Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9 - Milý deníčku

19. prosince – před vánočním plesem

“Zbývá jen hodina a půl do vánočního plesu a ty si tady píšeš svůj milovaný deníček,” ušklíbl se Draco, když položil svou hůlku na nejbližší stůl a přehodil hábit přes opěradlo křesla. Hodil sebou na pohovku a nohy si dal na stolek před ním. “A navíc ani nejsi ještě hotová.”

Hermiona si rozzlobeně povzdechla, ale nepřestala psát.

“O čem dnes píšeš?” uvažoval Draco. “Milý deníčku, dnes jdu na vánoční ples s jednou nešťastnou duší – Nevillem Longbottomem. Ach běda. Ale aspoň si zatančím jeden tanec s tím neuvěřitelně pohledným Dracem Malfoyem. On je tak okouzlující a populární. Jsem ta nejšťastnější dívka na světě.”

Ušklíbla se a zavřela deník. Poklepala na něj hůlkou, aby ho uzamkla a také na něj umístila kouzlo, které znemožní čtení komukoli, kdo by ho byl schopný otevřít. “Víš, Malfoyi, často v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jak je možné, že se nevznášíš u stropu, když máš tak nafouklé ego.”

Draco se zazubil a zvedl obočí. “Opravdu, Grangerová? Neměl jsem tušení, že každý den usínáš s myšlenkou na mě. Jsem poctěn. Moc.”

Protočila oči. “Pěkně jsem ti nahrála na smeč,” zamumlala.

“To ano.”

“Ale teď vážně. Nikdy jsi neuvažoval o tom, že bys sám sebe miloval o trochu míň?”

“Pokouším se o to pořád, ale je to tak těžké. Na mě je tolik věcí, které jsou hodné lásky.”

Hermiona si povzdechla.

“Takže proč píšeš do deníku místo toho, aby ses připravovala na ples?” zeptal se.

“Každá holka se nemusí připravovat čtyři hodiny,” řekla věcně. “Kromě toho, nemám s tím tolik práce. Hodit na sebe šaty. Učesat si vlasy. Nemusím se až tak moc parádit. Nebudu tam přece trávit celý večer.”

Oči se mu rozšířily. “Nezůstaneš tam celou dobu? Ale vždyť máš rande.”

Pokrčila rameny. “Nevillovi to nevadí. Řekla jsem mu, že si s ním párkrát zatančím a půjdu. Prý je to v pořádku.”

“To je prostě hloupé. Proč nezůstaneš do konce? Je to poslední vánoční ples, na který půjdeš jako studentka.”

“Možná nemám zrovna náladu strávit večer pozorováním šťastných dvojic, předvádějících svou vzájemnou lásku na tanečním parketu,” odpověděla Hermiona tiše.

“Sakra, Grangerová,” vyřkl s větším podrážděním, než měl v úmyslu, “dost toho vzdychání po Potterovi. Kdy se přes něj přeneseš?”

Hermiona se zamračila. “Kdo říkal něco o Harrym?” zamumlala.

Draco zkoumal její tvář po známce vysvětlení. Už se jí chtěl zeptat, co tím myslela, když je přerušilo zaklepání.

“Pro Merlinovy gatě!” zanadával. Vstal a šel otevřít. Na druhé straně stály tři chichotající se dívky: Ginny Weasleyová, Levandule Brownová a Lenka Láskorádová. Vlastně se chichotaly jen Ginny a Levandule; Lenka zírala do prázdna s úsměvem na tváři.

Chichotání ustalo ve chvíli, kdy dívky spatřily Draca. “Malfoyi,” řekla Ginny a neobtěžovala se zakrýt nechuť v hlase. “Je tu Hermiona?”

“Kde jinde by byla?” zeptal se Draco. Ustoupil, aby dívkám umožnil vstup. “Grangerová,” zavolal do společenské místnosti. “Máš tu tři velmi otravné návštěvnice.”

Ginny a Levandule po něm bleskly pohledem. Lenka se jen dál usmívala.

Když její kamarádky vstoupily do místnosti, Hermiona vstala. “Ahoj, co tu děláte?”

Levandule se začala opět chichotat. “Chceme ti pomoct se připravit na ples.”

“Ale já nepotřebuji pomoc,” řekla a vyčerpaně se podívala na všechny věci, které Ginny a Levandule držely v rukou.

“Nesmysl,” odpověděla Ginny a popadla Hermionu za ruku. “Tohle je tvůj poslední ples v Bradavicích a my se chceme ujistit, že budeš vypadat nádherně.”

“Ale-” protestovala Hermiona.

“Ticho!” okřikla ji Ginny a dala jí dlaň před ústa. “Až budeme hotové, nikdo tě na plese ani nepozná!”

Když jí Ginny a Levandule strkaly do ložnice, pohlédla na Draca se široce rozevřenýma očima. Vypadala vyděšeně. Nedivil se, když se její kamarádky chovaly takhle. Ušklíbl se, když za sebou dívky zabouchly dveře.

Podíval se na Lenku, která se rozhodla se usadit na pohovce. „Vypadá to tady hezky,“ řekla zdvořile. „Je tu hodně… místa.“

Jako v tvojí hlavě, chtěl říct Draco. Ale odolal a místo toho řekl jen: „Jo.“

„Ony jen chtějí, aby Hermiona vypadala na plese nádherně,“ pokračovala Lenka a ani na něj nepohlédla. Vlastně to znělo spíš jako by nemluvila k někomu konkrétnímu – prostě jen vyslovovala své myšlenky nahlas, ať už je někdo poslouchal nebo ne.

„A proč?“ zeptal se proti své vůli. „Střelenka“ Láskorádová nebyla osoba, se kterou by se snadno konverzovalo, protože byla divná.

Lenka pokrčila rameny. „S tím se mi nesvěřily.“

Náhle se dveře otevřely a Levandule vystrčila hlavu. „Lenko, pojď dovnitř.“

Lenka si povzdechla. „Hned tam budu.“ Pohlédla na Draca a usmála se, než vstala a odešla z místnosti. Dveře se znovu zabouchly.

Musel si přiznat, že je zatraceně zvědavý, co se děje za těmi zavřenými dveřmi. Cokoli to bylo, věděl, že se to Grangerové pravděpodobně nelíbí. Hermiona se nikdy příliš neobtěžovala s tím, aby se parádila. Vlastně to udělala jen jednou jedinkrát a to na vánoční ples ve čtvrtém ročníku. Jinak střídala jen dva outfity: školní uniformu a více pohodlné oblečení – svetr a džíny, čistě mudlovské. Usmál se při pomyšlení, že jí vedle mučí s make-upem a kartáčem a pár zkrášlujícími kouzly.

Zasmál se a šel se převléknout do své ložnice. Řekl Pansy, že se pro ni staví půl hodiny před začátkem plesu.

Zhruba o třicet minut později už byl osprchovaný a ustrojený na ples. Dívky byly však ještě v ložnici – slyšel jejich nadšené hlasy. Protočil oči. Doufal, že Pansy nebude dělat to samé, až za pár minut dorazí do zmijozelské společenské místnosti. Děvčata mu někdy připadala tak otravná.

Tiše přešel ke dveřím, jestli nedokáže rozpoznat, o čem hovoří, ale bezúspěšně. Takže místo odposlouchávání zaklepal na dveře a zavolal: “Hej, Grangerová!”

Při zvuku jeho hlasu všechny dívky zmlkly. „Já odcházím. A radši zkus přijít na ples včas. Máme spolu tancovat první tanec.“

„Jasně, Malfoyi,“ uslyšel odpověď Ginny a Levandule, následovanou hihňáním.

Draco znovu protočil oči. Nemohl si pomoct, musel s Hermionou velmi soucítit.

****

Draco se vrátil do společenské místnosti a doufal, že ji najde prázdnou. Neměl takové štěstí – dvojnice Hermiony seděla zkroucená v křesle a četla knihu.

“Co čteš?” zeptal se jí.

Vyskočila při zvuku jeho hlasu, ale usmála se na něj, když k němu vzhlédla. “Ahoj. Neslyšela jsem tě vejít.”

Zíral dolů na knihu, kterou držela otevřenou v rukách. Proč vypadala tak povědomě? Když se k ní přiblížil, zjistil proč – byl to Hermionin deník.

“Co tu s tím děláš?” chtěl vědět.

“Čtu ho,” odpověděla Hermiona jednoduše.

“Patří Hermioně. Je to její soukromý deník. Nikdo by ho neměl číst.”

Pokrčila rameny. “Řekla bych, že já ho číst můžu, nemyslíš? Vždyť já a ona jsme prakticky stejná osoba.”

Draco se pomalu, hluboce nadechl a doufal, že tím uklidní náhlou zlobu, kterou vůči té dívce pocítil. “To si nemyslím, Grangerová. Mimoto, jak jsi ho vůbec otevřela? Měla na něm pěkných pár uzamykacích kouzel.”

“Já vím. Používám ta samá kouzla na svůj deník, který si píšu.”

“A heslo? Jak jsi věděla, jaké heslo používala k uzamčení?”

“To bylo jednoduché. Ukázalo se, že máme hodně věcí společných, začínaje výběrem hesel. Prostě jsem se sama sebe zeptala, jaké heslo bych použila já a pak jsem ho vyzkoušela. A hle, fungovalo to jako kouzlo.”

“Hmm, no, je mi jedno, kolik toho máte společného. Nedává ti to právo číst její soukromé myšlenky.”

“A ty si ho nechceš přečíst?” zeptala se ho a natáhla k němu ruku s deníkem.

“Ne,” odpověděl a vytrhl jí knihu z ruky. “A nechci, abys ho četla ani ty. Nemáš žádnou úctu k soukromí jiných?”

“Samozřejmě že ano. Jen jsem byla zvědavá, to je všechno. Našla jsem svět tak podobný tomu mému, zjistila jsem, že tu žila další moje verze, se kterou se ale nemůžu setkat, protože je…” hlas se jí vytratil. “Však víš. A já jsem prostě zvědavá, jak moc podobné si jsme. Neměj strach, nepřečetla jsem toho moc. Nedokončila jsem ani zápisky ze září.” Na chvíli se odmlčela a pak řekla: “Ale měl jsi pravdu o tom, že byla zamilovaná do Harryho.”

“Nechci to slyšet,” odsekl Draco. Rychle se vzpamatoval, povzdechl si a hodil jí knihu na klín. “Je mi to jedno. Nezajímá mě to. Jestli chceš, tak si ho přečti. Není to můj deník; nemám právo rozhodovat o tom, kdo ho bude číst. Jen… o tom se mnou nemluv, dobře?”

“Fajn,” zamumlala. “Překvapuje mě, že si ho nechceš přečíst. V jednom z prvních zápisků psala o tom, že ho musí pořádně zabezpečit, aby ses do něj nemohl vloupat ty. Podezírala tě, že bys mohl mít zájem si ho přečíst.”

Draco si odfrkl. “No, možná mě to v tu chvíli zajímalo. Ale teď už ne.”

“Proč ne?”

“Prostě ne. Můžeš už o tom přestat mluvit?”

Pokrčila rameny. “No tak jo. Nemusíš zvedat hlas. Víš, začínám chápat, proč tě neměla ráda.”

Její komentář ho zasáhl na bolavém místě. Takže Hermiona napsala do deníku, že ho nemá ráda? Snažil se, aby ho to nezasáhlo, ale marně. Zatímco psala, jak úžasný je Potter, dodala i to, jak děsný je Draco. Nemělo by ho to překvapovat. Dívka před ním mu řekla, že četla zatím jen zápisky ze září, samozřejmě že Hermiona tehdy psala, jak moc ho nenávidí. Tehdy se k ní choval jako pitomec. Přesto ho to ale zranilo a najednou měl velkou chuť popadnout ten deník a přečíst si každé slovo, které Hermiona napsala.

Místo toho si sedl na pohovku a řekl, „Opravdu? Jak to?“

„Protože jsi docela hrubý.“

„Díky. Říkáš, že ve tvém světě nejsem hrubý? Existuji vůbec v tvém světě?“

Hermiona si odfrkla. „Existuješ. A asi jsi skoro stejný jako tady. Tedy kromě toho, že v mém světě jsi mudlovský šmejd.“

Dracovi okamžitě překvapením spadla čelist, když Hermioně věnoval otřesený pohled.

Rozesmála se. „Dělám si srandu. Fakt jsi na chvíli vypadal vyděšeně. Nech mě hádat – to, že jsi čistokrevný, pro tebe znamená stejně moc jako pro Malfoye v mém světě?“

Draco se ušklíbl. „Nech mě hádat – v tvém světě jsem se k tobě choval jako úplný debil, protože jsem čistokrevný a ty jsi mudlovská šmejdka?“

„Něco takového,“ pokrčila rameny. „Víš, nepřekvapuje mě, že jsi i tady stejný. Upřímně si nedovedu představit svět, kde by Draco Malfoy nebyl nabubřelý zmetek.“

„Možná bys někdy měla popustit uzdu své fantazii,“ navrhl Draco. „Byla bys překvapená, na co bys mohla přijít.“

Hermiona mu věnovala skeptický pohled. „Jaký druh vztahu jste měli se zdejší Hermionou?“

Oči mu trochu potemněly náhlou potřebou změnit téma a řekl téměř obranným tónem: „Neměli jsme žádný vztah.“

„Tomu nevěřím,“ odtušila Hermiona a zavrtěla hlavou. „Tím chci říct, ty jsi primus… ona byla primuska. Sdíleli jste společenskou místnost. V noci jste spolu obcházeli hrad. Určitě jste museli mít nějaký druh vztahu, ať už dobrý nebo špatný.“

„Byli jsme přinuceni žít ve společných místnostech,“ trval na svém Draco, „a většinu času jsme dělali, co jsme mohli, abychom se sobě navzájem vyhnuli. Neměli jsme nic, co by se blížilo vztahu. Skoro jsme spolu nemluvili.“ Vyhýbal se dívčinu pohledu. Měl pocit, že kdyby jí pohlédl do očí, poznala by, že lže.

„V pořádku,“ odpověděla. „Když to říkáš.“ Usmála se na něj a na chvíli se odmlčela, než pokračovala: „Užil sis procházku?“

Draco na ni bezvýrazně zíral a přemýšlel, co tím myslela. Až pak si vzpomněl, že tak jí to předtím vysvětlil – že si musí vyčistit hlavu. Doopravdy ale šel hledat Pansy v naději, že by ho mohla přivést na jiné myšlenky.

Nenašel však ani ji, ani žádné své další přátele, takže místo toho šel ke Třem košťatům na pár osamělých drinků. „Jo,“ odpověděl rázně. „Opravdu jsem si to užil.“

„Co jsi dělal?“

Otevřel ústa, aby jí řekl, že to není její věc, ale přerušilo ho zaklepání na dveře. Zasténal. „Neříkej mi, že už jsou zpátky Potter a Lasičák.“

„Snad ne,“ zamračila se Hermiona.

Draco si nemohl pomoci, ale její postoj k Potterovi a Weasleymu ho pobavil. Přál by si, aby k nim podobný přístup měla i Hermiona, když ještě žila. Ušetřilo by mu to hodně podráždění.

„Jestli to budou oni,“ řekl, zatímco mířil ke vchodu, „tak je hodně drze pošlu pryč.“

Ušklíbl se a otevřel dveře za portrétem. K jeho překvapení za dveřmi stála Ginny Weasleyová. Podle jejího mrzutého výrazu poznal, že za ním nepřišla.

„Hmm, tolik k tomu udržet tajemství,“ zamumlal. „Vsadím se, že Potterovi a Lasičákovi trvalo kolik, dvacet vteřin, než ti řekli to, co nám Brumbál konkrétně zakázal komukoli říct?“

Usmála se a protáhla se kolem něj. „Kde je?“

„Nepamatuju si, že bych tě zval, Vízlice,“ odseknul.

„Hermiono?“ zvolala, když vcházela do společenské místnosti. Zarazila se při pohledu na dívku, sedící v křesle na druhém konci místnosti.

Hermiona okamžitě vstala; deník jí z klína spadl na zem se slabým žuchnutím, které ignorovala. „Ginny?“

Drobná zrzka rozšířila oči při užaslém pohledu na dívku. „Páni,“ vydechla. „Vypadáš úplně jako ona.“

Draco nadzvedl obočí. Dívčiny rysy opravdu zrcadlily ty Hermioniny, ale pár odlišností se našlo – ačkoli Ginny si jich pravděpodobně kvůli šoku ještě nevšimla.

Obě děvčata stála bez pohybu a dívala se na sebe jen pár okamžiků, když se najednou Ginny rozeběhla k Hermioně a pevně ji objala.

Přestože Hermiona byla omráčená tou náhlou akcí, okamžitě jí objetí vrátila.

„A objímáš taky jako ona,“ řekla Ginny měkce. Tak rychle, jak ji objala, jí i pustila, ale držela si ji na délku paží. „Harry a Ron měli pravdu – je to opravdu divné, ale… je tak milé vidět tvoji tvář. Vypadáš tolik jako ona.“

„To už mi říkali,“ usmála se Hermiona. Oči jí přejely k Dracovi.

„Chceš, aby odešla?“ zeptal se jí a pokynul směrem k Ginny.

„Vůbec ne,“ odpověděla Hermiona. „V mém světě to byla moje dobrá kamarádka. Je pěkné vidět i tvoji tvář, Ginny.“

Ginny se zazubila. „Máme si toho tolik co povědět. Chci o tobě vědět všechno – všechno o tvém světě. Všechno o mě v tvém světě.“

Hermiona se zahihňala. „Jasně...“ Znovu pohlédla na Draca. „Asi si můžeme jít popovídat do ložnice. Může tady zůstat, Malfoyi?“

Moc se mu to nelíbilo, ale stejně jí to dovolil. Měl pocit, že i kdyby zkusil Ginny vykopnout, nenechala by se – a upřímně se cítil tak psychicky vyčerpaný, že se s ní nechtěl hádat.

Ginny vypískla nadšením. Popadla Hermionu za ruku a táhla jí do ložnice, u toho nadšeně vyprávěla – něco o tom, že se vsadí, že bradavičtí chlapci z druhé dimenze jsou určitě hezčí než tady. Draco převrátil oči v sloup.

Když se díval, jak jdou do pokoje a zavírají za sebou dveře, začínal mít z Hermioniny dvojnice divný pocit. Ginnyina reakce na ni byla úplně odlišná, než čekal – byl to protiklad Potterovy reakce. Místo toho, aby byla šokovaná, smutná nebo vyděšená, Ginny byla šťastná a nadšená – jako kdyby zrovna šla do ložnice mluvit o holčičích věcech s opravdovou Hermionou. To mu vadilo. Když vypadala a zněla tolik podobně jako opravdová Hermiona, mohlo by být pro lidi snadné zapomenout, kdo opravdu je – nebo spíš, kdo opravdu není. Nebylo pochyb, že jednou z těch osob byla Ginny Weasleyová.

Ale to by ho nemělo obtěžovat. Nebyl to jeho problém. Jestli Vízlice chtěla předstírat, že ta dívka je její nejlepší přítelkyně, tak ať. Jestliže se jí chtěl Zjizvenec vyhýbat, ještě lépe. Draco se upřímně nestaral o to, jak kdo bude reagovat na novou Hermionu. Pro něj teď bylo nejdůležitější, jak se s tou situací vypořádá on sám.

Ale když mu pohled padl na deník, který Hermiona nechala ležet na zemi, zjistil, že nejdůležitější věc bude, najít pro něj místo, kde by ho tolik nelákalo vzít si ho a přečíst.