Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šestá, ve které jsou kluci pitomci a Hermiona není vůbec překvapená…

Nejdřív si myslela, že ta záležitost mezi Harrym a Ginny bude prostě zase jedna z jejich obvyklých roztržek. Proto taky Harrymu řekla, že u ní může přespat – počítala, že se půjde tak maximálně o tři nebo čtyři dny.

Dnešního rána ale délka Harryho pobytu dosáhla sedmnácti dní a Hermiona byla ve stavu začít si rvát vlasy.

Ne že by byl Harry špatný host. Ve skutečnosti naopak. Věšel ručník, myl nádobí, dokonce ve většině případů nechal soví poštu na pokoji, když na něj první den vystartovala s křikem. Na rovinu, byl pořádnější než ona. Před třemi dny ho přistihla, jak klečí v koupelně na zemi a drhne dlaždičky starým zubním kartáčkem.

Hermiona pojala podezření, že se pokouší začít novou kapitolu, a tak to z větší části nechala na něm. Když nic jiného, vydělávala na té dohodě byt bez poskvrny.

Nestačilo to však vyvážit fakt, že si zvykla žít sama a ze spolubydlícího lezla po zdi.

A navíc si teď musela Tobiasovy dopisy nosit do práce, což v konečném důsledku vedlo až k bodu, kdy zaslechla Marka a Felicitu, jak na chodbě mluví o nutnosti zasáhnout.

„Tohle prostě není zdravé,“ slyšela říkat Felicitu. „Je pryč dva týdny, a pak další dva pracuje osmnáct hodin denně. Marku, v životě té dívky je něco hodně špatně a my jí musíme pomoct dřív, než se zničí. Doslova.“

„Takhle náladovou jsem ji neviděl od té doby, co ji ten chlápek odkopl,“ odpověděl Mark tiše. „Což bylo kdy?“

„Před více než deseti lety,“ řekla Felicita. „A od té doby tu nikdo další nebyl. To není normální, Marku.“

„No… nevím, co můžeme dělat,“ podotkl. Hermioně to znělo váhavě.

„Něco udělat musíme,“ naléhala na něj Felicita.

Déle už to Hermiona nedokázala vydržet a odešla. To se stalo minulé úterý a dosud ji nikdo nekonfrontoval. Alespoň ne ohledně jejích ještě o něco bizarnějších pracovních návyků.

Když však zaklepala na dveře Markovy kanceláře, věděla, že její štěstí se pravděpodobně brzy vyčerpá. Poslední týden se setkání s ním vyhýbala a on si to pravděpodobně všechno nastřádal.

„Co je?“ ozval se Markův hlas, tlumený dveřmi.

Strčila dovnitř hlavu. „Ehm… zdravím, Marku.“

„Hermiono,“ zvolal. Vypadalo to, že je rád, že ji vidí. „Pojďte dál. Jak to jde se zásilkou z Brazílie?“

Zašklebila se, posadila přímo proti němu a složila ruce do klína. „Máte štěstí, že jsem vás ještě nezabila ve spánku.“

„Až tak?“

„Vlastně jsem si nepřišla promluvit o tomhle,“ řekla a snažila se při tom neošívat.

„Ne?“ V otázce zazněla trocha nejistoty, ale ještě víc zvědavosti.

„No… především jsem vám chtěla dát vědět, že zítra přijdu až odpoledne,“ pronesla. „Mám další schůzku.“

Mark přikývl a poznamenal: „Jednoho dne se vás na všechny tyhle věci zeptám.“

„Víte, že vám nemůžu říct víc, než co už jsem pověděla,“ odpověděla s mírným pokrčením ramen.

„Ale udělejte mi laskavost,“ naklonil se trochu přes stůl a usmál se. „Snažte se k ostatním nechovat tak odtažitě. Zejména k Felicitě. Nevím toho dost, abych to mohl všechno vysvětlit, a radši nechci předstírat, že jste nepříčetný šílenec.“ Přimhouřil oči. „A to bych předstíral, že ano?“

Hermiona s povzdechem protočila oči. „Podle mého přesvědčení jsem stejný blázen jako kdokoliv jiný, Marku.“

„To znělo uhlazeně a nejednoznačně.“

Uculila se a vstala. „To taky mělo. Takže vám tedy nevadí, když přijdu později?“

Mark s uchechnutím zavrtěl hlavou. „Vadilo mi to někdy? Teď běžte domů, Hermiono, než pojme Felicita podezření, že jste si vybudovala pracovní morálku.“

Když procházela dveřmi, ještě se k němu otočila a drze dodala: „Ále, neraďte, Marku.“

***

Doma čekal Harry s dovezenou čínou. „Říkal jsem si, že až dorazíš, asi se ti nebude chtít do vaření,“ nadhodil téměř omluvným tónem.

Vyslala k němu vděčný pohled a zamířila do ložnice, aby se převlékla. „Díkybohu,“ houkla hlasitě a ponořila se do šatníku. „Jsem grogy.“

„Já, ehm… stavila se tu Ginny,“ ozval se Harry z kuchyně.

„Ano?“ Pečlivě udržela neutrální tón a zahleděla se na červený svetr, ale pak si místo něj vybrala zelený.

„Skoro jsem se přemístil,“ pokračoval s ostýchavým culením, když vešla do kuchyně a vzala si talíř s jídlem, který jí podal. „Ale halekala přes dveře, že už ví, že jsem tady, tak jsem ji prostě pustil dovnitř.“

„A…?“ vybídla ho Hermiona. Čína nebyla až tak špatná – neobjednal ji z obchodu, kterému dávala přednost, ale byla čerstvá a nemusela ji vařit. Z celkového pohledu se tohle počítalo nejvíc.

Pokrčil rameny a pustil se do své porce. „Povídali jsme si.“

Naklonila hlavu: „Povídali nebo se spíš hádali?“

Harryho úsměv postrádal veselost, ale bylo to lepší než nic. „Vlastně jsme si fakt povídali. O hodně věcech, o kterých jsme dřív nemluvili.“

Přešla k lednici, vytáhla láhev vína a zvedla ji před sebe s otázkou v očích: „A k čemu jste došli?“

„Radši bych si dal pivo, jestli máš. Asi německé,“ odpověděl Harry na otázku, kterou nepoložila, jako kdyby přesně neznal obsah ledničky.

Vytáhla láhve jen s mírným protočením očí. „Neodpověděl jsi mi.“

„Vymýšlel jsem, jak to nejlíp formulovat,“ řekl, když si od ní bral láhev a ťuknutím hůlky z ní odstranil víčko. Vystřelila sprška zlatých jisker, které se rozsypaly po stole.

„Na tohle bys neměl hůlku používat,“ napomenula ho Hermiona nepřítomně a s hlasitým lupnutím odzátkovala druhou lahev.

„Jo, díky, mami,“ zamračil se Harry sarkasticky. „Mimochodem, jak říkám… chystáme se to znovu zkusit.“

Musela obdivovat svou sebekontrolu. Měla chuť vyskočit a zařvat: „Díkybohu, konečně!“ Místo toho si jen lokla piva a souhlasně zamručela.

Nejspíš to bylo Severusovým vlivem. Byla jen krůček od toho, aby pozvedávala obočí a ušklíbala se na lidi, kdykoliv se snažili chovat přátelsky.

Ale Harry znovu promluvil. „My… je toho hodně, na čem musíme zapracovat,“ spustil pomalu, „ale stojí to za to. Můžu se v lecčem chovat hloupě, ale tohle vím naprosto jistě. A… mluvili jsme o kompromisech a tom, že si musím hodně věcí promyslet, ale nečeká, že to všechno vyřeším hned zítra.“

„To zní dobře,“ poznamenala z nedostatku jiných nápadů.

„A taky spolu nechceme začít hned zase bydlet,“ řekl. „Nechá si byt a já si plánuju najít něco jiného. Nějaké místo, které bude jen moje a nikoho dalšího. Nikdy jsem nežil sám, víš. Ne doopravdy.“

Hermiona se moc, moc snažila udržet tvář bez výrazu. „Jo.“

V duchu opakovala: Prosím, prosím, neptej se, jestli tu smíš zůstat.

„Začnu s hledáním hned zítra.“ Unikl jí výdech, který nebyla schopna zadržet, a Harry se rozesmál. „Hosti jsou jako staré ryby, viď?“

Zrudla. „Harry… ty nejsi… tak to není.“

„Zeptal bych se, jestli nechceš jít se mnou, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že je to něco, co musím udělat sám.“

„Koupím ti do nového domova nějaký směšně drahý dárek,“ řekla se smíchem. „Nějaký ošklivý krám na zeď a budu trvat na tom, abys ho pověsil nad krb.“

Harry se napil z lahve, slabě říhl a chytil se tématu. „A Ron se mě bude snažit přesvědčit, abych vymaloval celý byt kudleyskou oranžovou.“

„No tak mu povíš, že bys přišel o kauci. Nic lepšího nevymyslí.“

Jeho výraz se změnil na zadumaný. „Vlastně jsem uvažoval, že bych něco koupil. Líbí se mi myšlenka něco vlastnit. Vyhlíží to pak nějak reálněji.“

„Ještě zvaž, jestli do toho půjdeš,“ pohrozila mu škádlivě. „Daně, pojištění a takové věci.“

„Jsem nový muž, vzpomínáš?“ vypjal hruď. „Harry Potter, mistr v odpovědnosti.“

Hermiona se uchechtla a pozvedla láhev v předstíraném přípitku. „Jakých obětí jsme schopni pro lásku.“

„Hele, hele!“ Otřel si pusu a obrátil se k ní s otevřeně zvědavým výrazem. „Když už je řeč o tomhle, co ten tvůj chlápek nevím-jak-se-jmenuje?“

„Tobias,“ odpověděla s nasazením tónu hluboce uražené milenky a doufala, že úspěšně. „A není to tvoje starost, díky za zájem.“

„Odpoledne ti přišel dopis,“ sdělil jí Harry. „Ach, dobrý bože, myslíš, že nepoznám jeho sovu?“ prohlásil s nevěřícím výrazem.

„Na to kašlu,“ odsekla. „Ale proč tu sakra sedíme u jídla a kecáme, když mi přišel dopis? Proč jsi mi to neřekl?“

„Právě jsem to udělal,“ namítl naprosto zmateně.

Hermiona ignorovala všechno, co dál říkal, vystřelila do pracovny a začala se probírat papíry na stole. Když našla obálku, zjistila, že pečeť už je porušená. „Ale ne,“ zašeptala. „Ne, ne, ne…“

„Nevidím v tom žádnou romantiku.“ Harryho hlas se ozval docela blízko – zřejmě ji následoval. „Píše hrozně.“

Otočila se na něj. „Ty jsi četl můj dopis? Zase?“

„Byl jsem zvědavý,“ uculil se. „Musíš uznat, že tě umí dostat do varu-“

Když se Hermionina ruka jako by sama od sebe omotala kolem Harryho krku, přiškrceně zabublal. „Všechny ty řeči o dospělosti, o odpovědnosti,“ vyplivla, „a ty kurva čteš cizí poštu jako nějaký malý parchant? Máš vůbec ponětí, co jsi mohl způsobit?“

Obrátil oči v sloup. „He… mi… e…“

„Věřila jsem ti,“ zasyčela. „Vpustím tě do svého domova a ty uděláš co? Máš štěstí, že tě…“

Frustrovaně zavrčela a pustila ho.

Otisk ruky na Harryho krku se zbarvil do ruda. „Sakra, Hermiono,“ zasípal. „Co to do tebe vjelo?“

„Běž… běž pryč,“ hlesla. Když vztek opadl, pocítila únavu. „Jdi něco umýt. Je mi to jedno.“

Jakmile Harry zmizel z dohledu, Hermiona se posadila ke stolu a dala se do čtení.

Má nejdražší!

Obávám se, že můj čas se blíží. Vymýšlel bych si slova plná nenávisti, abych Tě odehnal, ale nemohu Ti lhát, má lásko. Modlím se, aby Ti tyto verše byly útěchou, abych našel, co nedokážu říct.

   Co je to s tebou dnes, má bědná Múzo múz?
   Hned zrána oči žhnou, jsou plné nočních zdání,
   jsou propadlé, tvá pleť je z šílenství, je z hrůz
   tak studených jak led a němých do skonání. 

   Zelený trpaslík a rudý sukubus
   vychrstli na ně z váz svých děs i milování?
   Či můra pěstí svou jim dala chutnat hnus
   až ze dna Minturen, bez stínu slitování?

   Chci, aby zdravím vždy tvé srdce vonělo
   a silné myšlenky jen myslet umělo,
   ať rytmický tep zní vždy křesťanské tvé krve,
   stejně jak zníval takt antických slabik prve,
   když vládli chvíli Pan, král žní, a chvíli on,
   praotec písní, sám bůh Foibos Apollón.

S láskou Tobias

„Do prdele,“ zamumlala, když dočetla báseň. „Do prdele… Harry!“ křikla. „Jdu ven!“

Strčil do pracovny hlavu. „Hermiono?“ Jeho výraz byl směsicí zmatku a lítosti. „Opravdu mě to mrzí… hele, já odejdu. Ty nemusíš.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, o to nejde. Já jen… musím odejít. Uvědomila jsem si, že-“ Pátrala rychle po výmluvě, po jakékoliv výmluvě. „Zapomněla jsem v Knihovně knížku, kterou potřebuju.“

„Musíš jít v jedenáct v noci do práce, aby sis vzala knížku?“ zeptal se nevěřícně.

„Je opravdu důležitá,“ řekla a sáhla po kabátu.

„Počkej… ty nepoužiješ letax?“ houkl za ní, když vyběhla ze dveří.

Tak tak, že nejdřív vyběhla z budovy, než se přemístila, přičemž k smrti vyděsila mudlu, který venku venčil psa. „Na vašem místě bych přestala pít,“ doporučila mu před svým úplným zmizením vážně a v duchu zadoufala, že nebude nutné vyslat oddíl na vymazávání paměti.

Šéf byl kvůli takovým věcem vždycky nedůtklivý.

Zhmotnila se na překvapivě rušném chodníku, prodírala se mezi módně oblečenými mudly a cestou mumlala omluvy. Když došla ke kavárně, přejela pohledem stoly a hledala známou tvář.

Tohle bylo alternativní místo pro jejich setkání, které Severus používal, jen když musel. Nacházelo se moc blízko na to, aby to bylo bezpečné.

Marně doufala, že nečekal dlouho. „Je mi to tak moc líto,“ řekla a vklouzla na prázdné místo u venkovního stolku. „Já… zdržela jsem se a dostala jsem se k tvému dopisu až teď.“

Severus po ní střelil pohledem. „Nejsem zvyklý na tebe čekat,“ pronesl nevýrazně. „Věřím, že ať to byl kdokoliv, pobavila ses s ním dobře?“

„Jdi do prdele, ty mizero,“ odsekla unaveně. „Na tohle nemám náladu. Právě jsem neměla daleko k tomu, abych uškrtila svého nejlepšího přítele, víš.“

„Nebudu předstírat, že chápu, o čem mluvíš, odpověděl.

Krátce si povzdechla a rozhlédla se ve snaze odchytit obsluhu. „Podávají se tu alkoholické nápoje? Nikdy jsem to nezjišťovala.“

„Hermiono…“ Celá jeho tvář vyjadřovala varování.

„Bydlí u mě Harry,“ vysvětlila. „Nedokáže respektovat hranice.“

„Uznávám, že to mě naprosto šokuje,“ prohlásil posměšným tónem. „Vždycky jsem považoval Pottera za ztělesnění respektu.“

„Jo, jen si ještě přisaď,“ řekla. „Už jsem hlásila, že jsem na hraně. Nemusíš to ještě zhoršovat.“

Něco v jeho výrazu se změnilo, teď v něm byl náznak… že by to byla účast?

Nejspíš ne, usoudila.

Ať už šlo o cokoliv, oči mu zářily čímsi neidentifikovatelným. „Uvědomuju si, že můžeš omdlít šokem, když se na to zeptám, Hermiono, ale jsi v pořádku?“

Ta otázka ji opravdu přiměla několikrát údivem zamrkat.

„Skutečně?“ naléhal.

„No…“ Uvažovala, jak se proboha dokáže přimět, aby mu lhala. „Budu,“ pronesla nakonec. „Jen… mám pocit, jako by se všechno rozpadalo na kusy, Severusi. Lidé v práci si začínají skládat věci dohromady, a když přijdu domů, Harry se mi hrabe ve spodním prádle.“

„V prádle?“ Znovu nedokázala poznat emoci, která se mu ozvala v hlase.

„Metaforicky,“ odpálkovala ho se začervenáním.

Severus si povzdechl a opřel si předloktí o stůl. „Možná tě tedy uklidní to, co ti musím říct.“

„Nejspíš ne,“ namítla, „ale přesto pokračuj.“

„Arty má nějaký plán.“

Hermiona se ušklíbla: „Arty má pořád nějaký plán.“

„Tentokrát velký,“ doplnil. „A říká nám jen střípky. Liší se to.“

Ožila a naklonila se blíž: „Takže jdeme do další fáze?“

„Řekl bych, že nejdéle během deseti dnů. Je v tom zapojený i Ten, kdo nesmí být brát vážně.“ Severus zamračeně sklopil zrak ke své sklenici s vodou. „Hermiono, myslím, že nebudeme schopni vyhnout se obětem.“

Nakrčila nos. „Kolika?“

„To samozřejmě nemůžu s jistotou říct. Prostě toho nevím dost.“ Jeho zamračení se prohloubilo, ale věděla, že si to nemá brát osobně. Byl především jen víc a víc frustrovaný ze vzniklé situace. „Ale řekl bych tak tucet, nejmíň. Budeme potřebovat trochu času, abychom to rozlouskli, a to nás bude něco stát.“

„Můžeš k tomu povědět ještě něco dalšího?“

Vzhlédl k ní s rychlým zavrtěním hlavy. „Tady ne. Napíšu podobnosti v příštím dopise.“

Bryskním pohledem se ujistila, že nikoho v okolí nezná, a pak natáhla ruku přes stůl a položila dlaň na jeho předloktí. „Severusi, buď opatrný,“ řekla a na krátkou chvíli nechala klesnout svoje hradby. „Nechci… prostě buď opatrný.“

Ušklíbl se a v tlumeném světle se mu zablýskly zuby. „Copak vždycky nejsem?“

„Mluvím vážně,“ prohlásila nespokojeně.

„Ach, to já taky,“ odpověděl. „A v té souvislosti se obávám, že už jsem tu čekal moc dlouho, Hermiono.“

„Samozřejmě,“ přikývla, vnitřně rozpolcená mezi nervozitou a úlevou. „A já bych se stejně měla vrátit.“

Když vstali, věnoval jí podivný, nečitelný pohled. „Možná bych tě měl varovat,“ poznamenal zamyšleně.

„Co tím myslíš?“

„Tvého hosta,“ nadhodil. „Koneckonců, ty jsi ten, kdo je v nebezpečí, že přijde o kalhotky. Když zmizím, vážně pochybuju, že se Mrcha bude probírat mými spodkami.“

„To nejspíš ne,“ souhlasila. „Je příliš zaneprázdněná probíráním těch Artyho.“

Severus se otřásl. „Tak ti pěkně děkuju, Hermiono. Tuhle představu jsem opravdu nepotřeboval.“

Uculila se a poklepala ho po paži. „V tom případě dobrou noc, Severusi.“

Poté se rozdělili. Hermiona přešla kolem několika bloků k jinému přemísťovacímu bodu, než který použila při cestě sem, a Severus velmi opatrně zamířil na opačnou stranu.

Když utíkala zpátky do svého bytu, nezaznamenala žádné známky činnosti oddílu vymazávačů – vyhnula se tedy pořádnému maléru – a zasunula klíč do zámku s pocitem velmi podobným úlevě. Jakmile vyhledá Harryho a pořádně se mu omluví, měla v plánu ponořit se do horké sprchy a prospat příštích dvacet čtyři hodin.

Ale nemusela pátrat dlouho. Harry seděl na pohovce, nohu přes nohu a ruce položené na opěradle v pozici, která působila příliš nenuceně na to, aby nebyla předstíraná. „Hermiono,“ oslovil ji srdečně.

„Harry?“ zeptala se s narůstajícím podrážděním. Pravou rukou zajela do rukávu a nenápadně uchopila hůlku.

Jakmile zavřela dveře, Harry se vymrštil, hůlku v pohotovosti. „Teď!“ křikl.

Hermiona se přikrčila, otočila se na patě a vystřelila několik znehybňujících kouzel.

Mimo její zorný úhel se ozval rachot. Harry, zasažený omráčením padl tváří k zemi.

„Au, doprdele, ježíši, Hermiono,“ slyšela někoho klít za zády.

Narovnala se, otočila a…

„Rone?“ vyhrkla hloupě a vytřeštila oči na muže, kterého právě zasáhla svazovacím kouzlem. „Co to sakra znamená?“

„My,“ začal a kývl bradou Harryho směrem, „jsme se tě jen chtěli nejdřív zeptat sami, než zavoláme zbytek bystrozorů. Co si máš kurva co povídat se Snapem?“

Poznámka: V originálu je Tobiasova báseň Desire (Touha) od Thomase Treahernea, zde použita Nemocná múza od Charlese Baudelairea.