Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtvrtá

Ve stále napjaté atmosféře se ráno odhlásili z hotelu a odjeli zpět do historického centra města. Když zabočili na parkoviště a zastavili, Harry se zpříma zahleděl na Natašu.

„Dobře, co jsem včera večer udělal, že tě to tak moc rozrušilo? Možná jsem v tomhle trochu cimprlich, ale na rovinu, zabít ho nebylo zrovna nejlepší řešení.“

Nataša zavrtěla hlavou a se stále nehybným výrazem vystoupila z auta. „Nech to být, Harry, o nic nejde.“ Zůstala stát a rozhlížela se, aby se zorientovala.

„Ne, Tašo, to není pravda. Jsme v tom spolu. Jestli máš problém s tím, co jsem udělal, potřebuju to vědět.“

Nataša chvíli mlčela a pozorovala mraky plující po šedé obloze. Harry trpělivě vyčkával. „Lidé, pro které jsem kdysi dávno pracovala, znali hnusné způsoby, jak ovládat mysl, a nedělali si hlavu z toho, jak je používali a na koho.“ Otočila se k němu a ve tváři měla pro jednou syrový a otevřený výraz. „Vím, co to je, nechat si rozebrat hlavu a pak ji dát zase dohromady. Když jsem se dostala do Ameriky, doufala jsem, že to bylo naposledy, kdy jsem se s něčím takovým setkala. Pak před pár lety – v New Yorku – mysl jednoho moc dobrého přítele zcela převzala mimozemská síla – pomocí nějakého žezla. To – ta síla – způsobila, že můj přítel pro toho, kdo ji ovládal, zabíjel, zabíjel lidi na naší straně, nevinné civilisty. Trvalo mu dlouho se z toho dostat… ve skutečnosti si nejsem jistá, jestli už to je za ním. Dokonce ani teď.“ Zachvěla se a poprvé to ráno se Harrymu podívala do očí. „Mám velký problém s pohráváním si s myslí, i když se to děje těm na špatné straně… prostě…“ pokrčila rameny, „... i když je to alternativa k jejich zabití… někdy se… konečné řešení zdá… nějak čistší.“

Harry se na ni jen díval a vzpomínal, kolikrát provedl „modifikaci“ vzpomínek. Kvůli zachování jejich tajemství, zjednodušení svého života, provedení mise…  zabloudil až do dávné minulosti k onomu „imperio“ zamumlanému pod neviditelným pláštěm v Gringottově bance. Jistě, důvodem tehdy byla zoufalost situace, ale nikdy se nezastavil a nezamyslel se nad tím, jaký to asi je pocit – ocitnout se na straně zasaženého. A jak bude Nataša reagovat na zjištění, že kdyby chtěl, mohl by nejen ovlivnit vzpomínky, jako to udělal včera večer, ale také převzít mysl jiného člověka a proměnit ho v loutku. Dospěl k rozhodnutí a nadechl se.

„Tak pojď,“ řekl a zlehka ji uchopil za loket, „najdeme něco, kde se nasnídáme. Minimálně pro slušné kafe jsem připravený vraždit.“ Kráčeli několik minut, pak se Harry zastavil a zpříma se na ni zahleděl. „Musíš vědět, že bych to mohl udělat… kdybych chtěl… potřeboval… převzít takhle něčí mysl. Mohl bych… ale nedělám to. A i kdybych chtěl, existují zákony, které mě zastaví. Říkáme jim ‘kletby, které se nepromíjejí’. Tresty za jejich použití mohou být… přísné, i pro někoho na mojí pozici.“

„A to, co jsi udělal včera?“

„Je povoleno… Označujeme to jako ‘paměťová modifikace’...“ Když viděl její výraz, protáhl obličej. „Vím, je to eufemismus… Odstranil jsem jen malou část vzpomínek, asi poslední hodinu, a nahradil ji něčím, co by vysvětlovalo, proč se dnes ráno probudil v parku a cítil se na sračky. Věř mi, nechat mu tam díru by bylo mnohem, mnohem krutější.“

Přikývla: „Chápu to. Asi. Ale na rovinu, přestože se mi zdá, že docela… ctíš etiku… a abych byla upřímná, mnohem víc než já… pořád mě to děsí.“

Harry přitakal. „To je fér. Nemůžu slíbit, že už to neudělám, ale pokusím se tomu vyhnout, když to bude možné.“ Nahlédl do úzké postranní ulice, která vedla ke katedrále, a nasál lákavou vůni kávy, teplého chleba a slaniny. „Pojď, tohle voní slibně…“

***

Než dojedli snídani, napětí mezi nimi se rozplynulo. Po odchodu z kavárny zamířili do administrativních prostor katedrály, kde se měli setkat s Annabel Leeovou. Dnes vyhlížel Harry jako starší muž se silnými brýlemi a rovnými vlasy v nevýrazném odstínu hnědé, lehce prošedivělými na spáncích. Nataša – nebo Nikola Rogersová, jak se pro dnešek jmenovala – byla stejně jako Harry o dvacet let starší, baculatá a očividně obarvené blond vlasy měla na zátylku stočené do úctyhodného drdolu. Naproti domáckému vzhledu Harryho a Nataši byla Annabel vysoká elegantní žena kolem třicítky. V draze vypadajícím kalhotovém kostýmu a lodičkách na podpatku působila v obyčejné jednoduché budově areálu katedrály až překvapivě okouzlujícím dojmem.

„Těší mě, že vás poznávám, pane a paní Rogersovi.“

Harry jí potřásl rukou. „Děkujeme, že jste nás přijala v tak krátkém čase, paní Leeová. Vážíme si toho, vzhledem k tomu, jak jste zaneprázdněná.“

Archivářka se vřele usmála. „Říkejte mi, Annabel, prosím, a ano, mí rodiče byli fanoušky Edgara Allana Poea. Chvíli mi to trvalo, ale už jsem to překonala. Od vašeho kolegy, pana Jarvise, jsem vyrozuměla, že budete v Chesteru jen pár dní. Pojďte do mé kanceláře a promluvíme si o tom, co hledáte. Mohu vám nabídnout něco k pití? Čaj, kávu?“

„Čaj bude skvělý, děkujeme.“

Během pár minut se pohodlně usadili v kanceláři Annabel Leeové, která byla překvapivě střídmě, až minimalisticky zařízená, zejména v porovnání s kamenným ostěním a barevnými vitrážemi, mezi kterými byla umístěna. Annabel si všimla, jak se Nataša kolem sebe rozhlíží s jistým překvapením, a usmála se.

„Nemusíte nic říkat. Čekala jste prach a hromady starých knih?“

Nataša se rovněž trochu rozpačitě usmála: „Ano – asi ano.“

„Věřte mi, že trávím spoustu dní až po krk ponořená do prachu a knih, aniž bych si je nosila do své kanceláře. Navíc…“ poklepala láskyplně na svůj hladký, draze vypadající laptop, „... dnes je téměř všechno, co potřebuji, tady. Možná si ani nebudeme muset navléknout bílé rukavice.“ Vzhlédla, protože se otevřely dveře. „Ach, díky, Sarah.“

Dovnitř se s čajovým podnosem přišourala téměř ještě pubertální dívka, která se soustředěně kousala do rtu. Když svou zátěž bezpečně složila na stůl, viditelně se uvolnila. „Myslela jsem si, že by se mohly hodit nějaké sušenky, slečno Leeová. Našla jsem ty citronové, co máte ráda.“

„Děkuji, Sarah, to je milé. Mohla bys při odchodu zavřít dveře, prosím?“

Sarah se zjevnou úlevou prchla. „Naše nová praktikantka…“ okomentovala to Annabel s úsměvem, když dveře zaklaply. „Hodná holka, pracovitá a velmi ochotná, ale občas trochu neohrabaná, tak ji prozatím držíme stranou všeho cenného a potenciálně rozbitného.“

Když si posloužili čajem a sušenkami, které byly dle Harryho názoru opravdu chutné (v duchu si poznamenal, ať se zeptá, odkud jsou), Nataša se začala přehrabovat v rozměrné kabele.

„Doufáme, že nám budete schopná pomoct se zvláštním odkazem, který jsme našli ve starých papírech mého zesnulého strýce. Už jsme to zkoušeli v St. Asaphu, ale poslali nás sem.“

„Aha, ano. Pan Jarvis říkal, že váš strýc byl nadšený amatérský historik. Archivy St. Asaphu mají osobitou a zajímavou historii, že ano? Po zničení ve třináctém století byla zachráněná truhlice s dokumenty další století uložená na nedalekém zámku, ukrytá v tajné schránce zazděné ve zdi. Když se sídlo v osmnáctém století přestavovalo, zeď strhli, aby vznikl vstup do nového křídla, a schránku objevili. Tehdejší vlastník – obchodník jménem Turner – měl spojení s katedrálou zde v Chesteru a rozhodl se darovat truhlici i s jejím obsahem naší knihovně. Bohužel na tehdejšího hlavního knihovníka – muže se silným protikatolickým postojem – neudělal tento dar nijak velký dojem a nechal ho uložit do zadního koutu našeho archivu, kde přečkal pod přikrývkou prachu, pavučin a několika vážně hnusných pavouků až do doby před deseti lety, kdy byl nalezen při velkém úklidu. Můžu vám říct, že to byl docela objev.“ Během řeči se Annabel přihlásila do svého laptopu a poté se zářivým úsměvem vzhlédla. „A teď… jaký odkaz hledáte?“

Nataša jí podala útržek papíru. „Caron z Llanelwy 596.“

„A vy si myslíte, že to číslo je letopočet?“

Nataša přikývla: „S ohledem na další poznámky – ano, myslíme si to.“

Annabel během hovoru pilně ťukala do klávesnice. „Mějte strpení. Celý archiv – to málo, co tam bylo – je naskenovaný a katalogizovaný, s trochou štěstí můžeme hledat pomocí klíčového slova… á-ha.“

Harry a Nataša se dychtivě naklonili blíž. „Našla jste něco?“

Annabel přikývla: „Vlastně jsem toho našla víc. Z nejranějších záznamů z Llanelwy.“ Pokynula jim, aby se postavili za ni a nahlíželi jí přes rameno. „Můžu vám vytisknout překlad textu, jestli vám to pomůže.“

„To by bylo velmi nápomocné, děkujeme.“ Harry zaznamenal, že Nataša zcela bez obtíží zvládá postavu mírně ošuntělé Nikoly Rogersové ve středním věku. Po okouzlující Rusce, se kterou měl poslední dny co dočinění, nebylo ani stopy. Opravdu byla dokonalá profesionálka.

Annabel Leeová vysvětlovala právě první dokument. „Toto je záznam z jara roku 579 o přijetí jakéhosi Aluna z Caerfyrddinu, bratra ve víře Carona, do řádového noviciátu ve věku přibližně třiceti dvou let. Máte velké štěstí, z období, které hledáte, přetrvaly jen dvě tyto listy. Hm, to je zajímavé…“

„Jen pokračujte.“

„Jako svůj způsob obživy uvádí voják a učenec a přináší dar dvanácti zlatých mincí.“

Nataša se zamračila: „To je všechno?“

Annabel se usmála. „To se pletete, paní Rogersová.“

„Ach, jen Nikola, drahoušku.“

„Tak tedy Nikolo. V té době to bylo víc, než by si obyčejný voják vydělal za celý život. Většina nikdy žádnou zlatou minci neviděla. Je zřejmé, že ten muž byl vzdělaný – sám sebe popsal jako učence, a než mohl být přijat jako řádový mnich, byla jeho učenost jistě přezkoumána. Nevzdělaní se připojili k laickým bratrům a každý den tvrdě pracovali. Práce byla těžká, ale obecně si žili lépe, než by se měli v běžném světě. Není tu žádná poznámka, že by byl šlechtického původu, jinak by tu byla zmínka, že je synem toho a toho rytíře nebo o panství či něčem podobném, takže ty peníze pravděpodobně pocházely od bohatého mecenáše – pokud je tedy neukradl, ale ponecháme mu výhodu pochybností, že ano?“ Stiskla tlačítko na klávesnici a vyvolala další stránku. „Uvidíme, co tu ještě máme.“

Klikla na několik odkazů, a pak tiše triumfálně zavýskla. „Ach, tohle je úžasné. Mám tady odkaz na list pergamenu nalezený v knize hodinek. Podívejme se na to.“

„V knize čeho?“

„V knize hodinek. Ilustrovaná středověká kniha modliteb.“

„Aha.“

„Počkat, mám to. Ach. No, rozhodně byl vzdělaný. Tohle je soukromý spis, ale písmo a latina jsou bezchybné. Vydržte minutku…“

Mlčky popíjeli čaj a Nataša si prohlížela akvarel výklenku chesterské katedrály. Archivářka zatím studovala obrazovku, cosi si mumlala a zuřivě psala. Asi po deseti minutách zmáčkla vítězoslavně klávesu pro tisk.

„Za toto se omlouvám. Jednoznačně to napsal přímo onen muž a podle vyznění na tom tehdy nebyl se zdravím nejlépe. Celý text si můžete posléze přečíst sami, ale v zásadě jsou v první části obvyklé poznámky o blížící se smrti a jeho naději na spasení. Potom zmiňuje svého starého mistra a obavy, že se s ním nesetká v nebi. Ale nejzajímavější je ta poslední část…

Modlím se, aby můj mistr zvěděl, že jsem ho nezklamal. Že onen velký poklad, jež mi svěřil, zdroj veškeré jeho obrovské moci, byl uložen na ostrově, jenž je pro jeho lid tak posvátný, že zde bude spočívat v bezpečí, pod dohledem strážných duchů zabitých, protože se obávám o osud tohoto světa, kdyby tak strašlivá moc měla padnout do špatných rukou…

Na krátkou chvíli se nikdo v místnosti nepohnul. Natašiny a Harryho oči se setkaly…

Když se ticho protahovalo, Annabel se začala tvářit nepohodlně. „Ach můj bože,“ vydechla Nataša, vrátila se zpět do své role a nasadila znepokojený výraz. „Co si proboha strýček Denis myslel, že hledá? Ale je to zajímavé. Myslíte, že by to mohlo odkazovat na legendu o svatém grálu?“

Annabel se zmateným výrazem zavrtěla hlavou. „Nemám nejmenší ponětí. Je tu ještě jedna poznámka. Bratr Caron zesnul v tomto domě a odešel k našemu Pánu na Svátek jeho narození L.P. 596. Odpočívej v pokoji. Takže měl opravdu smrt na jazyku.“

Opřela se o židli a obezřetně si je prohlížela. „O co přesně se váš strýc vlastně zajímal? Jak k těm papírům přišel?“

Harry zamumlal obvyklou odpověď o křečkování a posedlosti hromaděním věcí, načež pohlédl na hodinky a rázně vstal. „Děkujeme vám, slečno Leeová, ale už jsme vás připravili o spoustu času. Byla jste nám více než nápomocná. Kolik jsme vám dlužní?“

„Vůbec nic, pane Rogersi. Nicméně… ve vstupní hale je schránka na finanční dary…“

„Samozřejmě, přispějeme velice rádi. A mnohokrát vám děkujeme.“

Annabel zasunula přeložené dokumenty do hnědé obálky, kterou Nataša s děkovným úsměvem vložila do své kabely. Když se Harry zabýval schránkou na příspěvky, Annabel – s poněkud rozpačitým výrazem – odvedla Natašu na okamžik stranou…

Jakmile vyšli na ulici, Nataša se samolibě uculila. „Říkala jsem ti to,“ strčila Harrymu pod nos kus papíru, „Annabelino telefonní číslo – pro pana Jarvise - kdyby měl zájem. Když už je o něm řeč, myslím si, že by Annabel vyvolala povyk, kdyby po ní někdo nějaké informace chtěl, ale pro Hydru by bylo snadné hacknout její soubory. Musím někam do ústraní, abych si mohla zavolat.“

„Myslel jsem, že jsi říkala, že nemůžou sledovat tvůj telefon.“

„Nemůžou. Pokud se ale náhodou odněkud dívají, zjistí, že volám a že to nemůžou vystopovat, bude to ještě podezřelejší.“

Harry přikývl: „Takže zpátky do kavárny. Vzadu měli toaletu, tu můžeš použít. Komu voláš?“

„Jarvisovi. Musí hacknout archivy katedrály a odstranit všechny důkazy o hledání a ten hlavní dokument. Denní záznamy vidět můžou, ale potřebujeme, aby zmizela ta rukou psaná zpráva. Ať už hledáme cokoliv, tohle je klíč. Tím jsem si jistá.“

Harry se zatvářil poněkud šokovaně. „Nemůžeš nechat jen tak smazat záznam historického dokumentu z cizího počítače!“

Nataša přimhouřila oči. „Chcete se vsadit, pane Čáryfuku? A měli bychom si pospíšit.“

„Proč?“

„Jarvis měl pravdu, prší, a já jsem nechala deštník v autě.“

***

Natašino volání Jarvisovi bylo krátké a věcné. Když se vrátila, Harry na ni čekal se dvěma kelímky kávy. Při odchodu vrhl rychlý pohled do postranní ulice vedoucí ke katedrále.

Nataša opatrně usrkla ze svého kelímku a zeptala se: „Všechno v pořádku?“

„Že neuhodneš, kdo se prohnal kolem, když jsi volala Jarvisovi?“

„Naši společní přátelé – myslím, že to nebyla až tak náročná dedukce, že půjdeme navštívit katedrálu. Musíme odsud vypadnout.“

Nataša a Harry vyrazili co nejrychleji, ale obezřetně, zpátky do města, aby neriskovali další střet s agenty Hydry, zejména když se jejich maskování začalo vytrácet. Nataša zamířila pro jistotu k autu oklikou, aby se ujistila, že nejsou sledováni, a usadila se na sedadlo řidiče, ale pak se zmateně ohlédla, protože Harry místo nastupování otevřel kufr a vyndal jejich zavazadla.

„Harry?“

Rozhlédl se po odlehlém parkovišti a něco zamumlal. „Máš k tomu autu nějaký osobní vztah?“

Zavrtěla hlavou. „Je to jen kus plechu, který jsem si vyzvedla, když jsem přijela. Platba v hotovosti se schová líp než pronájem. Jarvis zařizuje papíry.“

„Dobře, v tom případě bys měla radši vylézt.“

„Co chceš… Panebože!“ Harry mávnutím hůlky přeměnil auto na rezavý nákupní vozík.

„Jen pro jistotu. Když naše auto zmizí, soustředí se tamti na jeho hledání, ne na nás.“

„Ale co kdyby tě někdo viděl, jak děláš… to… a ještě tohle?“ Harry právě s hůlkou v ruce mumlal cosi nad zavazadly. K jejímu údivu poté nedbale nacpal její větší tašku do svého směšně malého batohu, takže se zase nervózně rozhlédla. „Není to všechno trochu… no… moc veřejné?“

Harry zavrtěl hlavou. „Kouzlo nepovšimnutí – i kdyby šel někdo kolem, našel by si v okolí něco mnohem zajímavějšího, na co by se díval.“

Nataša pomalu přikývla a podívala se na vysokého zelenookého kouzelníka s respektem. „Dobře. Uznávám, že to na mě… udělalo dojem… znovu. Kam ale teď půjdeme?“

„Potřebujeme si promluvit s jedním starým přítelem.“ Natáhl k ní ruku. „Obávám se, že kvůli tomu budeš muset trochu blíž. Teď se pevně drž… a ať se děje cokoliv, nepouštěj se. Jdeme.“

Hodil si batoh přes rameno, objal ji kolem pasu a pevně ji k sobě přitiskl.

„Harry!“ Ne že by to byl nepříjemný pocit, pomyslela si Nataša, která si na okamžik dovolila ocenit jeho výšku, skrytou sílu paže držící ji kolem pasu a náhlý žár v zelených očích, ale přesto… Tichý hlas u jejího ucha a lechtání dechu na kůži narůstajícímu bušení krve v žilách nijak nepomohlo…

„Pevně se drž.“

Pak se všechno zkroutilo do sebe a ona vykřikla.

***

Když Nataša opět ucítila pevnou zem pod nohama, snažila se otevřít oči, ale všechno se s ní točilo a houpal se jí žaludek.

„Klídek. Poprvé je to trochu šok. Zhluboka se nadechni, za chvilku budeš v pohodě.“ Pod tváří cítila měkkost Harryho svetru a pomyslela si, že by asi měla poodstoupit, ale nutkání držet se ho ještě o chvilku déle bylo silnější.

„Co to krucinál bylo?“

Oči měla stále zavřené, ale podle tónu hlasu poznala, že je pobavený. „Přemístění. Mudlové by to nejspíš nazvali teleportace. Okamžitý magický přenos z místa na místo. Dá trochu práce si na to zvyknout.“

„Nekecej…“ Sebrala se, konečně couvla a uviděla na jeho tváři pobavení i znepokojení.

„Cítíš se líp?“

Zmohla se na trochu chabý úsměv. „Jestli to pomůže, už si nemyslím, že ti pozvracím boty.“

Harry se zachechtal: „Tak to díky. Mám tyhle boty docela rád.“

Nataša se rozhlédla po novém prostředí. Ať už ten dům vlastnil kdokoliv, musel to být nadšený čtenář, pomyslela si nesouvisle; nacházeli se v něčí soukromé knihovně, staromódní a úhledné, s velkými pohodlnými pohovkami a otevřeným krbem. Pod oknem, které vedlo do malé zahrádky, stál obrovský dubový psací stůl. Všude se vršily hromady knih.

„Kde to jsme?“

Harry se usmál. „Prokazuji ti velkou důvěru, když jsem tě sem přivedl, agentko Romanovová. Pozvání dostalo jen pár nejbližších přátel. Toto je Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct v Londýně. Vítej u mě doma.“

***

Nataša seděla u stolku v Harryho kuchyni, usrkávala ze sklenice vodu a sledovala, jak připravuje jídlo. Pomyslela si, že to působí podivně příjemně, podivně domácky, ne jako to, na co byla zvyklá. Kuchyň vypadala sympaticky, byla dlouhá a úzká, ale dobře vybavená moderními skříňkami z tmavého dřeva, masivní břidlicově zbarvenou pracovní deskou a chromovanými úchytkami. Obsahovala všechny základní vychytávky, ale neinklinovala k obvyklé sterilní přísnosti běžně spojené se staromládeneckým bytem. „Pěkné místo. Kouzelnická společnost musí platit lépe než ta naše.“

Harry zavrtěl hlavou a dál horlivě krájel chleba. „Měl jsem štěstí. Zdědil jsem to po mém kmotrovi. Dalo to hodně práce, musel jsem všechno od základů předělat, ale teď se mi to tu líbí. Pro jednoho člověka je dům velký, ale patřil Siriusovi, nemohl jsem ho nechat spadnout.“

„Byl pro tebe důležitý, viď?“

Harry přikývl a z velké ledničky vytáhl ingredience do sendvičů. „Mí rodiče byli zabiti, když mi byl rok. Vychovali mě teta a strýc.“ Nataša se nemusela ptát, jaké to bylo, výraz jeho tváře hovořil za vše.

„Co se stalo tvému kmotrovi?“

Harryho tvář se rázem uzavřela, oči mu potemněly a objevil se v nich smutek. „Většinu mého života strávil ve vězení – za něco, co neudělal. Utekl a setkali jsme se, když mi bylo třináct. Od té doby byl jediným dospělým na mé straně, který neměl postranní motiv, až do okamžiku, kdy ho zabili. To mi bylo patnáct. Viděl jsem to – ve skutečnosti jsem dlouho věřil, že jsem to způsobil.“ Harry položil na stůl dva malé talířky a tác se sendviči. „Omlouvám se, že jsem tak sentimentální. Dáš si kávu? Ale obávám se, že je tu jenom instantní.“

„Mrzí mě to. To s tvým kmotrem. Muselo to být těžké. A ano, kafe bude fajn, díky.“

Harry postavil na stůl dva hrnky s kávou, mléko a cukr a úmyslně se snažil rozptýlit stín Siriusovy smrti. „Asi to není nic moc, možná jsme se měli jít někam najíst.“

Nataša si řádně ukousla z prvního sendviče. „Ne, to je dobrý, díky. Skutečný chleba, salát a… všechno ostatní. Jsem ohromená.“

Harry se rozesmál. „Talíř sendvičů není žádný velký výkon, víš.“

„To by ses divil. Tam doma, kapitán je slušný kuchař, i když trochu omezený, a nechápe vůbec nic ohledně moderní zdravé stravy; ale ostatní jsou beznadějní. Tony a Clint dokážou zvládnout toust a kafe, jen když opravdu musí, a když se Thor naposledy pokoušel cosi uvařit, trvalo Jarvisovi tři týdny, než dal kuchyni znovu do funkčního stavu. Nic pěkného,“ usmála se a sáhla po dalším chlebu. „Je to málo známé tajemství, ale nejmocnější hrdinové světa mají na dveřích ledničky hromadu kontaktů na rozvoz jídla.“

Harry zavrtěl hlavou. „Úžasné. Kapitán Amerika, Iron Man, Hawkeye a skandinávský bůh hromu jedním dechem – připomeň mi, abych se s tebou nikdy nepouštěl do soutěže ve jménech.“

„No, věř mi, ztrácí velmi rychle půvab, když první, co ráno uvidíš, jsou oni v trenkách s vlasy do všech stran.“ Pohlédla na něj přes okraj hrnku. „Když už jsi to zmínil, víš, že se nápadně podobáš Thorovu psychotickému bratrovi?“

Harrymu zaskočila káva. „Pardon. Lokimu? Tomu chlápkovi s těmi…?“ naznačil gestem tvar rohů. Nataša se zasmála a přikývla. „Navzdory všemu, co o mně za ta léta napsal Denní věštec, můžu s potěšením říct, že nemám v dohledné době v plánu ovládnout svět.“

„To ráda slyším… Jeden narušený kouzelník s hezkýma zelenýma očima způsobí problémů až až.“

Harryho obočí vystřelilo vzhůru a Nataša zrudla a proklínala svůj příliš hbitý jazyk. „Proč, agentko Romanovová, vy si myslíte, že mám hezké oči?“

„Takže co dál?“

„Slušná změna tématu… Než jsem šel připravit jídlo, poslal jsem rychlou zprávu na ministerstvo. Čekám na vyřízení Propustky pro mudly… Dej mi ještě pár minut a s trochou štěstí ji dostaneme. Mezitím ti ukážu tvůj pokoj, ať se můžeš osvěžit.“

Ložnice pro hosty byla stejně jako knihovna staromódní, ale velmi pohodlná s obrovskou mosaznou postelí a velkorysou koupelnou. Nataša se spokojeně rozhlédla kolem sebe.

„Tenhle hotel se mi líbí, tady můžeme zůstat. Ani jídlo není špatné.“

Harry postával u okna, jedním okem pošilhával po obloze a s úsměvem se rozhlížel. „Bylo mi potěšením, madam.“

Nataša se právě vynořila z koupelny, když se ozvalo ostré klepání na okno. Harry vypadal, že se mu ulevilo. „Ach-ano. Zřejmě přišla odpověď.“ Otevřel okno a vpustil dovnitř nenápadně vyhlížející šedou sovu. K Natašinu překvapení jí z váčku na noze vyndal kousek papíru, vylovil cosi z kapsy, aby sovu odměnil, a posadil se na židli u toaletního stolku a zprávu si přečetl.

„Co to je?“

„Zpráva z ministerstva kouzel.“

Nataša se posadila na okraj postele. Vypadala zmateně.

„Doručená sovou?“

„Kouzelnický svět nemá telefony ani počítače. To znamená žádné mobily, textovky nebo emaily. Místo toho máme sovy.“

„Ty máš mobil.“

„Ano, ale technika vstřícná k magii je relativně nová věc a k její vysoké koncentraci, například k takovým věcem, které se vyskytují v pracovním prostředí, se stále nestaví moc dobře. Bez řádného stínění reaguje technika na magické záření, jako kdyby to bylo… například silné magnetické pole.“

Klekla si na postel a naklonila se, aby si mohla přes jeho rameno zprávu přečíst. „Tak co tam stojí?“

Harry se snažil soustředit na papír ve své ruce, ale náhle si byl plně vědom sympatické Rusky, která se nacházela tak blízko něho, že cítil, jak se mu její vlasy otírají o ucho. Vzpomínka na to, jak se k němu tiskla, když se přemisťovali, byla příliš silná a ovlivňovala jeho duševní klid.

Soustřeď se, Harry! Nařizoval si v duchu ostře. Je to kolegyně. A tohle je úkol, ne nějaké zatracené rande!

„Na co potřebuješ povolení?“

Harry potřásl hlavou, aby se lépe zkoncentroval. „Bez oficiálního povolení nemůžu přivést mudlu na ochranami uzamčené magické místo. Normálně by se to vyřídilo rychleji, ale museli nejdřív poslat zprávu profesorce McGonagallové.“

„To je ten přítel, co jsi o něm mluvil?“

„Ne, o ní přímo ne. Profesorka McGonagallová byla ředitelkou mé koleje, když jsem chodil do školy. Dostali jsme souhlas a ona na nás čeká, takže bychom měli radši vyrazit. Ale jsou tu určitá pravidla. Máme dovoleno vstoupit jen do jedné místnosti bez oken, takže ze školy nebudeš moct nic vidět.“

„Počkej, my jdeme do školy?“

Harry se usmál. „Ano, do mé školy a mého prvního skutečného domova. Obávám se, že tu musíš nechat mobil a další zařízení.“

Nataša položila tašku na postel a rychle si zkontrolovala kapsy. „Hotovo.“ Pak protáhla obličej, protože si něco uvědomila. „A kruci. Uděláme znovu tu teleportační věc? Protože si myslím, že s plným žaludkem to není moc dobrý nápad.“

Harry se uculil a zavrtěl hlavou. „Ne, tentokrát to bude něco jiného. Školní ochrany přemisťování nedovolují. Tentokrát pocestujeme letaxem.“

„Poletíme?“

„Není to let v původním slova smyslu. Letax vede komínem – z krbu.“

„Nechápu…“

Harry jí podal ruku. „Pojď… budeš v pohodě. Ale když tu necháváš tašku, postarej se, ať máme s sebou ty papíry, co jsme získali ráno.“

Poplácala si zadní kapsu. „Mám je.“ Bez přemýšlení se ho chytila a nechala se dovést zpět ke krbu v knihovně.

„Takže, normálně se takhle cestuje jednotlivě, ale protože jsi mudla a nikdy dřív jsi to nedělala, nemůžu riskovat, že skončíš ve špatném krbu, čili se obávám, že je jen jedna možnost. Musíš se mě zase pevně držet.“

„Vážně, pane Pottere? Začínám si být jistá, že to děláte záměrně.“ Znovu se k němu přitiskla a objala ho kolem krku. „Takhle nějak, pane Čáryfuku?“ Hlas měla měkký a zastřený, v očích jiskru rošťáctví.

Zaznamenala, jak mu ohryzek nervózně poskočil a několikrát se zhluboka nadechl. Pak se na ni podíval a ironicky se ušklíbl. „Natašo Romanovová, už vám někdo řekl, že jste opravdu, opravdu nestydatá ženská? Ano, takhle nějak.“ Chytil ji rukama kolem pasu, přitáhl si ji ještě blíž a pro tu chvíli byla Nataša ráda, že s tváří zabořenou do jeho ramene může mnohem lépe skrýt svou reakci na něj. „A teď se, pro lásku Merlinovu, nepouštěj.“

Oheň v krbu s oslnivým zábleskem zezelenal, a když je obklopily plameny, Harry cosi zakřičel. Ale místo spalujícího žáru, který očekávala, zjistila, že krouží prostorem jen s Harrym, kterého se držela. S pevně zavřenýma očima nezaznamenala okamžik, kdy přistáli, takže dopad ji téměř srazil k zemi, protože zastavili značně prudce.

Svět – a její žaludek – se znovu vymkly kontrole. Tentokrát ji ale Harry tiskl k sobě, jednou rukou ji objímal kolem pasu, druhou ji hladil po vlasech a ona na něm opět visela. „To je v pořádku, jen dýchej, za minutku to přejde, jen klid…“ mumlal jí uklidňující nesmysly do vlasů, dokud vlna nevolnosti nepominula.

To bylo milé, pomyslela si Nataša trochu omámeně. Milé být prostě jen držena, aby se pro jednou mohla cítit chráněná a v bezpečí. Tak si zvykla být silná a profesionální. Tvrdá jako nehty Black Widow, která své tělo používala stejně snadno jako nůž nebo pistoli; která využívala a odkládala muže a ženy, protože to vyžadovala mise, a nikdy nedovolila, aby jí do cesty vstoupilo něco tak kalného jako emoce.

Ale tenhle muž – Harry – byl jiný. Teď nešlo o sílu, pomstu nebo misi. Nešlo o nastolení důvěry, získání informací nebo dosažení výhody; tady šlo jen o ni, Harryho a jiskření, které mezi nimi bylo hned od začátku...