezáleží,“ odpověděl, přesto jeho tón jasně naznačoval, že tomuto pravděpodobnému vysvětlení nevěří. „Záleží na tom, co to znamená.“

„Něco ví,“ podotkla Beatrix, když si připomněla reakci Valpuržina Rytíře na tu zprávu. „Ten Rytíř Valpuržin, kterému jsme se hlásili… byl tou zprávou rozrušený.“

„Tak se zdá, že tady brzy bude třetí strana,“ poznamenal Cygnus se svraštělým čelem. „A tento muž dokázal zkalit vodu. Teď již není nic jisté.“

„Toho chci,“ oznámila Belatrix rozhodně.

Chvíli si dceru prohlížel, než se trochu zamračil: „Víš, že to nebude snadné. Je poloviční krve. I s jeho silou, stále není čistokrevný.“

„Který bez problémů pobil čistokrevné,“ odpověděla s hladovým úsměvem. „Dokázal, že má pravdu. Není to o krvi, je to o síle.“

Cygnus s ní nerad souhlasil, nicméně co viděl v očích toho muže…

„Budeme ho muset najít a zjistit víc,“ prohlásil, a přestože to byla diplomatická odpověď, Belatrix uspokojila… pro teď.

ooOOoo

Harry netušil, co bude dělat.

Byl odborníkem na boj, ne mistr tajemnějších a mnohem méně srozumitelných odvětví magie, která dovolovala ohýbat a porušovat pravidla reality. Byl tady, uvězněný deset let před vlastním narozením, na začátku vzestupu Voldemortovy síly. Měl jen oblečení, hůlku, nějaké drobné a talent, který by raději nevložil do služby ministerstva nebo Brumbála.

S povzdechem se rozhlédl po parku, kam se přemístil. Byl to ten malý v Surrey, poblíž Zobí ulice. Posadil se na houpačku a zvolna zvedl zrak k blížícímu se úplňku na nebi.

Pak ucítil zachvění protipřemisťovacích obran seslaných na park.

Tiše zasténal, rychle sklouzl ze sedátka, načež diskrétně seslal několik kouzel na houpačku pro jednoho i houpačku pro dva, a pak další na písek pod nohama.

„Ukážete se?“ zeptal se a pomalu prozkoumával zalesněný obvod, když do popředí vykročily tmavé postavy v pláštích s hůlkami na něj namířenými.

„Kdo jsi a jak znáš jméno Tom Raddle?“ zeptala se jedna z postav se známou maskou, která vykročila před zbytek skupiny.

„Hm,“ zareagoval Harry, když si skupinu prohlédl. „Vidím, že tady není. Takže vy budete poskoci. Jak jste mě tak rychle našli?“

Sotva poznal, že osoba za maskou přimhouřila oči, když zazněl hlasitý výsměch: „Myslel sis, že proliješ tolik krve a na tobě nezůstane ani kapka?“

„Aha, krevní lokátor.“ Harry stiskl rty. „Nemyslel jsem, že na to máte dost mozkových buněk.“

„Odpověz! Kdo jsi a jak znáš to jméno!“ dožadovala se postava a špička její hůlky začala žhnout.

„Můžete mí říkat Lovec bouří,“ uvedl Harry sice z rozmaru, ale mohl být aspoň konzistentní. „A jak znám jméno toho polokrevného syna mudly…“

Žhnutí na špičce hůlky toho muže zintenzívnělo a některé postavy se na sebe zmateně podívaly, zatímco jiné z něj pohledy nespustily.

„Nemyslím, že vám to řeknu,“ dokončil, a náhle se písek z hřiště prudce zvedl jako závoj a zablokoval jim výhled na něj.

Netrvalo vteřinu a skrz písek si začala probíjet cestu palba kouzel různých barev. Harry padl na zem a písek pod sebou přesunul do kamenitého opevnění. Jakmile dosáhl bahna a vápencovitého jílu, který tvořil podloží hřiště, začal opět kouzlit.

Zpod něj začali ze země vylézat nestvůrní mořští hadi utvoření z hlíny, kteří zamířili do písku kolem něj a zanechali po sobě jámu tak hlubokou, že se v ní mohl postavit.

Jakmile dosáhli hřiště, zrnka písku jim ulpěla na kůži, takže vypadali jako pevná stvoření.

K tomu všemu potřeboval Harry jen pár vteřin. Vteřiny, které sotva měl, když se závoj písku rozpadl a jeho místo nahradili tvorové z hlíny.

„Zjistíš, Lovče bouří, že nejsme pošetilé děti, které oblafneš!“ prohlásil vůdce. „A tvé malé zdi z hlíny ne…“

Jeho prohlášení bylo umlčeno, když zpod něj ze země vystřelil jeden z hadů, zvedl se mezi jeho nohama a stiskl jeho pánev tvrdými, ostrými zuby ze spečeného bahna. Nicméně zatímco muž křičel, ostatní kouzelníci nezaháleli. Neztuhli, neschoulili se, když jejich mluvčí umíral, a místo toho zamířili na ten výtvor palbu rozbíjecích, řezacích a trhacích kleteb.

Had upustil kouzelníka z tlamy, když se rozpadl na hlínu, ze které byl vytvořen. A tehdy zaútočily další nestvůry zezadu, ze stran i zepředu.

Na rozdíl od vůdčího tvora nemířily na tělo, ale na končetiny. Nohy a ruce byly pokousány, zlomeny a odtrženy, než se ta stvoření vrátila do písku. Ale navzdory veškerému chaosu se kouzelníci nezlomili a neuprchli.

Ne. Ti co mohli, se hnali k malé jámě, kterou si Harry vyhrabal, a zanechali za sebou krvácející kolegy, jen aby mohli zaútočit. Jeden však byl rozdrcen o zem, když se houpačka pro dva otočila, ramena složila k sobě jako obrovské čelisti a chňapla kouzelníkovi po nohou. Další muž zjistil, že jiná houpačka se odpojila a její řetězy po něm zašmátraly jako chapadly, popadly jej za krk a s křupnutím odhodily.

Nakonec základny písečné zdi dosáhli jen dva kouzelníci, ale měli problém ji překročit. Jeden zakopl a padl na obličej, když mu uvolněná usazenina podjela pod nohama, aby se vzápětí písek zvedl, obalil mu hlavu a se slyšitelným prasknutím s ní škubl.

Druhý kouzelník začal vrhat odpalovací kouzla na valy vystavěné kolem jámy, takže na Harryho zprudka padaly kusy hlíny. Když mu prořízly kůži jakési kamínky, potlačil cuknutí, namířil na zeď, kterou se jeho protivník chystal zdolat, a vystřelil vlastní výbušnou kletbu. Kouzlo vyslalo spršku písku na kouzelníkovu masku, ale také ukončilo magii držící tuto část zdi, takže ztratila na nepatrné hustotě, která jí udržovala tvar, a zhroutila se.

Když kouzelník padal dopředu, opět namířil hůlku na Harryho ve snaze vrhnout kouzlo, ale najednou vykřikl a zmizel. Byl odtažen.

Brblající Harry si z tváře otřel špínu a krev a švihem zápěstí rozmetal zbylou zeď, aby měl volný průchod. Jakmile byl venku, máchl hůlkou a kouzlem nechal kolem sebe vyklenout písečný štít. Ten ihned ztuhl do kruhu bodců, které jako z děla vystřelily štíhlé, ohebné úponky zrnek písku.

Udeřily, nabodly každé tělo, které zůstalo v dohledu, a pak jimi mlátily a házely.

Když skončily, Harry si přidřepl a s přimhouřenýma očima prohlížel prostor. Až na nepokojné hliněné hady a slabé záškuby úponků písku se v okolí nic nehýbalo. Rychlé detekční kouzlo mu potvrdilo, že nikdo nepřežil, ale vizuální kontrola ukázala, že jejich vůdce chybí.

Zavrčel a doufal, že útok byl dost brutální a fatální. Švihem hůlkou nechal zmizet krev ze svého těla a oblečení, a pak rychle přešel od těla k tělu, aby zkontroloval kouzla, čáry a kletby, a obral je, o co mohl. Nakonec získal několik hrstí kouzelnických peněz, nějaké šperky a dost hůlek.

Všechny je očistil, znovu zkontroloval, jestli nejsou nějak začarované, a pak nechal nestvůrné mořské hady, aby pohřbili těla dobrých třicet stop pod povrch. Na závěr několika kouzly rekonstruoval hřiště do předchozího stavu a zmizel.