Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani, Petuska

Beta: Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka: Ohledně toho „Hermioně jsem se nelíbil předtím, než jsem začal být tak otravný, jak jen je to možné.“ Toto ukazuje na to, že do něj nikdy nebyla zakoukaná (pokud Harry věděl, což ale nemuselo nic znamenat) v původní časové linii.

Dále lidi komentovali, že Harry zapomněl Cedrika upozornit na to, co se stane na hřbitově, když zjistili, co je třetí úkol. Vzhledem k tomu, že se Harry potkal s Cedrikem předtím, než to začalo, je určitě možné, že ho upozornil potom.

Kapitola 47.

Ráno, 24. června, Harry pociťoval pravděpodobně největší nervozitu za celou dobu, co byl zpátky, včetně té události s Pettigrewem a deníkem. Zatímco Moody byl pořád záhadný Moody, Harry neměl pocit, že by udělal cokoliv, co by mohlo Voldemorta nějak ovlivnit, obzvláště když se technicky potkali zatím jen jednou.

Ačkoli stále podezříval Voldemorta, že by mohl využít veškeré té publicity okolo třetího úkolu, aby něco začal – zejména protože chápal, že Voldemort v první řadě předstíral, že už rok neexistuje a nepokouší se získat proroctví, kterého by nebylo třeba, kdyby zemřel na hřbitově tak, jak to bylo naplánované – opravdu neměl o moc jasnější představu o tom, co se stane než kdokoli jiný. Harry si myslel, že by mohl vědět, proč se věci nedějí přesně tak, jak by měly.

Petr Pettigrew hnil v Azkabanu a na útěku tedy nenarazil na Bertu Jorkinsovou a pak na Voldemorta v Albánii. Co to tedy znamenalo? Byl Voldemort pořád v Albánii? Nebo jestli se unavil čekáním, vrátil se zpátky do Británie? Nalezl nějaké své dřívější stoupence? Plánoval něco?

Harry neznal odpovědi na žádnou z těchto otázek, ale rozhodl se neriskovat. Jednu věc věděl, a to že i kdyby to jeho mělo stát život, Cedric Diggory se dožije dvacátého pátého června.

Po snídani Harry následoval dvojčata do Velké síně a zajímalo ho, jestli tam bude vůbec někdo, aby ho podpořil – pochopitelně Sirius, ale toho viděl Harry každou chvíli, když oba žili v Bradavicích většinu roku a Weasleyovi také přijdou, ale to je kvůli tomu, že soutěží dvojčata.

„Zdravíčko, Harry,“ pozdravila ho Tonksová v odpovědi na jeho otázku. Remus stál hned vedle ní.

„Co tady děláte?“ zeptal se překvapeně Harry.

„Jsem Siriusova sestřenice, takže když jsi jeho kmotřenec a jsi v jeho péči, prakticky to z nás dělá příbuzné,“ oznámila.

„A já jsem tvůj záložní kmotr,“ vysvětlil Remus.

Harry naklonil hlavu. „K čemu bych potřeboval záložního kmotra?“

Remus vypadal trochu rozpačitě. „Tvoji rodiče… milovali Siriuse až za hrob, věř mi, ale určitě si nemysleli, že se vůbec dožije třiceti. Jednal vždycky trochu bezhlavě.“

„To teda ne,“ popřel Sirius. „A jak to vypadá, dožil jsem se v pohodě zralého věku třiceti čtyř let.“

„To teda není moc zralý věk,“ vložila se do toho Tonksová a podívala se na Remuse.

„Ale je, zase na další rok nebo tak,“ trval si Sirius na svém.

„Jak můžeš říct, že nejednáš bezhlavě?“ zeptal se Remus. „Já si náhodou pamatuji jednu velmi nerozvážnou věc, za kterou tě téměř na dekádu bez cavyků zabásli do Azkabanu!“

„Vážně, kde se vzaly ty rozšířené bludy, že jsem vůbec někdy vstoupil na to jistě odporné místo?“ zeptal se Sirius.

„Možná je to uvěřitelnější, než že bys opustil svého tragicky osiřelého kmotřence?“ navrhla Tonksová.

„Už jsem řekl, že je mi to líto!“ trval na svém Sirius. „Co si o tom myslíš ty, Harry? Zeptal bych se Náměsíčníka, ale zjevně je taky popletený.“

Harry jen nadzvedl obočí.

„To ti strachopudi,“ přikývl Sirius.

„Takže, Harry, je pravda, co o tobě napsala Rita Holoubková?“ zajímala se Tonksová.

„Pravděpodobně ne,“ řekl rychle Harry. „Ale pro jistotu bys to měla rozvinout.“

„Ohledně tvého milostného čtverce?“ vysvětlila Tonksová.

„Určitě myslíš ‚milostný rozdělený trojúhelník‘,“ opravil ji Sirius.

„Přesně ten,“ souhlasila Tonksová nepřítomně a vážně se dívala na Harryho.

„U Merlina, ne,“ ujistil ji Harry.

Tonksová si ulehčeně povzdechla. „Dobře. Myslím tím, nechápej mě špatně – mám tě fakt ráda, kámo, a jestli tě holky nahánějí, nemůžeš s tím nic dělat, ale jestli zjistím, že si s nimi chceš zahrávat, pak budeme mít problém.“

Harry polkl. „Chápu.“

Cestou ven je zastavil Amos Diggory. Harry využil příležitosti a všiml si, že Fleur si znovu proklepává Billa. Tohle byl vztah, do kterého se nesnažil zasahovat, i když co mohl vědět, jak je ovlivní tato pozměněná válka – nebo, s trochou štěstí, žádná válka.

„Gratuluju k přijetí toho zákona,“ říkal pan Diggory Remusovi.

Remus přikývl. „Díky. Nějakou dobu to trvalo a jsem si jistý, že jeho odpůrci ještě něco plánují, ale s tím se vyrovnám, až na to dojde. Teď si budu jenom užívat to, že vlkodlaci byli zrovnoprávnění a můžeme teď podnikat kroky proti jejich diskriminaci na trhu práce.“

„Á, Harry Potter… Musíš být na sebe pyšný, když jsi o tolik bodů napřed před Cedrikem,“ řekl pan Diggory a obrátil se k němu.

„Radši já než vy,“ zamumlal Harry automaticky. Když si uvědomil, co řekl, jeho oči se rozšířily v mírném zděšení. „Myslím, ehm…“

„Navzdory téhle drobné nevýhodě bys Ceda ještě neměl odepisovat,“ řekl pan Diggory nahlas, odhodlaný ignorovat Harryho nevhodný komentář. „Můžeš mít náskok, ale pořád tě může dohnat a porazit. Koneckonců, už se to dřív stalo.“

„Tati,“ šeptl mu Cedric zahanbeně, „nezačínej s tím zase…“

Harry si odfrkl. „Jako by mi zbytek týmu dovolil na to zapomenout. A měl jsem nad Cedrikem výhodu v obou dvou úkolech.“

„A to?“ zeptal se pan Diggory rozhořčeně.

„Je moc čestný,“ vysvětlil Harry. „To se mu bude asi v životě hodit – pokud ho to nezabije. Když o tom mluvíme: ‚Cedriku, hřbitovy‘.“

„Okamžitě zdrhat,“ odpověděl Cedric bez přemýšlení.

Pan Diggory vypadal zmateně. „Cože?“

„Tak zatím,“ vyhrkl Harry a vystřelil ven z místnosti. Nechal Cedrika, aby se to pokusil vysvětlit sám.

„Jseš si jistý, že to bude v pohodě?“ zeptal se ho Sirius těsně předtím, než se přidal k ostatním šampiónům na začátku bludiště. Harry si den s Remusem, Tonksovou a svým kmotrem užil, ale ne zas moc, protože věděl, co se může stát a doufal, že i kdyby se tomu nezvládl vyhnout, tak to nedopadne hůř než minule.

„Vůbec,“ přiznal se Harry. „Ale co jiného můžu dělat?“

„Nevím,“ odpověděl Sirius na jeho řečnickou otázku. „Ale pamatuj si, jakmile budeš potřebovat mě, Brumbála nebo četu bystrozorů, kontaktuj mě zrcátkem a řekni mi, kde jsi. Pokud by to byl hřbitov, neměl by to být problém, ale i kdybys byl jinde, tak se s tím nějak vypořádáme.“

„Díky,“ vydechl Harry, než rychle zaujal své místo mezi šampióny. Vždycky ho znervóznilo, když se jeho kmotr začal chovat jako hlídací pes.

Protože to znamenalo, že byli nejspíš všichni odsouzeni ke záhubě.

ooOOoo

Harry už byl v bludišti přes půl hodiny a začínal oceňovat práci Skrka mladšího v minulé realitě, kdy mu pročistil cestu. Musel se vypořádávat se čtyřmi přerostlými třaskavými skvorejši, třemi akromantulemi a jedním hadem. Ten had nebyl tak špatný, protože se ho přestal snažit pokousat, jen co zjistil, že Harry ‚mluví‘. Nikdy úplně nepochopil, proč ho všichni hadi tak dychtivě poslouchali jenom proto, že mluvil jejich jazykem – nebo aspoň dokud byl viteál – ale jestli byly hadí jazyky z půlky tak vzácné, jako se říkalo, nikdo z hadů, které potkal (kromě baziliška), nejspíš dalšího hadího jazyka nepotkal a byla to pro něj kuriozita. Což on byl. Stejně mu ale zabralo nějaký čas toho hada přesvědčit, aby ho nenásledoval bludištěm dál.

Harry zabočil za roh a skoro vrazil do sfingy. Povzdychl si. „Už zase… Vážně nejsem dobrý v hádankách.“

„Tak to máš smůlu, že jsi mě potkal,“ odpověděla mu sfinga.

„Nemůžu prostě projít?“ zeptal se Harry. „Vážně, můžu použít jinou cestu.“

„Ne,“ odpověděla sfinga. „Řeknu ti hádanku, a pokud na ni odpovíš správně, můžeš projít.“

„A když se netrefím nebo zkusím odejít, tak mě napadneš, že?“ zeptal se Harry.

Sfinga přikývla. „Ano. Ale neboj se, nemám povoleno tě zabít. Ono lékouzelníci dneska umí dělat divy.“

„Předpokládám, že to nebude pavouk, co?“ zeptal se Harry suše.

Sfinga zamrkala. „Předpokládáš, že co není pavouk? Já? Rozhodně ne. A kdy se tě vůbec naposledy zeptal mluvící pavouk na nějakou hádanku?“

„Myslím, že nikdy,“ odpověděl Harry. „Myslel jsem ‚byla to odpověď‘, i když tvoje reakce napovídá, že ne. Co ‚člověk‘? To je taková obvyklá odpověď na hádanky sfing.“

„Jako bych byla tak neoriginální,“ odfrkla si sfinga. „Teď přestaň hádat naslepo a nech mě ti říct tu hádanku, než se rozhodnu ti ty pokusy počítat a pošlu tě do kómatu.“

Harry otevřel pusu, aby jí řekl, ať jde do toho, ale pak se rozhodl raději nepokoušet štěstí a jenom jí pokývl.

Sfinga se líně usmála. „To je lepší. Tak podívejme… Není to z masa ni peří, ani šupin či kostí. Přesto to má palce i prsty. Co to je?“

Harry na ni chvilku zíral. „Ještě jednou?“

Sfinga mu to trpělivě zopakovala. „Není to z masa ni peří, ani šupin či kostí. Přesto to má palce i prsty. Co to je?“

„Žádné maso, peří, šupiny, kosti… to vylučuje všechno živé… až na rostliny, ale ty nemají palce ani prsty. Ty žádné kosti vylučují většinu mrtvých. Asi by to mohla být socha, ale to jenom kdybych to bral doslova a ne jako hádanku… Hej,“ zarazil se Harry, jako by ho něco napadlo. „Je v pohodě, když přemýšlím nahlas?“

Sfinga se neurčitě oklepala. „Posluž si. Aspoň to bude větší zábava než koukat pět minut na to, jak tu stojíš. Ale musíš mi pak říct, co ses rozhodl uvést jako odpověď.“

„To zvládnu,“ řekl Harry vděčně. „Líp mi to takhle myslí. Tak podívejme… prsty mohou být míra? Vím, že člověk může mít prst whisky nebo skotské, ale nenapadá mě nic pro palce… až na délku pergamenu… Tak znovu, pokud tam jsou palce i prsty, pak tam asi bude zahrnutá ruka, ale ne živoucí. Robot? Pochybuju, že by mýtické stvoření bylo tak v obraze ohledně mudlovské technologie, vzhledem k tomu, že většina kouzelníků o ní neví nic. Nicméně umělá ruka pořád zní slibně, jen musím vymyslet něco víc čarodějnického. Co dělají kouzelníci, když přijdou o ruku? Používají hák? Ten ale nemá prsty ani palce. Červíček měl stříbrnou ruku, ale musel mu ji vytvořit Raddle, takže je to pro většinu lidí asi moc komplikované nebo obskurní… Počkat.“

„Ano?“ zeptala se lačně sfinga, která už vypadala mírně zamotaně z toho, jak pozorovala Harryho chodit tam a zpět.

„Co nějaké oblečení na ruku? Jako rukavice nebo palčáky?“ zeptal se Harry.

„Musíš si vybrat jedno,“ pravila sfinga přísně.

„Pokud by to nebylo ani jedno, bude vůbec záležet na tom, které z toho vyberu?“ Harry nechápal, jak by mohlo.

„Samozřejmě, že ano!“ trvala na svém sfinga. „Musíš dělat věci pořádně, jinak tě nikdo nebude brát vážně.“

„Fajn,“ povzdychl si Harry. „Jedno má pět prsů, zatímco to druhé jen palec a jeden obří prst… to první je praktičtější, protože je člověk šikovnější a pořád mu do sebe nenaráží prsty. A ‚palčáky‘ jsou moc málo vznešené slovo. No a hádanka chtěla ‚prsty‘ v množném čísle, takže moje odpověď je rukavice.“

Sfinze chvíli trvalo odpovědět. „To bylo mnohem komplikovanější, než bylo třeba.“

„Každý máme své mouchy!“ zkřížil Harry obranně ruce. „Jedna z mých je, že mi vůbec nejdou hádanky.“

„A taky si musíš důkladně rozmyslet rozdíly mezi rukavicemi a palčáky,“ řekla sfinga nápomocně.

Harry se na ni ošklivě podíval. „Zvládám je rozlišit! Jen jsem se musel zamyslet! To se stává.“ Zarazil se. „Takže… bylo to ono?“

„Ano, můžeš jít,“ řekla sfinga a uhnula mu z cesty. „A rozhodně bys měl trénovat hádání!“

„Smutné je, že to dělám!“ zavolal na ni Harry zpět.

Po několika dalších zatáčkách se zarazil při pohledu na Voldemorta smějícího se nad Cedrikovým tělem. „Co? Ale… jak? Nemůže se dostat do Bradavic tak snadno, Dracovi to trvalo rok… Bubák.“ Cedrikova smrt a návrat Voldemorta by teď byla jeho největší obava, vzhledem k tomu, že by se dnes mohlo oboje stát, se tehdy skutečně stalo. „Riddikulus!“ zvolal a vybavil si ten jásot poté, co Voldemort konečně ležel mrtvý po další Avadě, která se od Harryho odrazila. Řekli byste, že se po prvním pokusu poučí a použije jinou, podobně smrtelnou kletbu, ale očividně ne.

„Ukaž mi cestu,“ zašeptal Harry. Následoval cestu, kterou mu hůlka ukázala, a dostal se k poháru přesně v tu samou chvíli jako Cedric a dvojčata.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se nás to křoví pokusilo sežrat,“ rozčiloval se Fred, než si jich všiml. „Co je s těmi lidmi špatně, že nás strčí do bludiště spolu se smrtícími potvorami, když se náš snaží zabít už to samotné bludiště?“

„Nevím, ale koukni,“ ukázal George na Pohár.

„Kde jsou Viktor a Fleur?“ zeptal se Harry.

„Někde tam vzadu,“ mávl Cedric neurčitě za sebe. „Neviděl jsem jiskry ani neslyšel výkřiky, takže jsou asi v pohodě.“

„Co teď?“ zeptal se Fred. „Vrhneme se po Poháru? Kdokoliv se ho dotkne první, vyhrál? Jsme všichni stejně daleko, takže to může být kdokoliv, ale zní to jako příliš náhodný způsob, jak to rozhodnout.“

„Můžeme o něj bojovat,“ navrhl George.

Cedric zavrtěl hlavou. „Kdepak, jste dva a my jsme s Harrym každý sám. I kdyby bojoval jen jeden z vás, pořád by to byli tři lidi, a to není fér. Dva by se spikli proti třetímu nebo by se naopak pustili do sebe a ten třetí by se jen koukal, jak se vyčerpají. Nic by to nedokázalo.“

„Tak co navrhuješ?“ zeptal se George.

„Všichni jsme se sem dostali ve stejný čas, takže je to remíza,“ odpověděl Cedric prostě. „Nehledě na to, za jakou školu soutěžíme, jsme všichni bradavičtí studenti.“

„Doufali jsme, že shrábneme všechny ty peníze,“ povzdechl si Fred zarmouceně. „Ale máš pravdu. Je to remíza.“ Natáhl se po Poháru a Cedric udělal to samé.

„NE!“ vykřikl Harry.

Ostatní se na něj podivně koukli.

„Co se děje?“ zeptal se George. „Nedokážeš se smířit s remízou?“

Harry zavrtěl hlavou. „Jsem pro všema deseti. Ve skutečnosti můžete vy tři vyhrát a já nedostanu žádné zásluhy. Jenom potřebuju být první, kdo se toho Poháru dotkne.“

„Proč?“ zeptal se Cedric.

Harry zaváhal.

„Když nám to neřekneš, budeme předpokládat, že je všechno v pohodě a popadneme ho,“ varoval ho Fred.

Harry si povzdychl. „Nevím to jistě, ale je tu určitá možnost, že ten Pohár je přenášedlo, které nás odnese na hřbitov, kde se jeden šílenec bude pokoušet oživit Voldemorta.“

„Hřbitov?“ zeptal se Cedric zamyšleně. „To proto pořád -?“

„Jo,“ přiznal Harry. „Proto.“

„Proč jsi nevaroval i nás, když tě to tak trápí?“ chtěl vědět George.

„Upřímně, prostě mě to nenapadlo,“ přiznal se Harry. „Omlouvám se.“

„Proč to nějak neověřit, nemůžeme na něj hodit kámen nebo tak něco?“ navrhl Fred. „Pokud je to přenášedlo, můžeme vyslat jiskry a vysvětlit, že Pohár je fuč. Pokud ne, tak budeme předstírat, že se tohle nikdy nestalo.“

„To nebude fungovat,“ zavrtěl Cedric hlavou. „Pohár je přenášedlo tak jako tak, jen nás má přenést ven z bludiště, aby vítěze někdo nepřepadl cestou zpátky.“

Aha, to Harry nevěděl, ale vysvětlovalo by to, proč ho Pohár tehdy přenesl ze hřbitova mimo bludiště a ne do jeho středu, nebo vlastně kamkoliv, protože kdyby z něj to přenášedlo udělal až Skrk mladší, nedával by mu šanci na útěk. I když hodit na něj Harryho tělo a dát tak všem vědět, že je Voldemort zpět, by se mu možná zamlouvalo.

„Můžeme nechat přenášedlo se aktivovat a pak poslat jiskry; jsme tu jediní a domluvili jsme se na remíze, takže to můžeme všem vysvětlit, až nás přijdou vyzvednout,“ navrhl Fred.

„Ne, já… já tam musím jít,“ nesouhlasil Harry.

„Proč?“ zajímalo Cedrika. „Pokud máš pravdu, tak se jen necháš zabít.“

„Možná, ale musím ho zastavit a teď je moje nejlepší šance,“ řekl Harry naléhavě.

„Nelíbí se mi to,“ zavrtěl hlavou George. „Pokud se pleteš, tak vyhraješ Klání; pokud ne, tak budeš sám s nějakým šílencem provádějícím rituál a umřeš.“

„Musí se to udělat,“ pravil Harry krátce.

„V tom případě půjdeme s tebou,“ řekl mu Cedric.

Dvojčata přikývla v souhlasu, ve tvářích pochmurné odhodlání.

„Ne, musím to udělat sám,“ trval na svém Harry.

„Stojíme blíž než ty,“ upozornil ho Fred. „Pokud nebudeš souhlasit, dotkneme se přenášedla bez tebe a uvidíme, co se stane.“

To by se mohlo stát. Nechali by se zabít, a protože byl stále viteálem, nebyla doslova žádná šance jak Voldemorta zastavit.

„No dobře,“ souhlasil neochotně. „Cedric a jedno z dvojčat mohou jít se mnou.“

„Proč jen jeden z nás?“ zeptal se George.

„Protože jeden z nás musí zůstat tady a poslat jiskry. Až bude zachráněný, bude vědět, jestli jsme venku z bludiště nebo jestli je potřeba říct Brumbálovi, že Pohár byl přenášedlo, my se ho dotkli a teď jsme bůhvíkde,“ vysvětlil Harry. Vytáhl neviditelný plášť a dvě dýky a podal je Cedrikovi. „Kdokoliv, kdo půjde se mnou, musí mít na sobě neustále plášť. Mě hned nezavraždí, ale vás ano. A pokud byste zahlédli obřího hada, zabijte ho tímhle nebo Avada kedavrou.“

„Dobře,“ odsouhlasil Cedric vážně.

Dvojčata se na sebe podívala. Nakonec se George zhluboka nadechl a řekl: „Jdi ty. Tvoje jméno vyletělo z poháru.“

„Jsi si jistý?“ vypadal Fred rozervaně.

„Jenom… Neopovažuj se umřít mi,“ řekl George o trošku vyšším hlasem než normálně. „Nebo přísahám…“

„To bych se neodvážil,“ slíbil Fred.

Jak se tři cestovatelé na hřbitov natáhli pro přenášedlo, Harry vážně doufal, že ten slib bude schopný splnit.

PA: Omlouvám se za ten cliffhanger, ale musela jsem to rozdělit kvůli délce (nemusíte mi říkat, že jsem to mohla spojit s další kapitolou, protože moje kapitoly nemají pět až šest tisíc slov a mě se netýká, že mají ostatní autoři delší kapitoly). A než se kdokoliv zeptá, tak Harry se nemohl vrhnout po Poháru nebo je omráčit, protože jejich ruce byly přímo nad Pohárem a on byl dál, takže kdyby to zkusil, přenášedlo by se aktivovalo a on to věděl.