Preklady fanfiction Harryho Pottera

Preklad Mahareth

Jemně se pohupující vlak si razil cestu napříč svěžím venkovem. Byl nádherný den pozdního května se zimolezově modrým nebem bez mraků a všechno kolem bylo zelené a kvetoucí. ,To je ostuda,’ pomyslel si Harry, ,Promrhat den jako tenhle na cestu do špinavého Londýna. Raději bych se povaloval přes oběd na trávě někde u jezera, možná by vyšlo i slunce a lenivě bych sledoval vlnky, co dělá ta veliká sépie.’ To byla jeho představa o tom, jak strávit nádherný jarní den.

Harry se opřel zpátky do sedadla, sledujíc uhánějící krajinu. Hermiona spala s hlavou na jeho stehně a on si jen tak hrál s jejími vlasy, které teď byly delší, a hrozilo, že se zase rozcuchají. Potom, co Harrymu vlasy ostříhala Parvati, se od ní Hermiona taky nechala stříhat - když už to bylo nezbytné. Před nějakým časem s tím ale Parvati přestala a nechtěla Hermioně říct proč. Styl krátkých kudrn se zdál být jedinou cestou pro boj s její rozcuchaností bez impregnace za pomocí lepkavého gelu, který měla na červencovém plesu.

Harry nechal klouzat její prodlužující se kudrny mezi prsty. Popravdě se nikdy nezamýšlel nad jejími věčně rozcuchanými vlasy. Líbilo se mu, že obyčejně nevěnovala příliš mnoho pozornosti tomu, jak vůbec vypadala a přesto dokázala vypadat báječně. Jedinou skutečnou malichernost, kterou objevil, bylo to, když nechala madam Pomfreyovou, aby ji zmenšila zuby potom, co je Malfoy trefil kletbou místo Harryho a ona se začala podobat mroži nadopovanému steroidy. Na druhou stranu věděl, že je to celkem nepohodlné a bolestivé mít takové zuby, takže možná to skutečně nebyla malichernost.

Nepatrně se posunula a něco zamumlala ze spaní. Harry se na ni usmál. Už málem zapomněl jak příjemné je pozorovat ji v spánku. Taky byl spokojen s pohodlím, konečně si mohli mezi sebou dovolit tělesný kontakt, teď když už ostatní o nich věděli. Směl sedět s její hlavou na své noze, jednou rukou si hrát s jejími vlasy a druhou ji masírovat záda. ,Můžeme sedět ve společenské místnosti, Hermiona v křesle, zpaměti recitujíc přísady do lektvaru nebo různě využití bylin v herbologii, zatímco já budu kontrolovat, jestli má všechno v pořádku, sedět u jejího křesla a masírovat jí nohy,’ přemýšlel Harry. ,Prima.’

Nebylo mu jasné, jestli ostatní ví o skutečném rozsahu jejich vztahu (byli spolu viděni jenom dvakrát). Jednou myslel, že viděl George a Angelinu se na ně dívat významným pohledem. ,Vědí o nás,’ uvažoval, ,pravděpodobně poznali příznaky.’

Vlak projížděl tunelem. Harry pohlédl vzhůru a setkal se s Ronovýma očima. Ten seděl naproti blízko okna. Draco Malfoy byl nejblíže ke dveřím do kupé a Ginny mezi nimi. Když Ron nastupoval, pokoušel se dostat mezi ní a Malfoye, ale nebyl dost rychlý. Ginny taky spala, byla opřená o Dracovou hruď, její hlava spočívala na jeho rameni a jednu ruku měl obtočenou kolem ní. Vstávali brzy, ve dvě hodiny ráno, aby se dostali na stanici King’s Cross na nástupiště dvě a třičtvrtě. Expres jel jenom prvního října, poslední den letního kvartálu, když studenti cestovali domů a pak zpátky do školy na Vánoce a Velikonoce. Každý v kouzelnickém světě, kdo se potřeboval dostat do Londýna (nebo do mezistanic) ráno, ale nemohl se přemisťovat nebo cestoval s někým, kdo se nemohl přemisťovat, například malé děti, musel jít na tenhle ranní vlak. Měl několik zastávek, takže cesta do Londýna trvala sedm hodin namísto šesti, tolik to trvalo Expresu. Pro některé lidi byla jízda dokonce ještě delší, když nastoupili ještě před Bradavicemi, někde blízko severního pobřeží. Harry zjistil, že existuje dokonce kouzelný trajekt od konce vlakové trati do Orney.

Ze začátku se Harry cítil unavený, zaklonil se na sedadle a zavřel oči, protože Hermiona se stáhla zpátky na svou sedačku, ale pak cítil, že je víceméně dostatečně odpočinutý. Úzkostlivě sledoval širokou škálu čarodějnic a kouzelníků, kteří nastupovali a vystupovali z vlaku. Měl příležitost vidět více z kouzelnického světa než na ceilidhu před rokem, nebo na světovém poháru ve famfrpálu… mnohem víc. Rodiny cestující společně, čarodějky a čaroděje, kteří šli navštívit své příbuzné. A zanedlouho dorazí do Londýna a půjdou na samotné Ministerstvo kouzel. Harry nevěděl, jak Ministerstvo vypadá.

”Rone,” řekl tiše, aby nevzbudil Ginny nebo Hermionu. Ron mu neodpověděl, i když se zdálo, že se dívá přímo na Harryho. ”Rone!” ozval se znovu. Když Ron náhle pohnul očima vzhůru k Harrymu, poznal, že Ron pozoroval spící Hermionu.

”Oh, Harry. Co je?”

”Vzal tě někdy tvůj táta do práce?”

Ron potřásl hlavou.

”Né. Za normálních okolností se přemisťuje, takže jsem s ním takhle nemohl jít. A táta říkal, že krby na Ministerstvu nejsou zařazeny do letaxové sítě z bezpečnostních důvodů, tím padla i tato možnost. Používají je ke komunikaci – ne na transport.”

”Tedy, je to v Londýně, správně?”

”Jó, jasně.”

”Proč tedy nemůžeš jednoduše jít letaxem do Příčné ulice a odtud na Ministerstvo?”

Ron vypadal zamyšleně. ”Asi proto, že bydlíme v opačné části Londýna… Myslím, že nechtěl vzít nikoho z nás…”

”Jak jinak, kdo by taky chtěl balík Weasleyových pobíhajících v blízkosti Ministerstva?” pousmál se Malfoy. ”Mimo Ginny, samozřejmě.”

”Jen tak dál Malfoyi, tohle je ta pravá cesta jak být přijatý do mé rodiny. Jen pokračuj v urážkách. Skutečně inteligentní.”

Harry přemýšlel nad tím, proč pan Weasley nechtěl své děti nechat potloukat kolem Ministerstva, ale nemohl na nic přijít. Všechny otázky kolem kouzelnického světa, které byly pro něho zapovězené, měly s tím místem mnoho společného.

”Byls tam někdy?” zeptal se Harry Malfoye, který vypadal překvapeně, že se ptá zrovna on. Němě potřásl hlavou.

”Ne, Pottere. Můj otec… dobře, dá se říct, že mohl mít někdy na Ministerstvu nějaké záležitosti, ale určitě mě u toho nechtěl. Věděl mnoho o vysoce postavených lidech, ale…”

Harry se zamračil. Pamatoval si, že se Malfoy vychloubal tím, že jeho otec zná spoustu pracovníků a vysoce postavených lidí na ministerstvu. Budou se pokoušet ho z toho dostat? Nebo teď možná strachy ani nedutají, doufajíc, že s ním nebudou v žádném směru spojováni a nepadnou do podezření. ”Myslíš, že zná lidi, kteří pracují pro ministerstvo a jsou přitom Smrtijedi?”

Malfoy pokrčil rameny. ”Kdo ví? Možná, že jen někomu vyhrožoval nebo poslal anonym, aby ho donutil udělat něco, co potřeboval. Slyšel jsem doma nějaké věci, když jsem byl mladší, ale to byla obyčejně náhoda. Nikdy mě skutečně nepustil k ničemu velkému, pokud mě nevzal… však víš.”

Znamení zla. Harry přikývnul. Ron se na něho podíval. ”Viděla… viděla to Ginny?“ Zeptal se potichu. Malfoy potřásl hlavou.

”Jestli jsem viděla co?” Ginny zamumlala ospale, zatímco se protahovala.

”Hmm, nic.” Řekl Harry rychle. Malfoy stáhl rty do tenké čárky, vypadal, že Harryho pomoc nechtěl.

”Už jsme tam?” zeptala se zívající Ginny.

Ron se podíval z okna. ”Ani nápad. Jak dlouho ještě Harry?” Harry zkontroloval hodinky. ”Je devět. Brumbál říkal sedm hodin ve vlaku, takže ještě půl hodiny.”

Brumbál a Moody byli ve vedlejším kupé. Ředitel školy dal bývalému bystrozorovi povolení zrušit na jeden den vyučování. Harry byl stejně zvědavý, kolik let už Moody po Luciusovi Malfoyovi jde. Zcela určitě by si nenechal ujít vlak, v němž se veze Malfoyův vlastní syn, který bude vypovídat proti němu.

Seděli tiše po celý zbytek cesty, Hermiona pořád spala Harrymu v klíně. Ginny se lačně natáhla po Ronově ruce, vzala ji do své pravé a Malfoyovou ruku do své levé a pevně je držela - jasně se pokoušela přenést na ně něco ze své síly. Tenhle den bude nejtěžší pro ně dva. Harry si nebyl jistý, na co se ho budou ptát, ale určitě to pro něho nebude tak zlé.

Když dorazili na stanici King’s Cross, Harry něžně probudil Hermionu. Opile se posadila, přesně jak předtím Ginny. Usmála se na Harryho a políbila ho na tvář. Pokusil se usmát zpátky, ale všechno co dokázal, byla jen ustaraná grimasa. Ve dveřích jejich kupé se objevil Brumbál, Moody šel hned za ním. Se slepou poslušností následovali oba profesory, nikdo z nich neměl ani nejmenší představu o tom, co mají očekávat, kromě Harryho, který viděl proces v Brumbálově Myslánce.

Prošli bariérou do mudlovské části stanice, Moody jako poslední. Moody a Brumbál se neobtěžovali s mudlovským oblečením, ale měli cestovní pláště, takže moc pozornosti neupoutávali. Harry, Ron a Draco měli černé kalhoty a košile, Harry byl v černé, Ron v kaštanově hnědé a Malfoyova měla barvu zralého lnu. Děvčata měla jednoduché šaty, které si oblékla už na ceilidh, Hermiona flaškově zelené a Ginny černé. Všichni měli tašky se svými černými bradavickými hábity, aby měli náležitý úbor pro kouzelnický soud.

Pokračovali londýnskym metrem do stanice St. Pancras. Harry byl překvapený, že nepřitahovali příliš mnoho pozornosti. Očekával, že budou nápadní, že všichni poznají čaroděje i v mudlovských šatech, ale mudlové je přehlíželi, upřeně hledíc před sebe na svůj cíl. Prostě, jako by je neviděli. Brumbál dal každému nějaké mudlovské peníze na cestu. Ron a Draco na ně zírali, ale Ginny ani okem nemrkla a Harry si vzpomněl, že jako volitelný předmět měla studium mudlů. Mlčky čekali na nástupišti, ranní dělníci se valili kolem nich. Když přijel vlak s označením BRIXTON, nastoupili.

Stanice se střídaly a Harry zíral apaticky z okna. Euston. Warren Street. Oxford Circus. Green Park....

Najednou ho Hermiona popadla za rameno a táhla ho k otevřeným dveřím. ”Pojď, Harry. Neslyšel jsi, Brumbál říkal, že tady přestoupíme. Musíme jít z Victoria Line na Jubilee Line.” Táhnul se nejistě za ní, jen tak tak ho minuli zavírající se dveře. Než vlak konečně přijel, procházeli se po Jubilee Line.

Ve vlaku bylo hodně lidí, několik tuctů amerických studentů, kolem třinácti až šestnácti let, nacpaných do jejich vozu. Jedna z učitelek jim přednášela nepřetržitě a hlasitě o historii města. Měla kolem třicítky a vzhled nepatrně zoufalé osamělé ženy, která byla zvědavá na život a teď v něm vězela až po uši. Její světle hnědé vlasy ji vykukovaly z lajdácky zapleteného francouzského copu, který ztěžka držela na místě veliká plastiková spona. Za každou větou dělala pauzu, aby si mohla nakapat do očí oční kapky (povětšině ji stékaly dolů po tváři, takže vypadala jako by plakala), její šaty se zdály být pečlivě vybrány, aby ji pomohly splynout se studenty, kteří byli všichni ovlivněni módou ,grunge’ s plandavými tričky barvy bláta, která visela na jejich anorektických nebo obézních kostrách. Jenom její poučující hlas ji identifikoval jako učitelku. Harry si rychle zařadil její přízvuk ke státům na jihu Ameriky, viděl už několik filmů, zatímco hlasy studentů zněli monotónně, nosově a někdy trochu zpěvavě.

”Myslím, že jsou z Minesoty nebo Wisconsinu,” zašeptala Hermiona. Harry přikývnul.

”Ale ne učitelka, řekl bych,” zašeptal zpátky, ”že ona je z jihu.”

Hermiona souhlasila, ale nenapadl ji žádný konkrétní název jižanského státu. Harry zpozoroval, že Ron, Ginny a Malfoy hledí se zájmem na americké studenty. Nejen proto, že to byli mudlové, ale pocházeli i z jiné země. Tahle trojka vypadala, jako by v metru potkali mimozemšťany.

”Takže všichni zůstaňte pohromadě, až vystoupíme z vlaku.” Říkala ospale svým studentům. Její tichý hlas zněl na poslech celkem dobře, ale Harry zpozoroval, že většina studentů ji kompletně ignorovala a živě konverzovala mezi sebou o hudebních skupinách, kdo má rád koho, jako normální teenegeři. ,Normální,? přemýšlel Harry. ,Co je normálni?’

”My,” pohla se, ”budeme vystupovat.” Někteří studenti a Draco se chichotali, ”Na stanici Westminster, je tam sídlo Parlamentu. Parlament se sestává ze dvou sněmoven. Jaké jsou to sněmovny? Kdo to ví? Nikdo? Nikdo?” Harrymu srdce přeskočilo až do krku. Westminster. Nezpozoroval, že druhý spoj je dovezl až do Westminsteru.

Studenti pokračovali v ignoraci své učitelky. ”Sněmovna…” napovídala jim, ”lidu,” dopověděla, vykreslujíc hlásky, jako by byla ochotna dát nějakou peněžní odměnu za odpověď, i když už naznačila počáteční souhlásku slova. “A Sněmovna… nikdo? Nikdo?” Podívala se kolem na zapomětlivé, třesoucí se hormonální bomby. “Sněmovna Lordů,” řekla nahlas, pokoušejíc se přehlušit dvaadvacet různých konverzací. “Představa o většině a menšině v naší vládě pochází z Britského parlamentu. Může mi někdo říct, která strana je právě teď ve většině a která v menšině?” Znovu se po nich rozhlédla. Jejich zapomnětlivost se netýkala jenom britské vlády. Harry vzpomínal na dny ve škole před tím, než šel do Bradavic. Podle jeho názoru, britské děti nedávaly vůbec pozor. “Nikdo? Nikdo? Ví někdo, kdo je premiérem? Nikdo? Nikdo?” Začínala být patetická a Harry se cítil nepříjemně, když se na to díval. Najednou vlak začal zpomalovat, pak trhnutím zastavil a učitelka se rychle změnila ve vřeštícího vlčáka, ženoucího studenty pryč z vlaku, přesvědčujíc se, že tam nikdo nezůstal.

Když se tucty těl vyvlékli ven ze dveří, Brumbál kývnul na těch pět a jednoduše řekl: “Jdeme.” Harry polknul. Oni taky vystupují ve Westminsteru.

Přes dveře prošli na nástupiště. Američtí studenti s učitelkou šli přes turnikety ke schodům. Vřískala na ně pokyny a přednášela jim o Britské vládě. Když hluk její velké skupiny ustoupil (mohli slyšet opakující se “Nikdo? Nikdo?” znějíc stále tišeji a tišeji), Harry se rozhlédl kolem. Byl tam štít hlásající WESTMINSTER, přesně jako v jeho snu. Byly tam dlaždice, které vypadaly jako nové, na stropě a na zdech a tam….

“Oh, Harry,” vzdychla Hermiona. Přikývl a postavil se přímo před to. Natáhl ruku, aby se dotknul nových dlaždic na zdi, pak ji stáhnul zpět. Namáhavě polkl, vzpomínajíc na lidi, kteří tady zemřeli. Ostatní si to taky denně připomínali, to místo se změnilo na malou svatyni. Byly tam květy, starší i čerstvé, fotografie lidí, kteří byli zabiti, spousta z nich byly děti. To, co mu ale zlomilo srdce, byl plyšový králík, kterého tam někdo položil. Hermiona ho zvedla, dívala se na něj se slzami v očích, a pak ho položila zpátky.

Harry se opřel o zeď a uviděl na dlaždicích nános barvy, který při určitém úhlu pohledu odhaloval nápis POTTER. “Malba je nová.” zamrmlal Moody. “Dlaždice taky. Vyzkoušeli už všechno, aby tu zeď udrželi pohromadě, a aby se nápis znovu neukázal. Všechno… i kouzla.”

 ,Tak, pomyslel si Harry, ’ne že by mudlové nesnažili to zničit. Voldemortovi určitě velice záleželo na tom, aby se zelený POTTER vždycky znovu objevil,’ přemýšlel Harry, ,a nezáleží na tom jak.’

„Tak“, zašeptal, „proč to prostě, nesvalí dolů?“

„My nechceme, aby to udělali,“ řekl Brumbál jemně. „Vždycky, když se to navrhne, postaráme se, aby každý, kdo je v tom zapleten, na to zapomněl.“

Harry se na něho zamračil. „Proč?“ Zdálo se, že ho Brumbál ignoruje. “Tak,” prohlásil, dívajíc se po nástupišti. Nebylo tam mnoho lidí.  “Rone a Ginny, vy půjdete první. Jednoduše jděte proti zdi normálním krokem. Nezpomalujte a nebuďte nervózní. Budeme vás krýt. Jděte.”

Tak to udělali. Harry se na ně díval, jak šli naproti slovu POTTER na zdi, jako by se blížili ke vstupním dveřím. Pak – zmizeli. Draco šel jako další. Potom Harry a Hermiona. Díval se na to s úžasem. POTTER. Kráčel úmyslně přímo, děsivá, odporně zelená magická substance rostla víc a víc. Pak – už ji víc neviděl. Rozhlédl se po neobvyklé chodbě, kde už stáli Ron, Ginny a Draco. V dalším momentě prošli zdí i Brumbál s Moodym a zůstali stát vedle nich.

Strop nad jejich hlavami a obě zdi byli z terrakotových cihel. Podlahu pokrývaly veliké červeno-oranžové dlaždice. Bylo to, jako by byli ve velikém odpadním kanálu s plochým dnem. Brumbál s Moodym zahnuli doleva a oni je následovali. Zdálo se, že kráčejí dlouho od místa vstupu do chodby, který jak si Harry pomyslel, nebyl z téhle strany nijak zvlášť zřetelný. 

,Takže tohle je pravý důvod, proč Voldemort napadl Westminsterskou stanici metra. Nenapadl mudlovskou vládu, ale Ministerstvo kouzel, jehož vchod je teď označen nápisem POTTER.’

“Třicet sedm,” řekl náhle Brumbál a Harry pochopil, že jeho odhad, proč Brumbál při chůzi pozoruje svoje nohy, byl správný. Počítal kroky. Brumbál zvedl hůlku a zakroužil s ní. Najednou se objevil klenutý vstupní portál a všichni následovali Brumbála a Moodyho dovnitř.  Ředitel se otočil k Harrymu. “Bylo to už dost dávno, co jsem šel touhle cestou, jsem rád, že jsem si to zapamatoval. Teď je deset dvacet. Na místě bychom měli být v deset čtyřicet pět a projednávání začíná v jedenáct. Nejvyšší čas obléct si vaše hábity.”

Všichni otevřeli své tašky, vytáhli bradavické hábity a natáhli si je, dokonale pozapínali a upravili. Harry, Hermiona a Malfoy si připli své stříbrné prefektské odznaky. Moody a Brumbál odstranili své cestovní pláště. Brumbál na ně mávnul a vedl je dolů chodbou, která byla stejná jako ta první.

Po několika minutách chůze se před nimi otevřela veliká kruhová místnost s průměrem asi osm metrů, s mnoha dveřmi po obvodu. Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že lidé na druhé straně dveří vypadají jinak. ,Vypadají jako na televizní obrazovce.’ Sledoval čarodějku v tmavě zeleném hábitu, jak před sebou ve vzduchu za pomocí své hůlky posouvá hromadu papírů. Posunovala je zprava do leva přes práh dveří s označením OPNPM. Když zmizela za nimi, tak Harry čekal, že se objeví ve dveřích napravo, které byly jen deset centimetrů od dveří, do kterých vešla. Veliký, impozantní čaroděj s pískovými vlasy a výraznými rohy v tmavě safírovém hábitu jen tak-tak vybíral zátačku a hnal se přímo na čarodějku s kupou papírů. Harry předpokládal, že se srazí. Jeho dveře byly označeny písmeny KPEK. Zmizel a už se neobjevil ve dveřích OPNPM i když šel tím směrem.

“To,” zamumlal Moody, kývajíc směrem ke dveřím, kde měla být čarodějka, “byla Mafalda Hopkirková. Oddělení pro nedovolené použití magie. Ten rohatý týpek byl Gilbert Wimple. Komise pro experimentání kouzla.”

Harry zjistil, že se točí na místě dokolečka hledíc na dveře s nápisy jako OPMHS, OPMČS, OPRKMT, OČT. Brumbál a Moody pokračovali ve vysvětlováni skratek: OPMHS – Oddělení pro magické hry a sporty (Harrymu se zdálo, že viděl Luda Pytlouna mihnout se krátce kolem dveří), OPMKS – Oddělení pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci, OPRKMT – Oddělení pro regulaci a kontrolu magických tvorů (uviděl otce Cedrika Diggoryho a tajemného MacNaira, který málem popravil Klovana, jak šli kolem) a Brumbál vesele zavolal, “Nazdar Basile!” na zničeně se tvářícího čaroděje z Oddělení kouzelného transportu – OKT, kterého si Harry pamatoval ze Světového poháru ve famfrpálu. Pořád vypadal stejně zničeně, spěchal dveřmi ven, nesouc krabici plnou odpadků.

Ještě viděli dveře do kanceláře pro styk se skřítky a kancelář pro nápravu a proti neúmyslnému zneužitý mudlovských artefaktů, kde pracují pan Weasley a Percy. Harry byl bezradný z objevujících se průchodů. Lidé jimi procházeli, najednou se objevovali a pak zase mizeli tak náhle, jako lidé v televizi nebo v kině, miznoucí z jedné strany, aby se vzápětí objevili na druhé.

Brumbál postřehl jeho zmatený výraz. “Och, oni tady ve skutečnosti nejsou, Harry.”

Teď už byl Harry skutečně popletený. “Co?”

Brumbál se usmál. “Tohle jsou portály – brány. Přejdeš přes něj a automaticky se přeneseš do aktuálního umístění oddělení na druhé straně. Brány jsou všechny skutečně tady, ale kanceláře jsou roztroušené po celém Londýnskem podzemním systému.”

“V podzemí?”

“Staré stanice metra,” zabručel Moody, “mudlovské ministerstvo války je využívalo jako válečné kanceláře za druhé světové války. Mnohé z nich už se přestaly používat. Měly dobré protiletecké kryty. Tady sídlila vláda. Po válce jsme udělali dohodu s mudlovským ministerským předsedou ohledně podzemních kanceláři. Nejsou přístupné mudlům kdykoliv, můžou přijít jenom na pozvání nebo pokud víš jak - tak jako ze stanice Westminster. Výjimkou je snad jen ta zatracená Aldwychská stanice…”

Brumbál vzdychl. “Ano. Aldwych. Ten jsme používali na uložení registrů. Zvěromágové, vlkodlaci, upíři, a jim podobní. Ale v poslední době se tam pořád množily filmové týmy, takže jsme registry odtud přesunuli pryč. Filmoví producenti mají tuhle stanici obzvlášť rádi pro točení dramatických scén. Je pěkně zakonzervovaná, vypadá jako z roku 1910. Se skřítky problémy nebyly, ale byl pár incidentů s vlkodlaky a upíry, kteří obtěžovali filmové štáby pokoušejíce se o vstup do Aldwychské stanice. Mnoho z nich původně nebyli čarodějové a tak se nemohli přemisťovat a my jsme nepovažovali za nutné říct jim o Westminsteru a o těchto branách.”

“Takže,” řekla Hermiona, kývajíc směrem k branám, “mohou nás vidět?” “Och, ano,” odpověděl jí Brumbál, “ale předpokládám, že se naučili filtrovat to, co vidí přes bránu. To je velice výhodné, moct sem a tam, jak říká Oddělení pro kouzelnický transport, obzvlášť když tu osobu už znáte. V tomhle čase je přemístění neuskutečnitelné. OKT a OPNPM směřují k tomu, aby se začali navzájem překrývat, každého kdo se přemisťuje bez licence, a obvykle absence licence jde spolu s činy jako je přemisťování přímo před mudly, obvinění vychází přímo z OPNPM. Společně pak často volají do Oddělení pro nápravu neúmyslných magických příhod, aby mudlové zapomněli, že nějaký čaroděj nebo čarodějka se přemístil na jejich kuchyňský stůl nebo co to mají.”

Harry si vzpomněl na to, jak dostal list z OPNPM to léto, než začal druhý ročník. Když čarodějka prošla znova kolem dveří, instinktivně se přikrčil za Rona, aby ho neviděla. S tou jeho jizvou na čele by si ho mohla všimnout, když by se rozhodla přestat ignorovat lidi stojící ve středu mezi všemi branami. Ron se podíval přes rameno dolů a usmál se na něj.

“Co to děláš, Harry?” Harry nahlížel spoza Rona, aby zjistil, co čarodějka udělala. Mdle se na Rona usmál, když cítil jak se červená. Ginny, Malfoy a Hermiona si ho prohlíželi taky nějak podivně.

Dvě z bran nebyly stejné jako ty ostatní. Jedna z nich neukazovala kancelář s lidmi spěchajícími kolem, byl to jenom černý obdélník bez označení. A ta druhá vůbec nevypadala jako portál, byla to jenom další chodba s klenutým stropem, obložená cihlami, jako průchod, kterým sem vstoupili. Moody zachytil Harryho pohled do tmavých dveří. „Nepopsatelné. Oddělení záhad. Oni můžou jít ven, ale nikdo nemůže dovnitř. Mimoto, nikoho jsem ve skutečnosti neviděl odtamtud odcházet…“

Brumbál je vedl dolů do chodby, která vypadala jako potrubí, nepatrně se svažovala směrem dolů a potom se točila dokola několik minut, takže když se Harry otočil, už za nimi kruhovou místnost s portály neviděl. Byl zvědavý, ale Brumbál nic nevysvětloval a on se na nic neptal, jenom pokračovali v cestě. Po několika minutách chodba končila. Stáli před obrovskými bronzovými dveřmi, které měly na vystouplých zdobených propletených znacích napsáno MoM. Brumbál něco řekl, Harry nezachytil, co a dveře se rozkývaly proti nim. Vstoupili do další chodby, která byla spíše přímočará než zaoblená a velice se podobala chodbám v podzemí Bradavic. Všichni následovali Brumbála.

Když zahnuli za roh, narazili na veliký dav lidí. Čarodějky a kouzelníci, které Harry nikdy předtím neviděl, je najednou všech sedm obklopili a většina vypadala, že by chtěli mluvit s ním a Malfoyem. Zachytil otázky týkající se projednávání s Luciusem Malfoyem, o Tom-kdo-nesmí-být-jmenován (na některé by uměl odpovědět úžasně rychle). Mnozí měli přízvuk, který nezněl britsky. Harry nikdy nepovažoval za možné, že by tady byli kouzelníci ze zahraničí – novináři, ale evidentně tu několik zástupců bylo. Taky nikdy neviděl nikoho z cizí kouzelnické školy nebo jiných společenství (tedy mimo Poháru Tří kouzelníků a Světového poháru ve famfrpálu).

Brumbál mávnutím ruky donutil masu reportérů, kteří se na ně chystali, ustoupit zpátky. Harry si uvědomil, jak rychle a jednoduše byl Brumbál schopný dělat stejné věci jako Voldemort – například magii bez hůlky – pokud chtěl. Brumbál vypadal přísně a nepřístupně, když kráčel vedle Harryho dolů chodbou. ,Ti reportéři ho museli pořádně naštvat, když tohle udělal,’ přemýšlel Harry. ,Obvykle se podobných názorných ukázek snaží vyvarovat.’

Zahnuli za další roh a přišli k dalším bronzovým dveřím, které hlídal troll. Nebyl to horský troll, Harry si nebyl jistý, jaký to byl přesně druh, ale měl Hagridovu výšku, dlouhé trollí ruce a prázdný pohled. Vypadal velice, velice silný. Musel být trénovaný, protože když na něho Brumbál kývnul tak otevřel bronzové dveře, které vypadali obvzlášť těžké. Konečně vešli.

Harrymu to vyrazilo dech. Byli v místnosti, kterou viděl v myslánce. Stáli úplně na vrcholu a těsné řady lavic se ztrácely dolů pod ně. Harrymu připomínaly čtvercový trychtýř vedoucí do roviny, ve středu byl otevřený prostor, na kterém stálo domácké křeslo s řetězy, na němž bude sedět Lucius Malfoy při výslechu. Dívajíc se na křeslo, těžce polknul. Neočekával, že ještě někdy uvidí Luciuse Malfoye. Neočekával, že ještě někdy uvidí ty kruté oči, ve kterých se neodrážela vůbec žádná emoce. Neočekával, že bude mít příležitost znovu slyšet ten hlas „Málem jsem zapoměl“ po tom, co poslal kletbu Cruciatus na jeho nejlepšího přítele. Najednou Harry pocítil téměř zdrcující nutkání se otočit a běžet pryč, utéct před celým kouzelnickým světem. Vzpomněl si na americké studenty ve vlaku. ,Tohle měl Brumbál udělat’ přemýšlel, ,měl mě nechat na schodech před domem v Americe se zprávou, že mé jméno je John Smith. Mohl jsem vyrůstat daleko odtud, žít jako mudla a Voldemort by neměl ani zdání, kde by mě našel a já bych neměl ani ponětí, jaké to je cítit se zodpovědný za trpící a umírající lidi….’

POTTER.

Obyčejný život. ,Opravdu žádám tolik?’ Podíval se na Draca, který se viditelně třásl, když se díval na křeslo uprostřed. Neměl ve svém životě možnost volby o nic větší než Harry. Zdálo se, že zhluboka dýchá. Otočil pohled na Moodyho, který se jako jediný na něj jemně usmíval a pokýval hlavou, což ho mělo uklidnit. Harry si nemohl pomoci a taky se slabě usmál. Věděl, že Moody svým kouzelným okem může vidět všechno a taky věděl, že si přes Dracův hábit všimnul jeho Znamení zla, ale přesto nemohl znát celý příběh. Samozřejmě, Moody připustil, že se v Dracovi zmýlil.

Harry se otočil k Brumbálovi. „Kde to jsme? Myslím, ve vztahu k mudlovskému Londýnu?“

Brumbál zaostřil dolů na křeslo ve středu místnosti. „Přesně nad tím křeslem, asi 30 metrů, je křeslo ministerského předsedy při zasedání parlamentu. Harrymu šokovaně poklesla brada. Brumbál se usmál. „Ve skutečnosti je to možná jenom pár metrů. Ale hlavní je, Harry, že tahle komnata tu byla dávno předtím - když tohle město bylo jen římskou usedlostí s názvem Londinium. A to bylo před mnoha, mnoha lety. Pojď.“

Sestupovali dolů, až dokud nebyly lavice jen ve dvou řadách nad plochým středem místnosti. Když Brumbál zjistil, kde si mají sednout, tak se všichni posadili do jedné řady s ředitelem po levé straně a s Moodym po pravé. Harry seděl hned vedle Brumbála s Hermionou po pravé ruce. Vedle ní byl Ron zírající doprava na Ginny, která seděla vedle, držíc Draca pevně za ruku. Moody se opřel a promluvil k Dracovi.

„Měl bych ti říct jednu věc, než to tady začne, Malfoyi,“ pronesl chraptivě. „Moje kolej. Je to mnoho let, ještě jsem chodil do školy – ukončil jsem ji v roce 1915 – ale myslím, že bych ti měl říct, v jaké koleji jsem byl. Byl jsem chycený ve spirále temných čarodějů a řekl bych, že proto myslím jako oni. Netvrdím, že se chovám stejně. Ale rozumím jejich myšlenkám, takže jsem schopný být o krok před nimi. Rozumíš tomu, co jsem říkal?“ Malfoy přikývnul.

„Byl jste ve Zmijozelu.“

Moody přikývl. „Ano. A byl jsem nejrafinovanějším, nejtajuplnějším a nejtvrdším v chytání těch bastardů. To je důvod, proč jsem se stal bystrozorem. Vždycky jsem měl rád ve škole výzvy, a když víc temných čarodějů přišlo do Zmijozelu, věděl jsem, že se nikdy nebudu nudit. Samozřejmě, většina si o mě myslí, že jsem zrádce.“ Draco stáhnul rty do tenké linky. „Ale ty jsi silný. Můžeš je porazit. Když jsi přišel s plánem na chycení tvého otce, tak můžeš zničit skoro cokoliv, předpokládám.“

Malfoy znova přikývnul, pořád vypadal vystrašeně, ale teď taky nějak zvláštně potěšený. Harry si vzpomněl na Marcuse Flinta, kterého zabil jeho vlastní otec, protože se odmítl stát Smrtijedem, vzpomněl si na dívku se skotským přízvukem, která měla tu odvahu ho pozvat na ceilidh. Nakonec přemýšlel o Snapeovi. Kdysi si myslel, že všichni co byli ve Zmijozelu byli naprosto nenapravitelní a velice se mu ulevilo, že byl zařazen do Nebelvíru, potom co ho Moudry klobouk chtěl dát do Zmijozelu.

Teď zjistil, že změnil své myšlení, měl otevřenější názor na vlastnosti jako inteligence a ambice. Popravdě, v těchto dnech přestával mít rád Havraspárské, díky Rogeru Daviesovi, Niamh Quirkeové a jejímu klevetícímu kroužku. Nehledě na to, že Barty Skrk jr. byl taky v Havraspáru. Viděl v tom jistou aroganci, přemítat o vrozené nadřazenosti. Až na Cho – ona byla v pořádku. Možná, eventuelně – by mohli být přátelé. Ještě pořád měl zvláštní pocit, že ji dal dohromady s Viktorem Krumem.

Moody se posunul dopředu a řekl Brumbálovi: „Kdo je žalobce?“

„To je Beanova práce.“

Moody přikývl a znovu si sedl. Harry se zamračil. „Kdo?“ zeptal se Brumbála.

„Eustace Bean,“ vysvětlil mu to Brumbál.

Dveře za nimi se znovu otevřely a další čarodějové a čarodějky začali plnit místnost. Harry pozoroval přicházející diváky. Viděl vcházet Remuse Lupina a sednout si hned nahoře vlevo. Kývnul na Harryho a slabě se usmál, pak schoval svou tvář za Denního věštce. Harry věděl, že moc respektu nemá. Ale držel nad ním ochrannou ruku. Pak se podíval přímo do modrých očí Arthura Weasleyho. Stáli přímo tváří v tvář. Vedle něho byl Percy a za nimi paní Molly Weasleyová, Bill a Charlie.

„Ahoj Harry. Mnoho štěstí.“ Řekl mu pan Weasley. Harry nemohl promluvit. Těch pár slov bylo pro něho příliš dojemných. Položil levou ruku na Harryho ramena, pak k němu natáhl pravou a Harry ji mlčky vzal s vděčností v očích, že ho pan Weasley chápe. Harry cítil, že mu možná odpustil i jeho část viny na vztahu Ginny a Draca. Percy mu potřásl rukou a pak se oba obrátili k Ronovi a Ginny, potom se přivítali s Hermionou. Bill a Charlie taky ždímali Harryho ruku, povzbudivě se usmívajíc, předtím než se pohli dál směrem k ostatním. Teď se díval do tmavě hnědých očí paní Weasleyové, které se třpitily slzami. Pokývala hlavou, pak jej objala ve své náručí, plačíc, a zakončila to polibkem na tvář. Pohla se k Hermioně, udělala to samé a Harry jasně viděl, jak moc to pro ni znamená.

Harry se otočil na Draca a viděl pana Weasleyho jak mu přísně třese rukou, bez úsměvu. To bylo něco, od někoho, kdo by kdysi pravděpodobně dal přednost žhavému drátu v oku, než pozorovat Malfoye, jak se dotýká jeho jediné dcery. Harry sledoval Percyho, Billa a Charlieho, taky se neusmívali a rychle podávali Malfoyovi své ruce. Konečně, paní Weasleyová uvolnila Ginny z těsného objetí a líbajíc ji na tváře se otočila k Malfoyovi. Nejistě se na něho podívala, pak mu dala náhle letmý polibek na tvář, rychle se otočila a připojila se k manželovi a synům.

Draco se rychle dotkl své tváře, pak ruku spustil a v obličeji měl výraz viny, když se jeho oči setkaly s matčinými. Seděla o několik lavic níž než Remus Lupin a vražedně se na něj dívala. Harry viděl, že Draco polknul, složil ruce do klína a upřeně je pozoroval. Harry se zachvěl, když Narcissa Malfoyová zachytila jeho pohled. Vzpomínal si, jak se na Světovém poháru jemná víla měnila z překrásné ženy na děsivou harpii, stroj na zabíjení. Zvláštní, že si na to vzpomněl právě při pohledu do očí paní Malfoyové. Odvrátil od ní svůj zrak. Napadlo ho, jak vylekaně vypadala jeho vlastní matka v průběhu některé z epizod ve Snapeově Myslánce. ,Proč se mi to zrovna teď honí hlavou?’ divil se.

Pohlédl na Hermionu. Byla velice bledá. Věděl, že i ona si dělá starosti z té samé věci jako on, odhalí svědectví ostatních jejich vzájemný vztah? Budou oni sami schopní odhalit toto tajemství? A bude jejich svědectví stačit na to, dostat Luciuse Malfoye do Azkabanu?

Dveře v rohu se otevřely a dvanáct čarodějek a čarodějů vešlo dovnitř a zaujalo svá místa po pravé straně místnosti, o několik řad níže než seděli Weasleyovi. Konečně, bzučení a debatování v místnosti ustalo a zdálo se, že všichni zadrželi dech, když se v rohu znovu otevřely dveře a dva mozkomorové vedli dovnitř Luciuse Malfoye.

Vypadal vyčerpaně, ale pořád vzdorovitě. Nepodíval se na svého syna. Harry se v přítomnosti mozkomorů bytostně roztřásl, ale snažil se si to nepřipouštět. Lucius Malfoy byl usazen do křesla s řetězy, které se začaly otáčet a plazit nahoru po stranách křesla, omotávajíc se kolem jeho ramen. Pak mozkomoři odešli a Harry si ulehčeně oddechl.

V místnosti vládlo ticho. Harry viděl, že Narcissa Malfoyová se nedívá ani na svého syna ani na manžela. Náhle Harry zaslechnul, že někdo kráčí dolů přímo do středu podzemní místnosti bez oken. Otočil hlavu a uviděl velikého, tmavovlasého muže středního věku se sudovitým hrudníkem a pronikavě světle modrýma očima pod hrubým obočím. Na sobě měl ten nejčernější hábit jaký Harry kdy viděl a kouzelnický klobouk, který se ani nezakýval, když vykročil přímo proti vězni.

Vězeň.

Vzpomněl si, jak viděl Karkaroffa ve stejném křesle, vyjednávajícího o svou svobodu a pak na Doverských útesech, žebrajícího o svůj život. Nezdálo se mu to být spravedlivé. Uvědomil si, že Lucius Malfoy nemá advokáta, který by za něho mluvil. Vzpomněl si, že i Ludo Pytloun mluvil sám za sebe a jeho popularita mu zabezpečila svobodu. Samozřejmě, představa spravedlivého soudu v kouzelnickém světě byla stále pošpiněna tisícem let starou tradicí, která vycházela z předpokladu viny obžalovaného. Možná proto Sirius neměl soud. Teď tomu byl rád, protože to by mohlo znamenat, že Lucius Malfoy půjde do Azkabanu, i když upřímně doufal, že on sám nikdy nebude dole v křesle bez toho, aby někdo vypovídal v jeho prospěch…

„Luciusi Malfoyi!“ zazněl pichlavý hlas Eustace Beana. Zněl podivně, jako hlas barmana z východního konce Londýna. Harry uviděl Corneliuse Popletala sedět přímo za Narcissou Malfoyovou. Znovu si vzpomněl na Světový pohár, na to, jak mluvil o štědrosti Malfoye staršího pro nemocnici sv. Munga. Ministr vypadal nervózně a nešťastně. Může snad změnit Beanovo rozhodnutí? To Harry nevěděl.

„Byl jste předveden před tenhle soud, aby jste se zodpovídal z mnohonásobné obžaloby,“ pokračoval Bean.

„Za prvé: nezákonná výuka vašeho syna - neplnoletého čaroděje – v přemisťování.

Za druhé: vzal jste svého syna na shromáždění temných čarodějů za účelem zasvěcení mezi ně.

Za třetí: na shromáždění temných čarodějů jste dovolil, aby byla na vašeho syna použita kletba Cruciatus.

Za čtvrté: na těchto shromážděních byl beztrestně zavražděn Igor Karkaroff, bez toho, abyste to oznámil na příslušných místech.

Za páté až deváté: pokus o přinucení jiných mladých lidí stát se temnými čaroději, jmenovitě – Penelopy Clearwaterové, (Harry uviděl Percyho jak si nešťastně zakrývá ústa) Marcuse Flinta, Percyho Weasleyho – pracovníka ministerstva, jak víte, Rogera Daviese – současného primuse Havraspáru a Harryho Pottera.“

Davem zašumělo prudké vydechnutí a Harry na sobě ucítil tucty očí. Bean udělal efektní pauzu a zdál se být spokojen s reakcí, kterou to vyvolalo. ,Rozený šoumen’ pomyslel si Harry. Podíval se bokem na Brumbála, který skoro nepostřehnutelně pokýval hlavou a pak se rozhlížel dokola po místnosti. Hluk se rozplynul.

„Za desáté až patnácté: Komplot za účelem vraždy. Nařídil jste zavraždění rodičů Penelopy Clearwaterové, Beryl a Reginalda Clearwaterových, jejího dědečka Wilmera Clearwatera a jejího – teprve desetiletého bratra Jeremyho Clearwatera.“

Rozdílné reakce davu Bean ignoroval. „Taky jste nařídil vraždy Aurélie Flintové a Letitie Carpenterové.“ Harry předpokládal, že Aurélie Flintová byla Marcusová matka a ta druhá žena musela být hostem v jejich domě.

„Za šestnácté až devatenácté: Použil jste na tři mladé dívky , studentky Bradavic kletbu Imperius, jmenovitě Katryn Bellovou a Cho Changovou – obě prefektky a Alicii Spinnetovou – současnou primusku. Dále jste použil nebezpečný lektvar podobný kletbě Imperius na bradavickou prefektku Hermionu Grangerovou.“

„Za dvacáté až dvaadvacáté: únos a držení Ronalda Weasleyho, Hermiony Grangerové a Harryho Pottera proti jejich vůli.

A nakonec obvinění číslo dvacet tři: použití kletby Cruciatus na Ronalda Weasleyho – syna zaměstnance ministerstva, Arthura Weasleyho.“

Bean přišel blíž k Malfoyovi a pohlédl krátce do jeho tváře, předtím, než se znovu narovnal. „Luciusi Malfoyi! Slyšel jste dvacet tři obvinění proti vám. Co k tomu řeknete?“

Harry se díval na Malfoye a překvapilo ho, že také vyhledal jeho pohled. „Říkám, vím něco, co vy nevíte,“ prohlásil jemně. „Co je to?“ zeptal se Bean nahlas. Malfoy se na něho podíval. „Vím něco, co vy ne. Jenom pár věcí.“

Znovu se podíval na Harryho a jeho rty se začaly formovat do podlého úšklebku. Harry polknul. Začínal z toho mít skutečně špatný pocit.

Bean viděl, co se Malfoy pokouší udělat, jak se jím snaží otřást. Pronikavě se na Malfoye zadíval a řekl: „Jsem přesvědčen, že chcete příležitost říct nám mnoho věcí k jednotlivým bodům obžaloby: První čtyři body zahrnují svědectví vašeho syna, proto se ho zeptám na vysvětlení. Můžete reagovat, pokud byste cítil, že se jedná o jakoukoliv nepřesnost.“

Otočil se k lavicím, kde seděli. „Draco Malfoyi! Prosím vstaňte.“ Vstal, ztěžka polknul a Harry si vzpomněl, jak pokojně působil většinu času, když stál v kruhu u Doveru. ,Správně, jen tak stůj, jako bys měl v žilách místo krve ledovou vodu. Nedovol tomu bastardovi, který si říká otec, aby měl nad tebou…’

„Draco Malfoyi!“ řekl znovu Bean. „První obvinění proti vašemu otci je, že vás učil přemisťovat se. Kdy to začalo?“

Zvedl bradu a podíval se na žalobce. „Hned v červenci, po mém návratu ze školy.“

„Jste jsi vědom toho, že váš otec porušil zákon, když to udělal?“

Na moment zůstal zticha, než vyrovnaně řekl: „Ano.“

„Tak proč jste souhlasil?“

Draco se podíval dolů, pak na Ginny vedle něj, která slabě přikývla. Znovu se zadíval na Beana. „Souhlasil jsem, protože jsem musel. Vždycky jsem udělal, cokoliv řekl.“

Bean přikývl a pomalu vykročil směrem ke křeslu. „Ano, ano, byl jste poslušný syn….“

„Ne. To nebyl.“

Bean se na něho podíval. „Ne? Právě jste řekl, že uděláte cokoliv, co váš otec žádá, takže nejste dobrý a poslušný syn? Podřízený ve vlastním zájmu?“

Potřásl hlavou. „Byli tu důsledky, se kterými jsem musel počítat, kdybych mu vzdoroval.“

Bean pohlédl na něho se zúženýma očima. „Důsledky říkáte. Jaký druh trestu? Ztráta privilegií? Jít do postele bez čaje?“ řekl Bean nenuceně.

„Mučení.“

Sálem přeběhlo tiché zahučení a Lucius Malfoy zůstal na svého syna civět, přesně jako jeho matka. V publiku se rozběhla tvrdá diskuse.

„Mučení, říkáte. Jaký druh?“

„Používal na mě kletbu Passus.“

„Kletbu Passus? To je všechno? Je to bolestivé, samozřejmě, ale jenom krátkodobě. Tímto vás mučil, aby vás donutil dělat věci, které jsou nezákonné?“

„Je to krátkodobé, když se kletba použije jednou. Když se opakuje… dobře, ještě pořád mám stopy….“

Bean se tvářil poněkud nesouhlasně. „Tedy, kde máte ty – stopy?“

„Na ramenou.“

Bean vypadal zaraženě. „A mohl byste porotě ukázat ty… ty… stopy?“

Chvíli bylo ticho a pak se Draco pohnul. Uvolnil si hábit a sundal ho. Pak si rozepnul do pasu košili a stáhl ji z ramen, odhalujíc bledou hruď a horní část jeho rukou. Jeho ramena a horní části paží byly poseté mnohočetnými modřinami. Většina podlitin byla zbarvená do nachovo-zelené, ale některé, ty čerstvější, byli tmavě fialové až do černa. Potom co měla porota možnost to vidět, si znovu natáhl košili, zapnul ji, pak si oblékl hábit a pořádně ho pozapínal. Hlavu držel zpříma a Harryho napadlo, že to nebylo až tak zlé. Luciusi Malfoyovi určitě neprospěje, že mučil svého syna, aby ho donutil dělat nezákonné věci. Draco nebyl plnoletý – určitě za to neponese zodpovědnost.

Bean chtěl pokračovat. „Druhé obvinění……“

„To není všechno.“ Přerušil ho Draco, který pořád ještě stál. Bean se díval překvapeně, pak nenávistně. Harry si udělal v mysli poznámku, že ho nemá přerušovat, když bude mluvit. Pak si vzpomněl, že Draco přerušil i Voldemorta během jeho přijímaní. ,Ten má nervy’ pomyslel si.

„To není všechno,“ zopakoval Draco bez zájmu.

„Když nebyl spokojen, používal na mě kletbu Hara Kiri.

„Nejsem obeznámen s touto kletbou. Co je to?“

Draco vzdychl. „Svého času můj otec hodně cestoval. Pochází to z Japonska. V té zemi je to rituálni sebevražda, která se dřív, než se stala nezákonnou, vykonávala, když se osoba ocitla v hanbě. Jediná ctihodná věc – sebevražda, a to velice specifická. Používal se speciální nůž, který se vyráběl pro tento účel. Tato osoba použije tento nůž na rituální rozpáraní svého břicha. Když se na někoho použije kletba Hara Kiri, ten má představu o své vlastní rituální sebevraždě a cítí všechnu tu bolest a vidí všechnu krev, jako by to skutečně udělal. V Japonsku je to neodpustitelná kletba. Můžete být popraveni za použití této kletby na člověka. Oni nepoužívají mozkomory. Platí tam jiné zákony než tady.“

Vypuklo hlučné mumlání, když diváci zhodnotili, co za otce by použil takovou kletbu na svého vlastního syna. Bean měl v očích podivný lesk a jeden koutek jeho úst se zkroutil vzhůru. „Takže jste měl mnoho důvodů přistoupit na přání vašeho otce, který chtěl, abyste patřil do skupiny temných čarodějů. Druhé obvinění. A třetí obvinění: byl komplicem, když byla na vás použita kletba Cruciatus. A dosvědčujíc vraždu Igora Karkaroffa - kterou jste doteď nevyzradil,“ řekl Bean Dracovi, „ale my jsme slyšeli a viděli důkazy, proč jste to neudělal.“

Draco stál rovně a hrdě, jeho platinové vlasy se barvou téměř mísily s jeho bledou pokožkou a řekl: „To nebyla jenom nějaká skupina temných čarodějů, pane.“

Bean se na něho zamračil. „Jak to myslíte?“

Draco se otočil k Harrymu, který přísně přikývl. Otočil se zpátky k Beanovi: „Byli to Smrtijedi, které svolal – Voldemort.“

Hluk, který nastal v síni, se úplně vymknul kontrole a Harry byl ohromený. Ještě nikdy neslyšel Draca říct to jméno, vždy ho nazýval jenom Temný pán. Bean se na něho nejistě podíval, protože Popletal vstal a snažil se utišit dav, ale ten ho naprosto ignoroval a hluk pokračoval. Nakonec vstal Brumbál a z jeho hůlky vylétly do vzduchu stříbrné jiskry a za použití velitelského hlasu, který Harry slyšel před nějakou dobou.

 „Ticho! Chcete slyšet pravdu, nebo ne?“

Místnost se utišila. Brumbál zůstal stát, stejně jako Popletal, který na něho zíral. „Jsme tu kvůli pravdě, ano!“ řekl tento čaroděj v tvrdém klobouku. „Ne kvůli skřítkovským povídkam o tom, že se Vy – víte – kdo vrátil!“

Eustace Bean přikývnul. „Ano, ministře, plně souhlasím. Pane Malfoyi, prosím zapamatujte si….“

„Říkal pravdu!“ Harry nebyl schopen sám sebe zastavit. Byl teď na nohách, pokoušejíc se chytit dech. Všechny oči se dívaly na něho a Bean byl ohromen.

„A vy to víte protože…?“ Bean se otočil k Harrymu.

„Byl jsem tam, když téměř před rokem Voldemort znovu povstal do svého těla. Použil na to mou krev.“

Peklo v místnosti bylo ohlušující. Bean se ho pokoušel překřičet, „vyprázdněte místnost!“, ale nemělo to žádný efekt. Harry se díval vzdorovitě na Popletala, který byl od zuřivosti celý nachový. Odporoval mu Harry Potter. Nebylo pochyb, komu se v kouzelnickém světě věřilo víc. Nakonec si Popletal sedl tak jako Brumbál.

Když hluk konečně zanikl, Lucius Malfoy vzhlédl k Eustaci Beanovi a řekl: „Říkal jsem vám, že jsou věci, které nevíte.“ Na tváři měl nechutný úšklebek a díval se na Harryho, který si pomalu sedal vedle Brumbála. Najednou jediní lidé, kteří stáli, byli Draco a žalobce.

„Vraťme se ke druhému obvinění, a doufejme, že ostatní obvinění se nebudou vysvětlovat tak dlouho. Říkal jste, že tohle zvláštní společenstvo temných čarodějů bylo seskupeno Temným pánem?“

„Ano“

„Kdy to bylo?“

„Minulé Vánoce. Můj otec a já jsme se přemístili na Doverské útesy, kde už byli všichni Smrtijedi shromážděni. Byl tam Voldemort se svým hadem a Červíčkem.“

„Kdo je Červíček?“

Draco se podíval na Harryho. „Myslím, že o něm by vám měl říct Potter. Já o něm moc nevím, s výjimkou toho, že on je ten Smrtijed, který se staral o Voldemorta než se vrátil do svého těla.“

„Pokračujte.“

A on řekl ztichlému shromáždění o vystoupení Karkaroffa, o tom, na co se ho Voldemort ptal. Znova hrozilo, že vypukne nepokoj při zmínce, že Voldemort má dědice, ale tentokrát Beanův rozzlobený pohled stačil na uklidnění hluku a Draco pokračoval ve svém vyprávění. Mluvil o tom, jak na něho použili kletbu Cruciatus, o přijetí temného znamení, které chtěl Bean, aby ukázal porotě. Vyhrnul si rukáv hábitu, pak si rozepnul manžetu na košili a ukázal ho všem. Harry se díval do tváři porotců, někteří se tvářili nedůtklivě, jiní vypadali jako by viděli zjevení. Někteří byli otevřeně zděšeni, zakrývajíc si ústa. Pak se Harry podíval na Weasleyovi. Paní Weasleyová si přes ústa držela kapesník a její oči vlhce svítily, když se otočila ke svému manželovi, který se tvářil velice přísně. Teď věděli, co to znamená být synem Luciuse Malfoye.

Draco si zakryl ruku a pokračoval ve vysvětlování, o tom jak nechtěl porušit zákon použitím kletby Cruciatus proti Karkaroffovi a proto sám navrhl kletbu Hara Kiri, i když věděl jak je bolestivá. Pak popsal Snapeův příchod – Harry byl rád, že jim neřekl, že to byl Snape, že ho neodhalil – a pak pokus o útěk, který skončil tím, že Červíček upozornil Voldemorta a ten zabil Karkaroffa.

Bean mu poděkoval a nařídil ať si sedne. Zatím se dostali jenom k prvním čtyřem obviněním. Otočil se k vězni a zeptal se ho, jestli něco, co říkal jeho syn, nebyla pravda. Ten se podíval do synových očí a řekl: „Ne. Každé slovo bylo pravdivé.“

Bean vypadal otřeseně, jakoby se divil, co to Malfoy hraje za hru. „Přejete si něco vyvrátit?“

Malfoy se podíval na žalobce. „Nechci.“

Bean si odkašlal. „Tak dobře. Můžeme přejít k dalšímu obvinění. Pokus o přinucení některých čarodějů a čarodějek připojit se k Smrtijedům. Penelope Clearwaterová. Pokusil jste se ji naverbovat?“

Usmál se na Beana. “Máte její list na rozloučenou. Není to tam?“

Bean vypadal nesouhlasně. „Ne. Není to tam. Ve skutečnosti…“ otočil se a zachytil Percyho pohled a Harry zpozoroval, že Percy je červený skoro jako jeho vlasy. „Bylo to adresováno Percymu Weasleyovi.“

Bean kývnul hlavou na Percyho. „Prosím vstaňte. Jste Percy Weasley?“

Percyho barva se vrátila znovu do normálu. Držel se zpříma. „Ano, pane.“

„A dostal jste tenhle dopis potom, co bylo objeveno tělo slečny Clearwaterové?“

Percyho oči za brýlemi byli vlhké. „Ano“ odpověděl a hlas se mu zadrhával.

„Co tam bylo napsané?“

Percy se rozhlédl kolem sebe, jeho barva se znovu změnila na červenou. „Bylo tam několik velice osobních věcí…“

Bean se mírně usmál. „Kolik je vám let, pane Weasley?“

„Dvacet“

„Tolik co slečně Clearwaterové, rozumím. Myslím, že si některé osobní věci – dokážeme představit. Můžete je vynechat. Bylo tam něco – něco co nebylo osobní?“

Percy přikývnul. „Říkala, že nikdy neudělá, co po ní chtějí. Říkala, že ví, že ji chtějí jenom proto, aby se dostali ke mně a přinutili mě stát se Smrtijedem. Říkala, že nemůže udělat nic jiného, než se sama zabít, aby alespoň ochránila svou rodinu, když už ne mě. Ale… ale to nebylo nic platné…“ Percy teď otevřeně plakal, slzy notně proudily po jeho tváři a Harry viděl, že se ráno neholil, měl slabé oranžové strniště na svých tvářích, které teď byly vlhké od slz. Harry se otočil k Hermioně, její oči se taky leskly. Povzbudivě položil svou ruku kolem jejích ramen a pevně ji držel.

„Jestli smím,“ řekl náhle Lucius Malfoy Beanovi lhostejným tónem, který Harrymu připomněl jeho poznámku, když zaklel Rona, „nevěděl jsem, že slečna Clearwaterová spáchala sebevraždu, jenom vím, že neoznámila své rozhodnutí. A v takovém případě, byla v plánu samozřejmě likvidace její rodiny.“

Hluk v místnosti znovu narostl, potom jak hrubě mluvil o Clearwaterových. Bean zjednal ticho v davu mávnutím ruky. „Takže připouštíte, že jste nařídil vraždy Beryl, Reginalda, Wilmera a Jeremyho Clearwaterových?“

Usmál se. „Samozřejmě. Nemohli jsme dopustit, aby si jiní, kteří byli verbováni, mysleli, že sebevražda byla cesta ven, no ne? Měli vědět, že i když budou mrtví, my se pomstíme na jejich rodině.“

Bean vypadal rozzlobeně z toho, jak byl Malfoy spokojen se svou situací. „Kdo ve skutečnosti prováděl vraždy?“

„Tedy, přemýšlel jsem nad tím, že vám to neřeknu, ale oni byli tak nemožní v tom baru v Prasinkách, takže myslím, že nebudou pro Temného pána velkou ztrátou. Avery a Nott.“

Bean svraštil obočí. „Bylo jim pozastaveno slučování trestů a byli pokutováni za explozi u Tří košťat, musí zaplatit hostinské odškodné.“

„Ano a pak jsem jim dal práci, ve které by se neukazovali příliš blízko tomu bývalému bystrozorovi s magickým okem,“ zavrčel, dívajíc se na Moodyho, který ho upřeně pozoroval. „Ukázali se být o mnoho schopnější. Nemohl jsem předvídat problém s Flintovými, bohužel. Titus Flint už byl Smrtijed, samozřejmě, předpokládal jsem tedy, že i jeho syn se začlení bez problémů. Jenomže, on byl natolik posedlý famfrpálem, nechtěl být Smrtijedem… Pochopil jsem správně, že tam bylo svědectví o tom, že ho zabil jeho vlastní otec? Možná, ale samozřejmě, nemohl jsem říct Titusovi aby to udělal.“

„A co Aurélie Flintová a jejich host Letitia Carpenterová?“

„Znovu Avery a Nott. Nevěděli, která je která, která byla matka a která host, tak je zabili obě. Pro jistotu.“

Bean se znovu na Malfoye podezřívavě podíval. Harry byl vývojem věcí překvapený. Proč vydal Notta a Averyho? Proč přijal tak lehce svou účast? Proč nic nepopírá? Bean se ho ptal na odeslání verbovacích dopisů pro Percyho, Rogera a on to otevřeně připustil, říkajíc, že Temný pán má menší slabost pro prefekty. Má rád jejich dravost a ambice. Percy se zdál být z toho v rozpacích – myslel si, že tohle byly dobré vlastnosti, a tady zjistil, že si ho kvůli nim vybral Voldemort. Taky si potvrdil, že oni už nejsou potenciálními kandidáty, příliž mnoho publicity. Pak se Bean zmínil o verbováni Harryho.

„Ano, dobře, tohle bylo přece očividné, ne?“ Řekl Malfoy.

„Očividné?“ zeptal se Bean, jako by nic takového nechápal.

„Zajisté. Vítězství Temného pána majíc Harryho Pottera jako svého služebníka… co by ho mohlo ještě víc uspokojit?“ Harry si nemohl vzpomenout, co Brumbál řekl, proč Voldemort potřeboval Harryho živého, aby získal jeho sílu. Tohle ale rozhodně byla motivace.

„Takže,“ řekl Bean pevným hlasem, „vy nepopíráte žádné z těchto dvou obvinění?“

Malfoy se znovu usmál. „Ne, ani jedno.“

„Pojďme dále!“ vykřikl Bean. „Obvinění číslo deset až patnáct: komplot za účelem spáchání vraždy. Dejme tomu, že jste nařídil vraždy Clearwaterových, paní Flintové a paní Carpenterové. Očekáváte shovívavost za oznámení jmen vrahů? Protože, musím vám připomenout, že jste ještě obviněn z mnoha jiných činů, například použití kletby, která se nepromíjí na lidskou bytost.“

„Jestli chcete,“ to bylo všechno, co Malfoy na to řekl. Harry byl skutečně bezradný. Proč byl tak veselý a lhostejný k tomu, že může zbytek svého života strávit v Azkabanu? Zachytil pohled jeho syna a zamračil se na něho v tiché otázce. Draco sedíc mezi Ginny a Moodym, vytáhl své obočí a pokrčil rameny. Byl stejně bezradný jako Harry.

Oba dva obrátili svou pozornost na Beana.

„Obvinění šestnáct až devatenáct,“ pokračoval Bean. „Použití kletby Imperius na tři dívky a použití lektvaru, který má účinek jako Imperius na další dívku. Všechny tyto dívky byly na čas ve vaší moci, co jste jim nařídil, aby udělaly?“

„Romanticky pronásledovat Harryho Pottera.“ Další mumlání a Harry cítil, že rudne. „Když mě můj syn o všem informoval – a myslím si, že nelhal – že jsem to nepotřeboval, Potter se zdál být výhercem titulu bradavický Pan Populární i bez mého přičinění. Ale zmýlil jste se. I když jsem to nařídil, osobně jsem nezaklel tyto dívky a ani jsem neaplikoval lektvar na slečnu Grangerovou. Avery a Nott udělali tyhle věci. Já jsem jenom zesílil Imperius na slečnu Changovou na zápase ve famfrpálu v Bradavicích. Takže skromně žádám, aby obvinění proti mé osobě za použití kletby Imperius byla zredukována na jeden případ.“

Bean kývl na čaroděje, kterého si Harry doteď nevšiml, sedícího ve spodní řadě, jež rychle psal poznámky. Čaroděj kývnul zpátky na Beana a znovu začal zapisovat. Harry cítil, že se v nejbližší době pravděpodobně nepřestane podobat červené řepě. „Co,“ Bean pokračoval, „bylo důvodem nařídit dívkám tohle dělat?“

„Záruka, že bude mít přítelkyni. Neměl na to přijít ani on, ani jeho mudlovská rodina. Potřebovali jsme na to někoho, o koho by měl skutečně starost, kdyby se to stalo potřebným – přesvědčit ho o účelnosti být sluhou Temného pána. Měl nejlepší přátele, to je pravda, ale jeden z nich je teď – trochu víc než jen přítel…“

Hermiona se třásla, tápajíc slepě rukama, aby se něčeho zachytila; Ron vzal jednu a Harry druhou ruku, stláčejíc je tak, aby mohla nasávat jejich sílu. Zírala z jednoho na druhého, vděčná, i když Harry si byl vědom škrábajících brků reportérů v místnosti. Neměl představu o tom, čeho byli schopni, téměř se přistihl, že postrádá Ritiny předvídatelné, urážlivé články. Stát se mohlo cokoliv. Přál si, aby mohl zahlédnout Hermioninu tvář, když se dívala na Rona; přes její hlavu nemohl vidět ani Ronův výraz, když zíral na ni. Vypadal přesně jako tehdy, když mu skočila kolem krku potom, co ho Harry a Malfoy vytáhli ze sutin u Tří košťat. Pak se jejich oči setkaly a Harry si vzpomněl na rozhovor, který měli s Ronem o Hermioně bez toho, aby řekli její jméno. Ron řekl, že nebyl připraven riskovat své přátelství s ní. Byl připraven teď? Komunikace. On a Parvati měli tuhle cestu zahrazenou….

„Jestli to fungovalo, nesouvisí s tímhle vyšetřováním, pane Malfoyi,“ informoval ho Bean, uzavírajíc všechny průzkumy, za což mu byl Harry nesmírně vděčný. „A jestli jste kletbu Imperius použil jednou, dvakrát nebo dvacetkrát je taky irelevantní. Prostě jste ji použil….“

„Obvinění číslo dvacet až dvacet dva,“ pokračoval Bean. „Únos a držení tří lidí proti jejich vůli. A obvinění dvacet tři, použití kletby Cruciatus na Rona Weasleyho. Máte nějakou odpověď na tahle obvinění?“

Malfoy se tvářil zamyšleně. „Když tak teď nad tím přemýšlím, možná byste tam měli přidat dvě věci. Zamýšleli jsme, když jsem je tam už měl, za daných okolností naverbovat pana Weasleyho a slečnu Grangerovou. Byl bych povrchní, kdybych se o tom nezmínil.“

Harry začínal mít z Malfoyova chování velice špatný pocit. Dobrovolné navýšení svých obvinění? Který normální vězeň by někdy udělal takovou věc? K tomu, už na Averyho a Notta hodil šest vražd a použití Imperius a taky odhalil, že Titus Flint nebyl jenom vrah na útěku, ale i Smrtijed, který se snažil přinutit svého syna, aby se připojil – tak jak to udělal Lucius Malfoy se svým synem. Harry začínal litovat, že nechal Sandy v Bradavicích. Myslel si, že by nebylo dobré, kdyby někdo slyšel její syčení pod hábitem a on ji nemohl odpovědět, ale teď si přál, aby měl možnost nahlédnout do budoucnosti - aby mohl říct co Lucius Malfoy chystá.

„Takže,“ řekl Bean, „když jste řekl – zamýšleli jsme – myslel jste tím vás a vašeho syna.“

„A Červíčka.“

„Aha. Znova to jméno.“

Malfoy se podíval na Harryho. „Zeptejte se Harryho Pottera.“ Bean znovu zvedl zrak k Harrymu, Draco toho řekl až moc. Pak se Lucius Malfoy rozhlédl po místnosti a jeho rozsvícené oči se zastavili na Lupinovi. ,Ó, né.’ Pomyslel si Harry. „Můžete se zeptat taky jeho. Vlkodlak učil naše děti v Bradavicích před dvěma lety.“

Lupin stáhnul rty do tenké linky a zachytil Harryho pohled. ,Sorry’, naznačil mu Harry tiše. Pokud byli v kouzelnickém světě lidi, kteří doteď neměli ponětí, že Remus Lupin je vlkodlak, tak teď už to věděli. Bean se na něj podíval, zvažujíc možnosti. „Můžu to udělat. Ale právě teď mě víc zajímá poslední obvinění. Luciusi Malfoyi, použil jste kletbu Cruciatus na Ronalda Weasleyho? Tím se sečte použití neodpustitelných kleteb na dvě. Máte k tomu co říct? Popíráte, že jste na něj použil tuhle kletbu?

Malfoy se znuděně usmál. „Proč se nezeptáte jeho? Nebo ještě líp – proč se ho nezeptáte, jestli on použil kletbu Cruciatus na svého nejlepšího přítele Harryho Pottera?“

Hukot v sále se znova zvedl. ,Tak tohle byla Malfoyova hra,’ přemýšlel Harry. Ron se napjal. Věděl, že uvízl, měli toho na něho příliš mnoho, takže se pokusil stáhnout se sebou i Rona a možná i Harryho a Lupina, kdyby vyšlo najevo, že ukrývají Siriuse. A Brumbála a Snapea to uvádělo do nebezpečí. Pak, když vzpomeneme, že Weasleyovi taky věděli o Siriusovi společně s Hermionou. A nakonec všechny ty Brumbálovy krycí operace se mohli zničit. Věděl Lucius Malfoy o Siriusovi? Harry se pokoušel vzpomenout si, jestli byl Malfoy v davu v Prasinkách, když madam Rosmerta zpozorovala Siriuse, u kterého přestal účinkovat mnoholičný lektvar. V nejhorším viděl utíkajícího černého psa a spojil si to se Siriusem. Věděl, že Sirius je neregistrovaný zvěromág? A jak mohou Harry, Ron a ostatní zabránit odhalení pravdy bez lhaní žalobci?

Ron se nejistě podíval na Harryho a na Hermionu a pak dolů na Beana. „Tak dobře,“ řekl Bean, „Ronalde Weasley! Prosím vstaňte!“

Ron se pomalu zvednul a Bean se na okamžik zarazil nad tím, jak byl vysoký. Měl elegantně seříznutou bradku, ale pořád vypadal příliš mladě a vylekaně, navzdory jeho výšce a porostu tváře.

„Jste Ronald Weasley, syn zaměstnance Ministerstva Arthura Weasleyho?“

„Ano, pane.“

„Prosím, řekněte nám co se stalo během té doby, kdy na vás Lucius Malfoy použil kletbu Cruciatus.“

Ron se třásl. „Tedy,“ začal s chvěním v hlase. „Byl jsem uvázaný ke stromu, ale Draco Malfoy přesvědčil svého otce, aby mě rozvázal. Předtím předstíral, že mi řekl, abych použil kletbu Cruciatus na Harryho a já jsem předstíral, že to udělám ze zábavy a tak on mohl omráčit svého otce.“

Lucius Malfoy najednou přestal být apatický. Zesinal, svraštil svou tvář a zaječel na Rona. „Nemůžeš podvádět, Weasley!“ „Nemohls, ne potom co jsem tě zaklel a slyšel jsi to o nich,“ řekl a ukázal na Harryho a Hermionu hlavou. „Použil jsi kletbu Cruciatus na Harryho Pottera!!!“

Ron dýchal přerývaně, jeho hruď se zvedala, jako by právě běžel s Harrym a Hermionou, jako kdysi poprvé ráno. Harry viděl, jak je nervózni.

„Ronalde Weasley!“ zakřičel žalobce, dívajíc se najednou výhružně. Weasleyovic vypadali vyděšeně, nevěděli o tom. „Použil jste, nebo nepoužil kletbu Cruciatus na Harryho Pottera?“

Ron si kousal rty, když promluvil, jeho hlas se třásl. „Já – já chtěl jsem, aby si to pan Malfoy myslel…“ Čistě technicky – odpověděl pravdivě, i když ne typicky ano – ne. Harry se rychle zvedl.

„Pane,“ řekl nejzdvořileji, jak jen dovedl, přemýšlejíc, jak se nejlépe vymluvit. „Můžu?“ Bean ho několik momentů přehlížel, ale pak přikývl. „Slyšel jsem ho říct kletbu a mířil na mě hůlkou, ale – necítil jsem bolest. Vůbec žádnou bolest. Necítil jsem nic.“ Také řekl pravdu, technicky. Lucius Malfoy vypadal hystericky, zápasil se svými pouty, jako by čekal, že se bude moct rozběhnout mezi sedadly a osobně Harryho zaškrtit.

„Říkám vám, že to udělal!“ zopakoval. Bean ho oblažil téměř lítostivým pohledem, ale ne tak docela. „Stačí! Jestli budou nějaká obvinění vznesena proti Ronaldu Weasleymu, o tom se rozhodne jindy. Kromě toho, zdá se, že se bude muset pátrat po zmíněném Červíčkovi, ale to taky až jindy. Máte nějaké další odpovědi na obvinění proti vám?“

Malfoy zíral na Harryho. „Ne, nemám.“ Řekl s očima plnými nenávisti.

„Dobře tedy. Zeptám se poroty,“ oznámil Bean, „zvedněte ruce pro rozsudek - doživotí v Azkabanu.“ Všichni se v očekávaní dívali na porotce. Nezvedla se ani jedna ruka. Bean začal nabývat nachovou barvu. „Každý kdo hlasuje za osvobození, zvedněte ruku.“ Znovu žádný pohyb mezi porotci. Bean kráčel k nim. „Smím vám připomenout, že jste tady pro splnění úkolu ve věci spravedlnosti?! Co na to říkate?!!!“

„A co spravedlnost pro nás?“ zeptal se mladý čaroděj z poroty, pak zrudnul a zadíval se dolů. Jedna čarodějka se na něj utrhla. „Jestli je Vy – víte – kdo zpátky, myslíte si, že byste našli někoho mezi námi, kdo by byl v porotě? Nevěděli jsme o tom, když jsme s tím souhlasili!“

Postavila se starší čarodějka a řekla. „Se vším respektem, pane Beane, bylo by možné pro nás porotce prodiskutovat rozsudek v soukromí a hlasovat anonymně?“ dívala se nejistě na své spoluporotce, protože se jich na to nezeptala. Někteří přikyvovali, někteří se tvářili velice nejistě. Harry si vzpomněl, že v Brumbálově Myslánce byl rozsudek vynesen okamžitě po důkazním řízení, hlasování veřejné, ne anonymní. Ale všechna projednávaní byla po pádu Voldemorta.

Bean čarodějce neochotně přikývl, pak šel ke dveřím v rohu a dvakrát na ně zaklepal. Mozkomoři, kteří eskortovali Malfoye vešli do místnosti. Když přistoupili ke křeslu, řetězy se uvolnily, postavili Malfoye a odvedli ho pryč. Harry to celé sledoval se zúženýma očima. Nějak podvědomě cítil, dívajíc se na mozkomory, že jejich přítomnost nemá na něj žádný účinek. Když odešli, zvedli se i členové poroty a odkráčeli za nimi.

V místnosti vypukl zmatek, všichni čekali, že rozsudek bude vynesen neprodleně. Tohle byl neočekávaný vývoj. Zbytek davu se dal do pohybu a Harry uviděl Brumbála, jak se zlostně podíval na několik reportérů, kteří se k nim začali přibližovat. Harry se otočil a uviděl přibližujícího se Eustace Beana.

„Albusi. Můžu s tebou soukromně mluvit? Možná by Alastor mohl odvést tvé studenty do jídelny na šálek čaje.“

Brumbál přikývl. „Samozřejmě. Doufal jsem, že si budu moct s tebou promluvit.“

Bean přikývl a Brumbál naznačil Lupinovi, aby sestoupil k nim dolů. Když už stál vedle nich, Brumbál řekl. „Pane Beane, můžu vám představit Remuse Lupina? Remus bude od října našim profesorem Obrany proti černé magii. Obávám se, že nemůžeme Alastora už více zatěžovat.“

Harry cítil, že tohle byla dnes první dobrá zpráva. Zakřenil se na Lupina: „Vážně? Přijdeš zpátky?“

Lupin se na něho usmál. „V každém případě. Státní komise mě přímo prosila.“ Harry se otočil k Ronovi a Hermioně, kteří vypadali stejně vzrušeně jako on. Ginny jim nevěnovala pozornost, s účastí hleděla na Draca, který civěl na křeslo, ve kterém seděl jeho otec. Lupin se pohnul směrem k němu.

„Ještě jednou tě zdravím, Draco,“ řekl mu Lupin. ,Proč dělají jako by se neznali?’ přihlouple přemýšlel Harry. ,On nás přece všechny učil před dvěma lety, samozřejmě, že zná Draca Malfoye.’

„Dobrý den, profesore,“ řekl automaticky. Lupin se usmál.

„Toho profesora si nech. Až v říjnu.“ Řekl. Pak se na něho rozvážně podíval. „Dnes jsi předvedl obrovskou odvahu, Draco.“

Draco zvednul hlavu a zadíval se na Lupina, a Harry zjistil, že i on je vyšší než Lupin, který byl jen střední postavy. „Děkuju.“ Řekl jemně. Lupin na něj kývl. Nezdál se být zastáncem dlouhých rozhovorů. Brumbál s Lupinem odkráčeli spolu s Beanem a Moody poklepal rukou na Malfoyova ramena.

„Jdeme. Jdeme zjistit, jestli tady v jídelně podávají něco jedlého. Dnešní den si všichni můžete v kalendáři označit a pak ho oslavovat v příštích letech jako svátek..“ Usmál se svým nepřirozeným způsobem a najednou se všichni smáli včetně Malfoye a kráčeli zpátky podél směstnaných lavic ke dveřím, kterými vešli. Harry se podíval na hodinky. Bylo půl druhé. Soud trval dvě a půl hodiny, nevěděl, jestli to bylo málo nebo mnoho. Pravděpodobně to byl krátký soud, vždyť Malfoy pořádně neargumentoval proti žádnému obvinění, jenom proti Imperius, když přiznal, že kletbu použil na Cho Changovou a sám si přidal navíc verbování Rona a Hermiony ke Smrtijedům. Na druhou stranu, se nezdálo, že by to mělo trvat déle, všechno co bylo třeba bylo řečeno. Pak si vzpomněl na všechny ty případy, kdy v místnosti propukl rámus, jako tehdy, když Draco vyčerpaně odhalil své podlitiny a pak znamení zla.

Naštěstí Ginny a Hermiona nebyly tázány. I tak byl hodně vylekaný, kdykoliv mohla přijít otázka na Červíčka nebo Siriuse. Možná Brumbál přesvědčí Beana, aby to vynechal.

Když se vynořili na chodbě, bylo tam mnoho reportérů, dávali jim otázky, dělali fotky. Moody se na ně podíval svým kouzelným okem, a tak je raději nechali na pokoji, odrazeni jeho zevnějškem. Vedl jich všech pět k bronzovým dveřím, když najednou stanuli tváří v tvář Narcisse Malfoyové.

Zírala na svého syna s očima plnýma nenávisti a najednou ho prudce uhodila přes tvář. „To je za potupení rodiny,“ řekla ledově. „To je za překroucení všeho, co tvůj otec a já jsme pro tebe kdy udělali. Teď vím, jak jsme byli hloupí, když jsme zachránili tvůj život, tehdy když jsi měl být jako malé dítě zabit.“

Překvapeně se na ni díval. Pak se vzpamatoval a rozhněvaně vychrlil na matku: „Zachránili můj život? Překroutit můj život, to je až dost! Přinejmenším Potterovi rodiče vypadali na to, že ho milují, oni se rozhodli raději zemřít, než sloužit té špíně, kterou ty a otec nazýváte pánem! Milovali ho natolik, že pro něj obětovali svůj život!“

Harry nikdy předtím přesně nevěděl, co mu Draco tak moc záviděl – až do dneška.

„Ne, nikdy bych pro tebe neumřela! Žila jsem pro tebe! A tvůj otec taky! Vážil sis toho? Byl jsi nevděčný malý fracek, který dostal všechno, co chtěl!“ A najednou mu plivla do tváře, šokujíc tím všechny, nejvíce Draca. Položil si ruku na tvář s nevírou v očích. Bezhlesně na ni zíral.

„Měla bych ti říct, že bez ohledu na rozsudek a důsledky,“ řekla ledově „raději si promluv s ředitelem školy o tom, kde budeš trávit své letní prázdniny, budoucí Vánoce a Velikonoce, protože rozhodně ne na Malfoy Manor. Ty už nikdy nepřekročíš naše schody. Nejsi déle náš syn. Pro nás jsi mrtvý. Takže si zařiď všechny záležitosti ohledně placení školného a školních pomůcek. Už nikdy od nás neuvidíš ani svrček. Úplně jsi potupil jméno Malfoy. Ty už nejsi více Malfoy!“ Když mluvila, vlasy jí poletovaly volně kolem hlavy z pečlivě nahoru vyčesaného účesu a její tvář byla rudá. Harry si znovu vzpomněl na víly. „A co se týče kletby Hara Kiri – lituji, že nejsme v Japonsku. Tam bys mohl udělat jedinou správnou věc, když jsi takhle pošpinil jméno své rodiny a okamžitě spáchat sebevraždu!“

Draco otevřel ústa, chtěl něco říct, ale neměl slov. Sledoval matku, jak se otočila a odcházela dolů chodbou, pryč od něho. Pak se otočil k Ginny, která neslyšeně plakala a obtočila své ruce kolem něho; položil svou tvář do jejích ohnivých vlasů, ve tváři se zářícíma očima měl šokovaný výraz.

Všichni stáli nejistě v chodbě, nevědouc, co mají po hrozném výstupu paní Malfoyové dělat, ale když Moody stopnul nějaké reportéry, kteří se hnali jejich směrem, pohnuli se znovu k bronzovým dveřím a odtud do kruhové místnosti s portály. Moody je nasměroval ke dveřím, kterých si Harry všimnul, protože tam bylo mnoho stolů s lavicemi, podobných jako ve Velké síni v Bradavicích, ale menších, jenom tak pro deset lidí. Když prošli portálem, vybrali si stůl. Ostatní stoly byli obsazené zaměstnanci Ministerstva, kteří právě dojídali své obědy a chystali se k návratu do kanceláře. Harry se rozhlédl, ale nikde neviděl nic, co by určovalo, jak se dostat k jídlu. Byly tam jenom stoly a lavice. Nejistě se podíval na Moodyho, který chmatl talíř z kupy na stole. Dívajíc se na něj, zamumlal: „Hovězí a zelí, vařené brambory a černé pivo.“ Žádané jídlo se objevilo na jeho talíři a pinta piva hned vedle. Ron si vzal taky talíř.

„Bublaninu s ovocem a dýňový džus.“

Ostatní studenti je následovali a řekli své objednávky. Harry se rozhodoval, na co má chuť. Kupodivu, první věc, na kterou si vzpomněl, bylo to, co měl vždycky u paní Figgové. Celý její dům byl cítit kapustou a kočkami, ale jídlo, které mu nabídla, bylo dobré, a určitě ho bylo víc než u Dursleyových. „Moussaku“ řekl jasně, doufajíc, že domáci skřítci, nebo kdo vybavuje objednávky, ví co to je. „A chléb a limonádu.“ Za malou chvilku se objevilo jídlo, vypadajíc přesně tak, jak si ho Harry pamatoval z poslední návštěvy u paní Figgové před rokem. Ginny měla mořský kokteil, který voněl po česneku (naštěstí tu nebyl Snape) a Hermiona si zvolila paellu.

Jenom Draco před sebou neměl jídlo a ani na žádné nečekal. Ginny se ho společně s Ronem snažila přesvědčit, aby si vzal něco od ní, ale on jenom němě potřásl hlavou s prázdným pohledem v očích. ,Myslím, že je duchem mimo,’ říkal si Harry. Tohle byla cena, kterou musel neočekávaně zaplatit. Najednou byl zavržený, nenáviděný, chudý a sám. Pro někoho, kdo vedl takový druh privilegovaného života jako Draco, to bylo úplné zhroucení všeho, co do té doby znal. Harry byl přesvědčený, že Brumbál pro něj najde nějaké řešení - například, že se nebude muset starat o školné, i když ve skutečnosti nebyl sirotek. Po většinu svého života si Harry nedokázal představit, jaké by to bylo, kdyby nějakou měl a pak mu ji někdo vzal, protože udělal správnou věc.

Když dojedli, bylo půl třetí. Ještě nevstávali. Brumbál a Lupin prošli portálem a přisedli si k jejich stolu, hned jak Dracovi poklepali na ramena. Harry si vzpomněl, že to samé udělal s mladým Snapem, když mu Sirius dal pohár krve. Draco stál na nesprávné straně a nemohl vklouznout zpátky do toho, co bylo jednoduché a důvěrně známé.

„S Beanem jsme mluvili o Červíčkovi. Ví, že je to temný čaroděj a taky neregistrovaný zvěromág, měnící se na krysu. Ví, že on pomohl Voldemortovi znovu získat své tělo a použil na Draca kletbu Cruciatus.“ Pak znovu a poplácal Draca po ramenou. „A neví nic o …Čmuchalovi. A pro teď to tak zůstane.“ Harry zpozoroval, že Draco má ve tváři zmatený výraz. ,Kolik mu toho řekli?’ divil se. ,Jak je ve skutečnosti spolehlivý?’

„Ještě ví, že Červíček má zvláštní stříbrnou ruku, a v krysí formě packu. Oddělení pro prosazování kouzelného práva si na něho chce posvítit. To je to nejlepší co můžeme teď udělat…“

„Profesore?“ řekl Harry najednou.

„Ano Harry?“

„Ta stříbrná ruka – zdá se, že ho změnila. Je jiný. Víc sebejistý.“

Brumbál přikývl. „Velice silná kouzelná věc, kterou mu Voldemort věnoval a je částí jeho těla. A je to stříbro…“ otočil se a podíval se na Lupina a Harry pochopil. Lupin dával vždycky pečlivě pozor, když se potkal se svým starým přítelem Pettigrewem. Stříbro bylo pro vlkodlaky smrtelné. A podle všeho Brumbál měl tenhle předmět důkladně prozkoumaný.

„Porota se ještě nevrátila,“ řekl všem Brumbál, „potřebujeme přijít na něco, jak se zaměstnat, dokud čekáme.“ Weasleyovi přišli do jídelny hned po nich, jak začali jíst a pan Weasley nyní vstal a přibližoval se k jejich stolu. „Tedy,“ řekl, pokoušejíc se o veselý tón, „můžu vám zajistit dlouhou – okružní cestu po mé kanceláři.“ Ginny to velice rozrušilo, víc než Hermionu a Rona, ale Ginny ho zatahala za ruku, připomínajíc mu, jak dlouho museli čekat, aby se mohli podívat tam, kde jejich otec pracuje. Zkoušela taky položit ruku kolem Dracových ramen, ale on potřásl hlavou, dívajíc se zamračeně do země. Harry by se taky nejraději šel podívat na tu kancelář, ale nechtěl tam nechat Draca samotného. Myslel na Penelopu Clarwaterovou, která si myslela, že není jiného úniku než sebevražda.

Nikdy si o Dracovi nemyslel, že by byl schopen sebevraždy (zabíjení ano), ale teď byl přesvědčený, že je tady jisté nebezpečí, které ho znervózňovalo. Za prvé: byla tu Ginny a Harry nenáviděl pomyšlení na to, jak by reagovala na Malfoyovou sebevraždu. ,Myslí si, že nemá důvod k životu…’ Harry se rozhodl, že mu Ginny připomene.

Ostatní odešli směrem k oddělení proti zneužití mudlovských artefaktů, jenom Malfoy a Harry zůstali v jídelně. Najednou Draco vstal, sundal si hábit, rychle ho nacpal do své tašky, vzal svou hůlku a vsunul ji do speciálního pouzdra, které bylo z vnější strany podél jeho pravého stehna. Harry se díval, jak odchází, pak se zvedl a šel za ním. Vynořil se v kruhové místnosti, ale tam po Malfoyovi nebylo ani stopy. Harry se zaposlouchal; uslyšel ozvěnu kroků ztrácejících se za zakřivením chodby, o které předpokládal, že jí přišli sem ze stanice.

,Ó né’ pomyslel si Harry. ,Šel na stanici!’

Běžel dolů chodbou a najednou slyšel, že kroky před ním běží a ne kráčejí. Spěchal a nakonec našel Malfoye zírajícího na silnou zeď, ve které Brumbál otevřel svou hůlkou klenutý průchod. Dělal, co mohl, přesto nevypadal, že by věděl, jak to má otevřít. Opakovaně klepal svou hůlkou na cihly ve zdi, hledajíc to místo, které by mu umožnilo únik. Podíval se přes rameno a uviděl Harryho, ale rozhodnul se ignorovat ho a dál pokračoval v mlácení hůlkou o zeď, až si Harry myslel, že se zlomí. Nakonec ji skutečně zlomil.

Harry přišel až k němu, vzal ho za zápěstí a jemně mu vzal hůlku z ruky. Draco na něho civěl, jako by ho vůbec neznal a Harry ho ještě pořád držel za zápěstí a skryl jeho hůlku do hábitu.

„Víš přece, že bys to neudělal.“

„Neudělal co?“

Harry se na něho soustředěně díval, váhajíc s odpovědí. „Skočit pod jedoucí vlak.“

Draco vypadal vylekaně, jako by mu Harry přečetl myšlenky. „Jak sis mohl…“

„Protože, to by byla první věc, na kterou bych myslel, kdybych byl na tvém místě. Neuvažoval bych o důležitějších věcech.“

„Jaké důležitější věci? Je nějaký lepší způsob jak se zabít? Co tím získáš, když to pro mě uděláš?“

„Ne. Měl jsem na mysli důvod, proč bys neměl.“

„Jaký?“

„Ginny.“

V momentě, jak řekl to jméno, Malfoyova tvář se stáhla, přikývl, pak se naklonil proti nepoddajné zdi a klesl dolů, ukrývajíc v rukou svůj obličej. Jestli plakal, tak velice tiše. Harry uvažoval nad tím, že musel být ještě malý, když se to naučil, plakat tak potichu, aby ho neslyšel jeho otec, aby ani netušil, že něco takového dělá. Vzpomněl si na ta léta v přístěnku pod schody… Harry se taky opřel o zeď, pomalu se posouval dolů do sedu. Zíral do prázdna, nohy natáhl před sebe a čekal.

Po dlouhé době, Draco zvedl tvář. Sedl si na podlahu jako Harry, natáhl nohy a vzdychl. Znělo to velice unaveně. Takhle seděli nějakou dobu, nemluvili. Nakonec se ozval Malfoy.

„Pottere“

„Ano, Malfoyi?“ Ticho. „Tedy, Malfoyi?“

„Nemůžeš mi takhle říkat.“

„Cože? Tak tě přece oslovuju pořád?“

„Já vím, ale teď už to jméno nesmím používat. Už nejsem Malfoy, nepamatuješ?“

„Teď budeš žít pod jedním jménem jako třeba Sting?“

„Kdo?“

„To nic. Předpokládám, že teď ti mám říkat Draco?“

„Ano.“

„Myslím, že ne. Ty mi pořád říkej Pottere.“

„V pořádku.“ Hluboce se nadechl a přinutil se říct: „Harry. Tak, řekl jsem to.“

Harry udělal obličej. „Nedělej to. Je to zbytečná práce. Ačkoliv se snažím, pořád jsi Malfoy.“

Dokonce se kapku usmál. „Předpokládám, že bude přece jenom lepší ti říkat Pottere.“

„Takže se dokonce na něčem shodneme.“

„Zázrak.“

Oba se usmívali. Znova na chvíli zmlkli, ale to už bylo spíš přátelské mlčení. Pak Malfoy znova promluvil. „Takže Pottere. Cos dělal všechny ty roky u těch mudlů?“

„Minulé léto jsem upravoval zahradu za pět liber na den.“

„Ó, jistě. Manuální práce.“

„Bylo to dobré cvičení. A taky jsem měl peníze na výdaje.“

Malfoy znovu na chvíli zmlkl, než pokračoval. „Kolik je pět liber na den v galeonech?“

„Nevím. Pravděpodobně moc ne. Není to nic moc ani v mudlovských penězích. Vím to proto, že má teta souhlasila, že mi bude platit. Je to málo, je to směšné – ale lepší než nic.“

„Jak jsi tedy platil své bradavické věci?“

„Mám účet v bance u Gringotových. Moji rodiče mi nechali nějaké peníze.“ Harry se cítil trapně, diskutovat s ním o tom, teď když nic neměl. Bylo to ještě horší než u Rona.

„Dobře. Můžeš několik galeonů vyměnit za mudlovské peníze. Skřetům to nevadí. Ve skutečnosti to mají rádi. Je to hlavní způsob, jak získávají peníze. Nastaví výměnný kurz tak, aby byl pro ně vždy příznivý, pak ještě stanoví poplatky za všechny transakce – percentuálně, samozřejmě, přesněji řečeno, paušální poplatky. Od té doby, co spousta kouzelníků a čarodějek potřebuje nakupovat věci v mudlovském světě, přestali. A jejich úvěrová politika byla ještě horší. Osobně ti můžu říct o několika čistokrevných rodinách, které nemyslí na nic jiného, než na převedení obrovských obnosů ve zlatě na mudlovské peníze, jenom, aby je mohli mít v mudlovské bance jako ručení, aby mohli čerpat největší mudlovské úvěry. Skřeti by vraždili, kdyby věděli, kolik obchodů ztratili kvůli mudlům, ale jejich politika byla směšná. Znovu rozběhli obchodování s čarodějnými úvěry.“

Harry poslouchal, i když ho ve skutečnosti nezajímalo, co Malfoy říká, ale to jak dokázal najít něco, o čem mluvil, něco co nemělo přímý vztah ke krizi, v níž se právě nacházel jeho život. Mohl žvatlat o mudlech versus úvěrová politika skřetů a Harry seděl vedle něho, předstírajíc, že poslouchá kolik je potřeba na otevření protiúčtu u skřetů bez směnárenských poplatků a věděl, že přinejmenším zabránil likvidaci Malfoye pod vlakem.

Harry už začínal usínat, když zaslechl kroky a jakmile zvedl hlavu, uviděl přicházet Brumbála. Oba vstali, Malfoy si znovu oblékl hábit a Harry mu vrátil jeho hůlku, kterou mu předtím sebral. Když se Brumbál dostal až k nim, jednoduše řekl:

„Jsou zpátky.“

Oba přikývli a následovali ho dolů chodbou do kruhové místnosti, kde na ně čekali ostatní. Harry věděl, že by nemělo cenu ptát se Brumbála, jak je našel. Jako ve snách, kráčel Harry hned za Hermionou, přešli zase přes veliké bronzové dveře, minuli dlouhou řadu reportérů, až dovnitř starobylé komnaty, kde se zkoumalo dodržování práva, v dobrém nebo ve zlém, už tisíc let předtím, než vůbec byly založeny Bradavice.

Sedli si na stejná sedadla jako předtím a čekali. Harry uviděl Popletala sedět za Narcissou Malfoyovou. Neměl možnost zabránit zahraničním reportérům napsat o tom, že Voldemort se vrátil, i když to mohl ututlat v Denním věštci. ,Co teď bude dělat?’ Harry byl zvědavý.

Porota se konečně vrátila do komnaty. Pak se vrátili i mozkomoři s Luciusem Malfoyem, kterého připoutali ke křeslu. A nakonec, vešel dovnitř Eustace Bean, kráčel dolů podél lavic a zůstal stát vedle křesla. Lucius Malfoy měl zaťaté zuby. Zíral dokola po místnosti. Jeho oči se na moment setkali s Harryho očima, uviděl ho pohlédnout na svého syna, na Beana, na Weasleyovi a na členy poroty, kteří vypadali velice nervózně.

,Prosím,’ pomyslel si Harry zoufale, ,prosím, aby měli dost odvahy pro správnou věc, aby se nebáli Voldemorta a jeho Smrtijedů……’

„Luciusi Malfoyi!“ Eustace Bean to řekl záměrně hodně nahlas. „Slyšel jste a odpověděl na obvinění proti vám. Chcete ještě něco říct na vaši obhajobu?“

Zíral do prázdna, nepovažoval za nutné odpovědět. Bean přikývl, jako by to očekával. Otočil se k porotě a pokynul. Stejná čarodějka, která žádala soukromí pro jejich usnesení, se znovu zvedla, v ruce měla svazek pergamenů, který ji zjevně znervózňoval. Bean se na ni soustředěně podíval. Pak jeho hlas zazvonil v komnatě s kamennými zdmi:

„Dospěli jste k rozsudku?“