Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola devátá, ve které jsou kluci trochu nápomocní a padouši jsou konfrontováni…

„Je to lepší?“ zeptala se, když strčila hlavu do místnosti.

Její otázku ignoroval. „Co se to promerlina venku děje?“ opáčil.

Pokrčila rameny a posadila se na postel. „Výbuch. Přišel Šéf.“

Obrátil oči v sloup. „Úchvatné. Jako bychom už tak dost nemarnili čas.“

„Takže se cítíš lépe.“

Přinutil se posadit, odhodil přikrývky a spustil nohy na podlahu. „Musíme vyrazit, Hermiono.“

Skoro se bála zeptat, ale pokračovala: „Co jsi viděl?“

„Zlé věci,“ odpověděl zamračeně, vstal a přešel k prádelníku. „Musíme předat informace. Můžu tam jít, aniž bych vyvolal mezinárodní incident?“

„Asi ne,“ přiznala. „Ale Šéf po nás umí docela dobře uklízet.“

„Po tobě,“ odsekl a propátral několik zásuvek, dokud nenašel čistou košili (před několika lety zjistili, že je pro něj mnohem snazší mít většinu svého oblečení u ní, místo aby se snažil vláčet s sebou kufr při útěku před nejrůznějšími orgány zastupujícími spravedlnost) a oblékl si ji.

„Buď fér. Incident v Belgii byl zcela v tvé režii, příteli,“ podotkla dobromyslně.

Povzdechl si. „Opravdu jsem si myslel, že tyhle  rozmíšky jsme už překonali.“

„Musíme se něčím bavit,“ usmála se zeširoka.

Zašněroval si boty, vsunul hůlku do kapsy a rozpřáhl ruce do stran. „Je to takhle v pořádku?“

„Bude. Otázka je, jsi ty v pořádku?“

Byla si jistá, že ví, jak to myslí. Potvrdil to způsob, jakým naklonil hlavu a upřel na ni lhostejný pohled.

Když položila ruku na kliku a připravovala se znovu vstoupit do pracovny, uvědomila si, že zadržuje dech.

***

Jako první promluvil Šéf. No, vlastně se rozesmál. „Tváříš se, jako by ses chystal čelit mozkomorovi, strýčku Severusi.“

Severus pozvedl obočí a kývl hlavou směrem k Ronovi (Kde ten se tady vzal? mihlo se jí hlavou). „Na tuhle možnost se budeš muset zeptat bystrozora Weasleyho.“

Ron zakoulel očima, čímž vypadal stěží na čtrnáct. „Doufám, že to není žádost o omluvu,“ poznamenal povýšeně, takže i mluvil jako čtrnáctiletý. „Protože žádná nebude.“

„Je dobré vědět, že některé věci v životě jsou konstantní,“ přimhouřil oči Severus. „Obloha je modrá, tráva zelená a Weasleyovi se nikdy nenaučí přehlížet příslušnost k bradavickým kolejím.“

Lehce do něj šťouchla loktem. „Chovej se slušně.“

Pohled, který jí věnoval, byl jednoznačně nedůvěřivý.

Nutno přiznat, že Ronův, Harryho a Ginnyin také.

Šéf se jen ušklíbl. „Tak to ti přeju hodně štěstí, Grangerová. Musím ti připomenout ty miliony galeonů na náhrady škod, které jsem kvůli tobě musel vynaložit?“

„Jak chytré,“ přerušila ho Ginny sarkasticky. „Odcizil jsi je nám, co o tom nevíme?“

„Jak daleko ses dostal?“ zeptala se ho Hermiona a více méně Ginny ignorovala.

„Rok dva tisíce tři,“ odpověl Šéf. „Pro mladého začínajícího úředníka, nově odpovědného za malé, ale elitní oddělení polních agentů to byla doba nevinnosti, i když k mému překvapení -“

Několik pohybů prstů a rty se doslova uzamkly – Severusovo kouzlo Šéfa docela efektivně umlčelo. „Jakkoliv to zní úchvatně nudně, Draco, myslel jsem si, že by náš čas mohl být lépe využitý diskusí o důležitějších věcech.“ Vrhl na Hermionu temný pohled. „Jakmile tvoje kamarádíčci odklušou.“

Následoval okamžitý a hlasitý povyk.

„Kamarádíčci?“ zopakovali Ron a Harry (hlasitě).

Skryla tvář v dlaních a zakvílela.

„Právě jsi -?“ naštval se Ron.

Hermiona se k němu otočila: „Ty si sedni, mlč a buď užitečný.“ Na Harryho se zamračila. „Vůbec nevím, co mám tobě říct.“

Aspoň měl tolik slušnosti, aby se zatvářil lehce zahanbeně.

„Šoupla bych tvůj ubohý zadek přenášedlem někam do háje, ale ty bys prostě hupsnul zpátky a provedl něco pitomého, že jo?“

Zrudl.

Což jí něco připomnělo. „Mimochodem, jak jsi to udělal? Jak jsi sakra věděl, kam máš jít?“

„Šťastná náhoda?“ zkusil to s úsměvem poznamenaným nadějí.

Zavrtěla hlavou a vzdychla. „Harry, byla jsem u tvé ‘šťastné náhody’ tolikrát, že na to nenaletím. Přiznej se.“

„Stínové přemístění,“ připustil.

Šéfovi, který už neměl zamčená ústa (po deseti letech spolupráce se Severusem a Hermionou už pochopitelně velice slušně ovládal protikletby), tiše hvízdl. „Chlape, ty jsi fakt dítě štěstěny, viď, Pottere? Víš, jaká je šance na úspěšné stínové přemístění? Na odboru záhad existuje celé oddělení, které se zabývá jenom seškrabováním stínově přemístěných pitomců, kteří se rozmázli o zeď.“

„Nicméně…“ vložil se do toho suše Severus a odkašlal si, což Hermiona identifikovala jako snahu vrátit jejich pozornost zpátky k podstatnějšímu tématu. „Naštěstí nám Potterův pitomý útok nezabránil, abychom zaznamenali alespoň malý úspěch. Hermiona dokázala Artyho znehybnit na tak dlouho, abych… vyzískal informace.“

„Artyho?“ zeptal se Ron a zatvářil se zmateně.

Šéf se omluvně ušklíbl. „Ty ses s ním ještě nesetkal,“ poznamenal lenivě. „Jde o mého bratrance Arcturuse Lestrange.“

„L-Lestrange?“ vykoktala Ginny. „Ale oni…“

„Nikdo si není úplně jistý, jak to dokázala, ale Bellatrix Lestrangeová nejenže v Azkabanu otěhotněla, ale také porodila dítě,“ převzala vysvětlování Hermiona. „Uplatnili na něj nárok nějací cizí lidé, ačkoliv oficiální papíry uvádějí, že šlo o jakéhosi Rodolfusova bratrance. Chlapci bylo v době útěku a následného úmrtí rodičů asi deset let. V hledáčku se objevil přibližně před čtyřmi lety, do té doby o jeho existenci nikdo nevěděl.“

„Jak to, že jsem o něm nikdy neslyšel?“ divil se Ron. „Čekal bych, že Mendoza aspoň utrousí poznámku, že se tu potuluje Voldemort číslo dvě.“

Severus si položil dlaň na čelo a na okamžik si byla Hermiona jistá, že se ho chystá proklít. „Arty není nový Pán zla. Nechce moc,“ řekl pevným hlasem naplněným emocí, kterou neidentifikovala. „Chce pomstu.“

„No, jasně, to fakt dává smysl,“ odsekl Ron sarkasticky. „Protože kdybych se chtěl pomstít, tak první, co udělám, že úplně ignoruju lidi, kteří jsou přímo zodpovědní za smrt mých rodičů, tedy mě a Harryho.“

„Arty se až tak nezajímá o pomstu za ztrátu svých rodičů, jako spíš za ztrátu jejich majetku,“ poznamenal Severus neutrálně.

Harry zamrkal. „Zákon o reparacích.“

„Mezi lidmi, kteří přišli v důsledku zákona o reparacích o část nebo o celé dědictví, vzrůstá nespokojenost,“ připojil se Šéf uhlazeným, nevýrazným tónem.

„Jako například Malfoyovi?“ ušklíbl se Ron.

Šéf obrátil oči v sloup. „Ale prosím tě, Vlezlíku. Nedával jsi pozor? Já zavírám zlé kouzelníky do vězení. Moje matka zradila otce tím, že ho poslala na smrt, aby mě zachránila před přijetím ke Smrtijedům. I kdyby mi ministerstvo sebralo z malfoyovského bohatství poslední cent – a věř mi, nevzali mi jich málo – pořád bych tu stál a říkal ti, že kecáš kraviny.“

„Ano, ano, Draco,“ mávl nad ním Severus rukou, „ty jsi pro dobro a spravedlnost podstoupil tak velkou oběť. Jak čestné, jak vznešené, jak -“

„Jdi do prdele,“ odsekl Šéf nevzrušeně. „Jen žárlíš, protože já jsem dostal Merlinův řád.“

„No, jeden vlastníš,“ poznamenala Hermiona šibalsky. „Ale nějak si nevzpomínám, že by ti ho někdo udělil.“

„Hej, ty,“ houkl ublíženě Šéf, „kdo ti podepisuje výplatu?“

„Ministr kouzel,“ odsekla pohotově.

Zamračil se na ni, ale ona na něj jen vyplázla jazyk. „Nicméně,“ pokračoval s významným odkašláním, „bratranec, o kterém jsem nevěděl, se nadšeně pustil do shromažďování mladých lidí zbavených svých výsad a jal se je učit základy terorismu. Nechce nic ovládat; chce jen ničit. A je v tom hodně dobrý.“

„Pamatuješ si na žháře zaměřeného na domy předních ministerských úředníků, kterého bystrozoři nikdy nechytili?“ zeptala se Hermiona pochmurně Rona. „To byl Arty.“

„Případ před pár lety přešel do kompetence našeho odboru,“ začal Šéf s výkladem. „Po troše šťourání jsme zjistili, že si Lestrange někde zřídil základnu, a protože kolem sebe soustřeďoval pořád víc a víc lidí, bylo jen otázkou času, kdy se mu podaří spustit něco mnohem horšího.“

Harry a Ginny vypadali zmateně, ale Ronův obličej vyjadřoval chmurné pochopení.

„Tady zvláštní agenti Zloun a Osina,“ pokračoval a ukázal palcem na Severuse a Hermionu, kteří se zamračili a udělali na něj obscénní gesto, „jsou mí nejlepší terénní operativci. Strýček Severus působil poslední rok a půl v utajení na základně. Co se týče vývoje v uplynulých šesti hodinách, sám mám pár otázek.“ Prohlížel si své agenty se zvednutým obočím.

Severus převzal štafetu, ale hovořil přímo k Šéfovi, všechny ostatní ignoroval. „Věř nebo ne, byl to ten zatracený mobil.“

Hermiona sklopila zamračený pohled k zemi hlavně proto, že nebyla ochotná zahlédnout to, co mohlo číhat Severusovi v očích. „Říkala jsem ti, že je to špatný nápad,“ zaměřila svůj hněv na Šéfa. „Neříkala?“

„Co se stalo?“ Šéf měl podle všeho v plánu její velice konstruktivní kritiku ignorovat.

„Zasraný Schumacher a jeho zasraná posedlost kontrolou,“ procedil Severus přes zaťaté zuby. „Poslal slovní zprávu -“

„Textovou,“ opravila ho Hermiona snaživě.

Zakabonil se. „Nějakou zprávu. A podepsal to O-Z. Ten, kdo by neměl být brán vážně, mi ji přečetl přes rameno. Pak už to šlo všechno z kopce.“

„Kdo?“ zeptal se Ron, který se zájmem zvedl hlavu.

Obrátil se na… tedy, Hermiona nemohla pořádně zahlédnout Severusův výraz, ale ať už byl jakýkoliv, stačil k tomu, aby Ron okamžitě sklopil zrak ke svým botám. „Agentka Grangerová se podle našich opatření pokusila o průnik,“ doplnil Severus věcně a otočil se zpět k Hermioně a Šéfovi. „Setrvali jsme na místě, abychom získali další informace o příštím Artyho plánu. Který zahrnuje základní školu jižně od Londýna a velkou zásobu bílého fosforu.“ Zamrkal. „Tedy zahrnoval. Arty má lecjaké mouchy, ale není hloupý. Když si je teď vědom mé… loajality, jsem si jistý, že provedl změny.“

Hermioně se sevřel žaludek z několika příčin. Nemohla se úplně rozhodnout, která je nejhorší.

„Fosfor?“ zopakoval jednoznačně zmatený Harry. „Proč by -?“

Ron a Ginny měli stejně nechápavé výrazy, a dokonce ani Šéf se netvářil tak rozrušeně, jak by měl.

Severus otevřel pusu, nejspíš aby něco odsekl, ale Hermiona vyskočila dřív, než měl příležitost. „Fosfor reaguje s kyslíkem, takže ho stačí dát na vzduch a hoří,“ vysvětlila. „Jediný způsob, jak tomu zabránit, je úplně ho ponořit do vody. Než někdo přijde na to, o co jde, natož jak s tím zacházet, bude celá ulice v plamenech.“

„Do prdele,“ vydechl Ron.

„Přesně,“ odtušil Šéf. Zjevně se snažil zůstat chladný a nad věcí, ale po deseti letech spolupráce Hermiona poznala, že je pekelně nervózní. Funěl a ruce měl zabořené hluboko v kapsách hábitu (pravděpodobně, aby zakryl, že se mu třesou).

„Rone, zvládneš evakuaci?“ napadlo Hermionu impulzivně.

„Cože?“ vykřikli Severus a Šéf jednohlasně.

Povzdechla si. „Proč se obtěžovat s předstíráním, když naše krytí padlo? Bystrozoři mají lidi a prostředky, jak to zvládnout mnohem rychleji než my. Zejména když se nebudou muset starat o nic jiného.“

Severusův zamračený výraz jí prozradil všechno, co potřebovala vědět, o tom, jaký má na tuhle věc názor, ale Šéf zamyšleně svraštil obočí.

„To není špatný nápad,“ řekl nakonec. „Možná je dokonce nákladově výhodný, což by nám mohlo získat nějaké body u ministerstva, až se budeme muset přiznat k tomuhle bordelu. Weasley, vezme nás Mendoza za slovo?“

Ron se uculil. „Když mu nepovíš, kterému konkrétnímu slovu má věřit, tak jo. Asi. Postarej se, ať je to na tom elegantním hlavičkovém papíře, který vy z OZ tak milujete.“

Šéf vytáhl odněkud z hábitu malý svitek a naškrábal na něj několik řádků. Ron ho strčil do kapsy, posměšně zasalutovat a skočil do krbu.

„Předpokládám, že ses rozhodla zahrnout do té šarády i je,“ poznamenal Severus kysele a ukázal na Harryho a Ginny, kteří tiše seděli na pohovce.

Zamračeně zavrtěla hlavou. „Ron je bystrozor. Tihle dva jsou civilisté. Myslím, že Harry by měl být celou dobu svázaný a zamčený na záchodě. Ginny se může postarat, aby tam zůstal.“

Harry měl tu drzost zatvářit se uraženě. „Počkat…“

„Sklapni,“ zavrčela a konečně vypustila hněv, který v ní bublal od okamžiku, co se Harry přemístil na to prostranství. „Způsobil jsi jen samé trable. Severus mohl kvůli tobě umřít! Chápeš to?“

Na lokti ucítila Severusovu ruku. Ginny na ni hleděla se zvláštním výrazem, ale ona do Harryho ryla dál.

„Jsi sobecký, dětinský, a nedovolím, abys znovu ohrozil naše životy,“ řekla. „Co mě to jen napadlo dát ti do ruky zbraň?“

„Přesně to mě taky zajímá,“ zamumlal Severus.

„Věřila jsem ti,“ vykřikla a rázem si uvědomila, že má slzy na krajíčku.

Než jí ale začaly téct, zasáhl šéf. „Mám pro tebe vynikající práci, Pottere,“ zahlaholil srdečně.

„Jakou?“ zeptal se Harry jednoznačně skepticky.

„Jakmile začne evakuace, lidé se budou bát,“ pokračoval. „Bystrozoři je poženou jako ovce; pravděpodobně tam bude pár tisícovek lidí. Budou potřebovat…“

Harry si povzdechl a zdráhavě zamumlal: „Hrdinu.“

Šéf nasadil svůj nejvítěznější úsměv (Hermiona ho dobře znala; obvykle ho vídala tehdy, než odmítl žádost o peněžní náhradu). „Přesně tak. Ber to jako ‘obětování pro tým’.“

„Necítím se jako součást týmu,“ zabrblal nepřesvědčeně.

Šéfův úsměv se změnil; už nebyl tak vítězný, ale o to dravější. „Co takhle to považovat za alternativu k uvrhnutí do Azkabanu za maření aktivního vyšetřování?“

Na to Harry nic neřekl, ale zatvářil se rezignovaně.

„Asi byste měli jít za bystrozory,“ navrhla Hermiona spíš Ginny než Harrymu. „Dostanou vás tam, kam potřebujete.“

„Jakmile tam dorazíme, zaletaxuju mamce,“ sdělila Ginny Hermioně a ta to vzala jako náznak omluvy za Harryho chování. „Tenhle typ ztráty kontroly dobře zvládá. Povím jí, že nás varoval Ron.“

A Harry s Ginny následovali zrzka do krbu.

Šéf si odkašlal. „Moc rád bych vám dvěma nabídl další pomoc, ale nemůžu toho moc udělat. Všichni z vašeho oddělení jsou v terénu. Musím se vrátit zpátky do kanceláře, abych to zkoordinoval s bystrozory, ale budu na místě, co nejdřív to půjde.“

„Jakmile budou civilisté uklizení, měli bychom být v pohodě,“ pokrčil Severus rameny. „Už jsme viděli horší věci.“

Šéf pokýval hlavou, s puknutím se přemístil a zanechal v místnosti Hermionu a Severuse s pohledy upřenými na sebe. „Fakt?“ zeptala se.

Tázavě zamručel.

„Viděli jsme horší?“ objasnila. „Arty je hodně špatný.“

Severusův úsměv postrádal veselost. „My jsme horší.“

***

Prázdné školy byly děsivé. Zejména uprostřed dne.

Hermiona měla pocit, jako kdyby se ocitla v jednom z těch strašných hororových románů, které Felicita schovávala ve spodní zásuvce stolu (a o nichž přísahala, že patří někomu jinému). Prázdná škola, prázdná ulice, v jedné ruce nůž, ve druhé hůlka.

Čekání na ďábla.

„Je fajn mít pro jednou náskok,“ poznamenal Severus konverzačním tónem. Ležel natažený vedle ní a točil hůlkou mezi prsty.

„Jsi neobvykle klidný,“ odpověděla. „Většinou jsem to já, kdo během akcí používá šibeniční humor.“

Pokrčil ramenem. „Většinou během akcí neuniknu jen o vlásek smrti. Jak dobře víš, zjistit, že člověk nečekaně přežil, je opojné. Navíc dívat se, jak slovně fackuješ Harryho Pottera, bylo vrcholem jinak strašlivého týdne.“

S odfrknutím se naklonila a šťouchla do něj ramenem. „Už neodpouštím tak snadno jako dřív. Opravdu mohl způsobit, že by tě zabili.“

„Nás oba.“ Bylo to proneseno tiše a zadumaně.

„Mohla jsem za to, sakra,“ poznamenala a snažila se přitom udržet lehký konverzační tón. „Kdybych to schytala naplno, patřilo by mi to.“

Uchopil ji za zápěstí a pronesl vážně: „Takové věci bys neměla říkat.“

Překvapeně zamrkala. „Ty ses něčím praštil do hlavy?“

Když k němu vzhlédla, ztuhla. Oči mu zářily emocí, o které si byla jistá, že ji poznává (jen ne u Severuse). „Hermiono,“ začal napjatě. „Potřebuju -“

Pak se stalo několik věcí najednou.

Hlasité zvuky přemístění ohlásily příchod Artyho a jeho přátel.

Severus jí pevně stiskl dlaň, než ji pustil.

Něco vybuchlo. V budově, která měla být čistá. (Kontrolovali to. Dvakrát.)

Hermiona vypustila dech, o kterém nevěděla, že ho zadržuje, a krátce na Severuse kývla.

***

Trik spočíval v tom znehybnit lidi po skupinách. Došlo jí to, když už popáté omračovala Pansy Parkinsonovou, která se k ní neustále pokoušela připlížit zezadu. Složit jednoho po druhém znamenalo, že když je někdo stále při vědomí, může ostatní hned probrat.

Bylo by efektivnější použít nůž, ale v jejím nitru se při myšlence na to, že by zabila tolik lidí, cosi bouřilo.

V minulosti už zabíjela. Ale jen když byl její (nebo Severusův) život v bezprostředním ohrožení a pokaždé to v ní zůstalo.

Nebyla voják a věděla to. Bylo lepší je jen omráčit a petrifikovat a nechat právní systém, ať to převezme.

Takže když omráčila Pansy už pošesté, rozhlédla se, aby se sakramentsky pořádně ujistila, že všichni ostatní v bezprostředním okolí jsou také pod kletbou. Teprve poté si všimla, že někteří lidé na zemi mají na oblečení odznak ministerstva.

Bystrozoři dorazili.

Otřela si z tváře to, co považovala za pot, a zaklela, když objevila, že má ruku od krve. Neúnavné pulzování ve spánku naznačovalo, že minimálně část té krve byla její.

„Hej, Grangerová!“ uslyšela zvolat někoho za sebou.

Ron.

„Dávej bacha!“ odsekla, shýbnutím se vyhnula proudu zeleného světla a kopla jeho sesilatele do žeber. Ten kluk vypadal sotva na šestnáct a ona se kvůli tomu z malé části cítila provinile, ale její větší část pragmaticky poukázala na to, že pokud vrhal vražednou kletbu, zasloužil si to.

„Bavíš se?“ ptal se Ron, který si k ní probojovával cestu.

Zakoulela očima. „To myslíš vážně?“

Vzápětí poslal do mdlob někoho, kdo se podezřele podobal dceři McNabba, jednoho ze staré party Smrtijedů. Hermiona ji ale viděla jen na obrázcích, takže si nebyla úplně jistá, že je to ona.

„Viděl jsi Severuse?“ zeptala se.

Zamžoural a zavrtěl hlavou. „Ale na chodbě se děje něco velkého. Mohl by -“

Kolem krku se jí ovinula ruka.

„Jsem trochu zvědavý, Hermiono,“ promluvil hlas u jejího ucha.

Ron ztuhl a ona uvažovala proč.

„Pansy říkala, že ses ukázala včera v noci,“ pokračoval hlas velmi přátelským tónem. „Ale myslel jsem si, že se musela zmýlit. Knihovnice Hermiona Grangerová mě omráčí a probírá se jejími vzpomínkami? Nemožné.“

Oči se jí rozšířily poznáním. Ten, kdo nesmí být brán vážně, a jeho pitomé teambuildingové aktivity… vychrtlý… vlasy mezi blond a hnědou… hrozný vkus na ženy? „P-Percy…“ škytla.

Ruka na jejím krku ztuhla. „Byl jsem degradován, víš,“ zasyčel Percy. „Podezření ze spolupráce se Smrtijedy. Usoudil jsem, že když už si myslí, že jsem dělal levoty, mohl bych si užít trochu zábavy.“

„Ty mizerný parchante!“ zaječel Ron a ruce se mu roztřásly vzteky.

Percy se jí zachechtal do ucha – docela efektivně ji využíval jako živý štít proti svému bratrovi. „No tak, Ronánku, moc dobře víš, že když jsem přišel na svět, byli mamka a taťka už šťastně sezdaní. Naproti tomu Bill…“

To stačí. Hermiona se zhluboka nadechla a při výdechu zasáhla loktem Percyho žebra.

Zalapal po dechu. „Ty mrcho…“ zasípal a pustil ji.

„Těsně vedle,“ křikla vesele a praštila ho pěstí do obličeje.

Percy se sesunul na zem jako pytel brambor a Ron se na ni zamračil. „Nemohla jsi to nechat udělat mě?“

„Když mě někdo škrtí, nemám moc trpělivosti,“ odsekla drze. „Ale užij si, až to budeš vykládat Molly.“

Zasténal, ale ona už se stáhla a vyrazila na chodbu. Pokud se tam děje ‘něco velkého’, Severus je pravděpodobně u toho.

***

„Nebuď hlupák, Arcturusi,“ slyšela Severuse říkat, když se dostala blíž.

„Jako kdybys mi ty mohl přednášet o hlouposti,“ odsekl Arty arogantně.

Vysoko nad hlavou držel sklenici. Hermiona byla ochotná přísahat, že je naplněná vodou… a něčím dalším.

Díky předchozím výbuchům už na několika místech hořelo. Nepodobalo se to tomu, co četla o hoření fosforu, ale i tak sakra hodně doufala, že to Severus ukončí dřív, než se celá tahle zatracená budova zhroutí.

„Co by případně mohla všechny zabít?“ zeptal se Severus tiše. Hermiona viděla, že nemá hůlku, a dumala, jestli to není záměr.

Artyho úsměv způsobil, že Hermioně zamrzla krev v žilách. „Tak vidíš, zase jsi hloupý. Jako kdybych byl takový blázen, abych vystavil nebezpečí všechny svoje lidi. Ne, Severusi,“ pronesl pomalu, jako kdyby mluvil k dítěti, „po mé mučednické smrti bude mé dílo pokračovat. Postaral jsem se o to.“

Měla dojem, že jí srdce vybuchne v hrudi. Bylo jich víc? Dneska bojovala snad s tisícičlennou armádou, a ono jich bylo víc?

Přijdou další a další. Záplava naštvaných lidí, kteří mají v hlavě jen ničení. Ve srovnání s tím působil Voldemort jako mňoukající kotě.

Málem na místě zahodila hůlku.

„Navíc,“ protáhl Arty, „zabiju i tebe. A tu malou mrchu, co mi zabodla nůž do nohy.“

Hermiona se ostře nadechla, protože mávl rukou směrem k jejímu – doteď si myslela, že úkrytu.

„Ano, vím, že tam jsi,“ uculil se zeširoka. „A jestli uslyším jen šepot nějakého kouzla, upustím tuhle věc dřív, než mrkneš. Máš speciální zájem vidět, jak bude Severus vypadat po upálení?“

„Hermiono, běž pryč,“ pronesl Severus klidně, aniž by se obtěžoval obrátit.

„Bez šance,“ zavolala na něj stejně neutrálním tónem.

„Áách… to je sladké,“ řekl Arty. „Umřít spolu je tak romantické, nemyslíte?“

„Nijak zvlášť,“ odpověděl Severus, když Hermiona vklouzla co nejtišeji do místnosti. Arty se na ni nedíval a tak ze srdce doufala, že se natolik soustředil na Severuse, aby to fungovalo. „A upřímně, Arcturusi, umíš si mě v takové situaci představit?“

„Proč ne?“ zeptal se Arty konverzačně. „Pořád jí píšeš ty roztomiloučké milostné dopisy. Věděla jsi to, má drahá…?“

A Hermiona dělala, co mohla, aby splynula se zdí, protože Arty otočil hlavu jejím směrem.

„Obávám se, že náš Severus je vyvedený z rovnováhy,“ pokračoval Arty omluvným tónem.

Nepromluvila, obávala se, že odhalí svou pozici.

„Ty pitomče,“ ozval se Severus. „Nic o tom nevíš.“ Znělo to podivně naštvaně, ale stačilo to k opětovnému získání Artyho pozornosti.

„Víš, je dost krátkozraké nadávat chlapovi, který drží nebezpečnou zbraň.“

Dokonce i zezadu poznala, že se Severus ušklíbl. „Žiju nebezpečně,“ pronesl hlasem, který postrádal ironii.

„A je ti to k něčemu?“ zeptal se Arty a stočil rty do úšklebku.

„Docela ano… to lidé v mém bezprostředním okolí si musí dělat starosti. Přesně jako… právě teď, řekl bych.“

„Co jsi –?“

Hermiona vyskočila ze stínů a strčila do Artyho, takže mu sklenice vypadla z ruky. Naštěstí už se Severus přesunul směrem blíž a zachytil sklenici ve vzduchu dřív, než se mohlo něco stát.

Arty se během pádu otočil a chytil Hermionu za zápěstí, takže skončila na něm. Nůž jí odlétl někam stranou.

Na jakékoliv znehybňující kouzlo se nacházel příliš blízko, tak se rozhodla praštit ho do brady.

Zasmál se a plivl jí krev do očí.

Léta bojových situací jí zabránila ječet a začít si je mnout jako malá holka. Místo toho ho kopla do holeně, aby se od něj vzdálila a mohla ho omráčit.

Nějak se stalo, že ji stále držel za zápěstí, a tak, když se snažila couvnout, zkroutil jí celou paži za záda. Ucítila, jak jí luplo v rameni.

Teď zaječela.

Hůlka jí vypadla z náhle necitlivých prstů. „Severusi!“ vykřikla.

„Ach, ano,“ zařehtal se Arty, „naprostá klasika. Dáma volá -“

Přestože měla pravou ruku mimo provoz, levé se nic zvláštního nestalo. Uchopila ho za krk a přitiskla mu hlavu k zemi. „Dej mi důvod,“ zasyčela a ještě mu plivla do tváře.

Zasípal.

Stiskla silněji. „Víš, jak malý tlak stačí na rozdrcení průdušnice?“ zeptala se ho věcně.

Jeho tvář nabrala podivný fialový odstín.

„Ty parchante… ty naprostý zasraný -“

„Hermiono,“ uslyšela za zády. „Hermiono, ne.“

Byla zcela připravená to ignorovat a pokračovat v tlaku na Artyho odhalené hrdlo.

„Nestojí za to,“ řekl Severus tiše a opatrně jí položil ruku na záda.

Chvilku o tom uvažovala. Opravdu ano.

Nakonec si vzpomněla na noční můry o těch, které už zabila, a s vědomím, že když ho nechá žít, nebude se na něj muset už nikdy dívat, se uvolila nechat ho být.

S povzdechem dosedla na paty, pustila Artyho krk, ale dál ho držela uvězněného vahou svého těla.

V jejím zorném úhlu se objevila hůlka.

Její hůlka.

„Avada,“ pronesl Severus lhostejně a lehce mávl hůlkou.

Arty sebou cukl, zasténal a bezvládně se sesunul k zemi.

Severus napřáhl ruku v jasném gestu pozvání. V očích mu tančil smích.

„No, nebylo tohle zklamání?“ zabručela, uchopila podanou ruku a nechala se vytáhnout na nohy.

„Petrificus totalus,“ řekl a kouzlo zasáhlo bezvědomého Artyho doprostřed hrudi. „Co tě to napadlo, takhle na něj vystartovat?“ zeptal se a podal jí hůlku.

Zasunula si ji do kapsy. „Ať už držel cokoliv, pravděpodobně to bylo bezpečnější ve tvých rukách než v jeho. A taky jsem ho opravdu, opravdu chtěla praštit. Je to to, co si myslíme?“

„Ta sklenice?“ Když kývla, pokračoval. „Na dně je kus něčeho, co vypadá jako umělá hmota. Nemám v úmyslu to vyndat a zkontrolovat. Doufám, že Šéf má mozek v hlavě a připravený mudlovský tým pro nakládání s nebezpečnými materiály.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.

Na chvilku jen stál a překvapeně mrkal nad nesouvisející otázkou. „Nejsem zraněný,“ řekl nakonec opatrně. „Ty bys asi měla jít k doktorovi.“

Obrátila oči v sloup a prstem ho šťouchla do hrudníku. „Nezačínej s těmi hovadinami,“ varovala ho. „Poté, co jsi mě prakticky přinutil k distančnímu studiu medicíny, abych ti mohla zalátat potlučený zadek, to nejmenší, s čím mi můžeš pomoct, je vrátit mi rameno zpátky do kloubní jamky.“

Otřásl se. „Víš, kolik věcí se může při té proceduře pokazit?“

„Z hlavy ne,“ odpověděla sladce, „ale jsem si jistá, že učebnice, kterou jsem si ke svému studiu jak vyléčit poškozené vnitřní orgány, musela koupit, pokrývá základy.“

Položil jí dlaň na tvář, která náhle zrudla (což samozřejmě téměř jistě vůbec nesouviselo s tím, že se jí takhle dotýkal). „Hermiono…“ zašeptal a naklonil se tak blízko, že se jejich nosy o sebe lehce otřely.

Dokázala na něj jen šokovaně zírat.

Zacukaly mu rty. „Běž k doktorovi,“ řekl a přemístil se. Její tvář byla náhle podivně studená.