Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola desátá, ve které mají Hermiona a Severus dlouhý, už dávno potřebný rozhovor…

Hermiona se znovu cítila jako školačka a ne zrovna v příjemném slova smyslu. Severus se právě v tuhle chvíli nacházel v Šéfově kanceláři a každou minutu měla přijít řada na ni. Neměla tušení, proč je musel vyslýchat každého zvlášť, ale určitě to nebylo dobré.

Setkání bylo naplánováno na deset hodin. Teď bylo čtvrt na dvanáct a Severus ani Šéf ještě nevzali na vědomí její přítomnost.

Nejhorší scénáře, které si během uplynulé hodiny představovala, se jen zhoršovaly.

Odbilo půl dvanácté a ona začala vážně přemýšlet o tom, že prostě vejde dovnitř a zeptá se, co se sakra děje. Když ale položila ruku na kliku, varovné brnění, které jí vystřelilo až do ramene, jí sdělilo, že s ochrannými kouzly na dveřích se pravděpodobně nechce pustit do křížku.

V ochranných kouzlech byl Šéf vždycky dobrý.

S povzdechem, který se spíš podobal hněvivému zafunění, se zhroutila zpátky na židli.

Přesně v jedenáct třicet osm klaply dveře. „... o tom, Severusi,“ slyšela říkat Šéfa.

Když Severus vešel do čekárny, vypadal naprosto šokovaně.

„Hej,“ oslovila ho a mávla na něj čerstvě napravenou pravou rukou. Včera musela u Svatého Munga čekat tři hodiny, než se na ni někdo podíval, a stále byla svým způsobem naštvaná, že ji tam Severus přiměl jít.

Hleděl přímo skrz ni.

Přiblížila se a mírně s ním zatřásla. „Severusi?“

Pomalu na ni zaostřil pohled. „Cože?“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se nedůvěřivě.

Odkašlal si, ale pořád se tvářil značně nesoustředěně. „Ehm, jo, fajn,“ potvrdil rozpačitě. „Musím… Promluvíme si později, Hermiono.“

„Pojď dál, Grangerová,“ ozval se Šéf. „Severusi, budeme v kontaktu?“

„Ano,“ přitakal Severus, zatímco Hermiona vešla do kanceláře. Pořád to znělo omámeně.

Dveře se s klapnutím zavřely. Bez zájmu zaznamenala, že Šéf neobnovil ochranná kouzla. „Jak se dneska ráno cítíš, Grangerová?“

„Jako kdybych strávila včerejšek ve svém osobním pekle,“ postěžovala si. „Oba víme, že už jsem byla v prdeli dřív, ale posledních osmačtyřicet hodin bylo fakt divokých.“

„Aspoň, že seš si toho vědoma,“ řekl Šéf nevesele. „Otázkou je, co navrhuješ, abychom s tím udělali?“

Zavřela oči a jediné, co viděla, byl vysílený Severus, ležící na podlaze a lapající po dechu. „Můj úsudek byl narušený,“ připustila. „Největší část toho bince nastala, protože jsem jednala bez přemýšlení.“ Trochu jí to lámalo srdce. „Pane, žádám o převelení. Nechci, aby se Severusův život kvůli tomu znovu ocitl v ohrožení.“

„O tom by sis nejspíš měla promluvit se strýčkem Severusem,“ poznamenal Šéf s lehce cukajícími koutky. „A pro informaci, jsi jedním z nejlepších agentů, které kdy odbor záhad měl, Grangerová. Ty a Severus jste zvládali nemožné tak často, že jste úplně zapomněli, jak nemožné to ve skutečnosti je.“

„Ale…“ ohradila se.

„Ale,“ potvrdil s přikývnutím. „Oba víme, že kariéra Těch, o nichž se nemluví, je krátká. Byla jsi v terénu patnáct let, což je déle, než by se po někom mělo chtít. Jsi vyhořelá, Grangerová. Bez urážky.“

Pokrčila rameny a odpověděla rovněž přikývnutím. „To máš pravdu. Jsem unavená. Tak co s tím?“

Přerovnal několik papírů na stole. „Věř mi, nebo ne, je to úplně jednoduché. Máš na výběr: buď si ponecháš svou práci, nebo svoje krytí.“

Zamrkala: „Cože?“

„Můžeme tě posadit za stůl tady v OZ, nebo si můžeš nechat svou práci ve Velké knihovně,“ objasnil. „Mluvil jsem dneska ráno s tvým nadřízeným a on řekl, že je ochotný ti držet místo tak dlouho, dokud – cituju – ‘dokud se z toho neoklepeš.’“

Usmála se a zakroutila nad tím  hlavou. „To zní jako Mark. Urazíš se moc, když řeknu, ať si tu zdejší kancelářskou práci strčíš za klobouk?“

„Míň, než si myslíš,“ odpověděl Šéf s uchechtnutím. „Vzhledem k tomu, že dělám totéž.“

Chvilku jí to trvalo, ale jakmile jí to došlo, vykulila oči. „Vážně?“

„Vážně,“ potvrdil. „Možná tě to překvapí, Grangerová, ale já si to utajování nijak neužívám. Navíc všechen ten bordel s mým pitomým bratrancem mě přivedl k zamyšlení nad zákonem o reparacích.“

Pozvedla obočí.

„Pitomá nebelvírka,“ odpálkoval ji laskavým tónem. „Ne takhle – spolupráce se mnou a se Severusem tě nic nenaučila?“

„Samozřejmě, že jo, ty mizero. Jen tě prostě někdy ráda vytáčím,“ odvětila se smíchem. „Říkej tomu pracovní benefit.“

Zakoulel očima a zhluboka vzdychl. „Když ne ty, tak strýček Severus…“ zabručel. „Víš, co stálo posílání těch pornofotek na můj zatracený mobil?“

„Jestli tě to potěší, dost ho to bavilo.“

„Děkuju za zdůvodnění, proč ti nedovoluju vypisovat výkazy výdajů,“ odtušil sarkasticky. „Nicméně k oné záležitosti… chystal jsem se říct, že jsem došel k poznání, že ti, kteří byli postiženi zákonem o reparacích, zoufale potřebují navést správným směrem. Opravdu se nemají na koho obrátit, a proto byl Lestrange schopný najít pro svoje záměry živnou půdu.“

Uculila se, takže přesně věděl, že ho popíchne. „Říkáš tedy, že se chystáš vybudovat nějaký kult, hm?“

Rozesmál se. „Skoro. Jen jsem myslel něco trochu víc na způsob nadace. Finanční poradenství, informace o zaměstnání, právní služby, takovéhle věci.“

Páni. Myslel to vážně.

„Odkud se vzal ten náhlý výbuch filantropie?“ zeptala se s nefalšovanou zvědavostí.

„No, když to musíš vědět…“ protáhl dramaticky. „Chci požádat Astorii o ruku a chci, aby věděla, že si bere někoho, kdo za to stojí. Někoho, kdo jen neomílá stále dokola minulost.“

„To je… svým způsobem roztomilé, opravdu,“ připustila. „Ty a Ron byste měli někdy hodit řeč. Zeptej se ho, jak přiměl Padmu Patilovou, aby si ho vzala – možná máte společného víc, než si myslíš.“

Ušklíbl se, až se mu zablýskly zuby. „Přirovnáváš mě k Vlezlíkovi?“

S dramatickým zakoulením očí sebrala ze stolu sponku na papíry a hodila mu ji na hlavu. „Jestli se chceš znovu začlenit do slušné společnosti, musíš se naučit být milý. Na každého.“

Zamumlal něco, co mohlo i nemuselo znít: „Merlin nás chraň před spravedlivými nebelvíry…“ Rozhodla se to ignorovat.

„Takže když ty bereš do zaječích, kdo je nový Šéf?“

„Pořád stejně zvědavá, Grangerová,“ odpálkoval ji.

Založila si ruce na hrudi a věnovala mu dlouhý, vyrovnaný pohled.

„Není na mě, abych ti to řekl,“ trval na své. „Ale můžeš se na to zeptat Severuse, jestli chceš.“ Nasadil škádlivý výraz. „A nevyhodil jsem tě právě? Co tu ještě děláš?“

Vstala a podala mu ruku. „Bylo fajn s tebou pracovat, Šéfe.“

Obešel stůl, podanou ruku ignoroval a vtáhl ji do nečekaného objetí. „Byla to sranda, Grangerová. Stavíš se někdy na Manoru, že jo?“

„A to jsem si myslela, že ti nebudu chybět,“ podotkla sarkasticky a z legrace ho plácla po tváři.

„Nějak mám pocit, že by můj život nebyl úplný, kdybyste ty a Severus neustále necourali do mé kanceláře, nepožadovali směšně vysoké částky a nenutili mě omlouvat se každému významnému politikovi v Evropě,“ odsekl. „Dotyčná kancelář jen změní umístění.“

Hermiona si odfrkla: „Dobře víš, že Belgie byla Severusova chyba, Draco.“

„To vyjde nastejno, Hermiono,“ řekl a v očích mu zajiskřilo pobavením nad jejím přijetím faktu, že už není jejím Šéfem. „A teď vypadni.“

****

„Jsem dokonale schopná to z tebe vytlouct, víš,“ prohlásila Hermiona rázně.

Severus se zlostně zamračil: „Plané hrozby tě nikam nedovedou, Hermiono.“

„Proč jste ty a Malfoy tak zatraceně tajemní?“ zeptala se a frustrovaně praštila dlaněmi o stůl. „Přece to nepoběžím vyklopit Věštci nebo tak něco!“

„O to tu nejde,“ namítl rozčileně.

Zafuněla a procedila mezi zuby: „Tak o co?“

Jako kdyby… se nějak přikrčil. „O to, že jsem to já, chápeš?“ řekl a sesunul se na sedadlo. „Draco mě požádal, ať to po něm převezmu.“

Ach.

Ach. Vykulila oči: „Ehm, Severusi?“

Něco houkl.

„Ne…“ Jak to decentně vyjádřit? Asi to nejspíš nejde. „Nevisí ti nad hlavou hrozba rozsudku smrti?“ zeptala se neutrální tónem.

S úšklebkem natáhl ruku a poplácal ji po předloktí. „Vrcholně taktní, drahá,“ konstatoval povýšeně a ignoroval její zavrčení. „Zdá se, že to je jen ona metaforická voda pod mostem,“ pokračoval odpovědí na její otázku. „Když jsem se zeptal Draca na totéž, předal mi oficiální ministerský dokument s prominutím trestu za ‘veškeré činy spáchané v době války’. Inkoust byl stále ještě vlhký.“

„Prostě jen tak?“ zeptala se suše.

Ještě pořád nestáhl ruku. „Prostě jen tak. Zdá se, že jsem svobodný. Pokud tedy řeknu ‘ano’.“

Ostře si odfrkla. „Ministerští parchanti. Oni tě nikdy nenechají na pokoji.“

„Mám za sebou horší záležitosti,“ podotkl a ona věděla, že tím myslel Albuse Brumbála i Voldemorta. „A bude docela novinka mít práci, která nezahrnuje každodenní riskování života a končetin.“

„Ale všechno to papírování,“ podotkla, protože nebyla schopná se zastavit.

Usmál se tak široce, až se mu zablýskly zuby. Takhle smát se ho asi nikdy dřív neviděla. „Pokud si vzpomínáš, Hermiono, všechny ty papíry musí vyplňovat agenti. Šéf je jen archivuje.“

„Ty mazaný parchante,“ zasmála se a slabě mu stiskla ruku. „Takže to tedy po něm vezmeš?“

„Možná ano,“ odpověděl s kývnutím. „Je to buď tohle, nebo fronta na pracáku.“

Ještě to nebylo úplně zpracované. Slabě zavrtěla hlavou; ne, že by s něčím nesouhlasila, jen… přemýšlela. „Ty budeš řídit odbor záhad a ze mě bude skutečná knihovnice,“ pronesla užasle. „Fakt to uděláme.“

„Uděláme.“

„Bude divné nevídat tě každý den,“ odpověděla pomalu. Nebyla si jistá, kam tím míří, ale cítila, že to potřebuje říct bez ohledu na okolnosti. „Byli jsme parťáci tak dlouho, že nevím, jak budu dělat něco jiného.“

Severus se posunul v křesle a konečně pustil její ruku – okamžitě tu ztrátu pocítila. „Zvládneme to,“ prohlásil neochotně. „Vždycky všechno zvládneme.“

„Vždycky všechno zvládneme,“ zopakovala. Čekala, že se rozpláče zklamáním.

Takže takové to je, skončit na smetišti.

Severus mluvil dál, ale ona už to nemohla poslouchat.

***

Když se následující den vrátila do bytu, čekala na ni sova a hleděla na ni kulatýma, žlutohnědýma očima.

„Co chceš?“ zeptala se popuzeně.

Ukázalo se, že pracovat jako knihovnice oficiálně se nijak moc nelišilo od toho mít tuhle práci jako krytí. Nějak od Marka očekávala… no, uznání nebo něco takového. Sice možná přesně nevěděl, co posledních dvacet let dělala, ale nemohlo mu ujít, že to bylo důležité, ne?

Zjevně mohlo.

Přišla do práce, žaludek sevřený vzrušením, připravená napravit všechny ty roky vynechaných dní, prošvihnutých schůzek a polovičaté práce. A co na ni čekalo?

Ta zatracená hora knih z Brazílie.

Která se navíc zvětšila.

Takže když dorazila domů, měla v plánu utopit se ve vaně s konkrétním úmyslem vrátit se jako duch, který bude Marka strašit v kanceláři po zbytek života, a místo toho se musí vypořádat s nějakým zatraceným ptákem ve svém bytě? Na tohle neměla náladu.

Sova slabě zahoukala a nastavila nohu. Pečeť na pergamenu působila strašně oficiálně.

Povzdechla si. „Promiň, holka. Asi jsi naštvaná, že jsi musela čekat, hm?“ Pravým ukazováčkem načrtla do vzduchu několik symbolů, které deaktivovaly ochranná kouzla automaticky umisťovaná na všechnu korespondenci OZ.

Když sova odlétala oknem pryč, pírka na křídlech jí jemně zavadila o tvář a ona se navzdory všemu usmála.

„Co sakra v tuhle dobu chceš, Malfoyi?“ zabrblala, rozlomila pečeť a začala číst. Víc a víc jí při tom padala brada, protože jí došlo, že dopis ve skutečnosti nebyl od Šéfa.

Hermiono,

je zvláštní, že se momentálně cítím rozpolcený mezi úlevou, že mohu tento dopis adresovat správnému příjemci, a přetrvávajícím ponížením z psaní ještě jednoho milostného dopisu.

Protože, jak vidíš, tohle nemůže být nic jiného. I když mě utěšuje skutečnost, že se maximálně snažím odsunout Tobiase bokem – můžu jen doufat, že ty jsi podobně poslala na odpočinek Eileen. Mí rodiče, myslím, posloužili dostatečně a rozhodně si nepřeju dál rušit jejich vzpomínky.

Ale přesněji řečeno, jsem unavený předstíráním. Tolika lety iluzí budovaných na iluzi.

Což ti může připadat ironické. Pokud si dovolím být objektivní, mně to tak rozhodně připadá. Koneckonců, strávil jsem většinu svého dospělého života jako součást něčí iluze. Takže se možná snažím říct, že jsem unavený sám ze sebe.

Už když dopisuji tuhle větu, slyším v hlavě tvůj hlas, jak mi říká, že nemusím být tím, koho ze mě chtějí mít ostatní, že jsem dokonale způsobilý být sám sebou, když se k tomu rozhodnu. To, že vím, co bys řekla, je důvodem, proč jsem schopný psát mnohem upřímněji než jindy.

A znovu kroužím kolem hlavního tématu. Nebo jsem spíš vyplýtval kvalitní list pergamenu na nesouvislé bláboly, a já to chci dotáhnout do konce.

Hermiono, jsem si naprosto jistý, že jsem se do tebe zamiloval.

Znáš mě příliš dobře na to, než abys očekávala z mé strany další výlevy. Připouštím však domněnku, že jsem to tak cítil už delší dobu, a nedávné události možná přinesly mým citům výraznou úlevu, ale značně předcházely našemu korespondenčnímu vztahu. Míním tím, že množství citů, které Tobias vyjadřoval Eileen, nebylo z mé strany nepravdivé.

Nemám v úmyslu tě uvádět do rozpaků a nechovám žádné mylné představy o potencionálním přijetí mé náklonnosti, ale pokud mi dovolíš jeden okamžik šílenství, domnívám se, že jsem nemohl snést pomyšlení na to, že bych prožil zbytek života bez toho, abych ti řekl pravdu. Považuj to za můj první krok do světa, který nebude založený na klamu a nenávisti.

Myslím, že jediným důvodem, proč tohle píšu, je, že právě sedím před Šéfovou kanceláří – jak jistě víš, už jsme obdrželi neoficiální pochvalu od bystrozorů, ale já jsem si vědom, že už dál nebudu k užitku. Nejsem si jistý, zda mají v úmyslu mě zatknout nebo mě prostě jen vyhodit, ale vím, že odbor záhad nemůže mít zájem ponechat si neschopného agenta, jehož krytí se provalilo takovým způsobem, že o něm ví i Ronald Weasley. Jestliže tedy můj osud leží takto na vážkách, mohu jen předpokládat, že je tento list posledním záchvěvem mých vrtochů. Určitě nebude nikdy odeslán.

Protože je to teď můj nový zvyk – ještě jednou ti za něj děkuji, Tobiasi – a protože vím, že moje vlastní prohlášení jsou žalostné stíny, připojuji několik veršů. Nikdy jsem neměl v úmyslu poslat je jako Tobias, protože vyjadřují můj skutečný cit, o kterém jsem nepředpokládal, že ho budu sdílet.

Až přijde věk a šeď a spánků den,
u krbu prober se, zvaž tento spis,
začti se, zahloubej, zrak zastíněn,
jak hebký lesk tvé oči měly kdys;
Těch bylo, co tě nenechali být,
co milovali falešně či ryze,
on měl rád Duši nestálou, tvůj cit,
tesknou líc tvé proměnlivé vize.
Sehni se k mřížím žhnoucím pak, jen vzdych,
posmutni, zašeptej, ten Láskou byl,
odešel do hor dálných, nejvyšších,
a v zástup hvězd svou tvář už navždy skryl.

Ať se stane cokoliv, můžeš se spolehnout na to, že minimálně jeden člověk tě miluje jen proto, jaká jsi.

Severus

Slzy jí tekly po tvářích a uvědomila si, že někdy během čtení dopisu se ze stoje sesunula do sedu na zem.

Trvalo dlouho, že se pohnula.

***

„Zbláznil jste se?“ zeptala se nevěřícně. „Je deset hodin!“

„A po depozitáři se potlouká hryzka,“ odvětil Mark klidně. „Felicita a Tad už jsou tady. Stejně jako Geoff. Poslal bych Desi, ale ta ještě není na depozitář připravená. Což znamená, že vy jste, miláčku.“

Tak moc se z toho chtěla vyvléknout. Před osmačtyřiceti hodinami by to bylo jednoduché. Mám práci, řekla by a bylo by to.

Teď to nešlo.

Odsunula hněv (a strach… sakra, jenže ona depozitář nenáviděla!) stranou a povzdechla si. „Vyrážím,“ potvrdila.

***

Felicita krvácela z docela hluboké rány na čele, Tad měl na ruce modřinu, která ho musela pekelně bolet a Hermionu píchalo v kotníku od pádu, ke kterému došlo, když obíhala starověké čínské mapy hvězdné oblohy při honbě za hryzkou.

Která se momentálně nacházela v Geoffových rukách, pod dvěma svazovacími kouzly a ještě pro jistotu omotaná pevným lanem.

„Co se proboha stalo?“ zeptala se Hermiona Marka. „Myslela jsem, že hryzky jsou uloženy v jedné ze strážených místností.“

„Obecně ano,“ potvrdil s bezmocným pokrčením ramen. „Nikdo nemá zdání, jak se tahle dostala ven. Kolik způsobila škody?“

Felicita se zakabonila. „Vytrhla pár stránek z alchymistického kodexu ze čtrnáctého století. Naštěstí to není jediná kopie, takže se mohu pokusit o restaurování, ale bude to peklo. Vypadá to, že katalogizování půjde na čas stranou.“

„Hermiono, můžete se do toho pustit?“

Zamrkala. „A co zásilka?“

„Jsem si jistý, že Desi a já to zvládneme,“ zazubil se na ni.

Jako kdyby jí z ramen spadlo závaží. „Marku, já -“

Ozvalo se hlasité ‘prásk’ a náhle uprostřed místnosti stál Severus a hleděl na Hermionu tím nejpodivnějším výrazem, jaký kdy viděla.

„Hej!“ vykřikla Felicita a překvapeně couvla. „Kdo jste?“

Tad svraštil obočí. „Vypadáte jako…“

Nepochybovala, že i nadále diskutují o Severusově totožnosti, ale všechny zvuky se jí slily do tichého šumu kdesi na pozadí. „Co-?“ začala.

Ale bylo těžké pokračovat v mluvení, protože si ji Severus rozhodným gestem přitáhl k polibku.

„Se-“ zkusila to znovu ve snaze se odtáhnout, ale jen ji popadl ještě pevněji a přitiskl její tvář znovu ke své.

Někde uprostřed toho všeho jí špičkou jazyka přejel po rtu a ona věděla, že je ztracená.

Kašlala na to, že je v práci, před svými kolegy, potlučená a odřená po tříhodinové honbě za kousající knihou. Zabořila mu prsty do rozcuchaných vlasů, přitáhla si ho ještě blíž a pootevřela ústa.

„Proč se my někdy takhle nelíbáme?“ slyšela, jak se Felicita ptá Tada. V tom ji Severus mírně zaklonil a jí se málem podlomila kolena.

Ucítila na rtech, že se usmál. „Hermiono, musíme si promluvit,“ řekl a mezi každým slovem ji políbil.

„Promluvit?“ zopakoval Mark suše. „Tak se tomu dneska mezi mládeží říká?“

„Proč jsi něco neřekl?“ zeptala se, objala ho kolem krku a z legrace s ním zacloumala. „Myslela jsem, že se zblázním.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že bys…“ odmlčel se, aby ji znovu velmi důkladně políbil, a když se odtáhl, bzučelo jí v uších. „Ten svitek našla moje nová sekretářka a myslela si, že jde o záležitost OZ. Neměl jsem v úmyslu -“

Přitiskl ji k sobě a jí se z toho zatočila hlava, jako kdyby byla opilá. „Měli bychom…“ zvládla zasténat.

„Ano…“ vydechl souhlasně a jí po zádech přeběhlo mravenčení.

Přemístili se a zanechali po sobě jediný list pergamenu pokrytý Hermioniným písmem, který se opuštěně snášel k zemi.

***

Severusi,

jsi naprostý a totální blbec. Jedině ty můžeš být tak hloupý, aby sis myslel, že nejlepší bude milovat z dálky.

Nevzpomínám si, kdy jsem se do tebe zamilovala, ale navždycky si budu pamatovat moment, kdy jsem se ti podívala do očí a uviděla záblesk něčeho podobného tomu, jak se někdy na tebe dívám já. Uprostřed strachu a šílenství byla ve tvých očích důvěra. I kdybys mi to nikdy neřekl, stačilo by to.

Když už jsem to napsala jednou, mám pocit, že bych to mohla napsat tisíckrát: Severusi, miluju tě, ty pitomý mizero. A jestli mi brzy nedovolíš, abych ti to řekla osobně, přísahám, že tě budu pronásledovat a přinutím tě toho litovat.

S láskou (ano, s láskou!)

Hermiona

P. S.: Milostná poezie v dopisech je rozhodně skvělá, ale konstatuju, že je mnohem působivější, když je recitována osobně. Pokud možno bez oblečení.

KONEC

PA/PP: Severusova báseň je Where are you old od Yeatse, v překladu Václava Pinkavy Až přijde věk.

Nemohu vynechat velké poděkování mé milované betě Ivetce, ke které se tentokrát připojila také její sestra Martina, povoláním knihovnice, a vydatně nám pomohla s dohledáváním českých verzí básní. V době uzavření knihoven to byla pomoc vskutku neocenitelná. Děkuju moc, kočky moje!

A samozřejmě děkuju především autorce, která se mi postarala o spoustu zábavy nad překladem, a doufám, že i vám při jeho čtení.