Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8 - Štěstí

“Fascinující.”

Stařec si hladil dlouhé vousy a díval se na povědomou dívku sedící naproti němu. Oči se mu třpytily a na rtech mu pohrával malý úsměv. Pohlédl nejdřív na Draca, pak na Harryho a Rona a věcně pronesl. “Toto není Hermiona Grangerová.”

Ron vypadal zmateně. “Jak to? Vždyť vypadá úplně jako Hermiona, pane profesore.”

Profesor Brumbál přikývl. “To opravdu vypadá, pane Weasley. Chtěl jsem říct, že to není ta Hermiona Grangerová, kterou jste znal a miloval. Nikdo ji nepřivedl zpátky k životu.”

“Pořád to nechápu,” připustil Ron a zavrtěl hlavou.

“Já ano,” prohlásil tiše Harry. Všichni se na něj podívali. “Ona je -”

“Z jiného světa,” dokončil jeho větu Brumbál. “Pozoruhodné. Skutečně pozoruhodné.”

Draco na staříka zvědavě pohlédl. Opět dokázal všechno uhodnout. Hermiona se na něj dívala se stejným výrazem.

“Znal jsem čarodějky a kouzelníky, kteří cestovali do jiných dimenzí, ale nikdo z nich nebyl tak mladý,” pokračoval Brumbál. “Jak jste to zvládla, slečno Grangerová?”

Hermiona vypadala, že se cítí nepohodlně, když na ni všichni v místnosti upřeli svou pozornost. “Ko-kouzlo. Bylo to kouzlo.”

“Hmm,” zamyslel se Brumbál. “A co přesně vás přivádí do našeho světa?”

“Já…” Hermionin hlas se vytratil. Vypadalo to, že si není jistá, co říct, nebo jak to říct. “Nevěděla jsem, že skončím tady. To kouzlo – nebylo konkrétní. Myslím tím, že jsem nemohla přesně určit, kam se dostanu. Mohla jsem stejně dobře skončit v opuštěném světě nebo ve světě obrů. Opravdu jsem nevěděla, jak to zjistit předem.” 

Brumbál potřásl hlavou. “Jaký důvod by mohla mít mladá dáma jako vy pro takový risk?”

Sklonila hlavu. “Oni… Hledali mě.”

Dracovy oči se trochu rozšířily. Tohle mu neřekla. Proč mu to neřekla, když se jí ptal, proč utekla ze svého světa?

“Měsíce jsem utíkala před smrtijedy. Byli odhodláni mě zabít. Tak moc, že jsem musela opustit svůj svět nebo by mě chytili. Klidně si myslete, že jsem šílená, ale zvolila jsem první možnost. I kdybych skončila v nějaké strašném světě, nebylo by to tak zlé jako to, co mi smrtijedi chtěli udělat.”

Ron, udivený celým rozhovorem, se zeptal: “Proč tě chtěli zabít?”

Hermiona si povzdechla. “Protože jsem blízká přítelkyně Harryho Pottera.”

Dracovi se zadrhl dech v hrdle. Pohlédl na Harryho, který měl ve tváři ztrápený výraz.

V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho, jako by každý zpracovával dívčin příběh. Nakonec Hermiona znovu promluvila.

“Oni – smrtijedi – se na mě zaměřili, protože jsme si s Harrym blízcí. Myslím, že usoudili, že se přese mě dostanou k němu a že když mě zabijí, zničí ho to a budou s ním moci lépe manipulovat.”

“Jak víš, že jsi jejich cíl?” chtěl vědět Harry. “Nevím o tom, že by smrtijedi někoho varovali předtím, než ho napadnou.”

Hermiona zírala na podlahu, pak pomalu zvedla ruku k výstřihu svého trička a trochu ho stáhla dolů, aby odhalila ošklivou jizvu pár centimetrů pod klíční kostí – blízko srdce. Draco se rychle podíval jinam. Tato dívka nemusela být ta stejná Hermiona, kterou znal, ale vypadala úplně stejně a pohled na tu jizvu mu vrátil příliš mnoho zlých vzpomínek.

“Myslím, že tohle bylo moje varování,” řekla tiše, když si uhladila tričko zpět na své místo. “To je můj suvenýr z chvíle, kdy mě chtěli poprvé zabít.”

“Jak jsi jim unikla?” zašeptal Ron. Očividně to na něj mělo stejný vliv jako na Draca.

Hermiona vzhlédla. “Profesor Brumbál mě zachránil.” Pohlédla na starce a usmála se, když jí po tváři stékala slza. “Narazil na nás, když mě ti smrtijedi napadli, a zachránil mi život. Potom mi dal pár ochranných amuletů na obranu proti budoucím útokům, ale… ale oni zjistili, jak je obejít a pořád se pokoušeli mě zranit. Dokonce pátrali i po mých rodičích. Chápete to? Šli dokonce mezi mudly, aby zabili mé rodiče.”

“A… povedlo se jim to?” zeptal se váhavě Ron. Vypadalo to, že pouze on byl s to vůbec promluvit.

“Naštěstí ne,” odpověděla Hermiona. “Ale podpálili jejich dům – můj dům. Rodiče naštěstí zrovna nebyli doma, ale přišli jsme o všechno. Tady po tom jsem si uvědomila, že to už není kvůli Harrymu Potterovi. Ti smrtijedi nechtěli přijmout fakt, že mě nedostali a byli odhodláni dokončit, co začali. Už mě nechtěli zabít kvůli Harrymu – chtěli mě prostě mrtvou.” Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: “Tak proto jsem přišla sem. Proto jsem odešla z mého světa. Oni by mě nepřestali pronásledovat… nebo moje přátele a rodinu. Musela jsem odejít.”

Draco sledoval, jak jí tečou slzy z očí a bojoval s náhlou potřebou jí obejmout – ujistit ji, že všechno bude v pořádku. Vypadala zlomeně a vyděšeně a on najednou nechtěl nic víc než jí pomoci.

“To je politováníhodné,” promluvil Brumbál. “Ujišťuji vás, že prozatím zde budete v bezpečí. Existuje možnost, že by někdo mohl vaše kouzlo vysledovat?”

Hermiona zavrtěla hlavou. “Ne, pane profesore. Učinila jsem všechna preventivní opatření. Není možné, že by mě někdo mohl sledovat do tohoto světa. Naneštěstí však neznám způsob, jak se vrátit zpátky domů. To byl ten jediný způsob, jak se ujistit, že budu v bezpečí, ať se dostanu kamkoli.”

Brumbál přikývl. “To jsem se domníval.” Pomalu vstal z křesla. “Myslím, že nejlepší bude, když zůstanete v těchto komnatách po zbytek víkendu. Bylo by lepší, kdyby nikdo další nevěděl o vaší přítomnosti. Samozřejmě budu informovat zaměstnance hradu. V pondělí to oznámím studentům při snídani.” Zastavil se, aby se podíval na Draca, Harryho a Rona. “Předpokládám, že všichni umíte udržet tajemství?”

Všichni tři chlapci přikývli.

“Velmi dobře. Slečno Grangerová, vítejte v našem světě.”

“Děkuji, pane profesore,” odpověděla slušně.

Starý muž se nejdřív usmál na ni a pak i na chlapce. “Uvidíme se v pondělí.” A s tím odešel.

Další nepříjemné ticho zaplnilo znovu místnost. Vypadalo to, že Ron už nemá co říct a že Harry toho naopak chce říct až moc, ale nemůže se rozhodnout, s čím začít. Když se konečně rozhodl, řekl: “Já-já radši půjdu.”

Ron zarkal. “Co? Harry, ale - Hermiona je-”

“Rone, ty můžeš zůstat, jestli chceš, ale já prostě… tu teď nemůžu být.”

“Co kdybyste odešli oba?” navrhl Draco s úmyslem být co nejvíc hrubý. “Jsem si jistý, že Grangerová by si ráda odpočinula. Měla docela vzrušující den. Takže bych ocenil, kdybyste byli tak laskaví a vyprovodili se ven.”

Ron po něm hodil pohledem, ale Harry jen zíral na podlahu.

“Fajn,” odvětil Ron. “Ale můžeš počítat s tím, že se vrátíme později.” Otočil se k Hermioně a natáhl ruku. “Hermiono, bylo mi potěšením… tě poznat?”

Hermiona se slabě usmála a potřásla mu rukou. “Nápodobně.”

Ron dal Harrymu ruku na rameno. “Pojď, Harry.”

Harry přikývl a pohlédl ještě jednou na Hermionu, než následoval Rona pryč ze společenské místnosti.

Poté, co odešli, vydala Hermiona zvuk, o kterém byl Draco přesvědčený, že zněl jako úlevný výdech. “Myslím si, že mě Harry nenávidí,” řekla a vypadala trochu pobaveně.

“Nenávidí?” divil se Draco. “Ne, nemyslím, že tě nenávidí. Řekl bych, že je z tebe trochu vyděšený. Ale to je naprosto pochopitelné.”

Hermionin pohled přelétl na Draca. “A ty jsi ze mě vyděšený?”

“Upřímně?” zeptal se Draco. “Ano, jsem.”

“Aha,” řekla Hermiona a sklopila pohled.

Draco si založil ruce na hrudi. “Vadí ti to, že Potter reagoval takhle?”

Pokrčila rameny. “Mělo by mi to vadit?”

“No, nevím. Asi záleží na tom, jak blízcí jste si byli ve tvém světě.” Odmlčel se a nadzvedl obočí. “A prosím, neříkej mi, že jste si vy dva… blízcí.” Poslední slovo svůdně protáhl.

Na krátkou chvíli na něj zírala bez výrazu, ale pak rychle propukla v smích. “Já? A Harry Potter? Takhle blízcí? Ne, ne, ne, ne. Určitě ne. Proč? Byli si… blízcí tady?”

Ta otázka se dotkla citlivého místa, ale Draco to mistrně zakryl. “Ne, byli jen přátelé. Ale… nevím. Myslím si, že se Potter Grangerové líbil.” Ha, pomyslel si, to je slabé slovo.

“Ach. V mém světě ne. Harry a já jsme byli jen a pouze přátelé – nic víc, nic míň.”

“Takže jsi objevila aspoň jednu věc, která je ve tvém světě odlišná.”

Hermiona se usmála. “To asi ano.”

Draco si odkašlal. “Tak,” řekl a zvedl se ze židle. “Opravdu by sis měla odpočinout. Můžeš spát na gauči.”

Trochu se zamračila. “Na gauči? Spíš jsem si myslela, že bych mohla spát v Hermionině pokoji.”

Doufal, že to nenavrhne. Pravda byla, že nemohl vystát myšlenku na to, aby kdokoli spal v její ložnici. Od její smrti byla ta místnost nedotčená – až na těch pár chvil, kdy tam vstoupil on – a chtěl, aby to tak zůstalo. Samozřejmě věděl, že Brumbál brzy jmenuje nějakou dívku novou primuskou a ta se nastěhuje se všemi svými věcmi, takže Hermioninu pozůstalost pošlou jejím rodičům. Takže by bylo asi nejlepší, aby tam přespalo Hermionino dvojče z paralelního vesmíru.

“Jasně,” zamumlal. “Chovej se tu jako doma.”

Hermiona zívla. “Moc ti děkuji, že jsi nebyl příliš vyděšený a nevyhodil mě z hradu nebo tak něco. Poprvé za dlouhou dobu se cítím bezpečně.”

“Dobře,” řekl Draco. “To jsem rád. A teď, jestli mě omluvíš, se půjdu na chvíli projít, aby sis mohla odpočinout. Zvládneš to tu sama?”

Přikývla. “Určitě.”

“Tak fajn,” odpověděl. Najednou cítil to, co musel cítit před chvílí Potter. Dopad toho, že vidí Hermionu živou a zdravou – i když to nebyla doopravdy ona – byl prostě příliš drtivý. Potřeboval čas na to si to v sobě zpracovat. Potřeboval si pročistit hlavu.

“Uvidíme se později,” zamumlal a měl se k odchodu.

“Počkej, Malfoyi?” zavolala za ním. “Než odejdeš, jsem zvědavá… jak jsem… totiž, jak ona zemřela?”

Ta otázka ho zastavila. Chvíli tam stál zády k ní se zavřenýma očima. Věděl, že tu otázku dříve či později položí, ale doufal, že to bude spíš později, a hlavně, že se zeptá někoho jiného. Dával přednost tomu nemyslet na to, jak zemřela a každý den se snažil vytlačit tu vzpomínku ze své mysli kdykoli, když se mu tam vplížila.

Po dlouhé odmlce řekl měkce: “Zabili ji.” Otočil se tváří k ní. “Zabil ji smrtijed. Protože si byla blízká s Harry Potterem.”

Její oči se rozšířily. “Ach,” zašeptala.

“Jo… Proto ti asi Brumbál tak rychle dovolil tu zůstat. Tvůj příběh nás zasáhl. Nepřekvapilo by mě, kdyby to Brumbál bral jako svou druhou šanci. Jako… nevím. Nebyl schopný Hermionu zachránit. Takže teď může zachránit aspoň tebe.”

Hermiona se křivě usmála. “To mám štěstí.”

“Jo,” zamumlal Draco. “To máš štěstí.”

Nemohl si pomoct, ale cítil, že to není fér. Tuhle dívku tu budou střežit. Sakra – určitě měla někoho, kdo jí zajistí bezpečí i v jejím světě. Proč neměla stejnou ochranu i jejich Hermiona, když ji potřebovala? Proč nemohla být zachráněna i jejich Hermiona? Najednou si uvědomil, že na dívku před sebou zírá.

“Neopouštěj tyto prostory,” vyštěknul. “Za žádných okolností neotvírej dveře, rozumíš?”

Hermiona přikývla. Zloby v jeho hlase si buď nevšimla, nebo se rozhodla ji ignorovat. “Kam jdeš?”

“Už jsem ti to řekl. Jen… potřebuji se na chvíli projít. Nebudu pryč dlouho.”

“V pořádku,” odpověděla tiše. “Takže se uvidíme později.”

Draco jí nepokynul na rozloučenou. Pouze si vzal bundu a proužkovaný zeleno-stříbrný šál a vyběhl ven tak rychle, jak jen dovedl. Když vykročil na chodbu, vydal vzlyk – jen jeden. To bylo vše, co si dovolil. Rychle znovunabyl rozvahu a nasadil svůj obvyklý výraz arogance a nezájmu. Když se rytíř na portrétu střežící vstup do jeho společenské místnosti zeptal, jestli je v pořádku, ignoroval ho a šel dál.

Vidět tuto dívku, která mu tak moc připomínala Hermionu, bylo na něj v tuto chvíli příliš. Přineslo mu to tolik vzpomínek a zamíchalo to tolika nesourodými emocemi v jeho nitru. S celou tou situací se vypořádá později. Ale teď na to všechno chtěl pouze zapomenout.