Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtvrtá

Ve které je konečně odhalena identita a dojde i na pošťuchování…

Nečekala, že se jí bude oběd líbit, a taky že ne. U mastných lžiček nebyl ten druh podniku, kam by šla, a rozhodně si ho nespojovala s jeho kulinářským vkusem.

Ale znovu – o tohle tu přece šlo, ne?

Čaj měli obvykle mizerný, ale káva byla celkem stravitelná, takže když Rachel praskla bublinu žvýkačky a zeptala se: „Čaj nebo kávu, zlato?”, nemusela o tom vůbec přemýšlet.

Rachel byla servírka, která je obvykle obsluhovala, a chodili sem natolik často, že si vybudovali něco jako pracovní vztah. „Kávu. A sklenici vody,” řekla Hermiona. „Jak se má Alex?”

Úsměv mladé ženy působil vyčerpaně a veselost zoufale. „Teď je po chemoterapii. Na konci příštího týdne jde znovu na testy.”

„Držím vám oběma palce,” odpověděla vřele.

„Kdyby měl v pátek všechno OK, byl by to ten nejlepší dárek k výročí,” povzdechla si smutně a teskně Rachel.

„K výročí?” zopakovala po ní Hermiona. „Gratuluju!”

„Jo,” zněla stydlivá odpověď. „V neděli jsou to tři roky. Chystáme se jet do Brightonu.”

„To zní báječně,” odvětila Hermiona a v duchu si poznamenala, že má nechat velké spropitné.

Rachelin výraz se změnil na zářivější a víc se podobal normálu. „Takže, co dalšího vám můžu přinést?”

Hermiona se slabým mračením studovala jídelní lístek. „Jak dneska vypadají vaše saláty?”

„Ale, slečno,” namítla Rachel nesouhlasně. „Už takhle jste moc hubená.”

„Dobře…” uculila se, jako kdyby tenhle rozhovor nevedly pokaždé. „Tak mi tedy udělejte něco smaženého. S hranolkami. A koláč.”

Rachel si se smíchem vzala jídelní lístek a při odchodu si zapsala objednávku.

Rachelin příběh udržoval Hermionin pohled na život ve správné perspektivě. Dívka se krátce po škole provdala za Alexe. Necelých šest měsíců poté mu diagnostikovali leukémii. Protože byl Alex často práce neschopný a Rachelin příjem stačil jen na pokrytí jejich základních životních potřeb, trápili se neustále starostmi s nahromaděnými účty za léčení a žili od výplaty k výplatě. Trvale nad nimi visela hrozba Alexovy smrti, ale Rachel se pořád nějak dokázala chovat celkem optimisticky.

Kdykoliv se Hermiona začala příliš litovat, přiměla se vzpomenout si na to odpoledne před více než půl rokem, kdy přišel jakýsi muž, aby Rachel pověděl, že se Alex ve své kanceláři zhroutil a převezli ho do nemocnice. Rachel musela dokončit směnu, a až pak ho mohla jít navštívit.

Sklad plný knih a štos milostných dopisů se náhle nezdály tak zastrašující.

S výrazným cinknutím před ní přistála její káva, následovaná mnohem hlasitějším bouchnutím při položení sklenice s vodou. „Díky,” řekla a lžičkou zalovila v přiložené mističce pro trochu cukru.

„Připojí se k vám dneska i on, slečno?” zeptala se Rachel a zacukaly jí koutky.

Hermiona pohlédla na hodinky a odpověděla: „No… předpokládám to.”

„Tak to půjdu postavit konvici,” řekla servírka a odstoupila od stolu.

„To by se cenilo,” ozval se suše mužský hlas někde za Hermioniným ramenem.

Rachel s vykulenými očima odběhla.

Muž ztěžka dosedl na protější židli a potutelně se optal: „Vyděsil jsem tě?”

Hermiona si odfrkla a jistým pohybem ruky zamíchala kávu. „Jdeš pozdě,” podotkla mírně.

Lhostejně pokrčil rameny, sáhl po její sklenici s vodou a vypil ji.

„A taky jsi čuně,” pokračovala s pozvednutím obočí.

„Dávám přednost tomu udržet tě ve střehu.”

„A zjevně taky dehydrovanou. Napadlo tě, že bych si své pití mohla chtít vypít sama?” nadhodila a odložila lžičku na podšálek.

Protočil oči. „Matka ti neříkala, že drzé malé spratky nemá nikdo v lásce?”

„Ach, neustále,” uculila se zeširoka.

Cosi mu zajiskřilo v očích, ale tvář zůstala bez výrazu.

„A teď vážně, Severusi,” nadechla se a její úsměv trochu povadl, „je všechno v pořádku?”

Pokrčení rameny bylo výmluvnou odpovědí. „Nastaly… potíže. Ale nic, co by ovlivnilo můj status.”

„Ale ty jsi-?”

„Jsem v pořádku,” zamračil se. „Netlač na pilu, Grangerová. Není to tvoje starost.”

„Takže jsme znovu na začátku, Snape?” procedila mezi zuby. „Protože já-”

„Tady to máte, pane,” ozval se hlasitě Rachelin hlas, která tak přerušila jejich hrozící hádku spolu s postavením kouřící konvičky před Severuse. „Nepustila jsem k tomu Cesarea a dala jsem tam o lžičku čaje víc, jak to máte rád, pane.”

Severus zamrkal a nepřítomně hlesl: „Děkuji. A teď běžte.”

„Severusi!” zvolala Hermiona, protože se zděsila, že tak drsně zachází s osobou, o níž si myslela, že proti ní nic nemá.

Střelil po ní jedovatým pohledem, ale než stihl otevřít pusu, Rachel znovu zasáhla.

„Ach, slečno, každý má občas špatný den. Nevadí mi to.”

Když servírka odešla, Hermiona drsně kopla Severuse pod stolem do holeně. „To bylo totálně nevhodné.”

„Vždyť řekla, že jí to nevadilo,” odpověděl mrzutě a mnul si bolavou nohu.

„A asi to nemohlo být dál od pravdy,” zamumlala, stále skrz na skrz podrážděná. „Jak ses mohl v životě dostat tak daleko, když vůbec neznáš společenské konvence? Vychovala tě smečka vlků?”

Zatraceně, pravidlo tři.

Okamžitě si přála vzít to zpátky.

„Alkoholik,” opravil ji s neutrálním výrazem. „Každopádně,” pokračoval při nalévání čaje, ”jen proto, že se člověk nezabývá delikátnostmi, neznamená to, že v nich není vůbec zběhlý. Víš moc dobře, že jsem schopen chovat se dokonale, když se pro to rozhodnu.”

Odkašlala si: „Severusi, já-”

„Hermiono,” vrhl na ni významný pohled. „Nedělej si s tím starosti.”

Hleděla do hrnku s kávou a cítila, jak jí hoří tváře. „Já-” zkusila to znovu.

„Kdybych se rozhodl urazit pokaždé, když jsi řekla něco bezmyšlenkovitého, Hermiono, strávil bych posledních deset let plánováním tvého bezprostředního zániku,” odpověděl mírně. „Jestli se však rozhodneš na tom trvat, slibuju, že budu značně… podrážděný.”

Asi pět sekund o tom přemýšlela, a pak změnila téma. „Takže,” spustila záměrně jasným hlasem, „jaký byl tvůj týden?”

„Tedy…” protáhl Severus, sepjal prsty pod bradou a shlédl na ni přes svůj nos. „Už jsem si celkem zvykl na hladovění a hodiny bití, ale musím říct, že pravidelné znásilňování teprve zkousávám.”

„Takže nic neobvyklého?” zacukaly Hermioně koutky.

„Ten-kdo-nesmí-být-brát-vážně si vzal do hlavy, že by nám všem prospěly nějaké organizované týmové aktivity.” Zvedl hlas asi o oktávu a při posledních slovech předvedl znepokojivé třepotání očními víčky.

S výrazem, který naznačoval, že jestli něco namítne, bude toho litovat, zvedla jeho čajovou konvici a nalila si z ní do svého už prázdného hrnku. „Takže mi říkáš, že v poslední době poslouchá tu mrchu.”

„Hrady ze židlí ještě nestavíme,” pokrčil rameny, „ale nechali jsme si zavázat oči a vodit jako nevidomí.”

„Nějak si nedokážu představit, že bys něco takového dělal,” sdělila mu a přidala si do čaje mléko.

Nahlédl do zjevně prázdné konvičky a probodl ji pohledem, ale nebyl v tom skutečný důraz. „Pokud si vzpomínám, měl jsem náhlý záchvat… romantiky, což mi zabránilo dokončit cvičení.”

„Nevím, co je horší,” poznamenala se smíchem.

Severus se opřel o židli a povzdechl si hlubokým povzdechem člověka pronásledovaného osudem. „Zopakuj mi, proč jsme se rozhodli pro milostné dopisy?”

„Ironie? Šílenství? Vyber si, Tobiasi.” Odložila lžičku na podšálek, napila se čaje a okamžitě se jí obličej zkřivil odporem. „Nechápu, jak tohle můžeš pít. Šla by tím odstraňovat malba ze zdi.”

„Nesnáším slabý čaj,” nakrčil nos.

„Zjevně i své chuťové buňky,” odložila s další grimasou šálek. „A když už je řeč o naší tajné aférce, drahý, obávám se, že ti musím říct, že už to prasklo.”

Severusovou reakcí byl slabý a zcela neveselý úsměv. „Takže Pitomci číslo jedna a dva si konečně dali dvě a dvě dohromady?”

„Dost na to, aby na mě poštvali vrchní kontrolorku Ginny Weasleyovou. Ach a pro případ, že potřebuješ znát nějaké odůvodnění, tak tvoji adresu jsem obdržela poté, co jsem odpověděla na reklamu ve Věštci, a začali jsme si dopisovat díky oboustranné osamělosti. Pseudonymy používáme proto, abych z toho neměla ostudu.”

Stočil rty do mnohem nevyzpytatelnějšího výrazu, očividně se chystal říct něco hrozně urážlivého, takže to usekla dřív, než stihl vůbec začít.

„Ani na to nemysli, Severusi,” varovala ho.

„Chtěl jsem jen poukázat na to, že jsme o téhle záležitosti už mluvili a já jsem nabyl dojmu, že jsi Tobiase potkala na nějaké knihovnické akci. Takže nedošlo k žádné velké vášni?” zeptal se neurčitě.

„Ginny vyhmátla to očividné,” pokračovala ve vysvětlování a rozrušeným gestem si prohrábla vlasy. „Chtěla vědět, proč používám jiné jméno. Myslela jsem si, že jsem to za daných okolností vyřešila docela dobře. Je příliš chytrá na to, aby uvěřila, že jsem se s Tobiasem už někdy setkala.”

Naklonil hlavu a zeptal se: „Jak se dozvěděla o Eileen?”

„Chceš říct, že jsi byl s Ginny Weasleyovou denně v kontaktu asi pět let a neuvědomil sis, že je to všetečná žába toho nejvyššího stupně?”

„Ve skutečnosti jsem se ptal, jak se jí dostal do ruky dopis určený jen pro moje oči,” řekl a hlas se mu zbarvil do odstínu ‘přednášejícího profesora’, takže dostala chuť ho praštit. „Vím moc dobře, že jakmile ho měla na dosah, pravděpodobně jí trvalo míň než pět vteřin překonat obvyklé morální hranice týkající se čtení cizí korespondence.”

S povzdechem se připravila na nevyhnutelný výbuch. „No, vzhledem k tomu, že dopis ležel viditelně na mém stole a já jsem se nacházela o několik metrů dál a v naprosté nevědomosti popíjela čaj, nebylo to opravdu až tak těžké.”

„Proč to prostě neskončit a nepředat mě tomu pitomci Weasleymu?” zasyčel. „Hermiono, ze všech pitomých, nezodpovědných-”

„Do prdele, vyvedla mě z míry, Severusi!” vykřikla. „Objevila se se spoustou švitoření a upejpavými poznámkami o svém znovuobnoveném sexuálním životě a já se zachovala jako hlupák a zbaštila jí to. Já to vím, moc dobře to vím. Nemusíš mi to omlacovat o hlavu.”

„Vypadá to, že bych měl,” poznamenal kysele. „Vzhledem k tomu, že jediné, co někdo musí udělat, aby získal přístup ke všem intimním detailům z tvého života, je ukázat se u tebe na prahu vybavený dobrými drby.”

Zamračila se, zaťala ruce v pěst a zabořila je do svých stehen. „Severusi, to není fér…”

„Ne, není.” Jeho odpověď zněla podezřele dobromyslně. „Ale odpusť mi, že mám sklony být v tomhle poněkud paranoidní. Pokud pojala jakékoliv podezření a náhodou to zmíní před svým nešikou bratrem-”

„Ginny pojala spoustu podezření, ale buď si jistý, že tebe se žádné z nich netýká,” odsekla protivným tónem. „Jakékoliv obavy, že se Ron a bystrozoři objeví na tvém prahu, se mnou nemají nic společného.”

Už věděla, že není ochotný dát si říct – minimálně když šlo o ni – ale jeho současná umíněnost byla ještě víc rozčilující než obvykle. „Měli bychom poslat sovu Velkému šéfovi,” řekl, hlas sevřený čímsi nedefinovatelným, „jestli na tebe bylo použité Zapomeň, měli by být schopni…”

Hermiona obrátila oči v sloup. „Severusi, věděla bych, kdybych byla vymazaná…”

„Promiň, že na to upozorňuju, má nejdokonaleji tupá společnice, ale smyslem vymazání paměti je, aby si oběť na ten incident nepamatovala.”

„Nemluvě o tom,” pokračovala, jako kdyby nic neřekl, „Ginny Weasleyová je leckdo, ale určitě ne zlá nebo dokonce prodejná osoba na takové úrovni, jakou naznačuješ. Mohu s téměř naprostou jistotou říct, že by nikdy vědomě nemanipulovala s něčí pamětí.”

„Přesto by bylo jistější, kdyby-”

„Severusi,” pronesla tónem, ze kterého bylo patrné, že tato diskuse je u konce.

S povzdechem, který se víc podobal podrážděnému zavrčení, se znovu sesunul na židli. „No tak dobře,” odsekl s nechutí.

„Navíc…” pokusila se usmát ve snaze odlehčit náladu, „pokud by bystrozoři něco věděli o… no, o čemkoliv, nemyslíš, že by při pátrání po tobě rozrazily polovinu dveří v severní Anglii?”

„No, já nevím. Vždycky byli známí svou nenápadností a decentností, viď.” Jeho hlas zněl ponuře, ale zdálo se jí, že mu v očích probleskl humor. „Není nic diskrétnějšího než bystrozor na lovu. Zejména Weasley, který nikdy, nikdy nestrávil ani vteřinu veřejným probíráním potenciálního neúspěchu své kořisti.”

„To bylo přinejmenším trochu těžkopádné, Severusi,” poznamenala a snažila se nerozesmát. „A asi bych ti měla povědět, že má zřejmě doma zakázáno o tobě mluvit. Jeho syn začal vysvětlovat… podrobnosti tvého bezprostředně hrozícího zatčení a trestu svým osmiletým spolužákům.”

„To je konečně argument pro nucenou sterilizaci, jestli budu někdy vyslyšen.”

Hermiona si ho prohlížela přimhouřenýma očima. „Mám podezření, že těmi svými komentáři podpichuješ záměrně. Severusi, nepřišla jsem se hádat.”

„Všechny důkazy svědčí o opaku,” poznamenal posměšně.

„Kdybych tě tak dobře neznala, řekla bych, že se z nějakého důvodu pokoušíš prodlužovat náš rozhovor.”

„Nevím, co bych tím sledoval,” odmítl její podezření, ale do očí se jí při těch slovech nepodíval.

Naklonila se dopředu a podepřela si dlaněmi bradu. „Cokoliv z toho, o čem jsme mluvili, Severusi, bychom ve skutečnosti mohli probrat po telefonu. Proč jsi mi prostě nezavolal?”

Cosi nesrozumitelně zamumlal.

Nemohla si pomoct, vyslala k němu uštěpačný úsměv a dala si ruku k uchu: „Cože?”

„Nemáš vůbec ponětí, jaký je tam venku hrozný signál,” odsekl podrážděně. „Připadám si jako blázen, courám po vřesovištích s tím zatraceným mobilem zvednutým do vzduchu jako… jako… Ani nevím jako co! A jediné, co dělá, je, že na mě pípá, jako kdyby to sakra byla moje chyba, že ta věc nefunguje. Mám chuť hodit ho do řeky a skončit s ním.”

„Mohli bychom-”

Teď vypěnil a přerušil ji. „A všichni na mě koukají, jako kdybych přišel o svůj zkurvený rozum! Víš, co jsem musel říct, když se mě zeptal, co to je? Řekl jsem mu, že mi to dal Lucius a má to odhánět zlo.”

Nedokázala potlačit pobavené odfrknutí.

„Aha, tobě to přijde legrační,” probodl ji pohledem. „Ty nejsi ten, kdo se musí pokoušet najít zásuvku padesát mil od kouzelnické enklávy.”

„Myslela jsem, že baterie byla očarovaná-”

Znovu se zřejmě dotkla citlivého místa. „Jako kdyby ta pitomá elektrická kouzla někdy fungovala. Vzpomínáš si, jak ses pokoušela očarovat mudlovský notebooku, aby běžel na energetické kouzlo?”

„Vzpomínám si, jak mě předvolali na tři ministerské úřady a na mudlovskou policii, když nám ta zatracená věc vybuchla do obličeje,” odtušila sarkasticky.

„Kouzlo na baterie do mobilů je horší,” sdělil jí. „Když ta věc potřetí začala jiskřit, to kouzlo jsem deaktivoval.”

„Takže mi chceš říct, že je ta věc k ničemu?” zeptala se.

Něco v jeho výrazu se změnilo. „No, není tak úplně k ničemu. Když jsem ve městě, mohu to použít, abych poslal Velkému šéfovi erotické fotky.”

Vytřeštila na něj oči. „Severusi!”

„Podívej, když tady stisknu tohle tlačítko, místo zavolání to pošle na telefonní číslo obrázek,” vysvětloval jí snaživě. „A chlapi někdy rádi chodí na takové jedno místo, kde najdou někoho, s kým se můžou úplně uvolnit-”

„Já ale opravdu, opravdu nechci-”

„Můžu udělat fotku a uložit si ji na později. Snažím se je posílat jenom tehdy, když vím, že má Velký šéf schůzku s někým vysoce postaveným a důležitým.” Navrch si dovolil ještě prohnaný úšklebek. „To je můj způsob, jak oslovovat a… zůstat v kontaktu.”

Hermiona obrátila oči v sloup: „Chceš mi říct, že jediným důvodem, proč jsi mě potřeboval vidět, bylo to, abys získal dostatečně dobrý signál a mohl poslat Velkému šéfovi amatérskou pornografii? Protože musím říct, Severusi, že už jsem slyšela lepší výmluvy. I od tebe.”

„Kromě mých ubohých pokusů vyhnout se účasti na něčem, čemu se říká kruh důvěry…” Viditelně se otřásl. „Slyšel jsem zmínku o něčem v Gloucesteru. V příštích deseti dnech. Ale prokrista, buď decentní.”

„Copak vždycky nejsem?” Naklonila koketně hlavu, natáhla ruku a poplácala ho po tváři. „Koneckonců, Tobiasi, myslela jsem si, že moje decentnost je jedním z hlavních důvodů, proč tě tak přitahuju.”

Uchechtl se: „Zapomněl jsem. Existuje tolik důvodů, proč mě intenzivně přitahuješ, drahá.”

Sáhla po kabelce, vytáhla několik bankovek a položila je na stůl. „Věř nebo ne, ale mám práci, ke které se musím vrátit. Tak příště, Severusi,” rozloučila se a vstala.

Následoval ji, a pak se naklonil a nečekaně jí vtiskl na tvář lehký polibek. „Příště, Hermiono.”

Zůstala stát uprostřed jídelny a zmateně si tiskla ruku k zarudlé tváři.