Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Harry Potter a Okultní had

27. kapitola Odhaleni

Harry Potter a Okultní had
Vložené: Jimmi - 14.02. 2021 Téma: Harry Potter a Okultní had
Vraby nám napísal:

 


Preklad Vraby

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

27. kapitola Odhaleni

Preklad Vraby


Harry a Hermiona se podívali na Rona a ten jim pohled opětoval.

“Dobře, proč jsi Harrymu dala tu fotku?”

Hermiona při lektvarech vypadala, že se co nevidět zhroutí, když její fotka v bikinách kolovala po třídě, ale teď se opět dala dohromady; Harry téměř viděl kolečka, která se jí otáčela v hlavě, jak si připravovala odpověď.

“Já mu ji nedala!” rozkřikla se a začala brečet. Harry šokovaně otevřel ústa. To opravdu nečekal.

“Co tím myslíš Já mu ji nedala? Na zadní straně bylo tvoje písmo. Poznal bych ho všude. A co mělo to S láskou Hermiona znamenat?”

“Rone! Dostal jsi někdy--” otočila se k Harrymu “- nebo dostali jste někdy ode mě dopis, který jsem takhle nepodepsala?”

Ron o tom uvažoval. “Asi ne, myslím, že ne. Ale pořád--”

“Takže, všechno co ti teď chci říct je že, teď už vím jak se to s tou fotkou stalo! Chyběla mi už od minulého léta!”

“Cože?” Zeptali se Ron a Harry najednou.

“Podívejte, měla jsem balíček fotek a myslela jsem, že Harrymu jednu pošlu k jeho dárku a přání k narozeninám. Takže jsem vybrala jeden pěkný snímek před hotelem na Korfu - byl opravdu úžasný, stál na kopci, kousek od vrcholu --”

“Hermiono!” přerušil ji Ron.

“Dobře, dobře. Měla jsem dvě kopie téhle fotky a myslela jsem, že jednu pošlu Harrymu. Otočila jsem ji a napsala na ní věnování. Potom jsem udělala další věci: zabalila dárek a napsala přání. Když jsem se vrátila k fotce, zdálo se mi, že je nějaká tlustá, a tak jsem zjistila, že se mi dvě slepily k sobě. Rozdělila jsem je a tu s věnování jsem vložila do přání. Domnívám se, že jsem se vůbec nepodívala na přední stranu. Prostě jsem si myslela, že to je ta, kterou jsem vybrala. Spěchala jsem, protože jsme měli zpoždění. Zalepila jsem obálku a byla připravená poslat sovu. Čmuchal mi s tím pomohl. Jenom jsem nemohla najít tu fotku, kterou Harry později dostal; Myslela jsem, že jsem ji někde zapomněla. Potom co se mi stalo v Bulharsku mi to nepřipadalo důležité.”

Ron vypadal zděšeně; některé věci byly zanedbatelné v porovnání s únosem zlými kouzelníky. Obrátil se na Harryho.

“Proč ji tedy pořád nosíš s sebou?”

Harry polkl. Připravoval se na to, že Ronovi řeknou jak to s nimi je doopravdy a Hermiona mu teď lhala. Měl by říct pravdu? To by rád věděl. Podíval se na Hermionu. Odpustila by mu, kdyby to udělal? Šanci říct Ronovi, že jsou pár, měl několik sekund…

 “Rone,” řekl, když se rozhodl. “Když jsem otevřel přání, fotka vypadla ven. Dudley ji sebral a začal se vyptávat, jestli je to moje přítelkyně. Těmito řečmi jsem byl dost znechucený z minulého roku… však víš, Rita Holoubková a všichni okolo… tak jsem mu jí vzal a řekl mu, že to není moje holka. Moje učebnice byla na stole, takže jsem ji někde otevřel a tu fotku do ní schoval. Ani jsem ji pořádně neviděl. Dneska to bylo poprvé.”

Ron se jim postupně podíval do očí. “Takže ty říkáš, žes nevěděla, žes ji Harrymu poslala,” otočil se k Harrymu, “a tys jí nikdy neviděl?”

“Správně,” řekl Harry a Hermiona pokývala hlavou. Ron vypadal nedůvěřivě. “Protože kdybyste vy dva byli-víte co myslím-můžete mi to říct. Nejsem dítě. Pochopil bych to.”

Harrymu se sevřelo hrdlo. Měli jsme mu to říct! Podíval se na Hermionu. Teď. Teď. Řekneme mu to teď! Napadlo ho.

Ale Hermiona řekla. “Ale, Rone! Víme, že nejsi dítě.”

“Vypadáte…trávíte spolu spoustu času, a--”

“Dobře, chodíme spolu ráno běhat, jistě, a byli bychom trávili čas s tebou, ale ty teď trávíš hodně času s Parvati.  Ne, že bychom ti to vyčítali,” řekla trochu rozechvěle. “Ale… ty nám prostě chybíš.”

Teď se na oba usmíval. “Máte pravdu, moc jsem s vámi nebyl. Co kdybychom dnes po škole šli navštívit Hagrida, jako kdysi? Myslel jsem, že budu s Parvati, ale omluvím se jí”

Harry se mdle usmál. “Jasně,” řekl. Napadlo, že to „jasně“ znělo přesvědčivěji, než to myslel. Zrovna si nasazoval batoh, když ho Hermiona zastavila.

“Harry, teď když vím, kde ta fotka je… můžeš mi ji, prosím tě, vrátit?”

Otřeseně se zastavil; sundal si batoh a začal hledat fotku, kterou tam v rychlosti hodil, když mu ji Snape vrátil. Vrátili ji a Hermiona si ji schovala do kapsy u šatů. Vzala si svůj vlastní batoh, otočila se k nim, a zatímco stoupala po mramorových schodech, křikla na ně.

“Pojďte vy dva! Jdeme pozdě na Formule!”

Ron poklepal Harrymu na rameno a společně si vydali za ní.

“Promiň mi to všechno. Choval jsem se jako blbec.”

Ne, pomyslel si Harry. Chováš se tak pořád.

“Jasně,” řekl Harry nezřetelně a vydal se za Hermionou.

* * * * *

Po Moodyho hodině si odnesli věci do společenské místnosti a sešli dolů k Hagridovu srubu (potom co se Ron omluvil naštvaně se tvářící Parvati). Hagrid byl šťastný, že je vidí a jakmile se objevili ve dveřích, postavil na čaj. Hermiona mu pomáhala: připravila džbán s mlékem, hrníčky a talířky, zatímco Harry a Ron prohledávali Hagridovu spižírnu, aby našli ještě nějaké „kamenné“ sušenky.

Všichni se posadili, aby se najedli a napili čaje; vesele se smáli tomu, jak Hermiona neustále mluví o historii anglického čaje nebo Harryho a Ronově neschopnosti posoudit správný moment k pití čaje, takže si při prvním doušku spálili jazyk. Výsledkem bylo, že při mluvení nepatrně šišlali.

Potom se spořádaně usadili. Harry zvedl svůj hrníček, podíval se na ostatní a potichu řekl:

“Na Nevilla.”

Na Nevilla,” řekli Hagrid, Ron a Hermiona a navzájem si ťukli svými hrníčky mezi sebou a Harrym. Všichni se napili a potom pokračovali v tiché konverzaci. Když byl čas na večeři, umyli po sobě nádobí a připravili se k odchodu na hrad.

“Jdeš na večeři, Hagride?” zeptala se ho Hermiona. Najednou si Harry uvědomil, že si nemůže vzpomenout, kdy Hagrida naposledy viděl na večeři ve Velké síni.

“Né, --mám jinačí plány,” řekl vyhýbavě.

Harry řekl, “Chodíš za svou mámou”

Hagrid přikývl. “Neměl bych? Jo, vím že je tady s vostatníma, a po tak dlouhý době…”

Samozřejmě, že bys měl večeřet se svou matkou,” řekla Hermiona procítěně. “Chyběj mi večeře s děckama veVelký síni…” zakoktal a podíval se na ně provinile. “Skřitci se dřou s pudinkama…”

Harry se na něj usmál. “Kdybys někdy potřeboval něco z kuchyně, stačí říct. Rádi to pro tebe uděláme”

“Určitě,” souhlasil Ron a Hermiona se na něj zle podívala.

“Ty máš asi rád, když se ti domácí skřítci klaní, co?…“ řekla kousavě.

“V čem je problém?” bránil se Ron.

“Rone,” přerušil je Hagrid. “Nebudeš mít brzo narozeniny?”

“Patnáctého.”

“To už je za týden! Co bys řekl tomu, kdybychom tu udělali takovou malou párty jako měla Ginny? ”

Ron pokrčil rameny. “Zní to dobře. Ten koláč, který jsme jedli na Ginnině oslavě byl skvělý.”

“Jestli chceš, můžu říct Biddymu, aby udělal stejný,” řekla Hermiona.

“To zní jako plán,” usmál Hagrid a ukázal na dveře. “Díky, že ste přišli na čaj.”

“Pozdravuj od nás mámu,” řekl Harry, když odcházeli.

“Udělám to!” Znovu otevřel dveře. “Řekněte vy tři, neviděli jste kolem školy lítat něco podobnýho zlatýmu Griffinovi? Máma tvrdí, že jeden párkrát proletěl kolem tábora obrů. Myslel jsem, že se jim v týhle část světa moc nelíbí; Brumbál měl toho jednoho zvlášť přivezenýho…”

Ron a Hermiona se podívali na Harryho, který se tvářil provinile.

“Hm, ne,” řekl Ron. “Asi to bylo něco jiného. Může to tak být, ne?”

Hagrid se zasmál. “Jo, Rone, může. Jenom se mi mámě špatně říká, že se v něčem spletla, když jsem čekal tak dlouho, abych ji znova viděl. Příště až si bude něco takovýho myslet tak změním téma.”

“To je dobrý nápad, Hagride,” řekl Harry roztřeseně. Všichni se rozloučili a zavřeli dveře. Navzájem se na sebe podívali a povzdechli si. Potom odešli směrem k hradu.

“Cos to vyváděl, Harry?” chtěl vědět Ron, zatímco šli k hradu. “Dráždil obry?”

“Ne, jen jsem trénoval létání, takže vypadá přirozeněji.”

Ron se zastavil a civěl na něj. “Co to znamená?” zeptal se měkce, a jeho hlas zněl úzkostlivě. “Létáš sám, bez koštěte?”

Harry se podíval přes Ronovo rameno na večerní oblohu, na červánky roztroušené okolo špiček stromů. “Je to jako sen. Znáš ten druh snu, kdy si představuješ, že roztáhneš ruce a letíš? Je to stejné, ale -já nespím…“

Hermiona se zašklebila. “Pro mě to bylo jako noční můra…“

Ron se zasmál. “Takže se příští rok do famfrpálového týmu nepřihlásíš?”

Hermiona se sarkasticky zasmála. “Velmi vtipné.”

Znovu vykročili k hradu. Ron vypadal, že o něčem přemýšlí a nakonec váhavě pronesl.  “Zítra ráno, myslíte--”

“Co?” řekl Harry a srovnal krok s Ronem.

“Můžu jít běhat s vámi?”

Harry se zastavil. “Běhat? Ty?”

Ron se na něj podíval a začal se bránit: “Jo. Je na tom něco špatného?”

“Nejsi jeden z těch, kteří nám říkali, že jsme šílení, když vstáváme tak brzo a běháme?”

Ron vypadal trochu nervózně. “Parvati mi říká, že jsem moc vyzáblý,” řekl tiše. Zběžně pohlédl na Hermionu, potom zpátky na Harryho.

Harry pokrčil rameny. “Jasně. Zahříváme se o půl sedmé.”

“Půl sedmé!” Ron se zašklebil. Harry se rozesmál.

“Nebo,” řekl Harry, “bys na svoje svaly mohl použít vykrmovací kouzlo a vypadat jako Neuvěřitelný Hulk.”

“Jako co?”

“Promiň. Mudlovský komiks a televizní pořad.”

Ron potřásl hlavou a pokračoval v chůzi trochu rychleji. Znovu se zastavil, když byli přede dveřmi Vstupní haly.

“Harry,” řekl pomalu. “Chci ti znovu říct… Chci se ti omluvit za to, jak jsem se choval ráno. Víš, kvůli té fotce…“

Hermiona vběhla dovnitř a s náznakem nervozity v hlase řekla: “Tak ji, upřímně Rone, měl bys používat mozek! Myslíš, že kdyby Harry věděl, jakou fotku má ve své učebnici lektvarů, půjčil by jí Nevillovi, který navíc pracoval s Malfoyem?“

Ron na ní zpočátku hleděl s divným výrazem, potom se ale začal smát. Potřásl hlavou a položil Harrymu ruku na rameno.

“Zabodovala, Harry. Ještě nejsi tak hloupý…“

“Ha ha,” Harry se neupřímně zasmál.

Stále se smějící Ron vstoupil do Velké síně, Harry a Hermiona vešli za ním. Harry se na ní zamračil; bylo to pořád horší a horší. Ron by si musel připadat jako úplný idiot, kdyby na to náhodou přišel. Harry s ní nebyl skoro měsíc, ale začínal zjišťovat, jaké by to bylo, kdyby ji ztratil kvůli tomu, že Ronovi řekl pravdu. Ačkoli potom by pravděpodobně ztratil i Rona a nikdo dlouho bez přátel nevydrží…

* * * * *

Hned v osm hodin se Harry hlásil ve Snapeově kanceláři. V tuhle dobu tam mohl jít přes třídu a nemusel použít tajnou chodbu. Každý věděl, že má být po škole, a tak bylo nepravděpodobné, že by tady někdo čmuchal.

Dveře do kabinetu byly otevřené, ale při vstupu je Harry zavřel. Snape známkoval eseje; tu, kterou právě opravoval, položil na velkou hromadu po jeho levé ruce, potom vzal dvě nebo tři zprava. Byl skoro hotový. Harrymu nic neřekl, dokonce se na něj ani nepodíval. Ten beze slova přešel k židli v rohu, posadil se a čekal.

Když Snape položil poslední esej na hromádku ohodnocených pergamenů, podíval se na Harryho. “Ředitel a profesor Moody budou příští týden několik dní pryč, od čtrnáctého do šestnáctého. Hodiny obrany proti černé magii odpadnou a profesorka McGonagallová bude zastupovat ředitele,” řekl bezbarvě. Harry polkl.

“Proč budou pryč?”

“Kvůli Averyho a Nottově procesu. Moodyho svědectví bude předneseno čtrnáctého, patnáctého bude samotné přelíčení, a když to bude nutné, šestnáctého bude porada poroty. Ledaže by vynesli rozsudek už patnáctého a upřímně, nevidím důvod, proč by jim rozhodnutí mělo trvat déle než pár minut.”

Harry kývnul. “Bude Lupin svědčit taky?”

“Remus není zaznamenán v protokole. Moody ho ze svého svědectví vypustil. Pro ministerstvo by byl nedůvěryhodný. Moody řekl, že vesnici na jeden den navštívil a stavil se u Tří košťat na něco k pití. Potom díky svému magickému oku viděl Averyho a Notta. Potom jste přišel vy. Brumbál dohodl na ministerstvu, aby vás z toho vypustili.”

“Co se s nimi stane, pokud je neosvobodí?”

“Půjdou do Azkabanu, ačkoli budou nejspíš bráni na lehkou váhu, když se díky polštářovému kouzlu nikomu nic nestalo.”

“Říkáte, že kdyby Moody všechny ty lidi nezachránil, Smrtijedi by byli v daleko větších problémech?”

“Ne, ale jsou tu nepochybně daleko horší věci, které mohli udělat. Věci, o kterých nevíme.”

Harry přikývl. Neuměl si představit, co by bylo horšího než hroutící se hospoda. Možná, že madam Rosmetě zaplatí škody. Rád by věděl, jestli kouzelnící mají pojistky. Uvědomil se, že co se kouzelnického práva týče, je naprostý ignorant.

Náhle se Sirius objevil v krbu. “Harry! Díky, žes ho přivedl, Severusi. Jak se máš, Harry?”

Usmál se na svého kmotra. “Skvěle.” Jeho hlas se trochu zatřásl; Od té doby co s Hermionou Ronovi řekli jejich „Velkou lež“ se necítil moc dobře. Cítil se spíš, jako kdyby mu hořel oheň na střeše a on s tím nemohl nic dělat. Celý den si připadal jako by měl v žaludku kámen a Hagridovy sušenky za to nemohly tolik, jako to, že jim Hagrid řekl, že ho obři viděli létat.,

“Seš si jistý?” Sirius v Harryho obličeji viděl něco, co ho rozrušilo. Harry se zoufale podíval na Snapea.

“Obávám se, že jsem Harryho a Hermionu při mé hodině trochu znervóznil. Školní trest jsem mu dal jen proto, abych ho dostal do má konceláře v tuto dobu. Jsem si jist, že se z toho vzpamatuje.” Podíval se na Harryho se zdvihnutým obočím a Harry si uvědomil, že nejlepší by bylo, kdyby se vzpamatoval hned. Slabě se usmál.

“Jsem v pohodě. Je to jak řekl. Trošku nervózní,” řekl Siriusovi, který se na něj přátelsky usmíval.

“Harry, jak víš, Severus se příliš obává o svou reputaci. Jsi dost starý na to, abys to pochopil.”

“Siriusi, proč jsi se mnou potřeboval mluvit?”

Tvářil se, jako kdyby ho políbil mozkomor. “Harry, vím, že to neuslyšíš rád, ale na zbytek roku tě chci odvést ze školy”

Cože?

“Poslouchej mě. Říkal jsem, že chci. Za chvilku ti řeknu svoje důvody, ale chci, abys věděl, že když nebudeš chtít, nedá se nic dělat. Ale teď mě prosím vyslechni!”

Harry jenom přikývl, měl stažené hrdlo. Co tak strašného by přimělo Siriuse udělat tak drastický krok? “Lucius Malfoy je v získávání mladých Smrtijedů čím dál agresivnější. Teď se zaměřil na Percyho Weasleye.”

“Na Percyho!”

Sírius přikývl. “Včera večer dostal sovu. Příští sobotu má přijít na Obrtlou ulici. Tam se má setkat s někým, kdo mu řekne, kam se má dostavit a sdělit svou odpověď. Není žádná možnost nahradit ho agentem - od našeho „malého“ debaklu na Vánoční noc dělají Smrtijedi komplikované testy na zjištění identity kohokoliv, s kým jednají. Když přijde a přijme, vypálí mu Znamení zla a stane se Smrtijedem; když přijde a odmítne, zabijí ho. Když nepřijde--”

“Cože?”

“Ano, víme o dvou zničených rodinách dvou studentů, kteří nedávno vyšli z Bradavic, protože byli verbováni a odmítly. Ani se neobtěžovali je mučit, aby je donutili přidat se k nim. Dali jim pouze jednu šanci. Jedna z nich byla dívka, která končila v tom samém roce jako Percy, Penelopa…“

“Penelopa Clearwaterová?”

“Jo. Znal jsi ji?”

Harry polkl. “Je to Percyho přítelkyně. V létě mi Ron říkal, že je spolu opět vídá. Co se stalo?”

“Dobře…” povzdechl si. “Dostala dopis; stejný jako Percy. Ale nikomu to neřekla. Zpanikařila, a když přišel čas schůzky, zabila se. Zanechala po sobě dopis na rozloučenou s vysvětlením.”

“Ne!” Harry cítil slzy, které mu tekly po tvářích. Vzpomněl si na Penelopu v jejím černém hábitu s prefektským odznakem. Byla, stejně jako Hermiona, proměněná v kámen potom, co na ní zaútočil bazilišek. Percy byl její smrtí pravděpodobně zdrcen a teď se měl také stát Smrtijedem.

“To není všechno. Když se neukázala, Malfoy poslal Smrtijedy do domu jejích rodičů. Všechny je nechal zabít. Nad domem se vznášelo Znamení zla. Nevíme přesně, kdo to udělal. Všichni byli mrtví - máma, táta, děda a její malý bráška. Mezi jím a Penelopou byl velký věkový rozdíl. Příští rok měl nastoupit do Bradavic. Specialisté na paměťová kouzla vymazali svědkům z paměti Znamení. Ministerstvo je pořád rozhodnuto utajit Voldemortův návrat. Chtějí předejít panice. Řeknu ti, někdy už by bylo vhodné začít panikařit…“

Harry se naplno rozbrečel, jakmile slyšel o zkáze Clearwaterovy rodiny.

“Kdo další?” řekl přiškrceně.

“Mladík, který studoval ve Zmijozelu. Býval kapitánem kolejního mužstva. Marcus Flint.”

“Flint? Flint odmítl stát se Smrtijedem?”

Sirius potřásl hlavou. “V tuto dobu nemůžeš kouzelníky soudit podle jejich koleje, Harry. Evidentně byl docela dobrým famfrpálovým hráčem. Dělal totiž náhradníka týmu Pýcha Portree, družstvu z ostrova Skye. Pýchy jsou hodně dobré, mají oddané publikum.” Sklonil hlavu na stranu. “Skoro každé dítě za ně chce hrát famrfpál. Jeho otec je Smrtijed. Jel na Skye, kde měl tým trénink a chtěl syna odvést Malfoyovi. Když nechtěl, zabil ho. Byl u toho svědek. Ten zmizel; ministerstvo se ho snaží najít, Denní věštec o tom zatím nevydal ani řádek a to se to stalo minulou noc. Vsadím se s tebou, že až to vyjde, udělají z toho rodinnou hádku, nebo něco podobného. Když se Marcus neukázal, Malfoy k němu domů poslal Smrtijedy a Marcusova matka i host, který u nich bydlel, jsou po smrti. Malfoy nevěděl, že jeho otec se Marcuse snaží přivést sám. Starý Flint očividně věděl, co se stane, když se Marcus nepřipojí ke Smrtijedům. Teď je na útěku před Malfoyem, Voldemortem a ostatními Smrtijedy, stejně jako před Ministerstvem. Zažil jsem, jaké to je, být na útěku… Samozřejmě, nezabil jsem svého syna, kterého jsem se pokoušel přesvědčit, aby se stal Smrtijedem, takže nebudu ztrácet čas lítostí na jeho osudu… ”

Utekl od Voldemorta stejně jako Karkarov, pomyslel si Harry. Zhluboka se nadechl. Sundal si brýle, utřel si oči rukávem a brýle si nasadil zpět. Takže ani rodiny Smrtijedů nebyly v bezpečí. Uvědomil si, že Draco Malfoy neměl na výběr. Buď si o Vánoční noci nechal vypálit Znamení zla, nebo by byl zabit svým vlastním otcem. Myslel na nebohého Marcuse Flinta, kterého nikdy neměl rád a který se postavil svému otci, odmítl se stát Smrtijedem a umřel kvůli tomu. Lidé určitě nějak zjistí, co se jim stalo, pomyslel si. Lidé zjistí, co skutečně vedlo chudáka Penelopu k její sebevraždě, kdo zabil její rodinu a kdo nad jejich a Flintovým domem vypustil Znamení zla.

“Percy,” řekl Harry roztřeseně. “Co bude dělat? A co ostatní Weasleyovy?” Cítil se, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Představil si, jak se nad Doupětem vznáší Znamení zla; vzpomněl si na Billa, kterého naposledy viděl na ceilidhu, vysokého, urostlého a usměvavého; vzpomněl si na Charlieho s draky při druhém úkolu turnaje Tří kouzelníků; vzpomněl si na dvojčata a na Rona a na Ginny…

“Proč ještě nemáte Luciuse Malfoye?” chtěl vědět. Sirius se znovu pořádně nadechl; Harry si všiml, že má pod očima hluboké kruhy.

“Ne, že bychom se o to nepokoušeli, Harry. Všichni víme, že Malfoy tohle všechno dělá, ale nemáme proti němu žádný solidní důkaz. Potřebujeme špeha, který ba na něj něco získal. Ministrstvo je jako šílené a snaží se najít nějaké „bezvoldemortí“ vysvětlení všeho, co se děje. ”

“Když si mysleli, žes zabil ulici plnou mudlů i s Petigrewem, zavřeli tě a o důkazy se vůbec nestarali.”

Sirius se zašklebil. “To byla jiná doba. Je dokonce docela možné, že pokud by se bystrozorové vrhli na Malfoy Manor, všechno co by našli, by byla respekt budící kouzelnická domácnost, zajištěná starými kouzelnickými penězi. Možná by našli víc artefaktů souvisejících s černou magií, než by tu mělo být, ale rozhodně nic, co by Luciuse Malfoye spojovalo s něčím nezákonným. Malfoy za sebou stopy zametá dobře. Tiše a prohnaně.”

Harry se snažil získat zpátky klid, ale podařilo se mu to jen částečně. “Proč mě chceš odvézt ze školy? Neměl by sis teď dělat starosti o Percyho a ostatní Weasleyovi?”

Sirius se na něj chvíli díval a nic neříkal. Harry se na něj chvíli díval, potom se otočil na Snapea, který se tvářil ledověji, než ho Harry kdy viděl. Něco potichu říkal.

“Cože?”

Sirius začal mluvit pomalu. “Harry. Vzchop se. Jeden z našich agentů viděl část dopisu pro tebe. Měl bys ho dostat zítra ráno. Dopis bude v pergamenové obálce s černými okraji a voskovou pečetí ve tvaru Znamení zla.” Harry se zhluboka nadechl. “Ano,” potvrdil mu Sirius. “Je to oficiální. Byl jsi vybrán, aby ses stal Smrtijedem.”

V hlavě měl zmatek. “Kolik času mám?” zašeptal.

“Nevím. Percy dostal svůj dopis minulou sobotu, takže má dva týdny. Mám ale pocit, že v tvém případě svůj plán trochu urychlí.”

“Co ale přinese dobrého, když mě odvezeš ze školy? Co Ron a Hermiona? Budou stále v nebezpečí? A jde tu taky o všechny Weasleyovy…“

“Takže Bradavice nechceš opustit?”

“Opustit? Je to tady bezpečné jako ten zatracený barák u Dursleových. Měli bychom sem přivézt Weasleovy, abychom je ochránili. A co Grangerovi? Jsou pořád v bezpečí?” Viděl, jak se Sirius dívá na Snapea. Otočil se k němu.

“Ujišťuji vás, že Grangerovi jsou v naprostém bezpečí, protože nikdo kromě mě neví, kde jsou,” řekl Snape měkce.

“Vy?”

“Jsem strážce jejich tajemství.”

Harrymu spadla čelist. Schovali se za použití Fideliova zaklínadla a Snape byl strážce jejich tajemství! Výborně, pomyslel si Harry. Nikdo by Snapea nepodezříval, že právě on se ujal této role.

“Percy se setkal s Brumbálem,” řekl Sirius. “Když tvůj termín vyprší až po jeho, je ochoten nechat si vypálit Znamení zla a dělat pro nás špeha. Vzhledem k tomu, že se stále rmoutí pro Penelopu, je to od něj, myslím, dost odvážný čin. Je také znepokojen ochranou své rodiny. Otázkou zůstává, jak dlouho ti dá Malfoy na rozmyšlenou…“

Snape vstal a došel ke krbu. “Harry sem může přijít zítra ráno po snídani před hodinou. Zavoláme tě znovu a probereme, co je v tom dopise. Percy Weasley by mohl kontaktovat Malfoye a naznačit mu, že chce, aby se o něj „postaral“ dříve než příští sobotu.”

Sirius vypadal, že o tom přemýšlel. “Připadá mi to riskantní. Malfoy by ho mohl podezřívat, že má vedlejší úmysly. Radši všechno řídí přes dopisy. Byl by podezíravý, kdyby někdo jako Percy chtěl urychlit vypálení svého Znamení.”

Harrymu se třásly ruce. Všechno se to dělo moc rychle. Tušil už měsíce, že Voldemort, nebo Malfoy musí něco podniknout; teď se to stalo a on nebyl připraven. Vůbec si nepřipadal zdravý. Daleko raději by spadl do kaluže na zemi. Potom dostal nápad. V hlavě se mu vznikal pomalu, ale když se zrodil, vypadal jako skutečný plán.

“Harry?” řekl Sirius. “Vypadáš divně. Seš v pořádku?”

“Malfoy.”

“Ano, Malfoy dělá tohle všechno, ale my mu to teď nemůžeme dokázat…“

“Ne. Myslím Draca Malfoye.”

“Draca Malfoye?”

“Dobře, jak víš, pokouší se chytit svého otce při činu a dostat ho do Azkabanu na hodně dlouhou dobu. Potřebuji mluvit s Malfoyom… s Dracem, to je ono, a obstarat si přes něj dopis. Máš pravdu, kdyby Percy chtěl vypálit svoje znamení dříve, bylo by to podezřelé. Když tam půjde jenom kvůli tomu dopisu, nebude vypadat tak dychtivě. Ale Draco Malfoy by mohl říct svému otci, že teď je vysloveně příhodná doba přijít a dostat mě… a bude to jenom past.”

“Zapomněl jsem na Malfoyova syna… určitě by nechtěl, aby jeho otec škodil Ginnyině rodině, alespoň tak usuzuji z toho, co jsi mi řekl o těch dvou. Výborně, určitě chce, aby Weasleyovi zůstali v bezpečí. Otázka je, může toho docílit? Poslechne ho jeho otec?”

“To je to, co nevím.”

Sirius si znovu povzdechl. “Myslím, že první věc, kterou musíme udělat, je zjistit, co bude v tvém dopise…”

Harry přikývl. Snape se podíval dolů na Siriusovu hlavu v ohništi. “Bude to všechno, Siriusi?”

“Pro dnešek ano. Dobrou noc, oběma. Remus vás pozdravuje. Promluvíme si zítra.”

“Dobrou noc, Siriusi,” řekl Harry tiše, protože v hlavě měl prázdno. Podíval se na Snapea, strážce tajemství Grangerových. Předtím ho napadlo, že měl být strážce tajemství jeho rodičů. Doufal, že Grangerovi budou v pořádku… a Weasleyovi taky.

Snape na něj netečně zadíval. “Musím opravovat další pojednání, Pottere. Běžte. Vraťte se zpět do nebelvírské věže .”

Harry přikývl a odešel ke dveřím. Potom si na něco vzpomněl, zastavil se a otočil. “Když se mě někdo zeptá, co jsem musel dělat za trest, co mu mám říct?”

Snape se posadil ke stolu a tvářil se zamyšleně. “Řekněte m u, že jste krájel nějaké kořínky do mých soukromých zásob. Určitě něco vymyslíte, ne?”

Harry přikývl; Snape znovu vypadal zamyšleně. Možná si vzpomněl, jak byl sám v sedmnácti letech naverbován Malfoyem.

“Dobrou noc, pane. A-děkuji vám.”

Snape pohodil hlavou; jeho tmavé oči se leskly ve světle svíčky. Vypadal překvapeně, a, Harrymu chvíli trvalo, než na to přišel, …potěšeně.

“Rádo se stalo,” řekl po chvíli. “Dobrou noc, Harry.”

Harry se otočil, zavřel za sebou dveře a odešel. Právě stoupal po mramorových schodech, které vedly ze Vstupní síně, když si uvědomil, že Snape mu říkal „Harry“ jenom když mluvil s ním a ne o něm. Sám pro sebe se usmál. Snape si na něj začínal zvykat. Na Siriuse si asi nezvykne nikdy; byli k sobě dokonale zdvořilí, dokonce, i když dělali plány akcí, se kterými nesouhlasili, ale udržovali si od sebe odstup.

Pokračoval nahoru po schodech a přál si, aby mohl použít obraceč času a vrátit se do dnešního rána. Používat ho znovu a znovu. Žít pořád tenhle den a nikdy se nedostat kupředu. Nikdy nezažít zítřejší ráno, nikdy nedostat dopis v pergamenové obálce s černými okraji.

* * * * *

Druhého dne ráno se do hradu vraceli opatrněji a pomaleji než jindy, protože Ron s nimi byl poprvé běhat. Uklidňovací cvičení Ronovi trochu pomohla, takže byl schopen aspoň napodobit sedy-lehy, které Harry dělal pod famfrpálovými brankami. To jak je poběhu utahaný se mu už tak dobře skrývat nedařilo, když šel vedle nich. Zatímco Harry a Hermiona dýchali normálně a vypadali svěže, Ron chvíli marně bojoval s těžkými vstupními dveřmi a potom počkal na Harryho, aby je otevřel.

Potom Harry, Ron a Hermiona ztuhli; Malfoy, Crabbe a Goyle nečině postávali blízko mramorových schodů. Harry se v duchu zasmál; snad poprvé je letos viděl spolu mimo třídu. Docela ho zajímalo, jestli už ty dva hromotluky taky naverbovali. Malfoy se zle zašklebil, jakmile je viděl a zaměřil se na Hermionu v jejím běžeckém oblečení. Teď, když bylo tepleji, nosila zase svou běžeckou podprsenku a obtažené cyklistické šortky. Harry si uvědomil, že téměř po roce každodenního běhání vypadala ještě neuvěřitelněji něž předtím a na Malfoyově obličeji bylo vidět, že si toho všiml také. Přál si, aby ho Ginny mohla vidět. Potom se Malfoy zadíval na vyčerpaného Rona.

“Ááá! Weasley! Všiml jsem si, že se ti ta fotka opravdu líbila. Zapamatoval sis ji? Já ano, já ji můžu vidět ve své hlavě vidět--” poklepal si na spánek “ - kdy chci. A Potter, dobře… ten to může vidět kdykoli chce…“

Harry po Malfoyových slovech ztuhl a podíval se na Rona, který začínal rudnout. Harry si původně myslel, že Ron po ranním běhu nebude mít dostatek sil, aby Malfoye napadl, ale o opaku se přesvědčil, jakmile se Ron na Malfoye vrhl a přirazil ho na stěnu. Crabbe a Goyle se na Rona hned rozeběhli, ale Harry vytáhl z ponožky hůlku a na oba dva úspěšně použil zaklínadlo Impedimenta. Oba se sice stále pohybovali směrem k Ronovi a Malfoyovi, ale tak pomalu, že jejich pohyby byly neznatelné.

Malfoy polkl, když stál přimáčklý na zeď a Ron od něj byl vzdálený asi palec. “Co jsi to sakra dělal?” řekl Harrymu.

Harry se na něj ironicky zasmál. “Zpomalení těch dvou dole je nedůležité, že jo?”

Hermione se zašklebila a Harry se k ní připojil. Harry jim ještě neřekl o poště, kterou očekával; celý předešlý večer a dnes ráno se snažil vypadat vesele, nechtěl, aby v nich vzbudil podezření, že se něco děje. Ron se stále tvářil vážně. Malfoyovi řekl: “Harry a Hermiona jsou přátelé. Ne to, co si představíš ty, když se řekne kamarádění s holkou. Ale ty jsou podle tebe dobré jen na jednu věc, co?.”

“Co ty můžeš vědět o mém soukromém životě? A nezapomeň-tvoje se sestra je moje kamarádka. Takže pokud je to co říkáš pravda, měl bych toho po ní chtít více, než jsem chtěl…áár!”

Ron vší silou zarazil své koleno Malfoyovi do slabin; Harry sebou nechtěně trhnul. Napadlo ho, že by tak pravděpodobně reagoval, i kdyby někdo kolenem do slabin nakopl Voldemorta. To pomyšlení bylo tak…

“Nemluv o mé sestře! A nemluv s mou sestrou, nikdy víc, ty špinavej, slizkej hade…“

Harry slyšel Sandyin sykot, ale byl natolik rozpýlen, že jí musel požádat, aby mu zopakovala to, co říkala. Možná to bylo důležité, třeba něco o tom, co se stane ve Vstupní síni…

“Říkala jsem, abys řekl svému příteli, že hadi jsou jedni z nejčistotnějších stvoření, jaká existují,” řekla zraněným hlasem.

Ron se otočil, když slyšel Harryho, jak mluví hadím jazykem a potom poslouchal Sandyin sykot. “ Co se děje?” chtěl vědět. “Má nějaké--?” Ron se podíval na Malfoye, kterého stále držel za paže přimáčknutého na zdi; nechtěl, aby Malfoy věděl o tom, že Sandy má vidění.

“No, o to nejde. Je jen trochu rozrušená z toho, co jsi řekl. Chce, abys věděl, že hadi jsou vlastně jedni z nejčistotnějších stvoření.”

“Oh. Můžeš jí říct, že se omlouvám?”

“Omlouvá se ti, Sandy,” zasyčel na ni Harry.

“Slyšela jsem ho. Taky nejsme slizcí,” syčela k němu stále raněným hlasem.

“Jo, jo,” řekl Harry trochu neklidně. “Je mu to opravdu líto, Sandy.”

Malfoy se zamračil. “To toho zatracenýho hada s sebou nosíš pořád, Pottere?”

Harry mu ten nepříjemný pohled oplatil. “Taky ten svůj ksicht s sebou nosíš pořád, Malfoyi?”

Dokonce i Ron se teď smál. Udělal krok vzad od Malfoye a nechal ho jít. Malfoy si masíroval paže a pomalu odcházel. Harry, Ron a Hermiona společně vykročili po mramorových schodech.

“Hej!” zavolal na ně Malfoy. Otočili se; Malfoy stál u paty schodiště a sledoval Crabbeho a Goyla, kteří se stále neuvěřitelně pomalu pohybovali k místu, kde předtím stáli Ron s Malfoyem. “Neuděláte s nimi něco?”

Harry se podíval dolů na Crabbeho a Goyla, kteří vypadali jako dvě velice ošklivé sochy. “Nevidím žádný rozdíl.” Usmál se na Rona a Hermionu, kteří se znovu rozesmáli a pokračovali nahoru po schodech, za chvíli za sebou slyšeli Malfoye jak vykřikl: “Finite Incantatem!”, aby zrušil kouzlo, které působilo na jeho společníky. Harry se stále cítil mizerně, ale nasadil veselý výraz, smál se s ostatními a myšlenky na to, že má být zverbován si nechal pro sebe. Ač se mu to včera nezdálo, to, že spolu chodili běhat všichni tři, byl dobrý nápad. Byl rád, že se k nim Ron připojil; připadalo mu, jako kdyby se k nim vrátil zpátky. Kdyby mu teď řekli o jejich vztahu, možná že by to přijal v pohodě… a možná by mohl najít způsob, jak přesvědčit Malfoye, aby urychlil svůj plán, jak dostat svého otce z cesty.

Harry měl problémy se snědením své snídaně. Upřeně se díval na jídlo na svém talíři a myslel si, je to moje oblíbená snídaně, ale nepřinutil se sníst ani kousek. Podíval se otevřeným oknem, které bylo těsně pod začarovaným stropem, ven a viděl modré jarní nebe, na kterém bylo jen několik malých měkoučkých obláčků, které se po něm hnaly. Konečně se to stalo; malá černá sovička vlétla oknem a po ní dovnitř vlétla spousta ostaních sov, které doručovaly noviny, balíčky, svitky pergamenů a ostatní zprávy svým adresátům.  Potom si Harry všiml sokola, ne sovy, který nesl velkou pergamenovou obálku s černými okraji. Už je to tady, pomyslel si se staženým hrdlem. Ale nestalo se tak; sokol se snesl k havraspárskému stolu a obálku upustil do rukou Rogera Daviese. Harrymu se rozšířily oči údivem. Roger přece nemohl Dracovi posílat školní sovy, když byl verbován až teď. Bylo to pořád horší a horší. Podíval se Rogerovi do tváře; ten seděl vedle svého bratra Evana, který vypadal, že se ho právě ptá na dopis, který dostal. Roger ho odbyl pokrčením rameny a dopis rychle schoval do batohu, evidentně plánoval přečíst si ho později. Možná, pomyslel si Harry, byly Siriusovy zprávy špatné a já nemám být naverbován už dnes. Musíme pomoct Daviesovým, přemýšlel dál Harry, předtím než je všechny zabijí…

Ale náhle ucítil ostrou bolest v rameni; byl to jiný sokol, který mu zasekl drápy (Harry si byl jist, že má paži do krve rozedřenou) do ramene a potom mu do klína pustil béžovou pergamenovou obálku s černými okraji. Harry sebou znovu cukl, když se pták otočil a odletěl. To už ho nesledoval; díval se na obálku, která mu ležela v klíně.

Pan H. Potter

Bradavická škola čar a kouzel

Velká síň

Nebelvírský stůl

Zlomil černou voskovou pečeť, všiml si, že na ní byl vytlačen had a lebka. Potom otevřel velkou pergamenovou obálku krémové barvy a vytáhl z ní velký kus pergamenu. Bylo na něm jenom deset slov.

Dotkněte se svou hůlkou této stránky a řekněte své jméno.

Harry se rozhlédl. Všichni vypadali, že jsou zaneprázdněni a nevšímali si ho. Hermiona četla většinu Denního věštce, kromě famfrpálové stránky, kterou Ron důkladně pročítal. Will do sebe, jako obvykle, házel svou snídani co největší rychlostí. Ginny měla nos strčený v knize, zatímco Amy a Andy, kteří seděli vedle ní, se přátelsky hašteřily. Colin Creevey se bavil o fotbale se svým bratrem Dennisem, a Harry se zájmem sledoval, že Jules Quinn se snaží zaujmout sestru Deana Thomase, Jamaicu, (která je velice hezká, pomyslel si Harry, i přesto, že jí je jen jedenáct). Ruth Peltaová se ptala Zoey Russellové na její úkol z Věštení z čísel a Fred s Georgem a ostatními ze sedmého ročníku se bavili o nadcházejících O.V.C.E.

Harry potají vytáhl hůlku a zašeptal, “Harry Potter.”

Slova zmizela. Nová slova, která měla dát další instrukce, postupně vznikala na jejích místě.

Nemohu ověřit identitu kvůli šeptání. Musíte mluvit normálním hlasem. Pokud je to nutné, změňte místo, na kterém se nacházíte.

Zpráva postupně vybledla. Pergamen byl prázdný. Potom se znovu objevila původní zpráva a vypadala, jako by nikdy nezmizela.

Harry se podíval k učitelskému stolu. Zachytil Snapeův a Brumbálův pohled. Ředitel na něho kývl. Snape vstal a odešel ke dveřím tajné chodby. Harry strčil dopis do batohu, postavil se a hodil si ho na záda.

“Řekni Hagridovi, že se maličko zpozdím,” řekl Ronovi, a hnal se přes Velkou síň tak rychle, že Ron nestihl odpovědět. Do sklepení prakticky seběhl.

Dveře Snapeovy kanceláře byly otevřené. Harry jimi proběhl, ani nepočkal, až ho Snape uvítá a prudce je za sebou zavřel, aniž by o to byl požádán. Vytáhl dopis z tašky a položil ho na desku stolu. Snape ho rychle přelétl očima, potom se zadíval na Harryho, který vytáhl svou hůlku a dotkl se pergamenu.

“Harry Potter,” řekl tak normálním hlasem jak to jen šlo. Potom deseti slovná zpráva zmizela a pergamen zase zůstal prázdný. Za chvíli se pomalu začala objevovat nová zpráva.

Byl jste vybrán, abyste sloužil Temnému Pánovi. Buďte v bradavické knihovně v pátek večer v šest čtyřicet pět. Přijďte sám. Obdržíte další instrukce. Pokud jste si vše přečetl, dotkněte se pergamenu hůlkou a znovu řekněte své jméno.

Snape se podíval dolů na pergamen. Netrpělivě zabubnoval prsty na desku stolu. Potom mávl rukama. “Jak dlouho budeme ještě čekat, než se zobrazí další zpráva?”

Harry se upřeně zadíval na dopis. “Co tím myslíte?”

“Co myslíte vy tím, co tím myslíte?” zeptal se ho Snape, a zatvářil se trochu rozpačitě, když si uvědomil, jak hloupě to znělo. “Je pořád prázdný. Jak dlouho budeme čekat na novou zprávu?”

Harry se znovu podíval na pergamen a potom na Snapea. “Vy ho vidíte prázdný?”

Snape vypadal otřeseně. “Pro vás není prázdný?” zeptal se Harryho a zadíval se dolů na pergamen.

“Ne,” odpověděl Harry. “Říká, že mám být v bradavické knihovně zítra ve tři čtvrtě na sedm pro další instrukce.”

“To že říká? Je to všechno?”

“Skoro, taky říká, že jsem byl vybrán, abych sloužil Temnému Pánovi a že se ho mám dotknout hůlkou a znovu říct své jméno když jsem hotov se čtením.”

“Musí být začarován tak, že po ověření vaší identity vidíte, co říká, jenom vy. Dobře, dotkněte se ho hůlkou a řekněte své jméno; uvidíme, co se stane.”

Harry se dotkl dopisu a znovu řekl, jak se jmenuje. Bezprostředně potom vyskočily z obálky a pergamenu černé plameny a zničily je. Vypadalo to jako kdyby nikdy neexistovaly. Dokonce i vosková pečeť zmizela. Pergameny, které byly na Snapeově stole byly nedotčené; deska samotná taky nebyla poškozena.

“Dobře,” řekl Harry a díval se dolů na desku stolu. “Není toho mnoho, co říct Siriusovi, že ano? Radši bych měl jít na Hagridovu hodinu. Přesto, mohl byste mi zavolat Siriuse?” Snape přikývl a přešel ke krbu. Předtím, než hodil Letax do ohniště si Harry vzpomněl. “Pane profesore--” řekl náhle a otočil se. “Skoro jsem zapomněl. Vypadá to, že Roger Davies taky dostal dopis. Taky mu ho doručil sokol.”

Snape, pokud to bylo vůbec možné, zesinal ještě víc. “Neřekl jste, že vám byl ten dopis doručen sokolem. Lucius Malfoy chová sokoly. Copak verbuje našeho primuse, dokud je stále ve škole?” Přejel si rukou po tváři a hluboce přemýšlel. “Řeknu řediteli, aby na něj dohlédl.”

“A na jeho rodinu,” řekl Harry. “Budou v nebezpečí.”

Snape se na Harryho zadíval. “Jenom když odmítne.” Harry polkl. Snape to řekl tak, jako by to bylo dost nepravděpodobné.

“Jsou v jeho rodině nějací Smrtijedi?”

“Pokud vím, tak ne. Ale z Daviese mám špatný pocit.”

“A co jeho bratr Evan? Myslíte, že se ho také pokusí naverbovat?”

Snape zavrtěl hlavou. “Je moc mladý--”

“Je v pátém ročníku jako já a Draco Malfoy. Je taky prefekt a v soubojích je dokonce lepší než Roger.”

“Vy a Draco Malfoy jste v Proroctví. To je rozdíl.”

Harry přikývl. “Tak jo, řekněte Siriusovi, že je mi líto, že jsem ho promeškal. Opakujeme poslední tři roky Péče o kouzelné tvory na N.K.Ú., takže bude lepší, když půjdu--”

“Neříkejte--” řekl Snape úsečně. Harry škubnul hlavou. “Neříkejte nikomu o tom dopise. Nikomu.

Harry přikývl. Snape myslel Hermionu. A taky Rona. Rád by věděl, jestli se Snape dopátral, jak hluboce jsou s Hermionou spojeni. Potom si Harry vzpomněl, jak si Snape prohlížel fotografii z Corfu. Pravděpodobně se dopátral. Harrymu připadalo, jakoby se mu zakalila paměť. Bylo to jako kdyby se mu to všechno jen zdálo. Jejich společná noc…

Když dorazil k Hagridově chýši, páté ročníky Nebelvíru a Zmijozelu seděly na lavičkách v půlkruhu kolem Hagridovy zahrady a zapisovaly si poznámky o jednorožcích a hipogryfech. Harry se snažil zachytit pohled Draca Malfoye, když si sedal, ale ten se nedíval správným směrem. Sedl si mezi Rona a Hermionu, kteří mu drželi místo. Nepozorně poslouchal, co Hagrid říkal; místo psaní poznámek si z nudy kreslil. Většinou se jenom díval kolem sebe nebo na Rona s Hermionou. Neřekl to Snapeovi, nebo Siriusovi, ale už se rozhodl, jako Percy. Udělá všechno, co bude nutné k tomu, aby ochránil jejich bezpečnost. Dokonce--

Dokonce si nechá vypálit Znamení zla.

* * * * *

Harry došel ke stolu v rohu knihovny a posadil se. Zkontroloval hodinky. Bylo šest třicet. Svou večeři rychle zhltnul, potom se nepozorovaně vytratil a po mramorových schodech vyběhl do knihovny. Dnešní den trval věčnost. Nejdříve Lektvary, Lektvary se Snapem, který po Harrym házel ustarané pohledy a s Hermionou, která se zle dívala na Crabbeho, Goyla a Malfoye, kdykoli ji začali svlékat očima, což se dělo dost často. Pořád do ní rýpali kvůli té fotce; Neville se Hermioně sice omluvil za to, že dal knížku s fotkou Mafoyovi, ale škoda už byla napáchána.

Formule byly celé věnovány přípravě na N.K.Ú., a Harry byl příjemně překvapen, kolik různých kouzel bylo teď jeho druhou přirozeností, zejména potom, co absolvoval Turnaj Tří Kouzelníků a potom, co začal chodit do Soubojnického klubu. Ale nemohl si pomoci a pořád pokradmu sledoval Kratiknota, stále by rád věděl, kdo použil to kouzlo na dveře učebny Formulí.

Po obědě, kterým se málem udusil, následovalo Přeměňování a další přehled učiva pro N.K.Ú. Při Moodyho hodině se dělo to samé. To bylo podstatně složitější, protože, na rozdíl od jiných předmětů, neměli celou dobu jednoho učitele. Hermiona byla jediná, která něco věděla o vlkodlacích, a Moody zjistil, že se ve druhém ročníku od Lockharta nenaučili ničemu užitečnému. Z důvodů, kterým Harry rozuměl až moc dobře, Moody dokonce ani nechtěl, aby mu ukázali, kde v Lockhartových knihách skončili. Dokonce ho napadlo, že Lockhart sám odnikud nikdy nevyhnal ani vřeštící vílu, ale to mu nezabránilo v tom, aby napsal docela přesný postup toho, jak je odstraňovat. Harryho napadlo, že by se do těch knih mohl podívat; bez toho, aby to řekl Moodymu. Mohl by přeskočit ty části, ve kterých Lockhart zveličuje sám sebe a své činy. Zaplatil totiž za knihy slušné peníze a byly v nich informace, které by mohl potřebovat.

Harry se rozhlédl po opuštěné knihovně. Bylo šest třicet pět. Křečovitě bubnoval prsty do okraje stolu a doufal, že už se někdo objeví. Přejel rukou po nejbližší polici knihovny a vytáhl náhodně vybranou knihu. Otevřel desky knihy a začal číst. Jen proto, aby měl co dělat. Kniha byla, shodou okolností, o černokněžnících a o tom, co dělají. Harry nalistoval prostředek knihy a začetl se.

Jeden z nejstrašnějších černokněžníku šestnáctého století byl znám i v mudlovském světě; ale ne jako kouzelník. Pere Juillet De Pems Marvolo byl přímý potomek Salazara Zmijozela a velké vážnosti se těšil v údolí Loire, kde byl opatem benediktínského kláštera St. Jean Baptiste. Marvolo začal svou vládu teroru čistkami proti židům žijícím v okolní krajině v roce 1537, přesně dvacet let potom, kdy Luther ve Wittenbergu pronesl svých Devadesát pět tezí, které přispěli ke zmírnění inkvizicí vedených proti slabě kacířským sektám včetně většiny Lutherových přívrženců, a vyvinuly se do upalování čarodějnic (přestože všichni obžalovaní byly kouzelnickou komunitou známi jako mudlové).

Jako většina duchovních té doby, ať to byl kouzelník nebo mudla, si Marvolo vydržoval milenku a stal se otcem několika nelegitimních potomků, ke kterým se otevřeně přiznával. Doufal, že povýší do pozice kardinála a odtud, že se stane papežem, ale vlna Lutherismu a později Trentský koncil jeho plány zhatily. Trentský koncil zjistil a nesouhlasil s jeho praktikami, jako vydržování milenek a zakládání rodin. V roce 1560, tři roky předtím než Trentský koncil ukončil svou činnost, byl Marvolo sesazen ze své funkce a exkomunikován.

Potom, co ztratil prostředky na uchopení moci v mudlovském světě (můžeme být rádi, že se nestal papežem) se Marvolo stal novou osobou. Přeskupením písmen svého jména, bez svého církevního titulu, byl schopen přeskupit “Pere Juillet De Pems Marvolo” do podoby, “Je m’appelle Sieur Voldemort,” neboli, “Já jsem lord Voldemort.”

Jako Voldemort se Marvolo proháněl francouzskou krajinou, páchal škody a mizel za svým znamením: hadem a lebkou… Kouzelnické autority byly v rozpacích, co s Marvolem dělat. Nakonec bystrozor, který ho hledal několik let, zabil jednoho jeho syna přímo před Marvolovýma očima. Marvolo se ho okamžitě pokusil vzkřísit a potom provedl kouzlo Enuma Ellish. O tom mluví bystrozorovo svědectví:

“Přivolal velkého hada, který ho všude doprovázel a promluvil k němu hadím jazykem. Obrovské zvíře si strčilo konec těla do tlamy a utovřilo kruh kolem Temného Pána a jeho syna, kterého držel v náručí. Pozvedl hůlku k nebi a řekl, ‘Enuma Elish! Tiamat! Apsu!’

“Když to dořekl, ozvalo se hřmění, které vycházelo z nebe. Na nebi se shromáždily černé mraky a s posledním slovem zaklínadla Temného Pána začaly sršet blesky. Blesk udeřil do země u nohou Temného Pána, kde se udělala trhlina, která se začala otvírat. Země se otvírala více a více, zvuky hromů byly ohlušující, takže jsem si musel rukama zakrýt uši. Potom, i se synem v náručí, skočil do té bezedné jámy. Čekal jsem, ale nevrátili se. Nebyl úspěšný - nezachránil sebe, ani svého syna. Průrva v zemi zmizela a had se odplazil pryč. Rozhlásil jsem po okolí, že obávaný Voldemort (nikdy jsem se, na rozdíl od jiných, nebál říct to jméno) je pryč; v kouzelnickém světě to byl velký důvod k radosti.”

Asi o dvacet let později ten samý bystrozor prohlásil, že viděl Marvola v Lyonu a snažil se přesvědčit autority kouzelnického světa, že zmýlil ve věci jeho zmizení. Ať mu byl sebevíce podobný, dokonce byl-li to kouzelník, který ve společnosti vystupoval jako Voldemort, nebyl shledán nebezpečným pro kouzelnický, nebo mudlovský svět a bystrozor byl poslán do důchodu kvůli svému vysokému věku (sto sedmdesát tři let) a halucinacím.

Harry polkl; kdy byla tahle kniha vydána? Nevypadala obzvlášť stará, nebo opotřebovaná. Otočil ji na začátek. Byla vydána nakladatelstvím Sweetbriar Publishing když mu bylo pět. Jenom ze zajímavosti nalistoval rejstřík a hledal pod P. Tady; našel záznam. Potter, Harry, strany 532-534.

Přemýšlel o tom, že nalistuje ony stránky, aby věděl, co o něm píší, ale náhle uslyšel syčení. Zní cize, pomyslel si. Copak jsem ztratil schopnost rozumět Sandy?

“Sandy?” řekl tiše.

“Ano, Harry Pottere?”

“Co je to?”

“Co je co?”

“Co jsi mi říkala?”

“Nic jsem ti neříkala. Spala jsem.”

“Oh. Promiň, Sandy. Spi dál.”

“To je vše? Vzbudil jsi mě, abys zjistil, jestli jsem byla vzhůru?”

“Úplně tak to není, Sandy. Promiň.”

Harry se rozhlédl kolem sebe; znovu uslyšel syčení. Uvědomil si, že to je člověk, který dělá syčivé zvuky, a vycházelo to zpoza regálu, ve kterém našel knihu, kterou si četl. Vzal knihu do rukou; plánoval si ji půjčit. Rona a Hermionu by hodně zajímalo to, co si tady přečetl o Voldemortovi.

Přešel podél regálu a našel za ním Draca Malfoye. “Včas, Pottere. Slyšel jsem tě mluvit s hadem.”

“Já můžu, Malfoyi. Ty jsi ten, kdo nemůže.”

Malfoy se ironicky zasmál. “Samé ‘dobré ’ věci - to je pro tebe typické. ” Harry se kousl do jazyka, aby mu neřekl o Sandyině Vidění. “Poslouchej, Pottere. Musíme si promluvit.”

“O mém verbovacím dopise?”

“Jo.”

“Dobře, kde jsou moje instrukce?”

Malfoy se ušklíbl. “O to právě jde. Žádné instrukce nejsou. Dostal jsi standardní verbovací dopis…“

“Copak existuje standardní smrtijedský verbovací dopis?”

“To neřeš. Nemám pro tebe ale ani místo a čas, kam přijít a říct svou odpověď.”

“Proč?” “Můj otec si o tobě myslí, že jsi… speciální případ. Nechce ti dát žádný čas na přípravu. Až se to stane, nebudeš o tom vědět v předstihu.”

Harry potřásl hlavou. “Poslouchej, nejde mi o mě, jenom nechci, aby se něco stalo i někomu jinému. Můžeš mi říct, jestli si myslíš, že se to stane před příští sobotou?”

“Ne, nemůžu. Proč?”

“Protože do té doby potřebujeme mít tvého otce z cesty. Ten den má Percy Weasley ohlásit svou odpověď. Je taky verbován.”

Cože?” Malfoy vypadal vystrašeně. “Jak to víš?”

“To ti nemůžu říct. Vypadáš, jako kdybys o tom nevěděl.”

Omráčeně zakroutil hlavou. “Ne, nevěděl… Víš, co se chystá udělat?”

“Ne,” lhal Harry. “Ale vím, že tvůj otec už nechal vyvraždit dvě rodiny, protože se mu nepovedlo naverbovat jejich členy. Domnívám se, že jsi četl a Marcusovi Flintovi? Bylo to ráno v Denním Věštci.” “Nevšiml jsem si ničeho o mém otci, nebo o Temném Pánovi…“

“Samozřejmě, že to tam nebylo, ty pitomče! Ministerstvo se to stále snaží zapírat. Flint se nechtěl stát Smrtijedem a jeho vlastní otec ho zabil!.”

Malfoy se svezl na zem. “Mar… Flint…“

Harry se na něj dolů podíval. “Můžeme tvého otce dostat pryč do příští soboty? Předtím, než budou všichni Weasleyovi v nebezpečí?”

Podíval se nahoru na Harryho. “Nevím. Uvidím, co se dá dělat…“ Ale vypadal ustaraně.

“Řekni, kdy to bude…“

“Ne.” Malfoy se postavil.

“Ne?”

“Je to můj plán, Pottere, ne tvůj. Jde o moment překvapení. Kdybys poslední části mého plánu přihlížel tak, jak si to představuješ, můj otec by nejdřív zabil mě, potom tebe, a nakonec všechny, kteří by stáli okolo.”

Harry se na něj prohnaně zadíval. “Pořád si nevím, proč bych ti měl věřit…“

“Dobrá. Mysli na tohle: Zacházej se mnou, jako bych byl něco horšího, než tvůj největší nepřítel a můj otec by na to mohl skočit.”

“Zeptáš se ho na Percyho?”

Malfoy zavrtěl hlavou. “Nemůžu si to dovolit. O tom, jak verbuje ostatní, se mnou nemluví. Jsi jediný případ, do kterého mě zatáhl.”

“To se může změnit.”

“Proč?”

“Viděl jsem, jak Roger Davies ráno dostal svůj verbovací dopis.”

Malfoy si odfrkl. “Hm, pravděpodobně se to dlouho očekávalo, ne? Svým způsobem je horší než můj otec…“

“Takže o tom nevíš? A nevíš, kdy a kde má odpovědět?”

Malfoy zavrtěl hlavou. “Netuším. Už jsme tu dlouho. Měl bych jít, než se ostatní začnou vracet. Večeře je skoro u konce.”

“Dobře,” řekl Harry, otočil se a odešel od něj bez jakéhokoliv jiného rozloučení. Přešel ke stolu a počkal na madam Pinceovou kvůli vyřízení zapůjčení knihy. Potom odešel z knihovny do nebelvírské společenské místnosti a čekal na Rona a Hermionu. Přál si, aby měl něco, co by mohl říct Snapeovi a Siriusovi, ale všechno, co věděl, bylo, že někdy příští týden na něj zaútočí ze zálohy. Nebylo to příjemné pomyšlení a cítil, že se pomalu stává stejně paranoidní jako Moody. Otevřel knihu uprostřed a znovu si přečetl kapitolu o Lordu Voldemortovi. Fakt, že Tom Raddle nebyl tak odporně originální mu neposkytoval zrovna silnou útěchu…

* * * * *

Hermionu kniha, kterou si Harry vypůjčil v knihovně, doopravdy zaujala. “Proč nás Binns neučí tohle? Všechno, co jsme se kdy učili byly vzpoury skřetů v Anglii…“

Harry poslouchal, co říká a chtěl s ní být sám, povídat si s ní, probrat, co budou dělat s Ronem, předtím, než jeho, ji, nebo Rona Lucius Malfoy napadne a zabije a oni se dostanou do hrobu bez toho, aby Ronovi řekli pravdu. Zjistila, že noc, kterou strávili spolu, byla chyba, zkouší na to zapomenout? To chtěl Harry vědět, aby se mohl zařídit stejně.

Harrymu připadalo, že dny doslova letí kupředu. V úterý večer zabalil Ronovi narozeninový dárek, aby mu ho mohl druhý den dát. Do soboty nezbývalo mnoho času. Snažil se představit si Percyho, jak stojí v kruhu Smrtijedů, jak ho mučí kletbou Cruciatus a jak mu vypalují Znamení zla. Ne. To se nesmí stát. Percy někdy dokázal být pěkně nepříjemný, ale tohle si nezasloužil. Harry si uvědomil, že Percy může mít pocit, že nemá pro co žít, když byla Penelopa po smrti. Snape se ke Smrtijedům připojil po tom, co ztratil Harryho mámu. Chtěl se Percy opravdu stát špionem, nebo chtěl být opravdovým Smrtijedem? Harry byl zmatený. V téhle době neexistovala žádná jistota. Nic pořádného, o co by se mohl opřít.

Předtím, než si šel lehnout mu Hermiona vstrčila do dlaně kousek papíru. Schoval ho v pěsti a sledoval ji, jak jde po schodech do své ložnice. Když byl nahoře ve své vlastní posteli, za svými zataženými nebesy, konečně se na něj podíval ve světle hůlky.

Společenská místnost. V jednu hodinu. Neviditelný plášť.

Harry polkl. Chtěla se s ním setkat. Bylo to tak dlouho, co spolu byli… ale nechtěla s tím přestat. To bylo něco! Cítil, že má stažené hrdlo, potom si vzpomněl na jejich společné noci v jeho posteli a musel si zakázat na to myslet, než ho zavalí vlna úzkosti. Bude to v pohodě, pomyslel si. Ale rád by věděl, kam půjdou, aby byli sami. Jestliže chtěla, aby přinesl plášť, musí to být někde mimo nebelvírskou věž.

Zkontroloval čas. Ještě hodinu. Vypadalo to, že to bude velice dlouhá hodina. Když byla skoro jedna, opatrně vylezl z postele a vytáhl svůj Neviditelný plášť z kufru. Vyplížil se z ložnice a opatrně sešel po schodech. Našel jí dole, jak na něj čekala. Krásně se na něj usmála.

“Už bych nevydržela ani minutu.”

A potom byla zase jeho; držel ji v náručí a jejich ústa se nenasytně spojovala mocnou silou přírody. Chvěl se, když držel její obličej a znovu se cítil nervózní, přestože už to měl jednou za sebou. Jemně přerušila polibek a dovedla ho k otvoru v portrétu. Když jím prošli, přehodili přes sebe Neviditelný plášť a Hermiona ho vedla k povědomému místu; ke koupelně prefektek.

“Honáci,” řekla mále pastevkyni na obrázku. Obraz se vyklonil a vešli. Svíčky na zdech a stropě se prodrali k životu a osvítili stejnou vanu, jako byla v koupelně prefektů. Harry z nich stáhl plášť a usmál se na ní.

“Skvělý nápad…“

Usmála se na něj zpátky. “Myslela jsem si, že se ti to bude líbit.” Prošla kolem vany, která byla velká jako bazén, k řadě kohoutků a několik jich pustila. Horká voda se vyřítila ven společně s bublinkami a aromatickou pěnou. Když byla vana plná, Hermiona si sundala župan a noční košili. Harry ztuhnul; byla tak krásná, a viděl ji daleko lépe, když ji osvětlovaly svíčky místo měsíce, jako předtím.

Pomalu vstoupila do vany, povzdechla si a podívala se na Harryho. “Pojď, doufala jsem, že se ke mně připojíš.”

Když se Harry začal svlékat, připadal si jako ten nejnemožnější člověk na světě. Musel jsem přece zdědit aspoň něco z vrozeného půvabu mé matky, pomyslel si. Odložil Sandy, brýle a naposled i baziliščí amulet. Potom skočil do horké vody na opačné straně bazénku než Hermiona a doplaval k ní. Usmívala se na něj, když ji objal; byl to úplně jiný pocit, držet ji pod vodou, když kolem nich proudila horká voda a bublinky.

Naklonil se k ní, aby ji políbil a ona mu polibek oplatila. Když se narovnal, všiml si, že se na něj dívá zúženýma očima.

“Víš, že bez brýlí vypadáš úplně jinak, Harry?”

Harry svraštil čelo. “Nemůžeš mi říct, jestli je to dobře, nebo špatně?”

Usmála se a políbila ho na nos. “Je to dobře i špatně. Prostě vypadáš jako dva různí lidé - s brýlemi a bez nich.”

Posunul své ruce trochu dolu, takže tiše zasténala. “Kdy tedy svého kluka podvádíš? S Harrym-s-brýlemi nebo s Harrym-bez-brýlí?”

“Nevím,” zamumlala a začala ho měkce líbat na krku. “Řeknu ti to, až zase budu mít mozek na svém místě…“ Usmál se a znovu ji políbil. Potom se od něj odtrhla a začala vylézat z vody. Harry se zachvěl; na pohled jak z jejího těla okapává voda mu nestačila slova…

Vytáhla ze županu hůlku a na zem nedaleko vany použila zaklínadlo, které nemohl slyšet. Vylezl z bazénku a šel k ní.

“Hermiono, co to--”

Ale najednou do něj strčila a on, mávaje rukama, spadl na ten kousek podlahy, na který před chvílí použila kouzlo. Škubnul sebou a očekával bolest, která určitě přijde po nárazu a chtěl vědět, proč to vůbec udělala. Ale místo toho dopadl na měkký povrch, jako kdyby spadl na matraci. Několikrát udeřil pěstí do dlaždic vedle míst, kde ležel; nebolelo to ani trochu. Podíval se na Hermionu, která se na něj usmívala.

“Polštářové kouzlo.”

Lehla si k němu na podlahu, položila se na něj a hluboce ho líbala.

“Moje holka je ta nejchytřejší čarodějka na světě,” řekl a usmál se na ni.

“A můj kluk je ten nejpřitažlivější kouzelník na světě,” řekla a políbila ho na krk. Potom posunovala svá ústa níž a níž a Harry si vzpomněl na blažený úsměv George Weasleyho, tenkrát na večírku v Prasinkách…

* * * * *

Potom usnuli. Hermiona měla nohu přehozenou přes jeho trup a Harry si podpíral hlavu rukou. Pomalu otevřel oči a cítil se dezorientovaný. Když si vzpomněl, kde je podíval se na Hermionu, která potichu oddychovala. Strčil ruku do vody ve vaně; byla studená. Otřásl se. Potom dostal uličnický nápad. Znovu ponořil ruku do vody a otřásl jí na Hermionu; studené kapky ji dopadly na obličej.

Otevřela oči, zakřičela leknutím, posadila se a usmála se na Harryho, který se pořád nemohl vynadívat, jak je krásná.

“Harry…” postěžovala si rozespale. Ten se jenom usmál.

“Promiň. Nemohl jsem si pomoci.”

Zadívala se na něj oceňujícím pohledem. “Abys věděl, vypadáš strašně přitažlivě…“ řekla mu tiše a naklonila se k němu, aby ho políbila. Nejdříve se k ní také naklonil, ale potom ucukl.

“Hermiono, můžu se tě na něco zeptat?”

“Na co?”

“Proč jsme Ronovi neřekli jak to s námi je doopravdy?”

“Zamračila se. “Opravdu myslíš, že to byla správná doba? Choval se zběsile!”

“A bude se chovat ještě víc zběsile, jestli zjistí, že jsme mu ten den lhali. A co budeme dělat? Řekneme mu: Jéminkote, mi spolu už rok chodíme a nevzpomínáme si, že by ses kdy ptal, jestli spolu netrávíme nějak moc času…“

“Nebuď sarkastický, Harry. Docela mi to kazí náladu.”

“Musíme o tom mluvit, Hermiono! Je to náš nejlepší přítel; je důležitý.”

“Tenkrát to nebyla ta správná doba, Harry!”

Najednou se ozval šplíchavý zvuk a Harry si uvědomil, že něco stříbrného vyletělo z jednoho z kohoutků a spadlo do vody. Stříbrná věc vstala z vody a se zájmem se po nich rozhlédla.

“Výborně!” řekla Uršula. “Zdálo se mi, že jsem slyšela tvůj hlas, ale netušila jsem, že tě najdu tady a s ní…“

Harry šokovaně sledoval Ufňukanou Uršulu. Náhle se Hermiona postavila a zaječela. Oba, Harry i Uršula, si zakryli uši, jak se zvuk od mramorového zařízení koupelny odrážel stále dokola.

“Hermiono!” řekl zhnuseně. “Vzbudila jsi půl školy!”

Hnala se k místu, kde nechal svůj župan a oblékla si ho. Uršula si prohlédla Harryho oceňujícím pohledem, stejně jako před chvílí Hermiona. “Vypadáš jinak. Loni jsi vypadal víc… víc jako kluk.”

Harry zrudl, když si vzpomněl, jako ho špehovala v chlapecké prefektské koupelně, když se snažil rozluštit klíč k druhému úkolu Turnaje. Zvedl župan ze země, kde ho upustil, oblékl si ho a otočil se k Hermioně. Ta namířila na Uršulu hůlkou a vypadala dost naštvaně na to, aby ji mohla zabít, pokud by Uršula už nebyla po smrti.

Otočil se zpátky k Uršule. “Neměla bys špehovat lidi v koupelnách. Vrať se do svého záchodku”

“Hádali jste se tak, že jsem vás mohla poslouchat až dole v potrubí kuchyně.”

“Nehádali jsme se!” řekl Harry a uvědomil si, že možná lže. On a Hermiona se nikdy nehádali, Ron se s ní hádal, ale oni dva nikdy. Byla to hádka?

“Mě to znělo jako hádka…“ povzdechla si Uršula. “Víte vůbec, jak je nudné být po smrti?” Vznášela se k Hermioně a ignorovala hůlku, kterou na ní mířila. “Před tou hádkou jsi taky dělala pěkný povyk. Všechno to vzdychání--”

Anima tua, anima mea!” zakřičela nakonec Hermiona. Harry šokovaně sledoval Uršulu, která se vznášela kousek nad zemí. Podíval se na Hermionu.

“Co chceš dělat?”

Zamyšleně se rozhlédla. “Možná… přemýšlej, koho nemáme rádi?”

“Kam tím míříš?”

“Jo, je tady Malfoy a jeho kamarádíčci, Pansy Parkinsonová…”

“A co Roger Davies?”

Usmála se. “Perfektní.”

“Hermiono, co chceš dělat?”

“Malý žertík. Neškodný.” Zašklebila se na zmrzlého ducha. “Uršulo!” řekla pánovitě. “Nic jsi tu neviděla. Poletíš do ložnic havraspárských chlapců ze sedmého ročníku a vzbudíš Rogera Daviesa spoustou uslintaných polibků!” Začínala se smát, ale překonala se. Harryho už bolely tváře, jak je měl křečovitě napnuté, aby se nezačal smát. Znovu na Uršulu namířila hůlkou.

Anima tua!

Uršula se probudila, vůbec si nevšimla ani jednoho z nich a vletěla do jednoho z kohoutků, které byly po obvodu vany. V okamžiku byla pryč. Hermiona vypustila vanu, potom si znovu sundala župan a znovu Harryho donutila se zachvět při pohledu na ní. Tentokrát to ale bylo jenom proto, aby si pod župan mohla natáhnout noční košili. Věděl, že by měl udělat to samé; měli by se vrátit do svých oddělených postelí v nebelvírské věži. Začínalo být pozdě.

Když se oblékli, přešli ke dveřím a opatrně zevnitř otevřeli obraz. To pro případ, že by byl Filch nablízku. Bez problémů prolezli otvorem v portrétu, ale než vstoupili do společenské místnosti, přitáhl si Harry Hermionu a dal jí dlouhý pomalý polibek. Když se jejich rty rozpojily, Hermiona vypadala, že by ho ze všeho nejradši znovu zatáhla do koupelny…

“Díky,” řekl tiše.

“Díky? To je všechno, co mi můžeš říct?”

“Tím jsem chtěl říct… díky, žes mi potvrdila, že jsem si tu noc, kterou jsme strávili spolu, nevymyslel. Začínalo mi to tak připadat…“

“Dobře. To víš, to co se stalo Nevillovi a tak…”

“Já vím.”

“Chtěla…, chtěla jsem tě celou tu dobu, ale připadala jsem si strašně špatně, když na tom Neville byl tak zle…”

“Já vím, já vím,” opakoval pořád tišeji a tišeji, znovu se sklonil a políbil ji. Byl to opravdu procítěný polibek. Až se mu stáhlo hrdlo. “Měli bychom jít,” řekl tiše. Přikývla, ale vypadala váhavě. Řekl heslo a portrét se vyklonil dopředu. Vyšla zpod pláště a vyběhla po schodech bez jediného ohlédnutí, Harry se po špičkách vydal do své ložnice a snažil se zadržet kýchnutí do té doby, než bude za svými nebesy. Na druhé straně pokoje slyšel Ronovo chrápání.

Potom si Harry uvědomil, že dnes má Ron šestnácté narozeniny. Přemýšlel o dárku, který pro něj měl, a který teď ležel schovaný v jeho kufru. Cítil se dost nafoukaně kvůli tomu, že se mu ho rozhodl dát; věděl, že je to něco, co by ho mohlo vyvést z míry. Teď si ale přál, aby mu místo toho mohl dát jiný dar-dar pravdy. Zajímalo ho, kdy mu to budou moct říct. Lehl si, hlavu zabořil do polštáře a přál si, aby mohli Ronovi říct všechno…

* * * * *

Harry se snažil moc se přihlouple neusmívat, když se druhý den společně s Ronem sešli s Hermionou, aby šli běhat. Jakmile vstal, popřál Ronovi šťastné a veselé narozeniny a zeptal se ho, jestli si dneska s běháním nechce dát pauzu. Ron řekl, že ne, takže den začal jako každý jiný. Hodiny byly, jako obvykle, plné opakování učiva k N.K.Ú., ale po Moodyho hodině na konci vyučování šli na Ronův narozeninový večírek k Hagridovi. Každý věděl, že o něm Ron ví (nenáviděl překvapení), takže všichni pozvaní šli hlavní vchodem ven z hradu směrem k Hagridovi. Najedno si Ron všiml, že s nimi není Ginny.

“Oh,” řekla Angelina, “Poslední hodinu měli Lektvary, musí být pořád dole.”

“Poslouchejte,” řekl Ron všem. “Já a Harry pro ni dojdeme. Vy všichni můžete jít dolů napřed a až přijdu, budu předstírat, že jsem překvapený.” Šťastně se zasmál; byly to jeho narozeniny a vypadal šťastněji, než za celou dobu předtím. Parvati se k němu přitočila, rychle ho políbila a odešla s ostatními, cestou se ještě otočila přes rameno a zasmála se na Rona. Hermiona šla kousek od ní a na obličeji měla neproniknutelný výraz.

Harry a Ron se otočili a sešli ke schodům do podzemí; Ron dolů téměř skákal. Harry dal svůj dárek pro Rona Hermioně, aby ho odnesla dolů k Hagridovi; věděl, že Ron už jednou viděl jeho tvar a mohlo by ho klidně napadnout, co to je.

Když se ale dostali do podzemní chodby, slyšeli přidušený křik, při kterém tuhla krev v žilách. Byla to dívka, musela to být dívka. Snažila se křičet, ale něco jí v tom bránilo. Ron vypadal zděšeně; rychle oběhl Harryho a spěchal k učebně Lektvarů.

Když Harry vstoupil do učebny, šokovaně ztuhl; byli tam Malfoy a Ginny. Ginny visela za zápěstí na stěně, připoutána neviditelnými kouzelnými lany a Malfoy z ní strhával oblečení; pořád na sobě měla podprsenku, kalhotky a sukni, kterou měla vyhrnutou k bokům. Její stehna byla tenká a pihovitá; Malfoy jí líbal na krku, jeho ruce putovaly po jejím těle a ona se mu neúčinně bránila. Kousek oblečení v ústech ji zabraňoval křičet, nebo brečet víc, než slyšeli.

Malfoy se otočil, když slyšel, že přišli; Harry si uvědomil, že hůlku musel mít připravenou už předtím. Ron vytáhl tu svou a okamžitě se pokusil Malfoye odzbrojit, ale ten mrštně uhnul. Ginny se snažila vyvléknout z pout a přitom zápasila s roubíkem, který ji znemožňoval mluvit. Ron zahodil hůlku na zem a prudce na Malfoye skočil. Ten to načekal a pozpátku spadl na zem. Hůlka mu obloukem vylétla z ruky, jakmile ho Ron zasypal sprškou ran pěstí do obličeje. Harry doběhl k Ginny a zrušil kouzlo, které poutalo její ruce ke zdi. Pomohl jí vytáhnout roubík z pusy, posbíral ze země její oblečení a jemně jí do něj zabalil. Opřela se o něj a plakala.

“Proč jsem mu vůbec věřila?” vzlykala do jeho ramene. “Co jsem na něm viděla…“ pohladil ji po zádech, posadili se na zem a opřeli se o zeď, zatímco se Malfoy pokoušel bojovat proti Ronovi a do tával stále míň ran. Smýkali se po podlaze, naráželi do stolů, krev proudila z různých zranění na jejich obličejích. Malfoyův nos byl prakticky celý červený od krve.

Harry se nestaral o to, jestli se navzájem zabijí; Ginny byla to, co bylo důležité. Zatracený Malfoy. To nemohl počkat, až bude chtít i ona? Držel ji a jemně se s ní houpal; věděl, že ji to mohlo vyděsit na dlouhou dobu. Děvčata se neumějí přenést přes tenhle druh věci. Cítil, jak ho uvnitř bolí, že vůbec musela něco takového zažít. Že právě Ginny, ze všech lidí, musí mít takovouhle vzpomínku…

Zavěsila se na něj, hlavu si položila na jeho hruď, šaty na ní visely a jeho ruce ji ochraňovaly. Potom si Harry uvědomil, že on je také jedním z důvodů, proč ji teď drží v náručí. Částečně to byla jeho chyba. Taky Malfoyovi věřil. Nechal ji s ním, neměl to nechat pokračovat, měl to říct jejím bratrům…

Malfoy a Ron byly unavení, navzájem si zasazovali údery poloviční silou než na začátku. Harry si nebyl jist, jestli tu vůbec někde jsou jejich hůlky. Potom si uvědomil, že slyší korky v chodbě; hned na to vešel Snape. Chvilku trvalo, než uviděl Rona a Malfoye, ale potom k nim přiskočil, odtrhl je od sebe a každého chytil za ruku. Nebylo to pro něj složité; oba dva byli vyčerpáni dlouhou rvačkou, prudce oddechovali a byli pokryti krví a pohmožděninami.

Snape se podíval na Harryho, který držel vzlykající Ginny. Ten cítil, že by měl vysvětlit, co se tady stalo.

“Malfoy - napadl Ginny” bylo všechno, co ze sebe dostal, než ucítil, že se Ginny zachvěla a nanovo se rozplakala. Snape přikývl.

“Vidím, co se stalo. Odveďte ji madam Pomfreyové. Vyřeším to s těmahle dvěma.”

Harry pomohl Ginny vstát a potom společně opustili místnost. Potom slyšeli Snapea jak táhne Rona a Malfoye ven ze třídy, chodbou pryč od schodů, dál do sklepení. Náhle se Ginny otočila a chvějícím se hlasem zavolala: “Profesore Snape”.

Překvapeně se otočil. “Ano?”

“Můj bratr se… jenom se pokoušel…”

Snape přikývl. “Rozumím.”

Otočil se zpět, stále držel Rona i Malfoye pevně v podpaží, a táhl je dále chodbou. Harry se otočil k Ginny a opatrně jí zapnul hábit, který na ní do té doby jenom visel; náhle se na něj zhroutila. Chytil ji pod pažemi a opatrně podepřel.

“Ginny?” oslovil ji potichu. “Chceš, abych se o tebe postaral?” Pomalu přikývla, takže ji Harry vzal do náručí. Ginny ho chytila kolem ramen a hlavu si opřela o jeho hruď. Pomalu ji nesl v náručí, bohužel když dorazily na ošetřovnu, nebyl žádný důvod pro to, aby ji stále držel. Madam Pomfreyová ji uložila do postele, zatáhla kolem ní závěsy a významně se na Harryho podívala. Byl vyzván, aby odešel.

S těžkým srdcem sešel dolů k Hagridově srubu, k tomu, co mělo být šťastnou oslavou Ronových šestnáctých narozenin. Místo toho…

Když Fred a George vyslechli, co se stalo, zesinali. “Malfoy!” Fred zrudl tak, že byl červenější než jeho vlasy. “Je po smrti!

“A co Ron?” chtěla vědět Hermiona. Parvati se na to dívala zneklidněně.

“Nevím. Všichni bychom se teď měli vrátit do hradu.” Hagrid se smutně podíval na stůl na své zahradě, na dort a na dárky pro Rona.

“Chudák malá Ginny…“ potáhl, vytáhl z kapsy obrovský kapesník a potom se dlouze vysmrkal. “Nejradši bych na Malfoy skočil sám…“ Harry se zachvěl; Malfoy by proti Hagridovi neměl nejmenší šanci. Chtěl bych to vidět, napadlo Harryho.

Když vešli do Vstupní síně, McGonagallová právě vycházela ze sklepení. Všichni na ni hned začali mluvit a chtěli vědět, co se bude dít. Harry si vzpomněl, že Brumbál je společně s Moodym pořád na přelíčení v Londýně. McGonagallová byla zástupkyně ředitele a v jeho nepřítomnosti řídila školu.

“Uklidněte se, všichni se uklidněte!”

Postupně všichni ztichli. Poškrábala se na krku; oči měla zarudlé. Harryho napadlo, že je možné, že plakala. Ginny byla výborná studentka a studenti jako ona přirůstali McGonagallové k srdci. Harry si vzpomněl, jak byla nesvá, když na Hermionu zaútočil bazilišek.

“Draco Malfoy a Ron Weasley jsou vyloučeni na dobu dvou týdnů. Jsou v oddělených celách ve sklepení a čekají, až si pro ně přijedou rodiče. Po dvou týdnech se pan Weasley vrátí do školy. Po vypršení svého trestu předstoupí pan Malfoy před disciplinární komisi, která rozhodne, zda může pokračovat ve svém studiu v Bradavicích.”

Malfoye vyhodí! Pomyslel si Harry šťastně. Disciplinární komise je určitě jenom formalitou předtím, než ho vyloučí. Potom jeho štěstí opadlo. Jak dostanou jeho otce pryč, když bude vyloučený? Percy musí v sobotu odpovědět! Pitomý Malfoy, copak nemohl dát od Ginny ruce pryč? O tom všem co naplánoval, aby svého otce dostal do Azkabanu začínal Harry pochybovat…

Parvati plakala na Levandulině rameni; Levandule ji uklidňovala a vedla ji nahoru po mramorovém schodišti. Fred a George vypadali, že by ze všeho nejraději něco, nebo někoho rozmlátili. McGonagallová se rozhodla, že by bylo dobré, aby udělali něco smysluplného.

“Frede, můžeš tady prosím počkat na své rodiče a až přijedou, zavést je do mého kabinetu? Pravděpodobně se už přemístili do vesnice. Dojít sem by jim nemělo trvat dlouho.”

“Ano.” Fred odešel a postavil se blízko dveří.

“Georgi - pomoz Alici udržet pořádek v nebelvírské věži. Nechci se doslechnout, že se někdo neovládl a jeho reakce byly… divoké. Všichni si musíme udržet zdravý rozum, žádné emoce.” George přikývl a společně s Alicí odvedl zbytek nebelvírských nahoru. McGonagallová vyšla za nimi, ale najednou si všimla, že Harry a Hermiona stále stojí ve Vstupní síni, jak myslela, šokováni.

“Harry? Hermiono? Nepůjdete?”

Hermiona se na ní zadívala lesknoucíma se očima. “Paní profesorko? Dnes má Ron šestnácté narozeniny. On a Harry chtěli přivést Ginny dolů na Hagridovu zahradu, na večírek. Mohli bychom jít dolů a promluvit si s ním? Přes dveře cely?”

McGonagallová se na ně vlídně zadívala. “Samozřejmě, že si s ním můžete promluvit. Teď bude potřebovat přátele.”

Pokračovala po schodech nahoru. Harry a Hermiona sešli dolů do sklepení. Když míjeli otevřené dveře učebny Lektvarů, Hermiona do nich nahlédla. Zajíkla se, když našla Ginninu roztrženou blůzu ležet za dveřmi. Stoly byly rozházené a na podlaze byla Malfoyova nebo Ronova krev, pravděpodobně byla od obou. Najednou Harry něco zahlédl; přešel místnost a uvědomil si, že to leží blíž, než leželo.

Zastavil se a zvedl Ronovu hůlku. Rozhlédl se po té Malfoyově, ale nenašel ji.

“Harry? Kde jsi sehnal Ronovu hůlku?”

“Nechal ji tu. Ale viděl jsem, že Malfoy tu svou taky upustil; ale neleží tu.”

Hermiona se rozhlédla po podlaze po jiné hůlce; nenašla ji. Podívala se na Harryho. “Měli bychom si s ním jít promluvit, řekneme mu, že jeho rodiče jsou už na cestě.”

Přikývl a odešel z učebny. Zasunul si Ronovu hůlku do hábitu. Prošli dlouhou chodbou, kterou viděl Snapea táhnout Rona a Malfoye. Zahnuli za několik rohů a uviděli řadu pevných dřevěných dveří se zamřížovaným okénkem v horní části a důkladným železným kování na vnější straně. Harry se postavil na špičky a nahlédl okénkem do prvních dveří. Cela byla prázdná. Zkusil další; taky prázdná. Hermiona byla moc malá, aby viděla zamřížovaným oknem dovnitř, a tak jen čekala. Po patnácti minutách neúspěšného nahlížení do cel se tvářila naštvaně a neklidně.

“Rone!” zavolala. “To jsme my, Harry a Hermiona! Kde jsi?”

Žádná odpověď, ale Harry si všiml světla dál v chodbě, které vypadalo podivně; jako kdyby byly dveře dvou cel otevřené a pochodně zevnitř osvětlovaly zbytek chodby. Vyběhl za tím podivným světle a Hermiona ho následovala. Obě dvě byly naprosto stejné, kromě pergamenu, který ležel uprostřed podlahy jedné z nich. Harry ho zvedl.

Pro Harryho Pottera,” stálo na prvním řádku. Podíval se na Hermionu.

“Proč se zdržuješ kouskem prázdného pergamenu?” řekla neklidně a rozhlížela se po vnitřku cely. Těžce polkl.

“Není prázdný. Je začarovaný, takže ho mohu číst jenom já”

Přešla k němu. “Co je na něm?”

Přečetl zbytek nahlas. “Vezmi Grangerovou a přijďte do lesa. Neříkejte nikomu, kam jdete. Nechoď sám. Pokud se nebudeš držet instrukcí, Weasley zemře.

Vyděšeně se na něj podívala. “Je to všechno?”

Přikývl. Potom se na ní zadíval a věděl, že bude protestovat--

“Poslouchej, Hermiono, Vím, že se ti to minule nelíbilo…“

“Mám na tobě zase letět, že jo?” řekla roztřeseně.

Znovu přikývl. “ Rozhlédnout se ze vzduchu bude nejrychlejší způsob, jak je najít.”

Vypadala rezignovaně. “Tak jdeme na to,” řekla tak tiše, že to skoro nebylo slyšet.

Když šli do Vstupní síně, drželi se za ruce; široko daleko nebyl nikdo, kdo by je mohl vidět. Když procházeli dveřmi, Fred už tam nestál; Pan a paní Weasleyovi museli mít schůzku s profesorkou McGonagallovou. Vyšli ven a schovali se za dveřmi.

“Připravena?” zeptal se Harry. Přikývla; viděl, jak se doslova třese od hlavy k patě. Zavřel oči a soustředil se na přeměnu, snažil se nenechat se rušit starostí o ní, Rona, nebo Ginny. Na celém těle cítil, jak se mění ve zlatého grifina… Jeho tlapy dopadly na zem, roztáhl křídla a podíval se na ní. Cítil, jak přehodila nohu přes jeho hřbet, jak se mu její prsty zapletly do hřívy, její kolena ho bolestivě zmáčkla.

 Slunce pomalu zapadalo, na západě bylo meruňkově oranžové. Udělal pár dlouhých kroků, aby se rozeběhl a vyskočil do vzduchu, vší silou, kterou měl, mávl křídly a odletěl k Zapovězenému lesu.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: 27. kapitola Odhaleni Od: margareta - 15.02. 2021
Jde to od zlého k horšímu! Ale Harry to bere z té správné strany, když je odhodlaný nechat si dát znamení, protože přátele je dobré mít blízko, nepřátele ještě blíž. A myslím, že ten, kdo napadl Ginny, nebyl Draco a až se to dozví, bude otce nenávidět ještě víc. Možná Lucius o jeho lásce ví a chtěl ho za ni potrestat. Kdo ví, jestli by Ginny přežila, kdyby tam nevběhli! Je to úžasné čtení! Napínavé a obsáhlé jako špionážní román a horror dohromady! Moc děkuji za překlad!

Prehľad článkov k tejto téme:

Barb LP: ( Mahareth )28.02. 2021Epilóg Kruh se uzavírá
Barb LP: ( Mahareth )27.02. 202132. kapitola Se svěšenými křídly
Barb LP: ( Mahareth )25.02. 202131. kapitola Odkaz
Barb LP: ( Mahareth )22.02. 202130. kapitola Soud
Barb LP: ( !honey! )20.02. 202129. kapitola Přeměna
Barb LP: ( Vraby )15.02. 202128. kapitola Volba
Barb LP: ( Vraby )14.02. 202127. kapitola Odhaleni
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )12.02. 202126. kapitola Závislost a absťák
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )11.02. 202125. kapitola Prvý apríl
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )09.02. 202124. kapitola Probuzení
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )08.02. 202123. kapitola Let
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )07.02. 202122. kapitola Cho v pasti
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )06.02. 202121. kapitola Soubojnický klub
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )05.02. 202120. kapitola Temné skutky
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )04.02. 202119. kapitola Mysl Severuse Snapea
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )02.02. 202118. kapitola Den svatého Štěpána
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )01.02. 202117. kapitola Jizvy
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )25.01. 202116. kapitola Vánoční večírek
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )24.01. 202115. kapitola Souboj se Snapem
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )23.01. 202114. kapitola Nebelvír proti Zmijozelu
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )22.01. 202113. kapitola Kočky a ještě víc koček
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )21.01. 202112. kapitola Beran a Drak
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )20.01. 202111. kapitola Učebna Lektvarů
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )19.01. 202110. kapitola Vrcholek fazolového stonku
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )18.01. 20219. kapitola Schůzka
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )17.01. 20218. kapitola Věštění se Sandy
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )16.01. 20217. kapitola Skutečný Moody
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )15.01. 20216. kapitola Hermionina pověst
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )14.01. 20215. kapitola Eso
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )13.01. 20214. kapitola Odchod a záchranný autobus
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )12.01. 20213. kapitola Host v domě
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )11.01. 20212. kapitola Dudleyho trénink
Barb LP: ( Althalus, Baceby a spol )10.01. 20211. kapitola Ruční práce
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )24.12. 2020Úvod