Tajný život knihovníků
The Secret Lives of Librarians
autor: Hayseed42 překlad a banner: Jacomo betaread: Ivet a Martina
Kapitola sedmá, ve které jsou některé věci vysvětleny a Tobias posílá rozhodující dopis…
Na tohle neměla čas. „Zapomeň,“ vykřikla a mávla hůlkou nad Ronovým čelem.
Ale něco se ohnulo a přetočilo. Ron měl očividně všechny své pohyby pod plnou kontrolou a neomezovaný svazovacím kouzlem si to rázoval přes místnost k ní. „Říkal jsem si, že bys mohla něco takového zkusit,“ podotkl a mávnul hůlkou. „Petrificus totalus.“
„Protego,“ zavrčela a odklonila kletbu švihem zápěstí. „Rone, nech toho…“
„Nemůžu,“ prohlásil. „Mdloby na tebe.“
Tohle bylo příliš snadné. Hloupá bystrozorská chyba. Přikrčením se hladce vyhnula kouzlu, skočila po něm a srazila ho k zemi. Pro jistotu přidala pár ran pěstí.
Ale Ron jich stejně tolik vrátil, praštil ji do nosu, až jí začala téct krev, a téměř jí vykloubil loket, jak jí zkroutil ruku za záda. „Hermiono, co to…“
„Netušila jsem, že se v bystrozorském výcviku začal učit mudlovský styl boje,“ odsekla suše a odvrátila tvář, takže jí nezlomil nos, když jí přitlačil hlavu k podlaze.
Byl dobrý, ale ona byla lepší. V momentě, kdy ucítila, že uvolnil stisk na jejím zápěstí, se celou svou silou vymrštila.
Ron se zhroutil dozadu a začal mávat pěstmi a nohama do vzduchu, ale ona se většině jeho úderů vyhnula, skočila na něj a zasáhla všechna nervová zakončení, na které si v tu chvíli dokázala vzpomenout. Vmžiku ho zcela znehybnila a navzdory jeho sténání ho nemínila v nejbližší době pustit. „Jsi pitomec, Rone,“ podotkla a vyplivla krev na koberec.
„Drží tě pod kouzlem, že jo?“ zasyčel.
Obrátila oči v sloup a potlačila touhu kopnout ho přímo do průdušnice, aby ho umlčela úplně. „Nemají bystrozoři své cestičky jak zjistit, jestli je někdo pod Imperiem nebo ne? Vážně…“
„No, pokud nejsi posedlá, tak co tě k tomu vede, Hermiono?“ zeptal se. Zřetelně změnil taktiku.
Usmála se. „Ty jsi hodný a zlý polda v jednom?“
„Co?“
A opravdový zmatek na jeho tváři rozhodl za ni. „Když to musí být…“ povzdechla si. „Fakt chceš znát celou pravdu?“
„To je asi ta nejhloupější otázka, jakou jsem kdy slyšel,“ prohlásil. „Zjišťováním celé pravdy si vydělávám na živobytí.“
„Nebo taky ne,“ odtušila svým nejzáhadnějším hlasem. „No, pokud se do toho máme pustit, bude lepší probudit Harryho.“
„To budeš muset udělat ty,“ sdělil jí se slabým náznakem rozmrzelosti. „Protože mi byla nedávno paralyzována ruka a brní mě. Mimochodem, jak jsi to udělala?“
„Obchodní tajemství,“ odsekla s úšklebkem. „Hola, Harry, budíček.“
Aby ho přivedla k vědomí, mohla pravda použít ‘Enervate’, ale nebylo fér, že Ron dostal nakládačku a Harry z toho vyšel bez úhony.
Tvrdě ho kopla do boku. „Vstávej, vstávej, Harrýsku malej…“
Odpovědí jí bylo jen zabručení, tak ho kopla znovu.
Tohle už reakci vyvolalo. „Auu…“ zasténal. „Co se stalo?“
„Buď u tebe nastal náhlý případ silné narkolepsie, nebo na tebe někdo – a já nemám tušení kdo – seslal omračující kouzlo,“ zašvitořila.
„Byla jsi vždycky taková potvora, nebo je to až nedávný vývoj?“ zeptal se Ron a s viditelným škubnutím se posadil na pohovku.
Výhružně na něj namířila hůlku. „Zlomím ti nos, Weasley. A myslím to vážně.“
„Počkat, cože?“ Harry konečně otevřel oči a v celém obličeji měl vepsán zmatek. „Dobrý bože, Hermiono, co se ti stalo?“
Otřela si krev z nosu a ukázala palcem na pohovku. „Měl bys vidět toho druhého.“
„Rone?“ vykřikl zděšeně a škrábal se na nohy. „Co se tu sakra děje?“
Hermiona měla podezření, že se místo se svým dobrosrdečným kamarádem Ronem setkala s bystrozorem Weasleym. Ve tváři měl tvrdý výraz a řeč jeho těla vyjadřovala tolik nesouhlasu, kolik mu to ochromení dovolovalo. „Hermiona se nám to právě chystala povědět, že jo, zlato?“ nadhodil nevýrazně.
Téměř dostrkala Harryho k dalšímu křeslu a začala přecházet po koberci sem a tam. „Neměla bych vám to říkat,“ mumlala si spíš pro sebe než k nim. „Ani jeden z vás nemá prověrku, a když se zeptám Šéfa…“
Koutkem oka zachytila, že sebou prsty Ronovy pravé ruky začínají škubat.
Dobře, takže jí docházel čas.
„Rone, co víš o oddělení záhad?“ zeptala se co nejvíce neutrálním hlasem.
Zamrkal. „Moc ne. Pokud je mi známo, sledují jakési divnější než divné sračky. Někdy, když máme důkaz o naplnění proroctví nebo něco takového, musíme ty kravaťáky přizvat.“
„Ty, o kterých se nemluví?“ přitlačila.
„Asi,“ pokrčil rameny. „Nezdraví nás na potkání a nepotřásají si s námi rukama, jestli chápeš, jak to myslím.“
„A Snape?“
Nevědomky se napřímil. „Severus Snape a Draco Malfoy zmizeli z bradavických pozemků hned po smrti Albuse Brumbála. Malfoy se vynořil o pár let později a od té doby znovu vzkřísil svůj napůl legální a rozhodně iritující životní styl. Snape se neobjevil, ačkoliv ministerstvo se velmi zajímalo o jakékoliv informace o místě jeho pobytu. Měl by být zadržen, jakmile ho někdo spatří. Mimo jiné. Každou chvíli někdo tvrdí, že ho někde viděl, ale výsledek nulový. Což je zatraceně k vzteku.“
„Co bys řekl, kdybych ti sdělila, že většina z toho jsou pusté výmysly?“ zeptala se opatrně.
Probodl ji ostrým pohledem a slabě zavrtěl hlavou. „Zeptal bych se znovu, pod jakým jsi kouzlem.“
„Brumbál na smrtelné posteli přiznal, že nařídil Severusi Snapeovi chránit tajemství Řádu až do a včetně zabití jeho samotného, což bylo té noci na věži nezbytné,“ odrecitovala, aniž by vzala na vědomí jeho komentář. „Brumbál už umíral a měl velké bolesti; nemohl dovolit, aby se Řád kvůli jeho slabosti ocitl v ohrožení. Existují důkazy, že oční kontakt mezi Brumbálem a Snapem před ředitelovou smrtí byl ve skutečnosti příkaz předaný nitrozpytem.“
„Nevěřím ti,“ prohlásil.
„Po ukrytí Malfoye odešel Snape na asi rok a půl do ilegality. Pak byl objeven a naverbován oddělením záhad.“ Po krátkém zamyšlení se opravila. „Vlastně ani ne tak naverbován, jako přinucen ke spolupráci. Souhlasili, že mu udělí amnestii – prominou mu předchozí zločiny – výměnou za jeho službu coby agenta. Posledních dvanáct let pracoval v hlubokém utajení.“
Během její řeči třeštil Harry víc a víc oči. „Jak tohle všechno víš, Hermiono?“ zeptal se, jakmile zmlkla.
Nebudou jí věřit, dokud jim to opravdu neukáže.
Otevřela zásuvku stolu a vytáhla kožené pouzdro s efektním zlatým odznáčkem. „Je vám to povědomé, bystrozore Weasley?“ zeptala se a hodila ho po něm.
Ron pouzdro chytil a rozevřel ho. „Ty jsi…“ vydechl po přečtení údajů na dokladech. „Ale to není možné.“
„Proč ne?“ zeptala se a naklonila hlavu na stranu.
„Jsi… knihovnice!“
Srdečně se rozesmála. „Očividně nejsem.“
Ron vrtěl hlavou ze strany na stranu jako mokrý pes a mračil se na obsah pouzdra. „Tomu nevěřím.. Hermiono, ty nejsi... to prostě nedává smysl.“
„Ronalde,“ opáčila ostře, založila si paže na hrudi a nasadila obstojnou napodobeninu Felicitina nejlepšího knihovnického výrazu. „Vezmi v úvahu, že máš jen dvě alternativy. První je, že lžu, jsem vyšinutá a ty musíš přiznat, že tě právě zmlátila knihovnice. Dost zle.“
„Víš, takhle jsem o tom zatím ještě nepřemýšlel,“ ozval se z ničeho nic Harry a pobaveně vycenil zuby, když Ronovy zrudly tváře.
„Díky za uznání, Pottere,“ odtušila Hermiona kousavě. „Nebo můžeme vzít v úvahu druhou možnost: říkám naprostou pravdu a věci nejsou tak černobílé, jak si rád myslíš.“
Ron s bolestným výrazem natáhl pravou ruku a nešťastně si ji masíroval. „Dobře, řekněme, že jsem kvůli tomuhle zatracenému argumentu ochoten uvěřit takové... bláznivině. Stále to ale neodpovídá na naši otázku – co to má společného s tím mizerou Severusem Snapem?“
Povzdechla si. Tohle bylo přesně to, co nechtěla dělat, jenže neměla na vybranou. Nebyl čas kontaktovat Šéfa a neexistovala ani žádná zatracená eventualita, ve které by byť jen zvážila možnost seslat na Rona a Harryho paměťové kouzlo.
Ne že by paměťová kouzla nějak zvlášť fungovala. Ne dlouhodobě. Kdyby je neprolomili ve spánku, překonají je, pokud jim budou opakovaně vystaveni. Takže... došly jí nápady.
„Nemůžu vám to říct, dokud nejdřív nesešlu kouzlo,“ sdělila jim na rovinu. „I na sebe, takže mi můžete věřit.“
„Jaké kouzlo?“ zeptal se Ron podezřívavě.
Nedivila se mu. „Ani to vám nemůžu říct,“ zopakovala. „Ale pod veritasérem bych odpřisáhla, že nemám v úmyslu vám ublížit.“
Naštěstí to vypadalo, že si nevšiml pečlivé volby slov. „Co na to říkáš, Harry?“ zeptal se Ron klidně.
Harryho oči byly v bledé tváři ještě výraznější než jindy. „Myslím, že do toho jdu, pokud i ty,“ odpověděl stejně vyrovnaným tónem.
„No tak dobře,“ zamumlala Hermiona, vytáhla hůlku a snažila se dát do kupy, aby se mohla soustředit.
Prosím, funguj, modlila se. Prosím, prosím, prosím...
Rychle nahlas vyslovila složité zaklínadlo, které si musela zapamatovat hned první den v práci, a vykreslila potřebné symboly nejprve na Ronově a pak na Harryho čele. Po druhém zaklínadle a jiné sadě symbolů na svém čele uvolnila nahromaděnou energii kouzla a doufala v úspěch.
„Hm,“ zamumlal Harry po dlouhé pauze, „to... svědilo.“
Vydechla úlevou. „Ani jeden z vás nemá povolení znát to, co vám povím, takže tohle bylo kouzlo, které nikomu nedovolí přiznat, že k tomuto rozhovoru došlo. Všichni o tom budeme vědět, ale pokud se to pokusíme povědět někomu jinému, prostě... to nepůjde.“
Už Harrymu ale neřekla, že tohle kouzlo použila jen jednou – na černokněžníka, kterého před mnoha lety vyslýchala ve špinavé cele v Maroku – a poté musel dotyčný věnovat spoustu času opětovnému naučení angličtiny. A tomu, jak si zavázat boty. Ale co Harry neví, to mu neublíží. Pravděpodobně.
„Fascinující pohled na protokol oddělení záhad,“ opáčil Ron suše. „Domnívám se, že ses nám chystala povědět, jak se znáš se Snapem?“
„K Těm, o nichž se nemluví, jsem byla přijata v sedmnácti,“ spustila Hermiona. Teď, když bylo kouzlo sesláno, už mohla svobodně mluvit. „I když to jsem se dozvěděla až o několik let později. Jednoho večera, když jsem dokončila své prefektské povinnosti, si mě ředitel zavolal k sobě do pracovny a položil mi hodně podivných otázek ohledně loajality a cti. Poté, co jsem odpověděla k jeho spokojenosti, zeptal se, jestli bych byla v budoucnu ochotná vykonávat jistou důležitou činnost.“
„A ta činnost byla?“ nadhodil Ron.
Zacukaly jí rty. „To neřekl. Bezpochyby věděl, že bych odpověděla ne. Jakmile jsem slíbila, že mu pomůžu s čímkoliv, co bude potřebovat, zapřísahal mě, ať to držím v tajnosti, a všechno běželo dál tak, jako by se ten večer nic nestalo. Dva měsíce poté zemřel.“
Harryho výraz byl ponurý, ale Ronův naprosto vražedný. „Snape...“ zavrčel.
„Brumbál zanechal myslánku, víte,“ pokračovala mírně. „Je na OZ pod trojitými ochranami, ale když ji prozkoumáte, je tam víc než dost důkazů na podporu toho sledu událostí, který jsem popsala před chvílí. Požádala jsem Severuse, ať taky vloží své vzpomínky na tu noc do myslánky, abychom měli nezpochybnitelný důkaz nitrozpytového příkazu, ale nemá zájem.“
„Severuse?“ zopakovali oba naráz. Znělo to bolavě. „Nevím, jestli chci tohle poslouchat,“ zamumlal Harry.
Pokrčila rameny, posadila se na stůl a opřela si nohy o jeho hranu. „Jak je ctěná libost. Ale pokud si to nechceš poslechnout celé, bylo to plýtvání dokonale zvládnutým kouzlem. Jestli si to ale přeješ, přeruším ho.“
Když zvedla hůlku, aby pronesla ukončovací inkantaci, Ron naznačil rukama uklidňující gesto. „Hej, no tak,“ řekl stejným tónem, jaký ho už slyšela používat na rozjíveného Robbyho. „Tohle není potřeba. Harry, víš, že bys litoval, kdyby nás teď odstřihla.“
„Jo...“ zabrblal. „Ale Severus? Vážně?“
„Pokusím se mít na paměti tvůj jemnocit, Harry,“ podotkla ironicky a ignorovala neslušné gesto, které udělal. „Ale jak už jsem říkala, po ředitelově smrti proběhl náš sedmý ročník... tak, jak proběhl, a jakmile bylo po všem, shodli jsme se, že si dáme trochu času a nepoženeme se nadšeně do dospělosti, vzpomínáte?“
Ronův úsměv měl drzý podtext. „A náš Harry si to vzal trochu moc k srdci a rozhodl se od dospělosti nadšeně utéct.“
„Hej!“
„Sorry, kámo,“ řekl Ron nemilosrdně. „Pokaždé, když tě Gin vyhodí, přiřítí se k nám domů a musím to poslouchat. Jen říkám, jak to vidím.“
„Oba jste otravní,“ odsekl Harry a zamračeně těkal pohledem od jednoho ke druhému, až Hermiona na okamžik téměř zapomněla, že vede nejdůležitější rozhovor svého života.
Ale nemohlo to odvést pozornost od momentální situace, takže si odkašlala a věnovala jim posměšný pohled. „Kluci, pokud vám to nevadí...“
„On si začal,“ zamumlal Harry vzdorovitě, což by byla narážka pro Rona, aby zareagoval, ale ten zjevně zaznamenal vážný tón jejího hlavu a natáhl se ke křeslu, aby plácl Harryho přes hlavu.
„Jak jsem říkala,“ pokračovala, přičemž se marně snažila skrýt úsměv vyvolaný jejich dováděním. „Sev- promiň, Harry – strašně zlý Snape...“
„Někdy umíš být fakt hrozná potvora, Hermiono,“ poznamenal Harry škrobeně.
Byla opravdu velká škoda, že nemohla použít hůlku, zatímco byli všichni pod vlivem toho, co Šéf vždycky označoval za 'prozrazovadlo'. No dobře... prostě ho musí proklít později.
„Snape čapnul Malfoye a odklidil se stranou, dokud... no, počítám, že z jistého úhlu pohledu je stále odklizený, ale byl poměrně dost zapojený do událostí v našem sedmém ročníku,“ naznačila tak decentně, jak jen dokázala.
„Aha, takže ty si taky myslíš, že byl až po uši ve smrtijedských aktivitách?“ zeptal se Ron a oči mu zaplály náhlým hněvem. „A já jsem si myslel, že mi povíš něco, co ještě nevím.“
„Pomáhal nám, vy pitomci,“ odsekla. „Šest týdnů po tom, co se zdejchl z Bradavic, vzal Malfoye zpět k jeho matce a zprostředkoval další dohodu: zabrání, aby se Draco Malfoy stal Smrtijedem, pokud bude Narcisa průběžně poskytovat informace o plánech Pána zla.“
Jednoznačně nepřesvědčený Ron obrátil oči v sloup. „Opravdu čekáš, že ti uvěřím, že se Malfoyovi rodiče netřásli na to, aby už už dostal na svou ručičku Znamení?“
„A jak moc by byla nadšená tvoje matka, kdyby ses vrhl do práce v Řádu a začal každou hodinu riskovat svůj život, Ronalde Weasley?“ odsekla na oplátku. „Každopádně, kdyby Se- Snape neuzavřel tuhle dohodu, Narcisa by nás nikdy nezačala zásobovat informacemi. Také byl u konečné konfrontace.“
Harry se náhle naklonil v křesle dopředu a zamračil se. „Ne, nebyl. To bych si pamatoval. Jakmile bylo po všem, sešli se všichni členové Řádu a jeho jsem tam neviděl. Nebo později s obklíčenými Smrtijedy, když na to přijde.“
„Léta jsem si myslela, že jsem si to jen představovala,“ řekla, na kratičký moment ponořená do vzpomínek, „strašlivý profesor Snape, vrah a Smrtijed, riskující kvůli nám uprostřed bitvy život, ale ukázalo se, že to byla pravda. Jen neochvějně plnil Neporušitelný slib, kterým se Narcise zavázal udržet Malfoye v bezpečí, ale kdyby to bylo všechno, tak proč by se namáhal odstrčit Freda Weasleyho z cesty vražedné kletbě?“
„Hej, počkat…“ začal Ron pomalu.
Ale ona věděla, k čemu se chystá, a přerušila ho. „Kouzlo Zapomeň, Rone. Nechtěl, aby si Fred pamatoval, co se stalo. Ale jestli chceš, můžu dát do myslánky moji vzpomínku a nechat tě si ji prohlédnout.“
„Ne,“ odpověděl a couvl, „to je v pořádku. Věřím ti. Asi.“
„Když bylo po všem a my jsme si užívali poslední chvilky svého dospívání, Severus se nechal chytit Těmi, o nichž se nemluví. Ale Brumbál se očividně připravoval na každou možnost a na OZ už znali pravdu. Ačkoliv potvrdili, že Severusovy skutky měly dobrý důvod, pořád spáchal několik trestných činů, takže ho nemůžou jen tak pustit. Místo, aby ho poslali do Azkabanu, zaměstnali ho.“
Ron zavrtěl hlavou a povzdechl si: „To je ten nejhloupější příběh, co jsem kdy slyšel, ale tak to do sebe zapadá, že to musí být pravda. A na základě toho mála, co vím o odboru záhad, zní to přesně jako něco, co dělají – berou zákony do svých rukou a naprosto ignorují všechny ostatní.“
Mluvíš jako pravý ministerský bystrozor. Ale nahlas to neřekla, byla si dobře vědoma, v jak nejisté situaci se nachází. Kdyby si koneckonců vzal Ron do hlavy, že ji zatkne, Šéf by ji v tom pravděpodobně nechal vymáchat.
Taky nepotřeboval vědět, že záležitost Severusova ‘zaměstnání’ nachystal Albus Brumbál od základů už roky před svou smrtí. Brumbálovy důkazy dosvědčující, že Severus jednal na základě rozkazů, by nestačily na to, aby ho zachránily před Azkabanem, natož aby ho omilostnily v očích veřejnosti. Což byl samozřejmě hlavní důvod, proč do toho byla zapojená.
„Hermiono,“ oslovil ji Harry, když jí tohle všechno táhlo hlavou, „ještě pořád jsi nevysvětlila, jak jsi do toho zapletená ty. I pokud Snape není ten skrz na skrz zlý mizera, jak jsem si vždycky myslel, pořád to nevysvětluje, proč jsi s ním ani ne před třemi hodinami popíjela.“
„Není to jasné, Harry?“ optala se posměšně a koutkem oka sledovala Rona. „Nebo když ne tobě, tak minimálně našemu drahému kamarádovi vyškolenému bystrozorovi?“
Ron místo odpovědi obrátil oči v sloup.
„Tak co, Ronánku – chceš vysvětlit malému Harrýskovi, jak to, že se stýkám se Severusem?“ Možná nebylo nejmoudřejší je dál popichovat, ale na cokoliv jiného byla příliš unavená a naštvaná.
Hlasitě se nadechl a prohrábl si vlasy. „Můj nejlepší odhad, s ohledem na tvé postavení v odboru záhad a podivně složitý příběh o Severusovi Snapeovi, zvláštním tajném agentovi, je, že jsi jeho spojka.“
„Jeho co?“ zeptal se Harry nechápavě.
„Ty nevěnuješ pozornost moderním médiím, viď, Harry? Chceš nám tím říct, že jsi nikdy v televizi nesledoval žádnou kriminálku?“ Hermiona už začala být poněkud skeptická; co proboha dělal, když nebyl s kamarády?
S hlubokým zamračením zabořil prsty do područky křesla, ve kterém seděl. „A do jakého druhu mudlovské kultury ses v poslední době ponořila ty, slečinko svatouškovská? Mohl by mi někdo konečně říct, co se tu kurva děje, než se rozhodnu zavolat ministra kouzel?“
Ron otevřel pusu, ale Hermiona promluvila dřív, než se rozhodl s Harrym souhlasit. „Spojka je něco jako… prostředník mezi agentem a agenturou, pomáhá s udržováním krytí. A ano, někdy tuhle funkci vykonávám. Ale v obecnější rovině jsme Severus Snape a já v OZ partneři.“
„Odkdy?“ zeptal se Ron se skeptickým pozvednutím obočí.
Ve skutečnosti se ptal: Jak dlouho nám lžeš? Byla ale plně připravená ignorovat sentiment schovaný za touto otázkou a bez jakéhokoliv zaváhání se pustila do dalšího vysvětlování.
„Poté, co jsme ukončili Bradavice, mě Ti, o nichž se nemluví, oslovili prakticky hned po vystoupení z vlaku. Informovali mě, že jsem před více než rokem složila přísahu pro vstup do organizace, ale že jsem nebyla vhodnou kandidátkou, dokud jsem nedosáhla dospělosti a nedokončila vzdělání.“
„Takže ten rozhovor s Brumbálem, když jsi byla studentkou…“ začal Ron a svraštil obočí, protože mu jednotlivé kousky začaly do sebe zapadat.
No, vždycky věděla, že dokáže být docela chápavý, když se obtěžuje vynaložit dostatečné úsilí. „Přesně tak,“ potvrdila s rázným přikývnutím. „Nepokládal mi podivné otázky, připravoval pro mě půdu v OZ. Takže jsem okamžitě nastoupila do výcviku.“
„Ehm,“ hlesl Harry. „A já jsem si myslel, že jsi po skončení školy pracovala v mudlovském knihkupectví.“
Pokrčila bez omluvy rameny. „Nemohla jsem potřebovat, abyste mě navštěvovali v práci, že jo? Zatelefonovala jsem jednomu z dávných otcových přátel a požádala jsem ho, aby předstíral, že pro něj pracuju, kdyby se ho někdo přišel zeptat. Jakmile jsem dokončila výcvik, umístili mě do Velké knihovny – švagr mého šéfa je Ten, o němž se nemluví, takže ví dost na to, aby nekladl další otázky.“
„A Snapea jsi potkala v Knihovně?“ zeptal se pochybovačně Ron.
„Ve skutečnosti jsem ho potkala, když se jedné noci objevil u mě na prahu, zmlácený na krvavou kaši. Šéf mu dal moji adresu a informoval mě, že budu spolupracovat s jiným agentem.“
Samozřejmě neměla v úmyslu ani jednomu z nich vykládat, co se stalo doopravdy. Že jí Šéf nečekaně zavolal letaxem a sdělil jí, že bude mít brzy návštěvu. Necelých dvanáct hodin poté jí někdo zaklepal na dveře, a když je otevřela, stál tam Severus Snape, ze kterého doslova kapala krev na koberec.
Trvalo jí několik měsíců, než si uvědomila, že i to byla součást plánu Albuse Brumbála. Ředitel ji osobně vybral, aby pracovala především se Severusem; odbor záhad představoval jen šikovného zprostředkovatele.
„A to bylo…?“
„No, před patnácti lety,“ mávla přezíravě rukou. „Mezitím jsem už docela dobře zvládla umění uhýbat kletbám. Ze všech stran.“
Ron si odkašlal. „Takže to shrnu: uplynulých patnáct let pracuješ jako superšpión s tváří mírumilovné knihovnice, stýkáš se nejhorším zločincem od dob éry Toho-jež-nesmí-být jmenován a trousíš o tom vtipy? Hermiono, ptám se tě naprosto vážně – ty ses úplně zbláznila?“
„Víš, můžeš mu říkat Voldemort,“ odpověděla zvesela. „Dneska už to dělají všichni.“
Ronovi spadla brada.
S frustrovaným povzdechem se zhroutila na pohovku. Znovu jí začala téct krev z nosu a tak ji zastavila stisknutím. „Myslíš, že nevím, jak je to všechno naprd? Když jsme byly děti, jediná věc, kterou jsem fakt chtěla, bylo být normální. Jako ostatní. A teď?“ Její smích zněl hořce a zastřeně. „Strávila jsem tolik let lhaním všem okolo, že už nevím, jak to nedělat. Já prostě-“
Ať už chtěla říct cokoliv, bylo to ukončeno tím, že se Harry naklonil a vtáhl ji do náruče. „Mrzí mě to,“ zašeptal jí do ucha.
Zamrkala, vymanila se z jeho objetí a zmateně se na něj zadívala. „Cože?“
„Právě jsi dělala svou práci, že jo?“ zeptal se rozumně. „Byla jsi nucena vzít si tohle všechno na bedra a Ron a já nepomáháme. To není fér-“
„Harry,“ přerušila ho položením ruky na jeho hruď. „Harry, nedělej to.“
„Ne, Harry,“ přidal se Ron suše. Opíral se o křeslo a mnul si očividně bolavé čelo. „Neomlouvej se. Neber její vinu na sebe.“
Střelila po něm postranním pohledem a zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslela a ty to víš, blbče. Harry…“ otočila zrak k jeh očím a musela si zabránit, aby sebou necukla, když v nich uviděla zářit čistou nevinnost.
Není divu, že si Ginny polovinu času stěžovala na pocit, že má vztah s puberťákem. Pokud Harry viděl svět takhle…
„Harry, nebyla jsem nucena dělat nic, co bych si sama nevybrala,“ sdělila mu tak mírně, jak jen dokázala.
Pustil ji. „Nerozumím. Copak jsi právě neřekla…“
Odfrkla si. „Víš, odznak Těch, o nichž se nemluví, nerozdávají každému, kdo o něj požádá. Nejprve proběhne přiměřený výcvik. Můžeš kdykoliv odejít. Bez otázek. Když se tu noc Sev-Snape objevil u mých dveří, mohla jsem jít a na místě rezignovat, a oni by mě prostě nechali jít.“
No, víceméně. Po jednom nebo třech paměťových kouzlech.
Harry se stále tvářil zmateně.
„A já jsem to neudělala,“ dodala bez obalu. „Harry, nechápeš? Nežiju tajný život, protože musím; dělám to, protože chci. Jsem Severusův parťák, protože chci. Jsem na svou práci hrdá.“
„Hrdá,“ zopakoval Ron posměšně, i když s náznakem ublíženosti v hlase. Po nose mu pomalu stékal pramínek krve; rána na čele mu znovu krvácela. „Hrdá na spolupráci s vrahem. Příště nám řekneš-“
„Vol opatrně slova, Rone Weasley,“ odtušila chladně. „Už roky jsem ohledně tvé vendety vůči Severusovi mlčela, ale teď už nemusím. Nemáš ponětí, kolik dobra dokázal. Kolik dobra jsme společně dokázali.“
Harry se od ní odtáhl a posadil se co nejdál. Podle řeči těla se úplně uzavřel. „Nevypadalo to jako nějaké dobro,“ zamumlal. „Seděli jste tam jako dvě hrdličky.“
„Ach, pro…“ vzdychla. „Harry, neříkej mi, že jsi na to ještě nepřišel? Severus je Tobias.“
Ron s trhnutím zvedl hlavu. „Cože?“
Takže on taky ne. Možná měl Šéf pravdu, když jim říkal, že nemá smysl pouštět bystrozory k čemukoliv významějšímu. „Jak jsem řekla,“ odpověděla nevrle. „Severus pracuje… v utajení. Nemůže přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí, a máme podezření, že je mu kontrolována pošta. Jediná formu komunikace, co máme, je kódovaná korespondence.“
Zejména když se ten zatracený mobil ukázal jako naprosté selhání, ale to sem teď odmítla tahat.
„Básně jsou kód a dopis je šifra,“ vysvětlila.
Harry se zadíval se zdvižením obočí na Rona, jako kdyby říkal: Máš ponětí, o čem tu blábolí?
Ronovou odpovědí byl uzavřený výraz, který jasně vyjadřoval: Ani ťuk, kámo.
Naštvala se. „No vážně… jak si dokážeš udržet práci, Rone?“
„Mám podezření, že je to z velké části díky mému přehnanému šarmu a okouzlujícímu úsměvu,“ poznamenal a na chvíli tak vypadl z role velikého, zlého bystrozora.
Za to odlehčení atmosféry se málem naklonila přes konferenční stolek, aby ho objala, ale spokojila se s neohrabaným odkašláním. „Jo, no… tak jinak. Kódy jsou většinou založené na šifře a klíči. Rozhodli jsme se vyhnout číselným kódům – všechno, co bychom zvládli dát dohromady tak rychle, aby to bylo užitečné, by bylo zároveň i snadno rozluštitelné. Tak jsme přišli s knižní šifrou. Báseň v dopise obsahuje kódovanou zprávu a dopis samotný říká, kde hledat v klíči.“
Přešla k psacímu stolu a vytáhla jeden ze Severusových starších dopisů. Ron a Harry ji následovali a naklonili se jí přes rameno. „Vidíte tady?“ zeptala se a ukázala na řádek. „Odkazuje to na Slavíka v růžích.“
„Tenhle kousek jsi zakroužkovala,“ poznamenal Harry.
„Ano,“ potvrdila. „To je část kódu. Je to odkaz na šesté čtyřverší Rubaiyatu.“
„Čeho?“ zeptal se Ron podezřívavě.
„Rubaiyat,“ zopakovala trpělivě, „je sbírka veršů sepsaná v jedenáctém století básníkem jménem Omar Khayyam. Jsou opravdu krásné, ale o to tu nejde. Rubaiyat je náš klíč. Severus mi tu říká, že mám počítat šesté písmeno od ‘G’ v básni. Dopis ve skutečnosti nic neznamená; je to šifra ke kódu, ale nemůžeš ji použít, když nevíš, že potřebuješ Rubaiyat.“
„Páni…“ vydechl Harry, „to je…“
Znovu ukázala, tentokrát na spodní okraj stránky. „Tímto způsobem si můžeme posílat zprávy sem a tam, aniž by je někdo pochytil.“ Zpráva zněla ARTY GLASGOW DVA DNY. „Milostné dopisy se nejsnadněji pasují na znění klíče, ačkoliv máme i pár řádek, které jsou určeny jen pro případ nouze, takže nemusíme ztrácet čas šifrou.“
„Tak proto jsou tak strašně napsané,“ zamyslel se Harry. „Ehm, prom-“
„To je v pohodě,“ uchechtla se. „Jsou hrozné, že jo?“
„Ale užitečné,“ podotkl Ron s tváří v jejích vlasech. „Když si vzpomenu na to množství akcí, které mému týmu vybuchly kvůli zachycené sově…“
Odložila dopis zpět na stůl a založila si ruce na hrudi. „Když ‘vybuchnou’ bystrozorské akce, odnesou to vaše ega a změní se plány. Když vybuchnou naše akce, je tu velmi reálná šance, že se jeden nebo i oba nevrátíme. To je největší nevýhoda operací mimo systém. Žádná záloha.“
Když Harry promluvil, jeho hlas zněl velmi vážně: „Kolikrát jsi…?“
„Dost,“ prohlásila napjatě. „Je dobře, že mě nikdy nikdo nevidí nahou, protože bych jen těžko vysvětlila všechny ty jizvy.“
„A co ten německý chlápek tenkrát?“ zeptal se Ron. „Jak jsi to před ním udržela v tajnosti?“
Usmála se. „Johannes to věděl. Koneckonců, sám byl agent. Ale chtěl, abych toho nechala, a já…“ Jsem to nemohla Severusovi udělat. „Nechtěla. Tak jsme se rozešli.“
Ron hlasitě hvízdl. „Doprdele, Hermiono. Jak to všechno zvládáš?“
„Zjevně špatně,“ podotkla s nejistým pousmáním. „Severus by zuřil, kdyby zjistil, že jsem vám toho tolik řekla.“
Napůl zformovanou myšlenku, že měla tak nějak pocit, že jim dlužila vysvětlení, nechala nevyslovenou, protože sakra dobře věděla, že jim nic nedlužila. Ne doopravdy. Ale přesto…
„Musím to kouzlo brzy ukončit,“ sdělila jim smutně. „Jakmile to udělám… budete to pořád vědět, ale už o tom nebudeme moct mluvit. A nebudete to moct povědět někomu dalšímu. Což znamená žádné honem pryč a kdekomu to vykecat, bystrozore Weasley.“ To poslední bylo míněno jako žert, ale nedokázala nasadit úplně správný tón hlasu.
Ron zavrtěl hlavou: „To bych neudělal, Hermiono. Víš, že ne.“
Ale ona to nevěděla. Nikdy by mu to neřekla, ale jedna z největších výhrad proti tomu, aby Ronovi a Harrymu pověděla jakýkoliv střípek pravdy, spočívala v tom, že Ron vystřelí jak z praku a udělá… něco pitomého.
Protože to by byl konec jejich přátelství. Kdyby došlo na věc, během vteřiny by si vybrala Severuse před Ronem Weasleym.
Ne že by se tedy Severus nebo Ron někdy něco takového dozvěděli.
Místo toho jen nasadila slabý úsměv a zvedla ruku do vzduchu. „Připraveni?“
„Připraveni,“ odpověděli kluci naráz a ona se téměř rozesmála při pohledu na odhodlání v jejich tvářích.
Než ale stihla vyslovit první slabiku, z krbu se slabounkým zapraskáním vystřelil malý svitek.
„Co to…“ zamumlal Harry a zíral na papírek, který ležel na podlaze a slabě se z něj kouřilo.
Zvedla ho a rozvinula. Pevným, snadno rozpoznatelným rukopisem na něm byly napsány dva verše.
Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálový meč spěl v šmiků let.
Krev jí zamrzla v žilách. „Ale ne,“ zašeptala.
PA/PP: Úryvek je samozřejmě citace z básně Žvahlav z knihy Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem od Lewise Carrolla v překladu Jaroslava Císaře. Osobně mám radši verzi Skoumalových – Tlachapoud je prostě dokonalý! – ale tady mi víc seděl přesnější překlad.
hayseed42: ( Jacomo ) | 02.04. 2021 | Kapitola 10. (závěr) | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 27.03. 2021 | Kapitola 9. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 20.03. 2021 | Kapitola 8. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 13.03. 2021 | Kapitola 7. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 06.03. 2021 | Kapitola 6. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 20.02. 2021 | Kapitola 5. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 13.02. 2021 | Kapitola 4. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 30.01. 2021 | Kapitola 3. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 23.01. 2021 | Kapitola 2. | |
hayseed42: ( Jacomo ) | 16.01. 2021 | Kapitola 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 24.12. 2020 | Úvod | |