Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola druhá

Když následující ráno seděl Draco Malfoy stále ještě v pyžamu u stolu a vychutnával si svůj Earl Grey a toust, zahučení letaxu mu oznámilo Harryho příchod. Vešel do obývacího pokoje a našel svého šéfa a bývalou nemesis stát na koberečku před krbem a čistit si hůlkou hábit.

Lenivě se pousmál a nedbale se opřel o rám dveří. „No vážně, Harry. Vím, že jsem na tom včera večer nebyl valně, ale nemyslím si, že by si to zasloužilo osobní návštěvu… Ale když už jsi tady, můžu ti nabídnout čaj?“

Harry neochotně přičichl k šálku s Earl Greyem a protáhl obličej. „Kávu asi nemáš?“

Draco se ušklíbl: „Možná mám někde vzadu ve skříňce nějakou letitou sklenici. Mohl by velký Harry Potter přistoupit na kompromis anglické snídaně?“

Harry následoval Draca zpátky do kuchyně ke snídaňovému pultu a díval se, jak pobíhá mezi jednotlivými skříňkami. „Pěkné pyžamo, Draco. Černé hedvábí - proč mě to nepřekvapuje?“

Draco se naježil a postavil před Harryho čaj. „Tady máš, Harry. A dokonce jsem ti našel hrnek. Dáš si toust?“

Harry zavrtěl hlavou a zkusmo se napil. „To je dobrý, Draco… díky. Co dělá po ránu tvoje rameno?“

Draco se zatvářil přezíravě, dolil si šálek z křídově bílého čínského porcelánu a ukousl si z toustu. „Je v pohodě, jak jsem říkal už včera v noci. Opravdu nebylo nutné mě posílat ke Svatému Mungovi, zvládl bych si to ošetřit sám.“

Harry se na svého pobočníka zamračil. „Popáleniny od dračího ohně se nedají brát na lehkou váhu - bylo potřeba, aby se na to někdo podíval. O to víc, jelikož…“

„Jelikož?“

„Budu ti to tu muset nechat na hrbu.“

Draco pomalu odložil čajový šálek. „Harry Pottere, nepovídej, že tě konečně přemluvili, aby sis vzal aspoň část dovolené, kterou už odkládáš merlinvíjak dlouho?“

Harry zavrtěl hlavou: „Ne. Když jsem se včera večer vrátil do kanceláře, dostal jsem zprávu od Kingsleyho. Naléhavou…“

„Nic neříkej, nech mě hádat… Slavný Harry Potter musí zase zachránit svět…“

Harry zavrtěl hlavou. „Nevím. Nemůžu zacházet do detailů, ale je to něco, z čeho jde Pastorkovi hůlka do vývrtky. Nejspíš se ukáže, že jde jen o chytání vody do síta. Takže dokud budu pryč - máš to tu na starosti. Prostě - sekej dobrotu a snaž se nevytočit šéfa, jo?“ Tadeus Fitch, vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a Harryho bezprostřední nadřízený, přišel v bitvě o Bradavice o nejstaršího syna, takže byl zděšený, když Harry jmenoval syna bývalého Smrtijeda svým zástupcem. Obecně se míjeli s poměrně mrazivou zdvořilostí, ale došlo k několika incidentům, kdy byl Harry kvůli klidu a míru na oddělení nucen zasáhnout.

Draco zvedl ruce v gestu kapitulace. „Budu ztělesněním dobroty a pohody. Jen si hlídej záda a zavolej, kdybys potřeboval podporu.“

„Slibuju.“ Harry mrkl na hodinky. „Sakra, musím jít, nebo přijdu pozdě na schůzku. Díky za čaj, Draco. Nejspíš se uvidíme za pár dní, až to vyřeším.“

„Dávej si pozor, Harry… Ach, ty záludný parchante…“

Harry pozvedl obočí: „Pardon, ale...“

„... to by ses tedy sakra měl omluvit. Nechal jsi na mně všechno to papírování ke včerejšku, že jo?“

Harry pokrčil rameny a uculil se: „Co na to mám odpovědět, Malfoyi… musím jít zachránit svět…“

Když letax odnesl Harryho pryč, Draco se s úsměvem posadil a zakroutil hlavou. „Někdy toho chlapa fakt nenávidím…“

***

Harry vykročil z letaxu v baru U děravého kotle, který byl v tuto část dne, těsně před polednem, nezvykle tichý. Zdvořile kývl na Toma, rovnajícího za barem sklenice, a vyšel dveřmi do mudlovského světa na dostaveníčko s agentkou SHIELDu.

„Jak tu agentku Romanovovou poznám?“

„Ach, s tím si nedělejte starosti, pane Pottere. Jen tam buďte včas a ona si vás najde…“

Podnik s nápaditým názvem „U měděné konvice“ se nacházel jen pár ulic od Děravého kotle a představoval klasickou tuctovou londýnskou kavárnu, kde s výjimkou štamgastů nikdo nikoho neznal a každý se staral jen o své vlastní záležitosti. Harry si pomyslel, že káva je mírně řečeno nevýrazná, stejně jako místo setkání, ale mohlo to být horší. Oblečený v džínách, mikině a teniskách s nosem zabořeným do pochmurné detektivky věděl, že mu nikdo nevěnuje druhý pohled.

„Je tu volno?“

Dívka, která se před ním zastavila, byla oblečená podobně, do bundy na zip s kapucí, téměř o čtyři čísla větší než její velikost, a v pytlovitých džínách. Pod kapucí jí většinu obličeje zakrývaly velké brýle. Jestli tohle byla agentka Romanovová, pomyslel si Harry, nevypadala tak, jak očekával. Ostentativně se rozhlédl po množství prázdných židlí okolo, pokrčil rameny, přikývl a vrátil se ke knize.

Dívka se ponořila do obřího ruksaku, vytáhla mobil a několik minut si s ním pohrávala.

Pokud je to ona, pomyslel si znovu Harry, budou tu sedět celý den, jestli někdo brzy něco neřekne…

„Harry Potter?“ Dívčin hlas byl tichý, se slabým náznakem přízvuku.

Téměř nezvedl hlavu od knihy a krátce přikývl.

Dívka bez dalšího slova dopila svou kávu a odešla. Dal jí pár minut a pak ji následoval. Čekala na něj hned za rohem, kapuci staženou co nejvíc do obličeje.

„Slečna Romanovová, předpokládám? Maskování, zamezení rozpoznání obličeje, anonymní setkání, to je hodně utajování.“

„Jsem ohromena, pane Pottere. Nečekala jsem, že lidé s vaším… smýšlením budou znát takové věci jako aplikaci na rozpoznávání obličeje.“

Harry se pousmál. „Možná jsem čaroděj, slečno Romanovová, ale prvních jedenáct let svého života jsem strávil jako mudla a zůstal jsem s nimi v kontaktu. Ukázalo se, že v mé práci je docela užitečné být schopen pohybovat se mezi kouzelnickým a mudlovským světem.“

„Mudla?“

„Člověk bez magie, někdo jako vy.“

Vedla ho do postranní ulice k autu, které bylo jasně zvoleno tak, aby působilo stejně nenápadně jako ona. Jakmile nasedli, zapnula si bezpečností pás a otočila se k němu, aby si ho prohlédla. Zatímco ho studené modré oči studovaly, Harry se pousmál.

„Nevypadáte jako čaroděj.“

Harry obrátil oči v sloup. „Co jste čekala? Plášť, špičatý klobouk, dlouhou bílou bradku…“

„Kouzelnou hůlku?“

Tomu Harry nedokázal odolat, těm vykuleným a nevinným očím… „Slečno Romanovová, vy se ptáte na mou hůlku?“ Agentčin pohled ho přikoval na místě…

„Oukej, žádné vtipy o hůlce. Nejste ale tak daleko od reality; za normálních okolností bych na sobě měl plášť a při oficiálních příležitostech je známo, že nosím klobouk - ačkoliv si v něm připadám jako idiot - ale musíte mi dát ještě rok nebo dva, než začnu uvažovat o bradce. Teprve mi bylo třicet, víte. A když na to přijde - vy také nevypadáte jako americký tajný agent - nebo ruský, pokud mám být upřímný.“

„Co jste čekal vy - trenčkot, plstěný klobouk a tmavé brýle?“

Harry se zasmál a lišácky pozvedl obočí: „Taťánu Romanovu?“

Agentka Romanovová zavrčela: „James Bond. Fakt nenávidím Jamese Bonda. Víte, kolik narážek na Srdečné pozdravy z Ruska už bylo? Kromě toho, Romanova vůbec nebyla agentka, byla to sekretářka, která se do toho nechala zatáhnout, protože byla blondýna s velkými…“ neurčitě mávla nad svým hrudníkem, „... přednostmi.“

„To je celkem fér, to uznávám.“

„Takže… pane Pottere?“

„Harry.“

„Harry, kam jedeme?“

„Ven z města. Máte nějaké věci?“

„V kufru. A vy?“

„Já jsem v pohodě. A tohle je Anglie, auta mají zavazadlový prostor, ne kufr¹⁾.“

Romanovová podrážděně zafuněla, nastartovala auto a vystřelila z boční ulice tak prudce, že těsně minula projíždějící taxík. Harry se opřel o sedadlo a povzdechl si… Vypadalo to na další dlouhý den.

***

Harry je úspěšně odnavigoval ven z Londýna a na dálnici M40. Jakmile opustili město, zastavili u benzinové pumpy. „Musím si tohle převléknout,“ ukázala Romanovová pohrdavě na pytlovitou mikinu, „a doplnit hladinu kofeinu - pak mi můžete povědět, kam to do háje jedeme.“ Zanechala Harryho před kavárnou všudypřítomného obchodního řetězce a zamířila na dámy.

„Dám si nízkotučné kapučíno s vanilkou bez cukru.“

Harry zavrtěl hlavou. „Co se stalo s ‘černá nebo bílá’?“

Fronta v kavárně byla otravně dlouhá a Harry nevyhnutelně skončil mezi unaveně vyhlížející ženou s mrzutým dítětem a koketující slečnou, která vypadala, že je rozhodnutá získat jeho telefonní číslo. Když se konečně dostal na konec fronty, zjistil, že mu mladý barista hypnotizovaně zírá přes rameno.

„Haló - mohl bych dostat jedno kapu… Haló.“

„Ahoj, drahý, všechno v pořádku?“

Harry se ohlédl a vyvalil oči. Pytlovité, nelichotivé oblečení a obrovské brýle byly pryč, nahradil je černý kašmírový svetr, vysoké boty a úzké přiléhavé džíny, které odhalovaly křivky, ze kterých se Harrymu zatočila hlava. K ramenům jí ve volných pramenech splývaly jasně rusé vlasy a oslnivě se tloukly s rudými rty, takže se musel opravdu hodně snažit, aby ho ohledně nich nenapadaly profesionálně nevhodné myšlenky.

Romanovová naprosto ignorovala Harryho šokovaný výraz, zavěsila se mu na paži a ušklíbla se na vytrvalou slečnu stojící za ním. Pak se otočila zpět k baristovi a zadala mu objednávku.

Když Harry zaplatil, vybrali si tichý kout kavárny.

„Tak kam to jedeme, Gandalfe?“

Harry se vzchopil a obrátil oči v sloup. „Můžeme uzavřít dohodu? Slibuju, že nebudu dělat narážky na Jamese Bonda, když si ty budeš pamatovat, že se jmenuju Harry?“

Romanovová zkusmo usrkla kávu a pokrčila rameny. „Férová nabídka. Takže kolik toho víš - Harry?“

„No - Llanelwy je malé město s katedrálou v severním Walesu.“

„A těch 596? Číslo domu?“

Harry zavrtěl hlavou. „Jestli je to to, co si myslím, může jít o letopočet… 596 po Kristu.“

Zamrkala. „Páni. To je hodně dávno. Když žiješ ve Státech, máš tendenci zapomínat, jak staré věci v Británii jsou. Tam je všechno starší než sto let považováno za historické. Kdežto tady jsou i průměrné domy ve městech starší. Jak je to daleko?“

„Asi čtyři hodiny - možná víc, v závislosti na dopravě.“

Romanovová vstala a sáhla po kávě. „No, pak uděláme nejlíp, když kopneme do vrtule. Jdeme, Merline.“

„Emrys.“

Ztuhla na půl cesty k parkovišti a věnovala mu plnou a ničím nerušenou pozornost. „Co jsi to řekl?“

„Emrys,“ neodolal Harry samolibému úsměvu. „Podle některých legend je jméno Emrys běžně spojováno s mužem, kterého známe jako Merlina.“

„To si ze mě děláš srandu… Merlin?“

„To mě přivedlo k tomu letopočtu.“

Zabouchla dveře auta, otočila se k němu a ostře na něj pohlédla - podezírala ho, že se jí vysmívá. „Ale Merlin je mýtus. Jako Artuš, Ginevra a Lancelot…“

„... a kouzelníci a magie?“

„No, zatím jsem - pane Kouzelný - neviděla žádný důkaz. Ani bílého králíka z klobouku.“

„Nevrátíme se znovu k těm narážkám na velikost mé hůlky, že ne? Protože kouzelníci jsou na tyhle věci dost citliví…“

Když podrážděně nastartovala auto, Harry sebou škubl a pomyslel si: Dobře, přestaň s oplzlými vtipy, dokud ji líp nepoznáš…

Pocítil dopad předchozího dne a většinu cesty do Chesteru prodřímal. Probudil se jen kvůli komplikovanější navigaci po britském dálničním systému. V Chesteru se krátce zastavili na kávu a debatovali, jestli risknout jídlo u dálnice nebo pokračovat dál. Rozhodli se počkat. Protože Harry dával přednost tomu dát si slušné jídlo, až dorazí do cíle, chopil se na poslední úsek cesty řízení.

Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Cesta byla volná a během hodiny dorazili do malebného centra St. Asaphu.

Když Harry zabočil na parkoviště u katedrály, uvědomil si, že Nataša usnula s hlavou opřenou o okno. Ale jakmile motor utichl, okamžitě se probudila a byla ve střehu.

„Kde jsme?“

„V St. Asaphu. Támhle je katedrála.“

Zahleděla se na něj s náhle podezřívavým výrazem. „Myslela jsem, že jedeme do Llan.. Llan…“ ještě trochu rozespale se zadrhla na neznámém názvu.

Harry se usmál a otevřel dveře. „St. Asaph je anglický název, ale tohle je Wales, takže většina míst má dva. Llanelwy je to velšsky. Zvedej se, jdeme na procházku.“

Byl podvečer a starobylá katedrála už byla zavřená, a tak se jen bezcílně potloukali kolem, protahovali si nohy a orientovali se. Nataša měla nos nalepený na mobilu a hledala historii stavby.

„Úžasné…“ zamumlala s pohledem upřeným na opracované zdivo. „Ve třináctém století Angličané tohle místo vypálili a téměř srovnali se zemí, pak někdo zvaný Owain…“ Zaváhala nad velšským jménem.

„Glendower,“ dokončil Harry vstřícně a naklonil se jí přes rameno. „Myslím, že tak zní velšská výslovnost.“

„... A to říkají, že ruština je těžká. Jak to všechno vlastně víš? Nepřipadáš mi jako odborník na velšskou historii.“

„Četl jsem…“ usmál se Harry. „Před lety, jako bystrozorský nováček jsem se zasekl při zjišťování jednoho domu v takové maličké vesničce na pobřeží v Norfolku, který se využíval pro pašování temných artefaktů do země. Strávil jsem tři týdny tím, že jsem se vydával za spisovatele a bydlel v takovém miniaturním penzionu. Jediná věc, kterou jsem mohl číst, byla celá série detektivek o mnichovi, které tam někdo laskavě nechal na polici. Hrdina byl Velšan a bylo tam hodně o historickém pozadí - z dřívějších dob než tady, ale bylo to docela zajímavé, tak jsem si o tom přečetl něco dalšího, strávil tu pár dní a navštívil některé hrady.“

Ale Romanovová už ho neposlouchala. „Teď se tam nedívej…“ zamumlala, „ale myslím, že jsme sledováni. Světle modrý Ford na rohu.“

Harry jí vzal mobil z ruky a předstíral, že s ním Natašu fotí, přičemž pečlivě zachytil Ford v pozadí. „Mám je.“

Když se vrátili ke svému autu, Harry ji ležérně objal kolem ramen. „Doufejme, že hledají dva agenty, ne mladý pár. Myslíš, že je nějaká šance, že neví, jak vypadáme?“

Nataša pokrčila rameny. „Abych byla upřímná, pochybuju, že už na tebe narazili. Ani SHIELD nemá o britské kouzelnické komunitě prakticky nic. Mě ale… mě ale budou znát… ačkoliv jsem doufala, že si nás možná ještě nevšimli.“

„Neměj obavy. Až se sem zítra vrátíme, nepoznala by tě ani vlastní matka… nech to na mně.“

„Vlastní matka by mě nepoznala už teď,“ zamumlala Nataša. „Ale co tě vede k myšlence, že je můžeme oklamat? Nejsem jediná, kdo má zařízení na rozpoznání obličeje, víš.“

Harry se samolibě uculil, přitáhl si ji trochu blíž kvůli autentičnosti, mírně se k ní natočil tělem, což mělo agentům ztížit výhled na jejich tváře, a celou dobu se snažil nevšímat faktu, jak dobře k sobě pasují. „Klid, agentko Romanovová. Možná mají zařízení na rozpoznání obličeje, ale ty máš kouzelníka. Mám to pod kontrolou, jak se říká. Pojď, potřebujeme najít hotel.“

„Nemáme rezervaci. Máš na mysli něco konkrétního?“

Harry přikývl. „Je to o kousek dál, ale znám to tam. A oni budou očekávat, že zůstaneme poblíž.“

„Víš, že nás můžou sledovat?“

„Nech to na mně.“

Po výjezdu z parkoviště instruoval Harry Natašu, aby projela kolem agentů Hydry. Když se mu v ruce zhmotnila hůlka, nadskočila. Ignoroval její překvapení, a jakmile se přiblížili k druhému autu, vyslal zpod okraje okna na jeho kapotu kradmé kouzlo.

„Takže ty fakt máš hůlku,“ usmála se Nataša. „Co jsi právě udělal?“

„Řeknu to takhle. Bude jim chvíli trvat, než nastartují,“ uculil se Harry. Zaručeně, protože když se podívali do zrcátka, viděl, jak jeden z agentů vystupuje z auta a zvedá kapotu. Vypadal rozzuřeně. Harryho úsměv se prohloubil.

Jakmile byli z dohledu, Harry je nasměroval do vnitrozemí a vedl je po vedlejších cestách krásnou velšskou krajinou do sympatického malého hostince, který stál u cesty do údolí. Zaparkovali a Harry ukázal na malebné ruiny o kousek níž. „Opatství Valle Crucis. Tenhle hostinec patřil k jeho statkům. Když jsem tu byl naposledy, vedl jsem zajímavý rozhovor s jedním moc příjemným mnichem - zapomněl jsem, jak se jmenoval. Potěšilo ho, že ho můžu vidět - neměl jsem to srdce mu říct, že jsem kouzelník. Byl jsem si dost jistý, že by to nelibě nesl.“

Najednou si uvědomil, že se na něj Nataša dívá, jako kdyby mu narostla další hlava. „Duchové,“ prohlásila kategoricky, „Harry, duchové neexistují.“

„Říkáš ty,“ odsekl. „Když jsem chodil do školy, byli prostě běžnou součástí života… Ještě nikdy jsem nepotkal čarodějku nebo kouzelníka, kteří by je neviděli.“

„Fantastické. Počítám, že příště mi povíš, že v těchhle horách stále žijí draci.“

Harry vážně zakroutil hlavou. „Ve volné přírodě ne. Existují samozřejmě původní britské druhy draků, velšský zelený a hebridský černý, ale pokud vím, ve volné přírodě už nezůstali. Chov draků je od Sjezdu mágů v roce 1709 nelegální. V nejvzdálenějších oblastech Severního Walesu je sice několik soukromých chovatelů a nějaká rodina ve Skotsku, ale většina draků v Evropě žije dnes ve zvláštních rezervacích.“

„Dobrý bože,“ vydechla Nataša dost omráčeně. „Prosím, už mi nic neříkej… Myslím, že bych to nemusela zvládnout.“

„Vážně vypadáš, jako by ses potřebovala napít. Pojď, doufejme, že tu mají volno.“

Měli štěstí. V tomto ročním období byl hostinec celkem tichý a paní domácí jim s chutí vyšla vstříc.

„Jen na jednu noc, pane ehm…?“

„Potter, Harry Potter.“ Už v okamžiku, kdy otevřel pusu, si uvědomil, že měl asi uvést falešné jméno, ale teď už bylo pozdě to řešit.

Hostinská nejistě těkala pohledem od jednoho ke druhému. „Jeden pokoj nebo dva?“

„Ach, jenom jeden, prosím,“ opřela se Nataša důvěrně o Harryho. Obraz šťastného páru.

Žena se usmála. „Jistě. Můžete se prosím podepsat do knihy hostů…?“

Nataša popošla blíž a podepsala se jako Natálie Potterová z Charing Cross Road v Londýně. Když si zamluvili stůl na večeři, následovali hostinskou po schodech nahoru do příjemně velké ložnice v podkroví. Jakmile odešla, Harry se otočil na Natašu. „Jsi si jistá, že nechceš radši dva pokoje?“

Naprosto bezstarostně zavrtěla hlavou, pohroužená do mobilu. „Máš pravdu. Hydra bude hledat dva agenty, nikoliv pár. A neznají tvoje jméno, což taky pomůže. Klid, Harry, myslím, že jsem při plnění svých povinností už dělala několik nepříjemných věcí. Zvládnu s tebou sdílet velkou a pohodlně vypadající postel. Pokud samozřejmě nechrápeš; v tom případě tě budu muset zastřelit.“

Žertuje, pomyslel si Harry. Aspoň v to doufal.

***

PA: Hostinec, ve kterém se Harry a Nataša ubytovali, je skutečný - a velmi doporučovaný. Je známo, že tam straší, a přestože jsem si při jeho návštěvě s nikým z bývalých obyvatel nepopovídala, s dcerou nás ve dvě, ve čtyři a v šest ráno probudilo klepání na dveře, i když naše pokoje se nacházely na opačných koncích chodby, kde byl obsazený už jen jeden další pokoj, a host, který v něm byl ubytovaný, popíral, že by s tím měl cokoliv společného!

Poznámky k překladu:

1)   Kufr x zavazadlový prostor: poněkud těžkopádné vybruslení z rozdílu mezi britskou a americkou angličtinou – v Anglii se ona část auta označuje „boot“, v Americe „trunk“. Přistoupila jsem k tomu tak, že Britové jakožto konzervativnější by použili kompletní spisovný výraz.