Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. Na stadionu

„Teď jsem určitě něco viděl,“ šeptl a Hermiona strnula. „Chvilku se mě drž a pak klidně zamíříme ke skladišti košťat.“

Nedokázala udělat nic jiného, než přikývnout, protože teď se opravdu bála. Kdyby je někdo sledoval, jejich hra by mohla být u konce, což znamenalo, že oba jsou ve vážném nebezpečí.

Hermiona udělala, co jí Draco přikázal. Chvíli ho objímala, než se rozdělili a ona ho následovala. Byla v pokušení se rozhlédnout, ale věděla, že nesmí. Draco se po ní několikrát ohlédl. Přistoupila těsně k němu a naléhavě promluvila.

„Draco, nemůžeme se prostě přemístit?“

„Na famfrpálovém stadionu se přemísťovat nemůžeš,“ vysvětlil jí. „Nebo jak si představuješ, že by se prodávaly lístky?“

„Nikoho nevidím – možná si jen něco představujeme.“

„Možná,“ odpověděl, ale ani na okamžik nezpomalil. Sotva to dořekl, něco zářivého prolétlo kolem Hermionina ucha a v záplavě jisker trefilo sedadlo. „Nebo taky ne!“ dopověděl spěšně.

Chytil ji za ruku a rozběhl se. Zdolávat patra bylo těžké – sedačky stály těsně u sebe a z každé úrovně vedly vratké schody. Kolem nich prolétlo další kouzlo a Hermiona vykřikla.

„Draco!“

„Prostě běž!“

Zoufale se ho držela a on ji téměř táhl, protože se dokázal pohybovat mnohem rychleji než ona. Ve snaze udržet s ním krok a také kvůli návalu adrenalinu se jí rychle krátil dech. Kouzlo zasáhlo stánek, kolem kterého běžela, a jiskry jí spálily paži. Než stačila tohle kouzlo zaznamenat, chytla se Draca za rameno a srazila ho tím k zemi. Vydrápal se na nohy, vytáhl hůlku a namířil ji přes rameno, zatímco pokračoval ve sprintu ze stadionu.

Doběhli k zábranám na nejnižší úrovni stadionu, Draco pustil Hermioninu ruku a vystřelil nad ně kletbu. Pak přeskočil hrazení a s lehkostí i grácií přistál na jeho druhé straně. Hermiona vykřikla, když hrazení zasáhlo kouzlo a zachrastilo na něm.

„Vylez na zábradlí a skoč ke mně!“ nařídil jí. Váhavě na něj pohlédla. „Pojď – neboj se, chytím tě.“

Zavrtěla hlavou. „Nebojím se!“ řekla. Vzhlédla a s jasným záměrem vytáhla hůlku, ale Draco se natáhl a zarazil ji.

„Nech toho,“ naléhal. „Nevíme, kolik jich tam je – prostě pojď za mnou!“

„Ne,“ vyhnula se kouzlu, které na ně letělo, těsně následované dalším. „Prostě jdi pro koště, abychom se odsud dostali.“

„Neopustím tě – přestaň ztrácet čas a pojď se mnou.“

Kletba jí prolétla kolem hlavy a zasáhla Draca do hrudi. Složil se na zem a zůstal nehybně ležet. Hermioně přešel mráz po zádech. Přeskočila zábradlí a těžce dopadla na zem. Připlazila se k Dracovi a byla neuvěřitelně šťastná, když zjistila, že dýchá. V koutku mysli se divila, proč útočníci nepoužívali smrtící kletbu, ale neměla čas o tom uvažovat, protože musela Draca probrat.

Ležel strnule, bez hnutí. Oči měl zavřené, takže ho nezasáhlo ‚Imobilus‘. To způsobilo, že jste na místě ztuhli v jakékoli poloze, v níž vás kouzlo trefilo. Hermionin vyděšený mozek se pokusil vymyslet, jaké kouzlo použili a jestli ho dokáže zvrátit.

Zkusila ‚Rennervate‘, ale nic se nestalo. Sprška jisker zasáhla hrazení a ona pochopila, že není čas zkoušet něco dalšího. Ještě jednou se na Draca podívala, než se rozběhla tam, kam si myslela, že mířili – ke skladu košťat. Běh k dřevěným dveřím se zdál být nekonečný, ale zvládla ho a odemkla si hůlkou.

V místnosti byla tma a neměla tušení, které koště by bylo nejlepší, tak popadla to nejbližší a vydala se na dlouhou cestu zpět k Dracovi. K její naprosté úlevě seděl a třel si hlavu. Hodila mu koště a on na ně užasle zíral.

„Ty už ho máš?“ ptal se zmateně.

Vzhlédla právě včas, aby spatřila, jak k ní míří další kouzlo. Uskočila z cesty, dopadla na záda a slyšela Draca, jak ji volá jménem.

„Jsem v pořádku,“ vstala. „Nasedni na koště!“

Zaslechla za sebou hluk, a když se otočila, viděla opodál tři temné stíny přeskakovat zábradlí. Draco už byl na koštěti a přitahoval ji k sobě, když si uvědomila, že postavy míří ke kůlně.

„Jdou si pro košťata!“ zaječela a než ji mohl zastavit, prudce vyrazila.

„Hermiono! Nech toho – pojďme!“

„Ne – jestli si vezmou košťata, můžou nás sledovat. Musím to zapečetit!“

Běžela tak rychle, že další Dracova slova neslyšela. Postavy byly zády k ní, a jestli nezasáhne, snadno se dostanou ke kůlně první. Zamířila na nejbližší, jenže nebylo snadné zasáhnout pohyblivý cíl, když sama tak rychle utíkala. Viděla další kletbu téměř zasáhnout jednu z nich, a když vzhlédla, spatřila nad sebou Draca na koštěti, jak metá kouzla.

Postavám stála v cestě rozměrná bedna, s vyobrazeními košťat a různých koulí na boku. Hermiona si uvědomila, že je dost velká na to, aby ji v běhu zasáhla. Vzhlédla k Dracovi a snažila se rozhodnout, jestli je dostatečně daleko, než zvedla hůlku a seslala kouzlo.

„Expulso!“

Mohutná exploze roztříštila bednu, srazila Hermionu k zemi a ozářila temný stadion zábleskem, který jí zanechal skvrny před očima. Vyskočila na nohy a snažila se zjistit, jestli tam útočníci pořád jsou. Nedokázala prohlédnout skrz kouř, takže se znovu zoufale rozběhla a doufala, že je výbuch omráčil, protože mu byli blíž. Když se pohnula vpřed, zahlédla na zemi tělo, které už se hýbalo a zvedalo hlavu. Přeskočila ho a doběhla ke skladišti. Zabouchla dveře, zatímco sledovala pomalu se zvedající figury za ní.

„Colloportus!“ zapečetila dveře a pak pro jistotu přidala odpuzovací kouzlo.

„Hermiono! Dělej!“ ozval se zezadu Dracův hlas. Otočila se a viděla, že se za ní vznáší s napřaženou rukou.

Přiskočila se k němu a nechala ho, aby ji vytáhl za sebe na koště, než vystřelil vysoko k nebi a pod sebou nechal tři temné zírající postavy.

xxx

Draco se vznesl skutečně vysoko a ujistil se, že rychle zmizí od stadionu. Hermiona se ho držela jako klíště, ještě nikdy nebyla na koštěti tak vysoko a děsilo ji to. Zdálo se jí, že letí celé věky, dokud nezačala být opravdu zmrzlá a ztuhlá. Pokusila se uvolnit sevření, ale ihned ji přepadla panika. Natáhla se dopředu, aby mohla mluvit Dracovi do ucha.

„Kam letíme?“

„Nemám ponětí!“ Draco musel zvednout hlas, aby ho slyšela, a ona na něj užasle zírala. Vycítil to a znovu promluvil. „Prostě utíkám tak daleko, jak můžu, a snažím se neletět přímo.“

„Vím o místě, kam bychom mohli jít,“ oznámila mu. „Ale nemám tušení, jak se tam dostat na koštěti – musíme přistát a přemístit se.“

Nehádal se, okamžitě sklonil předek koštěte dolů. Hermiona měla pocit, že klouže dopředu a znovu se jí obrátil žaludek. Zavřela oči, přitiskla se k Dracovi a důvěřovala mu, že dokáže bezpečně přistát.

Když otevřela oči, stáli u jezera, ale teď uprostřed noci nedokázala zahlédnout nic jiného.

„Tak kde je to místo, kam můžeme jít?“ naléhal.

„Harry pro tebe zařídil bezpečný úkryt, kdybys ho potřeboval. Umístění mi ze zjevných důvodů neprozradil…“

„Ale jak se tam dostaneme, když ti to neřekl?“

„Ukázal mi to a řekl, abych si to zapamatovala. Tak se tam můžu kdykoli přemístit, aniž bych musela vědět, kde to je.“

„Chytré,“ uznal. „Myslíš, že to zvládneš?“

Přikývla. „Chyť se mě.“

Vyvolala si v mysli obrázek – nevelká chalupa s doškovou střechou na venkovské cestě. Vzadu vykukovala špička kostelní věže. Rychle se začala přemísťovat a téměř okamžitě stáli přímo před chaloupkou, kterou si právě představila.

„Tohle je ono?“ zeptal se Draco, ale v jeho hlasu nezněla stížnost – prostě se jen zeptal.

„Ano – ale je to mudlovská vesnice, tak pojďme dovnitř.“ Otevřela branku a oba přešli po krátké pěšince ke vchodu. Hermiona mávla hůlkou a dveře se otevřely, takže mohli vstoupit – Draco musel kvůli nízké zárubni trochu sklonit hlavu.

Vnitřek byl přesně takový, jaký očekávala. Malý, půvabný a starobylý. Draco obešel pokoj, dotkl se pohovky s květinovým potahem a krbu s dřevěným obložením.

„Zajímavé,“ řekl a Hermiona si povzdechla.

„Jsme tu, abychom byli v bezpečí – ne proto, abys kritizoval styl zařízení,“ řekla bez obalu.

„Uklidni se! Vím, proč jsme tady!“ odsekl. „To ještě neznamená, že se ze mě stane největší obdivovatel krajkových záclon na světě!“

Hermiona ze sebe vydala nesouhlasné mlasknutí a těžce dopadla na mohutné, jasně žluté křeslo. „Nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo! Oni to myslí vážně, že jo?“

„Netušil jsem, že po mně jdou,“ v Dracově hlasu bylo znát rozrušení a Hermiona k němu vzhlédla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se jemně. Měli za sebou dlouhou noc a poslední věc, kterou potřebovali, bylo rozhádat se. „Neměli bychom se přít.“

„Proč ne? To nám jde!“ rozmrzele se posadil na pohovku. „Neměla ses pokoušet s nimi bojovat.“

Jeho kritika ji naštvala, protože měla pocit, že to zvládla docela dobře. „Ale ano, měla jsem! Kdyby tě nezasáhlo to kouzlo, fungovalo by to perfektně. Mohl jsi skočit pro to koště a vrátit se pro mě.“

„Kouzlo mě zasáhlo proto, že jsi musela bojovat, místo abys mě poslechla,“ řekl unaveně.

„Neměl jsi velení! Já jsem ta, kdo pracuje pro ministerstvo!“ Věděla, že by se měla přestat hádat, ale nemohla si pomoct, byla na sebe hrdá.

„Ano – za stolem!“ odsekl jedovatě a ona ho probodla pohledem.

„Myslím, že na mě s hůlkou byla mnohem lepší podívaná než na tebe! Polovinu času jsi proležel v bezvědomí na zemi!“

„Už jsem ti řekl, kdo za to mohl!“

„Proč řešíš, kdo za co mohl?“ Věděla, že zvyšuje hlas, ale byla naštvaná a rozrušená. Dracův přístup ji znervózňoval, protože teď tu byla v úkrytu a uvízla s ním, dokud Harry nezajistí, aby byli zase v bezpečí. Byli izolovaní. Chtělo se jí plakat, ale místo toho se rozčílila. Vstala, došla k němu, mírně se sklonila a bouchla ho do hrudi. „Měli bychom být rádi, že jsme utekli, ale místo toho sedíš na zadku a kritizuješ své okolí i člověka, který riskoval život, aby ti pomohl,“ ukázala na sebe, „a abych byla upřímná, právě teď bych tě s potěšením viděla na svém místě!“ Draco nad tímto komentářem zvedl obočí, ale nic neřekl. Hermiona popotáhla, její stěží ovládané emoce hrozily, že každou chvíli prolomí kontrolu. „Mohli bychom tu hodně dlouho zůstat zaseknutí jen sami dva, a ty bys měl být šťastný, protože jsi z toho vyšel rozhodně mnohem líp než já!“ A udělala něco, k čemu nechala dojít jen vzácně; propukla v pláč. Potřebovala, aby byl tím novým Dracem, kterého si oblíbila. Opravdu nemohla vyjít s tím starým spratkem, když se její svět obrátil vzhůru nohama – potřebovala jeho podporu. Rozzlobená sama na sebe za to, že se před ním zlomila, se otočila, rozběhla se do druhého pokoje a bouchla za sebou dveřmi.